Srdci neporučíš - 15. kapitola | Stmívání FF

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

23.09.2010 [17:30], anamor, ze série Srdci neporučíš, komentováno 8×, zobrazeno 3352×

Najde Edward Bell? Kde bude? Co uvidí?

15. kapitola

Koukal jsem se na ni a vše řekl jí, jak vše bylo. Její výraz byl po většinu času nečitelný, jen chvíli se tvářila zděšeně, naštvaně, nevěřícně. Pečlivě jsem ji celou dobu skenoval pohledem. Hlavně poté, co jsem domluvil. Nepromluvila, nic nedělala, jen se dívala na mě. Neodolal jsem, byla tak krásná a tak blízko po dlouhé době.

Musel jsem to zkusit a tak jsem se k ní začal naklánět. Nic nedělala a já dostal naději. Když se najednou odtáhla a skočila ladně jako kočka dolů. Nevěřícně jsem se na ni díval. Běžela lesem pryč, směr město. Byli jsme tu asi dlouho, protože se stmívalo, takže mohla jít v klidu do města.

Neváhal jsem a vydal se za ní, nechtěl jsem ji dohonit. Jen sledovat, co bude dělat. Byl jsem na to zvědavý. I já tu nebyl nějakou dobu, ale rozhodně kratší než ona. Podle myšlenek Cullenových se sem nikdy nevrátila.

Sledoval jsem její stopu, až došla k domu. Našemu bývalému domu. Byl jsem si jistý, že tam bydlí adoptované děti po našich rodičích, i když i těm už muselo být dost let. Šel jsem potichu a dával si pozor, aby o mně nevěděla.

Stala vzadu na zahradě a dívala se dovnitř oknem. Bylo vidět až do obýváku. Pomalu jsem se k ní přiblížil, asi ji tam něco zaujalo, protože si mě nevšímala, i když mě už zajisté musela slyšet.

Postavil jsem se za ni a podíval se tam taky. V obýváku seděla rodinka s dětmi. A mezi nimi byla i naše matka. Ještě pořád žila, kolik to bylo let? Padesát? Teď jí bylo tak kolem devadesáti. Před ní na zemi si hrály dvě děti, byly malé, už to musely být její pravnoučata. Na sedačce seděli totiž dvoje páry. Jeden starší a jeden mladší. Náš dům patřil mezi ty velké, tak se nedivím, že tu byli všichni.

„Našli si jiné děti,“ vzlykla po chvíli Bella vedle mě.

„Trápili se. Ani ne po půl roce jsem zmizel i já. Nemohli být sami a tak adoptovali dvě děti. Byli ve stejném věku jako my dva. Bylo to to nejlepší, co mohli udělat,“ pošeptal jsem k ní a podíval se na ni. Dívala se do okna a její tělo se lehce chvělo. Asi zadržovala vzlyky a kdyby byla ještě člověk, měla by co dělat, aby jí netekly slzy.

Chtěl jsem ji objat a tišit. Ale jen co jsem k ní udělal krok, tak ucukla o krok, a poté zmizela v tmavém lese. Zase utíkala. Povzdechl jsem si a vydal se pomalu za ní.

Ted už mířila úplně jinam. Běžela směr pryč, asi se už chtěla vrátit domů. Ale pak se zasekla za městem, kde začíná hřbitov. Nechával jsem jí prostor, ale potřeboval jsem ji mít alespoň na očích.

Zase mě začalo štvát, že nevím, co si myslí. Proč zrovna u ní to nefunguje. Ale pak jsem si vzpomněl na to, že i když jsme byli lidé, měl jsem problém ji odhadnout. Už jako člověk jsem dokázal poznat, jak se kdo zachová podle jeho chování normálně a tak, ale u Bell jsem to nikdy neuměl. A koukám, že mi ani moje upírské smysly nepomůžou.

Zastavila se před bránou hřbitova a dívala se na ni. Asi váhala a přemýšlela, jestli se tam najde, když zmizela a tělo se nenašlo. Přesně jsem věděl, co tam bylo. Povzdechla si a šla blíž k velké kovové bráně a otevřela ji.

Následoval jsem ji jako stín. Určitě o mně věděla, ale neotočila se. Nevěděl jsem jestli ji mám poradit a nebo ne. Ale ona byla vždy paličatá a chtěla to dělat po svém. Tak jsem ji nechal, měl jsem alespoň víc času být s ní. Měli jsme celou noc a tak nějak extra nespěchala, ale po chvíli si asi na něco vzpomněla a tak rychle zamířila k místu, kde bylo to, co hledala.

Velký náhrobní kámen rodiny Swan. Byli tu pochováni naši prarodiče i my.

Isabella Marie Swan

Milovaná dcera, sestra a přítelkyně.

Edward Anthony Masen Swan.

Milovaný syn, bratr a kamarád.

Na náhrobku bylo i jméno našeho otce. Tady měla dokonce důkaz, že jsem adoptovaný, podle jména. Dívala se na ten náhrobek a mlčela. Dívala se na ty jména a hlavně na to moje. Teď měla jistotu, že jí nelžu.

Znovu vzlykla a otočila se směrem ke mně. Zadívala se mi do očí a já jí pohled oplácel. Nějakou chvíli jsme se dívali navzájem do očí a mně se to líbilo. Bylo to uklidňující, ani jeden nemluvil, jen jsme se na sebe dívali. Tolik jsem si přál překonat tu vzdálenost mezi námi, což byla jen dva metry, ale já měl pocit, že je to tak dvacet metrů.

Přál jsem si to překonat a pevně ji obejmout. Potřeboval jsem to, aniž bych nevěděl proč, ale bylo mi to jedno. Ale bál jsem se pohnout s tím, že zase uteče. Dnes by to nebylo rozhodně poprvé. Ani jsem nehodlal promluvit, prostě jsem se jen díval na tu krásku před sebou. A byl rád, že alespoň teď neutíká.

„Vždyť tělo se nenašlo,“ promluvila nakonec ona sama.

„Nenašlo, ale zasloužila sis mít hrob. Každý ho má mít,“ odpověděl jsem potichu a skoro šeptal, ale ne proto, že by tu leželi mrtví a měli mít klid, ale protože jsem nechtěl vyplašit Bellu.

„Tys tu byl kdy?“ zeptala se po chvíli znovu.

„Když jsem zvládl své ovládání, jezdil jsem sem každý rok. Podívat se tajně na rodiče, proto jsem věděl o jejich adoptovaných dětech. A schvaloval to, máma byla na dně poté, co jsi zmizela ty, natož když jsem pak zmizel já. Nechtěl jsem vědět, jak na tom byla. A pak jsem chodil sem za tebou na hřbitov,“ mluvil jsem stále potichu.

Bella se na mě jen smutně dívala a pak se otočila. Běžela pryč, přeskočila zeď hřbitova a pádila si to pryč. Nečekal jsem a vydal se opět za ní. Slíbil jsem, že ji dovedu domů. A tentokrát to i udělám, nesmí mi zmizet.

I kdyby už na mě nikdy nepromluvila, tak nesmím dovolit, aby zmizela. Už ne. Dám na ni pozor, i když je upír a určitě se o sebe postará sama, jako když byla člověk. Ale já ji tentokrát budu opravdu ochraňovat a udělám pro to vše. Ona je můj život, tak dlouho jsem ji postrádal, byl mrtvý. Až teprve teď díky její přítomnosti jsem zase ožil.

Třeba se mnou už nikdy nebude chtít mluvit. Třeba už někoho má, to mi bylo jedno, já na ni budu stále dávat pozor. Běžela hodně rychle a měla i náskok. Stačilo jen trochu přidat a dohonil bych ji, ale to jsem neměl v úmyslu. Nechtěl jsem ji vyděsit, aby zase utekla jinam. Ted ji musím dostat zpět ke Cullenovým. V klidu jsem ji pozoroval, jak běží a hlídal její směr.

Věděla přesně, kudy zpět do Forks. Nemusel jsem ji ani jednou navádět nebo něco takového. Byl jsem rád, že si to míří domů a nechce zase jít jinam. Byl jsem si jistý, že kdyby se o to pokusila, do Forks bych ji odtáhnul násilím. Nechtěl jsem totiž už nikdy vidět další zklamaný obličej matky, která ji miluje, tím, že se nevrátí.

Za celou dobu se na mě neotočila, ani náznak, že by se chtěla otočit, prostě nic. To mě štvalo, tak rád bych slyšel její myšlenky, nad čím celou dobu přemýšlí. A jestli se alespoň trošičku v jejích myšlenkách objevuju. Tolik jsem si to přál vědět, ale mohl jsem si to jen přát. Ona pro mě zase bude ta jediná, u které nemám jistotu.

Jistě jsme se blížili k domu Cullenových. Byl jsem zvědavý, jak to tam bude vypadat.