22.01.2011 [23:00], Texie, Povídky jednorázové, komentováno 22×, zobrazeno 5600×

Takový momentální nápad, snad se bude ale líbit.

Pro Bellu a Edwarda bylo jen otázkou času, kdy si k sobě najdou cestu a on jí bude muset říct pravdu. Co když ale Bella nebude reagovat tak klidně a toho, čím je, se začne bát?

Bella se třásla. Stulená seděla vedle postele a tiskla se do koutku mezi postelí a stěnou. Ruce se jí chvěly a ani pevný stisk mezi tělem a skrčenými koleny nepomáhal.

Koutkem mysli tušila, že je v šoku, ale většinu jejího vědomí zastíral děs. Příšerný strach a šok. Netušila ani jak se dokázala dostat domů.

V hlavě jí rezonovala dokola stále ta samá slova. Jeho hlas. Chtěla se přesvědčit, že to co řekl nemůže být opravdové. Nic takového nebylo přece skutečné. Jenže ona to pravda byla. Všechno to vysvětlovalo. Jeho chování, pohledy z nichž ji polévalo horko a vstávaly chloupky po těle.

Řekl jí pravdu. On... On nebyl člověk.

„Bože můj!“ zaúpěla a chraplavý hlas se odrazil v tichu pokoje.

Netušila jak dlouho tam seděla. Když konečně vstala, ruce a nohy měla ztuhlé, že téměř znovu upadla. Došla opatrně do koupelny a svlékla se. V břiše stále cítila chvění a ruce měla jako kusy ledu. Vešla pod sprchu a pomalu přidávala teplejší vodu, až byla tak horká, že pod svým proudem zanechávala zrudlou kůži.

Ze sprchy už vyšla klidná a odevzdaná. Prvotní šok z ní konečně sklouzl a vrátilo se vnímání reality. Musela to nějak zvládnout. Nikdo by jí něco takového stejně nevěřil.

Opřela se o umývadlo a rukou přejela po oroseném zrcadle. Zůstala zírat do svého obličeje. Téměř ji překvapilo, že stále vypadá stejně. Svět se jí zdál najednou naprosto jiný. To co dříve nebylo skutečné, se zvrátilo v realitu... Nikdo další o tom však neměl tušení. A muselo to tak zůstat. Pokud tedy nechtěla skončit v blázinci.

Musela se donutit chovat naprosto normálně. Tak, aby nikdo nic nepoznal. Odhodlaně se na sebe podívala, jako by si snažila dodat si k tomu odvahu. Pak jí po tváři znovu přelétl vyděšený pohled. Uvědomila si, že ho znovu potká. Ani kdyby ze sebe vykřesala všechnu svou odvahu do posledního zrníčka, by se k němu nedokázala chovat jako dřív.

Vzpomněla si, jak po něm házela kradmé pohledy. Ty pocity euforie, když byli spolu. Stačil jeho jediný pohled nebo úsměv a jí se rozbušilo srdce. Byla přesvědčená, že on je to nejúžasnější co ji kdy potkalo.

Při myšlence na něj jí stále bušilo srdce jako zběsilé. Nyní však strachem. Bála se. Nedokázala si představit, jak dokáže vedle něj ve škole znovu sedět a zároveň vědět, co je zač.

Když dalšího dne vcházela do školy, pevně svírala popruh svého batohu jako by to bylo záchranné lano. Šla monotonně kupředu bez jediného zaváhání. Nebylo to z odvahy, ale z vědomí, že pokud by se byť na okamžik zastavila, už by se nedokázala pohnout.

Když vešla do učebny biologie, její pohled okamžitě vystřelil k jedinému místu. Prudce se zachytila rámu dveří, protože jinak by se jí kolena podlomila. Nebyl tam. Lavice zela prázdnoutou. Úleva se jí rozlila po těle.

Když se znovu rozešla, připadala si jako by z ní spadla obrovská tíha. Jako hadrová panenka se sesunula na své místo. Srdce jí stále divoce bušilo, ale pomalu se jeho tep uklidňoval a vracel k normálu.

Uběhl týden a Edward se neukázal. Po škole začaly kolovat zprávy, že se odstěhoval. Bella se stala středem zvědavých pohledů. Všichni věděli, že jsou si blízcí, ale nikdo se jí neodvážil přímo zeptat

Učitelé jim po několika dnech opravdu potvrdili, že pan Cullen ukončil svou docházku bez udání důvodu a potvrzení mu museli poslat už poštou.

Odjel a neměl v plánu se už vracet. Nikdo netušil proč... Kromě Belly. Ten den, kdy jí o sobě řekl pravdu by nedokázala z mysli nikdy vymazat.

* * *

* * * * *

* * *

Bella si pohrávala s náramkem na své ruce. Okolo duněla hudba a ozývaly se výkřiky. Vzhlédla k parketu, kde se v rytmu vlnila téměř polovina jejich třídy. Včetně Taylora. Když přijala jeho pozvání na maturitní ples, brala to jako léčbu. Doufala, že ji to donutí přestat se užírat a vzpomínat.

Jenže i když byl Taylor jeden z nejhezčích kluků v jejich třídě, tak to stále nebyl ON. Ten pravý. Kluk co by donutil rozběhnout se její srdce závratnou rychlostí.

Přelétla pohledem po ostatních. Nikdo takový tam nebyl. Jako by byla vyhaslá a prázdná. Jednou ten pocit zažila a pomalu jí začalo docházet, že už se to nebude opakovat. Nechtěně s Edwardem všechny srovnávala a ačkoliv ji stále částečně děsil, tak všichni vedle něj uboze zanikali.

* * *

* * * * *

* * *

Ukládala věci do kufru a pohledem stále těkala ke stolu a papíru který tam ležel. Stále ještě nebyla schopná úplně uvěřit, že ji opravdu vzali na Washingtonskou univerzitu. Už teď se jí tady po tom stýskalo, ale snad jí to konečně pomůže jít dál. Přestat myslet na to co bylo. Začít pořádně žít normální život.

Skládala své věci do kufru a procházela jednu polici a zásuvku po druhé, aby něco nezapomněla. Ani netušila, jak málo věcí vlastně má. Natáhla se pro poslední knihy na polici, když jí něco dopadlo k nohám. Bylo to založené v jedné z nich. Sehnula se pro fotografii a obrátila ji.

Zůstala stát bez hnutí s knihami v jedné ruce a fotografii v druhé. Zapomněla na ni. Byla to vlastně jediná hmatatelná vzpomínka, co na něj měla. Zírala na jeho tvář a cítila, jak se jí srdce rozbušilo, jako by chtělo vyskočit z její hrudi.

Jen vzdáleně vnímala stažené hrdlo a jak pevně svírá rty. Něco ji sevřelo a ona nebyla schopná ničeho než pohledu na tu tvář. Sledovala jeho profil. Byl otočený k ní. V paměti se jí zachytily hlavně poslední vzpomínky na něj. To když jí ukázal čím je ve skutečnosti. Monstrum, které dokáže zabít, které potřebuje zabíjet...

Jenže to co tady viděla na jeho tváři, bylo něco naprosto jiného. Viděla v ní city, emoce, které nešlo ukrýt, a zračily se mu na tváří upírající se dolů k ní...

Jako by se najednou začala bortit ta skořápka, kterou si tak pracně tenkrát vytvořila. Ochranná hradba před ním. Snažila se jej vytěsnit ze svého života tak urputně, že si nevšímala ničeho okolo. Jenže když teď hleděla na tu fotografii, otevřelo to staré rány. Donutilo odkrýt pocity, které se snažila pohřbít. Po tváři jí stekla slza, když si uvědomila, že strach už mezi nimi dávno není. Už se ho nebála. Ostatní pocity však přetrvaly.

Dosedla na postel vedle kufru a sevřela opatrně fotografii do obou rukou. Jeho obrysy viděla jen rozmazaně, jak se jí oči zaplnily slzami, ale přesto nedokázala odtrhnout zrak. Snažila se nějak strávit to co s ní zmítalo.

* * *

* * * * *

* * *

Paprsky slunce se třpytily na sněhové pokrývce. Bílá pokrývala úplně vše. Bella však tu krásu nedokázala pořádně ocenit. Na místo toho zapnula topení auta na plno. Nikdy tolik sněhu pohromadě neviděla a líto jí to nebylo.

Nejen, že značil mráz tam venku, ale zároveň pokrýval silnici a vše okolo, takže zorientovat se tu, byl téměř nadlidský výkon. Jediný její záchytný bod bylo vlastně jezero Teshekpuk. Pamatovala si, když o něm Edward mluvil. Nyní však bylo zamrzlé a jako vše tady skryté vrstvou sněhu.

Vedle sebe měla na sedadle mapu, která se jí stala jedinou záchranou a nezbývalo jí než doufat, že jede správně.

Netušila, zda tam opravdu bude, ale tohle byla její jediná šance jak ho najít. Nehodlala se jí vzdát. Už ne. Stále si vyčítala, jak pitomě tenkrát reagovala, ale tenkrát ti to naprosto složilo. Možná kdyby počkal, kdyby jí dal čas... Sama slyšela, jak její výmluvy zní. Tenkrát nebyla připravená, děsila se ho. Potřebovala si to utřídit v sobě. Ujasnit si co vlastně chce.

Teď už v tom měla konečně jasno.

Naděje se začínala smrskávat do malinkého červíčka, když konečně zahlédla mezi porostem podivný skalní útvar. Vyčníval nad vrstvu sněhu a sotva jej minula, rozevřel se jí pohled na rovnou plochu. Našla to! Ani netušila, že se jí z toho pohledu zalesklo v očích a na rtech má úsměv, jako by sledovala jednu z nejkrásnějších věcí co v životě spatřila.

Držela se silnice a pomalu míjela jezero. Už by to mělo být jen pár mil. Očima pečlivě bloudila před sebou. Silnici opět obemkly stromy a bránily jí ve výhledu. Proto sebou prudce cukla až auto poskočilo, když konečně zahlédla nějakou stavbu. Čím více se blížila, tím si byla jistější, že to konečně našla. Byl to krásný dům, obložený dřevem, ale rozhodně se nedal srovnávat s těmi primitivními domky, které míjela naposled.

Ani si neuvědomila, že zpomalila a dojela až před dům. Nikde se neobjevil ani živáček. Jako by to tu bylo celé opuštěné, ale už podle čerstvých stop věděla, že je to jen zdání. Otevřela dveře a vystoupila. Do zad se jí opřelo slunce, ale ani to nemělo šanci ji zahřát. Mráz se jí zahryzl do tváří a rukou.

Zimomřivě si přejela po pažích a vyčkávavě hleděla ke vchodu. Nikdo se však neobjevil. Zhluboka se nadechla a vykročila. Zaváhala jen na okamžik s rukou kousek nad klikou. Srdce jí bušilo, že o ní už všichni v domě museli vědět.

Což si o kamžik později mohla ověřit. V hale zůstala zírat do několika překvapených tváří. Drželi si od ní odstup a tak si je mohla v rychlosti prohlédnout. Nikdy je neviděla, ale některé podle vyprávění dokázala rozpoznat. Ten, koho tu však toužila najít, tu nebyl.

Zachvátil ji strach.

„Ztratila jste se?“ zeptala se jí nějaká žena s černými vlasy a vykročila k ní. Bella nešťastně zatěkala po její milé tváři. Cítila, jak se jí slzy derou do očí. Všechno, celá ta cesta byla zbytečná...

Do napjatého ticha se ozvalo zaskřípění dřeva. Pohledem v němž se třpytily slzy, které hrozily každou chvíli přetéct, se tím směrem otočila. Všichni z ní byli v šoku, nejvíce však Edward, který zůstal váhavě stát na schodech. K dalšímu pohybu se už nedokázal donutit. Ztrnul tam jako socha a jen na ni zíral.

Belle po tvářích stekly slzy a ostře kontrastovaly s úsměvem, který se jí objevil na rtech. Bez ohledu na všechny ostatní se k němu rozběhla. Potřebovala ho, tak zoufale ho potřebovala. V posledním okamžiku se donutil konečně pohnout o chytit do náruče.

Okolo něj se rozprostřela její vůně, která mu až bolestivě naplnila plíce. To ho konečně donutilo uvěřit, že je opravdu skutečná. Se zasténáním ji sevřel ještě pevněji a sklonil hlavou, že ji ve svém obětí téměř celou skryl.

Stáli tam jako sochy uprostřed schodiště ignorujíc ostatní. Jedině divoké bušení z její hrudi dávalo znát, že nejsou kusy kamene zaklesnuté do sebe. Bušilo tak divoce, že by vystačilo jim oběma.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

22)  kajka (25.04.2012 10:21)

Teda, Texie, já se úplně rozeřvala, to byla úžasná povídka! Tak realisticky popsanej strach ze zjištění, že její láska je upír, konečně normální lidská reakce. Tohle mi u Steph nikdy nesedělo. Její rozumná Bella to přešla jako by se nechumelilo a ono je to pekelně děsivý. Děkuju, děkuju, skvěle napsaný! A ten konec....tý jo!

20)  semiska (20.02.2011 16:49)

Krásná povídka. Jsem ráda, že to nakonec dopře dopadlo.

19)  Twilly (26.01.2011 17:15)

No lásko, tak tohle... to mě odrovnalo, jsi víc než dobrá!!! Sakra!!! Ještě to musím rozdejchat...

Styl vynikajíci, děj strhující, konec vážně nečekaný... tak na TEBE, si já dám velký pozor . Ďekuju za zážitek

18)  Eleanor (25.01.2011 22:07)

Když jsem to četla, tak jsem snad ani nedýchala. Úžasné!

16)  krista81 (24.01.2011 02:06)

Nádhera, skvěle napsané a ještě ten happy end na konci. ááách.

14)  julie (23.01.2011 18:32)

13)  Janeba (23.01.2011 14:05)

Texie, krásné a naprosto uvěřitelné!!!
Děkuji!!

12)  Ewik (23.01.2011 11:27)

Nádherné
Klaním se.

11)  Texie (23.01.2011 10:27)

Moc a moc všem děkuji za ty krásné komentáře. A podle mě si párkrát za den "áchnout" neškodí, obzvláště pokud to znamená, že vás právě něco zahřálo u srdce.

10)  Lucie (23.01.2011 09:36)

Teď už si vážně připadám jako puberťačka co jenom neschopně áchá, ale s tím se prostě nedá nic dělat...

9)  Nosska (23.01.2011 08:50)

Nádhera, nemám slov

6)  Lenka (23.01.2011 00:38)

Nádherné.

5)  kytka (23.01.2011 00:24)

To byla nádhera, celkem reálná reakce. Krásná povídka, krásná.

4)  Lenka326 (22.01.2011 23:46)

úžasné a tak reálné. Prostě se tím vším musela nejdřív prokousat a uvědomit si, co doopravdy cítí.

3)  Fanny (22.01.2011 23:43)

Krása, co víc říct???

1 2   »