07.02.2013 [10:30], Kamikadze, ze série Trenérka, komentováno 4×, zobrazeno 2222×

Tak jsme tady s Kam zase. Děkuju všem, co vydrželi. A opět, jen pro klid duše, kapitolka je 18+, i když je mi jasné, že to dodržuje málokdo.

Kam

„Nepřekonatelný orgasmus,“ zašeptal svůdným hlasem.

Hlasitě jsem se rozesmála. Odtáhl se a nechápavě na mě hleděl. To mě rozesmálo ještě víc.

„Chceš kafe?“ zeptala jsem se a pustila ho dovnitř. To už koukal mírně rozpačitě.

„Před chvilkou jsem přišla, mám hlad a potřebuju sprchu,“ vysvětlila jsem.  Uchechtl se, ale dveře za sebou zavřel.

„Jedl jsi?“ zavolala jsem na něj z kuchyně. Opřel se o dveře a pozoroval.

„Dneska si mě pochválila, před chvilkou nabídla kafe a teď dokonce večeři. Čím jsem si to zasloužil?“ zeptal se nevěřícně. Usmála jsem se a došla až k němu.

„Třeba chci, abys věděl, že umím i něco jiného, než tě týrat na tréninku,“ pokrčila jsem ledabyle rameny. Roztáhl rty do toho úžasného klučičího úsměvu a přitáhl mě k sobě blíž.

„S jídlem se neotravuj, ale to kafe bych si dal,“ souhlasil. Jen jsem si odfrkla.

„Ty vaše americké večeře. Garantuju ti, že tohle si ještě nejedl,“ slíbila jsem výhružně a poodešla zpátky k lince.

Děkovala jsem bohu za český obchod v Olympii. Pravda, nebylo to zrovna nejblíž, ale některých věcí jsem se prostě nebyla ochotná vzdát. Což o to, brambory i kuřecí maso se dalo sehnat v každém marketu, ale rohlíky na starou dobrou českou strouhanku, to už byl problém. Nebo normální chleba. Dobrota.

Řízky už byly obalené a v ledničce, stačilo jen vytáhnout a osmažit. A bramborovou kaši ohřát.

Čekala jsem, že zůstane stát opřený o tu zeď, nebo si třeba půjde sednout. Jenže ne, málem jsem vyjekla úlekem, když mě objal kolem pasu a začal oždibovat ucho. Naštěstí jsem v ruce zrovna neměla nůž. Asi bych se řízla.

Zaklonila jsem hlavu a nastavila mu tak i krk. Sotva jsem se o něj však otřela zadečkem, sykavě mě zabrzdil.

„Ani se nehni,“ šeptl. Rozpáleně jsem se uchichtla.

„To se ti lehko řekne, jenže to asi nepůjde. Vařím,“ upozornila jsem ho. Odtáhl se od mého ucha, ale jinak na mě nalepený zůstal. Ne že bych si snad stěžovala. Dosud jsem měla na sítnici vypálený obraz jeho hrudi bez trička. Těch úžasných ramen, a jeho obličej v extázi.

Když jsem se natáhla pro talíře, poraženě zaskučel. Sotva jsem je stihla položit, už byl ke mně čelem a plenil mi ústa. Kdyby mi nezakručelo v břiše, asi by pokračoval. Takhle se odtáhl a sklouzl pohledem na moje břicho.

„Tak jo, nechám tě najíst,“ ustoupil. Do toho mi zazvonil mobil.

„Už zase?“ udivila jsem se potichu a vytáhla aparát z kapsy.

„Nazdar Marcy, co potřebuješ?“ ozvala jsem se česky. Paul drobet ztuhl, při tom oslovení, ale pokoušel se nedat to na sobě znát.

„Cože jsi právě udělala?“ vytřeštila jsem oči do prázdna. Fakt se dala dohromady s Nickem?!

„Takže konečně šťastná?“ uculila jsem se. Paul se asi zrovna vzpamatoval a znovu mi začal oždibovat krk. Neříkal před chvilkou, že mě nechá najíst? Pro telefon to očividně neplatilo.

„Kuš,“ odehnala jsem ho a snažila se nesmát tomu pohledu ublíženého štěněte.

„Koho tam máš?“ zajímal se hlas v telefonu.

„Když ti to řeknu, nebudeš mi věřit,“ uchechtla jsem se a koukla na Paula.

„Ne,“ vydechla Marcy. Převrátila jsem oči v sloup a zapnula mikrovlnku.

„Tak proto mluvíš česky,“ cvaklo ji najednou.

„Taky,“ souhlasila jsem, přichytila si telefon ramenem a nandala řízky na talíře. Paul stál zase u zdi a sledoval mě trochu uraženě. Jejky. Co jsem si to dovolila, odehnat ho. Usmála jsem se na něj.

„Tak to já nebudu rušit,“ zasmála se Marcy a típla to.

Mikrovlnka cinkla, zrovna ve chvíli, kdy jsem Paulovi oplácela ten útok na rty. Uraženost byla ta tam.

„Večeře,“ usmála jsem se mu do rtů a odstrčila se od něj.

„Není ti v té mikině horko?“ zeptala jsem se ho, když si sedal na židli. Zatvářil se, jako že neví, o čem mluvím a podíval se na sebe.

„Teď už jo,“ usmál se a sundal si ji. Chtěla jsem zaskučet. On ty bílé trička snad kupoval po stovkách. A jak se pod nimi rýsovaly jeho svaly. Nejspíš to na mě bylo vidět, protože se spokojeně usmál.

„Egoisto,“ zamumlala jsem si pod nosem a posadila se ke stolu.

Celou dobu na mě házel svoje svůdné pohledy a já se celou dobu musela smát.

„Promiň, ale mě to jenom rozesmívá,“ omluvila jsem se mu, když se zatvářil ublíženě.

„Ty jedna malá čarodějko,“ osopil se na mě.

„Čarodějko?“ vykulila jsem na něj oči. Vstal, přešel ke mně a přidřepl si.

„Očarovala si mě. A nic na tebe nefunguje, jsem v koncích,“ pokrčil rameny. Naklonila jsem se k němu a políbila ho.

„Tak na mě nic nezkoušej,“ špitla jsem.

„Počkej, říkala si něco o sprše, viď?“ usmál se zničehonic a bleskově mě vzal do náruče. Vypískla jsem a chytila se ho kolem krku.

Když vyšel z kuchyně, bezradně se zastavil.

„Po schodech nahoru a doleva,“ poradila jsem mu a nechala se unášet.

Smáli jsme se společně, když se nás snažil dostat přes ty schody. Párkrát to bylo na pováženou a jednou jsem se o zábradlí praštila nohou. Naštěstí tou neoperovanou.

„Který dveře?“ zvedl tázavě obočí, jakmile stál nahoře.

„Druhé,“ uchichtla jsem se. No jo, vypadla mi šatna.

Vešel dovnitř a posadil mě na pračku.

„Která to byla?“ zeptal se a já byla v háji už jen z tónu, jakým to řekl. Význam mi došel o trochu později.

„Co?“ vykulila jsem na něj oči. Co jsem zase provedla?

„Do které nohy ses praštila o to zábradlí,“ vysvětlil mi to polopaticky. Začervenala jsem se a trochu zvedla levou nohu. Věnoval se jí s přehnanou pečlivostí.

„Hm, tohle bude muset dolů,“ zamumlal a rozepnul mi džíny. To teda. Než jsem se nadála, seděla jsem na pračce jen v podprsence. A zaměstnal mě tak dokonale, že jsem si to ani neuvědomila.

„Proč jsem si před tím nevšim, že máš piercing?“ zeptal se potichu a políbil mě nad šperk v pupíku.

„No, měl si něco jiného na práci?“ navrhla jsem možnou variantu a vzápětí slastně vydechla. Jo, našel to správné místo. A hned zase nešťastně zakňourala, protože se ode mě odtáhl.

„Nemluv,“ sykl výhružně. V tu chvíli jsem dokonce chtěla utéct. A pak zase ne. Vrátil se tam, kde byl předtím. Sevřel mi boky, abych mu nemohla uhýbat a políbil přesně tam, kde to tepalo nejvíc. Jako bych se snad mohla hýbat. Jako bych mohla myslet. Málem mě smetl z povrchu země. Trhaně jsem se nadechla a raději si lehla na záda. Hned se zase vyklenula do oblouku. Bože.

Nedalo se popřít, že tohle prostě uměl. Jeho jazyk kmital a kroužil ve stálém, neúprosném tempu a vynášel mě výš a výš. Se vzrůstajícím napětím v podbřišku, klesala moje schopnost soustředit se na cokoliv jiného. Zatínala jsem ruce v pěst, až se mi nehty protrhly kůži dlaní.

„Kruci,“ zamumlala jsem a vybouchla. Aspoň mi to tak připadalo, možná kvůli té bílé mlze, do které jsem se propadla.

Jakmile se mi povedlo otevřít oči, uviděla jsem, jak se samolibě usmívá a, opřený o tu zatracenou pračku, mě pozoruje. Všiml si, že taky konečně vnímám a lehoulince mě políbil.

„Sprcha?“ zeptal se s úsměvem.

„Hm, asi mě neudrží nohy,“ zachraptěla jsem, což ho rozesmálo. Ale pomohl mi posadit se a do té sprchy mě přenesl.

Po chvilce už jsem dokázala sama stát. Evidentně uznal, že jsem odpočatá dostatečně, protože mě začal znovu mučit. Jinak, ale účinek to mělo podobný.

Sloupl ze mě mokrou podprsenku a přesunul se k mým zádům.

„Hezký tetování,“ zamumlal těsně před tím, než ho obkroužil jazykem. Chtěla jsem kňučet a prosit, aby u něj zůstal, od doby, co jsem tu kérku měla, byla moje kůže v oněch místech enormně citlivá. Jenže on pokračoval níž. Až mě kousl do zadečku.

„Hej!“ okřikla jsem ho se smíchem a ohnala se po něm. Za tu ruku mě chytil a přitáhl k sobě.

„Máš na sobě boxerky,“ upozornila jsem ho, jen tak mimochodem.

„Já vím. Pojistka,“ usmál se a začal mi masírovat ramena a krk. Úlevně jsem se o něj opřela a nechala ho. Dokud se nedostal k těm správným svalům.

„Co děláš, že máš svaly tak ztuhlé?“ zeptal se nevěřícně, zatímco já skoro uhýbala před každým bolestivým dotykem. Takže skoro každým.

„Nebudeš mi věřit, ale jezdím na koních,“ uchechtla jsem se. Jen zamručel a pokračoval v soustavném mučení. Po chvilce už to bolet přestalo. Měl ze mě hadrovou panenku.

„Ložnici máš v těch dveřích naproti, nebo v těch, co jsme míjeli?“ šeptl mi u ucha.

„Jestli nechceš, abych ti usnula v tom nejlepším, potřebuju kafe,“ pokrčila jsem rameny.

„Neusneš, věř mi,“ slíbil mi tiše a zastavil vodu. Dokonce mě zamotal do osušky, ale než mě stihl vzít do náruče, rozběhla jsem se pryč. Chytil mě pod schody.

„Ty potvoro jedna!“ vynadal mi se smíchem a chtěl mě odtáhnout zase nahoru.

„Já chci kafe,“ zaškemrala jsem a pokusila se o psí oči. Mělo to na něj úplně opačný efekt. Doslova se rozřehtal, ale pustil mě.

„Za trest žádný nedostaneš,“ vyplázla jsem na něj jazyk a konečně se dostala do té kuchyně. Stejně dostal. Kafe.

„Ta jizva pod kolenem, je z operace?“ zeptal se zničehonic, když jsme seděli u stolu a srkali blahodárnou horkou tekutinu.

Kývla jsem a posmutněla. Přízrak mi strašně chyběl, a ať jsem dělala cokoliv, nešlo na něj zapomenout.

„Jedno mi řekni, až se ráno probudím, najdu tě tady, nebo utečeš?“ napadlo mě zničehonic. Ztuhl a pak zavrtěl hlavou.

„Víš, co jsem za chlapa,“ pokrčil rameny. Jo, to jsem věděla. A nešlo mi na rozum, proč jsem ho teda pustila dovnitř.

Paul

Ta otázka mě docela překvapila. Vlastně mě ani nenapadlo, co se bude dít ráno. Jedno mi však bylo jasné, nemohl jsem zůstat. Nebyl to můj styl.

Smutně se usmála a poprosila mě, abych ji odnesl nahoru, do postele.

Tentokrát jsem ji nenechal mít navrch. Naopak. Podvolila se a nechala se vést. Hrál jsem si s ní. Přiváděl až na okraj a pak přestal, obkresloval ten obrázek na její lopatce. Prsty i jazykem.

Líbilo se mi, jak vyslovovala moje jméno, když už si myslela, že to dokončím. Pak nešťastně fňukala a já se pochechtával. Nakonec se, celá naštvaná, s brbláním překulila přese mě a osedlala si mě. Chtěl jsem ji dostat zpátky na záda, dřív, než ona zruší mě, jenže se pohnula a vyhnala mi z hlavy veškeré myšlenky. Nedokázal jsem myslet na nic jiného, než na ni. Na to teplo v jejím těle. Nešlo to vydržet. Vyvrcholili jsme oba zároveň.  A znovu jsme si spolu dali sprchu. Tentokrát fakt jen sprchu.

„To jste všechny Česky takové?“ zeptal jsem se jí. Pousmála se a pokrčila rameny.

„Nevím,“ uculila se. Seběhla dolů do kuchyně, vzala si mou mikinu a zabalila se do ní. Tázavě jsem se na ni podíval, když se vrátila zpátky nahoru.

„V noci mi bývá zima,“ pokrčila rameny a zachumlala se do deky.

„Já tě zahřeju,“ slíbil jsem a tu mikinu ji svlíkl. Nebránila se, naopak, stulila se ke mně a zavřela oči.

„Dobrou, moje malá čarodějko,“ broukl jsem jí do vlasů.

„Neříkej mi tak, když víš, že ráno odejdeš,“ zamumlala a zavrtala mi hlavu pod krk.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  Stefi72 (11.02.2013 17:13)

3)  Aurora (07.02.2013 17:48)

Jsem moc ráda, že se konečně objevila kapitola Jestli Paul odejde, tak ti do toho příběhu snad vlezu a vlastnoručně mu dám po držce! :X Jsem zvědavá, jak se to mezi nimi bude vyvíjet a doufám, že na kapitoly už nebudeme muset tak dlouho čekat!

1)  Terry (07.02.2013 12:14)

wow! krása! moc se těším na pokračování

1