17.01.2011 [14:49], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 94×, zobrazeno 12736×

7) Nečekaná návštěva aneb Netušila jsem, že mě budou přitahovat o hodně starší muži

Měla jsem vztek. Hroznej. Kdybych nevěděla, že si tím rozdrtím koleno, vrátila bych se a nakopala ho. Samozřejmě, že jsem se zlobila hlavně sama na sebe. Div jsem si nenadávala nahlas, když jsem si vzpomněla, jak hloupě jsem se nechala… omámit. Lepší slovo pro ten stav neexistovalo. Jen bych ráda věděla, o co mu vlastně šlo. To nemůže oblbovat někoho jinýho?!

Doběhla jsem k autu a zapadla dovnitř. Zase mi překazili kšeft! Teď, když opravdu nutně potřebuju dát městu vědět, že jsem pořád tady! Natáhla jsem se do kastlíku v palubní desce a vytáhla odtamtud malý digitální foťák. Běžnej šmejd pro turisty. Nehodlala jsem se vrátit domů s prázdnou. Sice to asi nebudou překupníci zbraní, ale dnes v noci se spokojím i s vloupačkou na pumpě. Kdybych byla trošku míň naštvaná, asi by mi došlo, že takhle navztekaná bych měla jet radši domů a ne pronásledovat zločince. Ale já viděla rudě a chtěla si na někom zchladit žáhu.

Šlápla jsem na to a přesunula se o pár kilometrů jižněji. Do čtvrti, kde jsem vyrůstala. Tam se vždycky něco dělo. Báli se tam chodit i policajti. Přepadávání na ulici, domácí násilí, vandalismus. Tohle mě zformovalo. Nechtěla jsem se patlat ve svých traumatech. Řešila jsem je tím, že jsem jim šlapala po krku.

Auto jsem zaparkovala raději v uctivé vzdálenosti. Jinak hrozilo, že bych si domů odnesla jen klíčky a voňavej stromeček ze zpětnýho zrcátka. Tentokrát jsem dokonce zapnula autoalarm, i když to běžně nedělám.

Zaposlouchala jsem se. Až sem ke mně doléhaly typické zvuky. Křik, zpěv, tříštěné sklo, dunící decibely nějaký rapový kapely. Noční život v plném proudu. Zkontrolovala jsem stav baterie ve foťáku a rozeběhla se temným parkem, který tvořil severní hranici Čtvrtě vyvrhelů, jak jí místní s hrdostí říkali. Jo, vyvrhávalo se tam často a prakticky všude, kam se člověk podíval.

Vběhla jsem do první příčné ulice a držela se ve stínech. S tím nebyl problém, pouliční osvětlení tu naposledy fungovalo ještě v době, kdy se svítilo plynem. Minula jsem opilce dřímajícího ve stoje při močení a hromadu starých novin a hadrů, ze které se ozývaly velmi výmluvné zvuky. Jo, moje dosavadní sexuální výchova. Až… jestli... se někdy stane ten zázrak a já s někým budu (ne, nemyslím na Edwarda ani jedinou buňkou mozku!), vzdechy budu ovládat na výbornou.

Zdálo se, že jsem konečně na něco narazila. Tichý šepot a tlumené nadávky. K tomu skřípot rozbitého skla pod podrážkami bot.

„Tak už si to vem! Víš, jak je ta bedna těžká?“ Slyšela jsem je hned za rohem. V místech, kde stál obchod s elektronikou. Nadpřirozený úkaz, řekla bych. Ten krám někdo vykrádal minimálně jednou do měsíce a přesto ještě nezkrachoval.

Zastavila jsem se přesně v místě, kde se lámala ulice. Opatrně jsem vykoukla. Dva maníci si právě nakládali dodávku. A nebyli to žádní troškaři.

Zapnula jsem foťák a pomyslela si, že tohle Cullenovým nedaruju. Zoom fotí dva bezvýznamný zlodějíčky! A jak jsem tak byla nakrknutá, dostala jsem nápad.

„Čau, krasavče, neměl bys něco na psaní?“ oslovila jsem toho většího z nich, který stál na ulici a měl na starosti nakládání.

Ozvalo se zaklení a rána, jak upustil hi-fi věž přímo na chodník.

„Do pr…!“ Hned se ke mně rozeběhnul s napřaženou pěstí. Rozkročila jsem se, abych udržela rovnováhu a čekala. Praštil mě do brady a s řevem se zlomil v pase. To křupnutí v jeho ruce mi bylo povědomé a chvíli jsem s tím bastardem i soucítila.

„Ukaž, já se mrknu sama,“ řekla jsem sladce a začala ho šacovat. Jeho parťák se mezitím snažil co nejrychleji prolézt rozbitou výlohou ven. Podle výrazu v obličeji se asi nemohl rozhodnout, jestli má zdrhat, nebo mě zkusit přetáhnout tou baseballkou, co držel v ruce.

V kabátě hromotluka jsem žádnou propisku nenašla. Naštvaně jsem ho odstrčila. Hned se rozeběhl k autu a pokoušel se do něj nastoupit. Strašně u toho nadával, protože levačkou mu dveře nešly dobře otevřít.

„Ty taky nemáš?“ zeptala jsem se toho druhého, když konečně seskočil na ulici. Stál proti mně dost vyjeveně a nad hlavou třímal pálku. Asi nechápal, proč chce jeho větší kolega tak zběsile vzít roha.

„Co?“ zeptal se nechápavě.

„Pro-pis-ku,“ zopakovala jsem tónem učitelky ze zvláštní školy.

Zmateně zamrkal. Pak se rozpřáhl a vykročil, aby odpálil homerun. Při pohledu na něj mi trochu vyschlo v krku, vypadal fakt hrozivě. Když se o mě ta pálka ale zlomila, vypadal, že se snad rozbrečí.

„Tu propisku?“ nadhodila jsem. Rozeběhl se k autu. Jeho kolega už byl uvnitř a snažil se levou rukou otočit klíčkem.

Už mě to přestávalo bavit. Potřebovala jsem jen pitomou propisku, abych napsal vzkaz! Skočila jsem k dodávce, v jedné ruce foťák, druhou jsem čapla zloděje za rameno a otočila ho čelem k sobě. Pro větší efekt jsem ho drobet přimáčkla na bok auta.

„Hele, já ti ji pak vrátím. Nejsem žádná zlodějka,“ zazubila jsem se na něj.

Počůral se.

S povzdechem jsem zajela rukou do jeho nikotinem a potem prosáklé bundy a konečně vytáhla tužku.

„Rozevři si bundu!“ poručila jsem přísně a udělala dva kroky vzad. Strašně smrděl.

Náklaďáček zakuckal.

„Do háje!“ zafuněla jsem a zabodla propisku do předního kola. Ozvala se rána a auto se naklonilo lehce do strany. „Doufám, že to bude psát,“ zabručela jsem, když jsem ji naprasklou zase vytáhla ven.

Zloděj už si roztáhnul bundu. Ruce se mu tak třásly, že v tu chvíli vypadal jako motýl, co mává křídly.

„Prima. Takhle zůstaň,“ přikázala jsem. Pak jsem mu na triko napsala velký nápis:

DAGROSSI, NAKOPU TI PRDEL!

Nic moc světobornýho, já vím. Pak jsem si ho vyblejskla.

„Budeš v novinách,“ uculila jsem se a vrátila mu propisku do bundy.

Jeho kámoš už metelil ulicí pryč. Nechala jsem ho. Tušila jsem, že ho ten vyfocenej před policií krýt nebude.

+++++

Domů jsem se vrátila asi v pět ráno. Už jsem trochu vychladla a cítila se dost unavená. Donovan se mi vyčítavě díval na bosé nohy. No jo, lakýrky zůstaly u kostela…

„Omlouvám se,“ řekla jsem celkem upřímně, „měla jsem naspěch.“

Jen přikývl.

„Když dovolíte, slečno Kriegová, mám vám vyřídit vzkaz od doktora Cullena. Rád by zkontroloval vaše zápěstí.“

Ušklíbla jsem se.

„To už udělal jeho syn.“

Komorník jen nepatrně zvedl obočí, ale nijak to nekomentoval.

„Zítra si promluvíme,“ prohlásila jsem a výhrůžně na něj ukázala prstem.

„Samozřejmě, slečno.“

Vylezla jsem do svého pokoje a poslala fotku se vzkazem Dagrossovi do televize. Věděla jsem, že momentka dvou zlodějíčků by je za jiných okolností nezajímala, ale vzkaz jednomu z největších mafiánů určitě odvysílají.

+++++

Vzbudila jsem se asi v poledne a měla šílený hlad. Proto jsem se tentokrát ani nezdržovala sprchou. Jen jsem na sebe hodila župan a seběhla dolů do kuchyně. Už v hale jsem ale ucítila neznámou vůni. Mužskou, velmi sytou a příjemnou. Vedla mě přímo do Donovanova království.

Nakoukla jsem dovnitř. Za stolem, na mém místě někdo seděl. Viděla jsem jen černé, na krátko ostříhané vlasy a široká záda. Měl na sobě košili s vyhrnutými rukávy. Odhalená předloktí vypadala jako z reklamy na potravinové doplňky pro kulturisty. Jeho kůže měla barvu kapučína.

„Slečno Kriegová!“ přivítal mě Donovan. Odložil kuchyňský nůž a vyměnil ho za utěrku. Tu si hned přehodil přes ruku.

„Dáte si snídani? Nebo raději rovnou oběd?“

Neznámý se pomalu otáčel a zároveň vstával. Můj pohled po něm stoupal vzhůru, a když se muž narovnal, už jsem se pěkně zakláněla.

Páni! Málem jsem to řekla nahlas.

Za svůj krátký život už jsem viděla spoustu hezkejch chlapů. Samozřejmě počítám i ty v časopisech. Ale tenhle… Exotickej typ, odhadla bych ho na latinoameričana. Ještě nikdy jsem neviděla tak černé oči, jako byly ty jeho. Když se usmál, čekala jsem, že se po zdech rozeběhnou prasátka. Měl úžasně bílé zuby. Nevěděla jsem nad čím vzdychat dřív. Byl nádhernej. Kus chlapa, před kterým má ženská chuť předstírat mdloby, jen aby ji zachytil. Ale nebyl to dokonalej hezoun, u kterýho člověk pochybuje o sexuální orientaci. Na tomhle všechno řvalo, že v tom má naprosto jasno. A ten pohled… Plný lákavých tajemství.

Stála jsem tam jako kus dřeva. Část mého mozku ječela, že nejsem vykoupaná ani učesaná, o make-upu nemluvě.

„Představíš nás, Donovane?“ řekl a mně se blahem zježily chloupky na rukou. Uměla bych si představit, jak mi šeptá celou noc.

Sluha se postavil k nám a přikývl.

„Majitelka domu, slečna Kriegová.“ Zmateně jsem zamrkala. Neměl by nejdříve představit hosta paní domu?

„Pan Nahuel Herrero.“ A i když jsem se cítila jako hypnotizovaná, neunikl mi kratičký záblesk v Donovanově tváři, který se nedal identifikovat jinak, než jako pobavení. „Můj děd.“

Obvykle nemívám dlouhé vedení, ale když to řekl, dvě vteřiny jsem stála úplně nehybně. A tu větu si v duchu opakovala třikrát. Náš host, který vypadal maximálně na pětadvacet, protočil oči a rozesmál se. „Ty sis to prostě nemohl odpustit.“

Oni to snad mysleli úplně vážně!

Ukázala jsem na komorníka.

„Vy…“ Pak jsem se vyjeveně obrátila na pana Herrera. „A vy…?“

„Ano, slečno Kriegová. Pan Nahuel je můj děd, opravdu.“

Odkašlala jsem si. V marné naději, že ten špunt, co mi blokuje vedení do mozku dokážu vykašlat.

„Neposadíme se?“ zeptal se… děda a galantním gestem mě pobídl ke stolu. Odsunul mi židli a usadil mě. Zblízka voněl ještě líp.

„Dáte si kávu, slečno Kriegová?“ zeptal se Donovan. Pořád jsem čekala, že se rozchechtá a začne se plácat do stehen, ale vypadal stejně jako kdykoli předtím.

Mrkla jsem na stůl, abych zhodnotila, co si dal pan Herrera. Cookies a mléko! To jsou věci… K mé neskonalé úlevě nestála na stole krabice s mým portrétem, ale skleněný džbán.

„Dám si totéž, co má…“ Zasekla jsem se a zrudla.

„To je v pořádku, slečno. Chápu vaše rozpaky. Dovolíte, abych vám nabídl tykání? Obvykle takový krok nabízí dáma, ale přeci jen, jsem asi o hodně starší než vy, tak si to snad mohu dovolit.“

Konečně jsem ze sebe dokázala vykřesat kapku invence.

„To bezpochyby. Mně je deset. A jsem Isabella,“ dodala jsem trochu rozechvěle a podala mu přes stůl ruku. Matčino jméno jsem moc nepoužívala. Naposledy mě tak oslovovala Debbie.

Vzal mě za ruku a políbil. Rozbušilo se mi srdce. Zvedl ke mně pohled, a stále mě nepouštěl. V očích mu hořely plamínky. Usmíval se.

„Nahuel.“

Dokázala jsem jen přikývnout.

Donovan přede mě postavil sklenici a talířek s čokoládovými koláčky a tak se naše ruce rozpojily.

„Takže,“ začala jsem a přemýšlela, jak se nejlépe zeptat. „Donovan je tvůj… vnuk?“ Dalo mi velkou práci se nezakuckat.

On vypadal pobaveně. Fascinovaně jsem sledovala, jak se zakusuje do koláčku. Na rtu mu zůstal otisk čokolády a já měla najednou neodolatelnou chuť se ho tam dotknout.

„Přesně tak.“ Pak se zamyslel. „Isabella. To je nádherné jméno.“ Dokonce jsem mu věřila, že to myslí vážně. „Ale docela dlouhé. Jak ti mohu říkat?“

Zaskočilo mě to. Neměla jsem ani tušení.

„Snad… Bello,“ navrhla jsem a konečně se pustila do jídla.

„Výborně,“ souhlasil, „to je více než výstižné.“ A zase se usmál. Měla jsem pocit, že z něj září slunce. A ta vůně – klidně to mohl být vítr vanoucí od moře na pláži lemované palmami.

Magořím!

Radši jsem zabodla oči do talíře.

A pak se ozval zvonek. Skoro jsem se lekla a chvíli přemýšlela, co by to mohlo být. Nikdy dřív u nás totiž nikdo nezvonil.

Donovan obřadně odložil kuchyňskou zástěru a vydal se otevřít.

„Nerada bych byla dotěrná, ale asi chápeš, že jsem zvědavá. Co jste zač? Ty a Donovan?“

Utřel si ústa do ubrousku a podíval se na mě. Zase mi poskočilo srdce.

Pak udělal zvláštní věc. Naklonil se přes stůl a přivoněl si ke mně. Jeho vlastní vůně mě v tu chvíli doslova obklopila. Ano, moře a palmy.

„Jestli se nepletu, jsem totéž co ty. Poloupír,“ dodal, aby to bylo úplně jasné. Přikývla jsem. A prožila zvláštní věc. Radost. Až dodneška jsem se cítila dost… osamělá. Nejen z toho objektivního důvodu, že jsem u sebe nikdy neměla víc než jednoho člověka, kterému by na mně záleželo. Ale hlavně kvůli tomu, co jsem. A najednou proti mně seděl nádhernej chlap a jedním slovem mi dal prožít iracionální pocit, že k němu tak nějak patřím.

Mlčel a nechal mě to zpracovat. Zapomněla jsem jíst a upřeně ho pozorovala. Nezdálo se, že by mu to nějak vadilo. Jen se usmíval a jedl. Asi tak za deset vteřin jsem zapomněla, o čem že jsem to vlastně přemýšlela. To když jsem pohledem sjela k jeho krku a sledovala zlatý řetízek sestupující do výstřihu jeho částečně rozepnuté košile. Vykukovaly z ní jemné černé chloupky. Musela jsem vypadat jako retardovaná. Nemohla jsem z toho místa odtrhnout oči.

„Naše rodina je trochu zvláštní,“ promluvil najednou a já sebou leknutím trhla. „Pořizujeme si rodiny. Snažíme se zachovat rod. Donovan je čtvrtou generací.“

Překvapeně jsem se na něj podívala a v duchu se snažila udělat pár jednoduchých výpočtů.

„Tak tedy… on je částečně… upír?“ Teď to konečně začalo dávat smysl.

„Z jedné osminy,“ ozvalo se ode dveří. Vešel komorník. „Moje matka byla člověk.“ V ten moment jsem v jeho očích zahlédla jasně patrnou bolest.

Jedna věc mi ale pořád vrtala hlavou. Jen jsem nevěděla, jak se ho na to zeptat.

„Donovane, neuražte se, ale…“

„Stárnu, ano,“ odpověděl, „velmi pomalu, ale přeci jen. Zředěná věčnost, vzpomínáte? Asi bych se vám měl omluvit, že jsem vám při přijímacím pohovoru zalhal o svém věku. Není mi pětaosmdesát, ale o dvě stě víc.“

Pomalu jsem přikývla. Hlava mi z toho šla kolem. Kolik tedy muselo být Nahuelovi?

„Snad se nebudete zlobit, slečno Kriegová, když tento zajímavý rozhovor odložíme na později,“ řekl Donovan. „Já mám v troubě pečeni a vy máte v hale pana Edwarda Cullena.“

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3 4 5   »

94)  emam (16.12.2014 22:48)

Výborný závěr

93)  natali (25.08.2011 02:01)

Edwarde, ty jsi tááák dotěrný

92)  zuzka88 (08.08.2011 12:20)

Huh, no tak toto. Nahuel je děda Donovana. To jsou novinky. A představa sexy dědy... nějak mi to nejde dohromady, ale on bude hodně sexy aspoň podle Belliny reakce. Edward má konkurenci, ale doufám, že štěstí bude na jeho straně

91)  Kim (08.08.2011 12:09)

Krásna... msuím na další

90)  tessa (02.02.2011 20:55)

Komorníkovi je přes 200??? Ty jo, na ten věk je v slušně zachovaném stavu, i když je z části upír! Musím říct, že jsem zvědavá, co mě čeká v dalších kapitolkách...

89)  Eunta (02.02.2011 18:09)

Hu... sled informací a sled emocí... tleskám nad tvým umem... neskutečné...

86)  ScRiBbLe (28.01.2011 17:47)

Tak jo, prostě si musím znovu přečíst všechny kapitolky, abych se dostala do toho správného rozpoložení k psaní komentářů. Abych mohla opravdu nefalšovaně a procítěně zařvat: Uááááááááááááá!!!

Tak ta první část! Uf, z toho jejího vzteku jsem byla vzteklá i já. Nějak se to do mě... ehm, skrz obrazovku přelilo, nebo co.

Procházka jejím bývalým domovem, spící chlápek, který se vyprazdňoval, hekání, dva zloději - LUXUSNÍ! Nějak mě teď nenapadá výstižnější slovo.

Nahuel... ííííííííííík! Ne, slíbila jsem si, že už nebudu reagovat jako poblázněná puběrťačka, ale to nejde! Ne, když něco - někoho - popisuješ tak, že zkouším obrazovku, zda to není nějaká cesta (světlík), kterou bych se dostala do příběhu a přisála se na milé krasavce.

Juch! Takže jsem jednou jedinkrát měla pravdu a mé domněky byly správné - Donovan není tak úplně "normální"!
Je to z osminy upír!

Hele, jediné, co mě zachránilo před infarktem z té poslední věty, je to, že si v klídku můžu kliknout na další kapču - jupííííííí!

Děkuji! Bylo to úžasný!!!

85)  Karolka (22.01.2011 12:04)

Lio: Ano, bylo to velmi nepromyšlené. Ono je to nejspíš tak, že Zoom dosud všechno vycházelo povětšinou díky její rychlosti a šťastné náhodě. On už fakt, že se do této "práce" pustila před lety úplně sama, jištěná jen geniálním komorníkem, je na pováženou. Je vlastně zázrak, že jí někdo nešel po krku cíleně mnohem dřív. Je mladičká. Vlastně těsně po pubertě a o životě toho vlastně moc neví. Stihla jen pochopit, co je dobré a co špatné a že když bude dost rychlá a ukřičená, ubrání si svůj životní prostor. (Teď jsem se nějak rozjela).

84)  Lioness (22.01.2011 11:57)

Zdá se mi to jen nebo ta úvodní scéna se zlodějíčky byla trochu nepromyšlená? Samozřejmě že ze strany Zoom, ne té Tvé... Teď ji viděli další dva chlápci a i když je Dagross jenom mafián, má pod sebou celou organizaci, zatím co Zoom je vlastně sama. Ani skoro nesmrtlenost jí nemusí pomoci.
Zoom je deset? Pouhých deset? Ten drobný detail mi absolutně vyrazil dech. Tak nějak jsem předpokládala, že bude starší. A rozhodně zkaženější. Ale to, že se v tomhle bodě myslím, mi vysvětlila už minulá kapitola - vždyť se nikdy nelíbala!
Nahuel. Mlask. Chudák Zoom, teď v tom má galamatyáš! A mě prsty na stole svévolně kreslí jeden geometrický obrazec: trojúhelník.
Pane bože! Donovanovi je dvěstěosmdesát? Měla bych tu přestat trousit poznámky o tom, jak je skvělý, jinak by o mém duševním udraví mohl někdo začít pochybovat.
No, přirovnávat Edwarda k pečeni je vážně vtipné. Ale oba budou asi stejně chutní a voňaví, že?

83)  kytka (18.01.2011 21:22)

Tak to nebude tak jednoduché. To bude Edward asi pěkně žárlit. Ovšem věta - "já mám v troubě pečeni a vy máte v hale pana Cullena" - ta mne dostala.

81)  Karolka (18.01.2011 17:10)

chaton: Uvidíme, jestli bude vyvádět kvůli autu. Řekla bych, že aktuálně bude řešit trochu jiný problém.
Karlicka: To bylo strašně milý. Děkuju!
Anna s číslem: Yeah! Oups!
Alaska: Moc děkuju. Nahuel opravdu skrývá jisté tajemství.
magorka: U nás tomu říkáme katalyzátor. Děkuju.
Pája: Zabijáku! Děkuju!!!
Lucie: Ale stihla jsi to. Díky!
HMR: Ha! Už jsem na to přišla. Ty pracuješ pro ČSÚ!

80)  HMR (18.01.2011 16:59)

79 komentářů??? 618 zobrazení???

79)  Lucie (18.01.2011 15:33)

Tak, komentuju už hodně pozdě, ale nakonec jo. A moje pocity se nadají vyjádřit jinak, než

77)  magorka (18.01.2011 14:25)

způsob, jakým se snažila získat propisku mě fakt rozesmál A La Bamba dorazil....Karolko, kolik dostane Nahuel prostoru? nebude tam nááááááhodou tak trošku za kazi... Těším se na pokračování a díky za super povídku

76)  Alaska (18.01.2011 13:58)

Jak už psala Karlicka, ten poslední dovětek nemá chybu. Ale ono vlastně všechno. Náš pomalu stárnoucí Donnovan - probůh, ten toho musel zažít! A Nahuelovo zachování rodu, trochu se mi zdá, že je víc po otci než v originále a to mě děsí. Přimyslím-li k tomu horu svalů a zářivý úsměv - vrostou mi chodidla do podlahy aEdward se mi zdá jako slabý čajíček... možná jsem ho ale podcenila, což? Tahle skvadra naodpovaná upířími geny nemá chybu, Karol.

1 2 3 4 5   »