13.01.2011 [13:15], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 84×, zobrazeno 13176×

4) Donovanova zrada aneb Do toho baráku nevlezu ani za stříbrný Volvo

(na radu svého dnešního betareadera doporučuji při čtení nic nekonzumovat)

Netrvalo to ani moc dlouho. Rozhodně to bylo dřív, než se o mě začala zajímat některá z policejních hlídek. K chodníku zajela černá limuzína s kouřovými skly. Věřila jsem tomu, že dokážu normálně vstát a nastoupit, ale jen do chvíle, než jsem to zkusila. A to jsem si myslela, jaká nejsem frajerka. Moje první bebí v životě, a mě to takhle položí.

„Asi to bude chtít hever,“ oslovila jsem chraplavě majordoma, který už svižně obcházel předek auta.

Heknul, ohnul se a začal mě zvedat.

„Hele, bacha ať si…“ začala jsem, ale to už jsem ležela vzadu na sedadle. Kdyby mi nebylo tak zle, začala bych ho vyslýchat a nenechala ho na pokoji, dokud mi neodpřísáhne, že není produktem genetických experimentů nějakého utajovaného oddělení CIA. Místo toho jsem ale jen sykala, protože mě vzal za tu bolavou ruku a krátkozrace si ji prohlížel.

„Řekl bych, že budete potřebovat lékaře, slečno Kriegová. Nemáte zlomený jen palec, ale i zápěstí. Špatně vám srůstá. Proto je to tak bolestivé.“

„Jasně,“ hekla jsem a vytrhla se mu. „Jenže mně by pomohl spíš horník s pneumatickým kladivem. Nedokážu si představit, co by s tím lidskej doktor nadělal.“

„Zařídím,“ řekl prostě a zabouchl dveře. Pak už se auto dalo do pohybu.

Cestu jsem strávila ve stavu, který se ze všeho nejvíc podobal těžké kocovině. Okno do kabiny řidiče zůstalo otevřené a tak jsem zaslechla, že s někým telefonuje. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. On byl vážně schopný mi to pneumatický kladivo sehnat. Jen mě zarazilo, že toho, s kým mluvil, oslovoval „doktore“.

Asi jsem si na chvíli zdřímla, protože najednou mě jeho dlouhé hubené paže uchopily a vytáhly ven.

„Pan doktor už čeká uvnitř,“ oznámil mi a poponášel mě do dveří. Do cizích dveří cizí vily.

„Donov…!“

A jsem v háji!

Stála jsem na prahu a dívala se do rozlehlé velmi moderně zařízené haly. Můj šok nezpůsobil pohled na fešáka s blond vlasy, který mi barvou očí a nepřeslechnutelným tichem v hrudním koši někoho připomínal. Byla to ta vůně. Můj bolestí ochromený mozek dokázal okamžitě identifikovat jednu její součást. A tak se Donovan najednou ocitl namáčknutý na mých zádech, protože jsem se nohama zapřela o práh a začala couvat. Dokonce jsem se rychle chytila futer, kdyby někoho náhodou napadlo zkoušet mě tahat dovnitř násilím. Chyba. Moje chromá ruka vyslala do mozku velmi naštvaný signál a já se skácela k zemi. Vůbec jsem jim nestihla říct, že do toho baráku nevlezu ani za stříbrný Volvo.

+++++

Otevřela jsem oči. První myšlenka patřila kručícímu žaludku a chuťovým pohárkům, které mi vyhrožovaly sebevraždou, pokud okamžitě nedostanou pár kapek krve. Ale přeci jen jsem zaznamenala něco pozitivního. Bolest v ruce se z levelu „Je mi na umření“ přesunula na o něco snesitelnější „Ještě stihnu sepsat závěť“. Nejspíš to bylo tím ledovým obkladem, do kterého byla zabalená.

Ležela jsem v nějaké místnosti. Díky znalostem z televizních seriálů jsem poznala, že je to lékařská ordinace. Pach dezinfekce smíchaný s nějakou příjemnou vůní. Tentokrát ani stopy po té jeho.

Zaměřila jsem se na tichý hovor ve vedlejší místnosti. Donovanův skřípavý hlas střídal melodický baryton. Asi si všimli, že hekám o něco rychleji, než před chvílí, a přišli se na mě podívat.

Zabodla jsem do svého zaměstnance rozhořčený pohled.

„Kolik vám za tu zradu zaplatili? Ten šílenec, co mi udělal tohle…“ chtěla jsem významně zvednout ruku, ale pouhý pokus mi vehnal slzy do očí, „bydlí v tomhle baráku!“

Donovan nehnul brvou a blonďák se zatvářil překvapeně.

„Víte to určitě, slečno?“ zeptal se.

Kreje ho, určitě!

„Tak co bude? Čekáme na něj? Nebo mě máte oddělat vy? Jen doufám, že se vám nezapomněl zmínit, že to auto jsem mu ukradla v sebeobraně.“

Doktor byl čím dál vyjevenější.

„Tenhle tón znám,“ prohlásil Donovan a v jeho tváři se objevil skutečný soucit. „Je jí opravdu zle.“

„Jen nevím, jak vyřešit otázku narkózy,“ dumal blonďák. „Její tkáň je příliš odolná, než aby jí prošla jehla.“

Připadala jsem si jako v divadle při sledování absurdního dramatu. Oni mě ignorovali!

Donovan se pak beze slova otočil na patě, aby se o pár vteřin později vrátil s flaškou bílého rumu. Vytřeštila jsem oči.

Doktor se rozzářil. „Aha, rozumím. No, asi je to lepší než nic. Ale funguje na ni vůbec alkohol jako na člověka? Netuším, co je zač.“

„Myslím, že to bude v pořádku,“ odpověděl majordomus.

Postavil mi na noční stolek láhev i skleničku. Rychlostí, která v mém stavu překvapila i mě, jsem ho čapla za ruku.

„Vy ho znáte? Věříte mu?!“

Nalil mi dvě deci a sklenku mi podal.

„Buďte bez obav, slečno Kriegová. Je to jeden z mých předchozích zaměstnavatelů. Známe se dlouhá léta. Ale teď už to vypijte. Pokud tedy nechcete, aby vám pan doktor Cullen tu ruku rovnal při plném vědomí.“

Připadala jsem si jako oběť spiknutí. Jenže ta věta o rovnání ruky mou pozornost soustředila jiným směrem. Teď jsem byla vděčná, že mám úplně prázdný žaludek, protože se povážlivě zhoupnul.

„Kolik toho mám vypít?“ hlesla jsem.

Donovan se zatvářil velmi zamyšleně.

„To nedokážu odhadnout. Naposledy jsem tento druh medicíny ordinoval devadesátikilovému muži. Důležité je, aby vám bylo jedno, co se děje.“ Pak jsem zahlédla něco, co se úplně nejvíc blížilo pobavenému úsměvu. „Prostě pod vobraz, smím-li to tak říct.“

Tak jsem se do toho dala. Nechutnalo to špatně. Nejdřív jsem cítila pálení, ale postupně jsem si zvykla. Zvláštní pocit, ožírat se na objednávku, zatímco nade mnou stál viktoriánský sluha a fascinovaně se tvářící model. Díky dlouhému hladovění začal rum působit docela rychle.

„Nedáte si se mnou, Donovane?“ zeptala jsem se, když mi naléval druhou dvojdecku.

„To je od vás laskavé, slečno, ale já ve službě nikdy nepiji.“

Uchichtla jsem se. „Vy ale přece pracujete nepřetržitě.“

Přikývl. „Přesně tak.“

Zafuněla jsem a tu druhou skleničku vypila na tři hlty.

„Ale neškodilo by vám občas se trochu odvázat,“ poučovala jsem ho a natáhla se, aby mi zase nalil. Všimla jsem si, že se mi nějak hůř mluví. Pak jsem se zadívala na doktora. Jestli jsem něco nepřehlédla, celou dobu tam stál úplně nehybně.

„Vy taky asi nebudete zrovna estrádní typ, jak tak na vás koukám. Ale nabízet vám nebudu. Nerada bych od vás odjížděla jako Střihoruký Edward.“ Dostala jsem záchvat smíchu.

Pousmál se a pak přišel ke mně. „Podívám se na to. Zdá se, že už jste mnohem uvolněnější.“

Jemně odstranil ledové obklady. Raději jsem se dívala jinam.

„Možná byste se chtěla do něčeho zakousnout. Bude to bolet,“ řekl po chvíli.

V tu chvíli se rozletěly dveře a dovnitř vběhl můj únosce. Vrčel a z očí mu sršely blesky. Díky flašce rumu, která vyřadila z provozu mé běžné uvažování, mě ten pohled rozveselil.

„Hihi, už vím, do čeho se zakousnu.“

„Ty jedna malá… !“ houknul, ale pak se zarazil. Jednak se na něj doktor Cullen dost zle podíval a taky si všiml mé ruky.

„Jak to vypadá?!“ zeptal se. Sice se pořád strašně mračil, ale zdálo se, že vraždu odložil na později.

„Musím tě zklamat, ale zdá se, že to přežiju,“ odpověděla jsem a vyplázla na něj jazyk. Pak jsem si vzpomněla na tu šílenou jízdu do Seattlu v autě s ječícím autoalarmem. Vyprskla jsem smíchy. Takhle s odstupem mi to přišlo děsně legrační. V tu chvíli mi vlastně připadalo legrační úplně všechno. „Měl ses vidět…hihíííííííí… To byl pohled…“

Ozvalo se vzteklé zavrčení.

„Edwarde, ovládej se a nebo odejdi!“ přikázal autoritativně blonďák.

„Jo, Edwarde,“ přisadila jsem si a zašermovala zdravou rukou. „Běž si třeba koupit nový auto.“

„Hned jak jí spravíš tu ruku, Carlisle, utrhnu jí hlavu!“ zavrčel Edward a prásknul za sebou dveřmi.

„Ups!“ škytla jsem. Nějak mi to zkazilo náladu. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu mě mrzelo, že se zdroj té krásné vůně přesunul někam jinam. Mezitím mi asi unikla nějaká zásadní komunikace mezi doktorem Cullenem a Donovanem, protože se z ničeho nic ozvalo:

„Tak teď!“ a v tu chvíli mě majordomus doslova zalehl a držel jako v kleštích. Instinktivně jsem se mu chtěla vytrhnout, ale zjistila jsem, že to vůbec není snadné. Měl sílu jako zápasník. Vykřikla jsem a znovu zabrala. Mozek mi sice nefungoval, ale pudy ano.

„Asi ji neudržím,“ prohlásil Donovan.

„Počkejte, pomůžu vám,“ ozvalo se najednou. Vrátil se. Místo majordoma mě teď držel Edward a já neměla šanci se ani pohnout.

Začala jsem na něj syčet, prskala jsem a nadávala mu. On se mi jen upřeně díval do očí.

Hlavou mi prošla zbloudilá myšlenka, že ten pocit, který ve mně vyvolává jeho tělo, je vlastně příjemný.

Pak se ozval neskutečně příšerný zvuk. Ta bolest byla nesnesitelná. Vykřikla jsem. Z očí se mi valily slzy. Instinktivně jsem zabrala ještě víc, ale nepustil mě.

„Vydržte slečno, už to máte skoro za sebou,“ slyšela jsem Donovana, ale jako by na mě mluvil odněkud z dálky. Teď už jsem jen lapala po dechu a vpíjela se do Edwardových očí. Nutila jsem se myslet jen na ně, vytěsnit ten pocit, že od zápěstí dolů nic nemám.

„Teď to srovnáme, už to bude.“ To byl doktor.

Několikeré lupání a já si začala přát smrt. Znovu jsem křičela.

Edwardova tvář se najednou ocitla těsně nade mnou. Ta vůně fungovala trochu jako anestetikum. Vytvářela iluzi, že jsem teď někde jinde, že se to neděje.

„Dobrý, jsi moc statečná. Ještě chviličku,“ šeptal. A já jako malá holčička zuřivě přikyvovala a při tom hlasitě brečela.

„Tak, hotovo. Zafixujeme to a zchladíme.“ Doktora Cullena jsem skoro nevnímala. Jen jsem hleděla na tu úžasnou tvář. Edwardův dech se srovnal s tím mým. Nebo můj s tím jeho? Sledovala jsem jeho pootevřené rty a soustředila se. Jen dech a oči a vůně.

„Myslím, že ztrácí vědomí!“ zvolal Edward, aniž ze mě spustil oči.

Jo, nějak se mi ztrácel zvuk i obraz. Všechno mizelo v milosrdné temnotě. I ta proklatá bolest.

+++++

Moje sny nikdy nestály za nic, ale tenhle mě děsil víc, než kterýkoli jiný. A přitom se v něm nic nedělo. Neobjevil se v něm žádný zabiják s motorovou pilou ani houf  klopýtajících zombií. Jen tvář. Byla to spíš dívka než žena. Pohublá, popelavě šedou pleť místy obarvily cákance čerstvé krve. Ta dívka se docela určitě dívala na mě. Její oči jako by vyhasínaly. Nikdy jsem nedokázala přijít na to, jestli v tom jejím pohledu bylo zděšení, lítost nebo láska. Docela určitě jsem v něm ale viděla smrt.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5

2)  Linfe (13.01.2011 13:29)

Uííííííííííííííííí.....uííííííííííííííííííí... to není alarm od Volva to jsem já. Skoto celou povídku jsem se smála od ucha k uchu než... než přišel na scénu Edward. Ještě teď z toho mám mrazení po celém těle. Ty šarvátky, dobrý, ale to jak jí držel....uííííííííííííííí... A nakonec sen, který určitě bude začátkem odhalení její minulosti. Moc se těším.

1)  Michangela (13.01.2011 13:25)

«   1 2 3 4 5