29.07.2010 [20:45], Amisha, ze série Slunce ledem popálené, komentováno 18×, zobrazeno 2752×

Bella se nějak nedokáže smířit s tím, co je. Co provede, aby se cítila líp?

Běželi jsme lesem k domu. Cítila jsem jejich pohledy. Báli se, že jim zase uteču. Já byla ale zvědavá.
„Carlisle, jak jste věděli, kde budu, nebo co dělám?“ To byla nejpalčivější otázka.
„Máme dary. Edward čte myšlenky, Jasper - jak sis už všimla - ovlivňuje pocity a Alice vidí budoucnost. Další z nás už mají jenom silnější některé vlastnosti, Emmett sílu, Rosalie krásu, Esmé mateřský pud a já dokážu celkem dobře odolat lidské krvi.“
Hm, to je tedy něco. Moment, čtení myšlenek?! Podívala jsem se na toho zrzavýho mizeru. A nic. Že by mě ignoroval? Vycítil můj pátravý pohled a zašklebil se.
„Ne, tobě myšlenky číst neumím.“ Znělo to opravdu naštvaně, ale mě se ulevilo. I když to asi znamená, že jsem rozbitá. Zase!
Doma se rozprchli do svých pokojů. Zůstala jsem sama v obýváku. Co budu dělat? Ven bez nich nesmím a tady má každý svůj koníček. Rozhlížela jsem se, až můj pohled upoutalo piáno v rohu místnosti. No vida. Naučím se hrát. Sedla jsem si a otevřela ho.
„Umíš hrát? Nebo bych ti mohl ukázat, jak na to, co říkáš?“ Tvářil se tak mile. Upíral na mě ty svoje velké oči. Roztomilost jeho pohledu kazil fakt, že mu v nich stále prosvítala červená. Barva mojí krve.
„Od tebe nechci nic! Už jsi toho udělal dost! Jenom už pro mě, prosím tě, nic nedělej!“ vylítla jsem na něj.

Bože, ten mě tak štval! A vůbec! Kdo mi zkazil život? On. Takže... Víc jsem nepřemýšlela a skočila po něm. Odstrčila ho a on proletěl oknem, zavřeným. Koukala jsem za ním. Jemně jsem si otřela jednu ruku o druhou. Dobrá práce.
Než jsem se stačila otočit a hledat opět nějakou činnost, byl zpátky a svíral mě v objetí, které do něžného mělo daleko. Odrážela se v něm veškerá zloba, kterou ke mně cítil. Nebo k sobě?
„Co? Nelíbil se ti let? Zvykej si. Nejradši bych ti provedla něco mnohem horšího, to mi věř,“ vrčela jsem mu do tváře.

„Nemůžeš mě nenávidět víc, než nenávidím sám sebe. Nikdy si neodpustím, co jsem ti provedl. Nikdy, rozumíš?! Chceš mě zničit? Prosím. Ještě ti budu vděčný.“

Zarazila jsem se. Jeho pohled mě bolel. Najednou jsem byla v pokoji sama. A ta samota byla tíživá. Věděla jsem, kde je. Šel k sobě do pokoje. Ale krom toho, že tam došel, se už neozýval žádný zvuk.

„Spokojená?“ ozvalo se jízlivě ze schodiště. „On trpí, sama jsi pocítila, jak je snadné se neovládnout. Tvoje krev pro nás všechny byla lákadlem, ale pro něj největším. Bojoval s tím, ale ty jsi ho překvapila, když jsi přijela pozdě a on najednou neměl nic, co by mu bránilo. Na parkovišti nikdo nebyl. Jen ty a on. Alice ho nemohla zastavit, protože se rozhodl v tu chvíli.“ Odsekávala každé slovo. Asi měla pocit, že bych jí jinak nerozuměla.

„Rosalie, dej mi pokoj.“ Zalezla jsem si do rohu pokoje a trucovala. Mám na něj právo být ošklivá. Nebo ne?
Stále jsem se nudila. Po příhodě s klavírem jsem se raději tvářila, jako že neexistuju. V domě vládla napjatá atmosféra. Všichni byli takoví prkenní. Rosalie mě přehlížela a Edward se už neobjevil. Tolik jsem ho chtěla nenávidět, ale něco ve mně se tomu strašně bránilo, skoro mi to způsobovalo fyzickou bolest.

Esmé pořád pracovala na mém pokoji. Když se mě potřetí ptala na oblíbenou barvu a já neodpověděla, tak to vzdala a šla to udělat po svém. Alice byla ve městě nakupovat. Potřetí. Jasper a Emmett byli někde venku a netuším, co tam vlastně dělali. Vlastně mi to bylo ukradené. Carlisle byl v práci.

„Bellinko, už máš hotový pokojík. Pojď se podívat, jestli se ti to bude líbit,“ štěbetala Esmé někde z vrchního patra. Zvedla jsem se a šla to prozkoumat.

Pokoj byl jako celý dům sladěný ve dřevě, skle a keramice. Všechno v odstínech kakaa a vanilky. Nábytek jemný, žádná přehnaná moderna. Uprostřed pokoje stála velká postel s robustním dřevěným rámem. Němě jsem otevřela pusu. Bože! Ono to má nebesa. Nevěřícně jsem k nim došla a pohladila lehkou látku. To jsem si vždycky hrozně přála. Byla jsem dojatá. Esmé opřená o obložení se na mě zjihle koukala, viděla, jak jsem naměkko, a tak mě po chvilce přišla obejmout.

„Vítej v rodině. Je mi líto, že tvůj život obrátil tímto směrem. Ale jsem ráda, že mám novou dceru.“
Vzlykla, a já...
Stály jsme tam v objetí a štkaly spolu. Já dojetím z její laskavosti a kvůli nespravedlnosti osudu. A ona výčitkami. Jemně jsem se odtáhla na délku paží a odhodlaně jí pohlédla do očí.

„Já to zvládnu. Musím! Ale musíte mi pomoct. Bez vás ze mě bude stvůra a to nechci.“

Náhle byl pokoj plný. Emmett mě rval z náruče Esmé a hulákal: „To je přece jasňačka, ségra!“
Jasper stál opřený tam, kde byla původně ona, culil se a jemně kýval. Alice seděla v tureckém sedu na mé posteli – vůbec nevím kdy, nebo jak, se tam dostala. Soustředěně sledovala výjev před sebou. Když jsem se podívala pozorněji, viděla jsem, že to bylo jenom zdání. Očividně měla vizi blízké budoucnosti. Všiml si toho i Jasper.

„Alice, co vidíš?“
„Budeme mít návštěvu. Přijede Eleazar a holky,“ prohlásila nezaujatě, ale něco mi na tom nesedělo. To, jak se na sebe všichni pokradmu podívali. Nakonec postupně zase odešli, jenom Alice seděla na pelesti a k ničemu se neměla.

„Děje se něco?“ nedalo mi a zeptala jsem se.
„Myslím, že ne. Víš, chtěla bych, aby to tu bylo jako dřív. To, co se ti stalo, je moje vina, stgejně jako jeho. Vlastně víc moje. Měla jsem to vidět. Věděla jsem, že má problém. Je mi to tak líto.“ Její ramena se chvěla, oči klopila k podlaze a mně jí bylo líto. Asi nejsou takoví, jak jsem si myslela. Sedla jsem si k ní, abych ji objala, ale na jejím místě už jsem jenom sevřela vzduch. Stála u dveří zády ke mně.

„Nikdy si to nepřestanu vyčítat.“ Odešla.
Jo, ale to už mi nepomůže. I přesto, že se velká část mé rodiny měnila ve vlky, byla jsem šťastná.

Týden před tím, než mě Edward kousl, jsme jeli na výlet. Venku pršelo. Jak jinak taky. Jacob vletěl do pokoje.

„Vstávej, Růženko, jdem se projít, chci ti ukázat ty hranice.“

Někdy bych potřebovala tlačítko na ztlumení zvuku. Četla jsem si zrovna romantický historický román a vůbec se mi do toho nečasu nechtělo.

„Nejdu.“
Zamračil se, a pak mu blýsklo v očích. Zmizel z pokoje, aby se za chvilku vrátil s Paulem. Oba se tvářili, jako by neměli vůbec nic za lubem. Začala jsem se bát. Oprávněně. Paul ke mně přiskočil a podržel mi ruce, Jacob z nich vyhodil knihu a začal mi přes hlavu rvát mikinu. Když byli hotoví, všimla jsem si, že má přes rameno přehozené moje džíny. Oba se zarazili a zůstali pohledem viset na mých teplácích. Myslela jsem si, že to neudělají.

No... myslím, že jsem se neměla smát.

Paul, držící moje ruce, se přesunul k mému pasu a přidržel mě na posteli. Jake za nohavice stáhl moje tepláky dolů. Zrudla jsem jako pivoňka. Měla jsem na sobě kalhotky s obrázkem kostičky. Když mi je maminka dávala, hrozně jsme se u toho nasmály. Teď na to koukali dva vlkodlaci.

„Hele, to je nějaká provokace?“ ptal se Paul.
„Já myslím, že je! Zlochtáme ji!“ ozval se Jacob. Tenkrát mě zachránila Leah, která nevydržela čekat venku. Vyhnala ty dva a pomohla mi na nohy. Oblékla jsem se a mohli jsme vyrazit. Týden chtěl zbytek kluků vidět kostičku.

Usmála jsem se pro sebe, moje srdce ale zároveň krvácelo. Tolik mi chyběli! Ona vlastně i ta procházka stála za to.

„Bello kde se flákáš?“ křikl na mě Quil jenom jsem vylezla ze dveří.

„Jdete všichni? Já myslela, že jde jenom Jake,“ brblala jsem si pod vousy.
„No jestli chcete jít na rande, tak máte dneska smůlu, protože si nenechám ujít jak budeš padat. Viděl jsem tě jít po rovném povrchu. Jak to asi musí vypadat v lese, hm?“ Někdy bych Sama taky s chutí roztrhla. Zamračila jsem se na něj.

„Vážně, Bello, jde spíš o to, že je tu teď hodně pijavic a kdybyste šli sami, byli byste v nevýhodě.“

Musela jsem uznat, že Jared mluví pravdu. Navíc mi s nima bylo dobře.

„Bereme auto?“ zeptala jsem se nevinně. Představa několika kilometrové procházky mě nelákala. Odpovědí mi bylo několik výbuchů smíchu. Jenom Jacob si rozpačitě přejel rukou ve vlasech.

„Vlastně jsme si mysleli, že když jsi to minule tak pěkně zvládla, že bych tě vezl.“ S obavou na mě koukal, ale mně se to líbilo. Není pro mě bezpečnější místo, než mezi lopatkama mýho vlkodlaka. Mýho? Už jsem neměla čas řešit svoje vnitřní pocity. Přede mnou stála celá smečka. Jacob si přede mě lehl a hlavou cukl do strany. Přesně jsem věděla co to znamená. ,Dělej co ti tak trvá!´

Vyhoupla jsem se na jeho hřbet a nezapomněla ho špičkou nohy dloubnout mezi žebra. Zaskučel, ale zvedl se a vyšel k lesu. Uvelebila jsem se a lehla si na něj jako poprvé, jenom teď jsem ho ještě hladila po srsti na krku. Mručel, vypadalo to, že spokojeně. Leah štěkla a rozeběhla se rychleji. Nejprve jsem se lekla, že se něco stalo, ale podle uvolněného běhu, který Jacob předváděl, jsem se zase uklidnila. Letěli jsme lesem a oni pokaždé, když jsme doběhli k nějakému bodu, štěkli. Ještěže neočůrávají stromky. Věděla jsem, že na to, aby poznali, kde jsou hranice, jim stačí pachová stopa.

Po hodině jsme se dostali k vodopádu, kde mě tenkrát našli. Všichni si polehali a nepovažovali za nutné se přeměnit. Už dřív mi vyprávěli, že je to pro ně stejně pohodlné, jako v lidské podobě. Opřela jsem se o Jacobovo rameno a nohy si hodila na Jareda. Přesněji na jeho tlapu. Příjemně hřáli a já byla dokonale v bezpečí. Leah vyskočila a někam odběhla, ale neřešila jsem to, dokud nepřitáhla grizzliho. Živýho. Smečka nadšeně vyskočila na nohy. Jen Jacob zavrčel. Všichni se přikrčili, včetně mě. Ale význam mi došel dokonale. Peskoval ji za to, že donesla svačinu v mé přítomnosti.

„Teda Lee, a mně jsi nic nedonesla?“ snažila jsem se zachránit situaci. Chvilku na mě koulela očima, a pak toho chlupáče pustila. Byl velmi naštvaný, ale víc asi vyděšený. Leah zase odběhla. Když se vrátila, v tlamě držela cosi zelenýho. Došla s tím až ke mně a položila mi to na nohy. Borůvky. Přesněji celý keř. Oslintanej.

„Bello, pojď na lov. Je na čase vyzkoušet naši metodu,“ vytrhl mě z přemýšlení Carlisle.

Povzdechla jsem si, ale poslušně za ním šla. Nakonec - co můžu ztratit? Šli všichni. Edward se ode mě držel tak daleko, jak to jenom šlo.

Dny míjely jeden za druhým a před domem zvadla tráva a stromy si oblékly barevný oděv. A já? Já byla pořád upírka. Krutá bytost. Nesnášela jsem to, co se ze mě stalo.

Seděla jsem venku na udržované zahradě naší upíří maminky. U jejího nového jezírka. Nehybně jsem sledovala na břehu sedícího malého ptáčka. Chystal se napít. Jeho srdíčko nervózně tepalo, jak se ho snažilo varovat před nebezpečím.

Mávla jsem na něj prudce rukou a on s výkřikem uletěl. Třeba dostane infarkt. Nevím, proč jsem to udělala. Prostě jsem si nemohla pomoct.

Zrovna svítalo. Vypadalo to na slunečný den. To znamenalo dům plný upírů. Bylo mi jasné, kde zůstanu já. Venku. Zdálo se, že mě mají rádi. Většina. Já to ale moc neřešila, protože já nesnášela sama sebe.

Slunce si prorazilo cestu ranní mlhou a jeho paprsky se odrážely od vodní hladiny. Moje kůže se zatřpytila a hodila duhu na protější okno. Hned jsem zalezla do stínu. Připadala jsem si jako vánoční ozdoba.

Najednou se to ve mně nahromadilo. Měla jsem tohohle života plný zuby, sebe jsem měla plný zuby. Komu ublíží, když s tím zkoncuju? Nikomu. Věděla jsem, že Cullenovi mi nepomůžou.

Ale bylo jedno místo, můj nový cíl. Neváhala jsem a už mi ledový vítr svištěl kolem uší.

La Push.

Na ně je spoleh.

Pořád jsem byla hodně rychlá a Edward, který by mě mohl jediný zastavit, byl s Carlisleem v nemocnici. Měla jsem náskok. Z domu se ozvala rána a Alicin panický výkřik. Právě mě viděla zmizet. Usmála jsem se pro sebe. Vyjde to!

Letěla jsem lesem jako střela. Věděla jsem, že jsou za mnou. Mohla jsem jen doufat, že to zvládnu. Vzdálenost, na kterou auta potřebovaly hodiny, zvládly mé nohy za padesát sedm minut. Přála jsem si, aby vlci hlídali, a aby dostáli svým slovům.

Už jsem je cítila. Odporný smrad, který mně voněl tak nádherně. Měl punc svobody. Budu volná...

Vběhla jsem do rezervace. Les se zdál mnohem krásnější, než kdy dřív. Zastavila jsem se. Jsem doma! Z lesa se ozvalo tolik vytoužené zavrčení. Vítala jsem ho.

Otočila jsem se. Chtěla jsem vidět, který z nich to bude. Tlumené zakňučení prozradilo, že Jacob takovou radost nemá. Jeho smutné oči tak zvláštně kontrastovaly s vyceněnými tesáky. Věděl co musí udělat. Co se od něj čeká.¨

„Ahoj,“ pozdravila jsem s úsměvem. Můj osude. „Na co čekáš? Máme dohodu o nedohodě, ne?“ Rozpřáhla jsem ruce, jako bych ho chtěla obejmout. Pomalu jsem se k němu přibližovala. On vrčel, ale nehýbal se.

„Ale Jaku, já tu zestárnu,“ popichovala jsem ho.

Měřil si mě pohledem, který jsem nebyla schopná rozluštit. Pak jeho ramena poklesla a s mručivým zvukem se mi složil k nohám.

Eh?
Lesem se ozývalo funění a země lehce duněla.

Jupí! Zbytek smečky jde. Ti už to nenechají jenom tak! Znovu jsem se nadechla a vnímala ty poslední vteřiny, které zbývaly do konce. Na loučku vstoupilo šest velkých vlků. Tak... Konečně...

Radovala jsem se předčasně! Oni napodobili svého Alfu a polehali si kolem mě.
„Ale no tááák!“

Kdybych nebyla to, co jsem, rozbrečela bych se. Prohlédla jsem si své vlčí přátele. Leželi kolem mě a každý se kouskem čumáku dotýkal mého těla. Bylo mi hůř než dřív. Já jim chyběla jako oni mně. Nedokázali to se mnou skoncovat.
„Žádné zabíjení?“ zeptala jsem se a hlas se mi třásl.

Jacob ke mně zvedl své obrovské hnědé oči a po dvou vteřinách zvrátil hlavu a zavyl. Srdceryvný zvuk, který mu v téhle podobě nahrazoval pláč. Nevím, co mě to popadlo. Možná to bylo tím, že mi na životě stejně nezáleželo, ale klekla jsem si k němu a objala ho. Opřel se hlavou o mé rameno a kňučel. Ostatní byli naprosto tiše.

Náhle jsem v rukou neměla huňatou srst, ale nahé mužské tělo. Vzhlédla jsem do jeho obličeje, po tvářích se mu kutálely slzy.
„Bello...“ Sevřel mě pevněji. „Ach, Bello...“
Nevěděla jsem, co říct. Uvědomila jsem si, že se nám krátí čas. Slyšela jsem svou novou rodinu jak letí lesem.
„Jak sis mohla myslet, že bychom ti opravdu ublížili? Bez ohledu na to, co jsem řekl. Měla jsi vědět, že nikdo z nás by ti nedokázal zkřivit ani vlas.“ Hladil mě po vlasech. Užívala jsem si poslední vteřiny, rodina se blížila.

„Už se nevrátím. Najdi si někoho kdo tě bude mít rád.“

Náhlé ticho mě donutilo zvednout zvědavě jedno obočí. Jacob sklonil hlavu, ale viděla jsem, že se tváří rozpačitě.
„Jacobe?“

Pohlédl směrem k lesu, kde na zemi ležel zlatohnědý vlk. Měl zvláštní světle modré oči. Vlčice?
Usmála jsem se a pohladila ho po tváři. Pochopila jsem. Otisk dostihl i mého nejlepšího přítele.

„Jmenuje se Caroline. Jsme spolu měsíc.“

„Jsi šťastný?“ Potřebovala jsem to vědět.

Kývnul a víc si mě přitáhl. I tohle jsem pochopila, loučil se. Navždy.

Odtáhla jsem se a jemně ho políbila na rty. Nádherně se na mě usmál, v očích se mu třpytily slzy.

„Nezabíjej se. Kdo ví, co tě ještě čeká,“ žádal mě a já věděla, že ho poslechnu, protože pro něj bych udělala cokoliv. Podívala jsem se na vlčici, která se stala smyslem jeho života až do konce. Dívala se na mě jasným inteligentním pohledem.

Dunivé vrčení přerušilo tuhle dojemnou chvilku. Dorazili Cullenovi. Ozvalo se zalapání po dechu a vrčení v odpověď. Emmett a Jasper. Vlci stáli v řadě naježení, připravení zaútočit.
Porušení smlouvy byli ochotni tolerovat evidentně jenom mně.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

18)  kytka (11.09.2011 22:05)

Tak Jake také našel svoje štěstí. To je moc dobře.

17)  Kristiana (19.06.2011 09:03)

Bože, co ji to napadlo! Ještěže vlci ji nechcou zabít, ale jak se asi vypořádají s Cullenovými...

16)  Abera (20.09.2010 22:40)

15)  Silvaren (17.08.2010 23:17)

Bellinu rozpolcenost jsi popsala vážně nádherně.
Vážně si ale Bella myslela, že ji Jake a ostatní vlci zabijí? Jakovou odmítnutí zabít Bellu bylo moc moc krásné, romantické, dojemné.

14)  Evelyn (16.08.2010 17:46)

Tak ju, Ty víš, že mám dosti velké výhrady k tomu zvratu z minula, ale přesvědčilas mě, tak čtu dál. Vzpomínky byly úžasné. Pokus o sebevraždu... Samotná ta myšlenka se mi nelíbí a představa, že se chce nechat zabít svou dřívější rodinou, mě lehce děsí. Horší způsob už si asi vybrat nemohla... Už jsem chtěla zase přestat číst. Ovšem reakce smečky mě dostala. Tím sis mě získala. Stále se mi ten zvrat nijak nelíbí, ale tímhle sis to u mě docela urovnala Takže čtu dál

13)  Ewik (15.08.2010 23:25)

12)  Hanetka (04.08.2010 20:48)

To byla síla. Bella - vzteklá, zmatená a bez toho dokonalého sebeovládání se mi zdá tak lidská, přestože je upír. A Edward? Zase trpí. Ten kluk je vážně největší trpitel v historii. A Jake... Páni, polibek vlkodlaka s upírkou, a tak něžný! No, nemám čas to rozdýchat, protože jsem zvědavá, jestli a jak si to Bella s Edwardem vyřídí. Nebo mu odpustí?

11)  ambra (31.07.2010 10:01)

Uf... Ty krátké vzpomínky byly super pojistka toho, že mě konec totálně položí . Jsem ráda, že Jacob nezůstal sám, ale definitivní loučení je prostě děs...
Jinak se mi vážně líbí ta temná nota - máme tady Bellu, která nechtěla být upírkou, a přece jí je. Teď už "jen" vyřešit, jak nakonec odpustí Edwardovi... Těším se!

10)  Bosorka (30.07.2010 19:08)

Regulelně jsi mě rozeštkala! Moc hezky popasané pocity i pokus o sebevraždu.

9)  Amisha (30.07.2010 18:16)

Holky díky, vaše komentáře nás motivují psát dál.

8)  dorianna (30.07.2010 12:08)

sorry že komentuju až teď )), začátek byl takový vláčný, ale poslední díly se to pěkně rozjelo, jsem zvědavá jak dopadnou, jestli vlky Bella zastaví.

7)  piskot94 (30.07.2010 10:49)

ndherný výjev s kostičkou tenhle díl byl moc krásný, je mi líto Edwarda a Jacoba těším se na další!

6)  sakraprace (30.07.2010 06:03)

Nejdříve Belly vzpomínky, tak krásné. Kostička a oslintaný keř. A nakonec její touha zemřít
Sedím tu a brečím jak malý dítě. Jake si našel novou lásku a jí zas nezbylo nic. Tak doufám, že nakonec někoho najde a hlavně se nesprovodí ze světa.

4)  Iwka (29.07.2010 21:54)

Wow... když mě teď na konci vytrhl a překvapil ten Jasperův a Emmův příchod, tak jsem si teprve uvědomila, jaká to byla dojemná chvíle, a taky, že mě podezřele bolí tváře. Zase jsem se nevědomky debilně culila na obrazovku
Ale díl nádherný, jen jsem teď napjatá, jak se vlci zachovají. Snad to bude O.K., což samozřejmě určitě nebude ...

3)  eMuska (29.07.2010 21:11)

Ach, to bolo nádherné... Ako Edward trpel a ona sa chcela ísť zabiť... Prosím si pokračovanie!

2)  sfinga (29.07.2010 20:58)

Amishko, co mi to udělala? Nejdřív krásné Belliny vzpomínky na život s vlčí smečkou. Mé bránici daly zabrat nejdříve kalhotky s kostičkou a pak oslintaný borůvkový keř
A pak se nálada změnila. Neprve smutek Belly, pokus o sebevraždu pomocí smečky a nakonec ta sladkobolná scéna s Jacobem
Sedím tu a bulím

1)  Karolka (29.07.2010 20:54)

Amishko, já vím, že je blbý chválit něco, na čem se trošku podílím, ale tahle kapitolka (nehádej se!) je tvoje dítě a je nádherná! Ta Bellina osamělost a rozpolcenost... A vzpomínky na smečku... a setkání s Jacobem... Beze studu se přiznám, že jsem se u toho dvakrát rozbrečela.
A děkuju za Jaka, že ses postarala o toho krásnýho indiánskýho kluka. Že uděláš něco hezkýho i pro Bellu, že jo?

1