Sekce

Galerie

30.12.2011 [12:00], Cathlin, ze série Tragic End, komentováno 23×, zobrazeno 4317×

/gallery/light-in-darkness-mini.jpg

Druhá kapitola: Až na dno.

 

 

Tragic End 2



Druhá kapitola: Až na dno.

 

Chápal jsem až příliš jasně. Jasněji než bych si přál. Navzdory všemu má hlava byla najednou čistá. Navzdory bolesti, která mě pohltila, jsem znovu myslel, uvažoval a vnímal.

V mých rukou leželo mrtvé tělo ženy, kterou jsem nade vše miloval, více než cokoliv jiného ve světě i mimo něj. Její hlava byla zakloněná a bezvládně se opírala o mou ruku, její kůže byla tak strašně bílá, bez krve. Dokonce i její rty byly šedé. Její vlasy splývaly až na zem, stáčely se na vlhké podlaze a její oči byly zavřené – nedokázal bych snést jejich prázdný pohled.

Mé hrdlo bylo sevřené děsem.

Díval jsem se na ni a nebyl schopen dýchat, ani se pohnout. Mou hlavu naprosto ovládlo jediné zničující vědomí – zabil jsem ji. Nemilosrdně jsem si vzal, co mi nikdy nemělo patřit – její krev, její život, ji celou.

Zabil jsem ji, bezohledně a sobecky. Až teprve nyní jsem pochopil, jak odporná zrůda jsem. Ničivý krvežíznivý netvor, závislá nekontrolovatelná brutální bestie. Nikdy v životě jsem se o své bezbřehé zrůdnosti nepřesvědčil tak jako nyní.

Díval jsem se na ni, a ačkoli jsem věděl, co vidím, odmítal jsem tomu věřit. To vědomí bylo příliš neúprosné.

„Bello…“ uslyšel jsem najednou svůj vlastní hlas. „Bello…“

Zvuk jejího jména protrhl hráz mého zděšení a mé vědomí prudce a nekompromisně zaplavila bolest, která mě zamrazila v kostech. Mé tělo se začalo třást. Bolestí a šílenými vzlyky, které se náhle draly z mého hrdla, a já je neměl sílu zastavovat. Na ničem nezáleželo. Nemělo smysl vzlykat, stejně jako nemělo smysl popírat své zoufalství.

Mé vzlyky a skřeky bolesti prořezávaly vzduch a rezonovaly v mé hlavě.

„Bello…. Bello…“ To jméno jsem stále opakoval, kdykoliv jsem se dokázal nadechnout. Na žádné jiné slovo jsem si nedokázal vzpomenout, žádné jiné slovo jsem neznal. Jen její jméno. S ním končila i začínala má existence.

Bella už nebyla. Zabila ji má zuřivá nenasytnost. Zabil jsem ji já.

A její smrt chutnala tak neuvěřitelně. Tak sladce. Spáchal jsem ten nejodpornější hřích. Hřích, pro který ještě nebylo vynalezeno jméno, a který v sobě spojoval vše špatné, co tento svět kdy poznal.

Kéž bych mohl zemřít sám, namísto ní. Kéž bych měl tu možnost jí odolávat tak dlouho, dokud by jednoduše nebylo po mně! Mé zuby tupě zaskřípěly. Kdyby tu taková možnost byla, udělal bych to. Ale v téhle podzemní noře pro nás neexistovalo nic než beznaděj. Pro mě i pro ni.

Pochopil jsem, že ani další vteřiny, minuty, hodiny, dny, staletí na tom nic nezmění. Bella už není, nikdy nebude. Teprve teď jsem dokázal vnímat plný význam slova mrtvá. Teprve teď jsem pochopil, jak definitivní to slovo je.

„Bello…!“ zakřičel jsem nad jejím tělem jedním prudkým žalostným výkřikem. Chytil jsem ji za ramena a zatřásl s ní, jako bych ji tím mohl probudit.

„To ne, Bello! Prosím!“ Mluvil jsem k ní, sám k sobě.

Nehýbala se a její tělo bylo ještě vláčné a teplé.

„Bello!“ zakřičel jsem znovu. A znovu. A znovu.

Neodpovídala, nehýbala se, nedýchala. Její srdce bylo němé. Třásl jsem s ní znovu a znovu, navzdory tomu, že jsem věděl, že jí život vrátit nedokážu. Ta bolest byla ale příliš obrovská, než aby se dala snést. Nemohl jsem s tím přestat, mé vědomí se potácelo na hranici šílenství. Můj děs, hrůza, bolest a zoufalství byly mnohokrát větší než já sám.

Bellino tělo se z mých nohou svezlo na zem. Její ústa zůstala pootevřená, jako by jimi ještě chtěla prosit. Nedokázal jsem snést ten pohled. Měla být živá! Tohle se nemělo stát! Všechno mělo zůstat jako dřív! Mou hlavou prolétla vzpomínka na ni ještě před několika dny. V té vzpomínce bylo všechno, co tady už nebylo. Světlo v jejích očích, barva v její pleti, duše v jejím pohledu.

Znovu jsem ji popadl za ramena a zatřásl s ní.

Odmítala se pohnout.

„Bello!!!“ vykřikl jsem a udeřil jsem ji do obličeje. „Prosím!“

Její hlava zůstala po té ráně ležet otočená ke straně a dál se nehýbala.

Mé vědomí a má poslední naděje praskla a právě v ten moment ve mně zemřelo všechno, co by se dalo ještě nazývat „živé“. V ten moment se vytratila veškerá má podstata, smysl mé existence. Nebyl jsem nic. Nic než kus prázdného prostoru, který naprosto zbytečně vyplňovalo jakési bezduché vědomí.

Jak velká byla má vina? Jak velké bylo mé selhání? Jak velké pokušení mě dokázalo dovést až sem? Jak velké prokletí…

Lehnul jsem si vedle ní, na bok. Vzal jsem její dlaň do své ruky, a přitáhl si kolena k bradě.

Odpusť, Bello, odpusť… bylo poslední, co jsem si dokázal pomyslet, než se mé vědomí vytratilo beze stopy. Dál jsem nedokázal nic. Vzpírat se, litovat… Všechno bylo černé i bílé, jako by se na světě setřely všechny rozdíly. Všechno bylo prázdné, zbytečné, nesmyslné.

Neexistovala zem, na které jsme leželi, neexistoval vzduch, oheň ani mráz, bolest ani láska. Všechno přestalo existovat právě v tomto okamžiku. A bylo úplně jedno, co bylo předtím, co je nyní a co bude potom.

Zůstala jen bezedná prázdná nicota. A nekonečný čas.

Ucítil jsem dotek na svém kotníku. Prsty, které pomalu přejížděly po straně mé skrčené nohy. Cítil jsem její pach hned vedle sebe. Její dlaň se zastavila nad mým kolenem a potom pokračovala dál. Obkroužila další ohyb v kyčli, přejela můj trup a nakonec se svými ledovými prsty zastavila na mé tváři.

Ty doteky mi nebyly příjemné ani odporné. Naznamenaly nic. Tak jako už neznamenalo nic ani nic jiného. Nevyvolávaly ve mně žádnou reakci, všechno, co jsem kdy znal, cítil, shořelo na troud.

Prohrábla mé vlasy, hladila je a potom chvíli přejížděla po mých spáncích. Zůstával jsem jako z kamene, kterým jsem ve skutečnosti byl.

Potom se sklonila přímo nad mou hlavu: „Divila bych se, kdybys po tomhle ještě dokázal milovat…“ V jejím hlase bylo patrné uspokojení. „Anebo žít…“ dodala potom a ucítil jsem její rty ve svých vlasech. „Dal jsi mi, co jsem chtěla, lásko. Když ne svou lásku, potom aspoň svou bolest, svou prohru. A s plnou parádou.“

Mé tělo sebou mírně zaškubalo v jakémsi posledním záchvěvu protestu, ale nebyl jsem schopen se doopravdy pohnout. Mé tělo mi nepatřilo, stejně jako má mysl. Tupá ohlušující bolest objímala a prostupovala vše, čím jsem byl.

Zasmála se, když viděla mou slabost. „Doufám, že se ti líbí, jak chutná tvrdá zem. Jak chutná bahno, ve kterém se plazíš. Věř mi, že ten pohled je ten nejsladší, jaký jsem si uměla představit. Nevíš, kolikrát jsem si připadala právě tak, když jsi mě znova a znova odmítal, odháněl jako odporný hmyz. Až teprve potom jsem pochopila, že se má láska změnila v čistou nenávist.“ Její prsty se dále pohybovaly v mých vlasech, klouzaly po mém obličeji a zastavily se na mých rtech.

„Užij si samotu po zbytek věčnosti, Edwarde…“ Ta slova stále ještě šeptala do mých vlasů, teprve potom se zvedla. Slyšel jsem její kroky, otevírání těžkých vrat, za kterými mě tak dlouhou dobu věznila. A potom její kroky na schodech a mizející v dálce.

Do místnosti začal proudit čistý vzduch zvenku, dveře zůstaly otevřené. A mé oči zavřené. Nemělo smysl, abych se hýbal, abych dělal cokoli. Jakékoliv místo na světě, na kterém jsem mohl být, bylo stejné dobré i špatné jako toto, stejně k ničemu. A tady byla Bella. Držel jsem její ruku ve své.

Užij si samotu… Samotu.

Věděl jsem, že nedokážu znova milovat. Ani žít. Nezůstalo nic, rozplynul jsem se v okolním prázdném prostoru. Jediné, co ve mně přese všechno zůstávalo, byla bolest, trýzeň. Vědomí tak spalující, že jsem mu nedokázal čelit. Hořel jsem v prostředku plamenů a toužil jsem v nich uhořet. Nechal jsem se olizovat ohněm, s morbidním potěšením. Všechno mělo v tento moment skončit.

Nevnímal jsem čas, prostor, ani svět. Nevím, jak dlouhá doba uplynula. Jen světlo se měnilo v místnosti. Zvenku zrovna dopadaly dlouhé zlaté paprsky slunce, když jsem ucítil jejich vůni.

Měli mě takhle vidět? Měli mě takhle najít? Nedokázal jsem se pohnout, neovládal jsem své tělo, nepatřilo mi.

Slyšel jsem jejich hlasy, jejich kroky. Carlisle, Esmé, Emmett a Jasper. Mé oči ale stále byly zavřené. Možná jsem je chtěl otevřít, možná ne. Nezbylo ve mně dost života na to, abych se chtěl rozhodnout.

„Edwarde, tady jsi, tolik jsme se tě nahledali…“ Esméin měkký hlas, přemožený úlevou.

„Edwarde, synu…“ Carlisle.

Všichni se nade mnou sklonili, neviděl jsem je, ale cítil jsem to. A v ten okamžik jsem také jasně ucítil Sherin pach. Pach přicházející přímo z pekla. Přišel zároveň s nimi. Nechápal jsem, odkud jej cítím a proč, a ani se nesnažil pochopit.

„Můžeš vstát?“ ptal se Carlisle, zatímco Esmé přejížděla prsty přes Bellino oblečení. Pronikly ke mně útržky jejích myšlenek, ale odmítal jsem je vnímat. Má vlastní hrůza mi stačila.

Nehýbal jsem se. Carlisleovy ruce mě podebraly pod ramenem a pokusily se mě zvednout. Nebránil jsem se, mé tělo bylo ztuhlé, podobalo se kusu skály. Ucítil jsem několikery ruce, které mé nadzvedávaly. A potom jsem ucítil lehký dotek Esméiných prstů na mé dlani, která byla spojena s Belinými prsty. A lehký tah, kterým se nás pokoušela oddělit.

V tu chvíli jsem křečovitě sevřel stisk. Ne! Nesměli mi ji vzít.

„Edwarde, no tak…“ řekla Esmé vlídně a zkusila to znovu. Její prsty zatlačily do těch mých.

Otevřel jsem oči a podíval se na ni. Ne, Esmé, to ne.

„Emmette?“ podívala se Esmé na mého bratra a on kývnul. Ucítil jsem Carlisleovy ruce pevně přiložené na mých ramenech a Esmé s Emmettem se oba opřeli do mých křečovitě sevřených prstů. Jeden po druhém je začali uvolňovat.

„Ne, ne, prosím…“ můj hlas se vůbec nepodobal lidskému, mé výkřiky se mnohem více blížily skřekům raněného zvířete. Zmítal jsem se v Carlisleově sevření, zatímco mé prsty pomalu opouštěly Bellinu dlaň. Zarýval jsem své nehty do jejich dlaní, nehodlal jsem se vzdát.

Ucítil jsem Jasperovy ruce na své hrudi. Přitiskl mě k zemi. A ucítil jsem váhu Emmettova těla, které znehybňovalo mé nohy. Přímo nad sebou jsem viděl soustředěný Jasperův pohled. Zjevně dělal, co bylo v jeho silách – zcela bez účinku.

Nakonec jsem ji už necítil. Ležela vedle mě, ale byla pryč, několik vesmírů vzdálená. Byla tam, kde já být nemohl.

Mé výkřiky se proměnily ve sténání, které se vymykalo mé kontrole. Poté jsem ucítil Esméiny prsty na čele a ve vlasech, jak mě hladí. Tak jemné dotyky… konejšivé.  V tak prudkém rozporu s ohavností, kterou jsem představoval.

„Postaráme se o něj,“ řekla Esmé a zadívala se na Emmetta. „Ty se postarej o ni.“

„Ne!!!“ vykřikl jsem znovu a znovu se zazmítal, ale drželi mě pevně, jen svůj stisk zesílili, když ucítili můj křečovitý vzdor.

Esmé vystřídala Emmetta na mých nohou a ten se postavil stranou.

„Musíme ho dostat domů,“ ozval se Carlisle. „Čím dříve, tím lépe. Zvedneme ho.“

„Ne, to nemůžete, ne…“ snažil jsem se odehnat jejich ruce, jejich stisk. Zachytil jsem Emmettův trpělivý a zároveň nevěřícný pohled, když stál u zdi, vedle jejího těla, a díval se na mě. Jejich obličeje se mi míhaly před očima, jeden za druhým. Ne, ne, ne…

„Co s ní uděláš?“ zařval jsem na Emmetta? „Já ji mám pohřbít, ne ty. Já ji zabil… Já ji miloval…“

Jejich síla byla mnohem větší než moje. Překonali mou vůli, mé zoufalství a mé šílenství, aby mě mohli vytrhnout z toho pekelného místa.

Ona tam zůstala. Žádná Bella už nebyla. Už dávno ne.

Než mě dostali domů, má vůle opět ochabla a ztratila se. Po tom, co se před mýma očima míhaly větve, hrubé kmeny a zelená barva lesa, jsem najednou ležel na posteli mých rodičů. Obklopovaly mě až příliš jasné detaily jejich krásného světa. Čisté bílé záclony, vyřezávané zdobení na posteli, třpytivé okraje broušeného zrcadla, drobný a propracovaný vzor tkaniny koberce… Detaily, na kterých už sebeméně nezáleželo - už nepatřily do mého světa.

Tohle byly první minuty, ve kterých jsem byl sám. Mnohem více sám než kdykoliv předtím. V uších jako bych slyšel temné hučení.

Esmé seděla vedle mě. Stále u mě někdo byl. Stále se někdo díval do mých zářivě rudých očí, které mě usvědčovaly z toho nejhoršího zločinu. Zářily Bellinou krví.

A má ztýraná trpící mysl se k tomu vracela. Znovu a znovu. Cítil jsem její chuť na jazyku, cítil jsem rozkoš tak silnou, že vymazala všechny mé myšlenky, všechno mé bytí, veškerou mou integritu. Znovu a znovu jsem se propadal do toho pocitu, k zbláznění svůdného a opojného. Do propasti, která mě strhla, aby popřela veškerý rozum. Znovu a znovu se mi vracel pocit opojné všepohlcující extáze, kterou jsem zároveň strašlivě nenáviděl.

Má největší extáze byla má největší vina.

A věděl jsem, že ani podruhé bych nedokázal nepodlehnout. Udělal bych to znovu a znovu, třeba tisíckrát po sobě. Nedokázal bych odolat její krvi, té nejlákavější vůni, která zaplavovala můj mozek, a své žízni, která mě stravovala zevnitř a donutila mě zešílet.

Udělal bych to. Nebylo ve mně dost síly.

Znovu a znovu mě mučila a uchvacovala vzpomínka na její teplou kůži, mírně se zachvívající při každém úderu srdce. Na její krví zvlhčený dotyk na mých rtech.

Nemohl jsem se více nenávidět. Svou zvířeckost, svou pokroucenou bezbřehou zvrhlost, své pudy. Nedokázal jsem více nenávidět svou slabost jí odolat, sobeckou potřebu mít ji ve svém životě přesto, že jsem věděl, co to bude znamenat. Svou do sebe zahleděnou bezohlednost.

Trýznivě jasně jsem slyšel ozvěnu svých vlastních slov:

„Není to bezpečné, jsem nebezpečný. Nemohl bych se sebou žít, kdybych ti někdy ublížil. Pomyšlení na tebe, bílou, chladnou… to by bylo nesnesitelné…“

Nesnesitelné!!! Jak mírné slovo…

Ta hrozba byla od samého začátku až příliš jasná, přímo bila do očí! Jak jsem mohl uvěřit, že bych mohl být dostatečně dobrý? Jak jsem si mohl myslet, že jí dokážu neublížit? Že bych mohl milovat člověka? Jak jsem si mohl myslet, že bych mohl být lepší - pro ni, kvůli ní?! Blázen… Nejsem a nikdy jsem nebyl nic než zatracený šílený blázen.

Na mé hrudi leželo několik tun kamení a ta tíha mě tlačila dolů, skrz dno, na kterém jsem ležel, až do nejspodnější roviny pekla.

Já to chtěl udělat. Toužil jsem po její krvi, od samého začátku. Vždycky jsem ji chtěl. Co jsem na ní vlastně miloval? Ji? Anebo jen vůni její krve? Nikdy to nebyla jen její společnost, po čem jsem toužil.

A nyní tu bylo vše, co jsem měl dostat.

Samota. Prázdno. Nesmyslnost. Konec. Smrt.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

Cathlin

23)  Cathlin (30.11.2012 11:30)

Proboha, Marti, koukám, že jsi to zvládla - nejdednou hup a máš přečteno! ;-)

Jo jo, ta tíha u srdce, ta je tu určitě na místě a jestli sis k tomu pustila ještě nějakou trefnou písničku, tak to potom potěš pámbů. Ale holt TE je TE, nešetří tě!

Díky za výběr oblíbených míst! Teeedy! To je hotová záplava...

"Ta nemožnost uvěřit něčemu, co je tak bolestně jasné, ale příliš to tíží, než aby se to dalo snést... " Tohle se zase líbilo mě. Je to přesné.

Děkuju!!!

22)  DarkMoon (28.11.2012 15:04)

Ať už mi to uvěříš, nebo ne, tak pasáže, co se mě opravdu dotkly, a co jsem si zkopírovala, abych je pak nemusela hledat a mohla ty nej z nej okomentovat, mi vyšly zhruba na stránku. Nic neobvyklého, u tebe. A to jsem ještě něco vynechala, protože jinak bych musela zkopírovat už vůbec všechno ;) Na začátku mi vhrkly slzy do očí, jak jinak. Možná i kvůli písničce, co jsem si pouštěla - poslední dobou zjišťuju, že neumím číst bez hudby, a když mi ji nedodá autor, dodám si ji sama :D Jar of hearts se sice moc nehodí slovy, ale melodie to podtrhla perfektně. A v kombinaci s TVÝMI slovy to byla kombinace, co vyvolala přímo smršť :D Tak smutné, opět s tak dokonalými slovními spojeními, které umíš snad jen ty a nad kterými jen zůstávám s obdivem ( a možná i lehkou žárlivostí :D ) stát s otevřenou pusou a tíhou u srdce...

A teď tedy výběr z výběru:

"Chápal jsem až příliš jasně. Jasněji než bych si přál. Navzdory všemu má hlava byla najednou čistá. Navzdory bolesti, která mě pohltila, jsem znovu myslel, uvažoval a vnímal." Tolik řečeno v tak málo slovech...

"Zvuk jejího jména protrhl hráz mého zděšení a mé vědomí prudce a nekompromisně zaplavila bolest, která mě zamrazila v kostech. Mé tělo se začalo třást. Bolestí a šílenými vzlyky, které se náhle draly z mého hrdla, a já je neměl sílu zastavovat. Na ničem nezáleželo. Nemělo smysl vzlykat, stejně jako nemělo smysl popírat své zoufalství..."

"Na žádné jiné slovo jsem si nedokázal vzpomenout, žádné jiné slovo jsem neznal. Jen její jméno. S ním končila i začínala má existence."

"Hřích, pro který ještě nebylo vynalezeno jméno, a který v sobě spojoval vše špatné, co tento svět kdy poznal." řeknu jen, waw...

"Třásl jsem s ní znovu a znovu, navzdory tomu, že jsem věděl, že jí život vrátit nedokážu. Ta bolest byla ale příliš obrovská, než aby se dala snést. Nemohl jsem s tím přestat, mé vědomí se potácelo na hranici šílenství. Můj děs, hrůza, bolest a zoufalství byly mnohokrát větší než já sám..." Ta nemožnost uvěřit něčemu, co je tak bolestně jasné, ale příliš to tíží, než aby se to dalo snést...

"v ten moment ve mně zemřelo všechno, co by se dalo ještě nazývat „živé“." Opět jsi uhodila na moji strunu... Tohle je prostě pro mě opravdu silné vyjádření.

"Dál jsem nedokázal nic. Vzpírat se, litovat… Všechno bylo černé i bílé, jako by se na světě setřely všechny rozdíly. Všechno bylo prázdné, zbytečné, nesmyslné."

"Neexistovala zem, na které jsme leželi, neexistoval vzduch, oheň ani mráz, bolest ani láska. Všechno přestalo existovat právě v tomto okamžiku. A bylo úplně jedno, co bylo předtím, co je nyní a co bude potom."

"Věděl jsem, že nedokážu znova milovat. Ani žít." Tak jednoduché vyjádření a tolik emocí v tom obsažených...

"Nakonec jsem ji už necítil. Ležela vedle mě, ale byla pryč, několik vesmírů vzdálená. Byla tam, kde já být nemohl..."

"Vždycky jsem ji chtěl. Co jsem na ní vlastně miloval? Ji? Anebo jen vůni její krve?" ...... Nemám slov. Ale ono se u tebe není co divit, že? ;)

Skvělá kapitola

Marvi

21)  Marvi (26.08.2012 20:09)

Tak jo může to být ještě horší, teď jsem si vzpomněla, že do první části jsi pěkně zakomponovala názvy svých povídek, to se mi moc líbilo. ;) ;) ;)
Teď mám obavy, aby mu to nevyčítal zbytek rodiny, no ale uvidíme co sis pro své čtenáře přichystala, takže jdu dál!

miamam

20)  miamam (11.01.2012 15:09)

Tak... smutný... Zhroucený Edward mi trhá srdce. Tohle je vážně celý tak Tragický, že je mi z toho teskno. Ach jo. :(

Cathlin

19)  Cathlin (02.01.2012 21:06)

Any, po pravdě, když nad tím znovu přemýšlím,mám dojem, že ani já si nedovedu představit hloubku jeho bolesti. Pravděpodobně kdybych to dokázala, nemohla bych to vůbec napsat. Vlastně to není víc než hra se slovy, pokud se to netýká nás, přímo nás. Pokud nejsme nuceni tu hrůzu zažít na vlastní kůži. A je mi jasné, že kdyby ano, neměli bychom chuť takové bolavé a temné povídky psát, protože ta bolest by byla reálná, opravdová, ošklivá.
Ale právě proto, že si to jen představujeme, píšeme podobné věci (tím myslím všechny autorky, které píšou o bolesti, smutku, hrůze, děsu...). Někdy jsme to možná zažily, ale ne tentokrát. Tentokrát to není naše bolest, tentokrát jen přihlížíme, jen popisujeme, jaké by to asi tak bylo. A přitom se jen těžko můžeme přiblížit realitě, kterou vnímají postavy. Jejich děsu a utrpení.
Tahle povídka je jen taková "hra na kdyby". Přes všechnu bolest poetická, svým způsobem líbivá, nadnesená... To nejošklivější skrývá, aby se to vůbec dalo číst. A nic v ní není tak syrové a spalující, jak by to bylo doopravdy. A právě to je ten důvod, proč to čteme. Ten úhel pohledu, to bezpečí nás čtenářek a autorek... A to je to, proč nás to svým způsobem okouzluje. Proč se tím dobrovolně necháváme ničit.
Ale i tak jsem ráda, že jsi si musela utírat brýle a tahat kapesník. Má to být smutné, drásavé, i když zkrátka tak nějak jinak, než kdyby to byl vlastní zážitek.
Moc moc ti děkuji za to, jak krásné mi vždycky napíšeš o tom, jak jsi to vnímala!!!!

Any12

18)  Any12 (02.01.2012 14:42)

Cath...
Nedokážu vyjádřit slovy, jaká pro mě tato kapitola byla. Ten rozdíl mezi první a touto kapitolou byl tak hmatatelný... Zatímco v minulé kapitole byl Edward zaslepený nekonečnou touhou, tady vyplavala na povrch všechna jeho bolest a utrpení tak velké, až mě to úplně ochromilo a chvílemi jsem nebyla schopná vnímat další slova! Bylo to všechno tak silné, a jakoby to nestačilo, přišlo mi, že se to všechno ještě stupňovalo!
Byla jsem uchvácena okamžikem, kdy Edward opakoval její jméno pořád dokola, se zvětšující se intenzitou, a třásl s ní, kdy přesto, že věděl, že je konec, snažil se ji "oživit". To pro mě byl úžasný moment, všechny ty jeho emoce a zoufalství...
A okamžik, kdy si vedle ní lehl a vzal její ruku, kdy už nedokázal nic kolem sebe vnímat... Bylo to tak smutné a přitom tak úžasně napsané!
Sheri je mrcha každým coulem, vychutnala si jeho prohru až do posledního ždibíčku... To, jak se jej dotýkala, mi bylo úplně odporné, nejvyšší stupeň zvrhlosti...
Ovšem chvíle, kdy přišla rodina a kdy mu vzali Bellu... Tak to už na mě bylo po celé kapitole moc, to už jsem nevydržela a vytahovala jeden kapesník za druhým a utírala brýle, abych vůbec něco viděla...:'-( :'-( :'-( Bylo to tak emotivně vypjaté, úžasně napsané a vůbec všechno, každá věta tomu dodávala ještě větší sílu a kouzlo! Když mu ji chtěli vzít, a když mu ji pak násilím i vzali!!! A věta: „Já ji mám pohřbít, ne ty. Já ji zabil… Já ji miloval…“ Ta definitivnost a naprostá rozporuplnost těch dvou vět mě naprosto ochromuje. Nedovedu si představit hloubku jeho bolesti, i když je popsaná nejlíp, jak by vůbec mohla být...
Až do konce jsem ty proradné slzy nedovedla zastavit. Jen jsem žasla nad tím, jak věděl, že by to stejně udělal znovu, protože by nikdy neměl dostatek sil. A jak se za to nenáviděl, jak si přál být silnější... "Má největší extáze byla má největší vina."
Nemyslím si, že to Edward vydrží. Myslím si, že si vybere smrt, (a to poslední slovo mé domněnky ještě umocňuje, i když to samozřejmě může být jinak...) ale přemýšlím, jestli to tak opravdu bude, tak... jak...?
Kdybych to nečetla, nevěřila bych, že jde něco takového TAKTO napsat! Kačenko, opět se klaním před tvojí fantazií a uměním...

Cathlin

17)  Cathlin (01.01.2012 21:08)

AMO! Víš ty, jak je to fascinující??? Představovat si tě, jak brečíš... Jak lapáš po dechu na další vzlyk??? Ty bláho... Pro mě prostě neuvěřitelné!!!
A takový krásný komentář jsi mi napsala - jen se v něm ráchám jak v koupeli ze šampaňského!!! Ty to všechno vidíš a cítíš úplně přesně tak, jak jsem to myslela - to je taková nádhera!!! Juchůůůů!!!
Ano, ten jeho příchod domů - to pro něj muselo být... A to ho jeho rodina ušetřila ještě větší bolesti, když mu Esmé a Carlisle poskytli vlastní ložnici, namísto toho, aby se musel vrátit do svého pokoje, plného řvoucích vzpomínek...
Děkuji, Amí!!!

AMO

16)  AMO (01.01.2012 20:00)

Proboha - a to jsem teprve na začátku!
To šílené prozření.Ta bolest, popsaná tolika slovy.:'-( :'-(
A potom volání jejího jména a už jsem nemohla zastavit ani slzičku.
Chlapa jsem už viděla brečet a bylo to to nejhorší, co jsem zažila. Z každého písmenka jsem cítila tu beznaděj a cítím i každý vzlyk. K šílenství přidával i popis jejího těla, hrozný, jak se ji snažil probrat.
Potom Sherininy dotyky a její vlastní kruté vyznání... vyznání?! Výsměch a krutost.
Jenže teď teprve začíná to nejhorší.Sice přišla rodina, ale... Vzalu mu ji, to nejcenější, vzali mu jeho život,lásku, bytí. A příchod domů? V té nicotě nemůže být domov ani zabavování ani žádné ošetřování. Co následuje... jen propadání do hlubší nicoty, temnoty a prázdnoty. I když jsi v té poslední části připoměla jejich seznámení a teď už opodstatněný strach - stejně jsi mě regulérně rozbrečela. Omyl bulela jsem jako trubka.
Tohle mě odstartovalo... Má největší extáze byla má největší vina.

Cathlin

15)  Cathlin (31.12.2011 12:36)

Evelyn, bereš mi to přímo z pusy. Tohle pro mě bylo také to, co mě na prvním a druhém díle ságy tak fascinovalo (potom už to bylo horší, protože Steph s Edwardovou touhou po její krvi zametla a de facto to odpískala...). A vážně dlouho jsem přemýšlela, jestli je vůbec možné, aby to dokázal. A pořád se mi zdá pravděpodobnější, že ne... navzdory sáze.

Twills: Holka, nepřeháněj. :D Ale je to od tebe moooc milé. A tvé tři momenty? Všechny tři jsou i mé oblibené a nebudu to tajit - zvláště ten prostřední... ;)

Twilly

14)  Twilly (30.12.2011 23:11)

Kačenko, ty víš, že to je neprekonatelný. Myslím, že Steph by si s tebou dala docela ráda "rande" a skecla na téma Edward, kdyby tohle mohla číst (a já bych se jí nedivila!). Ale teď k věci. Zkusím vypíchnout část, která mě oslovila nejvíc, ju?

- tak tohle byl první silný moment - Lehnul jsem si vedle ní, na bok. Vzal jsem její dlaň do své ruky, a přitáhl si kolena k bradě.


- tohle byl druhý - Ucítil jsem dotek na svém kotníku. Prsty, které pomalu přejížděly po straně mé skrčené nohy. Cítil jsem její pach hned vedle sebe. Její dlaň se zastavila nad mým kolenem a potom pokračovala dál. Obkroužila další ohyb v kyčli, přejela můj trup a nakonec se svými ledovými prsty zastavila na mé tváři.

- a tohle byl nepopiratelně třetí - A potom jsem ucítil lehký dotek Esméiných prstů na mé dlani, která byla spojena s Belinými prsty. A lehký tah, kterými se nás pokoušela oddělit.
V tu chvíli jsem křečovitě sevřel stisk. Ne! Nesměli mi ji vzít.

Evelyn

13)  Evelyn (30.12.2011 20:32)

Opar žízně zmizel a zůstal po něm šílený bolehlav a ještě horší vystřízlivění.
Já to chtěl udělat. Toužil jsem po její krvi, od samého začátku. Vždycky jsem ji chtěl. Co jsem na ní vlastně miloval? Ji? Anebo jen vůni její krve? Nikdy to nebyla jen její společnost, po čem jsem toužil. - tenhle odstavec pro mě má obrovskou sílu a je to něco, o čem jsem uvažovala první tři díly Stmívání. Nakolik Edward dokáže oddělit svou touhu a lásku k Belle od své touhy po její krvi, která mu dokonce zpívá?

Cathlin

12)  Cathlin (30.12.2011 20:25)

Bíbí, všechny možnosti, které jsi vyjmenovala, jsou možné... pomsta, věčná prázdnota, smrt a třeba i odpuštění, smíření, pochopení, smutek... To všechno by mohlo být. Jde o to, co jsme s Edwardem vymysleli v tomto případě...
A jéééé, ani nevíš, jak mě těší, že se ti nepodařilo ty slzy zahnat... Pořád se mi těžko věří, že bych mohla někoho rozbrečet.

Juli: Jóóó, ten závěr... Ty má malá našeptavatelko... a nedocenitelná pomocnice! ;)

julie

11)  julie (30.12.2011 19:25)

OMG!!Emocionální masakr písmenkama.A ten závěr...ten rozdýchávám ještě teď

dorianna

10)  dorianna (30.12.2011 18:34)

bb119

9)  bb119 (30.12.2011 18:00)

už chvilku tu sedím a marně se snažím rozdýchat tu bezbřehou bolest a všechno to utrpení, úplně jsi mě převálcovala, nechalas mě to prožít s Edwardem, na začátku kapitolky jsem se pokoušela zahnat slzy, ale když Edward s Bellou třásl a volal její jméno.... to byl tak silný okamžik, že jsem se prostě musela rozbrečet, Cathlinko máš můj obrovský obdiv, napsat něco takového, do každé věty vložit tolik emocí, to chce obrovský um, a ty prostě umíš nemám sílu hádat, co bude s Edwardem dál "Samota. Prázdno. Nesmyslnost. Konec. Smrt", necháš ho dál trpět nebo pro něj chystáš vysvobození v podobě smrti nebo z něj bude jen loutka s prázdným pohledem a bez smyslu života nebo se v něm probudí touha po pomstě Sheri... netuším, co chystáš a přijmu jakoukoliv variantu, jen se prostě moc a moc těším na další várku silných emocí, a to i za cenu, že mě s nimi dostaneš až na samotné dno
děkuji za dechberoucí prožitek

Cathlin

8)  Cathlin (30.12.2011 16:56)

eElis, ještě nejsme u konce... a myslím, že budu mít na nějakou dobu té naprosté temnoty dost! Takže příště dáme něco světlého, křišťálově průzračného a idylického, ne? :D
A Sheri? Tak trochu jsem tušila, že se ti bude líbit...

Fanny: Ano, vystihla jsi to přesně. To vězení je teď uvnitř něj, bez kousku světla a naděje.

Sabienno, jsem nadšená, že v tobě ten text vyvolává tak opravdové reakce, slzy v očích, vcítění se do Edwarda... Pro mě je to tím nejlepším oceněním. Děkuji!

7)  Sabienna (30.12.2011 16:31)

Ou... Tomu já snad ani nevěřím! To je tak opravdové! Tím jak dokážeš všechno naprosto úžasně vylíčit a popsat, na mě působí na tolik silně, že vnímám Edwardovu bolest víc než bych si přála, ale pořád ani ne ze třetiny tak, jak ji prožívá on. To je šílený a fascinující zároveň! Z těch Edwardových mučivých myšlenek je mi doslova na nic a při čtení mi to dokonce vhánělo slzy do očí, což se mi stává jen zřídkakdy, paradoxně s tím jaká jsem citlivka. Neuvěřitelné!! Jsem tvoje! :D

Fanny

6)  Fanny (30.12.2011 15:05)

Ne, nedivím se nad tvým umem a to snad ani nemůže překvapovat, možná jen... no, jak se to vezme. Je to spíš nevěřícnost nad tím, že něco takového vůbec lze takhle vylíčit.
Ta urputná nenávist k sobě samému, to vězení, které bylo i nadále vězením přesto, že mohl odejít, i když to sporné, on totiž nemohl. To odloučení od všeho kromě Ní a výčitek. To nic a přesto něco... Klaním se

5)  eElis (30.12.2011 14:48)

Cath... opět jsi mi vyrazila dech... to je prostě DECHBEROUCÍ DOKONALOST SAMA!!!!

Sheri jsi stvořila exceletně, jak mu dala ochutnat to, co ona sama si prožívala s každým jeho odmítnutím... a to jak se s ním mazlila... heh

A její smrt chutnala tak neuvěřitelně. Tak sladce.
„Ne, ne, prosím…“ můj hlas se vůbec nepodobal lidskému, mé výkřiky se mnohem více blížily skřekům raněného zvířete.
Já to chtěl udělat. Toužil jsem po její krvi, od samého začátku. Vždycky jsem ji chtěl. Co jsem na ní vlastně miloval? Ji? Anebo jen vůni její krve? Nikdy to nebyla jen její společnost, po čem jsem toužil. - tak tyhle věty mě asi dostaly nejvíc...

Cath, kdypak stvoříš opět něco takového???

Cathlin

4)  Cathlin (30.12.2011 14:16)

Moni: Zničující... To ano. Výstižné slovo.

Rosalie: Prokristapána! No to jsem musela mít zatmění! Taková věc i mně způsobuje fyzickou bolest, dík za upozornění...! A ta tvá otázka - míří přímo na to nejpodstatnější. Díky za ni!

Bosi! Uf... Uf, uf...

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse