21.08.2010 [01:00], ambra, ze série Pro tebe, má lásko, komentováno 36×, zobrazeno 6333×

Zamilovaný upír...

No, trošku se mu to žene hlavou, tak s ním mějte chvíli strpení.

Na scénu se vrací Edward...

Chicago leden - únor 1993

Ten pocit bolesti ze ztráty a otupující beznaděje neměl být tak silný. Strávil jsem s ní jediný večer. Jediný večer ze své zatuchlé věčnosti. Řešením rébusu byla ona sama – jako by otevřela okno a vyvětrala mou duši. Všechno bolavé a dávno usazené se rozvířilo a s přibouchnutím dveří jejího bytu -  ve chvíli, kdy jsem odcházel plný naděje a očekávání – se naposledy zatočilo a zmizelo někam v nenávratnu.

A potom Edward.

Strávil jsem v Itálii dost času na to, abych poznal upíra, kterému právě zazpívala krev. To záhadné, děsivé a osudové propojení mezi dvěma bytostmi – dvěma božími výtvory – krvavě potvrzovalo, že svět má nějaký – možná zvrácený - řád. Pravděpodobnost, že se miliardami jiných duší k sobě proderou, vypadala až zanedbatelně směšně. Jenže směšné to bylo vždy jen do chvíle, než se to stalo. Mnozí z našich staletí toužili po tom setkání.

Mými modlitbami po staletí zněla stejná prosba – Bože, prosím, ušetři mě tohoto pokušení.

To, že jsem coby nechtěný kuplíř zařídil Edwardovi setkání s jeho zpívající krví, se zdálo jako přiměřený trest za mou pýchu. Měl jsem se spokojit s tím, že sebe dokážu ovládnout. Jenže já vzal Bohu čistou duši a vystavil ji té příliš těžké zkoušce věčné žízně. Ano, žádný prostor pro pochyby - můj trest dokonale odpovídá mému skutku.

Poprvé po třech stech letech jsem se odhodlal vpustit si do života lidskou bytost i jinak než jako pacienta či prostitutku. Tak rychle vystavený účet a s tak vysokou cenou jsem za to nečekal.

Té bytosti jsem podepsal rozsudek smrti. Mohu to jen oddálit – nikdy ne zastavit. Jako bych ji už ztratil.

A úplně stejně bolelo, že ztrácím syna.

Protože všemu navzdory – on bude navždy můj syn. Neschopnost času otupit hroty našich bolestí ze ztrát popírala vše, na čem stála věky lidská existence. Člověk by bez milosrdného účinku léčby časem nepřežil tolik generací. Nebo by se vyvinul v bezcitné monstrum, které by v době hladu požíralo vlastní děti.

My svou bolest prostě museli vydržet. Věčnost. Proto jsem slabší svého druhu nedokázal soudit příliš příkře.

Po Edwardově útěku jsem okamžitě veškeré své pracovní povinnosti sladil s Renéiným životním rytmem. Opouštěl jsem ji jen ve chvílích, kdy zůstávala na pevný počet hodin bezpečně uvězněná za zdmi páchnoucího supermarketu, nebo když se večer konečně ozvalo rachocení řetězů a zámků na dveřích jejího bytu – jasný signál, že už se nikam nechystá. Nic z toho pro Edwarda neznamenalo skutečnou překážku. Možná bláhově jsem spoléhal na jeho pud sebezáchovy – některé hranice – bytů, kanceláří, obchodů a většinou i hranice denního světla, zůstávaly nepřekročitelné, jakoby podivně posvátné. I kořist měla právo zemřít v patřičný čas a na patřičném místě.

Součástí mého plánu prodloužit její život se nutně stalo rozhodnutí nikdy už se jí neukázat, nezavolat jí, nepromluvit s ní. K nabourání rovnováhy stačil i ten jediný večer, během něhož jsem zapomněl na to, kdo jsem a kam patřím. Teď mě čeká úkol -  musím uvést věci do stavu, který se co nejvíce přiblíží realitě před... Nedokázal jsem domyslet před čím. Okamžitě se mi až příliš živě vybavily její rty, její oči – tak blízko!, její horké tělo v mé náruči, její hlas…

Proto to bylo tak těžké! Hned první den mé absurdní hlídky mě znovu lapila její vůně – podivná směs medu z divokých kytek; trochu nahořklá, s kořeněným podtónem ještě dívčí ženskosti. Jenže fyzické toužení bych zvládnul lehce – ta zvláštní zář, kterou mě omámila a navěky uvěznila, ta vycházela z jejího středu – z neviditelného místa; tak čistého a hladkého, že ani zlomek její kouzelné vůně na něm neulpěl. Věděl jsem, že tu noc jsem nahlédnul do její duše a vůbec jsem netušil, jak se bez toho pohledu dokážu navždy obejít.

Připadala mi den ode dne smutnější, její zář a droboučké jiskry, ze kterých byla utkaná, matněly. Ten první týden se mi zdálo, že když vyšla ráno z domu nebo večer z práce, rozhlédla se ulicí s nadějí a očekáváním. Další týdny však tomu rituálu nedaly šanci, aby se přetavil ve zvyk. Moje rozpoložení zůstávalo stejné, jako v tu krásnou a nečekanou noc. Chápal jsem lidskou mysl – nepamatoval jsem si to, ale uměl jsem si představit, jak spánek zastírá a postupně mění vzpomínky, jak každá noc člověka vzdaluje od sebekrásnějšího či sebehroznějšího zážitku. Jenže mně ani vteřina spánku neutlumila ostrost těch pocitů. Každičký den, kdy jsem ji znovu spatřil a viděl na ní, jak se mi její mysl v sebezáchovném zapomnění vzdaluje, každičký den jsem bezmezně toužil udělat těch pár rychlých kroků, obejmout ji a už ji nikdy nepustit…

Nejtěžší zkoušku pro mě představovalo pár volných dnů, co si vyšetřila pro Bellu. Za každého počasí vyrážely ven. Bella zamotaná v zářivé barevné pláštěnce, Renée zpočátku s odrazy růžového deštníku na tváři, později, když jim příliš bránil ve hře, bez deštníku, s prameny vodou ztmavlých vlasů podél tváře. Často běhaly v parku samy. Velkoměstské matky zřejmě znaly i jiné způsoby, jak v nečase trávit odpoledne se svými dětmi. Z Renée  stále vyzařovalo, že sem vlastně nepatří. Ale vypadaly šťastně. Zdálo se, že si naprosto vystačí. Ten vratký kočár zaparkovaly u nejbližší lavičky a Renée si tisíckrát přidřepla k malé, ukazovala na všechno, na co se ona svým němým způsobem ptala a vše jí pomalu a s očividnou láskou vysvětlovala. Několikrát jsem se stal svědkem toho, když se ji pokoušela přesvědčit, aby promluvila. Po tom marném úsilí se její tělo zvedalo z podřepu těžce, jako by jí na ramenou leželo neviditelné závaží starostí, které ještě spoustu let mohly tížit jiné… Dokázala se vždy neobyčejně rychle ovládnout, zatřásla hlavou, až tisíce drobných kapiček z jejích vlasů zahustily mokrý sníh či déšť, který si tu zimu téměř nedal pokoj a padal a padal… Ten pohyb vždy znovu poslal tu svěží voňavou vlnu až ke mně – studenému bledému stínu, opřenému za některým ze stromů.

Jen pár kroků a mohu být s nimi…

Jen pár let a čas je obě pohltí…

xxx

Nebyla tam. Slyšel jsem, jak ten kysele páchnoucí tlusťoch – zřejmě její šéf – na třetí pokus konečně vymačkal správnou kombinaci alarmu, a jak potom nastavil kódy bezpečnostních zámků. K jejímu domu jsem se dostal za slabé tři minuty. Ale ne dovnitř. Před vchodem stála dvě policejní auta; jedno z nich stále narušovalo pravidelné chvění vzduchu ostrými zářezy blikajícího modrého světla na své střeše. Několik policistů neskutečně pomalu a zároveň důležitě přecházelo po chodníku; občas některý vešel do budovy, vzápětí jiný vyšel ven. Nebylo zamčeno – dveře navíc úslužně přidržoval domovník.

Stačilo zavřít oči a soustředit se jen o trochu více. A bylo to tam. Její vůně. A vůně její krve. A Edward.

Nevím, proč jsem běžel domů. Napadlo mě, že si bude přát, abych to byl já, kdo ho zničí – dřív, než to udělá jeho svědomí.

Město se mi zdálo příliš velké.

Ale vůně smrti spojila ty tolik odlišné domy a světy – odporný činžák na Woodlawnu a luxusní rezidenci na North Side. Znovu její krev. A znovu Edward.

Čekal na mě.

Vešel jsem dovnitř a můj zledovatělý mozek přemýšlel, jestli oheň, založený v nesmyslně velké koupelně, spustí nepříjemně hlasité požární alarmy.

Klečel u šachového stolku.

Ukončil nedohranou partii. Všechny figurky připravil a rozestavil pro novou hru. Každá z nich neuvěřitelně sladce voněla její krví.

Edwarde… Došlo mi, že už ho nedokážu oslovit nahlas. Zakrváceným ukazováčkem se lehce dotkl jednoho z pěšců. Nepodíval se na mě, když jeho hlas narušil naše soustředění na to, co muselo přijít.

„Málem jsem ji zabil, tati.“ Ranilo mě, že v tom není dost lítosti.

Ale tys ji zabil, synu.

Konečně se na mě podíval.

„Já myslel… Byla v pořádku, když jsem ho nesl pryč… Nemohlo… Nebylo to tak dlouho… Já… Nepamatuju si, jak dlouho vydrží dítě o samotě!“ Konečně jsem v jeho hlase postřehl skutečné zoufalství.

Nechápu, o čem to mluvíš.

Odvrátil pohled a sebral ze stolku figurku královny. Jemně po ní přejížděl prstem, jako by ji hladil.

„Věděl jsem, že je to jen otázka času. Možná rok nebo dva… Ale jen dva měsíce? Skoro sen… Tys hlídal ji a já hlídal tebe. Vždycky dost daleko, nemohls mě zachytit. Ne ve městě jako je tohle. Moc lidí. Moc jiné krve. Prostě jsem jen stál a čekal. A ona opravdu vyšla ven. Voněla ještě tisíckrát líp, než jsem si podle té košile představoval. Milionkrát líp, než to děvče tenkrát…“ Zvednul ke mně oči v marné naději, že aspoň teď zachytí náznak pochopení.

S hořkým úsměvem se odvrátil a pokračoval.

„Hořela. Tohle si pamatuju. Horečka. Zesílila její vůni. Jakoby teplota její krve měla líp ladit s tím ohněm v mém krku. Zůstal jsem stát přes ulici. Soustředil jsem se na to, že práh domu a ještě za bílého dne – moc riskantní, nefér k ní… Pak odcházela nějaká žena s dítětem. Měla na sobě její vůni. Spěchala. Nezabouchla dveře. A vešel on. Čekal jsem. Nevím na co. Chtěl jsem dodržet pravidla, cos mě učil. Jenže ty dveře zůstaly pootevřené…

Carlisle, ty si neumíš představit, jak voní její čerstvá krev. Cítil jsem ji už na chodbě, do toho bytu mi to trvalo možná dvě vteřiny. On do ní bodal. Ta krev zářila. To není vůně, to je… naplnění. V tu chvíli prostě víš, proč jsme tady a že tu máme být, protože nikdo neocení tu dokonalost tak, jako my…“

Jako by se propadl sám do sebe. Byl vzdálený, mimo ten pokoj a mimo tento svět.

Měl jsem tě nechat umřít, Edwarde, odpusť mi to.

Podíval se na mě s novou vlnou bolesti a překvapení.

„Carlisle, ale vždyť ji zabil člověk…“

„Tys ji… Jak jsi to… Vždyť tam byla spousta její krve?!“

Smutek v jeho očích byl k neunesení.

„Půl vteřiny jsem si myslel, že nic krásnějšího už nikdy neucítím. Jenže pak průvan otevřel dveře do pokoje.“

Trvalo mi nekonečně dlouho, než jsem pochopil.

Bella?!

Znovu ke mně zvednul ty bolavé, pořád napůl dětské oči. Byly černější, než jsem si kdy dokázal představit.

xxx

Seděl jsem u úzkého nemocničního lůžka, lehce se dotýkal její malé ochablé dlaně a snažil se nenechat se naprosto zaplavit tím přívalem.

Tisíckrát jsem se během své existence ujišťoval, jak je důležité umět se radovat z maličkostí. Ale teď jsem prožíval skutečné štěstí a smál se sám sobě, jak mi ty ubohé titěrnosti kdysi mohly stačit.

Edward zachránil Renée! chtělo se mi křičet.

Jen jedno bodnutí navíc, jen o pár vteřin později a její pokus o lepší život by skončil ve statistice nevyřešených vražd. Zachvěl jsem se při myšlence na to, že od vůně Renéiny čerstvé krve ho dokázala odtrhnout jiná, mnohem lepší vůně – vůně toho malého stvoření, které v pokoji čekalo, až se k němu vrátí jeho matka.

Figurka dámy skončila rozdrcená na prach, když se pokoušel mi vysvětlit – sám sobě vysvětlit – jak nakonec tu esenci upířího snu dokázal vyprostit ze svých lačných rukou a vrátit zpět do postýlky, kde ji o pár minut později – klidnou a vážnou – našla policejní hlídka, kterou Edward přivolal zároveň se záchrankou.

Ve chvíli, kdy jsem pochopil, že Renée možná žije, že ji Edward nezabil a nezničil tím možnost další existence nám oběma, v té chvíli všechno ve mně křičelo za ní. Ale nemusel jsem být čtenář myšlenek, abych viděl, co se děje s Edwardem.

„Bude to stačit?“ Konečně jsem na něj dokázal promluvit nahlas.

Povolil sevření svých zakrvácených dlaní – prach, který zůstal z bílé dámy, se přes jeho špinavé džíny sypal na dubové parkety. Jeho hlas zněl dutě.

„Bude muset. Už navždy.“

Obrátil se ke mně s výčitkou v hlase i v pohledu:

„Posloucháš, co ti tu celou dobu říkám? Málem jsem zabil dítě!“

„Promiň, Edwarde, pojď, zajedeme na pořádné jídlo.“

Usmál se.

A z toho úsměvu konečně zmizela ta hořkost.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

16)  ambra (21.08.2010 19:55)

Berunky, jaká slast vidět Vás tu zas!
Děkuju!!!
Alasko, ještě chvilku a nafouknu se tak, že prasknu a nic nedopíšu .
trubka: Omlouvám se, že jsem to víc nerozvedla, ale on už to Edík tak nějak vyřídil... (toho s tím nožem).
Silvi, dotaz se týká návratu k vegetariánské dietě. On ten můj Edík je ještě hrozně mladý upírek a prostě si to ještě ujasňoval... .
Lio, Tys žrout?!?!
Bye, ta píseň se v posledních dnech stala mou výraznou inspirací...
Berunky, zase a strašně ráda se budu opakovat - každičké Vaše slovo si tu obracím, hýčkám, hladím a pěstuju!!!

15)  Bye (21.08.2010 17:07)

Uf!
Štěstí, že to na Edwarda prasklo až teď! ("Tys hlídal ji a já hlídal tebe." - ta pasáž byla excelentní!!! )
Štěstí, že tam byl! I když důvod, proč tam byl... co by asi tak dělal, kdyby tam přišel jako první? Překročil hranici? Ale to jsou "co by, kdyby".
Díky za tuhle kapitolu plnou NADĚJE. Pro Edwarda, Renée a Bellu. A díky, že zbyla i kapka pro Carlisla.
A za spoustu zasrdceberoucích vět. Ať už obsahově, nebo formou.

Skvělá píseň, ještě jí mám plnou hlavu. Pokaždý, když ji uslyším, představím si Edwarda, klečícího před šachovnicí.

13)  Silvaren (21.08.2010 15:21)

eh, moc díky za lehké vysvětlení děje z minula. Vždycky se úplně ztratím v tak nádherně popsaných pocitech a vztazích, že zapomínám vnímat děj. Ale přísahám, že tentokrát mi není jasné jen to "Bude to stačit?"
Moc díky za další překrásný literární zážitek! Je to dokonalé!!!

12)  Mystery (21.08.2010 13:20)

Srdce mi tluče tak neskutečně těžce... Stejně jako tahle kapitola... ta tíha slov je téměř vražedná, ambro.
Krásně vražedná.
Čtení téhle povídky je vážně zážitek. Myslím, že to tu někde popisovala Bye - že pokaždé, když dočte kapitolu, cítí se, jako by právě odcházela z kina s takovým TÍM neopakovatelným pocitem po skvělým filmu, na kterej se nezapomíná. A přesně to vystihla.
Klaním se, ambro...

11)  milica (21.08.2010 13:01)

To je taková nádhera, že se to nedá ani popsta..........

10)  Gassie (21.08.2010 11:58)

Čekala jsem hodně. Ale dostala jsem toho mnohem víc.
Tak dokonale popsané emoce. Bolest, strach, zoufalství z toho, co mohlo být. Na druhé straně ta nepředstavitelná radost z toho, že odolat náporu vůně krve.

9)  Lioness (21.08.2010 10:55)

Děláš mi to těžší a těžší. Jak mám odpovědět na tohle? Copak jsi neřekla vše? Možná by ti mohl stačit náš němý obdiv. Možná ne.
"Nepamatuju si, jak dlouho vydrží dítě o samotě!"
"Málem jsem zabil dítě!"
"...zajedeme na pořádné jídlo."
Tři věty, tři dokonalé esence z toho, co jsi nám předložila. Byla to hostina. Nebyl to jen hlavní chod, ale zároveň i aperitiv, předkrm a zákusek. Vše lahodné, ovládající naše chuťové buňky i mozek. Jednoduše - Ty nejsi jen dokonalý rybář, ale i kuchař. Víš, že jednou z mých největších slabostí je dobré jídlo?
A ach, ta Carlislova beznaděj, láska, oddanost... Nádherná vůně! A Edwardovo ohdodlání a síla (dokázal to, díky! ) - ta chuť! Plus Renée a Bella... dokonalá souhra ingrediencí!

8)  Carlie (21.08.2010 09:27)

Parádní dílko!!! Prosím brzy další díl! Moc se mi líbí Tvůj styl, metafory, hmatatelné emoce... A ta "lidskost" Carlisle a Edwarda, jak se snaží najít své místo v životě, úža

7)  sakraprace (21.08.2010 09:07)

Ambro, zase jsi mě úžasně rozhodila. Nejdříve Carlisle, jak ji hlídá, i když už víme, že ji neuhlídal. Tady jsem začala slzet. Pak Edward, který odolal jak Reneé tak Belle. Tak tady už jsem brečela jak malé dítě.
Děkuji ti za krásný emocemi nabitý zážitek.

6)  MaiQa (21.08.2010 08:40)

Ježiškote. Zase se stalo, že nemám slov.
V mysli rozebírám celou tuhle kapitolu a až teď to na mě vše dopadá. Už při čtení jsem začala hysterčit, že Edward Bellu zabije. Tu malinkou, roztomilou Bellu. Udržel se. Díky bohu. A vydržel rovnou dvakrát. Díky němu to obě přežily.
Tahle povídka se mi rychlostí blesku začíná propalovat do mozku. Stává se ze mě závislák. Nemůžu se dočkat toho, jak tohle všechno dopadne.

4)  Hanetka (21.08.2010 08:15)

Áááááách. Ambro, děkuju. Děkuju za Edwarda, který to ustál, za jeho svědomí, silnější než žízeň. Děkuju za Carlislea, který ho v tom nejdůležitějším okamžiku nenechal samotného. Děkuju za Renée a za Bellu, že zůstaly naživu. A klaním se. Nedokázala jsem se odtrhnout. Ty ale umíš čloběka napnout...

3)  Bosorka (21.08.2010 07:39)

Teda jsem měla husinu po celém těle při představě, co se všechno mohlo stát.
Budu se opět opakovat - Ambro jsi fakt dobrá!

2)  Amisha (21.08.2010 06:59)

Ambro, u tebe nikdy nevím jestli budu potřebovat kapesník nebo resuscitaci. Většinou obojí. Celý tento díl mě jímala hrůza a když to pak vypadalo, že Edward vysál to nebohé dítě stuhly mi rysy, přísahala jsem si, že Tě najdu, ale tys ho to samozřejmě nenechala udělat.
Moc se těším na další dílek. Jsi úžasná!

1)  Alaska (21.08.2010 02:23)

Ambro, tohle se ti fakt povedlo. Teprve podruhé ve své čtecí kariéře, a znovu u tvé povídky, cítím srdce až v krku a ztuhlý výraz tváře chladne, protože se mu nedostává dostatek krve. Napsat, že přesně tohle je tvoje parketa by tě možná trochu pohoršilo. Proto dodám že mezi skvosty, které nám posledná dobou dodáváš jsi vybrousila a vyleštila nový diamant nepředstavitelné hodnoty.Neber si špatně, když napíšu, že rozdíl mezi ním a tím ostatním je propastný, ale jinak si nedokážu vysvětlit, že při každé tvé kapitolce se mi rozlévá úsměv po tváři a labužně se kochám tvým psacím umem, ale teď mé nevěřícné doširoka rozevřené oči pozorují obrazovku a dlaň až po několika zdlouhavých minutách konečně dostala signál a zakryla ústa v němém údivu. Gesto příliš teatrální pro můj charaktet, ale momentálně vykonané bez mého vlastního vědomí. Probuzení z celé této euforie trvá několik minut a až pak násilně upravím svůj výraz do rádoby seběvedomé masky a prsty položím na klávesnici. Následuje hluboký nádech a zaseklé srdce se rozeběhne zpátky do svého rytmu, aby dohnalo, co zameškalo a společně s tou hřejivou tekutinou rozvádí po těle euforii, která mi nějakým naprosto zvrhlým způsobem vloží do hlavy slova a věty, kterých se při psaní vlastních povídek jen těžko domáhám.
Nemůžu napsat, že tohle je nejlepší, co jsem kdy četla, ač mě prsty svrbí, ale bez ostychu Ti můžu sdělit, že se tato kapitolka zařadila na čestné místo hned vedle té, která poprvé donutila mé arogantní a nepřístupné srdce zakolísat ve svém dosud sebejistém bití a my obě moc dobře víme, o které mluvím, že?

«   1 2