Srdci neporučíš - 7. kapitola | Stmívání FF

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

06.09.2010 [18:30], anamor, ze série Srdci neporučíš, komentováno 9×, zobrazeno 3069×

Jaký bude návrat? Co vše nového se stane?

7. kapitola - Domov

Minulost:

Strkala jsem do pračky Edwardovy věci, když mě něco chytlo kolem pasu a vysadilo na pračku, zmateně jsem se dívala na Edwarda, který se usmíval, a než jsem cokoliv stačila udělat, uvěznil moje rty. Nechápala jsem, co to do něj vjelo. Jasně se řeklo, že se budeme chovat jako by nic, i kdyby naši nebyli doma, aby jsme se zase vrátili do formy ohledně odolávání.

„Co blázníš?“ vysoukala jsem ze sebe zadýchaně. Opět si přivlastnil mé rty a mezi polibky mi odpovídal.

„Loučím se se svobodným projevem lásky k tobě.“

Hodlala jsem se zapojit do této věci a užít si poslední minuty s ním bez omezení. Nevím, kdy budeme zase bez dozoru jen my dva. Vychutnávala jsem si jeho polibky, když jsem uslyšela auto na příjezdové cestě. Rychle jsem se od něj odtáhla.

„Jsou tady,“ zašeptala jsem a začala se upravovat. Upravila jsem Edwardovi košili a on se vydal dolů, já ještě zapnula pračku a šla pomalu za ním, kde čekali naši. Jen co jsem sešla schody, už mě objímali.

Odtáhli nás do obýváku a dolovali z nás, jak jsme si to užili. Řekli jsem jim vše, jen trochu upraveně, jako bychom se tam chovali, jak jsme měli. Večer šli naši brzo spát a my taky, zítra jdeme do školy, a bez řečí, jak řekla mamka. Čekala jsem, až dům úplně utichne, a poté se jako každou noc vkradla Edwardovi do pokoje, zachumlala jsem se k němu pod peřinu a on si mě k sobě víc přitiskl.

„Zajímalo by mě, jak to budeš dělat, až budu na vysoké?“ zašeptal mi do ucha. Ano, konec školního roku se blížil, ale stále byl ještě daleko. Edward čekal na odpověď ze školy.

„Nemluv o tom, ještě je to daleko,“ zakňourala jsem smutně, „budu si muset pořídit velkého plyšáka místo tebe,“ odpověděla jsem mu po chvíli. Začal se smát a dal mi pusu do vlasů.

Ráno proběhlo jako vždy. Ještě než naši vstali, vrátila jsem se do svého pokoje a začala se chystat do školy. Snídaně byla zase rychlá záležitost, protože mi to můj milovaný opět snědl. Zajímalo by mě, kam to dává, na to, že se tak cpe? Kroutila jsem nad ním nevěřícně hlavou a už se těšila na oběd.

Ve škole se nedělo nic závratného, jen jsem musela dohnat učivo za ten týden, moc toho nebylo a tak jsem to zvládla vždy pochopit už v hodně. Jakmile nastal čas oběda, vystartovala jsem z učebny nadlidskou rychlostí a svištila si to na oběd. Kristen se vedle mě jen smála.

„Edward ti zase snědl snídani?“ ptala se pobaveně.

„Jo, nechápu, kam to dává. A to si ještě stěžuje, že toho bylo málo. Co by dělal, kdyby musel čekat jako já až na oběd?“ řekla jsem vyděšeně, to si totiž neumím představit. Myslela jsem, že budeme první, protože jsme skoro utíkaly, ale ne, prvním byli Edward a Tony. Když jsme je s Kris uviděly, začaly jsme se smát. Kývli na nás, abychom se posadily, tak jsme zamířily k našemu stolu.

Vesele jsem papkala svoje vytoužené jídlo a Edward vyprávěl s mým občasným doplněním, jak jsme si užili na Floridě. Čekaly nás ještě dvě hodiny, a pak jsme zamířili domů. Tam mi Edward pomohl s učením, a poté jsem uklidila a vyprala věci z Floridy.

Když se naši večer vrátili, měli dobrou náladu. Objednali pizzu a koukali jsme společně na filmy. To už jsme dlouho nedělali a mně ta pohoda chyběla. Usnula jsem na gauči, ale když jsem se v noci probudila, byla jsem v pokoji, ale ne ve svém. Převalila jsem se na druhý bok a narazila do Edwarda. Hned mě pevně objal.

„Spi,“ zašeptal a hned zabral, poslechla jsem ho a taky usnula.

Takhle poklidně probíhaly i následující týdny. Vše bylo v pořádku a já si užívala rodinou pohodu, a když jsem byla sama s Edwardem, tak jeho.

Byl pátek a já byla utahaná, v noci jsem toho poslední dobou nemohla moc naspat, a navíc byl dnes tělocvik. Moje poprava, tak se ani nedivím, že jsem ráda, že se držím sotva na nohou. Když mě uviděl Edward, jak se blížím k autu, začal se smát.

„Že jsi měla tělocvik?“ ptal se celý vysmátý. Uraženě jsem na něj vyplázla jazyk a nasedla na místo spolujezdce. Celou cestu domů jsem s ním nemluvila a jen němě koukala z okénka. Ani když mě Edward hladil po stehně, nepodívala jsem se na něj.

Hned, jak zastavil před domem, uraženě jsem vystoupila a šla dovnitř. Jen co jsem vešla dovnitř, natiskl mě na zeď a začal mě líbat. Věděl, jak si to u mě může vyžehlit, pokoušela jsem se být ledová socha, ale ono to nešlo. Vážně. Zkuste odolávat jeho polibkům, to prostě nejde.

S úsměvem se ode mě odtáhl a zadíval se mi do očí, ty jeho byly plné jiskřiček.

„Odpuštěno?“ ptal se. Chvíli jsem si ho prohlížela.

„Ještě nevím, zkus to znovu,“ usmála jsem se na něj. Neváhal a opět si přitáhl moje rty. Po usmíření jsme se vydali oba za svou prací doma. Edward se šel učit, přeci jen maturita se blížila. Vrátila jsem se ven pro poštu a koukala, co nám přišlo, až jsem se zarazila nad jednou obálkou z Dartmouthu. Dívala jsem se na ni a měla strach. Nevím, jestli z toho, že ho vezmou, a já budu bez něj, nebo toho, že ho nepřijali. Vešla jsem do domu a zabouchla za sebou dveře.

„Edwarde!“ zakřičela jsem do domu. Po chvíli jsem zaslechla dupot po schodech, jednou je zbourá, slon jeden, pomyslela jsem si.

„Co je? Učím se,“ koukal na mě a opřel se o futra.

„Přišel ti dopis z Dartmouthu,“ natáhla jsem k němu ruku, „ale jestli ho nechceš…" pokrčila jsem rameny a zamířila ke koši. Než jsem se nadála, vytrhl mi dopis z ruky a začal se do něj dobývat. Nevím, jestli byl víc na trní on, nebo já. Vytáhl dopis z obálky a začal číst. Poté zvedl svou tvář ke mně. Koukal neutrálně, ale najednou se jeho výraz změnil a začal se usmívat.

„Vzali mě,“ vykřikl šťastně. Vrhla jsem se mu kolem krku.

„Gratuluju.“ Odtáhla jsem se od něj a políbila ho. Věděla jsem, jak moc na tu školu chtěl a snažil se.

Chvíli na to, jako by to věděli, se vrátili domů naši. Jakmile jim to Edward oznámil, oba zářili jako sluníčka a rozhodli, že to musíme oslavit. Šli jsme se obléknou a jelo se na večeři do oblíbeného podniku. Nakazila jsem se jejich náladou tak moc, že jsem zapomněla na všechny starosti. Vesele jsme se všichni bavili. Dokonce nám rodiče dovolily to i zapít.

Vrátili jsme se domů docela pozdě večer a všichni jsme se rozešli do svých pokojů. Zalezla jsem si do sprchy, oblékla si svoje kraťáskové pyžamo a zalezla do postele. Dnes jsem neměl ani nutkání jít za Edwardem, spíš jsem se tam bála jít. Posadila jsem se na postel a dívala se po pokoji. Do oka mi padl můj milovaný plyšový medvídek, kterého jsem měla vystaveného na poličce. Vždy jsem se o něj s Edwardem prala. Věděl, že když mi chtěl něco udělat, stačilo mi schovat méďu.

Vstala jsem a došla si pro něj, vrátila jsem se na postel a méďů si přitiskla k hrudi. Jako by mě teprve teď vše dohnalo a mně se samovolně spustily slzy po tváři. Nešlo to zastavit a já ani nechtěla. Schovala jsem se pod peřinu a mačkala si k sobě plyšáka, jako když jsem byla malá a něco se mi dělo. Teď jsem si připadala jako bezbranné dítě. Nemohla jsem dělat nic, i když jsem chtěla. Naplno jsem se rozbrečela.

Nechtěla jsem, aby odešel, opustil mě.

Nevnímala jsem nic do doby, než zmizela deka. Podívala jsem se okolo sebe a uviděla Edwarda. Překvapeně se na mě díval. Odvrátila jsem od něj tvář a zabořila ji do polštáře, v klidu jsem dál brečela.

Madrace se vedle mě prohla a pevně mě objal. Vzal si mě do náruče, tak jsem mu zabořila obličej do hrudi.

„Bell, Bellinko, co se děje?“ ptal se zoufale a tisknul mě k sobě. Kroutila jsem záporně hlavou, nechtěla jsem mu nic říct.

„No tak, Bello, řekni mi to," šeptal mi do ucha.

„Nechci, abys odešel,“ zakňourala jsem a cítila se jako ta největší hysterka. Čekala jsem, že se začne smát, ale on si mě k sobě víc přitiskl a políbil do vlasů. Chvíli asi přemýšlel, co říct. Nakonec se ode mě odtáhl a donutil mě se mu podívat do očí.

„Neboj se, Bello, budu pořád jezdit domů, volat ti. To zvládneš ten jeden rok, musíš se snažit, aby ses za mnou dostala, a pak budeme zase spolu. No tak, lásko, to zvládneme,“ zašeptal ke mně, a poté mě políbil.

Moje ruka zaujala rychle svou pozici na zátylku a přitáhla jsem si ho k sobě ještě blíž. Druhou jsem mu zamotala do vlasu. Jeho ruce byly pevně ovinuté kolem mého pasu. Tiskla jsem se k němu a odmítala ho pustit, jak z mého sevření, tak i z vězení mých rtů.

Až když mi nestačil kyslík, odtáhl se ode mě a opřel si svoje čelo o mé. Zhluboka jsme dýchali, ale stále se pevně objímali.

„Měla bys spát, Bell,“ zašeptal ke mně, aniž by mě pustil, tak si lehnul a přikryl nás. Zabořila jsem mu hlavu do hrudi a po chvíli v bezpečí jeho náruče usnula.