07.09.2010 [20:30], ambra, ze série Pro tebe, má lásko, komentováno 37×, zobrazeno 6403×

 

 

 

Renée...

 

Carlisle...

 

spolu...

 

 

 

 

Chicago, červen - září 1993

 

Můj svět se hroutil za naprostého ticha. Čekala bych, že něco takového bude doprovázet strašný rachot, dunění řítících se staveb a křik těch, kteří umírají pod troskami.

Nic, ticho. Dělo se to, ale najednou jsem měla pocit, že se na všechno dívám s podivným odstupem, jako by se mě to netýkalo. Ano, to bude vysvětlení. Opustila jsem své tělo, dokážu se na to všechno dívat, ale jiné smysly nefungují. Sluch. Hmat. Čich. Žádná chuť prachu na jazyku. Možná i moje srdce přestalo fungovat. Ještě před chvílí jsem jasně cítila, jak se svým duněním snaží odpovědět na všechny ty šílené věty, teď se ale utišilo, zpomalilo, možná utichlo úplně.

A pak konečně zmizel i obraz. Obklopila mě bezbolestná tma.

„Renée, prosím, prober se, otevři oči…“ Něco studeného na mém čele. Proč je, proboha, ten člověk tak strašně smutný? Člověk… Roztřásla jsem se. Ta studená věc okamžitě zmizela. Stejně jako úlevné nevědomí. Přesto jsem neotevřela oči.

„Jdi pryč,“ slyšela jsem povědomý hlas. Podivně plochý, prázdný. Můj hlas, došlo mi.

„Bojím se nechat tě tady v tomhle stavu, já… znovu se omlouvám, i když vlastně nevím, jak by to mohlo být dost…“ Cítila jsem, jak mi zpod zavřených víček utíkají první slzy.

„Jdi pryč!“ Tentokrát ten hlas křičel. Slyšela jsem v něm nenávist. Zlobu. Zklamání.

„Promiň,“ ozvalo se tlumeně ze vstupní haly. Dveře tiše klaply.

xxx

Od chvíle, kdy jí v mém příliš těsném objetí došlo, že neslyší moje srdce, se nekontrolovatelně třásla. Chtěl jsem jí to říct – tedy aspoň nezbytně nutný základ -  v nějaké blíže neurčené budoucnosti. Možná tak za padesát let…

Co jsem si myslel? Že ji od sebe budu stále držet v bezpečné vzdálenosti? S Alex a jí podobnými to bylo snadné. Žádné těsné objetí, žádné polibky, jen pár těch nezbytně nutných prostocviků. Mohly si všimnout možná chladného těla, možná toho, že se nezadýchám, nezpotím, ale to všechno se dalo nějak vysvětlit.

Ve svých neurčitých představách o chvíli pravdy jsem si vždycky plánoval dlouhý pozvolný úvod. Nějaké filozofické žvásty o tom, že lidská představa o světě, ve kterém žijí, je hodně neúplná. Chabá. Zjednodušená. Teď seděla jen kousek ode mě, třásla se, doširoka rozevřené oči nemrkly od chvíle, kdy se ode mě zděšeně odtáhla. Skoro nedýchala, přesto jí srdce bušilo, jako by právě uběhla maraton. Jako by chtělo tlouct i za to moje…

Pokud jí chci vysvětlit něco dřív, než se zhroutí, mám na to možná tři minuty.

„Renée, jsem… jsem jiný. Ne tak… úplně… lidský. Existují i jiné druhy… bytostí. Vypadají skoro jako lidé, ale musela sis už dřív všimnout… rozdílů. Jiní jako já jsou nebezpeční. Jenže já jsem blázen – bláznivý upír – ze své neškodnosti jsem si udělal smysl a cíl. Tedy… zdálo se, že nezabíjet a pomáhat je dost dobrý smysl existence… než jsem potkal tebe… Promiň, omlouvám se ti, že jsem se nedokázal držet dál. Omlouvám se, ale litovat toho nedokážu …“

Můj skvělý mozek mi nabízel souběžně několik stovek vhodných formulací. Jenže její pohled, výraz v těch krásných vyděšených očích, mě zbavily obvyklé schopnosti logicky a chladně vyhodnocovat a kalkulovat, co je pro mě nejlepší. Všechny ty úžasné varianty mi překryla nejsilnější myšlenka. Jak to udělat, abych jí ublížil co nejmíň? Protože bylo příliš zřejmé, že ať to nakonec řeknu jakkoliv, ona prohraje. Prohraje všechny své naděje, které svázala se mnou. Prohraje svou čerstvou a vratkou víru v budoucnost.

Její pohled se lehce rozostřil. Dech se prohloubil, zpomalil. Srdce se zklidnilo, znělo jako ve chvílích, kdy spala. Musel jsem to shrnout. Znovu říct a zdůraznit to podstatné. Nadechl jsem se k té poslední větě a souběžně s její intenzivní vůní mě zahltil pocit, že je to pravděpodobně naposledy, co si ji mohu dopřát a vychutnat. Bolest z toho poznání mě na okamžik znehybněla a ochromila. Zavřel jsem oči a pevně stisknul pěsti, abych zadržel ruce, které se k ní už už natahovaly. Potřeboval jsem, aby mě držela. Utěšila.

Nechtěl jsem ji ztratit.

„Nejsem člověk.“

Ta dvě slova vibrovala v teplém vzduchu pokoje a zamkla možnost říct cokoliv dalšího. Protože vše podstatné už bylo vysloveno. Její dech a tep se zpomalily na hranici normálnosti. Rychle jsem se k ní sklonil a položil jí ruku na čelo. „Renée, prosím, prober se, otevři oči…“ Její tělo zareagovalo okamžitě. Otřásla se. Ostrý nádech, rychlejší pulz. Probrala se. Ale dál bezvládně ležela, oči zavřené. Zavřené, aby se nemusela dívat na mě. A pak řekla to poslední, co ještě zbývalo.

„Jdi pryč.“

Zmohl jsem se na ještě jeden pokus o omluvu. Mnohem víc to bylo žebrání o soucit.

Nedokážu odejít!

„Jdi pryč!“

Moje duše, moje srdce, každá moje myšlenka zůstaly s ní. Odešlo jen to chladné, děsivé tělo.

xxx

Nedokázala jsem posoudit, která část dne byla nejděsivější. Jestli rána, kdy jsem musela posbírat a nějak slepit střepy, co ze mě zbyly po nočním průchodu branou pekelnou, nebo dny, kdy mi ho vše připomínalo. Ne, na noci opravdu nechci myslet…

Během týdne jsme se přestěhovaly do menšího bytu. Ocitla jsem se znovu skoro na hranici bezpečné čtvrti, přesto ten rozdíl mezi mým prvním a třetím bytem v Chicagu bil do očí. Vyřídila jsem si studentskou půjčku. Moje osamostatnění proběhlo překvapivě snadno. Přesto zůstalo podmíněno jednou z věcí, které pro mě zařídil a které jsem se prostě nedokázala a asi ani nemohla vzdát. Práce v loyolské univerzitní školce znamenala splnění příliš milovaného snu – a navíc potvrzení o zaměstnání z Loyoly znamenalo, že můj úvěr dostal nejnižší možný úrok a že jsem Bellu stěhovala do bytu bez švábů a v domě s vrátným…

Jenže i všechny ty praktické starosti se pořád točily kolem něj.

Kolem něčeho, co nemělo existovat. Ne v mém malém světě zeleného zapadákova, kde se dívky vdávaly po střední škole, zestárly příliš brzy a ještě před tím stihly zapomenout, že svět může být něco jiného než kuchyň, děti, manžel a kostel.

Moje schopnost pojmout něco navíc byla vyčerpána přílišnou rozlehlostí toho města, do kterého jsem přišla s posledními kousky naivních dívčích snů, vyčerpána tím, že můj práh překročil někdo, kdo mě chtěl zabít, vyčerpána setkáním s někým, kdo mou chatrnou představu o lásce změnil v definici vesmíru.

Už tím se můj svět, všechno, čemu jsem věřila, na co jsem spoléhala, to dobré i to špatné, nebezpečně zachvělo. A pak těch pár vět. A dvě slova.

Nejsem člověk.

Tisíckrát od toho dne jsem si vzpomněla na všechny svoje kamarádky ze střední, které si prošly pro ně osudovou chvilkou – jejich vyvolený jim naservíroval nějakou drtivou pravdu o sobě – alkohol, drogy, ženské, chlapi, zlodějiny, podvody. Záviděla jsem jim. Mohly se pokusit s tím něco dělat. Bojovat s tím, čím se ukázal být jejich milovaný. Já se při vzpomínce na ten večer dokázala jen znovu a znovu třást hrůzou, která zahrnovala strach o Bellu a o mě, o všechny jistoty, na kterých stála moje představa o světě. Připadalo mi, že jsem dosud každý hloupý detail kolem sebe viděla špatně, v pokřiveném zrcadle. To, jak všechno najednou získávalo jinou, děsivou perspektivu, mě dostávalo na hranici šílenství.

Snad pud sebezáchovy a především láska k Belle mě nějak udržely při smyslech. Upnula jsem se k dokonale pravidelnému režimu – k tomu, co jsem dřív nenáviděla a opovrhovala tím. Pomáhalo cítit se jako stroj, který prostě v danou dobu musí vykonávat zadané úkoly.

Dál jsem docházela na přípravný kurz na univerzitu.

Pomáhala jsem ve školce s přípravou tříd před novým školním rokem.

Dokonce jsem každý den vařila.

Všechen zbývající čas jsem se skoro přilepila na Bellu – jen vedle ní jsem se cítila zase jako lidská bytost, jejíž život snad má nějaký smysl…

Uběhlo pár týdnů. Nestrannému pozorovateli, který by příliš neřešil, že jsem nečekaně zhubla a kruhy pod mýma očima už nedokáže zakrýt ani nejlepší korektor, bych musela připadat jako velmi spořádaná žena se smyslem pro řád a pořádek.

Stejná ženská ze sociálky mě kontrolovala dokonce dvakrát. Zdálo se, že pohled na o poznání skromnější byt a moje strhané rysy ji konečně uklidnil. Možná dá pár týdnů pokoj…

Snažila jsem se. Snažila jsem se hrozně moc. Přesto jsem si na konci léta neuměla představit, jak přežiju další týdny a měsíce…

xxx

Edward znechuceně shrnul figurky na šachovém stolku. Trvalo trapně dlouho, než jsem na jeho gesto zareagoval.

Co blázníš, ještě jsme nedohráli!

„Nechceš na mě, pro změnu, zase někdy promluvit nahlas? Od toho večera mám pocit, že trpím samomluvou!“ Díval se mi do očí s výrazem naštvaného rodiče. Usmál jsem se, ale přetrvávající hořkost skoro vzápětí změnila ten úsměv v pouhou grimasu.

„Promiň,“ donutil jsem se vyslovit nahlas a hned jsem věděl, že to byla chyba. Jako by promluvila skutečná oživlá mrtvola. Povytáhnul obočí a stále mi naštvaně a upřeně hleděl do očí.

„Promiň, vážně se budu snažit trochu se probrat. Nechceš se jít projet?“ V garáži stály dvě nablýskané motorky s nejvyšším možným objemem. Jeho poslední pokus mě nějak rozptýlit. Jeho představa o zábavě.

„Skoro tři týdny jsme nebyli lovit. Můžeme to spojit.“ V hlase mu zazněla mírná výčitka.

„Ech… promiň, jsem hrozný sobec.“ Teprve teď jsem si všimnul jeho nebezpečně černých očí.

„Ještě jednou řekneš promiň a proskočím zavřeným oknem,“ ušklíbnul se. Rychle jsem spolknul další plánovanou omluvu, ale samozřejmě ji zachytil v mé hlavě. Zvednul jsem ruce ve výmluvném gestu.

„Nemůžu za to, naskakuje to samo. Za poslední měsíc bych se měl všem omluvit tisíckrát. V nemocnici přede mnou skoro utíkají, několik pacientů požádalo o změnu lékaře. Tři studentky se po opravné zkoušce u mě zhroutily.“

„Cože?“ vytřeštil oči v nefalšovaném úžasu. A pak se rozesmál. Bez zábran. Nahlas. Skoro se dusil. Teď jsem to byl já, kdo s povytaženým obočím a dotčeným výrazem čekal na vysvětlení.

„Promiň…“ začal, ale nedopověděl - to slovo vyvolalo další salvu.

Když jsme o deset minut později jen jako dvě černé šmouhy najížděli na dálnici, zůstával za námi kus té tíhy. Já ale věděl, že se k ní za pár hodin zase vrátím, že před ní neujedu. Už nikdy.

Pro mě není úniku.

xxx

S nástupem k řádnému studiu a se zahájením pravidelného vyučování ve školce se ve mně něco zlomilo. Jako by pocit, že vnější kulisy mého fungování jsou na několik měsíců nastaveny, vyvolal falešný pocit bezpečí. Jen na malý okamžik jsem se uvolnila… Hned první zářijová noc mě skoro zabila. Usnula jsem nad ránem, vyčerpaná čerstvými slzami, s třeštící hlavou a rozbolavělým tělem. Tentokrát jsem ale neprošla peklem. Byl to očistec. Pod vrstvou děsu a hrůzy se zalesklo něco jiného. Ještě jsem to nechtěla zkoumat, natož pojmenovat. Znovu jsem to ukryla. Až do doby, kdy budu mít jen trochu víc síly.

Ráno jsem pochodovala po bytě s ledovými sáčky na očích a s novým seznamem úkolů v hlavě. Ten nejdůležitější jsem zrealizovala hned odpoledne.

Robert se při bližším pohledu na můj obličej sice na chvíli vyděsil, ale když jsem vyslovila to zaklínadlo – večeře, dnes, my dva, okamžitě se rozzářil. Nemusela jsem se starat o nic. Vybral restauraci, zajistil stůl, který by kdokoliv jiný musel rezervovat pár týdnů předem, slíbil, že mě večer vyzvedne. Já udělala maximum na své straně hřiště…

Koupel. Vlasy. Líčidla. Šaty. Boty.

Nad prádelníkem jsem zaváhala. Nakonec jsem zvolila dva titěrné kousky, které mohly být dnes v noci odhaleny. Plánuju se s ním vyspat? Ušklíbla jsem se na svůj zubožený obraz v zrcadle. Jenže Robert mi dával svou přízeň najevo neustále, vytrvale a přece nevtíravě. Neurazil se po prvním odmítnutí. Choval se, jako by se nic nestalo. Jen občas – naklonil se ke mně a pošeptal mi, že krásně voním. Nebo do sáčku s croissantem schoval nějaký hloupý malý dárek. Nebo prostě jen mlčel, když viděl, že chci mlčet. To nebylo málo. A já se přistihla, že se na něj těším, že se upínám k té pohodě, která z něj sálá a o kterou se skoro fyzicky můžu opřít.

Už připravená jsem se šla rozloučit s Bellou. Na pohádku zbylo ještě pár minut. Četla jsem o krásné princezně, Bella se natáhla a s úsměvem mě zatahala za neuměle zvlněné vlasy.

„Mamka je princezna? Líbím se ti?“ Usmála se znovu, šťastná, že jí i beze slov rozumím dokonale, a přikývla.

„Děkuju, broučku, byla to hrozná dřina, tak mi drž palce, ať neztratím střevíček, jo?“ Vzala jsem ji do náruče. Došlo mi, že z pyžamka jí vykukuje příliš velká část drobného tělíčka – rukávy i nohavice nebyly natahovací. Ech, tyhle věci mi nikdy nešly. Čeká nás nákup. Líbla jsem ji na čelo a se smíchem ji zvedla k zrcadlu dětské toaletky, aby viděla lesklý otisk světlé rtěnky na své bledé kůži. Opatrně se ho dotkla, a když jsem jej chtěla utřít, rychle si čelo zakryla.

„Chceš si tam nechat pusu ode mě?“ mrkla jsem na ni. Znovu nadšeně přikývla.

„Tak jo, dobrou zlatíčko moje.“ Zvonek zazvonil přesně ve chvíli, kdy jsem potichu dovírala dveře dětského pokoje. Mávla jsem na Wendy – odpověděla mi zvednutým palcem.

Robert postával u taxíku. Málem jsem zapomněla zavřít pusu. Tohle nebyl ten kluk v odřených džínách a barevném tričku. Měl na sobě lehoučký světle šedý oblek a pod ním zářivě bílou, u krku rozhalenou košili. Nechal se ostříhat a jeho konečně pořádně odhalené oči mě teď objaly dřív, než za mnou zapadly vchodové dveře.

„Ahoj,“ naklonil se, aby mě lehce a samozřejmě políbil na tvář. Ovanula mě vůně jemné drahé kolínské. Jako by oblečení změnilo jeho osobnost. Připadal mi sebevědomý, dospělý a plný očekávání.

Opatrně za mnou zabouchl dveře a bleskově se ocitnul vedle mě. Vzal mě za ruku a políbil mě do dlaně.

„Vypadáš nádherně,“ vydechnul.

„Spousta šminek,“ snažila jsem se rozptýlit dusno, které přišlo mnohem dřív, než jsem čekala.

„Tomu nevěřím,“ řekl a naklonil se ke mně. Pomalu odhrnul pramen mých vlasů a pokusil se zastrčit mi ho za ucho. Při tom dotyku jsem ucítila ozvěnu pocitu, který ve mně vyvolávaly jiné dotyky. Chladné a přitom tak pálící… Zatřásla jsem hlavou. Přece nebudu analyzovat a srovnávat každý jeho pohled, dotyk, slovo…

„Renée,“ zašeptal Robert sotva pár centimetrů od mých rtů. Odhodlaně jsem zavřela oči a připravila se. Snažil se. Ne, to nebylo to správné slovo. Nemusel se snažit. Šlo mu to samo a velmi dobře. To já byla ta porušená, navždy vadná součástka, neschopná zapojit se do té přirozené a příjemné činnosti…

Ulevilo se mi, když jsme zastavili před restaurací. Už v šatně jsem si ale připadala nepatřičně. Nebylo to tím luxusem, tohle jsem se vedle… vedle něj naučila ignorovat. Jen intenzivní pocit. Neměla jsem tu být. Neměla jsem být tady s tím cizím mužem, který si na mě od první chvíle, co jsem překročila práh domu, dělal nárok.

Mladík v šatně nás přelétl pohledem a nabídnul Robertovi kravatu. Rošťácky se usmál a jako kouzelník bleskově z náprsní kapsy vytáhnul vlastní, světle modrou, dokonale ladící s oblekem a malým kapesníčkem v náprsní kapse saka. Zvednul si límeček a obrátil se ke mně.

„Pomůžeš mi?“ V natažené ruce držel ten bezvýznamný kus látky. Bezvýznamný pro všechny lidi světa. Ale v tu chvíli naprosto rozhodující pro budoucnost jednoho upíra, který byl mnohem lidštější než jedna hloupá lidská žena, která to do této chvíle neviděla a nechápala.

Tohle nebylo obyčejné déjá vu. Právě na mě zavolal můj osud.

„Promiň,“ vydechla jsem a vystřelila z restaurace tak rychle, jak mi to jenom podpatky dovolovaly. Nacpala jsem se do taxíku, ze kterého tak tak stihl vystoupit starší elegantní pár. Pohoršeně se po mně ohlédli.

„Loyolská nemocnice,“ vykřikla jsem směrem k řidiči. „Co nejrychleji, prosím,“ dodala jsem už klidněji, protože jen při slově nemocnice na to automaticky pořádně šlápnul.

Srdce mi znovu bušilo jako ten večer. Ne, vlastně jinak – bušilo, jako všechny ty večery předtím. Ty večery, kdy ležel vedle mě, líbal mě, hladil mě, zahrnoval každou myslitelnou něžností. Konečně mi to došlo. Pokud on není člověk, pak chci, aby kolem mě až do smrti žily jen nelidské bytosti.

Taxikář mě vysadil u hlavního vchodu. Nefungovala zde klasická pohotovost, takže kolem vládnul klid a jen pár členů personálu kouřilo pod malým přístřeškem u blízkého parkoviště. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a lehce se otřásla. Vzpomněla jsem si, že můj šátek zůstal položený na pultu v šatně. Na holých pažích jsem ucítila chlad zářijového večera. Ale to podivné mrazení a třas vycházely ze mě. Strach. Ale už ne strach z něj. Strach, že mě odmítne. Pošle pryč. Nebo se nechá zapřít, aby nemusel ani to.

Přesto jsem neváhala. Vždyť od první chvíle, kdy jsem ho uviděla, jsem stejně neměla na vybranou. To vědomí mi přineslo úlevu a čistou radost. Opřela jsem se do prosklených dveří.

xxx

Služba mi skončila už před hodinou. Ale obrovská hromada Aronových nedoplněných chorobopisů představovala dobrý způsob, jak zkrátit děsivě prázdný večer doma. Edward pár posledních dnů objevoval moderní filozofy a ztratil chuť mě pořád rozptylovat. Na své výpisky si pořídil tlustý sešit v černých deskách, takže jsem měl obavu, že ho možná brzy budu muset rozveselovat já.

Na chvíli jsem se opřel v kožené pracovní židli a otočil ji tak, abych měl prosklenou stěnou výhled na zářící město pod sebou a vlivem světla z něj matné hvězdy na nebi. Lidi je dokonce neviděli vůbec. Napadlo mě, jestli jsem rád, že jsem se dočkal světa, ve kterém nejsou vidět hvězdy. Kdyby to někdo jen vyslovil za mého skutečného života, skončil by na hranici. Která nová kacířská myšlenka se za pár set let stane realitou? Promnul jsem si stále dokonale svěží oči. Asi jsem těmi Edwardovými knížkami neměl listovat…

Kroky jsem uslyšel dřív, než se zastavily u mých dveří. Otočil jsem se zpět ke své práci a rychle rozsvítil malou stolní lampu. Očekával jsem zaklepání. Ale slyšel jsem jen trhaný dech a zrychlené bušení srdce. Za myšlenku na ni bych se v tu chvíli proklel, protože vzápětí jsem se vysmál sám sobě, ale pocitu zklamání, který se dostavil okamžitě, jsem už nezabránil. Měl jsem chuť zavolat vstupte, abych tu čerstvou bolest trochu rozptýlil. Jenže člověk by neslyšel, že někdo tiše stojí za dveřmi. Po třech minutách jsem to vzdal a udělal první krok ke dveřím.

V tu chvíli se otevřely.

xxx

Odvaha mě opustila těsně před cílem. Na recepci jsem narazila na Donnu, poznala mě a rovnou mě bez ohlášení poslala do jeho pracovny. Teď jsem tu už pár minut stála jako blázen a zkoušela si představit, co mu řeknu. Zevnitř se ozval tichý zvuk. Rychle jsem otevřela.

xxx

Stála tam a nepřipustila, abych byť jen vteřinu pochyboval. Udělal jsem ještě dva kroky, ale zároveň jí dal prostor, aby mi vyšla naproti.

Stejný postup jsme dodrželi po zbytek noci.

Dotknul jsem se jejích rtů. Nejprve konečky prstů, opatrně, pořád jsem nemohl úplně uvěřit, že je skutečná. Napodobila můj pohyb a přitom nepřestávala hledat v mých očích. Neopustila je, ani když mi její úsměv prozradil, že tam snad našla to, po čem toužila. Pomalu ukazováčkem obkreslila můj horní ret. Chtěl jsem něco říct, dřív, než mi sílící oheň v  hrudi vezme schopnost mluvit, ale přikryla mi ústa dlaní a zavrtěla hlavou.

Vytáhla se na špičky a pomalu, s rozmyslem, s hypnotizujícíma očima mi ovinula paže kolem krku.

„Já chci všechno,“ zašeptala. Byl to jen vzdech, přesto jsem rozeznal váhu jejího rozhodnutí. Pak zavřela oči a konečně mě políbila.

Stačily dvě vteřiny a ty uplynulé osamělé a rozervané týdny zmizely. Zdálo se mi, že pokračujeme přesně tam, kde jsme skončili tu poslední krásnou noc. Jen už jsem neměl důvod, proč ji od sebe odstrkovat. Přitisknul jsem ji k sobě a její reakce byla tak jasná, že jsem se znovu nenáviděl za to, kolik času jsme promeškali. Odtáhla se ode mě – potřebovala se nadechnout a zároveň znovu otevřít oči. Dívala se střídavě na mě a na knoflíky mé košile, které rychle rozepínala.

Než jsem stáhnul přes hlavu tričko, cítil jsem její ruce a rty na své hrudi. Zarazila mě, když jsem ji chtěl svlékat – naopak, pokračovala se mnou. Pochopil jsem to – měl jsem v laskání a mazlení jejího těla pořádný náskok. Chtěla mi to vrátit. Když po pár minutách, během nichž jsem se už nahý ocitl na drahém koberci vedle svého pracovního stolu, znovu přisunula svou rozpálenou tvář nad můj obličej, došlo mi, že to není jen oplácení. Její srdce bláznilo, oddechovala pootevřenými ústy a její doširoka otevřené oči mi šlehly neředěnou dávku vzrušení.

Už jsem se neptal, jestli ji můžu svléknout. Naše předehra trvala několik měsíců a odloučení, které jsem vnímal jako poslední dny před vlastní popravou, zpečetilo osud mého sebeovládání. Několik rychlých trhnutí a konečně byla i ona volná.

Volná, hladká a připravená.

V jednu chvíli se mi zdálo, že do vlasů rozhozených v divokém víru kolem jejího krásného obličeje uvěznila nějakým způsobem esenci své vůně. Nadechl jsem se znovu a znovu a zároveň se do té vůně konečně ponořil celý.

Zasténala a na vteřinu strnula. Poslední zbytek mého rozumu mi napověděl, že jsem měl být jemnější, ale když jsem se chtěl odtáhnout, znovu otevřela oči a prudce zaťala prsty do mých beder.

Do toho okamžiku jsem si myslel, že mám výhodu, že jsem to já, kdo zná skoro dokonale její tělo a jeho reakce, že vím, která místa ji dovedou ke konci, ale stačilo pár minut a všechno bylo jinak. Ona potřebovala úplnou lásku. I tohle zahrnovala ta její jediná věta. Když se mi rozostřila v náručí a i přitom se do mě stále vpíjela teď napůl nepříčetnýma očima, pochopil jsem, kam se přestěhovalo všechno to světlo z potemnělých hvězd.

Bylo v těch očích.

A ta energie z něj v tom křehkém a zranitelném těle.

Nepochyboval jsem, že během té noci se z ní narodilo několik nádherných zářících supernov.

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

«   1 2

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!