29.11.2011 [11:15], Nebraska, ze série Za Mlhou, komentováno 26×, zobrazeno 4796×

První den ve škole

„Zaspala jsem! Ježišmarja, první den a já zaspala! Proč jsi mě nevzbudil? Přijedu pozdě!“ Ne, takhle jsem si první školní den na Seattleské Univerzitě vážně nepředstavovala. Mělo to být nadšené, trochu ostýchavé a nejisté, ale rozhodně klidné. Zmatek a hysterii bych čekala v Oregonu v domě plném starostlivých upírů a gay upírů – jedním z důvodů, proč jsme se odstěhovali byla touha po tichých a něžných ránech.

No, tady to mám.

„Nezaspala jsi, máš spoustu času.“ Dean se objevil ve dveřích ložnice s hrnkem kafe, ze kterého se nekouřilo, takže jsem ho do sebe mohla okamžitě nalít. Jen co jsem polkla, nešťastně jsem zakvílela:

„Určitě bude zácpa!“

„Tak odstavíš auto na krajnici a poběžíš po svých,“ pokrčil rameny.

Děláš si ze mě legraci?! Když jsem byla nervózní nebo rozčilená, bylo těžší nemluvit svému okolí přímo do hlavy. Promítnout jim svoje myšlenky bylo pohodlné a rychlejší než běžná řeč, navíc Dean tvrdil, že by mu nevadilo, kdybych to dělala nonstop, ale snažila jsem se ovládat. Mohla jsem to kontrolovat, což byla obrovská výhoda proti nadání táty, Edwarda nebo Alice. Jenže zrovna teď jsem se neovládala vůbec.

A Deanův tak trochu škodolibý úsměv mi v tom moc nepomáhal.

Není to vtipný! Tobě se to směje – na tebe vždycky všichni počkají! Mě můžou z té první přednášky klidně i vyhodit! Můžou mě vyhodit ze školy!

„Máš zaplacené školné, bludičko. Nevyrazí tě první den. Nechají si tě minimálně na první semestr, i kdybys tam vůbec nechodila. Takhle to ve školách chodí,“ uklidňoval mě. Rozmrzele jsem zabručela a začala ve skříni hledat něco na sebe. Tohle jsem si taky mohla připravit už večer! Kdyby mě pořád nerozptyloval jeden upír. Nemám co na sebe! Strávila jsem poslední tři dny tím, že jsem vybalovala a dávala náš dům dohromady, a teď ani nemám co na sebe! Kam se mi ztratilo všechno nositelné oblečení?

Proč mi Alice něco nenakoupila?!

A pak mi to došlo. Kupovat si oblečení teď bude fakt jen na mně. Žádné náhlé Aliciny záchvaty, po kterých najdu na posteli v našem pokoji hromadu tašek a v nich spoustu skvělých hadříků, které mi budou perfektně sedět. Nedokázala jsem říct, jestli se na to samostatné nakupování těším, nebo se ho spíš děsím.

„Zasekla jsi se?“

Trhla jsem sebou. Dean mi podával talíř se čtyřmi palačinkami. Zmatek a paniku nahradil pocit okouzlení; dělá to pořád. Stará se o mě, vaří mi, i když vím, že mu to nevoní a nemá žádnou zvláštní zálibu v tvorbě lidského jídla.

Miluju tě, poslala jsem mu do hlavy. A nebyla to jen ta slova. Chtěla jsem, aby věděl, jak přesně se cítím, jak nádherně mi je. Oči mu začaly okamžitě tmavnout a lehce zhrublým hlasem zamumlal:

„Udělám ti svačinu.“ A zbyl po něm jen závan vzduchu. Naprosto nedospěle jsem se zachichotala, ve stoje zhltla palačinky a přitom si očima vybrala oblečení. Pak jsem se v koupelně nalíčila. Směšná věc: lidské holky se líčí, aby byly hezčí. Já se maluju, protože musím splynout s davem. Musím nebýt hezká, ne tak hezká, jak jsem. Nesmím se třpytit. I když je to v porovnání s upíří kůží jen trapný pokus o lákání lidí, na přímém slunci je to vidět – a večer v předpovědi sliboval přehnaně veselý moderátor jeden z posledních teplých a slunečných dnů tady v Seattlu.

„Ještě tady zezadu na uších a na krku,“ upozornil mě Dean, když se o pár minut později vrátil za mnou, tentokrát už zlatooký a úplně klidný. Vzal mi z ruky tubu s maskérským make-upem a rychle, ale pečlivě mi ho nanesl na zátylek, kousek ramen, který byl vidět ve výstřihu, a na zadní stranu ušních boltců. Mamka nás to naučila všechny. V případě nouze tak nebyl problém vyběhnout mezi lidi v poledne na slunci. Cullenovi to využívali málo; za tu spoustu let si prostě zvykli na to, že jsou dny, kdy se musí držet stranou. Mamka a Jim si s tím hlavu nelámali, a když potřebovali, prostě se namatlali a vyrazili. Táta pořád dával přednost autu s tmavými skly a UV fóliím na oknech kovárny. A Nat neměl potřebu chodit mezi lidi a bylo mu jedno, že v parku a v jednom nebo druhém domě září jako diskokoule.

„Tak. Jako opravdový člověk,“ uculil se, když jsem byla hotová. Byla jsem to já a zároveň trochu nebyla. „Možná by sis měla udělat ještě vrásky a kruhy pod očima,“ dodal naprosto vážně.

„Jsem studentka prvního ročníku, kde bych vzala vrásky?“

„Můžeš dělat, že jsi stará studentka. Stará a ošklivá.“

„Proč bych to měla dělat?“ Založila jsem si ruce v bok a přimhouřila oči. Rozesmál se a zvedl ruce, jako že se vzdává.

„Fajn. Prostě tam jen bude hromada mladejch, nadrženejch kluků a z toho nemám úplně nejlepší pocit.“

„Přesně to je důvod, proč chodím do školy. Mladí a nadržení lidští kluci. Hrozně se na ně těším. Na všechny.“ To poslední slovo jsem zdůraznila, ale pak jsem na něj vyplázla jazyk. „Vždycky jsem si přála mít doma psychicky nedospělého puberťáka. Počkat,“ zarazila jsem se. „Já ho vlastně doma mám!“

„Vtipná jako vždy,“ řekl suše. Pak si mě přitáhl k sobě a pevně mě objal. Skoro jsem cítila, jak se mi napínají kosti. „Dávej na sebe pozor. A kdyby se něco stalo, volej, budu tam hned. A teď už mazej, protože vážně nestíháš.“

Líbla jsem ho na rozloučenou, v předsíni vzala z věšáku tašku a ze stolku plastovou misku se svačinou. Nasedla jsem do Briaréa („Tipoval jsem spíš nějakého draka, ne storukého obra,“ řekl mi Dean, když jsem mu oznámila, že už konečně mám jméno pro auto) a ani se nedivila, když mi začal zvonit mobil.

„Ano?“ řekla jsem, trochu překvapená, že se na displeji volantu objevilo Deanovo jméno.

„I když máš pocit, že nestíháš, netlač na plyn. Aspoň než vyjedeš z města,“ poradil mi vesele. Měl pravdu, místní šerif a jeho dva zástupci byli vážně neuvěřitelně aktivní. Potkávali jsme jedno nebo druhé auto pokaždé, když jsme vytáhli paty z domu – a každý večer minimálně jednou projeli naší ulicí. Netušila jsem, jestli je to normální, nebo si na nás vážně dávají pozor. Neměla jsem se koho zeptat. Paní Fitzpatricková, která zařídila prodej domu, tu nežila, takže netušila, a sousedi se nijak neměli k tomu, aby se s námi seznámili. Bylo mi to rozhodně milejší, než kdyby byli až moc přítulní, ale zrovna teď by se mi někdo místní na krátký rozhovor hodil.

„Budu hodná. Jako vždycky,“ ujistila jsem ho.

„Užij si to tam, vílo,“ řekl mi a rozloučil se. Od chvíle, kdy jsem rodinné sešlosti prozradila, že bych se chtěla zabývat mytologií a bájnými tvory a zvířaty (je důležité vědět, co o nás lidi vědí, no ne?) mi říkal zásadně jmény a názvy ženských strašidel a nadpřirozených bytostí. Bludičko, vílo, rusalko, siréno když jsem byla hodná, harpyje, chiméro a Babo Jago, když měl pocit, že ho zlobím. Což jsem samozřejmě nikdy nedělala. Chvilku mě to vytáčelo, ale nakonec to bylo lepší, než kdyby mi říkal Ty hele pocem.

První den ve škole byl super. Přijela jsem s dostatečným předstihem, protože zácpy se nekonaly, takže jsem si stihla dát i další kafe a zákusek, aby mi na tříhodinové informativní schůzce nekručelo v břiše. Pak jsem snědla svačinu a zamířila na Úvod do řecké mytologie, na kterém byli dohromady dva studenti, jinak samé holky. Hned jsem to psala Deanovi, aby viděl, že davy chtivých mladíků se nekonají. Po obědě mě čekala statistika, která byla zoufale nudná, ale údajně naprosto potřebná pro všechny dotazníky a výzkumy, které nás v budoucnu čekají. A poslední dvouhodinovka patřila předmětu Úvod do studia antropologie, kde se nám podařilo zaplnit celou aulu, protože předmět měli mezi volitelnými i jiné obory.

Nemohla jsem se dočkat, až se dostaneme k něčemu detailnějšímu. A hlavně středeční přednáška s úžasným názvem Bestiář mě lákala. Byla přesně tím, co jsem chtěla a hledala: přehled mýtických stvoření. Doufala jsem, že upíři se budou probírat co nejdřív. Pak pobavím rodinu historkami – přednášející určitě bude vědět o něčem, co Carlisle s Edwardem nevyčmuchali v knihách a na internetu.

Hned po skončení školy jsem volala mámě.

„Tak co, tak co? Povídej?“

„Bylo to výborný! Jsem hrozně nadšená, i když se tam vlastně nic nedělo.“

„Takže to byla nuda?“ nadšení v jejím hlasem opadlo. A pak se bleskově vrátilo: „Takže se vrátíš domů, protože škola stojí za houby?“

„Ne,“ řekla jsem trpělivě. „Nevrátím se domů po prvním dni. A ne poté, co jsem všechno vybalila, rozmístila, naaranžovala, znovu předělala, zahodila, zvedla a dala na to původní místo.“

„To je roztomilý,“ bavila se mamka.

„Ne, není. Měla jsem chuť dát sama sobě facku. A některý ty věci vůbec nevypadají tak hezky, jako doma nebo na stránkách katalogu. Proč?“

„Protože je tam nedala Esmé nebo Alice. Smiř se s tím. Musíš se s tím naučit žít. Pokud teda nechceš, abych ti je tam přivezla a -“

„Rozhodně ne!“ vyhrkla jsem.

„Máš štěstí, že tu nejsou. To by byl jekot.“

„Jsi doma sama?“ divila jsem se. Dům u Springfieldu byl málokdy prázdný.

„Jo. Všichni ještě pořád oslavují, že jste odsud vypadli,“ odpověděla zcela vážně.

„Mami!“ zavřískla jsem dotčeně.

„No fakt. Tvůj otec je pořád namol, a když se probere, samou radostí odpálí další šampaňský.“

„Já mu to řeknu,“ vyhrožovala jsem. „Že ho takhle pomlouváš.“

„Jen mu to pověz. On mě vyhodí z domu a já se budu muset přestěhovat k vám.“

„S tebou není možný rozumně mluvit, mami,“ usmála jsem se.

„Přiznej, že se ti stýská, a budu spokojená.“

„Ty víš, že se mi stýská. Tak trochu,“ dodala jsem rychle. „A já vím, že se stýská tobě. Ale už za pár týdnů bude Díkůvzdání a přifrčíme domů.“

„No jistě, za pár týdnů! Do té doby tady z nich zešílím a zešedivím. Budu první upír s receptem na Lexaurin!“

„Tohle už jsem slyšela. Několikrát. Ze mě jsi taky někdy rozhodně zešilovala.“

„S tebou se hrozně špatně dohaduje,“ povzdechla si máma. „Nevadí, půjdu se pořádně poštěkat s Jimem.“

„Tak je tam ode mě pozdravuj, jo? A tátovi dej pusu.“ Při té větě se mi něco sevřelo v hrudi a měla jsem pocit, že mi nějak vlhnou oči. Naštěstí mě z toho okamžitě dostala:

„Hej, ty pod tím stolem! Pozdravuje tě tvá dcera! Ale pusu mu dávat nebudu, je celej uválenej.“

„Díky, mami.“ Bylo fajn mít padesát procent rodičů tak trochu na hlavu. Zvlášť pokud to ta druhá polovina krásně vyrovnávala.

Do Snoqualmie jsem dorazila až po západu slunce, protože jsem potřebovala do knihovny a knihkupectví v areálu univerzity, abych sehnala sloupec knih ze seznamu četby. Přitom mi vyhládlo, takže jsem zamířila do města a dala si v jedné argentinské restauraci pořádný steak. Číšník se mě několikrát zeptal, jestli si jsem jistá, že chci třísetgramový i s přílohou, a já se cítila tak nesvá, že jsem si víc než polovinu porce nechala zabalit s sebou a dojedla ji potupně v Briaréovi. Náladu jsem si zvedla v jednom velkém květinářství u výpadovky na dálnici. Kytky jsme si s sebou nepřivezli, hlavně proto, že Esmé viditelně váhala, když jsem se zmínila o nápadu si pořídit hromadu něčeho živého. Bylo na ní vidět, že se jí nechce posílat stěhovacím autem rostliny, které by pak týden stály někde v opuštěném domě. Teď jsem zaplnila kufr a podlahu za předními sedadly květináči, u spolujezdce se válela konvička, tři druhy hnojiva a papír s poznámkami k ošetřování jednotlivých druhů. Udělám nám doma džungli.

Dům byl rozsvícený a zářil do šera. Cítila jsem se moc příjemně. Vracím se domů, kde na mě čeká jen Dean. A můžu se na něj vrhnout hned v chodbě. Teda až se najím. A až rozmístím kytky. Ale kdybych neměla hlad a auto plné zeleně, mohla bych se na něj vrhnout, a o to šlo.

Odemkla jsem vchodové dveře a položila na odkládací stolek první kytku. Netušila jsem, jak se jmenuje, ani jestli se jí tu bude dařit. Šlo jen o ten pocit. Teď chodba vypadala mnohem líp.

A pak jsem zaslechla ženský hlas.

Nejdřív mě napadlo, že je to někdo od nás. Že Alice nevydržela a přijela nás zkontrolovat. Špatně snášela, že nevidí ani mě, ani Deana. A přestože si na to zvykla a viděla všechny kolem nás, občas byla nervózní, že o nás nic neví, a volala nám v naprosto nevhodné časy, aby se ujistila, že jsme oba v pořádku.

Jenže tohle nebyl Alicin hlas. A navíc si jeho majitelka neuvědomila, že jsem vstoupila do domu. Takže mě neslyšela ani necítila, a tím pádem musela být člověk.

Co dělá cizí ženská v našem domě?

Musela jsem dát pozor na to, abych nekřičela myšlenkami do širokého okolí. A taky abych do obýváku nevstoupila moc rychle. Měla jsem chuť tam vběhnout a začít vrčet, ale zhluboka jsem se nadechla, znovu si připomněla, že není důvod pro tyhle pocity, a teprve pak jsem vkročila dovnitř.

Byla stará. Ne moc stará, ve středním věku. Udržovaná blondýnka s dlouhými, umělými nehty a nepříjemně pisklavým hlasem. Dean seděl na křesle čelem ke mně a bylo na něm vidět, že ji neposlouchá. Díval se na ni, pokyvoval v nepravidelných intervalech hlavou, ale když se mu lehce zvedly koutky úst, došlo mi, že o mně ví a čeká, co udělám.

Rozhodla jsem se, že budu hrozně milá.

„Máme návštěvu? To je překvapení! Dobrý den?“ S úsměvem jsem sledovala, jak sebou ženská trhla a otočila se. Když mě uviděla, trochu se zachmuřila. Ale pak se postavila, natáhla ke mně ruku a řekla:

„Jsem Lizzie Harrisová, bydlím támhle vedle. Moc ráda vás poznávám, slečno. Přišla jsem se představit a tady váš pan bratr mi nabídl kávu.“

Bratr? Bratr?! Já jí dám bratra!

Později jsem na sebe byla pyšná. Neskočila jsem po ní. Nezavrčela jsem nahlas. A dokonce jsem křičela do hlavy jen Deanovi, ne i jí.

„Paní Harrisová, rád bych vám představil svou manželku, Misty Masenovou.“

Její růžové rty udělaly dokonalé O. A pak ještě jednou. Teprve potom se probrala a falešně se rozchichotala:

„Jsem já to ale popleta! Viděla jsem na dveřích Dean a Misty Masenovi, ale když jsem vás viděla - jste tak mlaďounká – myslela jsem, že jste sourozenci. Aha. Jste si i trochu podobní.“

„Ne, to nejsme,“ ujistila jsem ji.

„Paní Harrisová nám přinesla koláč. Dala by sis, lásko?“ Nepoužil žádnou vílu, aby před tou ženskou zdůraznil, kdo jsem.

„Ne, děkuju, jedla jsem ve městě. Ale dám si ho k snídani, děkuju vám, paní Harrisová. Mám v autě spoustu kytek, pomůžeš mi je vynosit, až paní sousedku vyprovodíme?“

„Určitě,“ přikývl. Zvedl se, došel ke mně a dal mi pusu. Mohla být delší a důkladnější, ale nejspíš nechtěl riskovat změnu barvy očí. „Můžeme?“ zeptal se návštěvy.

„Och, aha,“ uculila se a postavila se. „Chápu. Chcete být sami. Pamatuji si, jaké to bylo.“ Každé její slovo znělo hrozně falešně. Byla jsem si jistá, že jestli tu bude ještě chvíli plkat, skočím po ní a kousnu ji. Naštěstí už se na nás asi nemohla dívat, nebo co, a zmizela rychle. Před domem řekla, že se zase uvidíme.

„Samozřejmě,“ přikývla jsem a usmála se trochu víc zeširoka. Přesně jsem poznala moment, kdy její podvědomí zjistilo, že můj úsměv se změnil v hrozbu. Ona sama si to neuvědomila; jen prostě najednou věděla, že by měla co nejrychleji domů. „Dávejte na sebe pozor, už je tma,“ dodala jsem. A když byla dostatečně daleko, ještě jsem hlesla: „Mrcho.“

Dean se hlasitě rozchechtal.

„Co? Přijde si tam a myslí si, že jsem tvoje sestra? No to promiň, ale to se mi fakt nelíbilo! Nemohls jí něco říct?“

„Řekl jsem jí, že Misty přijede za chvíli,“ pokrčil bezelstně rameny.

„Teda to mě vytočilo,“ zabručela jsem. Objal mě a opřel si bradu o moje čelo. „Abys věděl, ve škole byla hromada mladých a nadržených spolužáků,“ zašeptala jsem mu do krku. „Taky bys měl žárlit, hrozně moc.“

„Já vím. A slibuju, že budu. Jindy. Dneska večer mi nech tohle malé, poťouchlé vítězství. A teď mi pojď ukázat ty kytky. Budeš chtít ten koláč?“

Ušklíbla jsem se:

„Ne. Vyzkoušíme drtič odpadků.“

.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

26)  Abera (10.12.2011 18:06)

25)  HMR (07.12.2011 00:55)

Masenovi?

22)  Tammy (30.11.2011 18:18)

Neb, to je prostě boží! Ty dva tvoří naprosto skvělej pár - oba dva žárlí, pomstichtiví... Na scénu dorazila snaživá divná osoba prostě úža!!! Těším se na další

20)  bb119 (30.11.2011 12:49)

krásný a pohodový žárlivá Misty byla úžasná

19)  Bye (30.11.2011 11:29)

Kristepane, Neb, já si takovou dobu lámu hlavu nad tím, proč to u nás doma nevypadá jako v katalogu... Konečně mi to někdo vysvětlil!
Ne, ale vážně, jsou to slaďouši. Oba dva!
A já jenom číhám, kde na ně vybalíš nějakou kulišárnu
Studijní obor Misty mě fakticky pobavil!

Lizzie bych lízla jednu mezi oči. Ještě že má bludička svý vlastní zbraně:
"Přesně jsem poznala moment, kdy její podvědomí zjistilo, že můj úsměv se změnil v hrozbu." To bylo něco!

18)  Twilly (30.11.2011 07:42)

takže se nám to docela hezky rozbíhá...

17)  Paja (29.11.2011 23:11)

Pohoda, klídek, chm... Masenovi
Je to úžasný, s nima se člověk nenudí, děkuju

16)  Kamci (29.11.2011 20:59)

nádhera, nemůžu se přestat culit

15)  monikola (29.11.2011 19:41)

jooo... drtič odpadkov bol skvelý koniec...presne to si ten koláč zaslúžil, keď je od takej mrchy

14)  eMuska (29.11.2011 19:37)

oni sú jakí zlatí!
A susedka je potvora...

13)  Fanny (29.11.2011 19:09)

Jo, tak opravdu povedený rozhovor s mamkou a neméně povedený rozhovor s drahou paní sousedkou Nemálo ji vytočila

12)  Jula (29.11.2011 18:15)

Taková pohodička, to je úplně úžasný
Teda až na tu narušitelku, ale ta to zabalila celkem rychle

11)  Bosorka (29.11.2011 16:11)

To je jako vártit se domů

10)  MisaBells (29.11.2011 15:31)

Zubím se tu jako tele. Misty válí a Dean je dokonale flegmatický... Ach, jak mi tihle chyběli... to není ani možný. Zase v tom lítám po uši, kruci... Viva la ty!

9)  Silvaren (29.11.2011 13:20)

Bože, Neb, to je taková nádhera! Je to naprosto luxusní!!! A můžu si zamluvit místo v pořadníku na Deana?

8)  sakraprace (29.11.2011 12:49)

To ranní panikaření bylo luxusní. Taky se mi párkrát stalo.
A sousedka byla fakt výborná. Nebo spíš Misty byla výborná. Však to muselo být zklamání, když souseda viděla, jak vypadá mladá manželka. A Dean je zlatíčko, jak si to její žárlení užívá.

7)  Hanetka (29.11.2011 12:31)

To je taková pohoda... Normálně se začínám děsit, co na ně číhá za nástrahy... nebo nečíhá? Mám pocit takového jako klidu před bouří... hm... ale dneska to bylo jak pohlazení.

1 2   »