30.12.2010 [18:53], RoseLilian, Povídky jednorázové, komentováno 6×, zobrazeno 2177×

Říkáte si někdy, že jste měli žít jinak, než jste žili? Že byste chtěli udělat něco jinak? Pak si nakonec uvědomíte, že vlastně čas vrátit nejde a nakonec, že byste to ani nechtěli?

Povídka o jedné staré vlčici...

Žánr: Depresivní, Tragédie

Věková hranice: +12 (zmiňovaná smrt)

Status: Kompletní

Jazyk: Čeština

Hlavní postava: Leah Clearwater

Je těžké dívat se na lidi, které milujete, jak pomalu stárnou a umírají, zatímco vy stárnete pomaličku a jste skoro nezničitelní.

Kolem vás, vaše rodina, vaši přátelé ze staré smečky našli své otisky a mohli s nimi zestárnout, ale já byla potrestána dlouhověkostí i na vlka.

Ani si nedokážete představit, jak těžké a bolestivé je žít svou takzvanou věčnost v osamění, naplněn prázdnotou, zahořklostí, bolestí a zklamáním z dosavadního života.

Když člověk, kterého milujete natolik, že s ním chcete strávit zbytek života, se otiskne do někoho jiného, myslíte si, že život pro vás skončil. Odnesete si z toho vztahu bolest, prázdnotu a srdce roztříštěné na statisíce kousků, o kterých víte, že nikdo neposbírá.

Pak vám zemře otec, který je pro vás vzorem a milujete ho, protože vám dával tolik lásky a radosti. Díváte se, jak to vaši matku bolí a ničí. A vy víte, že jí nemůžete pomoci, protože vaše srdce je na tom úplně stejně. Můžete tu jen pro ni být, i když víte, že to není dostačující, ale nikdo z nás neumí vrátit čas.

Všechna ta nashromážděná bolest, prázdnota a vztek se jednoho dne prodraly na povrch a mé tělo explodovalo. Stal se ze mě vlk. V mé krvi koloval takzvaný vlčí gen, který se v naší rodině dědil po generace. Vždy, když se v krajině objeví upíři, naše těla se změní, abychom byli silnější a mohli tak chránit náš lid.

Byl to strašný šok, když si uvědomíte, že nestojíte na dvou nohách, ale na čtyřech a vzadu se vám kývá něco, co podezřele připomíná ocas. Je to neskutečný pocit zděšení a strachu, který na chviličku vystřídá pocit svobody. Pak se vám v hlavě rozezní jiné hlasy, které zaručeně nepatří vám. Hlasy dalších vlčích bratří ze smečky. Je to doopravdy příjemné, když ztratíte veškeré soukromí tajemství, ať se snažíte je ukrýt sebelépe. Najednou žádná myšlenka není jen vaše, žádný sen už není jen váš, žádné pocity se neutají. Nejde to a nejde proti tomu ani jakkoliv bojovat. Bohužel toto spojení je mezi všemi vlky, takže nikdo z nás nemá soukromí. Víte, jak je těžké sdílet mysl s někým, koho jste bezmezně milovali? Jak je zatraceně těžké poslouchat jeho myšlenky o jiné ženě? Dívat se na to, co dělali v noci, jak se spolu objímají a líbají?

Pak jako smečka i žít a dívat se do tváře ženy, které vám sebrala toho muže? Nejhorší na tom je, že ten pocit chápete. Někde hluboko uvnitř víte, že je to tak správně a že s tím nemůžete nic dělat? Ač jsou oba už po smrti a já jim dávno odpustila, a milovala je jako rodinu, nikdy jsem si to nepřestala vyčítat a nikdy mě to nepřestalo bolet.

Láska je v tomhle vlčím světě tak komplikovaná. Ovládají vás zvířecí pudy i v lidském těle.

Tolik bych si přála být milována. Přála jsem si zestárnout po boku svého partnera, dívat se na naše děti, jak si spolu venku hrají.

Když žijete tak dlouho, a celý svět se kolem vás mění, vy se uvnitř zůstáváte stejným. Stále hledám svou lásku. Stále hledám smysl života. Ač je život o hledání, jde také o to, najít svůj cíl a být spokojen se sebou samým.

Dokážete si představit, jaké to je, kráčet hrbolatou cestou osudu vstříc smrti, která přijde bůh, ví kdy, bez útěchy, s pocitem viny a prázdnoty.

Bojovat se stíny své vlastní zahořklosti a bolesti. Doufat v něco a hledat klid, možná odpuštění, možná vykoupení?

Nikdy jsem nevěřila v boha, ale věřila jsem v lásku. Teď nevěřím ani v jedno. Věřila jsem, že otisk je to nejúžasnější co nás měniče může potkat. Jenže čím víc nad tím přemýšlím, a že mám spousty času, přijde mi to strašně násilné. Otisk řídí váš život. Dělá z vás otroka lásky, trhá všechny vztahy, co když jste před tím někoho bezmezně milovali a najednou se do někoho otisknete. Co když vaše spřízněná duše miluje někoho jiného, jak je to bolestivé a ničivé dívat se na toho člověka z povzdálí. Hlídat ho a chtít aby byl šťastný.

Je to prokletí měničů, stejně jako jejich dlouhý život a takřka nesmrtelnost.

Mé jméno v hebrejském jazyce znamená únava, nebo vyčerpání. A já jsem unavená a vyčerpaná. Z dlouhotrvajícího života, naplněného prázdnotou a bolestí.

Mým osudem bylo nikdy nenajít svou lásku. Možná jsem se na maličký okamžik zbavila své zatrpklosti a bolesti, jenže pak si uvědomíte, že ta bolest nezmizí, jen se schová do ústraní a tam číhá a pak jednou, když to vůbec nečekáte, vytáhne své drápy.

Byla jsem nucena dívat se, jak umírá můj maličký bráška v boji s upíry. Musela jsem se dívat, jak má matka znovu trpí, jak se na mě dívá vyčítavým pohledem, protože ví, že kdybych tam byla já a zbytek naší smečky, mohli jsme ho uchránit. Nestačilo, že jsem si to vyčítala sama, jenže v hloubi duše jsme všichni ze smečky věděli, že je to naše chyba, které se dalo zabránit.

Po pár letech, zemřela i moje maminka. Bylo jí jenom 57 let. Měla nemocné srdíčko a smrt otce a mého bratříčka jí nepomohla. Nechtěla se léčit a tak mě brzy opustila.

Přátelé z mé smečky našli své otisky a přestali se měnit, chtěli zestárnout se svými drahými polovičkami.

Jen Jacob, můj přítel, a Alfa naší vlčí party se měnil dál, protože jeho otisk je Reneesmé, poloupír, a on ji miluje natolik, že s ní zůstane navždy. To je dar i prokletí.

Mým prokletím je, že jsem se dlouhou dobu nedokázala odprostit od pocitu volnosti, které mi poskytovalo vlčí tělo. Ani si nedokážete představit, jak krásný je to pocit běžet a nevědět kam, cítit vítr, který se vám zarývá do kožešiny, bosé tlapky dotýkající se jen zlehka půdy a srdce a duše volající po svobodě. Přála bych vám ten nádherný pocit zažít. Není nic krásnějšího.

Můj život byl prázdný a stále je. Nedokázala jsem nic úchvatného ani natolik zajímavého, aby se o mně vyprávěli příběhy.

Jeden moudrý člověk jednou řekl: Láska je sdílení života, srdce a duše. Člověk má partnera proto, aby ho miloval a proto, že potřebuje někoho, kdo může říct, ano já ho znal, miloval a vím, co dokázal. Já jsem svědkem jeho života. A můžu říct, že přes veškeré nedokonalosti, jsem do něj bláznivě zamilovaný. A je to krutá pravda.

Nemám tu žádného člověka, který by mohl o mně vyprávět. Nemám děti, vnoučata a všichni, které jsem znala, a patřili do mého srdce, jsou mrtví.

Často sedávám venku před domem na staré ztrouchnivělé lavičce a vyhlížím někoho, nebo něco, co všechno změní. Ale vím, že kdyby se něco takového stalo, je už pozdě. A vrátit čas, jak už jsem jednou řekla, nikdo neumí. Ani ti nejmocnější z nás.

Možná je to divné a možná to, co v tuhle chvíli řeknu, si bude protiřečit se vším, co jsem vám řekla, ale nechtěla bych vrátit čas a cokoliv změnit. Komu se poštěstí být vlkem a chodit po světě tak moc dlouho. Viděla jsem a zažila jsem mnoho věcí, nebylo to vždy krásné a dokonalé, ale přesto děkuji za svůj život. Vážím si toho, že jsem mohla žít a že jsem žila.

Možná, že si na mě jednou Jacob, Isabella, Rennesmé a ostatní Cullenovi vzpomenou na tu zahořklou vlčici. Na toho psa obranáře, který je i přes všechny jedovaté řeči měl rád.

Sedím na verandě, na staré ztrouchnivělé lavičce, a mou vrásčitou tvář ošlehanou větrem a poznamenanou časem zdobí hořký úsměv. Dívám se směrem na moře, jak v zapadajícím slunci přichází příliv. Možná, že je chladno, ale o to přeci nejde. Nastavuji svou tvář posledním letním paprskům slunce.

Ve větru se honí pavučiny a ze stromů se sem tam utrhne list, který se pomalu snáší ve velkých kruzích dolů. Není to ironické? I my tak jednou skončíme. A já se na ten den těším…

Vaše Leah Clearwater, dcera Harryho a Sue Clearwaterových, nejstarší žijící vlčice z La Push…

Stará sedící žena prohrábla svou vrásčitou rukou sněhobílé vlasy. Její dříve hnědé oči byly vybledlé časem. Její čas se na tomto světě pomalu blíží ke konci. Narodila se na jaře a pláténko života, které jí bylo utkáno, bude přetnuta poslední nic ostrými nůžkami osudu, brzkého krásného podzimního večera. Její život nebyl bezbolestný, ale všechno má svůj konec, zvlášť lidský život. Každý jednou zemře. Ale měli bychom odcházet s úsměvem na rtech, smíření se svou smrtí, jako Leah Clearwater.

První a možná vlčice z La Push.

Rose Lilian

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  kajka (09.04.2012 22:43)

RoseLilian, děkuju za krásnou povídku. Leah patří k mým oblíbeným postavám ságy a rozhodně ji považuju za nejzajímavější. Udělala jsi mi velikou radost, i když úsměv na mý puse je spíš smutný.

4)  SarkaS (30.12.2010 20:15)

Už jsem ti to jednou psala Rozárko, ale napíšu to znovu. Podle mě to není tak depresivní a ten konec je vlastně svým způsobem šťastný, proto je to tak krásné, že po tom všem Leah zemřela vyrovnaná a spokojená

3)  Fanny (30.12.2010 19:52)

Moc hezké, zajímavá úvaha...

1)  Nora (30.12.2010 19:34)

Krása! Chtělo se mi brečet.

1