19.04.2011 [12:00], MisaBells, ze série Slunovrat, komentováno 15×, zobrazeno 2972×

„Omlouvám se, ale prostě si myslím, že nedokáže odolat a bude mě chtít dostat, až se na tohle podívá. A já bych nechtěl, aby mu něco uniklo. Samozřejmě, že tohle bylo celé pro něj. Ty jsi jenom člověk, který se bohužel ocitl na špatném místě ve špatnou dobu, a nepopiratelně se přidal ke špatné partě, mohl bych dodat.“ Stál jsem v rohu pokoje a sledoval Jasperův notebook. V baletním studiu našel kameru a Alice trvala na tom, abychom si nahrávku přehráli. Přitom se na mě omluvně dívala. Jako kdyby věděla, co uvidí, ale nedokázala si pomoct. V mysli mi to však ukázat nechtěla a já teď stál, drtil opěrku židle před sebou a měl znovu vztek, že jsem se k Jamesovi nedostal sám. Obraz kamery se pohnul. James vykročil k bledé Belle. Cítil jsem její strach, viděl jsem její vyděšené oči.

„Než začneme…“ Při těch slovech jsem v žaludku pocítil vlnu nevolnosti. Něco takového jsem nečekal.

„Jen bych to rád trošku rozvedl. Odpověď byla jasná od samého začátku, a já jsem se tak bál, že to Edward pochopí a zkazí mi zábavu. Jednou už se mi to stalo, ale to už je dávno. Jednou jedinkrát, kdy mi moje kořist unikla. Víš, upír, který měl tak pošetile rád tu svou malou oběť, udělal volbu, ke které tvůj Edward neměl dost síly. Když ten starý pochopil, že jdu po jeho malé přítelkyni, ukradl ji z ústavu, kde pracoval – nikdy nepochopím posedlost, kterou někteří upíři mají po vás lidech – a jakmile ji osvobodil, tak si ji pojistil. Zdálo se, že si ani nevšimla bolesti, chudinka malá. Trčela v té černé díře cely tak dlouho. O sto let dřív a byla by za svá vidění upálená na hranici. Ve dvacátých letech dvacátého století to byl blázinec a šoková terapie. Když otevřela oči, silná svým čerstvým mládím, bylo to, jako kdyby nikdy předtím neviděla slunce. Ten starý upír z ní udělal mocnou novou upírku, a už nebyl důvod, abych se jí dotýkal.“ Slyšel jsem jeho hraný povzdech. Opěrka nedokázala odolávat. Praskla a drobné třísky se sesypaly k podlaze. Alice sledovala monitor a ani se nepohnula. „Tak jsem na oplátku zničil toho starého.“

„Alice,“ vydechla Bella užasle a Alice tiše vzlykla. V jejích myšlenkách jsem viděl jen tu černočernou tmu. Nemyslela absolutně na nic, zato Jasper měl myšlenky podle mého gusta. Bohužel k jeho i k mé smůle jsme neměli ani jeden šanci na vendetu.

„Ano, tvoje malá kamarádka. Byl jsem překvapený, když jsem ji viděl na mýtině. Takže si říkám, že by její smečka měla být schopná najít v této zkušenosti jistou útěchu. Já jsem dostal tebe, ale oni dostali ji. Jedinou oběť, která mi kdy unikla, to je vlastně docela čest.

A ona voněla tak pěkně. Pořád lituju, že jsem ji nikdy nemohl ochutnat… Voněla ještě líp než ty. Promiň – nechtěl jsem být hrubý. Máš velmi příjemnou vůni. Takovou květinovou…“

„Proto si nic nepamatuju,“ konstatovala tiše Alice. Mlčel jsem. Nepotřebovala odpověď. Stačila jí Jasperova přítomnost a opora. Natáhl k ní ruku a pohladil její stehno. „Proto jsem tím, čím jsem. Kvůli Jamesovi…“

„Mrzí mě to,“ zašeptal Jasper. Souhlasně jsem přikývl.

„Mě ne. Jsem sice ráda, že vím, jak k tomu došlo, ale tenhle život mi dal tebe,“ vzdychla Alice a Jasperova tvář i mysl se rozjasnily.

„Co já bych bez tebe dělal?“ dožadoval se odpovědi Jasper a oba si zamilovaně hleděli do očí. Cítil jsem, jak mi hrdlo a hruď spaluje divný pocit. Žárlivost? Ne, nežárlil jsem. Byl jsem ze srdce rád, že jsou tihle dva spolu. Kdo jiný by dokázal Jaspera držet nad vodou poté, čím si prošel? A kdo by vydržel s hyperaktivní a nejvíc optimisticky smýšlející upírkou, jako je Alice, když ne on? Rozhodně to nebyla žárlivost. A pak mi to došlo. Závist. Poprvé ve své zbytečné existenci jsem něco chtěl tak moc, až jsem to jiným málem nepřál. Já. Možná, že kdybych nebyl tak moc zahleděný do sebe, mohl jsem udělat to, co by pro Bellu bylo nejlepší. Tedy nejlepší ve smyslu – v tu danou chvíli. Měl jsem udělat to, co ten starý upír. Vzít Jamesovi důvod. Sledoval jsem, jak se ti dva oždibují rty a culí se. Měl bych odejít, ale za jejich siluetami mě upoutal obraz ze studia. Hýbal se. Byl o kus dál, než předtím. Tentokrát nepřežil ani zbytek opěrky židle. Bastard!

„To je velmi hezký efekt,“ podivil se a kamera snímala tu skleněnou spoušť, kterou způsobil Bellin náraz. „Tušil jsem, že tahle místnost dodá mému malému filmovému dílku vizuální dramatičnost. Proto jsem si k setkání s tebou vybral tohle místo. Je to tu dokonalé, nemyslíš?“

Spalovalo mě nové zoufalství a potřeba něco zničit. Ulevit jí. Pomoct jí, přestože ležela hned vedle a spala. Byla živá a kousek ode mě, přesto mi tohle nedělalo dobře. Vrčel jsem. Alice s Jasperem se už opět soustředili na video.

Je mi to líto, Edwarde, pomyslela si Alice. Ušklíbl jsem se. Vždyť je to už pryč. Víc se mu pomstít nemůžu. Tím, že jsme ho zničili, připravil jsem se o vlastní uspokojení z jeho smrti. Bolestivé smrti. Hodně moc bolesti! Sakra. Trhnul jsem sebou, když jí dupnul na nohu a Bella zakřičela. Vrhl jsem se iracionálně proti notebooku a mrštil s ním o zeď.

„Edwarde!“ okřikl mě Jasper a ve vteřině mi bylo vše jedno. Připadal jsem si, jako když jsem si lokl silného vína. Skácel jsem se do křesla a ušklíbl se.

„Promiň,“ hlesl jsem. „Koupím ti nový.“

„To doufám!“ durdil se na oko a sbíral kousky počítače. „Ještě tam něco bylo.“

„Asi bych to už nezvládl, nezlob se,“ mručel jsem.

„Edwarde, měl bys to vidět,“ vybídla mě Alice.

„Tak mi to ukaž ty.“

„To víš, že jo! A ty se mnou mrštíš, jako s tím notebookem, ne?“ Musel jsem se zasmát.

„Vím, že jsem to přehnal. Omlouvám se,“ špitl jsem.

„Je to jenom počítač, Edwarde,“ tišila mě Alice. Jasper se k ní otočil čelem a zvedl ruce dlaněmi vzhůru v nechápajícím gestu. Jako kdyby říkal: Jak jenom počítač?

„Koupím ti nový,“ zopakoval jsem hlasitěji. „A lepší,“ navnadil jsem ho.

„To si piš, že jo, brácho,“ zubil se Jazz a hodil notebook za hlavu.

Edwarde, měl bys tam jít.

„Je tam René,“ vzdychl jsem. Setkání s Bellinou matkou bylo… zvláštní. Šíleně se bála o dceru, což se dalo čekat, ale předpokládal jsem, že mě obviní. Já být na jejím místě, udělal bych to. Jenže když jsme jí řekli, co se stalo, pomyslela si něco o tom, že to je prostě Bella a hlavně, že je celá. René nám opatrně poděkovala za zavolání a postarání se o její dceru. Trpěla nás poblíž Belly, protože měla pocit, že nám to dluží. Nevymlouval jsem jí to. Nedokázal bych být už ani chvíli dál, než pět metrů od ní, což jsem momentálně byl. Kdyby něco, můžu to vzít přímo skrz zeď.

„Neukousne tě,“ smála se Alice.

„Už posledně si myslela cosi o tom, že snad nepotřebuju spát.“

„Jak chceš, ale Bella se za chvíli vzbudí.“ Už jsem neviděl, jak se tváří, protože jsem se prudce otočil a vyšel z pokoje, abych akorát viděl mizející René za rohem chodby. Vplul jsem k Belle a usadil se do malého křesla. Její vůně se konečně vracela ke sladkým květům. Když ji přivezli, napíchli jí žílu a podali transfúzi. Absolutně to potlačilo její identitu. Jako kdybych už tak nebyl dostatečně vzteklý. Teď už to byla opět ona. Jen ta nemocniční dezinfekce ještě trošku drásala mé nervy. Jenže Bella žila. Vracela se jí pomalu barva do tváří a podle Alice se měla vzbudit už dnes. Teď. Za malou chvíli. Neodolal jsem a opřel si bradu co nejblíže k Bellině tváři.  Nadechl jsem se. Od chvíle, kdy mým hrdlem protekla její krev, nepálilo to tak silně. Bylo to, jako když má někdo angínu, ale už se uzdravuje. Je to cítit, ale nebolí to. Samá ale. Bez „ale“ by to nešlo. Buď a nebo. Z blížícího se šílenství mě zachránil pohyb. Bella se pohnula. Zvedla svou paži a přibližovala ji ke své tváři.

„Ne, nedělej to,“ vyhrkl jsem tiše a sevřel její zápěstí v dlani.

„Edwarde?“ Otočila lehce hlavu a se mnou se roztančil svět. Jak moc jsem se těšil, až uslyším její hlas? Jak moc jsem prahl po vyslovení mého jména z jejích úst? „Ach Edwarde, mně je to tak líto!“ vydechla.

„Pšššš. Už je všechno v pořádku.“

„Co se stalo?“ Zamračila se. Nejspíš se pokoušela rozpomenout. Já bych na to nejraději zapomněl.

„Málem jsem přišel příliš pozdě. Mohl jsem přijít příliš pozdě,“ šeptal jsem zmučeně.

„Byla jsem tak hloupá, Edwarde. Myslela jsem, že má mou maminku.“

„Všechny nás oklamal.“

„Musím zavolat Charliemu a mamince,“ vyhrkla najednou.

„Alice jim zavolala. Renée je tady – no, tady v nemocnici. Právě si šla pro něco k jídlu.“

„Ona je tady?“ Snažila se posadit, ale zamotala se jí hlava. Přidržel jsem ji kolem ramen a lehce ji položil zpět na polštíř.

„Brzy se vrátí,“ sliboval jsem. „A ty musíš zůstat v klidu.“

„Ale co jsi jí řekl?“ panikařila. „Co jsi jí řekl, proč že jsem tady?“

„Spadla jsi ze dvou křídel schodů a propadla jsi oknem. Musíš uznat, že se to mohlo stát.“ A já bych byl možná spokojenější, než s tím skutečným důvodem jejího pobytu v nemocnici. Nebyla by to moje vina, i když vlastně ano, protože pokud by to došlo tak daleko a ona spadla ze schodů, znamenalo by to, že jsem si ji špatně střežil. Málo chránil. Vzdychla.

„Jak špatně na tom jsem?“ zeptala se.

„Máš zlomenou nohu, čtyři zlomená žebra, pár tržných ran na hlavě, modřiny ti pokrývají každý centimetr kůže a ztratila jsi hodně krve. Dali ti několik transfúzí. Nelíbilo se mi to – na chvíli ti to úplně pokazilo osobní vůni,“ stěžoval jsem si.

„To pro tebe musela být příjemná změna.“

„Ne, mám rád, jak voníš.“

„Jak jsi to provedl?“ zeptala se tiše. Věděl jsem okamžitě, co myslí. Nevěděl jsem proč, ale došlo mi to. Dívala se na mě zvědavě a překvapeně. Sám jsem si to nedokázal pořád vysvětlit. Jak jsem dokázal proboha přestat?

„Nevím jistě,“ přiznal jsem. Uhnul jsem pohledem od jejích udivených očí, zvedl z postele její ruku zabalenou do gázy a podržel si ji něžně ve své, opatrně, abych nepřerušil drátěné napojení na jeden z monitorů.

Povzdechl jsem si, aniž bych opětoval její pohled. „Bylo nemožné… přestat,“ zašeptal jsem. „Nemožné. Ale dokázal jsem to.“ Konečně jsem našel sílu podívat se jí do očí. „Musím tě milovat.“ Lehce jsem se na ni usmál.

„Nechutnám tak dobře, jak voním?“ Oplatila mi úsměv.

„Chutnáš ještě líp – líp, než jsem si představoval.“

„Promiň,“ omlouvala se.

Zvedl jsem oči ke stropu. „Ze všech věcí se omlouváš zrovna za tohle.“

„Za co bych se měla omlouvat?“

„Za to, žes´ mě o sebe málem navždy připravila.“

„Promiň,“ omlouvala se znovu.

„Vím, proč jsi to udělala. Samozřejmě to i tak byl holý nerozum. Měla jsi počkat na mě, měla jsi mi to říct.“

„Nepustil bys mě.“

„Ne,“ souhlasně jsem zavrčel, „nepustil.“

Najednou sebou bezdůvodně trhla a zamračila se. Jímala mnou hrůza. Spousta pacientů měla ve chvíli, kdy už to vypadalo na uzdravení, nějakou příhodu. Děsil jsem se, že se to stalo. „Bello, co se děje?“ panikařil jsem a celé mé tělo se napjalo. Co ji bolí? Potřebuje léky?

„Co se stalo s Jamesem?“ Ulevilo se mi, že jsem se spletl.

„Když jsem ho od tebe odtáhl, Emmett s Jasperem se o něj postarali.“ Měl jsem to být já. Ne oni. Já mu měl oddělit hlavu od těla. Bylo mi líto, že jsem tu čest neměl. Vzpomněl jsem si na to video a zuřil jsem.

„Neviděla jsem tam Emmetta ani Jaspera.“

„Museli opustit místnost… bylo tam moc krve.“

„Ale tys zůstal.“

„Ano, já jsem zůstal,“ řekl jsem hrdě.

„A Alice a Carlisle…“ vydechla udiveně.

„Oni tě taky mají rádi, víš.“

„Viděla Alice tu pásku?“ zeptala se úzkostně.

„Ano,“ zavrčel jsem. Nedokázal jsem si pomoct. James neměl zemřít tak snadno.

„Ona byla vždycky ve tmě, proto si nic nepamatovala.“

„Já vím. Ona to teď chápe.“ Pokoušel jsem se ji neděsit. Mluvit klidně a vyrovnaně, ale nešlo to. Pořád jsem viděl, jak Belle láme kosti, jak se vysmívá jeho hlas celé té záchranné akci, mě, Alici…

„Br,“ škubla sebou najednou a vytrhla mě z myšlenek.

„Co je?“ zeptal jsem se zase úzkostlivě. Bolí ji to? Udělal jsem něco? Co myslela tím br?

„Jehla,“ vysvětlila a zvedla oči, aby na ni neviděla. Pokoušela se zhluboka dýchat.

„Bojí se jehly,“ zamumlal jsem pro sebe šeptem a zavrtěl hlavou. Tak tohle jsem asi nebyl schopný pochopit. Šlo to mimo mě. „To snad ne. Sadistický upír, dychtivý umučit ji k smrti, jistě, žádný problém, uteče, aby se s ním setkala. Jehla do žíly, naproti tomu…“ monologoval jsem. Obrátila oči v sloup.

„Proč jsi tady ty?“ zeptala se. Nejspíš jsem ji urazil. Nebo si uvědomila, že to je moje vina a nechce mě tu. Měl jsem to čekat. Takhle se zachovat rozhodně měla. Proč mě to nenapadlo? Byl jsem tak zaslepený svým štěstím, že ji mám u sebe a živou, až jsem zapomněl na její pocity. Nechce mě tu. Odmítá mě. Zamračil jsem se, jak se mi hrudník sevřel bolestí.

„Chceš, abych odešel?“

„Ne!“ protestovala okamžitě. „Ne, chtěla jsem říct, proč si moje matka myslí, že jsi tady? Musím mít historku připravenou, než se vrátí.“

„Aha,“ vydechl jsem. Blahořečil jsem jejímu nulovému pudu sebezáchovy. Alespoň pro tuhle chvíli. Věřil jsem, že by mě to zabilo, kdybych od ní odešel, ale zároveň jsem věděl, že by to bylo tím nejlepším, co bych pro ni mohl udělat. „Přijel jsem do Phoenixu, abych si s tebou rozumně promluvil a přesvědčil tě, aby ses vrátila do Forks,“ vyprávěl jsem historku pro lidi. „Souhlasila jsi, že se se mnou setkáš, a vydala ses do hotelu, kde jsem bydlel s Carlislem a Alicí – samozřejmě jsem tam byl s rodičovským dohledem,“ dodal jsem ctnostně, „ale ty jsi cestou do mého pokoje zakopla na schodech a… no, zbytek znáš. Nemusíš si ovšem pamatovat žádné podrobnosti, máš dobrou výmluvu, pokud jde o nejasnosti v detailech.“

„Ta historka má pár trhlin. Jako třeba žádná rozbitá okna.“

„Ne tak docela,“ řekl jsem. „Alice si to užila, skoro až moc, když vyráběla důkazy. O všechno se postarala velmi přesvědčivě – pravděpodobně bys ten hotel mohla žalovat, kdybys chtěla. Nemusíš se ničeho obávat,“ slíbil jsem a konečně pohladil lehce její tvář. Potřeboval jsem to. Cítit ji na konečcích prstů, dotýkat se jejích tváří. Svíral jsem v dlani její zápěstí, to ano, ale potřeboval jsem víc. „Tvoje jediná starost teď je, aby ses rychle uzdravila.“

„To bude trapas,“ zamumlala si pro sebe, když se přístroj u její hlavy zbláznil a začal pípat. Nejspíš myslela sestru, až přijde, aby to zkontrolovala, a bude chtít vysvětlení. Představil jsem si Bellu, jak jí vysvětluje, že to je reakce na můj dotek. Tedy doufal jsem, že to bylo tím. Pobavilo mě to, a pak mě napadlo, že bych si to poslechl rád znovu. Jen tak. Pozlobit sestřičky, Bellu, Carlislea…

„Hmm, tak si říkám…“ Pomalu jsem se naklonil dopředu, pípající zvuk se divoce zrychlil, než se jejích rtů ty mé dotkly. Ale když to udělaly, ačkoliv s nejněžnějším tlakem, pípání ustalo docela.

Okamžitě jsem se stáhl, vyděšený tou reakcí. Mělo to pípat! Když jsem byl dostatečně daleko, ozvalo se klasické píp, píp. Ulevilo se mi.

„Zdá se, že s tebou budu muset být ještě opatrnější než obvykle,“ zamračil jsem se. Stále lehce vyděšený. Zástava se mi nelíbila.

„Nebyla jsem hotová s líbáním,“ stěžovala si. „Tohle mi nedělej.“

Usmál jsem se a sklonil se, abych ji znovu zlehka políbil. Monitor zdivočel. Tohle byl můj původní plán!

Chtěl jsem ještě pokračovat, ale na chodbě začalo být rušno. Můj čas s Bellou nejspíš vypršel. Renée byla vytočená. Předražená nemocnice, nepříjemná obsluha a neměli její oblíbené kafe. Špatná kombinace, ale jsou i horší věci. Třeba, když dcera chodí s upírem.

„Myslím, že slyším tvou matku,“ řekl jsem zase s úsměvem.

„Neopouštěj mě,“ vykřikla zděšeně. Zarazilo mě to. Její tvář se zkřivila v čisté hrůze a strachu. Vyvedlo mě to z míry a nedokázal jsem chvíli nic jiného, než civět na její vyplašenou tvář.

„Neodejdu,“ slíbil jsem vážným tónem a pak se usmál. „Zdřímnu si.“

Přesunul jsem se z tvrdé plastové židle vedle Belly na tyrkysové koženkové polohovací křeslo v nohách postele, celý jsem se na ně natáhl a zavřel oči. Byl jsem dokonale nehybný.

„Nezapomeň dýchat,“ zašeptala sarkasticky. Zhluboka jsem se demonstrativně nadechl, oči stále zavřené.

„Mami!“ zašeptala šťastně, hlas plný lásky a úlevy.

„On nikdy neodchází, že ne?“ zamumlala si pro sebe. Potlačil jsem úšklebek. Přeci jsem spal. Nedostatek kofeinu dělal své. Pravdou bylo, že jakmile Renée zmizela z jejího pokoje, pokaždé jsem tu byl já a čekal. Jednou jsme spolu mluvili. Pokládal jsem za svou povinnost udělat to. Představit se jí a seznámit se s ní. Měřila si mě u toho zvláštním pohledem a občas se potutelně usmála, když jsem jí tvrdil, jak udělám první poslední pro Bellino pohodlí a návrat domů, do Forks. Ujišťoval jsem ji, že to Bella zvládne, protože je silná a statečná… Renée se u toho stále usmívala a její myšlenky jen kopírovaly má slova. Docela pěkně jsme si popovídali, ale jen jednou. Pak jsme se jen pozdravili ve dveřích Bellina pokoje. Renée přicházela, já odcházel. Většinou.

„Mami, já tě tak ráda vidím!“ vzlykla Bella.

„Bello, já jsem byla tak rozčilená!“ stěžovala si Renée.

„Moc mě to mrzí, mami. Ale teď už je všechno v pohodě, je to v pořádku,“ uklidňovala ji.

„Hlavně jsem ráda, že tě konečně vidím s otevřenýma očima.“ Posadila se na kraj její postele.

„Jak dlouho jsem je měla zavřené?“

„Je pátek, holčičko, nějakou dobu jsi byla v bezvědomí.“ Dlouhé bezvědomí. Bezvědomí plné čiré hrůzy, jak na tom pak bude a jestli to zvládne. Podle Alice nebylo pochyb, že to bude dobré, ale její vize… Jednou tak a podruhé onak.

„Pátek?“ Byla šokovaná.

„Museli tě nějakou dobu držet pod sedativy, holčičko – máš spoustu zranění.“

„Já vím.“

„Máš štěstí, že tam byl doktor Cullen. Je to tak milý člověk… ovšem velmi mladý. A vypadá spíš jako model než jako lékař…“ Teď už jsem se usmát musel. Viděl jsem, že se dívá Belle do tváře a Bella na ni, takže jsem nebyl spatřen.

„Seznámila ses s Carlislem?“

„A Edwardovou sestrou Alicí. Je to roztomilá dívka.“

„To je,“ souhlasila Bella horlivě. V mysli Renée jsem viděl, jak se po mně otáčí. Opět jsem profesionálně zkameněl.

„Neřekla jsi mi, že máš ve Forks tak dobré přátele,“ vytýkala jí Renée, aniž by se ode mě odvrátila. Bella se přikrčila, což Renée viděla koutkem oka. Ztuhl jsem. Napadla mě stejná otázka jako Renée.

„Co, bolí?“ zeptala se úzkostně a otočila se zpátky k Belle. Dovolil jsem si v tu chvíli otevřít oči. Setkal jsem se s Belliným pohledem. Vypadala nejistě, ale rozhodně ne, že by ji něco bolelo. Klamala?

„Už je to dobré,“ uklidňovala nás oba. „Jenom si musím pamatovat, že se nemám hýbat.“ V klidu jsem se zase vrátil do role sochy.

„Kde je Phil?“ zeptala se Bella rychle. Podezříval jsem ji, že se pokouší změnit téma.

„Na Floridě – ach, Bello! To nikdy neuhodneš! Právě když už jsme chtěli odjet, nejlepší zpráva!“

„Dali mu smlouvu?“ zajímala se.

„Ano! Jak jsi to uhodla? Suns, věřila bys tomu?“

„To je skvělé, mami,“ řekla. V jejím hlase jsem slyšel náznak smutku, nebo ji vážně začínala bolet zranění? Nechtěla to jen říct?

„A Jacksonville se ti bude moc líbit,“ horovala René. V ten okamžik mi došlo, že i kdybych sebevíc chtěl, nedokázal bych ji tu držet. Nepřijela navěky. Jen na chvíli, než skončí sezóna a máma se vrátí domů. Odejde. Vždyť Bella miluje teplo a slunce a zelenou s hnědou. Nenávidí studené počasí, zimu, déšť, šedou. Co by ji tu drželo? „Měla jsem trošku starosti, když Phil začal mluvit o Akronu, s tím sněhem a vším, protože víš, jak nenávidím zimu, ale teď Jacksonville! Tam je pořád sluníčko a ta vlhkost opravdu není tak strašná. Našli jsme úžasný dům, žlutý, s bílými rámy a verandou, jak v nějakém starém filmu, a ten velký dub, co tam je, a je to jenom pár minut od oceánu, a budeš mít vlastní koupelnu –“

„Počkej, mami!“ přerušila ji. Napjal jsem se. „O čem to mluvíš? Já na Floridu nepojedu. Žiju ve Forks.“

„Ale to už nemusíš, hlupáčku,“ zasmála se Renée. „Phil teď bude moct být mnohem víc doma… hodně jsme o tom mluvili, já to udělám tak, že na zápasy venku se budu střídat, polovinu času strávím s tebou, polovinu s ním.“

„Mami, já chci žít ve Forks. Už jsem si zvykla ve škole a mám tam pár kamarádek a Charlie mě potřebuje. Je tam úplně sám a vůbec neumí vařit.“ Renée se po mně znovu otočila.

Nevypadá jako kamarádka. Kvůli němu? Je hezký, ale… Kvůli němu? Renée se otočila zase na Bellu.

„Ty chceš zůstat ve Forks?“ zeptala se Renée udiveně. A pak bleskla očima zpátky ke mně. „Proč?“

„Říkala jsem ti – škola, Charlie – au!“ trhla sebou. Já taky!

„Bello, drahoušku, ty Forks nenávidíš,“ připomněla jí. V tuhle chvíli jsem Renée neměl rád. Sobecky jsem spoléhal na to, že jí to nepřipomene, přestože jsem nevěřil, že by si to sama Bella nepamatovala.

„Není to tak zlé,“ kuňkla Bella.

René se zamračila. Několikrát se podívala na mě a na Bellu a zase zpět.

„Je v tom ten kluk?“ zašeptala.

„To taky,“ přiznala Bella a zrudla. „Měla jsi čas si s ním popovídat?“ zeptala se.

„Ano,“ zaváhala a dívala se přitom na mě. „A chci o tom s tebou mluvit.“

„O čem?“ zeptala se Bella.

„Myslím, že je ten chlapec do tebe zamilovaný,“ žalovala tichým hlasem. Kousl jsem se do rtu, jako to dělávala Bella, abych se nerozesmál.

„Taky si to myslím,“ špitla Bella a zrudla.

„A co ty cítíš k němu?“ Jenom chabě skrývala zvědavost, která s ní cloumala.

Povzdechla si a podívala se jinam. Kdyby moje srdce mohlo bít, nejspíš by stejně v tuhle chvíli přestalo. Čekal jsem, co řekne. Miluje mě? „Jsem do něj pěkně zblázněná.“ Tak tohle jsem nečekal. Zesílil jsem stisk zubů na svém spodním rtu a doufal, že jej neukousnu.

„No, zdá se být velmi milý, a panebože, je neuvěřitelně hezký, ale ty jsi tak mladá, Bello…“ Děkuju, napadlo mě, když se René nadechla.

„Já to vím, mami. Nedělej si s tím hlavu. Je to jenom zamilovanost,“ uklidňovala ji Bella.

„To je pravda,“ souhlasila spokojeně. Já byl však trochu jiného názoru. Spíš jiného přání. Jen zamilovanost?

„Potřebuješ odejít?“ zajímala se Bella, když Renée vzdychla a stočila pohled k hodinám na zdi.

„Phil by měl za chviličku volat… nevěděla jsem, kdy se vzbudíš…“

„V pohodě, mami. Nebudu sama.“

„Brzy se vrátím. Spala jsem tu, víš,“ oznámila Belle pyšně.

„Ale mami, to přece nemusíš! Můžeš spát doma – vůbec si toho nevšimnu.“

„Byla jsem moc nervózní,“ přiznala rozpačitě. „V sousedství došlo k nějakému zločinu a já jsem tam nerada sama.“

„Ke zločinu?“ zeptala se Bella poplašeně.

„Někdo se vloupal do toho tanečního studia za rohem a vypálil ho do základů – vůbec nic tam nezbylo! A přímo před ním nechali stát ukradené auto. Pamatuješ, když jsi tam chodila tančit, drahoušku?“

„Pamatuju,“ zachvěla se a škubla sebou. Napjal jsem se.

„Můžu tu zůstat, děťátko, jestli mě potřebuješ.“

„Ne, mami, budu v pořádku. Edward tu bude se mnou.“

Podívala se, jako kdybych právě já mohl být důvod, proč chce zůstat. „Vrátím se večer.“ Znělo to jako slib, stejně tak to ale mohlo být varování. Opět se na mě podívala.

„Mám tě ráda, mami.“

„Já tě mám taky ráda, Bello. Snaž se být opatrnější, když chodíš, miláčku, nechci tě ztratit.“ Na chodbě se ozvalo tiché klapání gumových podrážek o lino. Sestra?

Málem jsem to zapomněla, do háje. Musím zkontrolovat srdeční monitor té Swanové. Vzpomněl jsem si na ten Bellin výkyv a na tváři se mi rozlil pobavený úsměv. René se zvedla ve chvíli, kdy sestra vpadla do pokoje.

Sestra kontrolovala výpis a lehce se zamračila.

To je divný, přemítala.

„Cítíš úzkost, děvenko? Tvoje tepová frekvence se tady trochu zvýšila.“

„Je mi dobře,“ ujistila ji Bella. Nezklamala – zrudla.

„Povím tvé ošetřující sestře, že jsi vzhůru. Za chviličku se na tebe přijde podívat.“

Jakmile zavřela dveře, vymrštil jsem se do stoje a usadil se u Belly.

„Tys ukradl auto?“ udeřila na mě.

Usmál jsem se.„Bylo to dobré auto, velmi rychlé.“

„Jaké bylo zdřímnutí?“ zeptala se.

„Zajímavé.“

„Cože?“ Sklopil jsem oči a zadíval se na lem její deky.

„Jsem překvapený. Myslel jsem, že Florida… a tvoje matka… no, myslel jsem, že si to přeješ.“

„Ale ty bys na Floridě musel trčet celý den uvnitř. Mohl bys vycházet jenom v noci, jako skutečný upír.“

Zlehka jsem se pousmál. A pak jsem zvážněl. Bylo to milé, že se ohlížela na mě, ale věděl jsem, jak to bude, až odejde. Nebudeme spolu. Zabije mě to, ale ona bude šťastná. „Já bych zůstal ve Forks, Bello. Nebo na nějakém podobném místě,“ vysvětloval jsem. „Někde, kde už bych ti nemohl ubližovat.“

Nastalo hrobové ticho. Monitor začínal opět panikařit, jenže tentokrát to nebylo příjemné. Zvedl jsem oči a sledoval její udivený výraz ve tváři. Mlčel jsem.

A pak do místnosti energicky vešla další sestra. Seděl jsem klidně jako kámen, zatímco ona chvilku zkušeným okem sledovala Belly výraz, než se otočila k monitorům.

„Čas na další léky proti bolesti, srdíčko?“ zeptala se laskavě a poklepala na přívod kapačky.

„Ne, ne,“ zamumlala Bella bolestně. „Nic nepotřebuju.“

„Není nutné hrát si na hrdinu, zlatíčko. Bude lepší, když se nebudeš tak vyčerpávat; potřebuješ si odpočinout.“ Čekala, ale Bella jen zavrtěla hlavou.

„Dobře,“ povzdechla si. „Zmáčkni tlačítko, až budeš chtít.“

Čím ji ten kluk jenom rozhodil?!

Vrhla jeden přísný pohled na mě a jeden starostlivý na přístroje, pak odešla. Ihned jsem reagoval. Sevřel jsem Bellinu bledou tvář v dlaních.

„Pššš, Bello, uklidni se,“ prosil jsem.

„Neopouštěj mě,“ prosila tiše.

„Neopustím,“ slíbil jsem. „Teď si odpočiň, já pak zavolám sestru zpátky, aby ti dala léky.“ Její srdce stále běželo tryskem a ne a ne se uklidnit.

„Bello,“ pohladil jsem ji úzkostně po tváři. „Já nikam nejdu. Budu přímo tady, dokud mě budeš potřebovat.“

„Přísaháš, že mě neopustíš?“ zašeptala a celá se třásla.

Vzal jsem její obličej do obou dlaní a naklonil se blíž. Hrdlo mě pálilo a v ústech se mi tvořil jed. Ignoroval jsem ho s absolutním nezájmem. Pro teď. Teď bylo něco mnohem důležitějšího. Někdo mnohem důležitější. „Přísahám.“ Uklidnila se. Její dech se zpomalil a srovnal se jí srdeční tep. Nespouštěl jsem z ní oči, dokud se jí vše nevrátilo do normálu.

„Je to lepší?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ odpověděla, ale vypadala, že si tím není zase tak moc jistá. Něco ji znervózňovalo? Něčemu nevěřila? Mně nevěřila? Měla by mi věřit. Potřeboval jsem její důvěru k tomu, abych dokázal věřit sám sobě. Bez její podpory bych se mohl rovnou – vlastně nemohl, ale v tu chvíli, kdy bych její podporu ztratil, tak bych si to přál – zabít.

„Tohle byla silně přehnaná reakce,“ zamumlal jsem sám pro sebe, tak tiše, že to nemohla slyšet. Částečně to patřilo mně, ale více jí. To ona dostala hysterický záchvat z představy, že je beze mě. Hřálo mě to u srdce a nejraději bych metal kotrmelce, ale proč ona? Já bych měl líbat zem, po které chodí.

„Proč jsi to říkal?“ zašeptala. Sekl jsem se. Mohla to slyšet. Slyšela to. „Už tě unavuje, muset mě pořád zachraňovat? Ty chceš, abych odjela?“ Jednou mě tahle žena zabije.

„Ne, nechci být bez tebe, Bello, samozřejmě, že ne. Měj rozum. A nevadí mi, když tě mám zachraňovat, ani v nejmenším – jenomže já jsem tě musel zachraňovat proto, že jsem tě sám vystavil nebezpečí… to kvůli mně jsi teď tady.“

„Ano, to máš naprostou pravdu,“ zamračila se. Konečně byla ochotna to přiznat. Když jsem mluvil o zabíjení, netušil jsem, že to bude tak rychle. „Kvůli tobě jsem tady – živá.“

„Spíš polomrtvá,“ špitl jsem, neochotný vzdát se své pravdy. Zase mě překvapila. Spletl jsem se. Nic nepřiznávala, lhala si dál. „Pohřbená v gáze a sádře a stěží schopná se hýbat.“ Alespoň mi neutečeš, napadlo mě iracionálně.

„Já jsem nemluvila o své nejnovější zkušenosti, kdy mi hrozila smrt,“ odsekla podrážděně. „Myslela jsem na ty ostatní – můžeš si vybrat. Kdyby nebylo tebe, už bych hnila na hřbitově ve Forks.“ Trhl jsem sebou jen z pouhé představy jejího náhrobku. Mohlo to být mojí vinou. Ne Jamesovou. Mojí. Jako kdybych absolutně ztratil niť. Nebo tehdy, když se na ni hrnula dodávka Tylera Crowleyho. Napadlo mě v tu chvíli, že kdokoliv jiný, jen ne ona a její vůně krve. Její krev ne. Vybavil jsem si nejnovější zkušenost s Bellinou životadárnou tekutinou a uvědomil si, že to byl další hazardní kousek v mé sbírce. Neustále jsem dráždil hada osudu. Neustále.

„To na tom ovšem nebylo to nejhorší,“ začal jsem a na chvíli se odmlčel. Potřeboval jsem to ze sebe dostat a mnohem víc jsem potřeboval, aby to slyšela právě Bella. Moje Bella. „Ani to, jak jsem tě tam viděl na podlaze… zhroucenou a zlomenou. Ani to, že jsem si myslel, že jdu moc pozdě. A že jsem slyšel, jak křičíš bolestí – všechny ty nesnesitelné vzpomínky, které si s sebou ponesu po zbytek věčnosti. Ne, nejhorší byl ten pocit… to vědomí, že nedokážu přestat. Věřil jsem, že tě zabiju sám.“

„Ale tys mě nezabil.“ Prosté konstatování, jakože venku prší. To byla celá ona.

„Mohl jsem. Tak snadno.“ Kdy ti to dojde, a začneš se bát? Měla by ses bát! Ne, neboj se mě. Mě ne.

„Slib mi to,“ zašeptala.

„Co?“ nechápal jsem.

„Ty víš, co,“ zavrčela rozzlobeně. Nemohl jsem to udělat. Vždyť já sám si nebyl jistý, jestli to je pro ni to nejlepší. Jestli to dokážu a odolám. Už jsem věděl, jak chutná, což nebylo o tolik jednodušší než předtím. Naopak. Jen ten pocit, že jsem o ni málem přišel, mi dodal sílu nechat si ji. Nezabít ji. Nejdřív ji vyplísnit za to, že odešla a málem mě o sebe připravila, a pak… Copak já vím, jestli se někde nezamiluje? Lidské emoce jsou tak pomíjivé… Nechtěl jsem ji svazovat slibem, který by jednou chtěla sama porušit. U mě to bylo jasné. Změnila mě. Od základu. Moje láska k ní nezmizí ani na konci věčnosti. Mojí věčnosti, protože Bellin pud sebezáchovy značně kolaboval.

„Nezdá se, že jsem dost silný, abych se od tebe držel dál, a tak předpokládám, že si prosadíš svou… bez ohledu na to, jestli tě to zabije, nebo ne,“ dodal jsem hrubě. Bylo jí jedno, jestli mě o sebe připraví.

„Fajn. Říkal jsi mi, jak jsi přestal… teď chci vědět, proč,“ žádala nanovo.

„Proč?“ opakoval jsem opatrně. Něco mi unikalo, ale zaboha jsem nemohl přijít na to, co to je.

„Proč jsi to udělal. Proč jsi prostě nedovolil, aby se ten jed rozšířil? Teď už bych byla jako ty.“ Ohluchl jsem a pokoj se roztočil. Jak o tom sakra ví?! Zatnul jsem vztekle zuby a představil si Alici, jak jí trhám jeden vlas za druhým.

Já nerada! Křičela její mysl. Tohle jsem odmítal komentovat. I Alici.

„Uznávám, že jestli někdo nemá žádné zkušenosti s milostnými vztahy, pak jsem to já,“ pokračovala Bella. „Ale prostě mi připadá logické… že by si muž a žena měli být tak nějak rovni…, tedy, že jeden z nich se nemůže pořád vrhat střemhlav do nebezpečí a zachraňovat toho druhého. Musejí se zachraňovat navzájem.“

Složil jsem si paže po straně postele a položil si na ně bradu. Nahrála mi. Měl jsem pro ni odpověď.

„Ty jsi mě zachránila,“ řekl jsem tiše s úsměvem.

„Nemůžu být pořád Lois Laneová,“ stála si na svém. „Já chci být taky Superman.“

„Nevíš, o co žádáš.“ Odvrátil jsem tvář a díval se na okraj polštáře.

„Myslím, že vím.“

„Bello, to tedy nevíš. Měl jsem skoro devadesát let na to, abych si to promyslel, a pořád si nejsem jistý.“

„Mrzí tě, že tě Carlisle zachránil?“

„Ne, to mě nemrzí. Ale můj život byl u konce. Já jsem se ničeho nevzdával.“

„Ty jsi můj život. Jsi to jediné, co za žádnou cenu nechci ztratit.“ Nezlomí mě. Nebude jako já nebo Alice. Nepřipravím ji o to. Ne kvůli tomu, abych ji měl věčně. Nevezmu jí duši, to ani náhodou. Jsem sobec. Ale takový? Možná ano, ale ne k Belle. Bella musí žít. Postarám se o její krásný život. Ne o její brzkou smrt.

„Já to nemůžu udělat, Bello. Neudělám ti to.“

„Proč ne? Neříkej mi, že je to moc těžké! Po dnešku, nebo to vlastně bylo před několika dny… stejně, po tom už by to měla být hračka.“

„A ta bolest?“ připomněl jsem po chvíli sarkasticky. Chytil jsem se stébla, protože jsem se vážně začínal topit. Byla tak pevně rozhodnutá…

Pobledla. Trefil jsem se. Nenáviděla bolest, stejně jako jehly a zimu a déšť…

„To je můj problém,“ řekla. „Dokážu se s tím vypořádat.“

„Statečnost beru, ale jen do chvíle, než se stává šílenstvím.“

„O to tady nejde. Tři dny. No a co.“ Zamračil jsem se. Další informace, kterou by vědět neměla. Pro její dobro. Proč jí to Alice říkala? Mohla žít v přesvědčení o několika dnech krutých bolestí, šílených křečí a rozhodně by jí tohle nenapadlo, ale díky Alici věděla, že přeměna trvá 3 dny. Jak jí to mám vymluvit, když toho tolik ví? Bolí to, to ano, ale… Pak mě napadl další argument.

„Charlie? Renée?“ Mlčela hodně dlouho. Občas se nadechla, aby mi odpověděla, ale zase ta slova spolkla. Pohltil mě pocit vítězství, protože neměla odpověď.

„Podívej, o to tady taky nejde,“ zamumlala nakonec nepřesvědčivě. „Renée se vždycky rozhodovala podle toho, jak jí to vyhovovalo – jistě by mi dopřála to samé. A Charlie je odolný, je zvyklý být sám. Nemůžu se o něj starat napořád. Mám vlastní život, který musím žít.“

„Přesně,“ odsekl jsem, protože přesně to jsem se jí pokoušel vysvětlit. „A já ti ho neukončím.“

„Jestli čekáš, až budu na smrtelné posteli, mám pro tebe novinu! Právě jsem tam byla!“

„Uzdravíš se,“ připomněl jsem jí a potlačoval příval iracionální hysterie.

Zhluboka se několikrát nadechla. Propíjeli jsme jeden druhého pohledem.

„Ne,“ řekla pomalu. „Neuzdravím.“ Zamračil jsem se.

„Samozřejmě, že se uzdravíš. Možná budeš mít jednu dvě jizvy…“

„Ty se pleteš. Já umřu.“

„Vážně, Bello.“ Hysterie ve mně začínala vážně sílit. „Dostaneš se odsud za pár dnů. Nanejvýš za dva týdny.“

Dívala jsem se po mně nasupeně. „Možná neumřu teď… ale jednou umřu. Každý den, každou minutu se tomu přibližuju. A zestárnu.“ Tak takhle to myslí? Jako kdybych to nevěděl sám. Zavřel jsem oči a sevřel kořen nosu mezi palec a ukazováček. Tohle jednou přijde. Věděl jsem to a Bellina slova mi to jen znovu vytáhla na povrch.

„Tak se to většinou stává. Tak by to mělo být. Tak by se to stalo, kdybych neexistoval – a já bych neměl existovat.“ Měl jsem ji minout. O několik desetiletí, století, let. Zasupěla. Překvapeně jsem otevřel oči.

„To je hloupost. To je jako jít k někomu, kdo právě vyhrál v loterii, vzít mu jeho peníze a říct, ‚Hele, prostě se vrátíme k tomu, jak by to mělo být. Je to tak lepší.‘ A to neberu.“

„Já jsem stěží výhra v loterii,“ zasténal jsem.

„To je pravda. Ty jsi mnohem lepší.“ Obrátil jsem oči v sloup. Nevymluvím jí to. Je paličatá. Měl jsem vztek. Nechtěla to pochopit, nebo si jen cosi nalhávala.

„Bello, o tomhle už nebudeme diskutovat. Odmítám tě odsoudit k věčné noci, a tím je to skončeno.“

„Jestli si myslíš, že tohle je konec, tak mě moc dobře neznáš,“ řekla výhružně. „Nejsi jediný upír, kterého znám.“ Zatmělo se mi při těch slovech před očima.

„Alice by se neodvážila,“ zavrčel jsem. Její vize se nesplní!

„Alice už to viděla, viď?“ hádala. „Proto tě zlobí to, co říká. Ona ví, že budu jako ty… jednou.“

„Nemá pravdu. Taky tě viděla mrtvou, a nesplnilo se to.“

„To si počkáš, než já budu sázet proti Alici.“

Dlouhou dobu jsme na sebe zírali. Bylo tam velké ticho, až na bzukot přístrojů, pípání, kapání, tikání velkých hodin na zdi. Nakonec jsem se přestal mračit. Stála si prostě jen za svým přesvědčením. Nechtěl bych nikdy poddajnou loutku, co se sebou nechává zametat, ale jednou jí to vysvětím tak perfektně, až to přijme a pochopí. Teď se mi musí hlavně uzdravit. Ještě máme čas.

„Tak kam jsme se to dostali?“ přemítala.

„Myslím, že se tomu říká slepá ulička,“ řekl jsem ironicky a bez humoru jsem se zasmál.

Povzdechla si. „Au,“ vyjekla tiše.

„Jak se cítíš?“ zeptal jsem se pohotově a oči mi padly na tlačítko na sestru.

„Je mi fajn,“ lhala.

„Nevěřím ti,“ řekl jsem něžně.

„Neusnu.“

„Potřebuješ si odpočinout. Všechno tohle hádání ti škodí.“

„Tak to vzdej,“ nadhodila.

„Pěkný pokus.“ Sáhl jsem na tlačítko.

„Ne!“ Ignoroval jsem ji a zmáčkl jej.

„Ano?“ zaskřípal reproduktor na zdi.

„Myslím, že jsme připraveni na další léky proti bolesti,“ řekl jsem klidně a Bellin rozzuřený výraz jsem nenápadně přehlédl.

„Pošlu tam sestru.“ Ten hlas zněl velmi znuděně.

„Nevezmu si je,“ prohlásila rozhodně.

Zvedl jsem demonstrativně hlavu k sáčku s roztokem, který visel vedle její postele. „Myslím, že tě nebudou žádat, abys něco polykala.“

Tepová frekvence jí začala stoupat. Vyděsila se? Aha, jehla. Zase ta jehla. Vzdychl jsem a zavrtěl nechápavě hlavou. Vážně to nikdy nepochopím.

„Bello, máš bolesti. Potřebuješ si odpočinout, aby ses mohla uzdravit. Proč jsi tak umíněná? Už do tebe nebudou zavádět další jehly.“

„Já se nebojím jehel,“ zamumlala. „Bojím se zavřít oči.“ Konejšivě jsem se na ni usmál a vzal její hlavu do dlaní.

„Říkal jsem ti, že nikam nejdu. Neboj se. Dokud ti to bude dělat radost, budu tady.“

Oplatila mi úsměv. „To mluvíš o věčnosti, víš.“

„Ále, to tě přejde – je to jenom zamilování,“ citoval jsem její vlastní slova předtím s Renée.

„Byla jsem šokovaná, když to Renée spolkla. Já vím, že ty to víš líp.“

„To je ta krásná věc na tom, být člověkem. Věci se mění.“

„Šetři dechem,“ odfrkla si.

Smál jsem se, když vstoupila sestra a v ruce třímala injekční stříkačku.

„Promiňte,“ řekla mi úsečně.

Vstal jsem a přešel na druhý konec malého pokoje, kde jsem se opřel o zeď. Založil jsem paže na prsou a čekal. Upírala na mě oči, stále plné úzkosti. Klidně jsem opětoval Belly pohled. Klidně – navenek. Uvnitř jsem sám sebe přesvědčoval, že dělám správnou věc.

„Tak, a je to, drahoušku,“ usmála se sestra, jak jí do hadičky napíchla lék. „Teď se budeš cítit líp.“

„Díky,“ zamumlala Bella bez nadšení. Netrvalo to dlouho. Téměř okamžitě jsem cítil, jak se její vůně mění. Fuj.

„To by mělo stačit,“ zabručela pro sebe sestra, jak Belle klesla víčka.

Sestra se po mně krátce otočila, pomyslela si cosi o sexy zadku – což mě rozhodně nemohlo rozhodit – a odešla. Vmžiku jsem byl u Belly a hladil ji po tváři.

„Zůstaň,“ zadrmolila nezřetelně.

„Zůstanu,“ slíbil jsem. „Jak jsem řekl, dokud ti to bude dělat radost… dokud to bude to, co je pro tebe nejlepší.“

„To není to samé,“ zamumlala nesouhlasně. Zasmál jsem se.

„Teď se tím netrap, Bello. Můžeš se se mnou hádat, až se vzbudíš,“ sliboval jsem pobaveně.

„…bře.“ Koutky úst se jí na malinkou chvilku zvlnily do lehkého úsměvu. Políbil jsem ji do vlasů za uchem.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem a doufal, že si to bude opakovat po celou dobu spánku. A že až se probudí, bude to vědět.

„Já tebe.“

„Já vím,“ zasmál jsem se tiše a znovu použil její slova ze studia. Z posledních sil otočila hlavu a zavrtěla s ní. Hledala mě. Vrněl jsem blahem, že to jsem já, co chce. Jenže tu opět bylo to protivné „ale“. Teď jsem to nehodlal řešit. Přitiskl jsem lehce rty k těm jejím a krátce ji políbil. Chtěl bych víc, ale skoro spala.

„Díky,“ vzdychla.

„Nemáš zač.“

„Edwarde?“ zamumlala sladce omámeně.

„Ano?“

„Sázím na Alici,“ vzdychla a její tělo se absolutně uvolnilo. Už tu nebyla. Spala a měla své poslední slovo. Jenže v můj prospěch hrálo století odříkání, trpělivosti a studií. Vymluvím jí to a v tomto případě jdu rozhodně proti Alici. Musím jít, protože kdyby ne, zničil bych své zásady a zklamal své rodiče. Zapřel bych svou výchovu. Učili mě, že mám dělat to nejlepší pro svou rodinu a ženu, kterou miluji. Nestavět vlastní touhy nad ty její. Byť jsem si nesčetněkrát pohrával s myšlenkou, která hraničila s mou sobeckostí, vyhrával jsem. A udělal bych to zase. Jsem sobec, ale ne tak velký, abych jí vzal duši a rodinu. Spala, díval jsem se na její hladkou tvář a hladil ji po hřbetu dlaně. Občas jsem jí vtiskl polibek do vlasů, na tvář, na prsty… nevzbudila se. Nemluvila, protože tohle nebyl její spánek, tak jak jsem byl zvyklý. Nevrtěla se. Byla kamenná a mě napadlo, že by byla tou nejdokonalejší upírkou pod sluncem, kdybych to dovolil. Ale to se nestane.

„A já na sebe,“ zašeptal jsem a potutelně se usmál své domýšlivosti.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!