10.11.2010 [21:15], ambra, ze série Until I Find You, komentováno 35×, zobrazeno 5882×

Spojenci

Jacobův deník 13. září 1994

(čtyři roky od Bellina zmizení)

Bello, ani nevím, proč ještě tohle píšu. Ty už to číst nebudeš…

Možná jsem si jen zvyk srovnat si takhle myšlenky. Teď se na sešity jedenáct měsíců prášilo, ale když na mě dneska vyskočilo tohle datum, potřeboval jsem se z toho zase nějak dostat.

Tehdy před rokem, po mým návratu z Budapešti do Paříže, to nebyla chřipka. Ty děsivý stavy začaly střídat chvíle, kdy jsem se navzdory horečce cítil vlastně mnohem líp než kdykoliv předtím, a já se užuž viděl, jak Tě s nějakou speciální jednotkou v zádech vynáším z tý divný budapešťský vily. Zesláblou, ale zdravou...

Pak, tři dny po Tvých loňských narozeninách, mi volal táta.

Máma měla bouračku.

Chtěl to okecávat, zřejmě doufal, že mi o její smrti řekne až doma, ale po pěti slovech jsem věděl, že není naděje.

Znovu se ukázalo, jakej jsem děsivej sobec. Myslel jsem si, že Tvým zmizením mám vyčerpanou svou osobní dávku smůly a že víc nešťastnej už nemůžu být. Dokud jsem po příjezdu do La Push neuviděl oči svých sester. Nemusely to říct nahlas – ani neřekly, jsou to hodný holky – já sám v tu chvíli pochopil, že se to mámě stalo kvůli mně.

Hrozně se celý ty roky trápila, že zahazuju normální život, že nikdy nebudu schopnej fungovat. Měla pravdu, ale mně až nad její rakví došlo, že každou matku ničí trápení jejího dítěte.

Po pohřbu jsem zůstal tři dny – hlavně kvůli tátovi. Ale už jsem byl jako na trní, ze Seattlu jsem měl koupenou letenku přímo do Budapešti. Večer před mým odjezdem pro mě uspořádala rada táborák na rozloučenou. Tušili, že se hned tak nevrátím. Když začali starý se všema legendama, uteklo mi ušklíbnutí – asi si myslej, že je budu vyprávět svým dětem. Ty příběhy jsem dávno znal, i Ty sis je párkrát vyslechla, když jsi mě přemluvila a místo, abychom se zašili ke mně do pokoje, strávili jsme celý večer s nějakým zaujatým vypravěčem u ohně. Dodnes si pamatuju, jak se ti plamínky odrážely v očích…

Ten večer mě ale z některých věcí najednou divně mrazilo. Vůbec jsem nechápal, proč mi to přijde tak… reálné. Nakonec jsem je všechny obešel a podal jim ruku.

Svou děsivě horkou ruku.

Chtěli si promluvit. Prý se se mnou děje něco moc důležitýho. Utek jsem jim. Přišli ale znovu, v noci, až k nám domů. Slyšel jsem tátu, jak jim říká, ať to zkusí ráno před mým odjezdem. A já jim utek všem. Odjel jsem na letiště o tři hodiny dřív.

V Budapešti jsem se ani nestavil na podnájmu, rovnou jsem jel k tomu domu.

Roztřásl jsem se už v taxíku. Neotvírali. Vteřinu potom, co jsem vyrazil dveře, mi došlo, že jsou pryč. O minutu později jsem se uprostřed velkého a úplně prázdného obýváku, který byl ještě nasáklej upířím smradem, poprvé přeměnil.

Zdrtilo mě to, ale nepřekvapilo. Docvaklo mi to už doma, jen jsem si to nechtěl připustit. Když jsem po první vlně bolesti a šoku ovládnul svoje nový tělo a starou, ale vylepšenou mysl, prolezl jsem každou škvíru v tom hnusným baráku. Zdálo se, že ani nestěhovali moc nábytku. Že toho vlastně moc nepotřebujou. To mě ale v tu chvíli nezajímalo. Pořád jsem doufal, že narazím na nějakej důkaz Tvý přítomnosti. Okamžitě mi vyskočila představa upírů, co si někde ve sklepě držej lidi jako zásobárnu čerstvý krve. Dneska už samozřejmě vím, jak jsem byl naivní.

Ale nakonec to tam bylo. Strašně slabý, sotva znatelný, ale byl tam slabý odraz vůně Belly Swanový. Jenže to, co ji překrývalo, mi nedalo šanci něco si nalhávat.

Pochopil jsem, že je z Tebe zrůda.

Položil jsem se do rohu Tvýho pokoje a rozhod se, že tam počkám na smrt.

Jenže jsem podcenil svou kondici a svou neschopnost zvyknout si na ten smrad. Nedostavilo se žádný otupení smyslů, žádná malátnost. Ne, takový štěstí jsem neměl. Čtvrtou noc jsem se dokázal vrátit do lidskýho těla a připlazit se do svýho pronajatýho pokoje.

Dostal jsem se do stavu, kdy jsem se nezmoh ani na otázku, co dál. Cítil jsem jen drtivou bolest. Jako by mi na prsa někdo položil obrovskej žulovej kvádr. Bylo to tisíckrát horší než děs, kterej jsem zažíval ty předešlý roky, kdy jsem Tě hledal.

Brečel jsem hrůzou – nedokázal jsem z hlavy vyhnat myšlenku na máminu nazdobenou rakev. Co bych dal za to, kdybys i Ty skončila ve svý vlastní, bílý, panenský! Co bych dal za to, kdybych Ti do svý vlastní smrti, každej den, moh chodit brečet na hrob.

Nakonec mě zachránily vlčí pudy a instinkty.

Musel jsem skončit ve škole. Ale musel jsem z něčeho žít. Díky tomu, jak usilovně jsem předtím otravoval pařížský detektivy, měl jsem ty správný známosti a podařilo se mi sehnat ideální džob pro mě. Stal se ze mě lovec lidí. Lovec zločinců na útěku. Nabízeli mi výcvik. Tomu jsem se vysmál. Mně stačilo očichat si místo činu nebo jen bundu příslušnýho hajzla.

Z toho teď mám prachy. A díky nim dělám svou hlavní činnost. Neplacenou. Tu, která mě vážně baví.

Lovím upíry.

Možná, že kdybys to jednou četla, tak by ses na tomhle místě zeptala, proč jsem ty sešity skoro po roce zase vytáh. Lovím upíry, ale těm Tvým jsem se vlastně chtěl vyhnout. Jenže za ten rok už vím o studenejch všechno. A dokážu si spočítat, kolik lidí zabijou ve městě, v kterým zrovna sídlíte. Chtěl jsem se jim vyhnout, ale s tím je teď konec. Najdu je, Bello, najdu a všechny je zničím za to, co Ti udělali.

A nakonec, lásko, nakonec zabiju Tebe. Protože už to nejsi Ty.

Moje Bella už není.

Bells, Tebe miluju navždy. Ale to přece víš…

≈≈≈

New York říjen 2010

Isabella udělala něco, co mě naprosto vyvedlo z rovnováhy. Bleskově se otočila k rozlícené Rosalii a chystala se mě před ní bránit vlastním tělem. Nakonec to nebylo nutné – ve chvíli, kdy Roseiny perfektní nehty škrábly o Isabellin štíhlý krk, už její paže zezadu pevně držel Emmett. A odhadoval jsem, že jediný důvod jeho zdržení byla snaha najít aspoň něco na sebe. Nakonec to však v zájmu zachování klidu v domě vzdal. Takže teď Rosalii držel nejen proto, aby se nás nepokusila roztrhat, ale zároveň ji používal jako jediné krytí těch částí těla, které jsme s Isabellou rozhodně vidět neměli. A nechtěli.

Vycouval i se svým růžovým štítem z pokoje s omluvným úsměvem na tváři. Jeho drahá ovšem nepřestávala vrčet.

Otočil jsem Isabellu zpátky k sobě.

„Tys mě vážně chtěla bránit?“ ujistil jsem se nevěřícně.

„Myslím… tedy vlastně já vím, že mám určitě lepší bojové zkušenosti než ty. Než vy všichni. Než vy všichni dohromady,“ upřesňovala postupně a bylo na ní vidět, že by nejraději zalezla pod koberec.

„Takže bych si měl dát možná na okno mříž?“ poškádlil jsem ji a neodolal chuti znovu se dotknout její tváře.

„Tobě bych nikdy neublížila,“ řekla potichu, „ale pokud si dáš na okno mříž, tak to pochopím,“ dodala hlasem, ve kterém se odrážela zase ta její stará bolest.

Natáhl jsem i druhou ruku a znovu si ji přitáhnul k sobě. Po dvou zadýchaných minutách jsem ji donutil podívat se mi do očí: „Vypadám na to, že bych chtěl mezi nás cokoliv dávat?“ Než stihla odpovědět, znovu jsem ji líbal. Tušil jsem, že už si klidu dlouho neužijeme. Ozvalo se tiché zaklepání. Carlisle.

„Už jdeme,“ vzdychnul jsem smířeně, vstal z podlahy a vytáhnul Isabellu s sebou.

„Čeká nás výslech. A taky válečná porada. A zřejmě napomenutí prvního stupně. S výstrahou,“ mrknul jsem na ni, když jsem uviděl záblesk čisté hrůzy v její tváři.

„Neboj, jsou hodní,“ zašeptal jsem ještě těsně u jejího ucha. Přitiskla se ke mně. Musel jsem se hodně přemáhat, abych opravdu hned otevřel dveře a vyrazil i s ní dolů do pokoje.

Čekali tam všichni. Cítil jsem, jak se Isabella na okamžik zarazila, když na pohovce uviděla i Emmetta, který už na sebe naštěstí něco hodil, i s Rosalíí. Seděla mu na klíně a právě mu vyťala mírnou facku – nedal si říct a vytrvale jí okusoval ušní lalůček. Všichni vypadali naprosto klidně. Jen Jasper naprosto soustředěně.

Ach jo, takže to nepůjde hladce.

„Ahoj všichni, tohle je Isabella. Ara už znáte, takže navrhuju sbalit pár nejnutnějších věcí a někam vypadnout. Samozřejmě i s ní,“ vypálil jsem na ně vestoje a Isabellu si přitáhnul ještě blíž k boku. Jasper poraženě vydechl. Vlna rozčileného vzteku už byla nad jeho síly. A pořádnou dávku schytal i od Isabelly.

„To jsi vážně takový idiot?“ vyjela na mě a prudce mě odstrčila. Na chvíli našla Rosaliiny oči, jako by se ujišťovala, jestli použila ten správný výraz. Rose škodolibě přikývla.

„Když pominu to, že ses mě vůbec nezeptal, tak ti zřejmě dnešní návštěva dostatečně neosvětlila, s kým máš tu čest,“ pokračovala už trochu mírněji.

„A s kým přesně máme tu čest,“ ozval se Carlisle ledově. Isabella se k němu obrátila, ale uhnula pohledem dřív, než začala odpovídat. Svým sytě karmínovým pohledem. Neměla čočky.

„Jsou vážně mocní,“ přešla do šepotu, „staletí se přesouvají po celém světě, aby nebudili pozornost. Arovým bratrům se dlouho dařilo krotit jeho vášeň pro všechny nadané upíry, ale v posledních desetiletích, jak je čím dál snazší ztratit se ve velkých městech a bez problémů se tam měsíce sytit aniž by si toho někdo všimnul, se jeho sbírka,“ při tom slově se bolestně ušklíbla, „neuvěřitelně rozšířila.“

„A ty jsi jeden z důležitých exemplářů, předpokládám,“ povzdychla si Alice.

„Možná nejdůležitější,“ řekla Isabella s takovou beznadějí v hlase, až se Japer v křesle přikrčil.

„Jsem štít. Funguju proti všem známým a myslitelným nadáním. Ať narazí Aro na kohokoliv, já ho dokážu ochránit. Na dnešní schůzku mě nevzal jen proto, že mi už úplně nevěří. Není si jistý, jak bych se zachovala, pokud by došlo ke konfrontaci s vámi. Ale pokud by k ní došlo…“ Z té pauzy mě zamrazilo. Isabella náhle znovu stála těsně u mého boku. „Pokud by k ní došlo, nebude riskovat, že proti vašim darům bude bezbranný. Zničí mě.“ Objal jsem ji a z druhé strany už jí visela na krku Alice.

„Tak v tom případě vážně nechápu, proč není útěk to správné řešení,“ zamumlal jsem do těch voňavých vlasů.

„Mají stopaře,“ předběhl ji s odpovědí Carlisle.

„Toho nejlepšího,“ dodala odevzdaně.

Ozvalo se tiché zaklepání. Emmett s Jasperem stáli v útočné pozici dřív, než doznělo poslední ťuk.

Ke dveřím k našemu překvapení vykročila Isabella. „Něco se děje,“ pronesla přitom smířeně.

Na prahu stáli Felix a Demetri. Zdálo se, že Emmett praskne.

„Klídek, hoši,“ ozval se Felix. Bylo to poprvé, co jsem za těch pět týdnů slyšel jeho hlas.

„Isabello, je to tu zas. Tentokrát dva. Ale zdá se, že Aro nezaútočí. Přece je hlídáme.“ Emmett zafuněl.

„No co sis myslel, kámo, že by nám jen tak proklouzla ven?“ kývnul Felix bradou k Isabelle.

„Jsem součástí hlídky,“ špitla omluvně. „Hlídáme vás a jste tu všichni. Takže je jasné, že za dalším zmizením je někdo jiný.“ Podívala se Demetrimu upřeně do očí a pak lehce přikývla.

„Teď to vypadá, že Aro vám spíš navrhne spojenectví. Jak ho znám, tak křehké a dočasné. Otázka je, jestli máte na vybranou,“ prohlásil sebevědomě.

Isabella se na mě obrátila s otázkou v očích. Ale bylo tam i něco jiného. Něco, co nám nedávalo na vybranou.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

15)  Silvaren (11.11.2010 09:07)

Jake mě tedy pěkně nas... štval!!! grrrr No dobře, svým způsobem ho chápu, ale to neznamená, že s ním souhlasím. A co až se opravdu setkají? Bojim, bojim.
A do toho křehké upíří spojenectví?
Krásně jsi mě naštvala, rozesmála, rozněžnila a zmátla. Jako obvykle. Díky.

13)  Gassie (11.11.2010 07:07)

Uf! Deník mě zase dostal a nejvíc poslední věta On ji chce zabít! Chápu jeho myšlenkové pochody... A jsem zvědavá, jak z toho vybruslíš Určitě se potkají a co bude dál?

12)  sakraprace (11.11.2010 06:11)

Tak jo, deník jsem zase proplakala ale poslední věty mě vyděsily On ji chce zabít ?!?!?! Chlapi vždy vědí, co je pro nás nejlepší A kam mizí Arovi "přátelé", že by Jake???
Krásná, napínavá a velice čtivá kapitolka, potřebuju další, úžasné

11)  Ewik (11.11.2010 01:22)

Uf, zase ten deník...
Úžasná kapitol a moc se těším na další.

10)  Linfe (10.11.2010 23:07)

Jauvajs, tak pochopitelné a tolik to bolelo. Jacobe ....

9)  Yasmini (10.11.2010 22:54)

Po deníku jsem jen zoufale vzdychla. Co mi jiného zbývalo.
Pokračování je úchvatné, netuším co bude dál. A to se mi líbí.

Y.

8)  Alaska (10.11.2010 22:38)

Jacobův deník mě naprosto odrovnal. Je to tak věrohodné,až to bolí. Zbývá jen doufat, že ty poslední věty jsou jen silácký řeči. Přece by ji nedokázal zabít poté, co ji tak dlouho hledal. Naprosto ve mně zatrnulo, když jsem spatřila těch pár slov a následné neměnné rozloučení.
Trochu mě rozhořčilo Edwardovo rozhodování "o nás bez nás" nedivím se, že se Bella ozvala, já bych se asi čertila mnohem víc.
Emmettův výstup byl k popukání.
Líbí se mi Bellino postavení. Oproti ní vypadá Edward, jako zbrklý mladík, který dřív koná než přemýšlí.

7)  Hanetka (10.11.2010 22:30)

Kampak jim mizí kumpáni? To Jake si je potichu loví? A jak mě minulá kapitola rozsekala, tahle mě paradoxně zase dala dohromady. Je to divné, ale mě ta Jakeova touha se pomstít a zlikvidovat přitom i tu zrůdu, která se zmocnila duše jeho lásky, připadá... já nevím, nějak kupodivu optimističtější než jeho beznadějná zoufalá bolest, kdy nevěděl, co se s ní stalo.
A ve světle toho, že Demetri s Felixem jsou evidentně věrnější Belle než Arovi, si říkám, jak to asi bude dál? Svítá tu naděje nebo se mi to zdá?
A to, že jsem to zase četla se zatajeným dechem, nemusím ani dodávat. Tvoje texty mají trvalou kvalitu - a ty to nejspíš moc dobře víš.

6)  eElis (10.11.2010 22:23)

Ambro, ten závěr Jacobovýho deníku mě rozdrtil. A co říct ke zbytku této kapitolky? Nádherná, dokonalá, úžasná kapitolka.

5)  Karolka (10.11.2010 21:54)

Ach zlato... Teď jsem se dostala na konec Jacobova deníku. A je mi... strašně. To je... uf uf uf... ani na to nevidím. Já vím, tohle ty umíš, ale... Je to zas jako realita a... prostě myšlenka, že Jacob Black žije už jen proto, aby zabil Isabellu Swanovou. Jsem mrtvá, dočista mrtvá...
Díky za to, co už vím a obrovská pusa za první odstavec druhé části a nahého Emmetta! Už je dobře... Ale ještě mi buší srdce. A jestli tomu dobře rozumím, příště ještě pořádně bude. Až se ti dva setkají - J a B - bude to chtít nejspíš panáka nebo dva (pro mě). Je to neskutečně dobrý, miláčku.

4)  semiska (10.11.2010 21:52)

Začíná to být čím dál tím napínavější. Nejen změna Jacobova, ale i situace v NY se mění. Ambro, moc se ti to povedlo a já jsem moc zvědavá, co se bude dít dál. A trochu se i bojim Napsala jsi to fakt moc krásně.

3)  Michangela (10.11.2010 21:50)

1)  Nerissa (10.11.2010 21:47)

A nakonec, lásko, nakonec zabiju Tebe. Protože už to nejsi Ty... Tak to mě rozsekalo. Na malilinkatý kousíčky a abych mohla číst dál, musela jsem se poskládat dohromady. A že to po té důkladné demolici, kterou jsi provedla skrz Jacobův zápis v deníku, to bylo strašně těžký.
A pak... Já nevím, co na to říct. Nemá cenu tady rozebírat celou kapitolu, když na to stačí jedno slovo: úžasné!

«   1 2