10.10.2011 [19:45], anamor, ze série Chybíš mi, tati!, komentováno 8×, zobrazeno 2936×

„Mám si tě nějak unést?“ mrknul na mě, zakroutila jsem záporně hlavou.

18. kapitola – Neurážej se

Doma byl klid. Nikdo si mě moc nevšímal, ani se nevyptával. Jen Alice vypadala, že má co dělat, aby po mně neskočila a nezačala střílet otázky. Jo, na její výslech se můžu těšit, i když ona už všechno ví. Povzdechla jsem si a vydala se do pokoje, bylo celkem pozdě a tak jsem si to mířila rovnou do postele. Natáhla jsem se na tu měkkou matraci a zadívala se do stropu, od kterého se odrážely stíny z venku.

Přemýšlela jsem o tom, co se vůbec stalo a co se bude dál dít. Pořád jsem si rukou, stejně jako když odjel, projížděla po rtech. Když jsem zavřela oči, viděla jsem, jak se na mě rošťácky usmívá. Jak já se těšila do školy, kde bude se mnou. Jediné, co mi tu krásnou představu kazilo, byl strach z toho, až se to dozví máma. Ale teď jsem se tím nemínila trápit, mám ještě čas, než se to dozví a bude chtít Demetriho podpálit.

Přetočila jsem se na bok a pokusila se usnout. Moc jsem toho ale v noci nenaspala, probudila jsem se opravdu brzy. Podle všeho za to mohlo, jak moc jsem se na něj těšila. Vyskočila jsem z postele a začala se přehrabovat v šatníku.

Pak jsem si vzpomněla, jak mi chválil sukni. Popadla jsem jednu z těch mála sukní, co jsem dovolila Alice koupit, a začala se oblékat. Přemýšlela jsem, co si obout, ale to mi do pokoje vtrhla Alice a podala mi jedny na boty podpatku, černé, takže se hodily k sukni a vypadaly opravdu pěkně. Spokojeně se usmála a odešla.

Dole na mě čekala snídaně.

„Páni, Nessie, tobě to sekne,“ písknul obdivuhodně Jasper a hned se k němu přidal Emmett.

„Alice mě donutila,“ zamračila jsem se. Nechtěla jsem, aby někdo věděl, že já sama, bylo by jim to divné. Jsem přeci v tomhle po mámě. Alice se usmívala.

„Přece nenechám tak pěknou holku nosit něco, co neukazuje její přednosti,“ mrkla na mě. Ano, mám tu nejlepší tetu na světě.

Nacpala jsem do sebe snídani ohromným tempem, že se mi Emmett smál, abych se nezadávila.

„Prcku, je to nezdravé, ztloustneš,“ smál se mi.

„Na tebe nemám,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„Co?! Vždyť mám přímo atletickou postavu,“ začal dělat pózy jako při focení kulturistů.

„No já nevím, Emme, podle mě se ti po těch medvědech to břicho začalo zvětšovat,“ měřila jsem si ho pohledem.

„Ty malá potvoro,“ vrhl se ke mně a já se smíchem utekla do obýváku a schoval se za mámu. Kousek před ní zastavil a měřil si nás pohledem. Byla jsem pomalu velká jako máma, tedy, když nemám podpatky. Teď jsem trochu přečuhovala.

„Jsi jak malej, Emmette,“ kroutila máma hlavou.

Při cestě do školy jsem si musela připomínat, že nebudu závodit s Emmettem a tak na sebe lákat pozornost. Ale to se mi asi na parkovišti nepovedlo, když jsem doslova běžela do školy ke svojí skřínce. Nedalo se to už vydržet, tolik jsem se na něj těšila. Týden jsem ho neviděla a ta včerejší noc mi rozhodně nestačila.

Otevřela jsem skřínku a v tu chvíli jsem se uklidnila. V klidu jsem si skládala věci a čekala.

„A tady je moje sluníčko mezi mraky,“ objaly mě kolem pasu studené paže a já ucítila chladný polibek na své šíji. Zachvěla jsem se a on se ke mně víc natisknul.

„Ahoj,“ špitla jsem celá vykolejená. Bylo to slyšet i na mém hlase a tak se zasmál.

„Stýskalo se mi,“ otíral svou tvář o můj krk. Zaslechla jsem několik překvapivých zalapání po dechu a samé šeptání. „Dnešní noc byla opravdu dlouhá,“ šeptal mi dál.

„Demetri,“ zaskuhrala jsem a trochu se ošila. Nesmí nás takhle vidět moc lidí. Vymanila jsem se mu a otočila se k němu čelem. V očích mu svítilo a zase se ke mně přiblížil, až byl namáčknut na mém těle.

„Copak, neříkej, že se ti nestýskalo,“ sklonil se k mému obličeji a já cítila jeho dech na svém obličeji.

„Stýskalo,“ vydechla jsem a pokoušela se uspořádat si myšlenky. Naše rty se už skoro dotýkaly. Zaslechla jsem zalapání po dechu a věci, jak padají na zem překvapivým kolemjdoucím.

„Jsme ve škole,“ promluvila jsem polohlasně.

„Já vím,“ šibalsky se usmál a chtěl se přiblížit ještě víc. Uhnula jsem.

„Takhle se to rodina dozví,“ připomněla jsem mu.

„Ale já si nemůžu pomoct,“ vydechl a políbil mě na tvář.

„Tady ne,“ prosila jsem ho a otočila k němu obličej. Prohlížel si mě a pohladil po tváři.

„Mám si tě nějak unést?“ mrknul na mě, zakroutila jsem záporně hlavou.

„Jen nebuď ve škole tak okatý.“ Přikývl a pak zhodnotil můj vzhled od hlavy až k patě, hodně dlouho se zdržel pohledem na mých nohách.

„Sluší ti to,“ usmál se na mě. Přiblížil svou tvář k mému obličeji. Už jsem na něj chtěla syknout, ale nemusela jsem. Otřel svou tvář o mou a rty se zastavil u mého ucha. „Tohle je mučení.“ Zachvěla jsem se, měl pravdu, ale nebylo to mučení jen pro něj, ale i pro mě. Celé tělo mě bolelo touhou vrhnout se mu kolem krku. Rty brněly, jak moc chtěly znovu ochutnat ty jeho.

„Demetri, nezlob,“ zaskučela jsem a pokusila se odtáhnout, ale neměla jsem kam.

„Já ne, to ty.“ Chytil mě pevně svými pažemi za boky a tiskl k sobě. „Jdeme do třídy.“

Vyndal mi tašku z ruky a koukl se, jestli tam je vše, a pak zabouchl mou skřínku. Koukala jsem na něj nechápavě. Popadl mě za ruku a táhl do učebny. Všichni se na nás koukali a čekali, co se bude dít.

„Není šance, že by se to máma nedozvěděla,“ skuhrala jsem a přitiskla se k němu víc.

„To teda není,“ usmál se na mě. „Mohli bychom toho využít.“ Jeho úsměv se zvětšoval nad tou myšlenkou. Nechápavě jsem se na něj podívala a on začal mluvit:

„No, nemusíme předstírat, že se neznáme, a chovat se k sobě jako to, co jsme, a tvé rodině tvrdit, že to je kvůli ostatním, aby tě kluci neotravovali. Anebo jim můžeš říct pravdu, což, jak vidím v tvém vyplašeném pohledu, asi hned nebude,“ usmíval se na mě.

Zastavila jsem se a dívala se na něj.

„Ty v té hlavě přeci jen něco máš,“ usmála jsem se na něj. Zato Demetri se šklebil, jak jen to šlo. Usmála jsem se, ale on se uraženě otočil a šel sám do třídy. První pravidlo, nikdy neříkej nebo nenaznačuj, že si o klukovi myslíš, že je blbý. Povzdechla jsem si a vydala se za ním. Posadil se na naše místo a moji tašku hodil na stůl a dál si jí nevšímal. Ani mě a tak jsem šla k němu, a když jsem ho obcházela, objala jsem ho zezadu kolem krku a přitiskal svoje rty k jeho uchu, jak mi to dělal on rád.

„Já to tak nemyslela, a když si budeš hrát na uraženého, nebudu muset použít tu tvou skvělou výmluvu.“

„Já si na něj nehraju, ty jsi mě opravdu urazila,“ syknul ke mně.

„Jak chceš,“ lehce jsem se otřela rty o jeho ucho a pak si sedla na svoje místo.

Celou hodinu jsme nekomunikovali, což bylo divné po tak dlouhé době. Měla jsem ho tu po tom, co jsem tu byla sama, ale stejně se mnou nemluvil. Budu si ho muset nějak usmířit. Jen co hodina skončila, vypařil se. Koukala jsem na jeho záda jako idiot. To nikdy neudělal. Dobře naštval mě. Popadla jsem věci a vyřítila se za ním jako řízená střela. Běžela jsem i na těch podpatcích za ním. Když byl na dosah, strhla jsem ho na stranu, takže narazil do skříněk. Překvapeně na mě koukal.

„Jsi hroznej. Chodím s tebou sotva den a mám chuť ti nakopat,“ syčela jsem na něj. „Jestli to milost pán nepochopil, dělala jsem z tebe legraci. Kterou ty si ze mě děláš pořád, kdybych se vždy měla urazit, nepromluvili bychom spolu celou věčnost,“ prskala jsem na něj jako vzteklé kotě.

Najednou se na mě usmál a než jsem cokoliv stačila, chytil můj obličej do dlaní a vrhnul se na moje rty. Sice jsem byla zmatená jak lesní včela, ale jemu jsem neodporovala.

Prudce se odtáhl a já zmateně zamrkala a lapala po dechu. On se naopak tvářil spokojeně a to velmi. Stále držel můj obličej a díval se mi do očí.

„Co to bylo?“ vydechla jsem a pořád si ho prohlížela.

„Já nevím, nechal bych to být,“ mrknul na mě. Protočila jsem oči a donutila ho pustit můj obličej. Objal mě kolem ramen a vedl do učebny. To, že se na nás kouká celá chodba, ignoroval. Všichni si nás celý den prohlíželi a šeptali si. My se tomu jen smáli. Na tělocviku jsme byli zavření v tělocvičně. Holky hrály volejbal a kluci zase basketbal.

Po hodině na mě čekal a šly spolu na oběd.

„Takže pro rodinku to předstíráme, ano?“ otočila jsem se k Demovi čelem a ruce spojila za jeho krkem. Byli jsme ještě dost daleko od jídelny.

„Cokoliv si přeješ,“ špitnul a pak se už nedočkavě vhrl na moje rty. Zasmála jsem se a přitulila se k němu a do polibku se pořádně vžila. Jaká to byla krása. Těšila jsem se, až budeme po škole sami.

„A kdybych si přála, aby ses nechal zapálit, udělal bys to?“ zajímala jsem se mezi polibky.

„Ne,“ byla jeho jasná odpověď.

„Ale to mi pak lžeš,“ připomněla jsem mu.

„Neudělal bych to, protože bych tě už nemohl políbit,“ pošeptal mi do spodního rtu. Odtáhli jsme se od sebe, až když mi začalo kručet v břiše. Zhluboka jsem se nadechla a čekala na to, co se bude dít.

Drželi jsme se jen za ruce a vešli do té ohromné jídelny, kde byl vždy hluk, ale najednou ta bylo moc ticho. Krucinál, co s nimi je? Všichni si mysleli už předtím, že spolu něco máme, tak proč z toho teď dělají takovou událost?

Viděla jsem rozzuřenou mámu a dostala strach. Demetri mě pevněji stisknul a doslova táhnul přes celou jídelnu k nim. On je sebevrah, tím jsem si byla jistá. Jako by se nic nedělo, se posadil, a já vedle něj, rychle jsem se ho pustila a přitáhla si jeden z táců, abych se mohla najíst. Máma si nás netrpělivě měřila pohledem, ruce složené na prsou.

„Můžete mi říct, co to má znamenat?“ zeptala se celkem v klidu. Podle všeho za to mohl Jasper.

„Nic zvláštního,“ špitla jsem.

„Renesmeé,“ řekla máma přísně. Neuměla jsem jí lhát do očí a Demetri to nejspíš pochopil a tak se ujal slova.

„Jen pomáhám Nessie od jejích nápadníků. Aby se nemuselo opakovat to se Zackem,“ připomněl jí smutnou vzpomínku, ale zabralo to. Nic neřekla, ani se už nemračila a u našeho stolu se konečně rozjela konverzace.

„Jedem,“ táhla jsem ho k mému autu, už jsem chtěla být jenom s ním.

„Kam?“ usmíval se na mě.

„ K tobě přeci,“ zakroutila jsem hlavou a už si to startovala. Cesta proběhla rychle a mlčky. Demetri mě vedl pomalu za ruku ke dveřím a já se musela usmívat. Jen co se za námi zavřely dveře, přitiskla jsem se k němu a políbila ho. Odnesl si mě na sedačku, kam mě položil, a mazlil se se mnou.

„Jak vůbec bylo v Itálii?“ zeptala jsem se po hodně dlouhé době mlčení, kdy si povídaly jen naše rty hodně potichu.

„Nic zajímavého, ani zábavného. Mnohem raději bych byl tady s tebou,“ usmál se a dal mi pusu na nos. „A jak ses měla ty?“

„Nic zvláštního. Jen jsem si promluvila s mámou. Řekla mi vše o tátovi.“

Ležela jsem na sedačce pod Demetrim. Různě jsme si povídali a já si hrála s našima propletenýma rukama. Dem zase zkoumal polibky můj obličej stále dokola. Byl to opravdu krásný klidný den.

Tak co říkáte? Jak dlouho tohle může vydržet? Je možní všímavé upíry a Bellu tahat za nos dlouho?

Děkuju za komentáře, které potěší a doufám, že budou další.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  ODCULTI (11.10.2011 15:05)

bomba jak neco ou Bello zadnj zapik nedovolim !!! Demm si to nezaslouzi a svou holcicku bys nezabyla ne ? Napis neco o Edwardovi prosim jinak Bellu utrapis novou

7)  Adel35 (10.10.2011 21:47)

skvělí jako vždy a kdyby náhodou tak si radši pořídím hasičák protože až se to Bella dozví tak snad budou i jiskry lítat a už se těším na další

6)  Kamci (10.10.2011 21:46)

4)  wuzinka (10.10.2011 21:07)

Opět super kapitolka No tipuju, že v příští kapitole na to rodinka příjde a Bella rozpoutá s Demetrim třetí světovou. Ale chtělo by to aspoň něco naznačit o Edwardovi....

2)  sfinga (10.10.2011 20:05)

Miláčku, tohle rozhodně dlouho nevydrží. Upíři nejsou blbí a navíc, jedna z nich je Nessiina máma. Takže se máme asi těšit, na pořádný cirkus, co? Juj to bude mela, až to praskne.
Jinak jsme se bavila při představě uraženého Demetriho a rozzuřené Rennesmé, moc se ti to podařilo

1