28.01.2011 [17:31], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 73×, zobrazeno 10715×

Slyšela jsem hněvivé hlasy, měla pocit, že je důležité rozumět, co říkají, ale nějak to nešlo. Když pak konečně nastalo ticho, skoro se mi ulevilo. Mé vědomí se scvrklo do malého blikajícího „stand by“. Jako když se vypne rádio, ale nějaký čip zůstává v pohotovosti a dokáže na displeji zobrazit aktuální čas, i když je přístroj jinak mimo provoz. Všechno halila neproniknutelná mlha.

Probrala jsem se naráz, prudkým trhnutím, jak se mé vědomí vrátilo do těla. Sedla jsem si, ale ostrá bolest hlavy mě nemilosrdně poslala zpátky k zemi. Zavřela jsem oči, nehýbala se a nechala mozek, aby propojil správné obvody. Následoval můj zděšený nádech a skrčení se do embryonální polohy. Už jsem věděla, kde jsem a proč tam jsem. A i když bych se, mít znovu tu možnost, rozhodla stejně, nepomohlo mi to cítit se líp. Čekala jsem na smrt.

 

+++++

 

O třicet hodin dříve…

Dodržel své předsevzetí a opravdu mě nechal spát. To se ale nevylučovalo s jeho prý neovladatelnou touhou přijít se na mě podívat. Vzbudila jsem se prostoupená jeho vůní a s jeho rukou kolem pasu. Ležel vedle mě a čekal.

„Jsi tu dlouho?“ zeptala jsem se podezíravě. Aby ale neměl pocit, že něco namítám, přisunula jsem se kousek blíž.

Tvářil se, jako kdyby o tom musel hodně přemýšlet.

„Hm, asi ano. Od chvíle, kdy jsi usnula.“

Nemohla jsem se rozhodnout, jestli dát přednost pocitu štěstí nebo hluboko zakořeněnému instinktu chránit své území.

„S tvým pokojem je něco v nepořádku?“ zkusila jsem lehce provokativní otázku a přitáhla si deku až k nosu. Ještě jsem nebyla tak úplně probuzená.

„Mám krásnou ložnici, ale zjistil jsem, že má jeden závažnej nedostatek. Kvůli němu se tam nerad zdržuju delší dobu.“

Pootevřela jsem oči a zkoumavě se na něj podívala.

„Tak si řekni Carlisleovi. Vsadím se, že nebude problém, abys dostal jinou.“

Zavrtěl hlavou a usmál se.

„To nepomůže. Ten problém přestěhováním nezmizí.“

Povzdychla jsem si. „Tak jo. Přiznávám, jsem zvědavá. O co jde? Chodí tě strašit duch?“

Rozesmál se a pak se mi vloupal pod deku a přitiskl se ke mně.

„Jde o to, že tam nejsi ty.“

Zatajila jsem dech a dokázala se jen culit.

„No, myslím, že se u mě občas můžeš zastavit, kdyby ti bylo smutno,“ nadhodila jsem a pak už neodolala a otřela se nosem o jeho rameno.

Políbil mě na spánek. Natočila jsem se k němu a nabídla mu rty.

„Mně je po tobě smutno pořád,“ řekl o pár vteřin později, když si moje srdce jeho přičiněním odbylo ranní rozcvičku.

„To je dobře,“ vzdychla jsem blaženě.

O deset minut později jsem ho ale stejně vyhnala, protože sabotoval veškeré moje snahy odejít do koupelny a převléct se o samotě z pyžama. Čekal na mě v hale. Byl to zvláštní pocit. Příjemný, ale opravdu zvláštní. Vědět, že je tu někdo, komu na mně záleží.

V hale jsem se pozdravila s Carlislem, který se zrovna chystal odejít. Vypadal líp než včera, ale ten zasmušilý výraz z jeho očí nezmizel.

„Odcházíš?“

Všichni jsme vzhlédli ke schodišti. Dolů pomalu sestupovala Esmé. Poprvé od její přeměny jsem si ji mohla dobře prohlédnout. Kromě těch rudých duhovek, které se ale už za pár týdnů stanou minulostí, působila křehce a jemně, jako by ani nebyla upír. Zajímalo by mě, kolik je jí let. Vypadala strašně mladě. Byla velmi krásná.

Carlisle na ni hleděl se směsicí úžasu a rozpaků. Nejspíš nemohl uvěřit tomu, že ho opravdu oslovila.

„Ano,“ odpověděl konečně, když sešla až k nám dolů. Ani na chvíli z ní nespustil oči. „Už jsem dlouho neotevřel ordinaci. V posledním týdnu jsem svou práci trochu zanedbal.“

Stáli pár metrů od sebe a mně připadalo, že snad ani nevnímají, že tu nejsou sami. Jejich pohledy mi vháněly horko do tváří. Bylo v nich cítit téměř hmatatelné pouto.

„Za to asi můžu já,“ špitla Esmé a sklopila oči.

„Ne, to… jen se toho teď hodně děje,“ uklidňoval ji honem a udělal váhavý krok k ní.

Plaše se usmála a vděčně se na něj podívala. Pořád působila velmi stydlivě. Po včerejším hněvu už nebylo ani památky.

„Ale vrátím se brzy. Asi tak v osm?“ Jeho poslední věta zněla spíš jako otázka.

Rozzářila se a když polohlasně vyslovila: „Dobře,“ trochu se u toho zajíkla. Taky udělala jeden malý krok.

„Tak zatím… ahoj,“ loučil se Carlisle s dalším krokem. Zastavil se asi dva metry od ní.

Usmívala se a přikývla. Když odcházel, vyprovázela ho pohledem.

 

+++++

 

Ten den, bylo to někdy kolem oběda, konečně někdo reagoval na naši cereální kampaň. Nebyl to první telefonát, ale podle Alice tenhle vypadal nadějně. Ten člověk se pochopitelně nepředstavil, ale domluvil si s námi setkání na druhý den. Setkání, na které mě Edward nehodlal vzít s sebou.

„Někdy se nemůžu rozhodnout, jestli tě nenávidím nebo miluju!“ vrčela jsem na něj přes jídelní stůl, když se Donovan v předtuše mého blížícího se výbuchu pro jistotu vzdálil. Prohlásil, že bezpečněji by bylo sedět v bouři na střeše a držet železnou tyč.

Edward se se mnou nehádal. Místo toho se zatvářil užasle.

„Co jsi to řekla?“ vydechl.

Zamračila jsem se a přemýšlela, co to na mě hraje.

„Nevím, jestli tě víc nenávidím nebo miluju,“ zopakovala jsem netrpělivě.

Najednou jsem se ocitla v jeho náručí, zatímco moje židle se s třesknutím zřítila k zemi. Líbal mě jako o život.

„Ty mě miluješ!“ vydechl omráčeně.

„Asi jsi přeslechl druhou půlku té věty, protože jsem říkala, že…“ Nenechal mě to dokončit a znovu mě líbal. Brzy jsem zapomněla myšlenku.

„To ale vůbec není hezký, takhle mi skákat do řeči,“ kárala jsem ho naprosto spokojeným tónem a cuchala mu vlasy.

„A mně se zdálo, že ti to hezký připadá,“ provokoval. „Ale ještě na tom zapracuju,“ slíbil a aby nevypadal jako slibotechna, pustil se do toho hned.

 

+++++

 

Esmé se ukázala jako velmi příjemná společnice. Donovana si během dne dokonale omotala kolem prstu. Nešlo mi do hlavy, jak s takovou jemnou a příjemnou povahou dokázala přežít na ulici. Nejspíš se na nikoho nedokázala dlouho zlobit. Teď se zdála být celkem spokojená, i když jsem si všimla, že se občas přestala zapojovat do hovorů, které jsme mezi sebou vedli, a zasmušile se zahleděla z okna. Její ruka se v tu chvíli vždycky nevědomky dotkla břicha. Moc jsem si přála sebrat odvahu a obejmout ji, ale nebyla jsem si jistá, jestli by o to stála.

S blížícím se večerem její oči začaly mířit spíš k hodinám a zasmušilost vystřídalo očekávání.

Krátce před osmou jsme se s Edwardem odklidili do knihovny, která se k mému překvapení nacházela na opačné straně domu než bazén. Chtěli jsme Carlisleovi a naší nové spolubydlící nechat soukromí.

Seděli jsme nad mapou Ameriky a plánovali, kam odjedeme. Nejdřív jsem uvažovala jen o místech s vhodným podnebím, ale Edward mě ujistil, že si můžu vybrat destinaci jakou chci, protože na slunečné dny má připravený náhradní program. Chtěla jsem se zeptat jaký, a tak jsem zvedla oči od mapy. Střetla jsem se s jeho upřeným pohledem. Už jsem se nepotřebovala na nic ptát. S bušícím srdcem jsem zase sklopila hlavu k atlasu. Natáhl ke mně ruku a dotkl se mých vlasů. Pak se ale zamračil na dveře za mými zády. O tři vteřiny později jsem ty kroky slyšela i já. Někdo sem běžel. Dovnitř se jako smršť vřítila Alice, s rozrušenou Esmé v patách.

„Carlisle nepřišel domů, Edwarde!“

Tázavě jsem se na ni podívala a pak zkontrolovala hodiny. Bylo devět. Celých šedesát minut od chvíle, kdy se měl vrátit, jak slíbil Esmé.

„Volala jsem mu na mobil i do ordinace. Mobil je nedostupný a v ordinaci se rovnou zapíná záznamník.“

Udělalo se mi špatně. Co zlého se mohlo stát téměř nezranitelnému upírovi?

Edward vyskočil ze židle, ucítila jsem polibek na temeni a ve vteřině byl pryč. Zaslechla jsem ještě Alicino volání, že Emmett s Jasperem už vyjíždějí z garáže.

 

+++++

 

Vrátili se až po půlnoci. Mlčeli a v očích měli něco, co mi způsobilo pocit úzkosti. Jeden po druhém se zadívali na mě. Náhlá slabost v kolenou mě donutila sednout si do křesla.

„Co je?“ hlesla jsem. Edward si klekl ke mně a objal mi kolena. Zahlédla jsem, jak Alice vzala Esmé kolem ramen.

„Ordinace byla úplně zdemolovaná. Veškerý vybavení, nábytek, přístroje. Všechno.“

Visela jsem na něm očima a křečovitě svírala jeho ramena. Proč se na mě všichni dívají?!

„V místnosti byl cítit Carlisleův pach, takže tam určitě byl. Ale taky… cítili jsme tam další tři upíry.“

Rozhlédla jsem se po místnosti. Všichni stáli nehybně jako sochy. I Nahuel a Donovan, kteří se objevili těsně po Edwardově návratu.

„Dagross?“ zašeptala jsem.

Sklopil oči. „On sám v té místnosti nebyl, jeho pach znám. Ale v těch všech troskách jsme našli jedinou nerozbitou věc. Telefon. Samozřejmě nám to bylo divný a tak jsme nechali přehrát vzkazy.“

Zvedl hlavu a podíval se na mě. Roztřásla jsem se ještě dřív, než to vyslovil.

„Dagross nám dal osmačtyřicet hodin na to, abychom tě našli a vyměnili za Carlislea.“

„Prej nás taky nenávidí, ale tebe víc. Smál se. Prohlásil, že jestli tě někdo dokáže najít, jsme to my!“ vyštěkl Emmett. Klepal se vzteky, ruce zaťaté do pěstí. Neuvolnil se ani v objetí své krásné manželky.

„Je to moje vina!“ naříkala Esmé.

„Tak to uděláme,“ řekla jsem mnohem jistějším hlasem, než jsem se cítila. „Máte to jednoduché, ani mě nemusíte hledat.“

Stisk Edwardových paží bolestivě zesílil.

„Zbláznila ses?!“ vykřikl. Jeho oči přetékaly rozhořčením, hněvem a… strachem. „Už nikdy nechci nic takovýho slyšet, rozumíš?! Nikoho z nás ani na minutu nenapadlo mu tě vydat! Najdeme jinej způsob.“

Polkla jsem a několikrát se zhluboka nadechla. Znovu jsem se rozhlédla. Měl pravdu, nejspíš by mě nikdy nevydali, ale byla jsem si skoro jistá, že pokud se Carlisleovi něco stane, vzpomenou si na něj, kdykoli mě uvidí. Neměla jsem o čem přemýšlet. Zbývalo jen sebrat dost síly a být hodně přesvědčivá herečka.

Roztřesenou rukou jsem Edwardovi pročísla vlasy a pokusila se o úsměv.

„Rozumím,“ řekla jsem.

Chytil mě za ruce a naklonil se, aby se mi mohl zblízka podívat do očí. Jako by mu menší vzdálenost mohla pomoct vidět v nich víc.

„Ty se se mnou nehádáš?“ zeptal se. Nevěřil mi.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Takže nebudeš dělat hlouposti? Nepokusíš se utýct a zachraňovat Carlislea?“

Znovu jsem mu to potvrdila.

Na okamžik se zadíval na naše spojené ruce a pak z ničeho nic svíral mou hlavu v dlaních.

„Chci, abys mi to slíbila! Ne! Chci, abys přísahala, že tu zůstaneš a o nic se nepokusíš!“

Olízla jsem si náhle vyprahlé rty. Bylo zvláštní, že jsem ani nemusela bojovat s pláčem. Cítila jsem se podivně klidná.

„Přísahám,“ prohlásila jsem pevně.

Ještě chvíli se do mě vpíjel očima a pak mi dal pusu.

„Hodná,“ vydechl úlevně. „Hned zítra ráno se setkáme s tím informátorem. Vypadá to nadějně. Carlislea zachráníme. A ty se zatím rozhodneš mezi Floridou a Hawají, ano?“

Usmála jsem se a přikývla. Florida. Hawaj. Věděla jsem, že to bylo stejně reálné jako Venuše nebo Jupiter.

Proběhla krátká porada a pak se ostatní postupně vytráceli. Zůstala jen bezradná a vyděšená Esmé. Tentokrát jsem už neřešila, jestli ji mám obejmout nebo ne. Sevřela jsem ji v náručí a opakovala, že se Carlisle určitě vrátí. Přemýšlela jsem, jak ji rozptýlit, ale najednou se jí ujal Donovan. Prý by ho moc potěšilo, kdyby mu mohla dělat společnost. Chystá se péct skořicové sušenky a pomocnice se mu bude hodit.

Edward mě vzal za ruce a skoro obřadně si je položil kolem krku.

„Dostanu ho. Přísahám. Zase budeš fotit a chodit ven, kdykoli budeš chtít. A taky tě vezmu na nejkrásnější dovolenou. A za tvým dědou, jestli budeš chtít. Bello, já bych si tě i vzal, kdybys chtěla a to jsem si myslel, že do něčeho tak šíleného se nikdy nepustím.“

V tu chvíli jsem se rozbrečela. Právě jsem slyšela verzi své alternativní budoucnosti, ke které ale nikdy nedojde.

„Nebreč, jo? Všechno dobře dopadne. Nemusíš se bát. On tě nedostane.“ Myslel si, že mám strach o svůj život. Ne, to mě netrápilo.

Napadlo mě, že půjdeme do mé ložnice a já se mu dám. Úplně. Protože žádné zítra už pro nás nebude. Ale věděla jsem, že ta vzpomínka by ho pak rozežírala zevnitř. A tak jsem ho vzala k sobě, nechala se líbat a objímat. Ale pod záminkou únavy jsem to pak utnula a stulila se mu do náručí. Usnula jsem s přesvědčením, že je to naše naposledy.

 

+++++

 

Nový den. Zářilo slunce. Všechno se tvářilo tak optimisticky, že to na chvíli podkopalo mé rozhodnutí. Rozhodla jsem se počkat, jak dopadne schůzka s informátorem. Musela proběhnout mimo Seattle, ve starém železničním tunelu, protože sluneční paprsky jinou možnost nepřipouštěly. Hodinu před polednem mi Edward volal, že se informátor nedostavil. Nemám mít strach. Schůzka se přesunula na večer. Šla jsem se převléct do džín a lehčí bundy. Věděla jsem, že Alice a Nahuel jsou v operační místnosti a nejspíš mají na uších sluchátka. Znovu prohledávali veškeré možné informační zdroje. Soupisy kriminálních činů, podivná úmrtí, zatykače. Cokoli, co by nám napovědělo, kde najít Dagrosse. Rose a Jasper vzali Esmé na lov, aby jí pomohli přijít na jiné myšlenky. Z Carlisleova zmizení se málem zhroutila. Její zmučený výraz byl plný sebeobviňování.

Zůstala tu jen jedna osoba, která by mi mohla bránit v odchodu a já věděla s naprostou jistotou, že se o to pokusí.

Donovan stál před hlavním vchodem a v rukou držel pušku. Když jsem sešla až dolů a vykročila k němu, zvedl ji.

„Jsem poloupír, Donovane. Nemůže mi to vážně ublížit.“

Zavrtěl hlavou. S úžasem jsem si všimla, že se mu ruce trochu třesou.

„Nechci vás vážněji zranit, slečno Kriegová. Pevně věřím, že i malé zranění vás s ohledem na váš velmi nízká práh bolesti dokáže paralyzovat.“

Uznale jsem pokývala hlavou. Polkla jsem a šla blíž k němu.

„Musíte mě nechat jít.“ Beze slova pohnul ukazovákem a ozvalo se tiché cvaknutí, jak zbraň odjistil.

„On mě za něj nikdy nevymění,“ šeptala jsem zoufale. „A já s tím pak budu muset už navždycky žít.“

Jeho postoj se nezměnil. Jen v očích se mu poprvé, co ho znám, začaly sbírat slzy.

„A co doktor Carlisle, slečno? Myslela jste na něj? Pokud ho Dagross pustí místo vás, jak s tím bude žít on? Jak se dokáže podívat panu Edwardovi do tváře?“

Sklopila jsem oči.

„Carlisle nebude mít na vybranou a všichni to budou vědět. On to nezavinil.“

Donovan se rozplakal.

„Zabije mě,“ zasténal. Věděla jsem, že mluví o Edwardovi.

„Nezabije.“ Už jsem stála až před hlavní pušky. Sklonil ji dolů.

„Musíte mi dovolit jít s vámi!“ řekl pevně a narovnal se jako svíčka.

Pomalu jsem přikývla. A pak jsem ho objala a přitiskla se k jeho viktoriánské uniformě. Hezky voněl. Skořicovými koláčky, pánskou vodou po holení a pak tam byla jeho vlastní vůně, ozvláštněná osminou upíří krve.

„Jste ten nejúžasnější otec na světě, Donovane,“ řekla jsem. Pak jsem mu jemně vzala pušku z rukou. Vypadal dojatě. „Mám vás moc ráda,“ dodala jsem.

Popotáhnul a potom se usmál.

„Půjdu pro auto, slečno Isabello.“

Otočil se a otvíral dveře. Rozpřáhla jsem se a udeřila ho pažbou pušky kousek nad spánek. Sesunul se mi do náručí.

 

+++++

 

Odjela jsem do centra a posadila se na lavičku uprostřed prosluněné pěší zóny. Chvíli předtím jsem si koupila jahodovou zmrzlinu. Už jsem chápala, proč mívají odsouzenci před smrtí tak bláhová přání. Nikdy dřív mi žádná zmrzlina nepřipadala tak dobrá.

Druhou rukou jsem vytáhla z kapsy mobil. Bylo na něm třicet dva ztracených volání. Všechny od Edwarda. Smazala jsem celý telefonní seznam, pro případ, že by chtěl Dagross někomu z Cullenových volat a pak zpaměti vymačkala číslo z krabice na mléko.

„Tady Zoom. Kam mám přijet?“

 

---

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4   »

«   1 2 3 4   »

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!