Srdci neporučíš - 12. kapitola | Stmívání FF

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

17.09.2010 [16:30], anamor, ze série Srdci neporučíš, komentováno 11×, zobrazeno 3166×

Dnes se dozvíte to, co stejně tušíte. A také jak to bylo potom. Hledali Bellu? Našli něco? CO to vše udělá s Edwardem?

12. Kapitola – Nečekané zjištění

„Musím vám říct pravdu,“ řekl jsem potichu, ale oba se na mě hned nechápavě podívali.

„Bella není u Kris. Vlastně nikdo neví, kde je. Odpoledne jsme se pohádali a ona utekla,“ zašeptal jsem k nim. Oba se na mě dívali překvapeně.

„Vy jste se pohádali? Ale kvůli čemu? Nikdy se nehádáte. Nikdy jste se ani nepohodli. Co se stalo?“ ptala se mě vyplašeně a zmateně máma. A bylo mi jasné, že musím s pravdou ven. Ona měla pravdu, nikdy jsme na sebe ani nezvýšili hlas.

„Asi se vám to nebude líbit, ale my jsme spolu s Bellou měli mezi sebou něco víc.“ Koukal jsem se do země, protože mi bylo jasné, že bych v jejich očích viděl to zklamání a opovržení, kterého jsme se s Bell celou dobu báli.

„Jak něco víc?“ ptala se ještě víc zmateně máma.

„Asi rok jsme spolu chodili. Vím, je to divné, hrozné, vždyť jsme sourozenci, ale my si nemohli pomoct. Nikdy to ale nedošlo až moc daleko. Bella dnes utekla, protože jsem se s ní rozešel. Přeci jen to bylo divné a nemůžeme spolu být,“ povzdechl jsem si a skácel se do křesla. Oba se na mě zvláštně dívali, ale tak, jak jsem to nečekal.

„Charlie, asi bychom mu měli říct pravdu,“ povzdechla si máma.

A já byl úplně vedle. Nic jsem nechápal. Jakou pravdu?

Táta přikývl a podíval se na mě.

„Víš, Edwarde, nejsi náš biologický syn. Adoptovali jsme tě, když ti byl rok a nám se narodila dcera. Tví rodiče měli autonehodu a my tě hlídali. Tvoje matka, Elizabeth, jak jsi jí podobný. Nechali jsme si tě u sebe. Nechtěli jsme, aby jste se jednou s Bells hádali, protože byste věděli, že jsi adoptovaný a nebo ses díky tomu cítil nějak odstrčeně, tak jsem to díky tomu, že Reneé má stejné oči, zahráli, že jsi opravdu náš.“

Překvapeně jsem na ně zíral. Neměl jsem slov, tohle jsem vážně nečekal ani v nějaké pitomé telenovele. Oni mě adoptovali. Moji rodiče měli nehodu, honilo se mi pořád hlavou.

Ale pak jsem si uvědomil důležitou věci, asi nejdůležitější. Já nejsem skutečný bratr Belly. Nejsme příbuzní! Můžeme být spolu, běhalo mi hlavou a v tu chvíli jsem byl snad nejšťastnější člověk na světě. Bože, až se to dozví Bella. Bella!

„Ale je tu problém, nikdo neví, kde Bella je. Utekla hned po škole, když přišla domů,“ řekl jsem vyděšeně, když mi to došlo. Oba se na mě podívali, jako by jim to taky teprve teď došlo.

Táta hned volal policii. A tak se během půl hodiny začalo pátrat. Nejdřív mě nechtěli vzít s sebou, to mě opravdu vytočilo, tak jsem přesvědčil Franka a vydali jsme se spolu do lesa hledat.

Běhali jsme po lese a volali moji Bellu. Ale nic jsme nemohli najít, až se po chvíli lesem ozval křik a my se tam rozeběhli. Moje srdce bilo rychleji a nebylo to tím, že jsem běžel, ale měl jsem strach o Bell. Doufal jsem, že ji našli a hlavně, aby byla v pořádku.

Běžel jsem lesem za těmi výkřiky a bál se toho, co mě tam čeká. Když jsem doběhnul na takový malý palouček, ostatní už tu byli a tak tu od baterek bylo dost světla. Všichni stáli na jednom místě do kruhu a nevěřícně se na něco dívali, tak jsem se tam vydal. Když jsem uviděl, na co ostatní zírají, zarazil jsem se a zíral stejně jako oni. Na zemi leželo mužské tělo. Byl potrhaný, jako by se pral s medvědem. V tu chvíli - tedy pokud to ještě šlo - jsem dostal o Bellu ještě větší strach. Doktor už prohlížel toho muže, kterého nikdo neznal, asi turista.

„Hej, něco mám, to nebude jeho!“ křikl najednou Peter a všechny nás probudil z transu. A tak jsem šel rychle k němu. Měl pravdu, opravdu to nebylo toho muže, ale mojí Belly.

Byl to řetízek s modrým kamínkem, menším srdcem a dvěma dalšími přívěšky ve tvaru E a B. Bella ho dostala ode mě k narozeninám. Bože, ona tu byla!

„To je Belly,“ vyhrkl jsem zděšeně.

Ona tu byla. Na místě, kde je mrtvý muž rozsápaný medvědem. Jakou měla ona šanci proti němu, když ani na strom pořádně neuměla? Nulovou. Ale ne, to není pravda, ona žije, hádal se můj rozum se srdcem. Rozumu bylo jasné, že je mrtvá, ale moje srdce to nechtělo přiznat, a já sám taky ne. Nesmí to být pravda. Moje Bella musí být v pořádku.

Držel jsem v ruce pevně ten řetízek a moje já se stále hádalo. Po nějaké době mě odvedli domů. Ostatní ještě pátrali, ale já věděl, že už nic nenajdou, i když jsem si nechtěl přiznat, že je mrtvá.

*********

Přítomnost:

Probudil jsem se do přítomnosti. Podíval jsem se z velké prosklené stěny a viděl, jak je zataženo a prší. Můj pohled padl na moje levé zápěstí, které bylo zdobeno Belliným řetízkem, obtočil jsem si ho kolem zápěstí. Abych ji měl navždy u sebe. Povzdechl jsem si a vstal ze sedačky. Nevěděl jsem, jak dlouho jsem se zabýval svými myšlenkami, a tak jsem raději vylezl ven. Šel jsem do obýváku, kde byla jen Esme.

„Kde jsou všichni?“ zeptal jsem se zmateně, protože teprve teď mi došlo, že neslyším jiné myšlenky než její.

„Alice se rozhodla holky vytáhnout na nákupy a vzali kluky jako nosiče,“ usmála se na mě.

Byl jsem rád, že jsem se tomu vyhnul, a šel si k ní sednout.

„Jak dlouho jsem byl mimo?“

„Něco kolem tří dnů. Občas se na tebe šel někdo podívat, ale tys nevnímal, asi si vzpomínal, že?“

„Ano, vzpomněl jsem si na dobu, kdy ještě bylo vše v pořádku a Bella byla doma,“ povzdechl jsem si.

„Dej jí čas. Za tu dobu, co ji znám, vím, že se se vším vyrovná, jen potřebuje čas.“

„Jenže s tím, co jsem jí udělal já, se nevyrovná, na to ji znám moc dobře. Vždy před takovými věcmi utíkala, stejně jako teď. Vrátí se, ale až bude mít jistotu, že já tu nejsem,“ vyvedl jsem Esme z omylu.

Poté jsem si skočil na lov a vrátil se k Belle do pokoje.

********

Minulost:

Po týdnu se přestalo s hledáním. A po měsíci byla Bella prohlášena za mrtvou. Na důkaz mrtvého muže rozsápaného medvědem a jejího řetízku, co se u něj našel.

René se složila a Charlie na tom taky nebyl nejlépe. Jenže já na tom byl ze všech nejhůř. Miloval jsem ji a mou vinou utekla do lesa. A to mě užíralo víc než ostatní smutek, já měl v sobě i výčitky svědomí, které byly oprávněné. Za to, že tu není, jsem mohl jen a jen já, nikdo jiný. Nevylezl jsem z pokoje, až do dne jejího pohřbu. Nechtěl jsem lézt René a Charliemu na oči. Věděl jsem, že i oni vědí, kdo za to může.

Pohřeb se konal, i když se tělo nenašlo. Oblékl jsem si černý oblek, na oči, které byly rudé od pláče, nasadil sluneční brýle a vydal se na místní hřbitov. Bylo tam snad celé město. Postavil jsem se o něco dál. Všichni už věděli, co se dělo předtím, než Bella utekla, a tak se na mě i všichni dívali jako na vyvrhela. Zasloužil jsem si to, to nepopírám. Když obřad skončil, všichni se vydali domů, ale já se rozhodl zůstat.

Díval jsem se na rakev a nenáviděl se. Mělo mi být jasné, jak bude reagovat. Měl jsem být zodpovědný a nejdřív to říct rodičům. Protože kdybych to udělal, vše by bylo jinak. Ted bych mohl být doma v klidu s Bellou a mohli bychom být spolu. A nemusel jsem se koukat na to, jak se naši rodiče trápí. Přišli o jejich jediné dítě, jedinou dceru, kterou jim teď už nikdo nevrátí. Po dlouhé době bylo v tomto slunečném městě zase hnusně a pršelo, bylo to jako znamení. Bella milovala slunce, a teď tu nebyla a slunce také nesvítilo.

I po pohřbu jsem se stále schovával v pokoji a jen počítal dny do začátku školy, kdy odejdu na vysokou. Ale ani v den odjezdu jsem se nemohl schovat před vzpomínkami. Přišlo mi to jako včera, když mi Bella brečela v náručí a bála se toho, až odejdu. A teď tu byl ten den a ona tu nebyla, nebrečela tak, jak sem se bál, že to bude. Místo toho jsem já měl opět co dělat, abych zase nezačal brečet.

A tak jsem tedy na začátku školního roku odjel na Darthmouth. Byl jsem rád, že nemusím být doma a koukat se na to, jak se rodiče trápí. Byl jsem na koleji s Tonym, ten mě chápal, a tak se mě ani nějak moc nepokoušel rozptýlit. Věděl, že je to k ničemu.

A tak jsem tedy začal studovat vysokou školu. Ale nebavilo mě to. Nic z toho, co jsem dělal, pro mě nemělo žádný význam, bylo to jen proto, abych přežil den a něco dělal, i když jsem pomalu nevnímal, co to dělám. Nic z toho, co jsem měl rád, jsem už nedělal. Nehrál jsem na klavír ani neposlouchal muziku. Jen jsem studoval, i když to pro mě taky nic neznamenalo.

Dívky ve škole mě pořád někam zvaly a musím uznat, že byly i hezké, ale žádná neměla u mě šanci, žádná nebyla Bella. Všechny jsem vnímal jen okrajově, nijak zvlášť moc. Moje srdce bylo totiž už zadané, navždy - Belle.

Tony chodil na večírky, ale mě prostě nemohl donutit, abych šel. Rád jsem byl poslední dobou sám a chodil se procházet. Nedaleko školy byl les, do kterého jsem chodil denně, povídal jsem si s Bellou, jako by tu byla se mnou. I když to bylo už půl roku, já stále nemohl uvěřit tomu, že je mrtvá. Něco ve mně tomu prostě nedokázalo uvěřit a říkalo, že je někde tady.