01.09.2010 [08:00], Texie, ze série TA z La Push, komentováno 20×, zobrazeno 3755×

Bella si připadá, jako by se pomátla. Vše, co se stalo, je pro ni tak skutečné, ale zároveň ví, že to nemůže být pravda. Jedna osoba však tuší, co se děje...

9.

Ležela jsem na zemi snad čtvrt hodiny a hleděla zmučeně do jeho tváře. Vyděšený tlukot mého srdce se konečně začal zklidňovat. Před očima se mi opět rozprostřela mlha a já nedokázala než jen v duchu prosit 'Už ne! Prosím!'.

Vyděšeně jsem čekala, co se stane tentokrát. Když se mlha rozplynula, bála jsem se sama na sebe podívat. Teprve po chvíli jsem sebrala odvahu. Málem mi tekly slzy po tvářích, když jsem opět uviděla svou lidskou ruku. Na víc jsem nečekala a vyškrábala se na nohy. Vrhla jsem se k Dirkovi.

Ten se však odtáhl. Zarazila jsem se stojíc metr od něj. Díval se na mě se strachem a možná i trochou zhnusení.

„Dirku,” šeptla jsem a po tvářích mi začaly stékat další slzy. Jen jsem tam stála a zírala na muže, který byl pro mě vším. Muže, s nímž jsem chtěla strávit snad celý svůj život. Muže, který ve mně viděl teď jen zvíře. Což jsem vlastně i byla. Nevěděla jsem jak a proč, ale cítila jsem to tam někde uvnitř sebe. Dřív to tam nebylo, ale nyní jsem to cítila jako kus sama sebe.

Musela jsem pryč. Pryč od toho jeho pohledu a pachu krve z rány, kterou jsem mu udělala. Mohla jsem ho i zabít!

Vyběhla jsem z pokoje svírajíc v rukou jen své tričko a kalhoty. Téměř v běhu jsem je na sebe narvala a po zbytku se neohlížela. Bosé nohy mi hlasitě dopadaly na chodník a já běžela, co mi síly stačily. Běžela jsem rychleji než kdykoliv předtím nehledíc na nic okolo.

Vpadla jsem do našeho bytu. Z posledních sil jsem za sebou přibouchla dveře, než jsem se zhroutila k zemi. Stulila jsem se do klubíčka a přitiskla kolena k hrudi. Srdce mi v hrudi divoce bušilo a já lapala po dechu v záchvatu neutěšitelného pláče.

Takhle mě našla i mamka. Naprosto vyděšeně se ke mně vrhla. Objala mě a začala třít záda.

„Proboha, holčičko, co se ti stalo.”

„Já, já nevím,” vzlykla jsem a objala ji. Potřebovala jsem cítit, že někoho mám. Někoho, kdo mě miluje, přese všechno...

„Bello, Bello,” ozvalo se zasípání z máminých úst. Okamžitě jsem ji pustila a sledovala, jak lapá po dechu.

„Máš hroznou sílu,” snažila se na mě pousmát, ale v očích jsem zahlédla obavu.

Zděšeně jsem se podívala na své ruce. V momentě jsem se od ní odplazila dál. Dostala jsem panickou hrůzu, že bych jí mohla ublížit.

„Bello, co je s tebou?”

„Nevím,” zamumlala jsem a začala se kymácet dopředu a dozadu. Ruce jsem si složila na kolenou a prsty zatnula pevně do paží.

„Okamžitě přestaň,” ozval se mámin hlas. Probral mě a já se podívala na své paže, po nichž jsem měla šmouhy od krve, jak jsem si nehty protnula kůži. Sledovala jsem své paže, zatímco ke mně máma doběhla, natáhla mi ruku a chtěla se podívat, co jsem si to provedla. Pod tou krví však nic nebylo jen neporušená kůže.

„Jak?” sledovala ji nevěřícně.

Vyškubla jsem jí svou ruku ze sevření a zarazila si prsty do vlasů.

„Nevím, co se to se mnou děje, nevím to, nevím,” začala jsem se opět kolíbat. „Byla... byla jsem s Dirkem a... a změnila se ve vlka, obrovského vlka,” poslední slova jsem se spíše hystericky zachechtala.

Bylo to šílené, ale já možná prostě jen zešílela.

Čekala jsem, že se ode mě máma odtáhne strachem, nebo mě bude považovat za šílenou. Ona se však ani nepohnula. Po chvíli jsem k ní konečně vzhlédla. Seděla nehnutě a zírala vytřeštěně na mě.

„Ma... mami,” hlesla jsem přes ten knedlík v krku, který mi už téměř nedovolovat se pořádně nadechnout.

„Proboha,” vzlykla a v příštím okamžiku se okolo mě sevřely její paže. Hladila mě nepřítomně po vlasech.

„To bude dobrý, holčičko, budeš v pořádku,” mumlala a já nevěděla, jestli se tím snaží uklidnit sebe nebo mě.

Chtěla jsem ji také obejmout, ale bála jsem se.

Seděly jsme tam snad hodinu. Teprve pak se máma pomalu a namáhavě postavila. Jako by za tu dobu zestárla nejméně o deset let. Došla přímo k baru a vzala si láhev. Nalila si štědrou dávku a naráz ji do sebe obrátila.

Při pohledu na ni mnou začalo procházet zlé tušení.

„Mami.”

Nereagovala.

„Mami!”

Konečně se ke mě otočila.

„Ty víš, co to se mnou je?”

Pohlédla na mě a po chvilce kývla. Nic víc, jen kývla.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

20)  Petronelka (10.12.2010 19:15)

Tož to by mě zajímalo, co-nebo spíš kdo, spustil tu její přeměnu, ale to se asi nedozvíme, protože ona to asi sama neví, že? Chudák.

19)  SarkaS (13.10.2010 08:17)

Jo tak tomu se říká pech... chudák holka nejspíš ani neví kde se objevil spouštěč

18)  Popoles (03.09.2010 00:28)

Ale no tááák takhle to ukončit!
Copak jí asi matka poví?

17)  krista81 (01.09.2010 23:15)

Njn, tak to chlapec nerozdýchal - smůla
Stejně je to strašný dozvědět se to o sobě tímhle způsobem a hlavně v takové situaci
Ovšem maminku to očividně až tolik nepřekvapilo? Tak to se nemůžu dočkat další kapitolky kde se to určitě vysvětlí??

16)  Iwka (01.09.2010 19:36)

Konečně jsem se pustila do téhle povídky. A teď vím, že jsem to neměla dělat! Já chci další písmenkaaa!

15)  sakraprace (01.09.2010 19:22)

No, berme to z té lepší stránky, mohla mu vážně ublížit Chuděra, dovědět se to tímto způsobem muselo být strašné.
Krásná kapitolka, už se nemůžu dočkat další

14)  Marketa (01.09.2010 17:06)

13)  Abera (01.09.2010 14:27)

12)  Michangela (01.09.2010 14:20)

7)  Ewik (01.09.2010 12:09)

Moc hezký díl.
Těším se na její cestu k Billymu.

2)  eMuska (30.08.2010 21:49)

Moje nervy... Tie pocity. To, ako sa desí sama seba, to ako všetko prežíva... Dokonale popísané...

1)  DeSs (30.08.2010 21:28)

Tak fajn, teď už to tak vtipný není...
(Ale stejně, tohle byla ta nejoriginálnější přeměna, o jaké jsme kdy četla! )
Teď jsem chtěla napsat, snad se s tím Bella vyrovná, až pak mi došlo, že tohle je o půl roku dřív...
Krásné...

1