03.02.2014 [20:15], anamor, ze série Skrytá pravda, komentováno 15×, zobrazeno 2528×

Ty taky...

„Jsi upír,“ vyšlo ze mě nečekaně zvláštním nakřáplým hlasem.

Viděla jsem, jak se jeho tělo napjalo a zůstalo v pozici jako kamenná socha. Zírali jsme jeden na druhého v němém úžasu. Já z toho, že jsem promluvila a on… netušila jsem přesně, co se mu honí hlavou.

Trvalo to nějakou dobu, než jsme se vzpamatovali, vlastně nás probraly první kapky deště. Překvapeně jsme zvedla pohled k nebi, ale krom zelených větví stromu jsem ni neviděla.

„Jak jsi na to prosím tě přišla?“ zajímal se, zněl pobaveně. Zamračila jsem se na něj. Posunula jsem se na kmeni o kousek blíž k němu a natáhla opět ruku, abych se dotkla jeho tváře.

„Hladká a studená. Oči zlaté a někdy černé,“ šeptala jsem a musela si odkašlat, bylo to zvláštní, můj hlas byl zvláštní, nepamatuju se, kdy jsem ho naposledy slyšela a to byl ještě dětský.

Zíral na mě a každým mým slovem mu padala brada níž a níž.

„Ty… mluvíš,“ vydechl ohromeně, asi mu to došlo až teď. Usmála jsem se na něj od ucha k uchu a přikývla.

„Už to tak vypadá,“ připustila jsem. Bylo to zvláštní mluvit. Nebála jsem se toho, že by se mě ptal. Že bych musela říct to, co nechci. Tak nějak vnitřně jsem mu věřila. Proč bych jinak s ním byla v lese sama?

Chytl moji ruku, kterou jsem měla stále položenou na jeho tváři a jemně ji odtáhl.

„Řekni ještě něco,“ zaprosil a podíval se na mě svýma zlatýma očima zpod řas. Ucítila jsem vnitřní chvění, a jak mi srdce zaplesalo. Začala jsem i rudnou.

„Nikdy nic nejíš. A vy všichni, celá vaše rodina, jste si tak podobní,“ vydechla jsem. Ohromen sama sebou a tím co se tu dělo. „Zachránil jsi mi život,“ dodala jsem.

„Zachránil,“ přitakal a díval se stále na mě a držel mojí ruku ve své. „A jsem moc rád, že jsem to udělal,“ vydechl.

„Takže… opravdu jsi upír?“ ověřovala jsem si naléhavě. Jeho oči se rozšířily a začaly… tmavnout, viděla jsem to v přímém přenosu. Tohle samo o sobě bylo potvrzení stejně i to jak mě zachránil. Pustil mou ruku.

„Záleží na odpovědi?“ zajímal se zvláštně mrtvolným hlasem. Zamračila jsem se a kroutila hlavou.

„Ani ne… jen jsem zvědavá,“ špitla jsem usměvavě. Vypadá nerozhodně, očima mě sjede pozorně jako by rozvažoval odpověď.

„Bude ti stačit, když odpovím, že jsi velmi vnímavý člověk?“ zajímal se. Přikývla jsem prudce a nadšeně. A přesto stále jsem nepociťovala žádný strach.

„Neměla by ses potulovat po lese sama,“ řekl najednou tajemně a zároveň s určitou přísností v hlase. Zmateně jsem zamrkala a zamračila se.

„Jsou tu i jiná nebezpečí než já,“ prozradil mi. Uměl ve mně číst, i když jsem nemluvila a zároveň mě to lákalo zrovna s ním mluvit.

„Nejsi nebezpečný,“ oponovala jsem okamžitě. Tentokrát se na mě zamračil on. Rozesmála jsem se, když se jeho obočí stáhla do linie a nakrabatilo čelo. „Zachránil jsi mi život… dvakrát,“ připomněla jsme mu, kdyby náhodou zapomněl na moje oživování a tu dodávku.

Mávnul rukou jakby mi půjčil sešit a já ho ztratila. Ale tak obyčejné to nebylo.

„Měla bys jít domů,“ řekl tiše. Zamračila jsem se znovu, nevyznala jsem se v něm.

„Nechce se mi, je mi dobře,“ mluvila jsem na něj. Můj hlas byl lepší a lepší každým slovem, víc jemný než do teď. Podíval se na mě. Pohledem přejel po mé pozici na kmeni i to jak jsem oblečená.

„Vrací se tví příbuzní,“ zamumlal. Tak na to jsem neměla argument. Bude lepší, když půjdu, teta by vyšilovala.

Povzdechla jsem si a slezla na pevnou půdu. Vzala jsem knihu a stále se na něj koukala. Nechtělo se mi odejít ne takhle hned. Potom co se tu dělo.

„Budeš zítra ve škole?“ zeptala jsem se tiše s obavami a tiskla si knihu k hrudi.

„Proč bych neměl chodit?“ zajímal se vesele. Zamračila jsem se na něj.

„Proč jsi nebyl minulý týden?“ zaútočila jsem na něj otázkou. Zamrkal na mě, nečekal to. Bod pro mě. Usmála jsem se.

„To je na dlouho,“ dobyl mě.

„Mám spousty času po škole,“ usmála jsem se. Chvíli se zarazil, a pak se pohnul postavil se vedle mě.

„Uvidím,“ zamumlal. Ha, domluvila jsem si sraz s Edwardem Cullenm, upírem.

„Dobře,“ přikývla jsem a pomalu se vydala směrem, kterým jsem přišla. Držel se po mém boku. Šli jsme tiše a mě se to ticho líbilo. Věděla jsem, že čas na mluvení bude jindy a teď jsem si užívala to, co bylo.

„Tak,“ začala jsem před koncem lesa u našeho domu.

„Zítra ve škole,“ loučil se a tvář mu zdobil zvláštní úsměv na tváři, byl tajemný a děsně lákal k něčemu zakázanému. Usmála jsem se, mávla rukou na rozloučenou a vydala se přes zahradu k domu.

Sotva jsem si v domě sundala boty a bundu přešla do kuchyně, vrátili se, tak jak říkal Edward. Zamračila jsem se, jak to mohl vědět? Byli jsme v lese, myslela jsem, jestli už nejsou doma, když to řekl ale to že teprve nijednou jsem nečekala.

Charlie zaujal svou relaxační pozic po návštěvě paní Swan. Tohle bylo tak předvídatelné. Angela mě odvedla do pokoje a pustili jsme si nový film.

Nemohla jsem se dočkat dalšího dne a školy, těšila jsem se na Edwarda a byla zvědavá na to, jak se teď po našem rozhovoru v lese bude chovat ke mně. Doufala jsem, že mě neodstaví opět na vedlejší kolej, to by se mi nelíbilo.

„Pojedeme odpoledne s Jessicou do Port Angeles, nepojedeš s námi?“ zajímala se Angela. Zamračila jsem se nic o výletě jsem nevěděla. „Chceme si koupit nějaké šaty než budou všechny vyprodané. To víš, ples je už za dva týdny,“ usmála se. „Pojedeš?“ zeptala se. Pokrčila jsem rameny nebyla jsem si jistá, ale asi jo přesto že na ples určitě nepůjdu. Kdo by taky zval holku co nemluví? Jedině blázen.

Ze zvyku jsem se rozhlédla po parkovišti a uviděla Edwarda. Stál u svého stříbrného auta a díval se rovnou na mě. Nemohla jsem zastavit svou reakci na ten pohled. Usmála jsem se jeho směrem a srdce se splašilo. Viděla jsem, jak se i jemu pohnul jeden koutek úst, nemohl ten úsměv skrývat úplně. Prošla jsem okolo něj vedle Angely a mrkla. Viděla jsem tu spokojenost v obličeji, a jak našpulil rty, jako kdyby si to vychutnával.

Hodiny jsem vnímala jen polovičně a tou druhou jsem byla začtená do knihy přesto mi myšlenky utíkaly k němu. Bylo to zvláštní, nemluvila jsem doma na ostatní, jako v lese na Edwarda, nedokázala jsem to. Ale s ním to šlo tak nějak samo, jako by odstranil vše, co mi bránilo.

Seděl už připravený v naší společné lavici na hodinu trigonometrie. Od dveří jsem z něj nespustila pohled a kráčela rovnou k němu na své místo.

„Ahoj,“ usmál se na mě a natočil se na bok tak, aby byl ke mně blíž. Usmála jsem se trochu ostýchavě a cítila, že mi začínají hořet tváře.

„Dnes bude tichá společnost?“ zajímal se vesele. Přišlo mi, že si ze mě dělá srandu, ale nechala jsem to být. Popadla jsem sešit vytrhla papír a začala čmárat.

Nedokážu promluvit, před ostatními. – Informovala jsme ho o situaci a strčila před něj papírek. Zamračil se na ten text a rozhlédl se okolo sebe.

„Vůbec?“ zajímal se. Odkývala jsem mu to. Našpulil pusu a nakrčil obočí, přemýšlel a asi velmi usilovně.

Našpulil pusu a nakrčil obočí, přemýšlel a asi velmi usilovně.

„Nevadí, vyzkoušíme to později,“ usmál se záhadně.

Skousla jsem si spodní ret a zadívala se mu do očí. Zlaté prstýnky si mě podmaňovaly a já se oddávala bez jakéhokoliv pokusu o protest. Byla jsem v jeho moci a ten pocit se mi neskutečně líbil. Nechtěla jsem se podívat jinam. Zlato mě lákalo jako straku. Oplácel mi pohled bez jediného mrknutí s mlčením. Vnímala jsem jen okrajově, jak se pomaloučku naklání ke mně.

Zhluboka jsem se nadechla a ucítila tu zvláštní vůni. Pocítila jsem klid a zároveň jistotu.

„Pane Cullene, jestli chcete hypnotizovat spolužačky, prosil bych, abyste si vybral jinou dobu, než jsou mé hodiny,“ zaslechla jsem v dáli. Trvalo to než mi ty slova pronikla do mozku a začala jsem  vnímat co se děje.

Ohromeně jsem se otočila do Edwarda a podívala se po třídě která byla otočená k nám a zírali všichni. Včetně Mike, zamračila jsem se na něj. Nemusel zírat. Hned na to jsem zabořila pohled na naši lavici. Bezpečné místo, srdce mi dunělo a já se chtěla rozplynout.

Hodina mohla konečně začít a já se už neodvážila podívat se na Edwarda.

„Jdeš na oběd?“ zeptal se mě při zvonění. Kývla jsem. Usmál se, hodil si tašku přes rameno a čekal na mě. Podívala jsem se na něj a on výmluvně, tak jak jsem to dělala já, pokrčil rameny. Zasmála jsem se. Rozuměli jsme si i beze slov a přitom s ním jsem se těch slov nebála.

Kráčeli jsme pomalu vedle sebe po chodbě až do jídelny. Podržel mi dveře a nechal mě vejít jako první. A jen co se mi objevil za zády, pozornost celé jídelny se upřela jen na nás dva. Zastavila jsem se a nerozhodně se okolo sebe podívala. Popostrčil mě s jednou rukou na mých zádech k jídlu.

„Sedneme si spolu,“ rozhodl a já ho poslouchala. Vzala jsem si jen sodovku, nechtělo se mi jíst, když všichni okolo pozorují, co dělám. Edward si ale tác naplnil jídlem a odvedl mě ke stolu. Jediný volný, ke kterému jsem si občas sedala sama.

Nespokojeně jsem se vrtěla a nenápadně koukala okolo sebe, jak nás pozorují. Vytáhla jsem z batohu blok a tužku. Nevyšla by momentálně ze mě ani hláska, kdyby mi někdo dupnul na nohu.

To asi nebylo nejchytřejší. – posunula jsem před něj papír.

„Proč by ne?“ zajímal se. Podívala jsem se okolo sebe. A prstem ukázala na něj na sebe, a pak kruh okolo stolu. Pochopil to okamžitě.

„Za chvíli je to omrzí,“ vysvětlil mi, stejně jsem se zamračila a otevřela svojí plechovku s pitím a napila se. „Uklidni se, nic se neděje,“ promluvil na mě tiším hlasem a nahnul se přes sůl, aby byl blíž.

„Takže po škole už máš plány, můžu si tě zamluvit na zítra?“ zeptal se opatrně. Musel vidět, jak se mi rozzářili oči vzrušením a nadšením. Kývla jsem mu na souhlas.

„Můžeme si dát druhé kolo konverzace,“ prohodil jen tak. Jo to by šlo, když budeme sami, třeba opět začnu mluvit, bylo to možné.

„Nemáš hlad?“ sondoval a prohlížel si plechovku. Zavrtěla jsem hlavou. „Dobře, je to na tobě. Stejně jsi jedna velká záhad,“ usmál se. Nahnula jsem se přes stůl, abych dosáhla na papír, co měl on před sebou a rychle mu načmárala odpověď.

Ty taky.

Tiše se rozesmál a zavrtěl hlavou.

„Nejsem, protože jsi na tu záhadu přišla,“ mrknul. Skousla jsem si spodní ret a podívala se na své ruce položené na stole. V téhle situaci pohled do jeho očí by byl opravdu nebezpečný.

Přežila jsem s Edwardem oběd, při kterém na nás všichni koukali a zvládla jsem i poslední hodinu bez toho, abych něco omylem provedla nebo se nechala zlákat jeho zlatým pohledem.

Tak, líbí se vám mluvící Bella? 
Moc děkuju, za všechny komentáře, neustále jsem udivená u téhle povídky, jak rychle komentáře přibývají a kolik jich je.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  Volturijovna (03.02.2014 22:51)

100% mám přiblblý výraz obličeje! Miluju tvoji Bellu a Edwarda! Díky moc!!

4)  Kate (03.02.2014 20:55)

Mluvící Bella se mi líbila moc. Super kapitola!

1