14.06.2012 [23:45], Alaska, ze série Život s upírem, komentováno 16×, zobrazeno 2519×

Nemůžeš nic ztratit. Jen získat.

"Alice, už dost!"

To ti je lidská krev přednější než Isabella?

Ovšemže ne.

Uléhala jsem s pocitem slabosti a zaschlými slzami na tvářích. Netrestal mě za má hrubá slova. Zasloužila bych si to. Objal mě kolem pasu a přitáhl na svou hruď. Až teď jsem v jeho pažích našla dlouho hledaný zájem.

Neměla jsem sílu chtít víc. Netušila jsem, jak může být prostý dotyk rtů něco jiného než prostý dotyk rtů. Bála jsem se dozvědět víc.  Strohost poskytovaných informací mi teď dávala větší smysl. Stačilo mu pár vteřin, aby změnil mé přesvědčení mu ublížit.

Probudila jsem se do jasného rána. Okolím se rozléhalo švitoření ptáku a po sněhu nebylo ani památky. Obraz natolik jiný od mého prvního probuzení v chaloupce. Nikdy jsem si tolik neuvědomovala, jak život rychle plyne. Přesto mě to nedonutilo spěchat.

Po ranní rutině jsem vytrhla nedohořelou svíci ze svícnu na zdi a zapálila ji o slabě hořící oheň v krbu. Sešla jsem schody a vydala se do zapovězeného křídla budovy. Na stěnách visely obrovské obrazy s majestátnými postavami. Cítila jsem horký vosk stékající mi na prsty. I v této nedávno otravné bolesti jsem nacházela jakousi připomínku včerejšího večera.

„Líbí se ti ten pocit?“

Bylo mi to jedno. Všechno. Nesnažila jsem se sama sobě porozumět. Bylo jednoduší jen žít a nechat věci kolem plynout, jako by nic neznamenaly. Možná mi to přinášelo i dobrý pocit. Že dokážu ignorovat bolest… city.

Přesunula jsem se k dalšímu obrazu. Stál na něm mladý chlapec načančaný v honosné róbě. U jeho nohou se plazil pes. Podezřívala jsem malíře, že za pomoci submisivity nebohého zvířete se snažil vykreslit autoritativní osobnost malého dítěte. Přiblížila jsem plamen k jeho obličeji. Vypadal tvrdě. Žádný úsměv. Připadalo mi na něm něco povědomého.

Současně se studiem obrazů jsem nahlížela do jednotlivých místností. Sem tam jsem vešla dovnitř a prsty přejela po vyřezávaném nábytku. Částečky prachu ulpěly na mých prstech, nebylo jich však mnoho. Čistá zrcadla bezchybně odrážela můj obraz. Na jedné posteli dokonce ležel přehoz s vtlačeným obrysem těla. Spával snad zde Edward? Podle vyrovnaných parfémů na toaletním stolku a uschlých květin v několika vázách jsem pochybovala.

Sedla jsem si na kraj postele a prsty přejela po prohlubni. Chladná. Zvedla jsem knihu z nočního stolku a náhodně ji otevřela. Neměla jsem v plánu z ní přečíst jediné slovo. Byl to spíš bezděčný pohyb, kterým jsem zabavila své prsty, zatímco hlava přemýšlela, kdo v této posteli naposledy ulehl.

Uhlem načrtlý portrét přes hustě popsanou stránku mě překvapil. Rychle jsem zvedla hlavu k zrcadlu. Viděla jsem stejnou tvář jako v knize; i výraz odpovídal. Rozpačitě jsem otočila list a našla detail mých úst. Zmátlo mě, s jakou určitostí můžu říct, že jsou má.

Další stranu hyzdil mnohem živější obraz.

Chtěla jsem zakrýt obscénní výjev, ale nemohla jsem od něho odtrhnout oči. Cítila jsem pohoršení nad oním malířem, ale nedokázala jsem ho odsoudit. Tělem se mi rozlévalo teplo. Díky obrazu jsem si uvědomovala, že mé bradavky se s každým nádechem mnohem silněji otírají o mé šaty. Stejné temné body, jaké malíř vykreslil na mých nahých ňadrech.

„Alice se vždy ráda pletla tam, kam neměla.“ Se zapištěním jsem nadskočila a rychle knihu zaklapla. Nedokázala jsem se ale s obrazem jen tak rozloučit. Prsty jsem měla vklíněná mezi ony strany.

„Isabello, jestli se ti nelíbí, co vidíš, radši bys měla tu knihu odložit.“

„Alice?“ Stál vedle postele za mými zády. Neodvážila jsem se na něj otočit.

„Alice,“ přitakal. „Sestra, o které jsem se ti zmiňoval.“

„Proč by něco takového kreslila.“

„Předpokládám, že to viděla.“

„Viděla?“ Klekl si za mě a hlavu sklonil k mému uchu.

„Zobrazují se jí vize z budoucnosti.“ Natáhl se kolem mě a knihu otevřel v místě mých založených prstů.

Dlouho si kresbu prohlížel. Pod návalem studu se mi rozhořely tváře. Necítila jsem jeho dech, přesto ode mě musel být pár centimetrů.

„Můžu ti nabídnout zkušenost, nikoli však závazek. Od toho jsou tu jiní.“ Prsty shrnul vlasy z mých ramen, jakoby se snažil přenést onen obraz do skutečnosti.

„Stále chceš tu zkušenost, Isabello?“ Bála jsem se odpovědět.

Znovu se naklonil a odpáčil mé prsty, aby otočil na další stranu.

Tentokrát jsem už oči zavřela. Písmena pod kresbou ji rušily, ale stále jsem viděla vše, co měla ukázat. Edward začal onu osudnou scénu přivádět k životu. Shrnul mi šaty z ramen. Prsty obklíčil kolem mých ňader a s jistotou rozvázal šněrování na hrudi. Neváhal a rozhalil mé šaty. Jako by onen obraz byl dostatečným souhlasem. Vše proběhlo tak rychle.

Myšlenku, že se mnou zachází jako s věcí, jsem sama sobě zapřela. Vehnala by mi slzy do očí. Prsty laskal tenoučkou látku spodničky. Na chvíli zpomalil. Každý dotyk se věrně odrážel na mém těle.

Třásla jsem se. Dýchala jsem křečovitě a přerývaně. Nemohla jsem si vysvětlit, čeho se tak bojím, po tom všem, co jsem zažila.

„Nedechni se.“ Tělo mě nutilo dělat přesný opak. Jakoby od něho čekalo úskok. Po chvíli napjatého ticha jsem se ale přinutila ho poslechnout.

„Bojíš se?“ Cítila jsem na rameni, jak se jeho rty zvedly do posměšného úsměvu.

„Těší vás to?“

„Ne,“ zasmál se. „Překvapuje.“

Postupně odpáčil mé prsty svírající přehoz pode mnou a vyvlékl mé paže z šatů. Počínal si jemně. Ne panovačně.

Položil mě na postel a naklonil se nade mne. Smál se.

„Proč mě nezastavíš?“ Při pohledu na hravý a vřelý výraz v jeho tváři jsem si vzpomněla na naše večerní setkání nad knihou.  Ty chvilky, kdy jsem ho ještě neznala, a tichá postava mladého muže mi přišla spřízněná, ba dokonce přitažlivá. Dnes poprvé přede mnou jeho výraz ožil.

Zvedla jsem ruku a dotkla se jeho tváře. Ledová. Nic se nezměnilo. Slaboučké světlo naděje zase pohltila temnota.

„Zavři oči.“ Poslechla jsem. Nechtěla jsem hledět na důvod zklamání.

Rozhodnuta odpoutat se od svého těla a nepřipouštět si přítomnost jsem se uvolnila a myslí se zatoulala na příjemnější místo. Absurdní vzhledem ke scénám, které jsem ztropila. Po včerejším večeru jsem si ale byla jistá, že to, co mi hodlá ukázat, moje hrdost neunese. Ve chvíli, kdy jsem si myslela, že vysněný obraz před očima dokážu udržet a ignorovat Edwardovu přítomnost nebo cokoliv, co mělo následovat, jsem ucítila lehký dotyk na čele. Nezabránila jsem zatnutí čelistí.

Čekal, dokud jsem se nenadechla. Neuvědomovala jsem si, že zadržuju dech. Prsty studoval mou tvář, jako by byl slepý. Místo toho, aby mě jeho nenásilné, sotva znatelné dotyky uklidňovaly, jsem si uvědomovala jeho přítomnost více než před chvílí. Čekala jsem, kdy udeří. Jeho nevinné počínání mě děsilo. Nenechal se vyrušit mým zrychleným dechem. Cítila jsem, jak se chladný vzduch líně otírá o mou zpola odhalenou hruď. On jí ale nevěnoval žádnou pozornost. Jakoby snad zapomněl, co před chvílí započal. Zvědavost mi nedala a otevřela jsem oči. Pohledem sledoval cestu svých prstů. Působil zamyšleně. Nepřítomně.

„Nikdy jsem se nesetkal s takovou dychtivostí a zároveň hrdostí.“ Nepřestával ve svém počínání. „Trochu nesourodé vlastnosti. Nemyslíš?“ Vyděsilo mě, jak rychle dokázal změnit směr svého pohledu. „Vidím ti na očích, jak bojuješ sama se sebou.“ Propaloval mě pohledem tak silně, že jsem si příliš pozdě všimla jeho dlaně na mém levém ňadru, přesně nad divoce bijícím srdcem. „Ne se mnou, jak se možná mylně domníváš. Zastav mě a odejdi do svého pokoje s hlavou jako vždy vztyčenou, nebo se nech ovládat a konečně poznáš, čeho ses ode mne tak dětinsky domáhala.“ Chtěla jsem jeho ruku vztekle odhodit a následovat jeho první radu, ale v tu chvíli jeho dlaň objala mé intimní partie. Pevně. Zaskočil mě.

V očích mu potutelně plápolala výzva. Já v sobě dusila zuřivost, že do mě vidí lépe než já sama.

„Proč najednou ta ochota.“ Chtěla jsem mu oplatit jeho výsměšná slova. Naklonil se blíže, až se naše tváře dotkly a já mu už déle neviděla do očí.

„Když odmítáš to, co je pro tebe vhodné, nezbývá mi než ti dát to, co chceš.“ Políbil mě na krk. Nic, co bych neznala, přesto jsem znovu cítila, jak ve mně probouzí žádostivost. Stačilo pár vteřin, abych se přesvědčila, že bude mnohem méně potupné zůstat. Možná, že právě jeho slova mě měla donutit odejít a odmítnout. Možná ani nepředpokládal, že zůstanu.

Zvedla jsem ruku a položila ji na jeho pas. Připadalo mi, že tak mám aspoň nějakou kontrolu nad tím, co se odehrává. Ignoroval ji. Posouval své polibky níže a níže, až mé myšlenky, co mám dělat, začaly být nepodstatné.  Když mu můj oděv stál v cestě, shrnul ho. Nijak se nesnažil zakrýt své počínání. Provlékl paži pod mými zády a trhnutím mě nadzvedl. Nevidět, že je to mé tělo, kterým se právě zaobírá, myslela bych si, že mě ignoruje. Bezohledně začal stahovat veškerou látku, které mě zakrývala, k mému pasu. Neulehčila jsem mu to. Nepovolila jsem paže, aby mě mohl svléknout. Nepřipadalo mi, že by směl. Jakýkoliv muž. I Edward. Přesto však byl můj vzdor natolik nesmělý, že mě překvapilo, že si ho všiml. Zkoumavě si prohlížel mou tvář. Hledal odpor? Viděl ho tam?

Vyvlékl prsty z mých šatů a opřel se dlaněmi po stranách mého obličeje. Nedotýkal se mě, i přesto mě jeho blízkost zavalovala.

Nevím, kde se toulaly jeho myšlenky, ale s každou další minutou, kdy mě strnule pozoroval, ve mně rostlo napětí. Očekává ode mne něco? Co znamená jeho mlčení? Pohrdá mnou? Co chci vlastně já sama?

Poslední otázka mě ničila více než ostatní. Ve snaze zahnat ji a ukončit muka jeho odhalujícího pohledu, jsem se nadzvedla na loktech a uvěznila jeho rty. Stačil jen náznak spolupráce, aby kontrolu nad mou činností převzal prostý instinkt. Přehršel emocí mi zabraňovala připouštět si pochybnosti nebo snad nejistotu. Udeřila mě náhlá nutnost ho ovládat. Dlaní jsem obemkla jeho krk. Pevně jsem se ho držela ve snaze dokázat mu svou sílu. Nechal mě, ať můj pocit byla jakkoliv mylný. Sklonil se níže, aby mě položil na postel a já se nechala okouzlit myšlenkou, že mi podlehl. Že ve skutečnosti neovládá celý můj život. Že jsem volná.

Jakmile mi to rozum dovolil, začalo mé tělo přijímat jeho doteky, jako vyprahlá poušť kapky vody. Cítila jsem, jak každý pohyb jeho dlaně následuje pocit mrazení a žár proplétající se mým tělem neznámými cestami. Sama jsem mu pomohla vymanit mě z šatů, které rušily senzaci kontaktu obnažené pokožky. Jeho ledové tělo krotilo můj žár natolik, že jsem již nebyla schopná rozeznat teplo od chladu.

Ten den jsem se naučila, že některé doteky nejsou jen prosté doteky. Že mé tělo skutečně pouze přežívalo a až Edward v něm probudil cosi, co doposud dřímalo. Skutečnost, že to byl právě on, kdo mi ukázal zázrak vášně, smazala veškeré propasti mezi námi a snad i mou nedůvěru. Ač jsem to nedokázala popsat, spojovalo nás cosi silnějšího než jakýkoliv mně známý vztah mezi dvěma lidmi.

Probudila jsem se sama zachumlaná v mé posteli, ale nezkazilo to mou živou vzpomínku, kdy jsem usínala schoulená v Edwardově náruči a jeho prsty kreslily pod přikrývkou tajuplné obrazce na mou pomalu chladnoucí kůži. Matně jsem si vzpomínala, jak mě Edward nesl přes celý hrad v náručí do mého pokoje.

Z ničeho nic se hradem rozezněly tři tupé rány. Probraly mě ze snění a přinesly pochybnost, zda se mi to nezdálo. Zanedlouho následovaly další a já si uvědomila, že nejspíš máme nedočkavého hosta.  Vyděšeně jsem vystřelila z postele. Neobvyklý kontakt mého nahého těla s chladným ránem mě donutil po cestě popadnout župan a obléci si ho, než jsem vyběhla z pokoje.

Ema držela otevřené vchodové dveře. Neměla jsem ale čas se pídit po tom, co tu dělá. Zaměřila jsem se na tři postavy obklopené ranním světlem. Potichu jsem se kradla blíže, abych jim viděla do tváří. Ještě před pár dny bych uvítala jakoukoliv návštěvu, dnes pro mě ale představovali narušitele dlouho hledaného příměří mezi mnou a Edwardem. Ani Ema tu nebyla vítaná.

Než jsem se stačila rozhodnout, zda upozornit na svou přítomnost, ozval se hlas mého kmotra.

„Nečekali jsme vás tak brzy.“ V tu chvíli jsem poznala Jákoba a jeho nohsledy. Zmateně jsem hledala Edwarda. Nepamatovala jsem si, že bych ho někdy viděla během dne.

Jeden z mužů po Jákobově boku si mě všiml a okamžitě na mou přítomnost upozornil.

„Isabello, jdi se obléci.“ Edward seděl v křesle pod schody, světlo procházející dveřmi končilo těsně před špičkami jeho bot. S jeho slovy jsem si přitáhla župan blíže ke krku.

Nemohla jsem odvrátit oči od Jákobova výrazu. Natolik jsem si zvykla na tvrdý pohled plný autority, že jsem si nemohla nevšimnout nejistoty, která více či méně prosvítala přes rádoby pevnou masku našich hostů.

Ema odstoupila ode dveří a přišla ke mně. Ignorovala jsem ji. Nejspíš na Edwardův bezhlesý pokyn mě vzala za loket a vedla zpátky do mého pokoje.

Stála jsem u dveří a nevěděla, co dělat. Vždy tichá Ema připravovala mou róbu. Chápala jsem Edwardovo rozčarování nad mým nevhodným výstupem, ale chtěla jsem tam být s nimi. Poskytnout podporu. Jen jsem nevěděla komu. Jestli Jákobovi nebo Edwardovi.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

16)  Alaska (18.06.2012 22:15)

nim: Děkuju, pokráčko bude velmi vrzo.

14)  Bye (17.06.2012 21:07)

Já se nedivím, vím, že jsem ho do toho nahnala sama
A jsem moc ráda...
Souhlas, muselo to ven! A výsledek odpovídá tvému úsilí!

13)  Alaska (17.06.2012 20:58)

Fanny: Ahóóój, ani netušíš, jak mě ten tvůj koment nakopl ( a Byein - nesmím ji křivdit). Doufám, že zájem udržím. Roselie a Alice... řekněme, že dokud žily na Algoru doručoval dopisy Edward a teď má své důvody je držet z dosahu. Nicméně k Alici se jednou vrátím, ten dodatek byl datován hodně do minulosti, takže bych chtěla ještě nastínit, jak vypadalo jejich soužití těsné před Bellou. Danil, Daniel, jak to neříct tvrdě... zkrátka strkal nos, kam neměl a myslím, si že o tom Bella radši nechce vědět, tak ji ušetřím trápení. Jak brzy poznáš Carlisle bude mít dost velkou úlohu, i když ne v hlavní linii, ale to uvidíš. A Obluda, neboj nezapomněla jsem na ni, jen nám tak trochu zdivočela, přece jenom je to zvíře a má lepší instinkty než Bella, takže soužití s Edwardem a potožmo Bellou (věř, že Edward není nikdy přiliš daleko) není zrovnaideál. (popravdě vzhledem k její plemené příslušnosti si myslím že by dávno pošla na infarkt, ale nebuďme morbidní). Snad jsem obsáhla všechny díry, které jsem po sobě zanechala. Děkuji za velmi motivující komentář - v mém případě si i autor potřebuje osvěžit paměŤ.
Bye: Vím, co myslíš. Potýkám se se stejným problémem. Mám pocit že jsem tu povídku přečetla už milionkrát, abych zase mohla pokračovat.
A že se divíš, že to udělal? Jste mě do toho tlačily ze všech stran až jsem si připadala jak papiňák. Ne, muselo to ven, ale byl to fakt porod . Dík, že ses stavila.

12)  Fanny (17.06.2012 20:35)

Bye, doplnila si přesně to, na co jsem zapomněla

11)  Bye (17.06.2012 17:20)

Ó, tak teď jsem šťastná, že tu přede mnou nechala koment Fanny. Hezky mi zopakovala a připomněla gro příběhu. Ne, nestěžuju si na frekvenci přidávání, vím, jaký to je, když člověk fakt ten čas nemá... Ale zároveň upozorňuju na to, že prostě po tak dlouhý době se vytrácí nejen povědomí o detailech příběhu, ale někdy i takový ten pocit, co tě s ním pojí. Zvlášť, když je to něco tak neuchopitelnýho, jako ŽSU...
O to větší máš můj obdiv, že pokračuješ, že neztrácíš nit a navazuješ tam, kde jsi přestala nejen dějově, ale i atmosférou. Je to vždycky, jako bych znovu usedla do příšeří kinosálu a pustila si film tam, kde jsem posledně skončila
A teď k věci...
Uááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá
Za prvý - perex - čím kratší, tím výstižnější (jak to děláš???). Tenhle byl obzvlášť výživný
A pak... ach... on to fakt udělal...
Ano, je to nadřazený bastard. Ale, kua, NĚCO přece cítit musí!!!
Vymáchej mu v tý jeho povýšenosti hubu, plííís! Aspoň jednou... Teď, když jsou si mnohem blíž
Krásně vypiplané, madam.

10)  Fanny (17.06.2012 09:11)

Úplná náhoda, že jsem včera rozklikla známě neznámou povídku. Výjimečně jsem chtěla zabít čas a přečíst něco, co bude aspoň trochu zajímavé. Překvapení, když jsem poznala tohle, bylo nepopsatelné. Čekala jsem snad všechno, ale něco TAKOVÉHO opravdu ne. Je to tak neskutečný příběh! Tak reálný i fantaskní!

Edward jako zosobněná autorita i povýšenost ovšem s příměsí dobra jeho lidskosti. Tu mi nikdo nevymluví.
Isabella nechápající svůj osud tápající nad chybou a rozhodnutím, které tehdy udělala. Jenže nic takového nikdy neexistovalo s tím prvním požárem ztratila možnost volby cesty svého života, ale na tu tolik omezenou svobodu toho dokázala tolik! Změnila se, ale chybí ji ta přirozená nadřazenost, nikdy díky dětství neztratí svou lidskost, kterou by mohla, přestože je člověkem. Křehká dobrotivá sebevědomá nezranitelná autoritativní nepřehlédnutelná i neviditelná. To všechno dokáže být, ale jen něčím ve skutečnosti je. Ovšem co přesně to je to nevíme ani my a asi ani ona sama. Snad jedině vážená autorka?

Je opravdu neskutečné, kolik se toho za těch šestnáct kapitol, tří příběhů a šestnáct perexů stalo a změnilo, ovšem něco je stále stejné.

Perexy sice zdánlivě nedávají smysl, ale už toho řekli moc a moc. Všechno má svůj důvod, obzvlášť v téhle povídce ano, ale právě důvod děje v perexu chybí. Možná proto působí neúplně.

Teď konec rozvah a nesmyslných žvástů a zpět k obyčejným otázkám.
Co Alice a Rosalie? Jakoby svatbou skončilo dopisování, ale proč? (a nepasuje mi do toho "Příchod Alice" zkrátka nám ještě hodně částí skládačky chybí)
Co Daniel?
Plánuješ i ostatní postavy? Carlisle by doopravdy objevit mohl, kdo ví, co plánuješ, ale kartami by asi zamíchal hodně...
A kde je vlastně Obluda?

Děkuju za možnost přečtení takového skvostu, jakým Život s upírem (perfektní a dokonale vystihující, ale pro "nezasvěcené" nic neříkající název) je. A moc doufám, že byť pomalu, ale dokončíš to.

9)  Alaska (16.06.2012 23:03)

marcela: Děkuju, taky tomu nemůžu uvěřit, že jsem konečně něco spatlala.
martty555:
BlackBeauty:
Bosorka: Kdo počka, ten se dočká . Dík za podporu.
leelee: Pravda, pravda. Každý slovíčko je pekelně vydřený. Děkuju.
Astrid: Normálně jsem se lekla, že to s tebou seklo.

6)  BlackBeauty (15.06.2012 10:50)

5)  Bosorka (15.06.2012 07:23)

Dokonalost - to je jediné, co k tomu můžu říct aniž bych nesmysleně neblekotala.
S nadšením budu čekat na další díl

4)  leelee (15.06.2012 00:55)

další dokonalý díl, naprosto odlišného příběhu než jaké tu jsou běžně jeden z případů, kde zůstaly původní jen jména (skoro všechny)
dodací lhůty jsou průšvih jen ve stavebictví, tady je prostě potřeba vypilovat i nejmenší detaily a to chce čas

3)  Astrid (15.06.2012 00:38)

O májn, Alasko , som strašne rád, že máš 16 kapitol. Teraz som to zasekla v jednom odstavci bože, ani nedýcham. Čo to bolo?!!! úplne som v šoku. Ty si tak dobrá, do prdele, napadajú ma prirovnania ako tie legendárne závodné kone! Promiň.
Moc sa tešujem, idem si to celé prečítať. Sava, madam .

2)  Alaska (15.06.2012 00:27)

ambro, na to je jednoduchá odpověď. V týhle povídce je tolik dialogů, že bys je spočítala na prstech jedné ruky. Takže, když už nějaký přijde, jseš ráda, že tam vůbec je. Jsem ráda, že jsem dostatečně procvičila tvůj srdeční sval Byla to muka, zjistila jsem, že jsem psavec-puritán. Budu rudá jak rajče až do rána, ale to ty už víš. Děkuju

1)  ambra (14.06.2012 23:59)

Obávám se, že na tohle moje vyjadřovací a duševní schopnosti přestávají stačit . Jak to, že mi až u posledních dvou kapitol došlo, že jsi i mistr (naprostý!!!) dialogů? Ten pocit, že jsem nikdy nic podobného nečetla, že čtu něco naprosto originálního a svébytného a dokonalého... Jen za to bych se ti klaněla . Fór je v tom, že mě to navíc mimořádně baví . Co konkrétně tahle kapitola udělala s mým osrdím (a ostatními částmi těla ) si ale s dovolením nechám pro sebe.
Musím to napsat znovu - určitě jedna ze tří nej věcí, co jsem tu kdy četla . Na konec si klidně počkám, ale samo budu přešťastná, když bude další kapitola trošku dřív
Moc děkuju za dokonalý zážitek

1