29.01.2011 [17:45], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 73×, zobrazeno 10832×

18) Jako kus masa aneb On mě snad nezabije nebo co

Nadzemka mě dovezla až na konečnou. Podle instrukcí jsem pak už pěšky pokračovala až na konec neprostupné hradby bytovek. Byly to takové ty králíkárny, ve kterých se tísnily rozvětvené rodiny živořící na samé hranici totálního úpadku. O pouhý stupínek výš, než obyvatelé čtvrti vyvrhelů.

Jižní část města obklopovala síť na sebe navazujících přistávacích ploch různých soukromých společností. Trochu ve mně hrklo při představě, že mě třeba naloží do letadla a odvezou někam hodně daleko. Pak jsem se ale uklidnila. Proč by se Dagross namáhal? Chce mě zabít, takže nemá cenu, aby kvůli mně platil za letadlo.

Došla jsem až k aleji vzrostlých javorů lemujících nejbližší asfaltové letiště. Krajina široko daleko rovná jako stůl umožňovala dobrý rozhled, takže mě nepřekvapilo, když se za chvíli objevil pohybující se bod, který se rychle blížil. Museli mě vidět. Tmavě zelená dodávka s kouřovými skly.

Několikrát jsem se zhluboka nadechla. Nemyslela jsem na Edwarda, ani na Cullenovy. Neměla bych sílu udělat, co bylo třeba. Sledovala jsem jediný cíl. Trvat na propuštění Carlislea. Věřila jsem, že Dagross dodrží slovo? Moc ne.

Auto prudce zabrzdilo a vzápětí se odsunuly boční dveře. Ven vyskočili dva chlápci v drahých oblecích a se slunečními brýlemi na nosech. Jejich pach mi prozradil, že je nenosí jako módní doplněk. Byli to upíři. Vykročila jsem k nim, připravená nastoupit bez protestů. Proto jsem považovala za pěknou sprosťárnu, když mě najednou jeden z nich něčím uhodil do hlavy. Asi pěstí, nic jiného by mě nedokázalo poslat do limbu. Přesto jsem se do nevědomí nořila nezvykle pomalu. Padla jsem nejdřív na kolena a nezadržitelně se řítila obličejem k zemi. Mé druhé zranění v životě. Jiné než to první a mnohem bolestivější. Než jsem ztratila kontakt se světem, někdo mě chytil za límec a jako neposlušný štěně zvednul a hodil do dodávky.

+++++

Na první střetnutí tváří v tvář jsem si přála být ve formě. Po vzoru filmových hrdinek mu čelit hrdě a probodávat ho nenávistným pohledem. Vyjednávat jako tvrdý soupeř. Ukecat ho k smrti, protože jinou zbraň jsem neměla. Jenže všechno proběhlo jinak.

Probrala jsem se jen napůl. Někdo mě vláčel za paži po zemi. Hleděla jsem na ubíhající strop. Hlava mě bolela tak strašně, že jsem každých pár vteřin upadala do bezvědomí. Nedařilo se mi myslet. Doufala jsem, že dokážu snášet bolest mlčky, ale neměla jsem šanci.

„Ignoranti!“ ozval se výkřik. Proletěl mi zraněnou hlavou jako kulka a poslal mě do tmy.

+++++

Další procitnutí. Pološero. Ležela jsem na zemi.

„Jak je na tom?“

„Copak jsem nějakej blbej doktor?“

„Nechci skončit jako Marlon.“

„Neměl jí praštit, idiot. Já mu říkal, aby to nedělal.“

Pokusila jsem se vyslovit Carlisleovo jméno. Místo toho ze mě vyšlo zase jen zasténání.

„Hele, asi se probírá. Dojdu pro Dagrosse. Nebo dřív zhebne a bude po nás.“

Tělo mě neposlouchalo, ani mozek. Zvládla jsem jen dýchat a i to byl zázrak. Oči jsem raději zavřela. Příval zrakových vjemů působil v mé hlavě jako břity krouhače na zeleninu.

Ucítila jsem novou vůni. Zamžourala jsem. Pár centimetrů od mého obličeje se objevily černé lakýrky.

„Zavolali jsme hned, jak otevřela oči,“ ozvalo se. Lakýrky se zhouply, uviděla jsem kolena. Nohy navlečené do oblekových kalhot.

„Slyšíš mě?“

Tvář. Sklonil se. Dagross. Rudé duhovky. Tak proto jsem ho vždycky viděla jen v brýlích.

„Jo,“ podařilo se mi nakonec zachroptět.

„Ale moc toho asi nenamluvíš.“ Jeho hlas zněl podrážděně. Pak se narovnal a já viděla jen ty naleštěný boty. Zavřela jsem oči.

„Počkáme. Takhle s ní nic nebude,“ řekl a proud vzduchu odnesl jeho vůni pryč.

Usnula jsem.

+++++

Probudila jsem se a chvíli dezorientovaně zkoumala vzpomínky. Bolest se stáhla do místa zranění a dávala o sobě vědět pravidelnými záškuby. Ustoupila dost na to, abych měla sílu prožívat strach.

Na druhý pokus se mi podařilo posadit se a opřít záda o studené bílé kachličky. Nikoho jsem neviděla, neslyšela ani necítila. Pokrčila jsem nohy a položila si hlavu na kolena. Dělalo se mi špatně od žaludku. Po několika minutách prodýchávání jsem se konečně pořádně rozhlédla.

Obrovská místnost. Prázdná. Ty dlaždičky pokrývaly podlahu i stěny. U stropu visely desítky prázdných železných háků. Uprostřed protější stěny jsem viděla železné posuvné dveře s dvojitou závorou. Mrazák. Zavřeli mě do mrazáku. Naštěstí nefungoval nebo nebyl zapnutý. Nejspíš jsem byla někde na jatkách nebo v konzervárně.

Čím víc jsem přicházela k sobě, tím hůř jsem dokázala udržet emoce na uzdě. Pochopitelně jsem si vzpomněla na Edwarda. Zákeřná myšlenka. Rozbrečela jsem se. Zoufalství mě na chvíli naplnilo po okraj a já se necítila na to mu nějak vzdorovat. Ne, nebyla jsem statečná ani hrdá. Stýskalo se mi, bála jsem se smrti. Děsila se utrpení.

Ozvalo se dvojí lupnutí a dveře se začaly odsouvat. Rukávem bundy, teď už dost oválené a potřísněné krví, jsem si utřela obličej. Možná jsem neměla odvahu, ale pýchu ano. Nedokázala jsem vstát, tak jsem si aspoň seděla rovně.

Byl to Dagross. Dokonalá postava, nádherná tvář, dokonce i krásně voněl. Absurdní. Měl by smrdět, napadlo mě. Přicházel pomalu, ruce v kapsách. Ačkoli měl na sobě prvotřídní kvádro, působil uvolněně. Jeho obličej nevyjadřoval žádné pocity. Ne, že bych ho podezírala, že je nějakých schopen.

„Už je ti líp,“ konstatoval, ale neměla jsem z toho pocit, že by mu šlo o moje zdraví.

Zvláštní. Čekala bych, že z něj bude sálat čiré zlo. Že se začnu krčit, jen co ho uvidím. Že na mě snad bude cenit zuby a zastrašovat mě. On ale vypadal úplně normálně. Jako makléř nebo právník. Ne jako masový vrah. Až na ty rudé oči.

Mlčela jsem.

Zastavil se pár metrů ode mě a upřeně mě pozoroval. Minuty plynuly a nedělo se vůbec nic. Pomalu jsem otupěla a zase mě zmáhala únava. Proti své vůli jsem zívla.

Pobaveně se zasmál.

„Carlisle Cullen,“ řekla jsem. „Kde je?“

„Nedaleko,“ odpověděl. Už se zase netvářil vůbec nijak.

„Pustíte ho?“ Hodně jsem se snažila mluvit stejně neutrálním tónem jako on, ale ne úplně se mi to dařilo.

Odpověděl až po chvíli.

„Překvapili jste mě. Myslel jsem, že vím o všem, co se kde šustne. Ale to, že jste se proti mně spojili, jsem zjistil až když jsi zavolala.“

Neuniklo mi, že na mou otázku neodpověděl.

„Co teď?“ zeptala jsem se.

Zase mlčel. Jeho způsob komunikace mi začínal lézt na nervy. Chtěl mě vydusit a dařilo se mu to.

„Co bys tak řekla?“ zeptal se a v obličeji se mu objevil ironický škleb.

„Můžu si vybrat?“ odsekla jsem. Hněv. Ano. Ten by mi mohl nějakou dobu dávat sílu.

Rozesmál se.

„Jistě, že ne.“

Vypadal úplně v pohodě. Jako by si sem odskočil z tenisu a teď se chystal do opery.

O to víc jsem se lekla, když ve zlomku vteřiny seděl v dřepu u mě a bolestivě svíral moji bradu. Otáčel mi hlavou ze strany na stranu, jako by si prohlížel psa nebo koně. Mračil se.

Srdce mi bušilo, ruce ho reflexivně odstrkovaly. Neměla jsem šanci. A tak jsem jen zaťatými zuby syčela nadávky. Pak mě stejně nečekaně pustil a stál na stejném místě jako předtím.

„Co to sakra mělo bejt?!“ zavrčela jsem. Nadávky už mi došly a můj hněv se pomalu ředil strachem. Sevřela jsem si prsty mezi kolena, aby nebylo vidět jak se mi třesou. Brada mě bolela, jako by ty svoje pracky ještě nesundal.

„Zvědavost,“ řekl a usmál se. „Nebyla jsi tak opatrná, jak sis asi myslela. Cítil jsem tě. Tehdy u Herlitze. Vůně, jen napůl lidská. Kromě toho,“ ušklíbl se. „Byla mi povědomá.“

Chtěla jsem odseknout, že jsme se dřív určitě nepotkali, protože něco takovýho bych si musela pamatovat, ale nakonec jsem zmlkla. Někde hluboko v mysli, teď částečně paralyzované pulzující bolestí, se mě zmocnil neblahý pocit.

„A na co jste přišel?“ zavrčela jsem místo toho, dostatečně popuzeně, abych zakryla úzkost.

„Že jsem se nemýlil.“ Víc neřekl. Nastalo ticho. Pootevřenými dveřmi sem doléhal zvuk tichého vzdáleného hovoru.

„Nemýlil v čem?“ zeptala jsem se. Tentokrát potichu.

Odcházel.

„Ty hajzle! Ty hnusnej odpornej hajzle!“ křičela jsem za ním. Vstala jsem a bylo mi jedno, že se mi točí hlava. „Zrůdo!“ Pak se mi udělalo nějak slabo a sjela jsem po stěně dolů.

Zastavil se a otočil přes rameno.

„Šetři síly.“ A pak odešel.

Ležela jsem na boku, tvář přitisknutou k těm špinavým kachličkám a brečela. Ne, nebyla jsem statečná. Ani trochu.

+++++

Neměla jsem ponětí, jak dlouho už jsem tam byla zavřená. Nikdo za mnou nepřišel. Ani Dagross, ani nikdo z jeho poskoků. Taky mi nikdo nepřinesl jídlo nebo něco k pití. Když jsem potřebovala na záchod, musela jsem po dlouhém otálení vzít za vděk odpadním žlábkem v podlaze.

Znovu se mi podařilo odsunout bolavé myšlenky, i když v tichu a o samotě to šlo hodně špatně. Přemýšlela jsem o tom, jaké mám vyhlídky. Proč už se do mě nepustil? Tohle místo k tomu přímo vybízelo. Lepší mučírnu by si nemohl přát. Nebo čeká až budu úplně zdravá, abych víc vydržela? A co je s Carlislem? Žije ještě?

Najednou se rozrazily dveře. Dovnitř se vřítil Dagross s dvojicí bodyguardů. Vypadal rozzuřeně.

„Kde to máš?!“ vykřikl.

Zmateně jsem zamrkala.

„Co?“

„Ten vysílač! Nebo mikročip! Kde je?! Jestli mi ho nedáš, tak ho zabiju!“

Vůbec jsem nerozuměla, o čem to mluví. Jen se mi rozbušilo srdce, protože, jestli jen neblafoval, Carliesle ještě žil.

„Nechápu…“

„Svlíkni se!“ zařval.

„Cože?“ vydechla jsem a cítila, jak mi naskakuje husí kůže.

„Svlíknout!“ opakoval a pak dal pohybem hlavy znamení upírovi po své pravé ruce.

„Ne!“ zvolala jsem v panice. „Už chápu! Já sama!“

S hekáním se mi podařilo vstát. Zády jsem se opřela o stěnu, abych sebou kvůli závrati zase nepraštila. Nejdřív jsem si sundala bundu.

„Hoď to sem!“ přikázal a ukázal před sebe na zem. „A pokračuj!“

Naprázdno jsem polkla a začala si rozepínat knoflíky na blůze. Oči jsem klopila k zemi, tváře mi hořely. Když jsem zůstala jen v podprsence, sundala jsem i džíny.

„Dál!“ zavrčel.

Pomalu jsem zavrtěla hlavou a podívala se na ně.

„Tady nejsi na miss Playboye! Koukej se svlíkat! Nebo chceš pomoct?!“

Nádech. Výdech.

„Úchyláci!“ štěkla jsem a rozepnula si podprsenku. Pak jsem si sundala i kalhotky. Všechny moje věci teď ležely na hromadě. Sesunula jsem se na zem a skrčila překřížené nohy. Kdybych byla člověk, asi by mi byla pěkná zima.

Sebral moje svršky a vydal se ke dveřím.

„Modli se, abych to našel. Jinak tě čeká lékařská prohlídka.“

Byla jsem úplně zmatená.

+++++

Uplynula další nezměřitelná časová jednotka. Chtělo se mi spát, ale bála jsem se zavřít oči. Chtěla jsem zůstat ve střehu. Ztráta šatů negativně ovlivnila mou už tak dost špatnou rozvahu. Mé odhodlání zůstat statečná a zabývat se jen podstatnými věcmi, se rozplynulo. Ležela jsem skrčená do klubíčka a s otevřenýma očima snila o Edwardovi. Skoro jako bych cítila jeho vůni a slyšela jeho hlas. Pomohlo mi to utéct od železných háků a strachu z nadcházejících hodin.

O to horší bylo procitnout. Kolečka dveří zaskřípala v kolejnicích a dovnitř vešel jeden z Dagrossových pobočníků. Hodil na mě oblečení a přikázal, abych se oblékla. Poslechla jsem ho. Pak mě vytáhl na nohy a vláčel ke dveřím.

„Jestli se o něco pokusíš, udělám ti z mozku kaši,“ informoval mě.

„To by určitě udělalo dobře tvýmu sebevědomí. Konečně bys neměl nejnižší IQ na světě,“ zavrčela jsem a čekala, že mě praští. On mi ale jen bolestivě sevřel paži a sprostě mi vynadal.

Procházeli jsme dlouhou místností, stejně okachličkovanou, jako moje vězení. Uprostřed se jako dálnice táhl dlouhý pojízdný pás, teď mimo provoz. Můj odhad se ukázal jako správný. Nejspíš nějaká výrobna. Ani tady nebyla okna, takže jsem nemohla zjistit, jestli je den nebo noc.

Za dveřmi vedlo železné schodiště nahoru i dolů. Čekala jsem, že půjdeme do nějakého sklepa a já si tam konečně otestuju, kolek bolesti vydržím, ale zamířili jsme vzhůru. V mezaninu se mi vlivem rychle proudící krve a nedostatku kyslíku udělalo na omdlení. Instinktivně jsem se zachytila upírova ramene. Vynadal mi a nařídil, ať si koukám stoupnout a neblbnu.

„Jestli se na chvíli nezastavíme, přineseš mě tam mrtvou,“ sípala jsem a snažila se rozdýchat rej jiskřiček před očima.

Zřejmě se to neslučovalo s jeho rozkazy a tak sice viditelně nerad, ale počkal, dokud se trochu nedám dohromady. Druhou půlku schodů mě dokonce poponášel.

Ocitli jsme se v nějaké kancelářské místnosti. Několik psacích stolů oddělených papundeklovými přepážkami, prošlapaný koberec s propálenými dírkami od cigaret, částečně vysklená okna. Venku se stmívalo. Byla jsem tu od včerejška? Nebo se to všechno odehrálo dnes? Neměla jsem tušení.

Prošli jsme k dřevěným dveřím na druhé straně. Moje eskorta se na chvíli zarazila. Jako by se ani jemu moc nechtělo jít dovnitř. Pak zaklepal. Když otevíral, ještě než jsem vůbec nahlédla dovnitř, ucítila jsem Carlislea. Do očí mi vyhrkly slzy.

Seděl na zemi pod oknem, na břiše přivázaný kanystr s benzínem. Dagross seděl v jediném křesle, které tam bylo a tvářil se netrpělivě. Carlisle se smutně usmál a zavrtěl hlavou. Snad mi tím chtěl říct, abych nedělala hlouposti? Jako kdyby to vůbec šlo!

„Máš štěstí, Zoom,“ řekl, když za námi strážce zavřel dveře. „Ten čip jsme našli na spodním lemu tvé bundy.“

„Pořád nechápu, o čem to mluvíte,“ prohlásila jsem unaveně. To křeslo jsem Dagrossovi záviděla.

„Asi nelžeš,“ reagoval a jeho studené oči si mě dlouze prohlížely. „Asi tě napíchli a zapomněli ti to říct. Tady doktor si to zařízení prohlédnul a poznal jeho výrobní číslo.“ Pak kývnul na Carlislea.

„To bylo Donovana, Bello. Před pár lety jsem mu to dal do hodinek. Věděl jsem, že mívá trochu riskantní zaměstnavatele a chtěl jsem mít přehled, kde je, kdyby se něco stalo. Záleží mi na něm,“ dodal.

Trhaně jsem se nadechla a ucítila nové slzy. Musel mi ho tam dát, když jsem ho objala u dveří. On zase tušil, co udělám. I to, že mu zabráním jet se mnou.

„No, samozřejmě jsme ho už vyřadili z provozu, ale zůstat tady nemůžeme. Od Seattlu jsme pár hodin, ale ten vrtulník co občas přeletí nad oblastí vypadá podezřele. Takže balíme!“ Tlesknul a vstal. Špičkou lakýrek dloubnul do Carlislea a donutil ho vstát.

Pak se otevřely dveře.

„Co tady dělá ta děvka! Měla bejt mrtvá!“ zavrčel Dagross. Viděla jsem, jak Carlisle vytřeštil oči.

Ohlédla jsem se. Vstoupil ten druhý strážce a s ním… Esmé.

Krásná. Oblečená v přiléhavých šatech a luxusních lodičkách. Její vůně okamžitě naplnila místnost. Zavadila o mě očima, ale hned uhnula pohledem.

„Našla si naši spojku v Seattlu a tvrdí, že pro nás má informace. Ví, kde bydlí Cullenovi,“ prohlásil ten upír. Málem jsem vykřikla.

Dagross se nedůvěřivě zamračil.

„Jak jste ji sem dostali? Nesledoval vás někdo?“

„Letěli jsme,“ prohlásil žoldák naštvaně.

Dagross došel k Esmé a zastavil se těsně u ní. Necouvla ani nesklopila oči.

„Zradila jsi Hollowaye kvůli němu!“ Ukázal na doktora Cullena. „Proč myslíš, že tě nezabiju?“

Esmé ani nehnula brvou. Čelila jeho pohledu s klidem, který bych do ní neřekla.

„Takže teď chceš pro změnu zradit Cullenovy? Proč? Odměnu doufám nečekáš.“

Esmé se otočila a zadívala se na Carlislea. Její oči, jako by plály.

„Zabil moje dítě!“

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4   »

32)  Ivanka (29.01.2011 19:40)

Je to lest! Je to lest! Musí... Prosím... Taky bych se bála, být na Bellině místě. Moc bych se bála. Zajímalo by mě, co si Dagross ověřoval, když ji držel za bradu. Jestli je opravdu její otec, tak mě asi klepne.
A ten kanystr nafty připevněný na Carlislovi! Ten mě děsí... Copak ne ně asi dál vymyslíš?

30)  kytka (29.01.2011 19:26)

Karolko, napred musim podekovat, mohla bys sobotu travit jinak a s rodinou a tys nam zatim udelala velikou radost s novym dilem. Kapitola - naprosto bajecna. Nezadrhava, bezi tak lehce. V jednu chvili mnou projela zima, protoze jsem diky tobe mela pocit, ze sedim naha na kachlickach. Tak vuni Belly Dagross zna. Myslela jsem si to. Krasne jsi popsala, jak je Bella preci jen krehka, i kdyz se snazila byt statecna. A Esme? I ja verim, ze je to jen hra. Ano, duvod ktery rekla, by mohl byt pricina, ale mozna pochopila, ze by v jejim zubozenem a zbitem tele miminko neprezilo. Diky, krasna a silna kapitola.

29)  Carlie (29.01.2011 19:21)

Tak, Karolko , musela jsem počkat, než se mi srdce vrátí zase bezpečně do hrudního koše a teď už bych snad mohla být schopná písemného projevu
Zasahuješ můj srdeční sval naprosto nechráněný, jsem pohlcená příběhem!
Tak za prvé, čip - ano! , Esmé! - ano! Aaa , honem, rychlá Cullenovic roto, nástup!
Tak lidská Bella , která si nenalhává, že snese utrpení, do kterého se vydala. Vzpomínky na Edwarda, které ji drží aspoň trochu nad vodou
Carlisle , ach jo... tož, jednotka rychlého Cullenovic nasazení, v dvojřad nastoupit! Ať si tu naftu Carlisle zlatej může vzít a nalít tak maximálně do nádrže svýho mercedesu...
Karolko, jsem zaháčková, úplně a totálně, takže prosba, křehké, moc neklopit, i když se držím zuby nehty, protože i přes děsivost horské dráhy věřím v bezpečnost této úžasné atrakce, šťastné dojetí do voňavého, chladivého cíle

28)  Monelien (29.01.2011 19:16)

Hmm... nevím proč, ale Esmé to nežeru. Jsem si tak na 75% jistá, že je tam proto, aby je pomohla zachránit a ne kvůli pomstě
Chudák Zoom. Já bych to nedala. Neměla bych na to se dobrovolně někomu vzdát, na to se mám až moc ráda.

25)  Jesska (29.01.2011 19:07)

No teda! Na začátku jsem úplně vypnula mozek, položila se do toho šílenýho příběhu a nejsem si úplně jistá, jestli jsem ho doteď stihla zapnout. Teda z toho Dagrosse jde strach... možná je ta uhlazená, vonící, luxusně oblečená verze s klidným hlasem děsivější, než nějaký smradlavý a neupravený vrah. Úplně z něj sálá ten ledový, hrůzostrašný klid. Chudák Bella, ale nese to statečně. A to s povědomou vůní... to mě dost děsí.
V této kapitole bylo opět dokonale vidět Tvé úžasné nadání vrazit za sebe několik protichůdných pocitů s takovým citem, že mě to úplně dojímá. Ten strach a odevzdanost, za kterým následuje ohromné dojetí (když Bella zjistila, že měla na spodním cípu bundy čip, který jí tam dal Donovan... protože věděl, že ho s ním nepustí... zase mě to tak sebralo! ). Neskonale Tě obdivuju!

24)  Fanny (29.01.2011 19:07)

Řekni, že je Esme dobrá herečka?! Jestli ne, tak tak to znamená jediné, ale já tomu nevěřím určitě ne.!

A tak nějak stále čekám, kdy ji začnou mučit. Možná bych snesla její smrt (jistá si tím nejsem, ale tak nějak už se obětovala), ale hlavně ať, co nejdřív pustí nebo zachrání Carlisle! OPRAVDU napínavá kapitola...

23)  Lenka (29.01.2011 19:03)

Tak jsem tajně doufala, že už to nějak rozsekneš a zase se vrátíš k té sladké romantice, a já si konečně v klídku a pohodě půjdu schrupnout. Ale to ty ne. Ještě jsi musela přihodit pár polínek, jako třeba kanystr, čip a Esmé.
No ale i přes to brnkání na nervy je to naprosto úžasná kapitola se strhující atmosférou, jakou zvládáš jedině ty.

22)  eMuska (29.01.2011 19:03)

Dofrasa, to musí byť nahrané! To nemôže byť pravda, čestnés kautské, že nie! Ach jéminé! Ttot sa robí? Grrr! Chudák Bella§ Chudák Carlisle! A Donnovan! A Edward musí být mrtvý strachy! Ufff...

21)  nikolka (29.01.2011 18:51)

ou ou ou... AKO? PREČO? ZAČO? po celý čas, som ako keby sedela na špendlíku, priklincovaná a nevedela sa pohnúť, dýchať, len aby som vedela, čo bude ďalej,.. ale ten koniec? on ma úplne dostal... ona to hrá? však? prosím!!! jednoducho musí,,

20)  Michangela (29.01.2011 18:49)

Ach! Ale mám podezření ohledně vůně Zoom. Ten vůl se k ní chová moc podezřele.

19)  Lucie (29.01.2011 18:43)

A-ú...

16)  sfinga (29.01.2011 18:33)

Já se modlila, aby ji našli a teď se modlím, aby to byl ze strany Esmé jen úskok.Vždyť srdíčko toho malého dotlouklo ještě před Esméinou proměnou, musel jí to přece někdo říct, ne? Carlisle ho přece nezabil. A taky se mi do hlavy vtírá jedna nedbytná myšlenka, kterou se bojím nahlas vyslovit - neznal Dagross Bellinu matku? Dnes se na delší komentář prostě nezmůžu, jsem příliš napnutá a bojím se

15)  Amisha (29.01.2011 18:27)

No jo já vím, že s tím se nesmíříš jako s reakcí na svoje dílo, ale... No ty vole, ženo! Kde je tvoje romantická duše?!
Neříkám, že se mi to nelíbilo, ale zase tam chybělo varování pro chuděrku mě...
A ta Esmé, já myslím že vím. Jsem zvědavá...

14)  Amisha (29.01.2011 18:25)

«   1 2 3 4   »