19.08.2010 [00:45], ambra, ze série Pro tebe, má lásko, komentováno 36×, zobrazeno 6179×

Dva měsíce bez něj... Setkání.

Chicago, leden - únor 1993

Zima v Chicagu se mi vůbec nelíbila. Příliš připomínala ty blátivě vlezlé měsíce ve Forks. Šedivé dny se zdály nekonečné; přesto ubíhaly až moc rychle. Dokud jsem si mohla říkat – už je to týden, neznělo to tak strašně, jako už je to tři týdny, čtyři týdny…  S každým dnem to těsto, z kterého jsem plácala koláče sebeklamu, víc a víc těžklo; s každým dnem bylo těžší utéct pravdě.

Doktor z Loyoly a nedovzdělaná husička z marketu na rohu, to nebude pár snů, zašklebila jsem se na sebe vždycky po ránu do zrcadla, ve snaze potlačit dozvuky často příliš živých a příliš krásných snů.

Vlastně snu. Děj byl jednoduchý a pokaždé stejný. Přesto mě neomrzel. Souzněl se skutečností naší první a poslední noci. Změna nastala v okamžiku loučení. V tom snu jsem mu nezmizela za dveřmi ubohého bytu – v tom snu jsem otevřela dokořán nádherné dvoukřídlé dveře svého luxusního apartmánu a odvedla si ho rovnou do obrovské ložnice…  Nestyděla jsem se za nic z toho, co se tam pak dělo. Styděla jsem se jen za to, že v tom snu někde po cestě z restaurace vždycky nějak zmizela Bella – vlastně ne někde nějak - přesně v momentě, kdy mě začal v taxíku vášnivě líbat a pomalu svlékat…

Nakřáplé drnčení zvonku ohlásilo Lisu s Amy. Opatrně jsem překročila přiklopenou plechovku od fazolí, pod kterou zlověstně zachrastilo. Vykvikla jsem, i když jsem před Bellou nechtěla hysterčit. Lisa si s tím poradí. Švábi představovali další velkoměstskou radost, před kterou mě nikdo nevaroval. Aniž bych se podívala, kdo je za dveřmi, vyvlékla jsem řetízky a pootevřela. Rychle jsem se vrátila k Belle, která se v ohrádce postavila a vztáhla ke mně ruce ve všeříkajícím gestu. Zůstala jsem půl kroku od ní.

„Zkus to, miláčku, jenom mami, ano? Vždyť to umíš! Jen mami!“ kroutila jsem výrazně pusou, jako by měla problém se sluchem. Což neměla. I tohle vyšetření už jsem zkoušela.

Ani se nepohnula, nezměnila výraz a s napřaženýma ručkama stále čekala na svůj poslední díl ranní něhy. S povzdechem jsem ji k sobě přitiskla a po chvíli jí s mlaskáním opusinkovala celou hlavičku a drobný obličej. Skončila jsem vždy na špičce jejího mrňavého nosu  - někdy ji to dokázalo rozesmát. Dnes skoro nereagovala. Ach jo, špatný den, zase ji ode mě Lisa bude trhat.

Z předsíně se ozývalo šramocení a tiché brblání.

„Porád ti vopakuju, že tenhle způsob votvírání bez juknutí do kukátka tě bude stát kejhák.“

Vrhla jsem na Bellu spiklenecký pohled: „Lisa si myslí, že chce mamku někdo ukrást. Jenže mamku nikdo nechce. No, ale mám poklad, takže bych měla být opatrnější.“ Zatvářila se tak přemýšlivě, až mě to rozesmálo. „No ty jsi můj nadosmrti jediný poklad, přeci!“ Konečně se usmála. Aspoň trošku.

„Liso, v lednici je nějaké normální jídlo. Prosím, ohřej jí to, ať nejí celý den jen sušenky. A Liso,“ zatvářila jsem se výhrůžně a ona přesně věděla, co přijde, „fakt mě to s těma plínama štve. Bella si půl roku říká a má je jen na noc, takže prosím!“

„Prdlajs si říká,“ chtěla se zase hádat.

„Ty víš, jak to myslím! Pokud budeš tak laskavá a aspoň čtyřikrát denně jí věnuješ svůj ctěný pohled, tak to určitě zvládnete. Obě.“

Ještě než přijel výtah, zamávaly mi mezi dveřmi bytu a zmizely uvnitř. Chlad a zápach z chodby tak nedostaly šanci proklouznout za nimi. Ozvalo se rachocení zasunovaných řetízků. Lisa byla dítě velkoměsta. Všechna ta bezpečnostní opatření dělala automaticky, ale posadit Bellu párkrát za den na nočník bylo nad její síly. Jen jí zmizím z dohledu, nacpe ji do plenky a celý den má klid na sledování stupidních seriálů.

Znovu mě bodlo u srdce. Tohle jsem si vážně neplánovala. Ani pro malou, ani pro sebe.

Můj stesk rostl. A zřejmě i ten Charlieho. Jenže v tom byl rozdíl.

Mně se stýskalo po mém snu – snu o budoucnosti bez předčasně usedlého manžela, který nečte, nechodí do kina a milování je ochotný věnovat podstatně méně času a pozornosti, než konzumaci teplé večeře. Snu, ve kterém nebudu navěky doma zavřenou, nenápadně stárnoucí manželkou, které přibývají jen vrásky, děti a starosti. Snu, ve kterém mě někdo bude skutečně milovat – bude mi naslouchat, smát se se mnou, dá mi tisíc bláznivých přezdívek a neobviní mě, že jsem frigidní jen proto, že se mu nechce pátrat po kouzelných místech na mém těle… Snu, ve kterém budu mít jen tolik dětí, kolik budu skutečně chtít, ve kterém si dodělám školu a najdu si práci, do níž budu moci chodit jen pro své potěšení – abych sama sobě dokázala, že za něco stojím, protože svému muži nikdy nic dokazovat nebudu muset.

Charliemu se stýskalo přesně po tom, před čím já jsem utekla.

Volal denně. Měla jsem chuť podat stížnost na chicagské policejní složky; nemůžou přeci narušovat něčí soukromí jen proto, že nějaký chlápek na západním pobřeží je taky policajt. Do Vánoc jsem rozhodovala já o četnosti kontaktu. Volala jsem jen z veřejných automatů a dala si předtím vždy dost času na to, abych se naladila do správné herecké pózy – šťastná mladá žena nalézající s úsměvem na tváři samu sebe uprostřed známého zeleného velkoměsta.

Pak sehnal číslo do bytu. Stačily dva hovory – poprvé mi v pozadí plakala Bella a moje nervozita se prostě nedala přeslechnout, podruhé mu to zvedla Lisa, na niž se pokusil použít policejní autoritu; jenže narazil na ženskou, jejíž čtyři bratři patřili ke druhému největšímu chicagskému gangu a policajti u nich doma zvonili tak často, že si s některými tykala. Poslala ho do příslušných míst způsobem, kvůli kterému mě nepřestával otravovat. Tahle osoba vychovává Bellu?!

Poslední měsíc střídal výhrůžky a prosby. Při vzpomínce na večerní hovor se mi do očí nahrnuly slzy vzteku.

„Ahoj, Renée, to jsem já. Jak se máte?“

„Já vím, Charlie, voláš pokaždé v přesně stejnou dobu.“

„Vážně?“ Opravdu zněl upřímně překvapeně?

„Ano, Charlie, jsi přece hrozně přesný.“ A nudný. A organizovaný.

„Jasně, když dáš životu řád, všechno je potom jednodušší.“ Ach bože, zase kázání.

„Jistě, Charlie. Řád. A systém. Já vím. Snažila jsem se. Fakt. Hrozně moc. Máme se dobře. Ahoj Charlie.“ Proč mu to prostě nedokážu položit?

„Renée, počkej!“ Zněl skoro plačtivě.

„Jsem tady.“ Já unaveně. Zase jsem to neuhlídala.

„Zníš unaveně. Pořád ještě děláš i víkendy?“

„Ano, Charlie, lidi nakupují i o víkendu, představ si to. A ptal ses mě na to před dvěma dny a za tu dobu se na tom opravdu nic podstatného nezměnilo.“ Vážně jsem nechtěla být jízlivá. Nedokázala jsem si pomoct.

„Nebuď jedovatá, Renée, víš, jak to myslím.“

„Ano, vím. Za chvíli mi začneš hrozit, že zažádáš o svěření Belly do vlastní péče. Budeš se ohánět tvou matkou a jejím kuchařským uměním, a tvrdit, že se o malou postaráš líp. Jenže život není jenom ten kus žvance, Charlie, i když ty na to máš jiný názor. Můžeme to klidně přeskočit, protože Belly se nikdy, nikdy, nikdy nevzdám. Dobrou noc, Charlie!“ Proč mu to nedokážu položit?!

„Renée, počkej!“ Věděla jsem, že je na programu křik. Dokonce jsem půl vteřiny předtím odtáhla sluchátko od ucha.

„Já nikam nejdu, Charlie.“ Rezignace.

„Renée… chybíš mi… hrozně moc. Já se změním. Vím, že jsem hrozný, jenže… dělám to všechno pro vás. Vědělas, co chci. Jsem v jednadvaceti zástupcem šerifa! Renée, to přeci není špatné. Chtěl jsem jen klid. Strašně se mi stýská. Strašně moc… Dům je hrozně prázdný… Koupím ti tu sušičku, myčku, co budeš chtít. Pojedeme do Paříže, cokoliv Renée, jen se vrať… Prosím…“ Můj odchod ho naučil mluvit. To bezpochyby. Takhle dlouhou řeč neměl ani o svatební noci. S pocitem znechucení jsem si vzpomněla, jak na mě ráno potom volal z koupelny, ať mu podám toaletní papír.

„Charlie, vážně mě to unavuje. Probrali jsme to tisíckrát. Ty budeš pořád milovat svůj pevný režim, já nebudu nikdy nic dělat podle tvých představ. Zasloužíme pochvalu za to, že jsme vydrželi ty dva šílené roky. Jiní na našem místě by to ani nezkusili. Máme Bellu. Ona je zázrak, Charlie, ale já potřebuju klid, abych ji mohla vychovávat a pracovat a starat se o ni a…“

„Jenže ty se o ni nestaráš!“ přerušil mě. Nebylo v tom zadostiučinění. Jen zoufalství. A měl pravdu.

„Starám se, jak nejlíp umím, Charlie.“ Neubránila jsem se povzdechnutí. Ty tirády mi znemožňovaly si něco nalhávat. Každý večer jsem nahlas vyslovovala a zároveň od něj poslouchala všechny své pochybnosti a prohry.

„To je málo, Renée, vždycky to bylo málo.“

„No, Charlie, kvůli téhle větě se nemůžu vrátit. Cokoliv udělám, vždycky to bude málo.“

„Renée! Neobracej to proti mně! Přijedu za váma, přijedu, jak jen to půjde!“ Nikdy to nepůjde. Za celý život byl jedinkrát v Seattlu.

„Dobrou, Charlie…“

xxx

V práci jsem to nedokázala vyhnat z hlavy. Pár hodin jsem tomu přičítala i bolest, která mě drtila ve spáncích. Když jsem ale potřetí tak tak dobíhala na zatuchlé záchody pro personál, kde se můj dokonale prázdný žaludek znovu obracel naruby, došlo mi, že mě asi zlomila chřipka. Do půl hodiny se přidala zimnice a Will mě milostivě propustil domů.

Ještě nás tu všechny přiotrávíš! Milý, jako vždy.

Horečka mi vyletěla překvapivě rychle. Ani jsem si nepamatovala, kdy naposledy jsem byla opravdu nemocná. Vánoční angínu jsem do toho samozřejmě nepočítala. Podél zdí jsem se připotácela ke vchodu. Na chvíli jsem se zastavila a chladila si čelo o drsnou, čerstvě opršenou omítku. Myšlenka na něj mě překvapila svou silou. Přes den jsem to zvládala velmi dobře. To asi ta horečka, zřejmě trochu blouzním… Po krátkém boji se mi podařilo odemknout. Bože, ty dveře jsou těžké…

Pach ve výtahu způsobil čtvrtý záchvat dávení.

Konečně jsem stála před dveřmi do bytu.

Lisa vypadala  rozladěně. Přijde o peníze a o druhou půlku Tak jde čas.

„Jen žádný bacily!“ kulila trochu teatrálně oči.  Amy po obědě spala – popadla ji, zabalila do bundy a do deky a během půl minuty zmizely.

„Nezapomeň se hnedka zarýglovat!“ houkla na mě ještě a dveře klaply.

Bella taky spala; podle špinavého nádobí snad i skutečně obědvaly.

Svezla jsem se na chvíli na židli a pomalu si rozepínala bundu. Sotva jsem ji s vypětím posledních sil pověsila k proschnutí na druhou ze svých dvou židlí, ozval se netrpělivě zvonek. Automaticky jsem se rozhlédla, abych zjistila, co tu Lisa zapomněla a šla otevřít. Nenavlečené řetízky se ještě houpaly po jejím odchodu. Stačilo jen pootevřít. Vracela jsem se do pokoje.

„Liso, vážně s těmi bacily riskuješ.“ Dnes jsem na ni prostě neměla náladu.

Ticho.

Zmrzla jsem, stále otočená zády ke dveřím. Zároveň mi výbuch adrenalinu rozvířil před očima oranžová kola. Ve spáncích mi tepalo jediné slovo.

Bella. Bella. Bella.

Podlaha zavrzala.

Bella. Bella. Bella.

Ochromeně jsem se otočila.

Rozeznala jsem jen siluetu. Nedokázala jsem se mu podívat do obličeje. Nedokázala jsem se podívat do tváře vlastní smrti. Instinktivně jsem přivřela dveře do pokoje a zůstala stát v předsíni natisknutá vedle vchodu do koupelny.

Bella, Bella, Bella.

Podivně chrchlavě oddechoval. Zahlédla jsem nůž. Zmocnil se mě čerstvý příval hrůzy. Zanaříkala jsem tak potichu…

Bella, Bella, Bella.

Udělal ty dva kroky. Strašně jsem chtěla omdlít. Náhle mě zavalila myšlenka, že pokud nedostane tu reakci, kvůli které tohle dělá, půjde dál do bytu.

„Prosím, neubližujte mi, prosím, hrozně se bojím, prosím, prosím!“ blábolila jsem. Tohle přece chtějí. K smrti vyděšenou oběť.

Stál u mě. Dýchal mi do tváře. Žádný pach alkoholu. Hrůza mi bránila se nadechnout. Nesmím omdlít! Ucítila jsem jeho ruce. Pořád neřekl ani slovo. Pořád jen to chroptivé dýchání. Nesmyslně mě napadlo, že tyhle věci se přece dějí uprostřed noci. Teď byly sotva tři odpoledne. Škvírou z pokoje se probojovával tlumený paprsek nízkého zimního slunce. Umřu v hezký den, napadlo mě ještě. Vzal mě za ramena a otočil obličejem ke zdi. Pak poprvé bodnul.

xxx

Renée! Renée! Renée! Hrozný nesoulad, slečno Lemanová, měli by se nejdřív rozezpívat! A vůbec, kdo dal dohromady tři tak nesourodé hlasy?!

Renée! No třeba tenhle je naprosto nemelodický…

Renée! Smíšený sbor? No, když na tom trváte…

Renée! Ano, tenhle určitě, to je nádherný hlas, klidně ty ostatní pošlete domů, tenhle hlas může celou mši odzpívat sám a…

Renée!

Carlisle? Ten hlas přeci patří k tomuhle jménu… To není možné…

„Renée, zkus otevřít oči, ano?“ Jak to, že on jediný ví, že má šeptat? Ty hlasy předtím křičely a tolik bolely…

Vědomí, že je někde blízko, mi pomohlo si vzpomenout, že mám oči. Zkusila jsem to. Au!

„Stáhněte trochu ty rolety!“ Křičel, ale přitom pořád šeptal. Musela jsem se usmát. Au!

„Opatrně, Renée, snaž se nehýbat, nemluvit, neusmívat. Jen už bylo načase tě trochu probrat.“ Nemusel nic říkat. Byl u mě. Měl ten výraz.

Oslněný.

Já byla znovu oslněná.

Nepotřebovala jsem se hýbat. Tohle stačilo.

Za jeho ramenem se objevil zbytek toho sboru.

Lisa. A Charlie.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

16)  Elizabeth (19.08.2010 12:59)

Je to celé tak krásně procítěné. Opravdu nádherné.
Jen doufám, že když se Reneé probrala, tak už je mimo nebezpečí. Nerada bych, aby se jí něco stalo
Ještě jednou úžasné
Moc se těším na další kapitolu

15)  Bye (19.08.2010 12:53)

Věřila bys, že jsem měla strach to číst?
Díky za slitování a doufám, že tu avízovanou krutost si nešetříš do příští kapitoly. Takhle mi to úplně stačilo.
A navíc, nebyla poslední, žejo?
Ten telefonát s Charliem Je mi jich líto, všech třech. Jak jsou v tom děti, prostě to nemá řešení.
Když se z předsíně ozvalo to ticho, říkala jsem si: Carlisle?, Edward?, někdo jiný?. A pak postupně vylučovala... Dobře že jsi z něj ukázala jenom tu dýku...
Ale víš u čeho se mi nejvíc stáhnul žaludek?
U odstavce, začínajícího: "Mně se stýskalo po mém snu...". V tom si asi většina z nás může najít to svý. Někdo víc, nekdo míň... A mě z něj vážně zamrazilo.
A teď, co bude dál? Jenom zásadní věci. Renée přežila...jak? Bude v pořádku? KDE JE BELLA?? Je toho víc, ale to už bych rozjížděla svou vlastní fantazii...

P.s.: díky za Lifehouse

14)  Silvaren (19.08.2010 12:09)

Málem jsem nedýchala, když se útočník blížil do pokoje. Nejdřív jsem myslela, že je to Edward, ale jen do doby, než se objevil nůž. Byl to tedy jen náhodný útočník?
Část o tom, co by Reneé chtěla a proč nemůže být s Charliem, je tak opravdová! Líp už to napsat nešlo. V některých věcech jsem viděla i kousek vlastního života. Prostě nádhera.

11)  eMuska (19.08.2010 10:52)

Moje nervy! Kto jej to spravil? Raz ma dokonca napadlo, že Charlie, potom Edward... Hmpf... chce to ďalšiu kapitolu!

9)  DeSs (19.08.2010 10:36)

Chuděra René. Já za těmi dveřmi čekala třeba Carlisla...
Doufám, že Belle se nic nestalo!
A doufám, že si Charlie nebude chtít odvézt!
Bylo to krásné, už se těším, jak to bude mezi ní a Carlislem teď probýhat...

8)  Jana (19.08.2010 09:29)

no ani malé trenýrky nejsou na zad** tak napnuté, jako teď já, prosím, prosím další

7)  Gassie (19.08.2010 08:46)

Tohle bylo tak napínavé a drsné. Chudák Renée. Tolik smůly... S přečtením poslední věty mě napadá pár otázek...
Kdo to byl? Kdo je zachránil? Nezíská Cherlie Bellu, že ne? Je Bella v pořádku? Kde je Edward? ...
(Tak asi víc než pár) Ale já si počkám...
Ambro, bylo to úžasné.

6)  milica (19.08.2010 08:41)

Krásná kapitolka jako celá povídka už se těším na další

5)  Hanetka (19.08.2010 08:15)

Co? CO? COOOOO? A kde je to dál? Ambro, ty jednou budeš moje smrt! Chudák Renée, sype se to na ni jako bouřka na Roubalův statek. A kde je Bella? A Edward? A odpálkuje Carlisle Charlieho? No, já to do příště senad nepřežiju...

4)  Amisha (19.08.2010 07:54)

Ambro a kde je Bella! Nestalo se naší holčičce nic?
Krásná kapitola, jenom já jako vždy lituju, že jsem nevydržela až do doby než to bude celé.

3)  sakraprace (19.08.2010 06:17)

Ježiši, ty jí dáváš. Nejdřív vyčerpávající rozhovor s Charliem a nemoc a nakonec přepadení. Jen mám teď ještě obavy, že jí Charlie sebere Bellu. Chudák Carlisle, snad jí opět nějak pomůže.
Ambro, nádrherný, strhující díl.

2)  Lipi4 (19.08.2010 01:59)

Ambro, co jsi jí to udělala? Chudák Renée, kdo jí to provedl? A to nemluvě o Carlislovi?.. .... Je to krásná, dechberoucí a napínavá kapitolka .. ... ... ... Rychle, rychle další kapitolku - jsem napnutá snad ještě víc než kšandy

1)  Alaska (19.08.2010 01:11)

Tak jsem si počkala a teď z toho nebudu spát. Nevím proč mě daleko víc vyděsila přítomnost Charliho než toho násilníka.
Já věděla, že důvod jejího odchodu nějak zaonačíš, že nikdo nebude ten dobrej a nikdo ani ten špatnej. Aspoň mě se to tak zdá . Je jednoduché na někoho házet vinu, ale zaonačit to tak, jak jde prostě život, není jednoduché. A to se mi na tvých povídkách líbí nejvíc, prostě nejsou černobílé (tedy většinou, VCS nepočítám).

«   1 2