27.01.2011 [22:56], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 75×, zobrazeno 10757×

16) Lekce plavání aneb Když Edward dělá to, co ve skutečnosti nechce

Seděli jsme na schodišti v hale, Nahuel a já, a upřeně hleděli ke dveřím do suterénu. Donovan už potřetí leštil obrovská kosočtvercová zrcadla. Buď se snažil maskovat nervozitu, nebo měl v plánu nás tou září všechny oslepit.

Ostatní nás s sebou dolů nevzali. Okamžik Esméina procitnutí se přiblížil. Podle toho, co nám říkal Carlisle, který se mezi nás předtím konečně přišel podívat, zbývaly pouhé minuty. Chtěla jsem u toho být. Strašně moc. Její příběh mě chytil za srdce. To srdce, ve kterém se najednou z nějakého důvodu probudily potlačované touhy po matce.

Stála jsem o to tak moc, že jsem se dokonce pokoušela dolů proplížit. Téměř se mi to podařilo, ale ve dveřích se najednou objevil Edward. Zastoupil mi cestu a zjevně se odtud nehodlal hnout. Jeho vysvětlení bylo stejné jako vždycky. Je to příliš nebezpečné. Byla bych se hádala. Bránil mi v tom ale dunivý zvuk Esméina umírajícího srdce, který mě i Edwarda nutil mluvit jen šeptem.

„Nemůžeš tu být. Tvoje vůně se moc podobá lidské. Ona by tě mohla napadnout.“

Nadechla jsem se k nějakému prudce inteligentnímu argumentu, ale on mě najednou objímal a skoro rozpačitě přiznával, že sám až do včerejška neměl ani tušení, jak svůdně moje krev chutná. Na to se nedalo nic říct. Můj mozek měl v tu chvíli příliš mnoho práce s udržením těla na nohou, takže k žádné další výměně názorů už nedošlo.

„Myslíš, že bude zuřit? Nebo bude spíš smutná?“ zeptal se mě tiše Nahuel. Nemuseli jsme si to vzájemně vysvětlovat a přesto jsme věděli, že prožíváme skoro totéž. Byly jsme dvě – sice dospělé, ale přeci jen – děti bez matky. O patro níž se každou chvíli měla vzbudit matka bez dětí.

„Já nevím,“ odpověděla jsem zamyšleně. „Možná od každýho něco.“

Pak se ozval křik. Zmrazil mi krev v žilách. Ten hlas jsem poznala, i když jsem s ní mluvila jen jednou, a tehdy zněl jen tiše a vyplašeně. Taky jsem přesně dokázala rozpoznat emoci, kterou vyjadřoval. Bolest. Absolutní, bezbřehou, všepohlcující.

Všichni jsme zkameněli. I Donovan přestal předstírat pracovní zaujetí. Hypnotizovali jsme dveře a čekali na kohokoli, kdo by přišel a řekl, co se děje. Trvalo to dlouho. Napínala jsem uši, jestli neuslyším zvuk boje, ale nic se neozývalo. Po tom jediném, téměř zvířecím skřeku, zavládlo naprosté ticho. Asi za půl hodiny se objevil Edward. Vypadal otřeseně.

Vyskočila jsem a běžela k němu. Netušila jsem, jak se zeptat, tak jsem jen čekala.

„Nezajímá se o to, čím se stala,“ řekl. „Sedí teď v rohu místnosti a s nikým nemluví. A ruce… ruce si tiskne na břicho.“

Pomalu jsem přikývla. Rozuměla jsem. Moje tělo sice nebylo zvyklé na bolest, ale duši jsem měla samou jizvu.

„A co Carlisle?“ zeptala jsem se tiše.

Edward se na mě podíval a jeho oči odrážely hluboký smutek.

„Než se přestala ptát a mluvit, obvinila ho… že jí zabil dítě. Prý by raději zemřela s ním.“

Ta zpráva mě zasáhla silněji než bych čekala. Soucítila jsem s Esmé. Přesto se ve mně zároveň probudil hněv. Na světě neexistoval laskavější a obětavější člověk ani upír, než Carlisle. Doufala jsem, že za nějaký čas Esmé změní názor, protože teď z ní mluvily jen bolest a strach.

„Potřebuje čas,“ řekla jsem nakonec.

Ve dveřích se objevil doktor s Emmettem a Jasperem. Ti dva posledně jmenovaní vypadali rozpačitě. Carlisle naprosto zničeně.

„Raději jí nějakou dobu nebudu chodit na oči,“ řekl Edwardovi. Na mě se jen smutně usmál a než kdokoli z nás stihl něco říct, zmizel v patře. Zaslechla jsem jen klapnutí dveří od jeho pokoje.

„Půjdu za ním,“ prohlásil Edward a pohladil mě po tváři. Za chvíli byl pryč.

Nerozhodně jsem postávala přede dveřmi do suterénu. Bylo těžké chápat, ale nemít moc něco změnit. Zahojit rány. Nakonec jsem se přeci jen rozhodla jít dolů.

Ošetřovna byla dávno uklizená. Zmizely stopy krve a pach desinfekce naplňoval celou místnost. Nesměle jsem nahlédla dovnitř. Zahlédla jsem ji hned v protějším koutě. Objímala si kolena rukama a přes záplavu zlatých vlasů jí nebylo vidět do obličeje. Kdyby nebylo slyšet, jak dýchá, vypadala by jako socha.

Alice a Rose stály pár metrů od ní a bezradně se na ni dívaly. Když jsem vešla, zatvářily se nesouhlasně, ale nakonec mě nevyháněly. Esmé zjevně nejevila zájem o jakoukoli krev, natož o tu mojí, ředěnou.

Netušila jsem, co dělat. Nakonec jsem se navzdory dvojímu varovnému zasyčení pomalu vydala k Esmé. Pozorně jsem sledovala její reakce. Neměla jsem chuť znova otestovat, že mé receptory bolesti opravdu fungují. Ale ona nereagovala. Měla jsem pocit, že by jí z apatie nevtrhlo vůbec nic.

Došla jsem až k ní a pak si velmi opatrně sedla hned vedle. Čekala jsem, ale ani teď se nic nestalo.

„Ahoj Esmé, já jsem Isabella. Můžeš mi říkat i Bello, nebo třeba Zoom. Hloupý jméno, já vím.“

Nic. Možná se jí na chvíli zastavil dech, ale třeba jsem si to jen namlouvala.

„Nebudu ti tvrdit, že vím, jak se teď cítíš. Vlastně nemám zkušenost s ničím, co máš právě teď za sebou. Neprošla jsem proměnou jako ty. Prý to hodně bolí.“

Mlčela.

„Já jsem poloupír. Proto ti tak divně voním. Můj táta byl upír. Maminka…“ Tady jsem najednou měla problém. Můj vyrovnaný a přátelský tón najednou sklouzl k tichému fňuknutí.

Esmé se nepatrně pohnula.

„S námi poloupíry je to složitý,“ pokračovala jsem po chvíli, když se mi povedlo trochu se sebrat. „Někdo by možná řekl, že jsem bestie a já bych se nehádala. Kdykoli se potkáš s poloupírem, můžeš si bejt skoro jistá, že jeho máma je po smrti.“

Polkla jsem a silou vůle zahnala vlnu sebelítosti, která se přese mě přehnala nečekaně jako devátá vlna.

„Jsme příliš tvrdí a draví než aby nás lidská žena mohla ve zdraví porodit.“

Esmé se zhluboka nadechla a její ruce se ještě pevněji ovinuly kolem jejích nohou.

„Já… pamatuju si to.“ V puse mi vyschlo, za to z očí se mi valilo víc vody, než bych si přála. „Neznamená to vůbec nic, protože jí to život nevrátí, ale milovala jsem ji. Milovala jsem její hlas, zvuk jejího srdce. Byla celý můj svět.“

Na okamžik jsem si položila hlavu na kolena. Připomínala jsem si Isabelinu tvář. Teď s láskou a něhou.

„Nikdy se úplně nezbavím pocitu, že za její smrt můžu. I když vím, že jsem neměla na vybranou. Dala mi život. Ale někde uvnitř věřím, že mě milovala. Snad i tušila, že je to vzájemné.“

Zvedla jsem hlavu a nečekaně se střetla s upřeným pohledem páru rudých očí.

„Nechci se vůbec srovnávat s tebou. Nevím, jaký je to pocit, přijít o miminko…“

Prudce se nadechla a roztřásla se jí ramena. Tiše vzlykla a znovu schovala hlavu mezi kolena.

„Ale vím, jaké to je, nemít vůbec nic a trápit se otázkou, co jsem mohla udělat jinak…, aby žila.“

Troufla jsem si položit ruku na její. Neodtáhla se.

„Vím, že to asi není dostatečná útěcha. Možná vůbec žádná, ale teď sedíme ve sklepě domu plnýho nejúžasnějších lidí jaký znám. Nikdy jsem neprožila tolik lásky jako tady. A Carlisle…“

Stiskla mi ruku a rozplakala se.

„On není ten, koho bys měla vinit. Jestli ho znáš aspoň trochu, tak to víš.“

Sesunula se, zhroutila se mi do klína. Křečovitě mě objímala kolem stehen a plakala. Vztáhla jsem ruku a jemně se dotkla jejích vlasů. Ne, nebyla to moje matka, ale matka to byla. Celým svým srdcem. Dotknout se a pohladit ji, mi přinášelo obrovskou útěchu. Nemohla jsem Isabelle říct, že ji mám ráda, ale tak nějak jsem doufala, že tam, kde teď je, tohle vidí a ví, že je to pro ni.

+++++

Té noci jsem poprvé využila komfortu vyhřívaného krytého bazénu. Nebyl nijak zvlášť velký, ale na uvolnění a utišení rozbouřených emocí úplně stačil. Netušila jsem, co můj monolog znamenal pro Esmé, ale nechala se pak odvést do svého nového pokoje a lačně vypila svou první dávku zvířecí krve z domácích zásob. Já se cítila vyčerpaná, ale klidná, jako už dlouho ne.

Položila jsem si ručník na jedno z lehátek a došla až k bazénu. Vlastně jsem se trochu bála. Nikdy jsem neměla šanci naučit se plavat. Chtěla jsem jen zjistit, jaké to je. Měla jsem v plánu tam vlézt a držet se okraje. Z pochopitelných důvodů jsem si v minulosti nepořizovala plavky, takže jsem teď musela použít Aliciny.

Chytila jsem se zábradlí a sestoupila o schod níž. Vlažná voda mi stoupla ke kotníkům. Srdce mi bušilo a já si připadala odvážnější, než když jsem pronásledovala auto bankovních lupičů. Nakonec jsem stála po krk ve vodě a odhodlávala se udělat krok do prázdna.

„Hledal jsem tě,“ ozvalo se za mnou. S leknutím jsem se prudce otočila. Přitom mi ale podklouzla noha a než jsem se zase bezpečně chytla, pěkně jsem nalokala. Kuckala jsem a prskala.

Zatímco jsem vymrkávala vodu z očí, uslyšela jsem šplouchnutí a sevřel mě pár silných paží.

„Neutop se mi,“ zašeptal mi do ucha. Pak se ke mně přitiskl. „Lovíš Nahuelovy ponožky?“ zeptal se se smíchem. Pokoušel se mě otočit čelem k sobě, ale já v panice šlapala vodu a odmítala se pustit zábradlí.

„Důvěřuj mi trochu,“ přesvědčoval mě Edward a pak mi silou odtáhl ruce od chromované tyče. Křečovitě jsem se ho chytila kolem krku.

„To je mnohem lepší,“ smál se.

„Myslela jsem, že to bude relax, ale vyklubal se z toho boj o život,“ rozčilovala jsem se.

Ucítila jsem jeho ruce na zádech. Až teď, když pominul záchvat největšího strachu, jsem si mohla uvědomit, že se k němu tisknu jako šílená, a že úplně poprvé se objímáme kůží na kůži. Rozechvělo mě to.

„Je ti zima?“ zeptal se, teď už naprosto vážně.

Zavrtěla jsem hlavou a sebrala odvahu trochu povolit své sevření a zkusit se odtáhnout.

„To nemusíš. Udržím tě.“ Mluvil tiše a vemlouvavě. „Neumíš plavat?“

Pátrala jsem v jeho výrazu po nějakém náznaku výsměchu, ale žádný jsem nenašla.

„Neumím,“ odpověděla jsem prostě.

Usmál se. Pak mě vzal za stále ještě trochu ztuhlé ruce a stáhl si je z krku na ramena.

„Neboj se,“ uklidňoval mě, když slyšel, jak se mi strachy zrychlil dech.

„Vsadím se, že tě strašně baví mít navrch,“ lapala jsem po dechu.

„Nemáš představu jak,“ odpověděl, ale zase to řekl spíš laskavě. Tón jeho hlasu zvýšil teplotu vody o několik stupňů.

Najednou se položil na záda a já se ocitla nad ním. Vlastně jsem na něm ležela a strachy se k němu tiskla jako k voru uprostřed moře. Až po chvíli mi došlo, že se pohybujeme. Rukama dělal pomalá a pravidelná tempa. Na druhé straně jsme byli dřív, než jsem si to stihla začít užívat.

Chytil se okraje a bez námahy se zvedl do vertikální polohy. Jeho druhá ruka mě objala kolem pasu.

„Vidíš, neutopila ses.“

„Ještě!“ prohlásila jsem srdnatě.

Zasmál se. „Tak přitvrdíme!“

Než jsem se stihla leknout, otočil se, přetáhl si moje ruce kolem krku a s výkřikem: „Nádech!“ se zanořil pod hladinu. Já s ním. Nabrat vzduch jsem stihla jen tak tak.

Vodou jsme projeli jako torpédo. Když jsme se vynořili na druhé straně, držel v náručí rozklepané udýchané štěně. Smál se a utíral mi vodu z obličeje. Sotva jsem dýchala, ale přesto jsem si to dovolila znovu. Tady šlo o mou hrdost.

„Ještě!“

Tentokrát jsem se nadechla dřív, i když mě k tomu nevyzval. Chytil mě kolem pasu a potopil se se mnou až ke dnu. Pevně semknutá víčka jsem otevřela až díky děsivému zjištění, že se stále nevynořujeme. Díval se mi do očí z těsné blízkosti. Vlasy mu jemně povlávaly a v obočí se mu usadily jemné perličky vzduchových bublinek. Zapomněla jsem na strach. Dotkla jsem se jeho čela a ty zářivé drobné kuličky se rozletěly k hladině. Voda přinášela úplně nové zvuky a s nimi i pocity. Všechno jako bych vnímala mnohem výrazněji. I jeho tělo těsně přitisknuté k mému. Obzvlášť to.

Vyplavali jsme. Nemluvil. Mlčela jsem. Teprve když se moje srdce zklidnilo, jako bych se právě nenacházela uprostřed bazénu, naprosto závislá na cizí pomoci.

„Děkuju za Carlislea. Alice říkala…“ Pak zavrtěl hlavou, jako by s tím prohlášením nebyl spokojený. Jeho ruce mi hladily záda. „Ty to asi nevíš. Nebo předstíráš, že víš, ale ve skutečnosti tomu nevěříš. Jsi úžasná.“

Nevěděla jsem, co říct, ani jak se zatvářit. Uměla jsem se bránit, když mě někdo napadl. Ale na tohle jsem nebyla připravená.

„Páni!“ zašeptal. To už mi dýchal do obličeje a svíral spánky. „Tak takhle se na tebe musí! A já myslel, že tě nikdy nic nepřipraví o řeč.“

Nadechla jsem se, protože jsem startovala rychleji než Michael Schumacher. Jenže on se přiblížil ještě víc, takže mi skoro šeptal do úst.

„Krásná, chytrá, statečná, vzrušující…“

Zapomněla jsem, co jsem chtěla říct a místo toho se zavřenýma očima ochutnávala jeho dech.

Ucítila jsem jemný polibek. Většina mých myšlenek se rozpustily ve vodě a ty ostatní klesly ke dnu. Vyjít mu vstříc, dotýkat se a důvěřovat, bylo mnohem snadnější než plavání.

„Pojedu,“ vzdychla jsem o chvíli později. Několika pomalými tempy nás přesunul ke schůdkům.

„Chci říct, myslím, že nebude vadit na pár dní opustit Seattle. Sami dva,“ dodala jsem.

Posadil mě nahoru a políbil mě kousek pod jemnou zlatou sponu, která zdobila vrchní díl plavek.

„Samozřejmě to není reakce na nátlak. Rozhodla jsem se úplně sama,“ dodal jsem, když přidal další, o pár centimetrů níž.

„Bude prima být chvíli sami a víc se poznat. Třeba zjistíme, že bez dozoru se můžeme vzájemně snadněji pozabíjet.“ Můj hlas už zněl skoro tišeji než šumění vody narážející do kachliček bazénu.

Třetí polibek jsem ucítila na břiše.

„Teď už vím, že i upíři mají své slabiny, takže nebudu úplně bezbranná. Bez zapalovače ani krok.“ Zajíkla jsem se. Vracel se nahoru. Vlastně se mi ulevilo. Trochu.

„Ale jdi ty,“ zapředl a vylezl ke mně. S bušícím srdcem jsem si nechala rozcuchat vlasy do všech stran. „Ty nepotřebuješ zapalovač, abych hořel.“

„Ne?“ hlesla jsem, momentálně zmatená směrem jeho úvah. Vyzvedl mě z vody a posadil na lehátko. Za chvíli mi z osušky koukal jenom obličej.

„Mně stačí, když se ně mě jenom podíváš.“ Pak se sklonil a dal mi pusu na čelo. „Nedokážu si to vysvětlit, ale kvůli tobě dělám i věci, který dělat nechci.“

Čím dál zmatenější.

„Jo?“

„Jak je možný, že jsem tě právě posadil na lehátko, zabalil do osušky a rozhodl se tě odnést do pokoje, aby ses mohla pořádně vyspat.“

„Vyspat?“ zopakovala jsem mechanicky.

„Jo. Myslím tím, zavřít oči, zpomalit srdce a mít sny.“

„A to ve skutečnosti nechceš?“

Pomalu zavrtěl hlavou a zvedl mě z lehátka. Chvíli mě jen držel a díval se mi do očí.

Původně jsem se ho chtěla zeptat, co je na tom nápadu špatného, ale moje tělo chápalo mnohem líp a rychleji než mozek odkázaný na mé nevalné zkušenosti.

Takže už jsem dodala jen přidušené: „Aha,“ a nechala se přemístit do patra a do své postele.

Neusnula jsem zdaleka tak rychle, jak by se vzhledem k pokročilé noční hodině dalo očekávat. Musela jsem totiž myslet na to, co všechno by ve skutečnosti chtěl.

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4   »

34)  Gassie (28.01.2011 09:56)

Karolko,
Když se mi konečně povedlo dočíst (přes slzy se velice špatně čte), tak jsem zralá na studenou sprchu.
Nechápu, jak to děláš. Tak málo a zároveň tolik moc. Naprosto elektrizující a omamující. Ale u Tebe mě to už dávno nepřekvapuje.
Těším se na to, jak to vymyslíš dál...

33)  Carlie (28.01.2011 09:38)

Karolko, jsem nadšená Bohatostí příběhu, pavučinkou vztahů, stáložárnými kamínky, která z něj sálají
Moc si čtení užívám, díky za příběh
Část s Esmé byla silná, Carlisle, Bella… , prostě na jedničku, sevřelo se mi srdce smutkem a dojetím.
A bazénová scéna, hmmm Víš, co je mi záhadou? Jak v tom bazénu mohla zůstat nějaká voda To se nevypařila? To ji tsunami toho torpédoborce, co tam řádil, nevyplavily ven?
Nádhera a tak nějak napětí narůstá, jak dlouho to postavy (a Ty a my ) vydrží?
Těším se na Forks
Díky za zážitek.

32)  sakraprace (28.01.2011 09:14)

Brečím jak želva Plavání s Edwardem mě z toho sice kapku vytrhlo, ale stejně jsem celá flekatá.
Nádherná, smutná, něžná, prostě dokonalá kapitola

31)  Yasmini (28.01.2011 08:59)

Karolko krásná kapitolka. Děkuju ti za ní.Na zbytek komentářů si budeš muset počkat až za týden. Mizím
Tak hezky piš. Tohle bude můj zákusek až přijedu.

30)  Bosorka (28.01.2011 08:52)

Tak si jdu převléknout to poslintané tričko... Tvůj popis jednoho polibku mě dokáže zaméobovatět víc než některé naturální pospisy aktu samotného!
Tak ona mu chutná a neublíží ji jed....to by ji mohl využívat jako občerstvení

29)  Amisha (28.01.2011 08:14)

To byla děsivá kapitola. Tolik pocitů. Hele beru zpět nechci delší kapitoly, to by mě asi zabilo. Krásná smrt. Jsem zvědavá jak to bude dál.
(To je taková fuška chválit a nevykecat děj)

28)  MisaBells (28.01.2011 08:02)

Taky chci, aby udělal, co chce! (Ne, nejsem nymfomanka) Mě to taaaak baví tohle číst!!! Jsi skvělá!

26)  Linfe (28.01.2011 07:47)

Karolko je videt, ze.jsme vcera obe potrebovaly i tvochu veseli, i kdyz tys to samozrejme dotahla k dokonalosti.na prosto uzasnou scenou s Esme a rozneznelym Edwardem. Jestli fakt nekam odjedou tak si budu muset nekde opatrit resuscitator, abych si nahodila srdicko.

24)  Stelletta (28.01.2011 07:25)

Co by asi tak chtěl dělat
Ten začátek byl dojemný a smutný. Chudák Esmé. Tohle bych nikdy nechtěla zažít.
A Bells mi bylo taky líto.
Donovan ve mě vyvolal vzpomínku na film Marečku, podejte mi pero, jak tam taky maminka v jedné scéně pořád leštila zrcadla.
No a ten konec. DOKONALÝ. Bazénová scénka neměla chybu.

23)  Nosska (28.01.2011 06:23)

Oooh právě jsem ztratila řeč, proto všechny superlativa, která Tě napadnou, vystihujou moje hodnocení tohohle dílu

22)  Lucie (28.01.2011 05:54)

21)  sfinga (28.01.2011 04:21)

Zase se cítím, jako bych byla u toho. Ta Esméina bolest byla hmatatelná, tak živá a živoucí. Jestli jí někdo dokázal pomoct, porozumět, byla to právě Bella. Ač fyzicky asi stejně staré, přesto působí jak máma s dcerou. Ach jo. Osud je vážně potměšilý stařík. Ale Bella se také mění a to hodně. Kde je ta nezávislá tvrdá slečna Kriegová, která za všech okolností spoléhá jen na sebe? Změnila se v zamilovanou dívku, neváhající svěřit péči o své bezpečí milovanému muži. Tou scénou v bazénu, tos přesně vystihla.
Díky

20)  Lia (28.01.2011 01:37)

zase jsi mě oslnila hned první odstavec byl fakt bomba ,,Donovan už potřetí leštil obrovská kosočtvercová zrcadla. Buď se snažil maskovat nervozitu, nebo měl v plánu nás tou září všechny oslepit.' tohle miluju Tón jeho hlasu zvýšil teplotu vody o několik stupňů.

19)  semiska (28.01.2011 01:04)

Dnešní název opět moc krásný. Esmé mi bylo hodně líto. Chápala jsem Edardův strach o Bellu, ale líbilo se mi, že se s ní sblížila. Potkal ty dvě podobný osud, i když každou trochu jinak. Ona neumí plavat??? Tak to jsi mě dostala. Ale s Edwardem jí to šlo jedna báseň. Pojedou na dovču,jo? Tak to jsem zvědavá, jeslti se pozabíjejí nebo shoří svou ukrytou vášní k sobě Ale romantika u bazénu byla nádherná. Kapitolka se mi celá moc líbila.

18)  Fanny (28.01.2011 00:43)

Och, zoufalá Esme? Čekala jsem hodně, ale tohle ne... Zoom je úžasná a snad se z toho Esme brzy dostane. A ten konec moc krásný

17)  Ewik (28.01.2011 00:24)

Ách, to byla nádhera!
Chudinka Esmé*... snad bude brzy dobře.

16)  Texie (28.01.2011 00:15)

Krásná kapitola a už jsem v ni dnes ani nedoufala (tedy včera, četla jsem dlouho). Ale jak jsem říkala, bez večerníčku ani ránu a teprve teď můžu jít pokojně chrnět (na těch necelých pět hodin).

«   1 2 3 4   »