14.04.2011 [13:15], Linfe, ze série Ugly, komentováno 29×, zobrazeno 5748×

Tak jsem zase tu. Díky záškodnickému viru je na světe další díl. Normálně veděli jste, že telepatie funguje? Rozehrál jsem to na obě paničky zvlášť a oni se najednou úplně stejně shodli, že už je se mnou v tý jejich hlavě zase k nesnesení. Dobrý ne? Jsem machr.

Hm, na tyhle řeči moc nejsem, sakra, ještě že se nemůžu červenat, ale tuhle kapču bych teda jako rád věnoval Kytce mladší, pač se ke mě doneslo, že mě má fakt ráda. Tak já se někdy stavím na poňuchňání, jo?

Tak to by bylo asi vše. Užijte si to!

23. kapitola

Byly to přesně čtyři týdny od jejich narození, když první kotě poprvé vystrčilo tlapku z pelíšku. A asi nebude moc překvapení, že to bylo to Uglyho kotě.  Teda samozřejmě, všechna byla Uglyho, ale pro tohle se u nás to spojení nějak vžilo. Bylo to to střapaté a jediné, které jsem slyšel. Ještě neměli jména. Těch pět dostalo malé obojky a tak se jim říkalo podle barev. Byli to tři kluci a dvě holky. Modrý, zelený, žlutý a červená s růžovou. Uglyho kotě byl kluk. A nakonec jako jediný od nás dostal jméno. Vymyslela ho Nessie.

„Tatííí,“ ozvalo se seshora. Poslední dobou tam byla pořád zalezlá. Jacob z toho byl poněkud mrzutý, ale zatím nedával nic najevo. No ještě aby jo, já bych ho hnal!

Odložil jsem knihu a došel do naší ložnice, o které jsem poslední dobou pochyboval, že byla skutečně naše. Ještě, že jsme měli naši starou chaloupku. Sice jsme tam měli v plánu bydlet, ale po těch událostech s Volterskými jsme byli všichni tak mimo, že jsme tak nějak samovolně zůstali všichni spolu a pod jednou střechou. Teď se to hodilo. Trochu jsem se zarazil a nechal se prostoupit myšlenkami na minulou noc s Bellou.

„Tati?“ ozvala se znovu Nessie. Zatřepal jsem hlavou a viděl, jak na mě s potutelným úsměvem zírá.

„Kdybych nevěděla, že to není možný, řekla bych, že ses právě trochu začervenal,“ zahihňala se.

Co sem jí na to sakra měl říct. Uhodila hřebíček na hlavičku. Moje dcera, která už vypadala jako sedmnáctiletá slečna.

Nechal jsem její otázku plavat.

„Co jsi chtěla?“ zeptal jsem se, i když jsem to už dávno věděl.

„Potřebuju, aby ses zeptal Uglyho, jestli se mu líbí jméno Oliver?“

Mluvil tady někdo o mně? Kocour se vřítil do pokoje, proběhnul mi mezi nohama, na fleku smykem zastavil před pelechem a v rychlosti přepočítal koťata. Do šesti se naučil počítat velmi rychle. Když byla Katie venku na procházce, bral svoji úlohu otce velmi zodpovědně.

„Klid, donchuáne, Nessie se tě chtěla zeptat, jestli se ti líbí jméno Oliver.“

Oliver? Hm? Oliver, Oliver… převaloval to v myšlenkách na jazyku.

To nezní špatně, ale proč zrovna Oliver?

Přetlumočil jsem tu otázku své dceři. Ta se usmála a podrbala ho za ušima.

„Podle Olivera Twista,“ odpověděla. „On byl taky vždycky jinej než ostatní, drzej, rozpustilej a věčně rozcuchanej. Myslím, že se to hodí. Líbí se mi.“

Tak jo, mě se taky líbí, souhlasil kocour. Snad proti tomu Katie nebude nic mít, až se večer vrátí domů, pomyslel si ještě.

Ale já už jsem jim oběma v myšlenkách viděl, že by to bylo stejně marné. Oba už o něm prostě přemýšleli jako o Oliverovi.

Kotě, jak kdyby tušilo, že se mluví o něm, vystrčilo hlavu z té šedé hromady a s myšlenkou, že už ho vážně nebaví se tady plácat, se vydalo na průzkum.

Jestli jsme si mysleli, že miminka byla to nejhorší, co nás mohlo potkat, tak to jsme se šeredně pletli. Miminka byla, oproti tomu co přišlo, procházkou růžovou zahradou. Byli všude. Naprosto všude! Kdykoliv a kdekoliv. Bylo to jako živoucí a nikdy nekončící noční můra. Ale byla s nimi legrace a nikdy nebyla nouze o nečekané zážitky. Od té doby, co vystrčili nos z naší ložnice, a už se do ní zaplaťpánbůh v podstatě nikdy nevrátili, se naším domem nesly výbuchy smíchu a nadávky všeho druhu. Nikdo nezůstal ušetřen.

Oliver se tedy vykutálel z pelíšku jako první. Konsternovaně jsme sledovali jeho první kroky po pokoji. Občas se trochu zamotal nebo se bacil o nohu postele, ale vypadal, že se dobře baví. Všechno chtěl vidět, prozkoumat a do všeho musel strčit ten svůj malej čumák.

Ugly byl na prášky a mě z něj začínala bolet hlava. Nessie ho musela doslova držet, jinak by hned k němu běžel a zahnal ho zpátky. Ale stejně by ho tam už neudržel. Takhle se jen kroutil Nessie v náručí a vyřvával mi díru do hlavy.

Edwarde, jestli se mu něco stane, Katie mě zabije. Nessie pusť! Edwarde! Olivere pozor, kam to koukáš? Ježíši, nestalo se ti nic? Byl jak prvotřídní hysterka.

Ostatní šedivé kuličky vystrkovaly zvědavě hlavy přes molitanovou obrubu pelechu, ale zatím se neodvažovaly ven. Ovšem jen do té doby než Oliver našel pod postelí zmuchlaný obal od čokolády, který tam zřejmě zapomněl „strejda“ Jacob. To už bylo i na ně moc, koukat na Olivera jak honí po podlaze ten barevný a šustící nesmysl. Rychle doslova vyskákali ven, někteří to vzali přímo, jiní do toho vložili ještě pár kotrmelců a štouchanců, ale za pár minut už byli všichni na jedné hromadě a rvali se jako o život.

Ugly nešťastně zamňoukal. Teď jsem si nebyl jistý, jestli strachem o ně nebo tím, že jich slyšel všech šest. Já slyšel jenom Olivera.

Tatííí. To je mojééé. On mi to berééé. Mňáááuuuu.

Bylo to k zbláznění, ale pohled na ně byl k popukání, že se to dalo vydržet. Nessie pustila Uglyho a ten se snažil zjednat pořádek, ale vypadal u toho jako slon v porcelánu. Místo, aby ho děti vzaly na vědomí a uklidnily se, vzaly ho na vědomí a skákaly na něj a kolem něj. Velmi rychle zdrhnul na chodbu. Jenže asi nečekal, že se celá ta banda požene za ním. Obezřetně se zastavili na prahu pokoje a po té, co zjistili, že to bezva bludiště nekončí jenom tímhle pokojem, vyhrnuli se ven. Jenže na chodbě byla naleštěná dřevěná podlaha a ne koberec jako v pokoji, takže se spíš ze začátku klouzali a plazili. Všechny ostatní dveře na patře byly zavřené a tak se celkem logicky vydali směrem ke schodišti. Stáli jsme s Nessie ve dveřích a pozorovali, jak se blíží k první hraně. Ugly už byl někde dole, vůbec ho nenapadlo, jaké na ně číhá nebezpečí. Už jsem vykročil, že je pochytám a snesu dolů, když mě Nessie chytla za rukáv a naznačila, abych zůstal stát. Zamračeně jsem se na ní otočil a ona jen s úsměvem vrtěla hlavou.

„Jen je nech tati, jednou se k nim stejně dostanou. Lepší teď, když je hlídáme, než jindy. Oni to zvládnou a nejsou ze skla. Navíc dole je teta Alice, která už asi stejně ví, co se děje.“

Pokrčil jsem rameny. Koneckonců moje děti to nejsou. Ať si to Ugly večer slízne sám. Ale v tom jsem se spletl. Mámy na tom jsou asi jinak nebo co, ale Katie to okomentovala slovy „Však už bylo na čase“ a víc to neřešila.

Koťata se přibatolila ke schodům a zvědavě nakukovala dolů. Jako první sebral odvahu zase Oliver, asi bude fakt po tátovi. Lehnul si na bříško, s vyplazeným jazykem natáhnul tlapky před sebe a po břiše se spouštěl na další schod. Když pod sebou zase ucítil pevnou zem, přitáhnul ty zadní. Takhle pokračoval dalších pět schodů, ale pak už byl docela unavený, takže na šestém mu podklouzly tlapky a zbytek schodů se dolů prostě skutálel.

Jauvajs, zamňouknul a packou si drbal hlavu. Čekal jsem řev, ale spousta nových věcí okolo pro něj byla mnohem větším lákadlem. Na nějaké fňukání si ani nevzpomněl.

„Vidíš,“ drcla do mě Nessie vítězoslavně ramenem.

S většími či menšími úspěchy se nakonec dolů dostali všichni. Holčičkám to trvalo o něco déle, ale zase si nenabily čumáky tak jako kluci. Ugly vykouknul od misky z kuchyně a se zděšením v očích to pozoroval.

Jsem mrvej kocour. Katie mě zabije.

Alice s Esmé to pozorovali z gauče. První zmiňovaná najednou zatleskala a vyskočila na nohy.

„Tak já je jdu přestěhovat dolů, stejně už v ložnici nevydrží,“ prohlásila a odešla.

Od té doby měla koťata pelíšky všude, kde se jim zrovna líbilo a většinou to bylo úplně jinde než v jejich vlastním pelechu. Jednou se jedno našlo stočené v Emmettově rukavici na baseball. Nejdřív zařval jako tur Emmett a pak vyděšené kotě, když se za kůži na krku ocitlo mezi palcem a ukazováčkem Emmettovy ruky. Jinak všichni vstávali za svítání a běžně už vydrželi vzhůru celý den. V noci byl zaplaťpánbůh už relativně klid.

A týdny postupně plynuly. Pátý, šestý, sedmý…

Ti ďáblíci byli k neutahání. Člověk, pardon upír, poloupír nebo vlkodlak, se musel pohybovat s největší opatrností, protože jinak se ozvalo knííík a z pod boty na vás vyčítavě koukalo kotě s přišlápnutou packou nebo ocáskem. A v mžiku byl na místě Ugly, roztrpčeně se na vás podíval, bafl kotě do tlamičky a odnesl do pelíšku, kde ho dlouze prohlížel, jestli náhodou neutrpělo újmu. Hysterka jedna. Katie to tak tragicky neviděla. Jednou, když si mysleli, že nejsem nikde poblíž, jsem ho slyšel, jak jí odsekává. Evidentně mu za to taky nadávala a domlouvala mu, ať nechá dětem trochu volnosti.

Jediným problémem byly loužičky. Holčičky byly čistotné, ale kluci si s tím zase až takovou hlavu nelámali. Občas jim to ukáplo, protože byly tak zabraní do hraní, že to prostě nestihli. Esmé raději neriskovala a všechny koberce se ocitly svinuté na půdě. Ona nějaká ta nehoda se přece jen lépe odstraní z plovoucí podlahy. Úplně stačilo si neustále dávat pozor, abyste do něčeho nešlápli. Jedné noci, kdy ostatní upíři byli z domu, Nessie s koťaty u sebe a naštvaný Jacob vztekle odkráčel do La Push, jsme s Bellou zůstali sami v obýváku a mazlili se. Když už to bylo k nesnesení, vzal jsem ji do náruče a odnesl do naší ložnice. Všude klid pousmál jsem se. Roztouženě jsem svou ženu políbil a položil ji na postel.

Ozval se vyděšený výkřik a Bella vystřelila z postele jako střela.

„Co je?“ ptal jsem se nechápavě.

„Je to mokré,“ odpověděla.

Sáhl jsem na prostěradlo a bylo mi to jasné, upíří čuch je někdy k nezaplacení. Někdo to zase nestihnul.

„Fuj,“ odfrkla si Bella a stáhla ze sebe triko. Málem jsem zapomněl, že jsem se chtěl po tom viníkovi podívat. Objevil jsem ho za nočním stolkem. Modrý se tam krčil a dělal, jako že tam vůbec není a provinile na mě koukal. Mohl jsem se na něj zlobit? Ne, to fakt nešlo.

„Co ty tady děláš, když už máš dávno spát, co? A ještě takovou neplechu. To se nedělá a ty to moc dobře víš,“ káral jsem ho. Vytáhnul jsem ho ven a symbolicky ho třepnul po zadku. Ani nekník, věděl, že něco provedl. Odnesl jsem ho potichu za Nessie do ložnice, ale místo do pelechu putoval rovnou na záchůdek.

„Tady je to správné místo,“ řekl jsem mu a odešel pokračovat tam, kde jsme skončili. Jenže místo vášnivého milování jsme převlíkali, prali a čistili matraci. Ale v domě, kde mají všichni vyvinutý čich, se to zaprvé neutajilo, takže si z nás Emmett pár dní dělal srandičky a za druhé se to pro nás prostě ani nedalo dokonale vyčistit, takže jsme hned druhý den ráno kupovali novou matraci. Tu starou jsme odepsali, ale než jsme ji stihli odvézt, Jacob ji znárodnil a společně s Emmettem a Nessie si udělali z nedalekého kopce blátivou horskou dráhu. A mě budou vykládat, že už jsou dospělí. Pche.

Ale Emmettovi se to brzy vrátilo a pak jsme se smáli zase mi jemu. Na každého jednou dojde a občas ne jenom jednou. Ale to jsme si ovšem uvědomili, až když už bylo pozdě.

Pár dní na to se totiž pustil do údržby počítače. Odpojil ho, otevřel kryt a začal se v něm hrabat. Prckové spali, tak měl na to klid. Teda aspoň si to myslel, ale měl si je raději přepočítat. Všechno vyčistil, zbavil prachu a překontroloval. Potom dal kryt na místo a zastrčil šňůru do zásuvky.

Prrrrsk… bum… prásk.

Zakouřilo se, ucítil jsem smrad a uprostřed obýváku stál lehce očouzený Emmett s nevěřícným výrazem v obličeji.

„Teda, brácho, ještě, že jsi imunní na zásah eletrickým proudem,“ řekl Jasper a zvedl kabel. Měl nahryzanou izolaci a porušený dráty. Červená milovala tkaničky a provázky a vypojený kabel vzala jako novou hračku.

„Myslel jsem, že kočky spí,“ argumentoval Emm.

Nessie vyprskla smíchy a ukazovala směrem ke schodům. „Asi ne, strejdo. Hele!“

Tam se nahoru se mihla šedivá čmouha a zmizla v jednom z pokojů. Jistota je jistota.

Od té doby si nebyl v našem domě nikdo jistý. Došlo opravdu na všechny. Já jsem si naivně myslel, že jsem si to vybral s Bellou. Chyba.

Jednoho dne, když jsme byli všichni ve škole a v práci, se Esmé pustila do gruntování. Zvědavá koťata se jí pletla pod nohy, ale Esmé si z toho nic nedělala a za hodinku už se celý dům třpytil čistotou jako naše kůže na slunci. Vzala to důkladně a nezapomněla na jedinou věc v domě. Když jsme se v pozdním odpoledni vrátili domů, našli jsme tam zoufalou Esmé, jak poletuje zmateně po baráku a volá čičí. Sotva jsem vešel do pokoje, Ugly mi skočil do náruče.

Edwardééé, Oliver se ztratííl.

„Cože, Oliver?“

Esmé, která pochopila, že mi to Ugly řekl, přikývla.

„Hledám ho už dvě hodiny, převrátila jsem všechno a nic,“ zničeně dosedla na pohovku.

„Přitom jsem ani okna, ani dveře otevřené neměla, nemohl utéct ven.“

„Ugly, ty ho neslyšíš?“

Néé, asi spí nebo tu vůbec není. Ale než jsme šli s Katie na chvíli ven určitě byla všechna, zanaříkal.

Celá rodina, včetně Uglyho a Katie se rozeběhla po domě. Hledali jsme a volali. Nadělali jsme rámusu, že by to vzbudilo i mrtvého. A skutečně, za chvíli už jsem ho slyšel v hlavě, takže tu někde musel být. Opravdu spal.

Tma… mamííí… tatíííí… já chci už vééén…

Jeho myšlenky byly rozespalé a zmatené, ale já už byl doma. Přiskočil jsem ke klavíru a zvedl víko. Na strunách klavíru ležel a rozespale mžoural Oliver. Dal jsem se do smíchu a přilákal tak všechny do pokoje. To už jsme se smáli všichni.

Esmé kotě popadla, jemně s ním zatřásla a přitiskla si ho na hruď.

„Ty pitomečku, pitomej, co sis to našel za schovávačku? Víš, jakej jsem měla strach?“

Oliver mezitím nahodil generátor a koukal na ni těma svejma modrejma očima. Mňáááu, plooomiň.

Na Katie to ale neplatilo. Jen co ho Esmé postavila na zem a inkasoval jednu ťafku po čumáku.

Proč mě biješ? Fňukal Oliver.

Aby sis pamatoval, že nemůžeš lézt, kam se ti zlíbí, přetlumočil mi Ugly Kateina slova.

Jenže koťatům to těžko vysvětlíte. Další to schytala Alice. Ono totiž koťata milovala teplo. V domě plném upírů je ho tak trochu občas nedostatek a „strejda“ Jake taky nebyl pořád k mání. Asi týden potom byla Alice na nákupech a přivezla si zase hromadu krámů. Tak to prala, sušila a žehlila. Vyndala ze sušičky jednu várku a dala tam druhou. Odnesla čisté věci do pokoje a pak se vrátila sušičku zapnout. Jenže si nevšimla, že jí tam dovnitř mezitím hupsnul Oliver. A já jsem si to uvědomil, až když buben dělal pátou obrátku. Seděl jsem dole a sledoval televizi. Vždycky jsem v hlavě nějak periferně vnímal, co ti raubíři dělají a tohle zpočátku vypadalo neškodně. Jako když se to kotě prostě ukládá ke spánku.

Hmmm, teploučko. A měkoučkou, uáááá, libovalo si.

V duchu jsem se zachechtal, že alespoň bude o jednoho míň a klid. Jenže pak se ozvalo…

Co to…? Pomóóóc! Proč se to tak točí? Asi budu blinkat…

Vystartoval jsem nahoru a vytáhnul panikařící a vyfoukané kotě ven. Nevěřícně jsem kroutil hlavou a Emmett s Jasperem se za mnou prohýbali smíchy. Jen Alice se mračila jak bouřkový mrak, protože z jejích šatiček a halenky toho moc nezbylo. I koťata už měla ostré drápky. Raději jsem Olivera rychle odnesl pryč, protože to vypadalo, že se nedožije druhého rána. Alice zuřila jako fůrie.

Tohle byly spíš takové nehody, ale koťata občas dělala lumpárny naprosto záměrně. Zelený se Žlutým se rozhodli, že se připojí k Jasperovi a jeho šachové partii s Carlislem. Děsně je bavilo vyskočit na stolek a porazit jim všechny figurky. Oba to brali poprvé jako žert, podruhé se mračili a potřetí už to rovnou vzdali. Carlisle to schytal ještě jednou, když si nechal otevřené dveře do pracovny a po návratu zjistil, že mu holky rozcupovaly nějaká lejstra na padrť.

Rosalie to odnesla počůranými lodičkami, které měla na svědomí Červená a Esmé už kupovala třetí záclony. Koťata si z nich udělala opičí dráhu, ale ona se jich prostě nechtěla vzdát. Brblala si něco o tom, že bychom se rovnou mohli přestěhovat do atomového krytu.

S koťaty jsme se rozhodně nenudili. Jednu věc jsem jim musel nechat. Díky tomu, že se jim Nessie tak hodně věnovala, začala trochu zanedbávat Jacoba. A já jsem z toho pochopitelně měl škodolibou radost. Muckovala a ňuňánkovala koťata místo něho a frustrovanej Jacob byl pořád mrzutější a pomalu, ale jistě jim začal závidět. Jestli je před dvěma týdny ještě občas pochoval a nechal, aby se ohřáli, tak teď měli smůlu.

A poslední hřebíček do rakve zatloukl zase Oliver. Jednou takhle zase lákal Jacob Nessie ven.

„Ness, pojď se projít ven,“ slyšel jsem ho škemrat nahoře.

„Až pak, Jaku, musím si dopsat úkol a pak si chci chvíli hrát s koťaty. Koukej, jak jsou Modrej a Červená šikovný. Už si uměj na škrabadle brousit drápky. Otočila se na židli od počítače, na kterém dělala úkol a pravděpodobně ukazovala na ty dva raubíře, co se momentálně snažili zničit masivní škrabadlo. Podle zvuků, co vydávalo, se jim to docela dařilo.“

Zklamaný Jacob se šel najíst.

„Copak, štěně, dala ti košem?“ zeptal se potutelně Emmett.

Odpovědí mu bylo zavrčení a doporučení, aby si dotyčný políbil zadek.

Nakoukl jsem do kuchyně a předstíral, že něco hledám.

„Seš spokojenej, pijavice?“ zeptal se a ládoval do sebe ohromnej steak. Pak ho na chvíli odložil a probodával mě pohledem. Nechal jsem ho trochu vycukat, než jsem odpověděl a taky proto, že jsem věděl, že se pod stolem plíží Oliver. Musel jsem tomu drobkovi dát nějakou šanci.

„Naprosto,“ souhlasil jsem s nevinným výrazem a pak vyprsknul smíchy. Malý Oliver si vyskočil na stůl a nenápadně se přiživoval.

„Jedeš, bestie,“ zařval Jake a zvedl steak do vejšky. Oliver to ale stihnul, pořádně se zakousnul a teď se houpal metr nad stolem i se steakem.

To už nevydejchal ani Jake a začal se řehtat. Položil maso na podlahu.

„Nažer se, potvoro. Seš celej táta.“

V tom se v kuchyni objevil Ugly a nevěřícně zíral na to, jak se jeho potomek futruje kusem masa, který je věší než on.

Olivere, nech mi taky! zaprosil Ugly.

Ne! Moje!

Olivere! zvýšil hlas a pokusil se použít svoji rodičovskou autoritu. Bylo mu to prd platný.

„Hele, vy dva nehádejte se, Jacob mu maso nedobrovolně dal a já pochybuju, že to Oliver dokáže sám sežrat. Když budeš hodnej, Ugly, třeba ti nechá.“

V tom jsem se zamračil. Po schodech přicházela dolů Nessie. Nedalo jí to a hryzalo jí svědomí, že Jakea tak ošklivě odbyla. Skočila mu na klín a hodila na něj ten svůj okouzlující pohled.

„Promiň, ty můj vlčáku,“ lísala se. „Půjdem zítra jo?“

Snažil se jí na to něco zavrčet, ale nikdy se na ni pořádně nedokázal zlobit, takže se zase usmíval jako sluníčko. Vlepila mu pusu a upalovala si nahoru dodělat úkol.

Jake mi věnoval jeden americký úsměv ve stylu „Kdo se směje naposled?“ a prohlásil:

„Jdu se najíst k Emily, tady chcíp pes,“ odklátil se ven.

Chvíli po tom se z Nessiina pokoje ozval šílený jekot. Kdyby to bylo možné, dostal bych v tu chvíli infarkt. Než jsem doběhnul nahoru, napadlo mě tisíc hororových scénářů. Rodina mi byla v patách. Naštěstí se nic nestalo, jenom si koťata došlápla tentokrát i na Nessie. Seděla na židli s hlavou v dlaních a po klávesnici se jí proháněli Modrej se Žlutým. To, co si mezi sebou povídali, mi později řekl Ugly, takže vám to můžu zreprodukovat.

Hele brácho, slyšíš, jak to hustě cvaká?

Jo a hele, když tady do toho strčíš tak se to tady hejbe. A tlapkal packou po skle monitoru.

„Celej úkol v prdeli,“ naříkala Nessie.

„Nessie,“ okřiknul ji Carlisle. „Jak to mluvíš?“

„Sprostě,“ odsekla mu Nessie.

A Emmett z toho měl zase jenom srandu.

„Jo, prcku… ukládat, ukládat, ukládat,“ zazpíval a s řehotem se odešel opět koukat na baseball.

A tak došlo v naší rodině skutečně na všechny.

Povídky od Linfe

Povídky od Sfingy

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

29)  Kristiana (23.06.2011 18:30)

Pěkný lumpárny jim koťata prováděla. Ale nezapomněli na Mary? Vezme si teda jedno?
Senzační kapitolka.

28)  Linfe (05.05.2011 19:36)

24. je poslední kamaráde a visí nedodělaná v mém počítači. Snad o víkendu, ale bude stát za to slibuju

25)  Eleanor (16.04.2011 11:22)

Tak konečně se k tomu komentování dostávám. Třikrát jsem kapitolku otevřela, než jsem ji byla schopná dočíst a okomentovat.Hrozný! Pořád někdo po mně něco chtěl.
Tak a teď bych mohla opravdu komentovat, co?
Jak víš, tak příběh jsem téměř slupla za jeden den a fakt jsem se u toho festově nahihňala. Svým způsobem je mi líto, že nás čeká už jen jedna kapitolka a epilog, ale celkem to chápu. Ačkoli jsou kočky velmi inspirativní a občas zábavné téma, tak nechcete dopadnout jako moje babička, která pořád dokola opakuje ty samé kočičí vtípky.
Vezmu to úplně od začátku.
Nikdy nezapomenu na to, jak se Edward tvářil nevěřícně na to, když zjistil, že tomu kocourovi může číst myšlenky. To mě fakt sejmulo, a nakonec když jste přidali i že si může rozumět s Jacobem v jeho vlčí podobě, jsem už nemohla. Koukala jsem a přemýšlela nad tím, kde se to ve vás vzalo,ačkoli mi to nakonec připadalo logické.
A potom vlastně celý příběh sám o sobě je senzační. Každý milovník koček se v tom najde. Ha, teď mě nenapadá ani situace, kterou bych chtěla vyzdvihnout. Jejich tolik, že bych tu mohla napsat rovnou kapitolku na téma "Uglyho kousky v povídce". Takže vám radši pogratuluji k velmi zábavné a čtivé a povídce a půjdu se radši už zahrabat, protože už tak v tomhle komentu budu mít dost chyb. Tyhle textový editory u článků nejsou pro mě moc přehledné a určitě něco přehlédnu. Tak se předem omlouvám. Proto nepíšu často dlouhé komenty.
Dobře už končím. Byla bych nerada, kdyby komentík byl moc dlouhý a oni mi ho chtěli smazat. Co já vím, jaká délka je povolená?
Prostě moc dík za příjemný den strávený s tvou/vaší povídkou

24)  HMR (16.04.2011 06:48)

Úžas, kocour je zpět a ve velkém stylu!!!

23)  Janeba (15.04.2011 15:00)

Týnečko, moc jsem se ! Přeji hodně času , trpělivosti a nálady !!!
Děkuji!!

20)  Lipi4 (15.04.2011 00:27)

Holkýýýýýý, já nemůžu co jste to zase stvořily , to snad není normální ..... Je vidět, že se mi po tom kocourovi a jeho bandě opravdu stýzkalo ... Jinak to co dělala koťata, tak to dělalo i jedno štěně (jmenovitě Nessie ) jen místo počůranejch bot mám pantofle trošku víc rozkousaný

18)  Fanny (14.04.2011 20:11)

Koťata jsou dokonalá a teda utahaj i upíry.

17)  MisaBells (14.04.2011 20:00)

„Jedeš, bestie,“ zařval Jake a zvedl steak do vejšky. Oliver to ale stihnul, pořádně se zakousnul a teď se houpal metr nad stolem i se steakem.
„Celej úkol v prdeli,“ naříkala Nessie.
„Nessie,“ okřiknul ji Carlisle. „Jak to mluvíš?“
„Sprostě,“ odsekla mu Nessie.
A to je jen ten největší můj výtlem! Zbytek tomu sice silně přidal, ale dalo se to zvládnout a neinkasovala jsem pochybovačné pohledy o mém psychickém stavu. U těchto dvou hlášek - ano. Dámy, perlíte víc a víc! Díky

16)  kytka (14.04.2011 19:30)

Já vím, ale i ta pomoc je důležitá.
Hooooolky šikovné.

15)  sfinga (14.04.2011 19:15)

Kytičko, nevím za co se omlouváš? Psala to Linfe, já jen přicmrdovala
Je to šikulinka a já ji miluju

14)  kytka (14.04.2011 19:02)

Omlouvám se za dítě. Napsala jmenovitě Linfe a já dodávám, díky Ivuško.

13)  sfinga (14.04.2011 18:59)

Kytičko, Linfe je zlatíčko. Sice tvrdí, že jsme to psaly spolu, ale ode mě pocházely naprosto suché věty. Lin tomu dala šťávu a říz.

Navrhuju uspořádat sbírku a založit fond Linfe. Nebude muset chodit do práce a bude psát - uááááá

12)  kytka (14.04.2011 18:43)

A na poňuchňání se u mě zastav jo.

11)  kytka (14.04.2011 18:21)

Milý Uglíku.
Tady Květuška.Tenhle díl se mi fakt moc líbil,ostatně jako všechny.Tebe bych chtěla mít doma.
Ty jsi ten nejlepší a nejsrandovější kocourek jakého znám.
Tví potomci jsou taky pěkný čísla,hlavně Oliver.smála jsem se celej díl a jsi prostě úžasnej.
Tak ahoj.
Linfe,tobě moc děkuju.
Květuška

10)  Twilly (14.04.2011 17:00)

Holky, tak jsem to zase nevydržela a dala jsi to. Jo kofein a Ugly, mimořádně vhodná kombinace pro uklidnění pocuchaných nervů .... jo a samozřejmě Oliver, na toho nesmím zapomenout... Dík

1 2   »