19.07.2010 [15:45], Amisha, ze série Slunce ledem popálené, komentováno 16×, zobrazeno 2896×

Takže zabil ji? Nezabil? Zabil... Hm, to si budete muset přečíst sami.

Pár novinek. První je, že se mi dostalo neuvěřitelného privilegia a Karolka se do dokončení druhé poloviny pustila se mnou. Takže, pro vás to znamená o 100% kvalitnější čtení. Dále bychom chtěly velmi poděkovat Hanetce za úžasnou básničku. Dodala tomu ten správný šmak. (Mimochodem, tohle je nejdelší perex, co jsem kdy napsala. Karolko, ty se mnou děláš divy!)

Stál těsně u mě a vdechoval mou vůni. Hleděla jsem mu přímo do očí, neschopná uhnout. Držel mě ve své moci. Nádherný anděl zkázy. Lehce vzal pramen mých vlasů a odhrnul je z krku. Přitiskl k němu svou dlaň a fascinovaně vydechl. Pomalu ke mně přibližoval svůj obličej. Nejspíš jsme vypadali jako dva milenci. Věděla jsem, co to znamená.

Přejel svými rty po mé kůži. Po celém těle mi naskočila husí kůže.

„Odpusť mi to...“

Pak se zakousl. Ucítila jsem ostrou ochromující bolest. Jeho ruka na mých ústech zadržela můj výkřik. Bral mi život. Jeho sevření bylo tvrdé a studené. Mrtvé. 

„Edwarde!!!“ slyšela jsem z dálky hlas Alice. Pak přišel prudký závan, jako poryv větru, a náraz. Upadala jsem do tmy a moje tělo ochabovalo. Už jen okrajově jsem vnímala, jak mě do náruče bere pár horkých paží.
„Bello, miláčku.“ stihl říct Jacob, než mi tělem projel první šíp ohnivé bolesti. Hlasy kolem jsem už nedokázala rozpoznat.
„Co se to s ní děje?“

„Mění se, bude z ní upír.“

„To ne!!!“
Hlavou mi blesklo, že jsou jen dvě možnosti. Nechat to dokončit nebo mě zabít. Já si přála to druhé. Mít pěkný hrob se spoustou květin. Nechci být obluda sající krev!
„Jacobe, ty jsi alfa, musíš se rozhodnout.“ Poslední slova, která jsem slyšela, než mě bolest odřízla od okolního světa. Žár prostupoval celým mým tělem. Trpěla jsem. Hodně!

Za to mi někdo ošklivě zaplatí!!!

Nevím, kolik času uplynulo, než jsem znovu začala vnímat. Nejprve to byl jenom šum. Pak se jednotlivé zvuky oddělily jeden od druhého, jako když někdo vyladí rádio. Užasla jsem. Okolní hlasy a ruchy můj sluch rozlišoval do neuvěřitelných detailů. Rozpoznávala jsem je, zařazovala.

Ležela jsem na něčem hodně měkkém. A horkém. A... smradlavém! Bože, co to je?!
Otevřela jsem oči. Všude kolem byl cítit neuvěřitelný puch. Zmoklí čokli. Jednomu z nich jsem ležela v náručí. Instinktivně jsem zavrčela. Ten hrdelní dunivý zvuk mě samotnou překvapil.
„Jacobe, pusť ji!“ ozvalo se někde vedle mě. Rychle jsem zjistila, kolik jich tu je. Jaké mám šance na obranu. A pak mi to seplo. Někde v hlavě se vynořila zastřená vzpomínka.

To jsou mí. Moje rodina.

Okamžitě jsem se snažila uklidnit. Přestože jsem věděla, kdo jsou, odskočila jsem k nejbližší stěně. Byla to přirozená reakce. Měřila jsem si je ostražitým pohledem a hledala jakoukoli známku agrese. Něco je tu sakra špatně! Ale co?
„Jaku, co se stalo?“ Můj hlas?! Zněl tak jinak.

Jacob vypadal, že se mu nechce odpovídat a já dnes nějak neměla moc trpělivosti. Znovu jsem zavrčela. Trhl sebou a zvedl ruce v obranném gestu.
„Jsi upír. Ten pitomec tě chtěl zabít, ale Alice mu v tom zabránila. Takže...“
„Tadááá!“ vyjelo ze mě. „Takže upír!“ To si dělá legraci ne?
Přesně o pět minut později jsem bohužel zjistila, že nedělá. Na příjezdové cestě před domem zastavilo auto. V něm dvě bijící srdce.

Krev. KREV! KREV!!!

Nemohli mě zastavit, nečekali to. Byli rozmístění kolem oken a dveří. Koho by taky napadlo hlídat zeď? Pro moje vylepšené tělo žádný problém. Proskočila jsem dřevěnou stěnou domu a vrhla se do auta. Než se proměnili, byla jsem sytá. Zděšeně jsem seděla na kapotě auta a držela svou poslední oběť. Proti mně kráčelo sedm vlků. Byli naježení a vrčeli. Můj pud sebezáchovy to vybičovalo na maximum.

Jich bylo víc.

Strašně to bolelo. Trhali mě. A kousali, drápali. Kusy mého těla nakonec nechali ležet. Bylo bizardní, že i v tomhle stavu jsem vnímala.

„Co chcete, doktore?! Zrovna tu máme práci!

...

Jo, jde o Bellu!

...

Ne, na to zapomeňte! A Cullene, potom přijdete na řadu vy!“ slyšela jsem Jacoba křičet do telefonu. Já se mezitím snažila přivolat svoje údy k sobě. Šlo to pomalu.

Znovu se rozdrnčel telefon.
„Už jsem vám snad řekl... Cože? Odejít? Všichni?“

Nastalo pár vteřin ticha. Jeho hlas zněl náhle cize a ledově.

„Dobře, to by možná šlo. Pokud za ni převezmete odpovědnost. Nikdy se tu už neobjevíte! Smlouva oficiálně tímto dnem zaniká. Je mi jedno, co jíte. Víc pro vás nemůžu udělat.“ Slyšela jsem cvaknutí sluchátka do vidlice.
Pak se tiše ale rázně ozvala Leah. Protestovala.

„Ne Leah, oni nad ní převezmou kontrolu. Přijedou si pro ni do deseti minut. Hranice už ode dneška neplatí.“ Pak už skoro křičel. Mluvil k celé smečce. „Nikdo z nich nebude ušetřen, pokud se znovu objeví. Rozumíte?! Nikdo z nich!“ Do jeho tónu se vkrádaly slzy. Když říkal nikdo, myslel tím i mě. Jsem nepřítel.
„Ale Jaku, jak je můžeš nechat jít?! Vždyť ji vlastně zabil! Zasloužil by hořet!“ vztekal se Paul.
„Protože jenom oni jí můžou pomoct,“ odpověděl tiše. „S nima bude v bezpečí. A taky doufám, že toho parchanta roztrhá sama.“ Jeho kroky se blížily ke mně. Klekl si u mojí hlavy. Mé tělo už téměř srostlo, ale ještě pořád jsem se nemohla hýbat.
„Miláčku, moc mě mrzí, že jsem ti nedokázal pomoct. Hned, jak jsi odjela, dostal jsem divný tušení a jel za tebou. Ale nestih jsem to...“ Pak se sklonil a zašeptal mi do ucha: „Upír se musí roztrhat a pak spálit. Jenom tak se dá úplně zabít.“ Hladil mě po vlasech a na obličej mi dopadaly jeho slzy.
„Zkus nezabíjet lidi... Bojuj s tím... Ty to dokážeš... Miluju tě.“

Třásl se, ale nebylo to blížící se proměnou. Konečně jsem mohla promluvit a pohnout se. Okamžitě se ozvalo několikeré trhání oblečení. V lidské podobě zůstal jenom Jacob. Bez ohledu na možné nebezpečí zůstával těsně u mě a hladil mě po vlasech. Dotkla jsem se jeho ruky. Vzápětí jsme ale oba ucukli, teplota našich těl byla nepřirozeně rozdílná.

„Máma a táta,“ hlesla jsem a upřela na něj prosebný pohled. Jen přikývl a tvář se mu stáhla novou vlnou bolesti.

„Nezapomenu na tebe, Bells. Nikdo z nás...“

Pátravě jsem mu hleděla do očí a nevěděla, co říct. Tahle bolest byla horší než oheň proměny.

„Jsem mrtvá, Jaku. Mrtvá.“

Zavřel oči. Vlci stáli tiše a nehybně jako sochy. Jen Leah tiše kňučela.

Zaslechla jsem zvuk motoru, rychle se blížil.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem. Tolik mi chyběly slzy!
Na příjezdovou cestu zabočil Mercedes s tmavými skly. Cullenovi. Okamžitě jsem stála na nohou. Strhla jsem si z krku řetízek a podala ho Jacobovi. Poslední sbohem. Pak už jsem se soustředila jen na ně. Všechny mé smysly se soustředily, aby našly Edwarda. Nebyl tam.

Z auta nikdo nevystoupil, jenom mi otevřeli dveře u spolujezdce. Udělala jsem bleskovou úvahu. Šlo mi o to, dostat Jeho. Když zaútočím na ty, kteří sedí v autě, možná už nebudu mít příležitost ho zabít. S lehkým zaváháním jsem nastoupila.

Nový život:

Ještě jsem ani nedovřela dveře a už jsme se rozjeli. Dovolila jsem si poslední krátký pohled do zpětného zrcátka. Na místo, kde zůstalo moje srdce. Všichni vlci stáli a hleděli naším směrem.

Zhluboka jsem se nadechla a soustředila se už jen na přítomnost. Vedle mě seděl doktor a za ním žena s medovými vlasy, oba se tvářili ustaraně. Vyjeli jsme na dálnici. Dvojí zatroubení mě upozornilo, že se přidal zbytek rodiny. Další dvě auta. V příštích dvaceti minutách nikdo nepromluvil. Nakonec zabočili na odlehlé odpočívadlo.
„Jmenuji se Carlisle a tohle je Esmé. Moc nás mrzí, čím kvůli našemu synovi procházíš. Rád bych, abys zůstala s námi a my ti mohli zkusit aspoň trochu vynahradit tvé ztráty. Nutit tě ale nebudeme. Teď jedeme do Denali. Máme tam přátele. Další vegetariány...“ zarazil se a trochu se usmál. „My, kteří pijeme jen krev zvířat, si tak říkáme.“ Vyčkávavě na mě hleděl. Chtěl odpověď.

„Pijete krev zvířat?“ zopakovala jsem výsměšně. „A já jsem co?“

Cítila jsem hořkost a hněv. Obzvlášť, když jsem v autě vedle nás konečně uviděla Edwarda.

Doktor se zatvářil rozpačitě a provinile.

„Byla to... nehoda, Bello. Nikdy se to nemělo stát. Sama ale brzy zjistíš, že ovládnout se není snadné.“

Ztěžka jsem polkla. Už nikdy nezapomenu na ty dva muže, které jsem zabila.

„Ona to už ví,“ ozvalo se tiše. Ten hlas patřil vysokému blonďákovi, který seděl vedle Edwarda. Všichni ohromeně ztichli a zírali na mě.

„A to nám tu chtěla dělat kázání!“ zasyčela bárbína ve třetím voze.

„Tiše Rose,“ okřikla ji Alice.

Můj pohled našel Edwarda. Jeho oči byly plné nepopsatelného smutku a bolesti. Proběhl mezi námi krátký rozhovor beze slov. Nevěděla jsem, jestli mu někdy budu schopná odpustit. Ale zabít ho? Teď už jsem rozuměla. Neustávající pálení v hrdle mě v tom utvrzovalo.

Obrátila jsem se zpátky na Carlisla.

„Nevím, kam bych šla. Pokud mě u sebe necháte, zůstanu s vámi.“ Nic jiného mi nezbývalo. Slíbila jsem Jacobovi, že nebudu zabíjet lidi. Sama bych to nikdy nezvládla.
„Vlastně jsme doufali, že neodmítneš,“ usmála se na mě Esmé.
Slyšela jsem, jak si bloncka povzdychla. Během celého rozhovoru nikdo nevystoupil. Vzájemně jsme se slyšeli úplně bez problémů, aniž bychom museli křičet. Fascinovaně jsem se nad tím pozastavila. Už jsem zjistila, že dokážu proskočit zdí bez jediného škrábnutí a že utrhnu dveře od auta, jako by tam ani nebyly připevněné. Co asi ještě svedu?
„Pojedeme teď do našeho nového domu. Ještě není úplně zařízený, ale úpravy nezaberou moc času,“ prohlásila Esmé.

Přikývla jsem.

„Jak tě smečka mohla nechat zabíjet? Myslel jsem, že byli s tebou,“ ozvalo se najednou. Edward.

„Nestihli se přeměnit. Sama nevím, jak se to stalo. Všechno jsem si uvědomila, až když bylo po všem a vrhali se na mě vlci.“
Carlisle a Esmé šokovaně zalapali po dechu.

„Vždyť jste byli rodina! Jak to mohli udělat?“ zeptal se doktor.
„Zabila jsem jim dva lidi přímo pod nosem!“ zasyčela jsem na něj.

Náhle se přese mě se přelila vlna klidu, bylo to skoro jako působení narkózy.
„Co to?“ zeptala jsem se s podivně těžkým jazykem.
„To je náš syn Jasper. Umí ovlivňovat emoce. Asi měl pocit, že bys nám mohla ublížit.“
Aha, no... to asi mohla, pomyslela jsem si unaveně.
„Hele, ať toho nechá! Je to opravdu nepříjemné. Už jsem dobrá,“ chlácholila jsem je. Vlna klidu postupně odeznívala. Připadala jsem si zvláštně.

Carlisle na mě upřel zkoumavý pohled, kontroloval mě. Zdálo se, že s tím, co vidí, je spokojený. Pokračovali jsme v cestě.

Oni si vyprávěli a já jsem zavřela oči. Pokoušela jsem se vyvolat vzpomínky. Nebylo to snadné. Jako by se všechno odehrálo před desítkami let a ne před několika dny. Upíří mysl ale byla fascinující. Mohla jsem přemýšlet o tolika věcech najednou! Jedna část si stýskala po mých nových a hned ztracených přátelích, druhá myslela na maminku a na Jaka. Třetí přemýšlela nad novou rodinou a nad tím, jak se mám chovat k Edwardovi. Nebo jak se on asi bude chovat ke mně.

„Jsme tu,“ prohlásil Carlisle. Překvapeně jsem otevřela oči a hleděla na obrovský dům. Dřevo a sklo. Už odsud z venku vypadal velmi útulně.

Pak mi došlo, že teď se vlastně poprvé setkám tváří v tvář se svou novou rodinou. Celou. Carlisle mi povzbudivě stiskl rameno.
„To zvládneš. Oni se budou chovat slušně. Všichni.“
Dobře, jdu na to. Vystoupila jsem z auta a před domem už nikdo nebyl. No, tolik k vítání, že? Možná je to tak lepší.

Vešla jsem dovnitř a uchvátila mě hned první místnost. Nejspíš obývací pokoj. Krb obložený smetanově zbarvenými kachlíky. Podobný odstín použili i na dlažbu. Sedačky, které dominovaly celému prostoru, měly mléčně bílou barvu. Před krbem ležely dvě medvědí kožešiny, v rohu místnosti stálo piáno.
„Je to tu nádherné,“ zašeptala jsem uznale. Esmé mě dojatě sledovala. Uvědomila jsem si, že už teď ji mám ráda. Její tvář náhle změnila výraz, vypadala – zahanbeně?
„Bello, já se ti moc omlouvám. Až teď mi došlo, že pro tebe nemáme pokoj. Všechno se to semlelo tak rychle. My se chtěli stěhovat kvůli tomu, jak na tebe Edward reagoval. Ach bože! Já to napravím, dej mi dva dny.“ Ani nečekala na můj souhlas a už někam běžela s notebookem pod paží.

Rozpačitě jsem se rozhlédla. Co teď budu dělat?
Můj pohled sklouzl k hlavním dveřím. Půjdu se projít. Vyběhla jsem na čerstvý vzduch a utíkala lesem jako střela. Byla to nádhera. Zastavila jsem se na vyvýšeném místě, odkud byl nádherný výhled do kraje. Sedla jsem si na kámen a skrčila nohy pod bradu. Zhluboka jsem se nadechla.

Bum! Sladká omamná vůně zapálila moje hrdlo. Moje vidění se okamžitě zbarvilo doruda. Zaplavilo mě nadšení. Zavrčela jsem a znovu ochutnala vzduch. Jídlo bylo blízko. Hodně blízko! Nanejvýš pět set metrů na západ. Vyskočila jsem a přikrčená vyrazila vpřed za zdrojem té lákavé vůně. Těšila jsem se, jak si svlažím hrdlo. Nepřemýšlela jsem, úplně mě to ovládlo.

Jeden krok a druhý a už jsem obličejem ryla hlínu. Na mých zádech leželo něco hodně těžkého. Ale pomohlo mi to vyčistit hlavu. Okamžitě jsem zadržela dech. Nebránila jsem se.
„Zůstaň ležet, nerad bych ti něco utrhnul. Za chvilku projdou a já tě opatrně pustím. Pak spolu půjdeme domů, ano?“ zašeptal mi podmanivě do ucha Edward. Ani přikývnout jsem mu nemohla, protože mě držel hodně pevně. Být člověk, tak už jsem udušená. Jako novorozená bych se mu snadno ubránila, ale já nechtěla. Věděl, co dělá.
„Bál jsem se, že přijdu pozdě a koukám, že jsem tu moc brzy. Ať si ji moc nepomačkáš!“ ozval se Emmettův veselý hlas někde za námi.

Edward zavrčel a pomalu mě pouštěl. Ujišťoval se, že nikam nepoběžím. To už dobíhali ostatní. Jasper po mě hned hodil dávku klidu.
„Ještě trošku víc a budu první uspanej upír,“ rýpla jsem si do něj.

„To už bude dobré, Jazzi,“ slyšela jsem z dálky Carlisleův hlas.
Pak už stál u nás. Tvářil se nešťastně.
„Bello, chceš s námi zůstat? Protože jestli ano, nesmíš pít lidskou krev. Žádnou. Nikdy. Rozumíš?“

Já to věděla a rozuměla jsem tomu. Jenže odolat bylo strašně těžké.
„Chci s vámi zůstat. Ale podcenila jsem to. Chtěla jsem se jenom proběhnout. Vůbec mě nenapadlo, jaké nebezpečí může přijít.“

Pokýval hlavou a v smířlivém gestu mi podal ruku, abych mohla vstát. Společně jsme se tomu zasmáli. Nikdo z nás nepotřeboval pomoct s čímkoli fyzickým. Ale bylo to lidské.

Když jsme šli domů, všimla jsem si, že Rosalie se na mě hodně ošklivě mračí.
„Co je ti?“ zeptala jsem se opatrně.
„Jestli se neudržíš, budeme se muset zase stěhovat. Snaž se, prosím tě, ovládnout!“ prskla po mně nakvašeně.
Měla jsem vztek. Na ni i na sebe. Nahlas jsem to ale nekomentovala. Přemýšlela jsem, jak vlastně zjistili, kam běžím a co chci dělat.

O týden později:
Dole v La Push šel smuteční průvod. Šest urostlých chlapců na svých ramenou neslo rakev. Hnědou se zlatými kvítky. Vložili ji do jámy a každý jeden z nich za ní hodil vlčí mák. Ty měla nejraději. Později, když už všichni odešli, u hrobu zůstal pouze Jacob, zarývající své velké dlaně do čerstvé hlíny. Nestyděl se za slzy. Zemřela mu láska, nikdy už se nevrátí. Svoje sbohem nechal zvěčnit na náhrobku.

Jak záhy zvadl bílý květ,
dřív, než mohl se rozvonět.
Odešel až k dálným pastvinám,
nás zanechal tu smutným vzpomínkám.
Do země nikdy nesplněných snů,
tam zmizela a víc ji nenajdu.
Proč musela tak brzy odejít
a nám nezbývá než planě o ní snít?



předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

16)  kytka (11.09.2011 21:52)

Páni, to byl ale zvrat. To se s tím Bella smířila ještě celkem dobře. Nevím, jak bych se chovala já. Tak letím dál.

15)  Kristiana (19.06.2011 08:57)

Chjo. Snad si to Bella se zabitím Edwarda rozmyslí.

14)  Abera (20.09.2010 22:15)

13)  Ewik (15.08.2010 23:05)

Nádhera

12)  Silvaren (25.07.2010 23:51)

Koušu a koušu a koušu a přemýšlím, jestli zkousnu takovýhle zvrat. Snad poprvé jsem fandila Jakovi a Belle, věřila jsem, že k sobě pasují. Je to tak nečekané, rychlé a skoro násilné Koho by to při čtení první kapitoly napadlo. Rázem je z toho jiná povídka.
Trochu mi chybí Belliny pocity, kterých bylo v minulých kapitolách požehnaně. Prožila toho tolik.

11)  Amisha (19.07.2010 20:08)

Všem děkujeme za komentáře. Jste na nás hodné. Spát jdu celá uáchaná a moc nedám za to, že i Karolínka. Ráno se nám bude skvěle psát.

10)  ambra (19.07.2010 19:58)

Amishko, musím říct, že se Ti podařilo mě bolestně šokovat. Ta bolest je přesně stejná, jakou mi způsobila Steph v NM, když dovolila, aby Edward opustil Bellu. Nejsem si jistá, jestli tahle bolest, co jí udělal v SLP není míň hrozná, než ta v NM.
Tohle bylo nepromyšlené, impulzivní, udělal jen to, k čemu měl i ve Stmívku strašlivě blizoučko. Kdyby to plánoval, Alice by ho vůbec nepustila z domu. Takhle prostě podlehl okamžité příležitosti.
Šokovalo mě to natolik, že jsem si to musela nechat projít hlavou. Ne, není lehké přijmout tenhle zvrat v ději, jenže TW není příběh, kterým hrdinové proklouznou jako nůž máslem.
Bella nežila v normálním světě a má to své následky.
Loučení s Jacobem jsem obrečela. O pohřbu raději nemluvě...
Nicméně se těším na postupné sbližování s Edwardem. A nedostatek jejího sebeovládání? Tvoje Bella opravdu neměla čas na přípravu a je to naprosto přirozená položka, která do děje dokonale zapadla.
Po idylce drama - tleskám!

9)  semiska (19.07.2010 19:42)

Dneska jsem si přečetla všechny kapitolky a musím říci, že sis mě získala. Tento tvůj námět povídky je originální a velmi zajímavý. Stala se ze mě tvoje fanynka a moc se těším na další pokračování. Holky, odvedly jste skvělou a zaslouženou práci.
Tahle Bella se mi moc líbila a hodila se k Jakovi. Vše zamíchal náš známí Edward Cullen svým chtíčem po její krvi. Njn, co naděláme.
Pohřeb mě moc dojal, až jsem měla slzy v očích. Básnička od Hanetky dojemná.
Holky, jen tak dál!!!

8)  sakraprace (19.07.2010 19:34)

Tak to jsi mě vážně dostala. Nějak jsem začala věřit, že v této povídce bude Bella s Jakem. Moc dobře k sobě pasovali. . Tento Edward je nezodpovědný a korunu tomu dává Rose. Jakto, že se zlobí na ni, ať taky seřve Edwarda, kvůli němu se přece měli stěhovat.
No a pohřeb jsem obrečela. To zas bude večer. Nejdříve SvE a teď tato povídka...Je nádherná a strašně se těším na další díly

7)  sfinga (19.07.2010 19:09)

Čtu poslední odstavec a básničku a brečím. Je mi jí líto. Já vím, Edward a Bella - patří k sobě, jenže ta tvoje Bella se hodila k tvému Jacobovi.
Jacoba je mi vážně líto a vlastně i Belly. Ona o upíří život nestála. Je mi líto i Edwarda, jak se vyrovná s Bellinou nenávistí, proč to ten trouba jen udělal?

6)  Evelyn (19.07.2010 17:44)

Tak já budu trošku, možná trošku víc, za škarohlída
První čtyři kapitoly se mi strašně moc líbily. Měly svoje kouzlo a docela originální nápad - Bella a Jake jako nevlastní sourozenci, mezi nimiž to ale tak zvláštně jiskří. Nadchly mě jejich žabomyší hádky, vzájemné pošťuchování a i napětí mezi nimi (ten společný pokoj asi dělal své ). Líbila se mi Bella, která zná tajemství těch zvláštních Cullenů ze své školy. Bojí se jich a přesto jí to k nim vlastně táhne. Do školy chodí s upíry a její Jake a jeho přátelé jsou vlkodlaci. Bláznivý svět.
Čekala jsem její vnitřní souboj a snahu rozhodnout se ke kterému druhu chce patřit - upír, člověk, vlkodlak? A pak bum. Je z ní upír... Edward se neudržel a kousnul ji. Logický následující krok - stěhování ke Cullenům a život pod jejich dohledem a křídly. Ať se snažím, jak chci, nelíbí se mi to. Tenhle zvrat událostí se mi k předchozím dílům nehodí a mrzí mě. Neříkám, že je špatný, to ne. Jen to není podle mého osobního vkusu... Jediné, co na téhle části a změně chválím a co mě potěšilo, je absence toho Bellina dokonalého sebeovládání.
Rozhodně ale tleskám za poslední část (pohřeb). Ta byla nádherná a Hanetčina básnička mě dojala

5)  Cam (19.07.2010 17:42)

To bylo překvápko - Bella je upír! A dokonce nemá tu nesmyslnou a nevysvětlitelnou schopnost odolat lidské krvi. To moc chválím - tahle věc mi na origoš knížce od Stephenie hodně vadila.
I když Jakea moc ráda nemám, tady mi ho bylo opravdu líto. Ale jsem zvědavá, jak se dál bude vyvíjet vztah Edwarda a Belly - vždyť teď jsou spojeni poutem stvořitele a novorozeného upíra!

4)  Hanetka (19.07.2010 17:04)

Krása, až mě mrazí. Chudák Jacob a chudák Bella! A krásně podaná možnost, jak by to mohlo vypadat, kdyby Edward opravdu její krvi neodolal... Jen mě moc zajímá, kam a jak to povede dál...

3)  piskot94 (19.07.2010 16:59)

teda nebudu říkat, že mě nezaskočilo, že je z Belly upír, ale jsem opravdu překvapená, mile překvapená uvidíme, jak to půjde dál, těším se na další díl

2)  Rosalie7 (19.07.2010 16:23)

Tahle povídka je tak úžasná! Já nemám slov, je geniální a originální. Navzdory tomu, co jí Edward udělal, dáváš prostor logickému uvažování a pomstu odsuneš do pozadí, což je skvělá věc která vypovídá i o charakteru autora... navíc i Edwardova reakce na její krev - to, že jí musel ochutnat - je tak přirozené, jako že ráno výjde slunce. Krása, dostala jsi mě už na začátku, ale ted už jsem tvá skalní fanynka, která odpouští i těch pár chyb..
A navíc se k tobě přidá Karolka! No líp už se to vyvíjet nemůže...

A ten Jake, ach ten Jake. Miloval ji a je naprosto úžasné a zároven smutné, jak jsi mu ji zabila. Protože z toho cítíš, jak v jeho očích zemřela...

Tleskám, je to bomba(a Hanetka samozřejmě třešnička na dortu!)

1)  eMuska (19.07.2010 16:00)

To bolo krásné... Mám jedno jediné prianie: Nech to skončí B+E, prosím...
Ale inak píšeš nádherne...

1