17.01.2011 [14:49], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 94×, zobrazeno 13677×

7) Nečekaná návštěva aneb Netušila jsem, že mě budou přitahovat o hodně starší muži

Měla jsem vztek. Hroznej. Kdybych nevěděla, že si tím rozdrtím koleno, vrátila bych se a nakopala ho. Samozřejmě, že jsem se zlobila hlavně sama na sebe. Div jsem si nenadávala nahlas, když jsem si vzpomněla, jak hloupě jsem se nechala… omámit. Lepší slovo pro ten stav neexistovalo. Jen bych ráda věděla, o co mu vlastně šlo. To nemůže oblbovat někoho jinýho?!

Doběhla jsem k autu a zapadla dovnitř. Zase mi překazili kšeft! Teď, když opravdu nutně potřebuju dát městu vědět, že jsem pořád tady! Natáhla jsem se do kastlíku v palubní desce a vytáhla odtamtud malý digitální foťák. Běžnej šmejd pro turisty. Nehodlala jsem se vrátit domů s prázdnou. Sice to asi nebudou překupníci zbraní, ale dnes v noci se spokojím i s vloupačkou na pumpě. Kdybych byla trošku míň naštvaná, asi by mi došlo, že takhle navztekaná bych měla jet radši domů a ne pronásledovat zločince. Ale já viděla rudě a chtěla si na někom zchladit žáhu.

Šlápla jsem na to a přesunula se o pár kilometrů jižněji. Do čtvrti, kde jsem vyrůstala. Tam se vždycky něco dělo. Báli se tam chodit i policajti. Přepadávání na ulici, domácí násilí, vandalismus. Tohle mě zformovalo. Nechtěla jsem se patlat ve svých traumatech. Řešila jsem je tím, že jsem jim šlapala po krku.

Auto jsem zaparkovala raději v uctivé vzdálenosti. Jinak hrozilo, že bych si domů odnesla jen klíčky a voňavej stromeček ze zpětnýho zrcátka. Tentokrát jsem dokonce zapnula autoalarm, i když to běžně nedělám.

Zaposlouchala jsem se. Až sem ke mně doléhaly typické zvuky. Křik, zpěv, tříštěné sklo, dunící decibely nějaký rapový kapely. Noční život v plném proudu. Zkontrolovala jsem stav baterie ve foťáku a rozeběhla se temným parkem, který tvořil severní hranici Čtvrtě vyvrhelů, jak jí místní s hrdostí říkali. Jo, vyvrhávalo se tam často a prakticky všude, kam se člověk podíval.

Vběhla jsem do první příčné ulice a držela se ve stínech. S tím nebyl problém, pouliční osvětlení tu naposledy fungovalo ještě v době, kdy se svítilo plynem. Minula jsem opilce dřímajícího ve stoje při močení a hromadu starých novin a hadrů, ze které se ozývaly velmi výmluvné zvuky. Jo, moje dosavadní sexuální výchova. Až… jestli... se někdy stane ten zázrak a já s někým budu (ne, nemyslím na Edwarda ani jedinou buňkou mozku!), vzdechy budu ovládat na výbornou.

Zdálo se, že jsem konečně na něco narazila. Tichý šepot a tlumené nadávky. K tomu skřípot rozbitého skla pod podrážkami bot.

„Tak už si to vem! Víš, jak je ta bedna těžká?“ Slyšela jsem je hned za rohem. V místech, kde stál obchod s elektronikou. Nadpřirozený úkaz, řekla bych. Ten krám někdo vykrádal minimálně jednou do měsíce a přesto ještě nezkrachoval.

Zastavila jsem se přesně v místě, kde se lámala ulice. Opatrně jsem vykoukla. Dva maníci si právě nakládali dodávku. A nebyli to žádní troškaři.

Zapnula jsem foťák a pomyslela si, že tohle Cullenovým nedaruju. Zoom fotí dva bezvýznamný zlodějíčky! A jak jsem tak byla nakrknutá, dostala jsem nápad.

„Čau, krasavče, neměl bys něco na psaní?“ oslovila jsem toho většího z nich, který stál na ulici a měl na starosti nakládání.

Ozvalo se zaklení a rána, jak upustil hi-fi věž přímo na chodník.

„Do pr…!“ Hned se ke mně rozeběhnul s napřaženou pěstí. Rozkročila jsem se, abych udržela rovnováhu a čekala. Praštil mě do brady a s řevem se zlomil v pase. To křupnutí v jeho ruce mi bylo povědomé a chvíli jsem s tím bastardem i soucítila.

„Ukaž, já se mrknu sama,“ řekla jsem sladce a začala ho šacovat. Jeho parťák se mezitím snažil co nejrychleji prolézt rozbitou výlohou ven. Podle výrazu v obličeji se asi nemohl rozhodnout, jestli má zdrhat, nebo mě zkusit přetáhnout tou baseballkou, co držel v ruce.

V kabátě hromotluka jsem žádnou propisku nenašla. Naštvaně jsem ho odstrčila. Hned se rozeběhl k autu a pokoušel se do něj nastoupit. Strašně u toho nadával, protože levačkou mu dveře nešly dobře otevřít.

„Ty taky nemáš?“ zeptala jsem se toho druhého, když konečně seskočil na ulici. Stál proti mně dost vyjeveně a nad hlavou třímal pálku. Asi nechápal, proč chce jeho větší kolega tak zběsile vzít roha.

„Co?“ zeptal se nechápavě.

„Pro-pis-ku,“ zopakovala jsem tónem učitelky ze zvláštní školy.

Zmateně zamrkal. Pak se rozpřáhl a vykročil, aby odpálil homerun. Při pohledu na něj mi trochu vyschlo v krku, vypadal fakt hrozivě. Když se o mě ta pálka ale zlomila, vypadal, že se snad rozbrečí.

„Tu propisku?“ nadhodila jsem. Rozeběhl se k autu. Jeho kolega už byl uvnitř a snažil se levou rukou otočit klíčkem.

Už mě to přestávalo bavit. Potřebovala jsem jen pitomou propisku, abych napsal vzkaz! Skočila jsem k dodávce, v jedné ruce foťák, druhou jsem čapla zloděje za rameno a otočila ho čelem k sobě. Pro větší efekt jsem ho drobet přimáčkla na bok auta.

„Hele, já ti ji pak vrátím. Nejsem žádná zlodějka,“ zazubila jsem se na něj.

Počůral se.

S povzdechem jsem zajela rukou do jeho nikotinem a potem prosáklé bundy a konečně vytáhla tužku.

„Rozevři si bundu!“ poručila jsem přísně a udělala dva kroky vzad. Strašně smrděl.

Náklaďáček zakuckal.

„Do háje!“ zafuněla jsem a zabodla propisku do předního kola. Ozvala se rána a auto se naklonilo lehce do strany. „Doufám, že to bude psát,“ zabručela jsem, když jsem ji naprasklou zase vytáhla ven.

Zloděj už si roztáhnul bundu. Ruce se mu tak třásly, že v tu chvíli vypadal jako motýl, co mává křídly.

„Prima. Takhle zůstaň,“ přikázala jsem. Pak jsem mu na triko napsala velký nápis:

DAGROSSI, NAKOPU TI PRDEL!

Nic moc světobornýho, já vím. Pak jsem si ho vyblejskla.

„Budeš v novinách,“ uculila jsem se a vrátila mu propisku do bundy.

Jeho kámoš už metelil ulicí pryč. Nechala jsem ho. Tušila jsem, že ho ten vyfocenej před policií krýt nebude.

+++++

Domů jsem se vrátila asi v pět ráno. Už jsem trochu vychladla a cítila se dost unavená. Donovan se mi vyčítavě díval na bosé nohy. No jo, lakýrky zůstaly u kostela…

„Omlouvám se,“ řekla jsem celkem upřímně, „měla jsem naspěch.“

Jen přikývl.

„Když dovolíte, slečno Kriegová, mám vám vyřídit vzkaz od doktora Cullena. Rád by zkontroloval vaše zápěstí.“

Ušklíbla jsem se.

„To už udělal jeho syn.“

Komorník jen nepatrně zvedl obočí, ale nijak to nekomentoval.

„Zítra si promluvíme,“ prohlásila jsem a výhrůžně na něj ukázala prstem.

„Samozřejmě, slečno.“

Vylezla jsem do svého pokoje a poslala fotku se vzkazem Dagrossovi do televize. Věděla jsem, že momentka dvou zlodějíčků by je za jiných okolností nezajímala, ale vzkaz jednomu z největších mafiánů určitě odvysílají.

+++++

Vzbudila jsem se asi v poledne a měla šílený hlad. Proto jsem se tentokrát ani nezdržovala sprchou. Jen jsem na sebe hodila župan a seběhla dolů do kuchyně. Už v hale jsem ale ucítila neznámou vůni. Mužskou, velmi sytou a příjemnou. Vedla mě přímo do Donovanova království.

Nakoukla jsem dovnitř. Za stolem, na mém místě někdo seděl. Viděla jsem jen černé, na krátko ostříhané vlasy a široká záda. Měl na sobě košili s vyhrnutými rukávy. Odhalená předloktí vypadala jako z reklamy na potravinové doplňky pro kulturisty. Jeho kůže měla barvu kapučína.

„Slečno Kriegová!“ přivítal mě Donovan. Odložil kuchyňský nůž a vyměnil ho za utěrku. Tu si hned přehodil přes ruku.

„Dáte si snídani? Nebo raději rovnou oběd?“

Neznámý se pomalu otáčel a zároveň vstával. Můj pohled po něm stoupal vzhůru, a když se muž narovnal, už jsem se pěkně zakláněla.

Páni! Málem jsem to řekla nahlas.

Za svůj krátký život už jsem viděla spoustu hezkejch chlapů. Samozřejmě počítám i ty v časopisech. Ale tenhle… Exotickej typ, odhadla bych ho na latinoameričana. Ještě nikdy jsem neviděla tak černé oči, jako byly ty jeho. Když se usmál, čekala jsem, že se po zdech rozeběhnou prasátka. Měl úžasně bílé zuby. Nevěděla jsem nad čím vzdychat dřív. Byl nádhernej. Kus chlapa, před kterým má ženská chuť předstírat mdloby, jen aby ji zachytil. Ale nebyl to dokonalej hezoun, u kterýho člověk pochybuje o sexuální orientaci. Na tomhle všechno řvalo, že v tom má naprosto jasno. A ten pohled… Plný lákavých tajemství.

Stála jsem tam jako kus dřeva. Část mého mozku ječela, že nejsem vykoupaná ani učesaná, o make-upu nemluvě.

„Představíš nás, Donovane?“ řekl a mně se blahem zježily chloupky na rukou. Uměla bych si představit, jak mi šeptá celou noc.

Sluha se postavil k nám a přikývl.

„Majitelka domu, slečna Kriegová.“ Zmateně jsem zamrkala. Neměl by nejdříve představit hosta paní domu?

„Pan Nahuel Herrero.“ A i když jsem se cítila jako hypnotizovaná, neunikl mi kratičký záblesk v Donovanově tváři, který se nedal identifikovat jinak, než jako pobavení. „Můj děd.“

Obvykle nemívám dlouhé vedení, ale když to řekl, dvě vteřiny jsem stála úplně nehybně. A tu větu si v duchu opakovala třikrát. Náš host, který vypadal maximálně na pětadvacet, protočil oči a rozesmál se. „Ty sis to prostě nemohl odpustit.“

Oni to snad mysleli úplně vážně!

Ukázala jsem na komorníka.

„Vy…“ Pak jsem se vyjeveně obrátila na pana Herrera. „A vy…?“

„Ano, slečno Kriegová. Pan Nahuel je můj děd, opravdu.“

Odkašlala jsem si. V marné naději, že ten špunt, co mi blokuje vedení do mozku dokážu vykašlat.

„Neposadíme se?“ zeptal se… děda a galantním gestem mě pobídl ke stolu. Odsunul mi židli a usadil mě. Zblízka voněl ještě líp.

„Dáte si kávu, slečno Kriegová?“ zeptal se Donovan. Pořád jsem čekala, že se rozchechtá a začne se plácat do stehen, ale vypadal stejně jako kdykoli předtím.

Mrkla jsem na stůl, abych zhodnotila, co si dal pan Herrera. Cookies a mléko! To jsou věci… K mé neskonalé úlevě nestála na stole krabice s mým portrétem, ale skleněný džbán.

„Dám si totéž, co má…“ Zasekla jsem se a zrudla.

„To je v pořádku, slečno. Chápu vaše rozpaky. Dovolíte, abych vám nabídl tykání? Obvykle takový krok nabízí dáma, ale přeci jen, jsem asi o hodně starší než vy, tak si to snad mohu dovolit.“

Konečně jsem ze sebe dokázala vykřesat kapku invence.

„To bezpochyby. Mně je deset. A jsem Isabella,“ dodala jsem trochu rozechvěle a podala mu přes stůl ruku. Matčino jméno jsem moc nepoužívala. Naposledy mě tak oslovovala Debbie.

Vzal mě za ruku a políbil. Rozbušilo se mi srdce. Zvedl ke mně pohled, a stále mě nepouštěl. V očích mu hořely plamínky. Usmíval se.

„Nahuel.“

Dokázala jsem jen přikývnout.

Donovan přede mě postavil sklenici a talířek s čokoládovými koláčky a tak se naše ruce rozpojily.

„Takže,“ začala jsem a přemýšlela, jak se nejlépe zeptat. „Donovan je tvůj… vnuk?“ Dalo mi velkou práci se nezakuckat.

On vypadal pobaveně. Fascinovaně jsem sledovala, jak se zakusuje do koláčku. Na rtu mu zůstal otisk čokolády a já měla najednou neodolatelnou chuť se ho tam dotknout.

„Přesně tak.“ Pak se zamyslel. „Isabella. To je nádherné jméno.“ Dokonce jsem mu věřila, že to myslí vážně. „Ale docela dlouhé. Jak ti mohu říkat?“

Zaskočilo mě to. Neměla jsem ani tušení.

„Snad… Bello,“ navrhla jsem a konečně se pustila do jídla.

„Výborně,“ souhlasil, „to je více než výstižné.“ A zase se usmál. Měla jsem pocit, že z něj září slunce. A ta vůně – klidně to mohl být vítr vanoucí od moře na pláži lemované palmami.

Magořím!

Radši jsem zabodla oči do talíře.

A pak se ozval zvonek. Skoro jsem se lekla a chvíli přemýšlela, co by to mohlo být. Nikdy dřív u nás totiž nikdo nezvonil.

Donovan obřadně odložil kuchyňskou zástěru a vydal se otevřít.

„Nerada bych byla dotěrná, ale asi chápeš, že jsem zvědavá. Co jste zač? Ty a Donovan?“

Utřel si ústa do ubrousku a podíval se na mě. Zase mi poskočilo srdce.

Pak udělal zvláštní věc. Naklonil se přes stůl a přivoněl si ke mně. Jeho vlastní vůně mě v tu chvíli doslova obklopila. Ano, moře a palmy.

„Jestli se nepletu, jsem totéž co ty. Poloupír,“ dodal, aby to bylo úplně jasné. Přikývla jsem. A prožila zvláštní věc. Radost. Až dodneška jsem se cítila dost… osamělá. Nejen z toho objektivního důvodu, že jsem u sebe nikdy neměla víc než jednoho člověka, kterému by na mně záleželo. Ale hlavně kvůli tomu, co jsem. A najednou proti mně seděl nádhernej chlap a jedním slovem mi dal prožít iracionální pocit, že k němu tak nějak patřím.

Mlčel a nechal mě to zpracovat. Zapomněla jsem jíst a upřeně ho pozorovala. Nezdálo se, že by mu to nějak vadilo. Jen se usmíval a jedl. Asi tak za deset vteřin jsem zapomněla, o čem že jsem to vlastně přemýšlela. To když jsem pohledem sjela k jeho krku a sledovala zlatý řetízek sestupující do výstřihu jeho částečně rozepnuté košile. Vykukovaly z ní jemné černé chloupky. Musela jsem vypadat jako retardovaná. Nemohla jsem z toho místa odtrhnout oči.

„Naše rodina je trochu zvláštní,“ promluvil najednou a já sebou leknutím trhla. „Pořizujeme si rodiny. Snažíme se zachovat rod. Donovan je čtvrtou generací.“

Překvapeně jsem se na něj podívala a v duchu se snažila udělat pár jednoduchých výpočtů.

„Tak tedy… on je částečně… upír?“ Teď to konečně začalo dávat smysl.

„Z jedné osminy,“ ozvalo se ode dveří. Vešel komorník. „Moje matka byla člověk.“ V ten moment jsem v jeho očích zahlédla jasně patrnou bolest.

Jedna věc mi ale pořád vrtala hlavou. Jen jsem nevěděla, jak se ho na to zeptat.

„Donovane, neuražte se, ale…“

„Stárnu, ano,“ odpověděl, „velmi pomalu, ale přeci jen. Zředěná věčnost, vzpomínáte? Asi bych se vám měl omluvit, že jsem vám při přijímacím pohovoru zalhal o svém věku. Není mi pětaosmdesát, ale o dvě stě víc.“

Pomalu jsem přikývla. Hlava mi z toho šla kolem. Kolik tedy muselo být Nahuelovi?

„Snad se nebudete zlobit, slečno Kriegová, když tento zajímavý rozhovor odložíme na později,“ řekl Donovan. „Já mám v troubě pečeni a vy máte v hale pana Edwarda Cullena.“

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5   »

53)  Janeba (17.01.2011 20:56)

Neboj, Karolko, kladívečka jsou připravená, kdykoliv!!! Děkuji!!

52)  PeTi (17.01.2011 20:31)

Téda Karolko!
Poslední věta tomu tedy dala ten skvostný zlatý hřeb. Já pečeni a vy pana Edwarda Cullena =D...

Fakt, tohle by mě jen tak nenapadlo, je to fakt mazec. A celý ten obnovený příběh s Donovanem... ten jeho děda... On chudá stráne...

Stejně se moc těším na ten nadstávající díleček. Hodně štěstí při psaní nápadů:
PS: Dáváš do příběhů i svoje osobní příběhy? Jen tak mě to napadlo...

51)  Nosska (17.01.2011 20:28)

Nááádhera

50)  Karolka (17.01.2011 20:20)

Čtvrtá desítka poděkování:
eElis: Děkuju. A mrzí mě, jestli nějak ohrožuju tvou svéprávnost.
nikolka: Děkuji za šokovaný komentář. To bolo krásne!
Ell: To jsem ještě neviděla, ale je to skvělý! Hyperaktivní veverka! Díky!
sfinga: Ty jsi na ty exotický typy, že jo. Uvidíme, jak nám Nahuel zamíchá kartami. A ehm... ty strážný anděly bude potřebovat... Děkuju.
Stelletta: Jestli on Eda nechce spíš něco vidět... A vidíš. Fotku hlavního zlouna bych taky měla obstarat. Děkuju.
Bosorka: Nejsi. Nemůžeš být. Protože uvažuješ stejně jako já.
Janeba: Ó, teď se cítím skoro jako zločinec. Ale dělá mi to moc dobře. Ještě to malinko zamotáme, občas bude nějaký ten šok, přidáme trochu zrychleného dechu a nesmíme zapomenout na nervy drásající dějový zlom. Ještě pořád chceš? Děkuju!
sakraprace: Slibuju, že dallasovský rodinný propletenec už tam bude jen jeden. A i Nahuel má zajímavé tajemství, tak se můžeš těšit. Děkuju.
dorianna: Ano, jsem Team Maso!
jeanine: No, něco mi říká, že Edward z Nahuela nebude dvakrát vodvázanej. Taky se těším. Konverzace na úrovni.
Ashley: Z mých průzkumů vyplývá, že při čtení nejspíš nebude vhodná ani konzumace potravin, ani půst. Ověřený postup tedy zní: najezte se cca hodinu před čtením a snad to bude dobrý. Ale ujišťuji tě, že tvůj projev šílený nebyl, a že mě moc potěšil.

49)  Pospeta (17.01.2011 20:18)

Karolko, děkuju moc za fotky. A hlavně, že je dáš na svoje shrnutí, já a FB nejsme zrovna kamarádi.
I když jestli se ti podaří vybrat tak skvělého a "oku lahodícího" mužského, jako v případě Jacka Danielse.
Pravděpodobně ze mě uděláš hlavní hrdinku Jiráskova Proti všem
A obrátit mě zpátky na E B víru by mohlo jedině to, že by si z Nahuela udělala darebáka typu Dagrosse. A to by mě vzhledem k jeho úžasnému vnukovi bylo moc líto.
Nicméně, nemůžu se dočkat, až se Nahuel a Edward potkají. To by mohla být scéna jako z Tenkrát na západě.

A s tím knižním Edwardem, nevím. Já už to jednou psala. I když nechtěně, prostě tam mám Pattexem přilepenou Robovu tvář. To je jako by mi někdo chtěl namluvit, že Elijah Wood není hobit Frodo Pytlík. Marnost nad marnost.

48)  MisaBells (17.01.2011 20:13)

Nahuel? Wow, holka copak mi to děláš? A zase ten tvůj závěr!!! Umřu z tebe, fakt jo. Máš mě na svědomí!
Bylo to karolkovsky slintajícně mňamózní a já se jen klaním

46)  blotik (17.01.2011 19:41)

No krása. Jsem ráda za Nahuela a Donovana. Hm, to bude ještě sranda s nima. A co tam sakra dělá Edward?
Špunt, který brání vedení? Co ta prupiska? Jaj, tak tahle kapitolka byla perfektní. No, nemám co říct. Zase jsi mě překvapila a ujistila mě o mé neschopnosti.
Pokračuj.

45)  Karolka (17.01.2011 19:36)

Třetí desítka poděkování:
MaiQa: Zdálo se ti o minulém dílu? Předpokládám, že se nejednalo o netopýry. Ha! Druhá konzumentka jogurtů! Ty máš doma nějaký čekací kout? Děkuju.
Ewik: Rádo se stalo! Děkuju.
Hanetka: Málem jsem se počůrala! A to jsi nedospěla až k cikádám. A máš pravdu. Teplota v příběhu díky Nahuelovi povážlivě stoupne. Ten rauš ti přeju.
Lia: No jo, on vleze všude.
Michangela: Nejsem si úplně jistá, že bude Bella při setkání s Edwardem zasněná.
Iwka: Jak se to vezme...
Lenka: Říkala, viď? No jo, když ona byla ale strašně naštvaná... Na setkání Edwarda s Nahuelem se já osobně taky strašně těším. Děkuju!
Yasmini: Mlžím, jak se dá. Uvidíme, kterým směrem se Zoom nakonec zaostří. Moc děkuju!
Pejta: Díky.
Kiara: Děkuju. Měla by být zítra.

43)  jeanine (17.01.2011 19:17)

Můj Bože! Večeřím a právě celý obsah mých úst skončil málem na monitoru!!!
"Já mám v troubě pečeni a vy máte v hale pana Edwarda Cullena." Tahle věta to skoro způsobila!!!
Donovan je prostě úžasný! Občas jsem si říkala, že bude asi trochu nasáklý upířinou, ale to, že je starý mi k tomu nějak nesedělo. A ty jsi z něj udělala Nahuelovo vnuka. Paráda! Jen doufám, že teď bude Edward žárlit.
Taky se mi hrozně líbilo, jak se Bella domáhala propisky, po těch zlodějích.
Parádní díl, ale napnutě budu očekávat ten zítřejší, protože chci vědět, jestli Bella s Edwardem vyrazí dveře.

42)  dorianna (17.01.2011 19:08)

Karolko, dort asi ne, to už by tam bylo sladkýho moc, cpou se přeci čokoládovýma koláčkama ))) Maso je holt maso

41)  sakraprace (17.01.2011 19:03)

Nahuelův vnuk?!?!? VNUK?!! Tak na tyhle rodinné propletence jsem vskutku zvědavá A je Nahuel stále zadaný nebo má Edward konkurenci??
Karolko, nádhera, prostě nádhera

40)  Janeba (17.01.2011 19:01)

Tak Karolko, zase mě rozkládáš na kousíčky a potom pomaličku dáváš dohromady! Jaj, jaj, cítím problém, né že bych měla něco proti Nahuelovi, je úchvatný, ale co uděláš s Edwardem v kožených kalhotách? Nejprve nás nalákáš na jeho fantastické pozadí a potom přivedeš exotického dědečka s vůní moře a palem? A co teprve vnuk Donovan, stále obestřený rouškou tajemství?! Karolko, Karolko, Ty mistrná zlodějko mého času , věř, že Ti ho dám znovu, ráda, kdykoliv a s nadšením! Děkuji!!

39)  Baruu (17.01.2011 18:57)

To se ti jenom zdááá Edwardovi.. pche
No mě by to taky bavilo

38)  Bosorka (17.01.2011 18:52)

Huráááá
Že by Edwardíček poznal, co je to žárlivost? Strašně moc bych mu to přála! To jsem ale mrcha!

37)  Karolka (17.01.2011 18:51)

Druhá desítka poděkování:
Silvaren: Moc děkuju. To jsem ráda! Ale jasně, že se jí líbí Edward. To ale neznamená, že nedokáže ocenit přednosti... jaksi... i jinde.
bb: Jj, slibovala jsem, že Edwardovi bude ještě pořádně horko. A nebude sám. A naprosto souhlasím - pro mě je Donovan nejlepší chlap na světě a může mu bejt kolik chce.
Dennniii: Teď se tu zas pro změnu culím já. Ani nevíš, jak bylo těžký vytěsnit na jeden den Zoom z hlavy. Teď už by ale mělo přidávání kapitol probíhat hladce. Děkuju!
Ivanka: Jsem moc ráda, že se ti Nahuel líbí. Mně taky. V následujících kapitolách budeš mít možnost ho víc poznat. Děkuju!
Pospeta: Nejsi blázen! Já bych byla dost nervózní, kdyby to s tebou nic neudělalo. A fotodokumentace se už brzy objeví na FB. A víš co? Já si to pak hodím i na shrnutí, ať k tomu může každý. Tak mě napadá, ještě jsem nenašla ideálního Edwarda. Myslím takového, který by odpovídal TW knižní předloze. Nemám vypsat konkurz? A do klubu nekrofilů se hlásím taky!
eMuska: Děkuju! Za pochvalu i za ty palce!
gabina: Uvidíme, uvidíme... Ono už se brzy začne vyjasňovat víc i o Edwardovi. A připomínám upozornění z perexu první kapitoly: zapomeňte na to, co znáte z TW. A děkuju!
mary: Díky.
Texie: Můžu tě ujistit, že dědova přítomnost nenechá Edwarda chladným. (A to je u upíra co říct).
Baruu: A víš, že baví? Něco mi říká, že fandíš Edwardovi... Děkuju.

36)  Stelletta (17.01.2011 18:45)

Já věděla, že není upír Ale tohle by mě nenapadlo. A nechci aby umřel. Donovan je dokonalý. Že s tím něco uděláš??? Btw co by jen ten Edík chtěl vědět ???
Moc pěkné.
P.S. "Chudák" Dargossa. Jen ať mu to Bells natře.
P.P.S. Nemá s ním nic společného Edík???
P.P.P.S. Teď si nevzpomínám, ale víme jak vypadá (Dargossa)???

35)  sfinga (17.01.2011 18:33)

ááááááááááááááááááááááááááááááááááááá
Omlouvám se, tišeji to nešlo
Když ty dokážeš popsat osobu tak, že se do ní zblázním jen při popisu.
Nahuel
Ten chlap a navíc ještě dědeček dvěstěosmdesátiletého Donovana odsunul do pozadí všechny události, které setkání předcházely. Hodně se musím snažit, abych si vzpomněla na to, že Bella zase dráždila hada bosou nohou. Ta holka je chodící nebezpečí Počítám, že má cca deset strážných andělů a pro ty bytosti je to práce nejen na celý úvazek, ale spíš přesčas.
Moc se opět těším na pokračování

«   1 2 3 4 5   »