02.09.2010 [08:00], Texie, ze série TA z La Push, komentováno 23×, zobrazeno 5778×

Pravda konečně vyplouvá na povrch a ať je sebevíc neuvěřitelná, dokáže vysvětlit, co se to s Bellou děje. Nakonec vyústí v jediné rozhodnutí - impulzivní, ale Bella ví, že nemá příliš na výběr.

10.

Máma do sebe kopla další sklenku a teprve pak pomalu došla zpátky ke mně. Stále jsem tam seděla stulená na zemi, tak si sedla naproti mně.

„Víš,” začala pomalu nejistým hlasem. „Tvůj táta mi kdysi vyprávěl, jak se jeho děda kdysi zamiloval. Byl ještě hodně mladý, ale byl ochotný pro ni udělat cokoliv, i opustit svou rodinu a domov. Vzdal se všeho, ale prý toho nikdy nelitoval.”

Přikývla jsem. Tohle jsem přece věděla.

„Charlie mi taky vyprávěl, že měli spoustu pověstí a legend. Jednu ale střežili opravdu přísně a i on mi ji řekl, až když umíral a tys byla příliš malá, abys něco z toho pochopila. Byl to jen příběh... Jenom hloupý příběh...” zavrtěla hlavou.

„Mami,” zaprosila jsem. Jestli to nějak vysvětlovalo tohle, to co se se mnou dělo. Potřebovala jsem to vědět.

„Kdysi na jejich rodiny prý zaútočili chladní - upíři,” pousmála se a zavrtěla hlavou. „Nevím přesně, jak mi to říkal dál, ale prý se jim nějak podařilo smísit svou krev s krví vlků a oni se mohli měnit ve vlky a tak své rodiny ochránit.”

Sledovala jsem mámu, jak hledí do prázdna vedle mě.

„Byl to přece jen příběh, vymyšlený, nikdy...” mumlala si.

„Nebyl vymyšlený. To, co se dnes stalo jsem si nevymyslela. Kéž by, ale opravdu se to stalo,” zavrtěla jsem hlavou.

Položila jsem ruku mámě na rameno, abych ji donutila na mě podívat.

„Mami, málem jsem ho zabila, nedokážu to, sebe, ovládat,” řekla jsem naléhavě. „Jsem pro ostatní nebezpečná, i pro tebe.”

„Ne, Bello, ty bys přece nemohla nikomu ublížit.”

„Už jsem to udělala,” hlesla jsem zlomeně. „Nechci nikomu ublížit, ale tohle sama nezvládnu.”

Ještě chvíli na mě hleděla, než se jí ve tváři objevila odevzdanost. Přikývla.

„Táta říkal, že má v La Push ještě nějaké příbuzné. Ti by měli... Proboha, Bello, přece tě tam nemůžu nechat odjet. Jsi to jediné, co mi po Charliem zbylo!” vykřikla zmučeně.

„Jenže já potřebuju pryč. I kdyby o tom nevěděli zhola nic, tak se tam můžu alespoň schovat, než se s tím dokážu nějak vyrovnat a třeba to i ovládnout. Je tam rozhodně méně lidí, kterým bych mohla ublížit.”

Nakonec souhlasila. Někdy jsem si připadala, že to já jsem matka a ona dítě. Byla tak roztěkaná a přelétavá.

Za dva dny jsem už seděla v letadle. Sama, jen s pár kufry a hlavou plnou myšlenek. Ve švech oblečení jsem před letištní kontrolou ukryla dvě plata sedativ. Potřebovala jsem jistotu, že budu v klidu, že se nepřeměním přímo uprostřed davu lidí. Mátožně jsem tedy hleděla z okna a vzpomínala na domov.

Dirk byl v pořádku. Pokud se to tak dá tedy nazvat. Jediné, čeho se odvážil, bylo zvednout mi telefon a to se mu hlas ještě třásl. Bolelo to, hrozně to bolelo. Jeho láska, kterou mi tolikrát přísahal se rozplynula v jediné, a to že nikomu nic neřekl. Možná to však bylo proto, že by ho považovali za blázna.

Tak skončila moje první láska, která mě obrala o iluze a pomohla mi zas o trochu rychleji dospět. Teprve mi má být sedmnáct a už jsem si někdy připadala, jako bych za sebou měla půl života.

Cestu letadlem jsem díky sedativům většinou prospala a cestu autobusem do Forks taky. Neměla jsem telefon a ani žádný jiný kontakt na naše příbuzné. Jen jméno tátova bratrance a adresu. Nikdo tedy neměl tušení že přijedu.

S taškou a kufrem jsem skončila na zastávce na kraji lesa. Nasměroval mě tudy nějaký muž ve městě a vypadal, že ví, o čem mluví. Povzdychla jsem si a vzala si zavazadla. Vyrazila jsme kupředu.

Každým krokem se mi však šlo hůř a hůř. Netěžkly mi kufr s taškou, ale celé tělo. Nevěděla jsem, kolik si těch sedativ vzít. No, asi jsem to přepískla, ale byla jsem umanutá tam dojít. Pak ať se svět klidně zhroutí, ale já byla rozhodnutá se tam dostat.

Šourala jsem se krok za krokem. Nevím, jak dlouho jsem šla, ale konečně jsem zamžourala na nějakou stavbu před sebou. Přidala jsem do kroku. Na verandě jsem na chvíli zaváhala, ale na zbytečné zdvořilosti už jsem prostě neměla sílu. Jen jsem zaklepala a vešla.

Prošla jsem předsíní a ocitla se přímo v obývacím pokoji. Nějaký pohyb mě donutil podívat doleva, odkud ke mně přijížděl šokovaný muž na vozíku.

„Co...” začal se na mě vztekat.

„Hledám Blackovy,” přerušila jsem ho.

„Já jsem Billy Black!”

„To je fajn,” usmála jsem se šťastně, zvládla jsem to. Dostala jsem se sem. Na jeho tváři se objevil vyděšený výraz, ale to už jsem jen letmo vnímala, protože podlaha pode mnou najednou zmizela a já padala. To, jak jsem se vyčerpáním zhroutila na zem, už jsem ani nevnímala. Obklopila mě příjemná tma.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

2)  Michangela (02.09.2010 08:15)

«   1 2