29.08.2010 [07:30], anamor, ze série Srdci neporučíš, komentováno 12×, zobrazeno 3054×

Čtu vaše komentáře a jsem velice ráda že se spoustě z vás líbí. Elizabeth: vážně mě dostalo co jsi mi napsala, a já za to děkuju. I všem ostatním, a proto tu máte další dílek. Některá tajemství a věci v povídce budou odhaleny později.

3. kapitola

Přítomnost: *********

Podívala jsem se okolo sebe, nikde nic, slunce pomalu zapadalo a tak nemilosrdný tmavý stín dopadal všude okolo. Povzdechla jsem si. Stále jsem nebyla připravena se vrátit domů. Zvedla jsem se a rozeběhla se pryč, protože by mě našli, a o to jsem já nestála. Po cestě jsem si ulovila ještě srnku, a pak běžela dál. Až jsem hluboko v lesích našla jezírko. Byla už tma, les spal a u jezírka se ozývalo cvrlikání a bzučení. Tyhle zvuky byly uklidňující. Sedla jsem si k jezírku a dál nechala svou mysl plout ve vzpomínkách.

******

Minulost:

Ten večer jsem se i poprvé rozhodla udělat šílenost, ale já nemohla odolat. Počkala jsem, až dům úplně utichne, počkala jsem ještě chvilku, a pak jsem se vyplížila z pokoje. Dobré bylo, že Edward ho měl hned vedle. Opatrně jsem otevřela dveře, ležel na posteli zády ke mně. Možná už taky spal.

Opatrně a potichu jsem zavřela dveře a připlížila se k jeho posteli. Neváhala jsem, hlavně protože když jsme byli menší, spávali jsme spolu, než jsme se přestěhovali sem a měli každý svůj pokoj. Tehdy jsme měli jeden dohromady a postele u sebe, tak to bylo jako letiště. Nad tou vzpomínkou jsem se usmála. Škoda, že jsme se stěhovali. Lehla jsem si k němu, v tu chvíli ztuhl a rychle se ke mně otočil.

Překvapeně se na mě díval. Jen jsem se usmála, odkryla peřinu a zachumlala se pod ní blíž k němu. Okamžitě mě objal a přitáhl si mě blíž k sobě.

„Belli, co tu děláš?“ zeptal se a vtiskl mi pusu do vlasů.

„Nechtěla jsem být sama,“ zakňourala jsem k němu. Potichu se zasmál a přitáhl si mě na hrudník. Spokojeně jsem se uvelebila a spala.

Ráno jsem se probudila celá svěží a šťastná. Nechtělo se mi vstávat a tak jsem se ani nehla, hlavu jsem měla položenou na jeho hrudi a tak jsem poslouchala klidný tlukot jeho srdce a oddechování. Opatrně se pode mnou zavrtěl, a poté mi začal rukou přejíždět po zádech. Bylo to příjemné, tak jsem se k němu víc přitulila.

„Dobré ráno,“ pošeptal mi do ucha. Trochu jsem se protáhla a zvedla k němu obličej.

„Dobré,“ usmála jsem se  a natáhla se pro lehký polibek.

A tak to pokračovalo každou noc. Chodila jsem k němu já, jednou nás ráno načapala máma a my to zahráli, že jsem měla zlý sen a nechtěla být sama, byl to přeci jen pořád můj starší bratr, to jsme si uvědomovali, jen když byli poblíž naši. Tehdy jsem měla i chvilkami pochybnosti, že děláme dobře, ale když jsem se na Edwarda zadívala, vše bylo pryč.

Naši hodně jezdili na služební cesty a většinou je měli ve stejném termínu. A nebo chodili na večírky a tak, měli jsme hodně prostoru pro sebe a nemuseli hrát divadélko. Ale i přesto, že jsme se tak znali, postupovali jsme pomalu.

Nevěděli jsme ani, co si můžeme k sobě dovolit. Polibky, doteky, ale dlouho trvalo, než jsme začali něco víc, avšak nikdy ne úplně. Nedokázali jsme to, ani já, ani Edward. Pořád jsme věděli, že jsme sourozenci, jedna krev. Někdy, když jsem si to uvědomovala, hnusily se mi jeho dotyky, ale bylo to silnější, než ta skutečnost, že je můj bratr.

*****

Přítomnost:

Opět jsem se vrátila do reality a podívala se okolo sebe. Už vycházelo slunce, měl být další slunečný den. Povzdechla jsem si a opět se vydala na cestu dál od všeho. Měla jsem nutkání pořád utíkat. To jsem měla, i když jsem byla člověk. Byl problém a já utekla. Většinou mě zastavil Edward a uklidnil.

On byl jediný, kdo to dokázal. I když jsem měla takové nutkání někoho zabít, raději jsem se sebrala a utíkala dál od všeho. Zastavila jsem se v lese a posadila se na strom a opět utekla myšlenkami pryč.

*****

Minulost:

S námi do školy a do mého ročníku chodila jedna holka. Myslím, že se jmenovala Samantha. Byla zvyklá mít každého i staršího kluka. A taky že měla celou školu. Až na Edwarda.

Byl oběd a my s Edwardem a naší skupinou přátel seděli u našeho stolu. Vesele jsem se bavili a plánovali na páteční večer, co podnikneme, když si k nám najednou sedla Samantha. Posadila se hned z druhé strany k Edwardovi. Všichni jsme zmlkli a čekali, co se bude dít. Vesele se usmála a podívala se na Edwarda. A já se začala bát, ona byla vážně hezká a nebyl problém, že by byla jeho sourozenec.

„Edwarde, co kdybychom v sobotu někam šli?“ zeptala se koketně. Nána jedna. V sobotu jeli naši za babičkou a my byli sami, to mi neudělá, že ne? Bála jsem se a podívala se na Edward. Ten se podíval na mě, pousmál se, a poté stočil svůj pohled k Sam.

„Promiň, ale nemám čas, už něco mám,“ usmál se a začal zase s Tonym řešit pátek. Musela jsem se usmát a dívala jsem se na její nevěřícný kukuč.

Myslela jsem si, že už bude vše v pořádku, ale ne. Protože jsme byli sourozenci, nemohli jsme to dávat světu najevo, a tak se holky nevzdávaly naděje na Edwarda. Proč on musel být ke všemu tak krásný?

A jednoho dne se nám to - tedy spíš mně – vymstilo. Byl to obyčejný školní den a já se zase nudila. O přestávce jsem šla na další hodinu a dívala jsem se po chodbě, když jsem se najednou zarazila. Udělala jsem dva kroky zpět a dívala se do vedlejší chodby.

Nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím. Učebnice mi vypadly z ruky. Dívala jsem se na ten líbající se pár a slzy se mi začaly kutálet po tváři, nečekala jsem na nic a utekla co nejrychleji pryč. Nezastavovala jsem se a utíkala rovnou domů do bezpečí.

Když jsem doběhla domů, běžela jsem do svého pokoje, kde jsem se zavřela. Lehla jsem si do postele, stulila se do klubíčka a začala brečet.

Bože, jsem blbá, co jsem si jen myslela? Je to můj starší bratr. Dělá to jen proto, abych byla šťastná a neublížil mi. Proč mi to nedošlo dřív? Nevím, jak dlouho jsem brečela, ale hlad mě donutil vylézt. A tak jsem šla do kuchyně udělat si jídlo. Míchala jsem si vajíčka na pánvi, když se okolo mě obmotaly paže.

„Nešahej na mě!“ vykřikla jsem a uskočila od něj. Díval se na mě zmateně a udělal, krok ke mně, ustoupila jsem.

„Nepřibližuj se ke mně, nešahej na mě, už nikdy!“ vřískla jsem na něj a utekla do pokoje. Hlasitě jsem třískla dveřmi, dopadla do postele a vlna slz se vrátila.

V tom mě objímal zase. Začala jsem se s ním prát. Nechtěl mě pustit, ale mně byl jeho dotyk nepříjemný po tom, co jsem viděla.

„Nešahej na mě! Vypadni! Nech mě!“ křičela jsem na něj a prala se s ním, ale on si mě stáhl pod sebe a ruce mi uvěznil nad hlavou. Nemohla jsem se hnout. Odvrátila jsem od něj pohled a nechala slzy dál téct.

„Bell,“ promluvil na mě, ale neotočila jsem se k němu. „Belli, mluv se mnou,“ šeptal ke mně.

„Nech mě napokoji, vypadni,“ zašeptala jsem k němu. Neměla jsem už sílu křičet. Slyšela jsem, jak si povzdechl, ale nepouštěl mě.

„Bell, co se stalo? Proč mám odejít?“ ptal se mě zoufale. Zavřela jsem oči a dál mlčela. Přehodil si moje ruce do jedné a druhou uchytil můj obličej.

Otočil si ho k sobě a najednou jsem ucítila jeho rty na mých. To přehnal, začala jsem se pod ním kroutit a prát se s jeho sevřením. Ale nic se nedělo, nepřestával, naopak začal být dravější.

„Vypadni si za Sam a mě se už nikdy nedotýkej,“ prskla jsem na něj a mít volné ruce, jednu mu ubalím. Překvapeně se na mě podíval.

„Co? Já s ní nic nemám,“ řekl překvapeně.

„Jasně, a to ve škole byl omyl. Ona chtěla líbat ty skřínky vedle tebe.“

„To ne, ale já to nečekal. Vyjela po mně najednou,“ bránil se hned. Zhnuseně jsem si odfrkla a propalovala ho dál nenávistným pohledem.

„Měl jsi mi hned říct, že je to blbost a děláš to, jen aby jsi mi neublížil,“ rozčílila jsem se opět.

„Bell, jak si to můžeš myslet? Miluju tě a vím, že tohle vše je naprostá hloupost, ano, ale nejde to. Potřebuju tě mít u sebe. Se Sam nic nemám, přísahám. Neviděla jsi to celé. Bell, prosím, nemuč mě takhle. Mluv se mnou. Miluju tě,“ zašeptal a při tom se mi díval do očí.

Pomalu se sklonil ke mně a čekal, co udělám. Byla jsem jako socha. Když spojil naše rty, nemohla jsem se už bránit, moje tělo si dělalo, co chtělo. S chutí jsem mu polibky oplácela a čím dál víc věřila jeho slovům.

„Promiň,“ zašeptal ke mně, když se odtáhl.

„Já se omlouvám, jsem trochu hysterka,“ zašeptala jsem k němu a opřela si hlavu o jeho hruď.

„Ale moje hysterka,“ zasmál se a dal mi pusu do vlasů. Než se vrátili naši, byli jsme u mě v posteli v objetí a povídali si. Bylo mi líto, že jsem na něj tak vyjela, ale co by to bylo za vztah bez menší hádky, že?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

12)  natali (14.09.2010 23:15)

mensi sourozenecka hadka...stane se nadherna kapca....mimichodem ma dobra presvedcovaci metody

9)  nikolienka (29.08.2010 22:40)

Tento nápad je taká blbosť až to je to najúžasnejšie čo som kedy čítala...
Neviem príde mi to čudné a neviem si to predstaviť v normálnom živote. Keby že sa ma chce môj brat dotknúť nejak takto ako sa dotýkajú teda dotýkali oni dvaja tak by som ho asi zaškrtila.
Je to čudné ale krásne napísané a vážne superný nápad nie každý to vie takto napísať.
Takže klobúk dole a ja sa teším na ďalšiu

8)  Elizabeth (29.08.2010 14:50)

Samozřejmě skvělé. A za minulý komentář vůbec nemusíš děkovat, anamor, psala jsem jen pravdu

7)  Marketa (29.08.2010 14:35)

nenapínej nás už aby byla další kapitola moc se ti to povedlo

5)  semiska (29.08.2010 11:33)

Moc krásný. Ta přítomnost je zajímavá a já jsem moc zvědavá, jak to bude s nima dál. Dneska jsem natrefila na tvoji povídku a začala ji číst. Získala jsi další věrnou čtenářku. Moc se těším na další kapitolku.

4)  semiska (29.08.2010 11:33)

Moc krásný. Ta přítomnost je zajímavá a já jsem moc zvědavá, jak to bude s nima dál. Dneska jsem natrefila na tvoji povídku a začala ji číst. Získala jsi další věrnou čtenářku. Moc se těším na další kapitolku.

2)  piskot94 (29.08.2010 10:59)

a začíná se to vyostřovat krásná kapitola, těším se, jak to bude pokračovat, přece jenom přítomnost vypadá hodně zajímavě, když si čtu ty úryvky tak honem další!!!

1