15.11.2010 [09:30], plyshovymedvidek, Povídky na pokračování, komentováno 23×, zobrazeno 3454×

Stmíváni miluji, na web jsem se dostala díky Karolce a od té doby, co jsem četla Vaše překrásné povídky, řekla jsem si, že taky zkusím něco napsat. Trvalo to sice dlouho, ale s pomocí několika zlatíček se to povedlo.

Aro Volturri je většinou brán jako negativní postava zahleděná jen do sebe. Na každém se snažím vidět to lepší. Třeba ani on není tak zlý, jak se na první pohled zdá.

1. kapitola: Ach ty podpatky

Už tomu bude několik let…

Po roce práce přišla zasloužená dovolená. Tři týdny klidu, slunce, vína a relaxace. Vždy jsem byla velmi pracovitá, víkend nevíkend, svátek nesvátek, pracovala jsem s vervou a veškerou láskou. Jediné, o co jsem se nenechala připravit, byla dovolená. Tři týdny, kdy jsem naprosto obrátila naruby svůj život. Rozhodování kam letos pojedu, bylo velmi lehké, nad mapou světa jsem kroužila prstem a poslepu ho zabodla do náhodného místa. Pro letošek vyhrála Itálie…

Zaradovala jsem se. Dlouhá léta jsem jezdila na samé vzdálené destinace a zřejmě nastal čas zavítat do evropských zemí. Italskou kuchyni miluji, je velmi lehká, chutná a plná slunce. Sbalila jsem si kufry, zabukovala letenku a zajistila si ubytování v malém, ale luxusním hotýlku.

Obvykle strach při létání nemám, dnešek byl výjimkou, jako by mě něco upozorňovalo, že není vše v pořádku. Bohužel vše se dá umlčet. Po několika sklenkách tvrdého alkoholu se mé tělo nezmohlo na nic jiného než na to, jak nejlépe se uvelebit v měkké sedačce.

Dosedli jsme na pevnou zem a po odbavení jsem si vypůjčila auto a vydala se do města Volterra, kde jsem měla zamluvené ubytování. Při pročítání stránek věnovaných právě tomuto městu jsem se dočetla spousty zajímavých věcí, jako že přímo ve městě je hrad, jehož stáří se datuje do pár set let před Kristem, že město patří údajně v žebříčcích kriminality na nejnižší místa z celé Itálie a spousty dalších věcí, jež rozhodly o tom, že Volterra je to pravé místo pro klidnou dovolenou.

Po příjezdu do hotelu jsem se nezmohla na nic jiného než jen padnout do postele únavou a spát. Ráno po probuzení jsem sešla na snídani a rovnou z restaurace vyšla ven s úmyslem trochu poznat město.

Hrad, o kterém jsem četla, byl opravdu impozantní. Co mě bohužel mrzelo, bylo to, že hrad byl pro veřejnost uzavřen. Po kratší prohlídce města jsem objevila malou kavárnu s překrásným výhledem přímo na volterrský hrad. Rozhodla jsem se, že když mi je zapovězena prohlídka, pokusím se alespoň krásu hradu okukovat zvenku. Přiznám se, že ta impozantní velká stavba mě přímo okouzlila a pohltila, neustále mě k ní táhlo něco tajemného. Dala bych nevím co za to, abych se mohla procházet po těch starých chodbách a komnatách a čerpat atmosféru stáří a dějin. Nejspíš jsem dlouho přemýšlela, protože mi číšník zaklepal na rameno s dotazem, zda si přeji ještě něco k pití. Odmítla jsem, zaplatila a vydala se na pozdní večeři do hotelu.

Po příchodu na pokoj jsem s překvapením zjistila, jak moc jsem unavená. Dala jsem si rychlou sprchu a okamžitě se propadla do bezesného spánku. Po probuzení mě čekalo překvapení - na nočním stolku jsem našla nádhernou černou kalu. Miluji tyto květiny, ale přišlo mi divné, proč by mi ji někdo dával a vůbec, kde se tu vzala přes noc? Přeci jen, pokojová služba po nocích jistě na pokoje nechodí, obzvlášť když jsem měla na dveřích cedulku Nerušit. Vrtalo mi to hlavou, možná jsem byla večer natolik unavená, že jsem si jí ani nevšimla…

Rozhodla jsem se, že když jsem v Itálii, nepromrhám celý pobyt jen spánkem, ale že vyrazím také za kulturou. Italská opera je světoznámá, rozhodla jsem se pro Danteho La Vita Nuova. Představení se konalo pro západu slunce, kousek od hotelu.

Zvolila jsem černé šaty a lodičky na nižším podpatku, nechtělo se mi jezdit autem, zvlášť když to bylo opravdu jen kousek. Po lehkém obědě jsem si zašla na masáž a na chvilku si zdřímla. Probudila jsem se k večeru a zjistila, že je nejvyšší čas se připravit. Vlasy jsem si nechala volně splývat a nalíčila se jen velmi lehce. Po zhodnocení svého vzhledu jsem se pomalu vydala na cestu. Kousek od hotelu prodávali výtečnou zmrzlinu, které jsem neodolala a kterou jsem stihla sníst ještě před příchodem do opery. Po usazení jsem zjistila, že vedle mne sedí krásný muž - měl dlouhé tmavé vlasy, přesně padnoucí oblek a velmi světlou pleť. Neměla jsem moc času na jeho vyhodnocování, jelikož představení začínalo. Musím uznat, že jsem celé představení seděla jako přibitá, skoro nedýchala a žádná přírodní katastrofa by mě nedonutila přerušit pohled na tu krásu. U konce jsem se přistihla, jak mi stéká pro tváři pár slz. Můj soused se na mne otočil a usmál se. Úsměv jsem mu zdvořile opětovala.

„Tato opera mne téže velmi dojímá, za slzy se nestyďte, je to projev obdivu. Jde vidět, že i v dnešní době existují lidé, kteří jsou citliví a neotupělí.“ Usmál se a mně při pohledu na jeho ústa vynechalo srdce. „Snad nebude vadit, že jsem tak troufalý, ale rád bych vás pozval na sklenku vína. Doufám, že mé pozvání přijmete; byl bych poctěn.“

Nevěděla jsem, byla jsem zmatená… přeci jen, cizí muž, aniž by se představil, mě zve na víno. Ráda bych přijala, matně jsem si vzpomněla, že na nějaké schůzce jsem byla naposled před dvěma lety.

„Velmi ráda si na sklenku vína zajdu, mimochodem, jmenuji se Laureen.“ Podala jsem mu ruku, kterou vzápětí přijal a lehce ji stiskl. Na chvilku se mi podíval do očí svým velmi zvláštním pohledem.

„Omlouvám se za svou nezdvořilost, jmenuji se Aro.“

„Vůbec nic se neděje, ráda vás poznávám, Aro. Jsem tu velmi krátce, takže se spolehnu na váš výběr.“ Usmála jsem se na něj, přijala rámě, které mi nabízel, a vydala se s ním do nějaké vinárny či restaurace.

Po vstupu do objektu jsem musela uznat, že má dobrý vkus. Usadili jsme se do malé, ale velmi útulné vinárny nedaleko mého hotelu, s přímým výhledem na hrad. Seděli jsme a povídali si o sobě a svých životech skoro tři hodiny - abych řekla pravdu, připadalo mi to spíš, jako by uběhlo jen pár minut, ne hodin. Majitel vinárny se nám omlouval, protože už zavíral. Aro se nabídl, že mě doprovodí, abych nemusela chodit sama, musím uznat, že je to velmi galantní muž a mně to velmi lichotilo. Během cesty jsme si znovu povídali, byli jsme již celkem blízko k hotelu a mně bylo čím dál tím víc líto, že náš společný večer se chýlí mílovými kroky ke konci. Tiše jsem doufala, že se ještě brzy potkáme. Při přemýšlení o tom, jak ho požádat o další schůzku jsem se pořádně nepodívala na cestu a zvrtla se mi noha. Poslední, co si pamatuji, byla obrovská bolest nohy a hlavy.

Shrnutí

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

2)  plyshovymedvidek (15.11.2010 10:09)

tak abych pravdu řekla nečekala jsem že první koment bude tak krásnej děkuju sulphicie noo o jejím osudu ještě nejsem pevně rozhodnuta nejsem fanda teamů ale jedinců a Aro je pro mne jasná volba

1)  Kamikadze (15.11.2010 10:04)

medvidku, tohohle Ara opravdu neznám
ale strašně ráda ho poznám
aspoň že nejsem jediná, kdo má Volterrské v lásce
ale co na to asi řekne Sulpicie? nebo že by neexistovala?
tak co nejrychleji přidej další dílek, ať víme co a jak...

«   1 2