16.08.2010 [16:30], ambra, ze série Pro tebe, má lásko, komentováno 34×, zobrazeno 6278×

Ach jo, nějak to houstne...

Dnes krátká exkurze do hlavy našeho pana Tajemného. Ne, nežije sám. Slabší povahy si připraví něco na uklidnění...

Díky za Vaše písmenka.

ambra

Chicago Vánoce 1992

Carlisle

Měl jsem za sebou osmačtyřicetihodinovou službu v nemocnici. Před sebou zbytek věčnosti. Naposledy jsem obešel oddělení. Sestřička v Santově čepici se na mě unaveně usmála.

„Veselé Vánoce, pane doktore.“

„Vám taky, Joanno.“ V jejím případě jsem mohl úsměv bez obav oplatit. V době, kdy jsem nastoupil, byla čerstvě zamilovaná a před pár týdny se vdala. Poznal jsem, že je těhotná dřív, než ona sama. Jiná vůně. Sladší. Lákavější. Dávno jsem se nestyděl za takové myšlenky. Přirozená součást toho, co jsem. Co jsme. Zvířata, která dokážou pojmenovat a popsat své pudy a instinkty. Dravci s mozkem. Jenže něco jiného je snášet to vědomí a něco naprosto jiného je dívat se na obraz toho faktu. Živý obraz. Lišící se jen o něco menším sebeovládáním.

Nic jsem si nenalhával. Edward byl ten důvod, proč jsem nespěchal domů. Když jsme se v tom krásném a tak lidském bytě potkali naposledy, chystal se zase ven. Poznal jsem to, i když mi to nikdy neoznamoval. Dva tři dny před výpravou ztratil sílu předstírat základní projevy lidskosti. Prostě jen nepohnutě stál na libovolném místě v bytě, černé oči upřené do prázdna, ruce zaťaté v pěst. Pak zmizel.

Po návratu se schoval ve svém pokoji, ale po pár hodinách se sebral a více méně kvůli mně dodržoval kdysi zavedená pravidla normální existence. Pohyboval se bez zjevné příčiny. Sprchoval se. Pouštěl si filmy. Přemisťoval figurky na šachovém stolku.

V těch strašných měsících po první lidské krvi, když s tím ještě zkoušel bojovat, jsem ho několikrát zastihl u klavíru. Teď už ale dávno ne. V jednom z našich čím dál vzácnějších rozhovorů se mi přiznal, že i když o svém rozhodnutí nepochybuje, připadá si pošpiněný, a že zákaz hudby je nejtvrdší trest, který si dokázal vymyslet a uložit.

Nejvíc mě ničilo, že přes to všechno vlastně zůstal mnohem lidštější než já. Byl totiž schopen odpuštění.

Odpustil mi, že jsem ho proměnil. Tolik jiných bláznů se rozbilo na motorce a já musel zvolit zrovna jeho.

Odpustil mi, že jsem ho potom zpracoval tak dokonale, že svůj způsob krmení bude navždy považovat za prokletí; i když lidská krev je naší přirozenou potravou a on se jí nehodlá vzdát.

Odpustil mi, že jsem ho z nudy, jen proto, abych na lepším místě užitečněji, ale hlavně zábavněji vyplnil svůj čas, odvezl z jeho milované Aljašky. Z místa bez lidské vůně.

Odpustil mi, že jsem nebral dost vážně, když mi po příjezdu do Chicaga opakoval, že je to tu pro něj příliš těžké.

A především mi odpustil, že jsem ho při naší první chicagské lovecké výpravě do wisconsinských lesů nechal běžet vlastní cestou. Cestou, která ho dovedla k tomu apokalyptickému výjevu.

Později jsem zjistil, že tu dívku pohřešovali čtyři dny. Různá stadia mokvání bodných a řezných ran na jejím těle tomu odpovídala. Tamten si s ní a se svou soupravou nástrojů uprostřed té kýčovitě nádherné louky celé čtyři dny užíval. Postavil si stan se vším komfortem. Protahoval to. Dával jí pít. Krmil ji, dokud ještě měla rty a jazyk. Pak jí tekutiny, výživu a drogy dodával nitrožilně.

Když je Edward našel, kupodivu stále žila, a díky čerstvě aplikované droze byla při vědomí. Dívala se na to, co můj syn provedl jejímu trýzniteli.

Později litoval, že s ním byl hotov tak rychle. Možná by pár minut navíc dokázalo, aby rozum okřikl dost hlasitě stvůru v něm.

Jenže on to tělo odhodil po několika vteřinách.

Pak ji vzal do náruče a bez zaváhání dopil krev, která v ní po čtyřech dnech mučení zbyla.

Hledal jsem ho mnoho hodin. Ležel vedle jejího chladnoucího těla a objímal ji. Vypadal, jako by zkameněl. Když ke mně konečně zvedl zářivě rudé oči, litoval jsem, že upír nemůže zešílet. Že nemůže ze svého dokonalého mozku utéct do rajské zahrady nevědomí. Jeho oči nebyly zmatené. Jen plné bezbřehé bolesti a překvapení.

„Edwarde,“ začal jsem, i když mě nenapadala jediná věc, kterou bych mu měl říct. Další ubohé fráze o tom, že nemusíme být tím, čím jsme?

Ulehčil mi to.

„Tamten už neměl právo existovat.“ Nestál mu ani za naznačení směru, kterým leželo to tělo.

Věděl jsem, že má pravdu. Ale moje přesvědčení to vědomí překřičelo. Ani teď jsem se nedokázal přemoci a přikývnout. Čekal na to. Marně. Marně hledal v mé hlavě náznak pochopení a odpuštění. V té vteřině jsem ho začal ztrácet.

„A ona… Ona voněla tak krásně. Carlisle, nevěděl jsem, že taková vůně vůbec může existovat.“ V jeho hlase se odrážel jen hluboký smutek a odevzdanost; ani stopa výčitky - přitom na ni měl právo.  Já mu měl říct, že takové a dokonce lepší vůně existují.

Teď jsme za mé pokrytectví platili oba.

Promyslel si to dokonale. Dokonce uvěřil vlastní teorii, že nebyla náhoda, když nás osud zavedl do Chicaga, města s obrovským počtem neobjasněných vražd. Role mstitele a zachránce odpovídala jeho věku, jeho povaze a především jeho žízni. A já promarnil další šanci ulehčit jeho svědomí. Znovu stačilo jen přikývnout – ano, Edwarde, vlastně děláš správnou věc. Znovu se nedočkal. A k tomu, samozřejmě, jako nevyžádaný dárek, ta olověná vesta mých myšlenek.

Nejdřív podvědomě, později zcela vědomě, se jim začal vyhýbat. Mně vyhýbat.

A proto se mi dnes znovu nechtělo domů.

Z automatu u vchodu do nemocnice jsem zavolal Alex. Další z nepříjemností daná abstinencí. Přílišné posílení lidské složky se hlásilo o slovo lidskými potřebami. Spousta našich – většinou nomádi, žila po staletí osaměle. A i pro ty, co vytvořili páry, bylo krmení stále daleko nejdůležitější fyzickou záležitostí. Moje kamenné tělo – snad jako podivnou náhražku za tu odpíranou rudou a voňavou rozkoš – žádalo jiné fyzické kontakty mnohem důrazněji.

Nebylo těžké najít dívky, pro které občasná modřina nepředstavovala problém, navíc jsem byl po desetiletích lékařské praxe opravdu opatrný. Měnil jsem je v pravidelných intervalech. Moje zvláštnosti většinou přešly bez povšimnutí či bez komentáře – byly zvyklé na divnější kreatury – problém většinou nastal ve chvíli, kdy jsem zaznamenal vznikající důvěrné pouto z jejich strany.

Alex se zdála dokonalá. Chladná kráska pro bohaté klienty. Nikdy neloudila letmé polibky. Vždy působila trochu vzdáleně. Neptala se mě na nic a o sobě prozradila jen naučené fráze. Fyzicky jsme si naprosto vyhovovali. Těšilo mě, že i s pohledem upřeným do nějakých vzdálených světů a myslí očividně zatoulanou tamtéž, se časem uvolnila natolik, že i její tělo se mnou dosáhlo svého.

V telefonu zněla chladně jako vždy.

„Jistě zlato, stav se, do sedmi mám volno.“ Její okázale luxusní byt jen o pár bloků dál znamenal další výhodu. Občas jsem k ní zaskočil během pauzy přímo z práce a zpět se vracel obrněný proti nepřetržitým atakům ze strany většiny ženské části personálu.

Otevřela mi nahá. Znechucovaly mě laciné hry s nevkusným spodním prádlem – i v tomhle byla perfektní. Šel jsem za ní rovnou do koupelny. Po cestě jen třemi rychlými kroky odbočila do hlavního pokoje ke stereo soupravě a stiskla příslušný knoflík. Prince, Cream. Jistě, úplně se vyhnout klišé zřejmě není tak jednoduché.

Na vteřinu jsem si uvědomil absurdnost té situace. Z vedlejšího bytu zněly z přehrávače sladkobolné hlásky koledníků. Do nich se prolnuly první tóny dráždivého hitu v tomto nádherném doupěti neřesti. Nahá prostitutka, která právě minula obrovský, mírně přezdobený vánoční strom, pod který si ráno nadělí dárky koupené z peněz za sex s upírem.

Nepostřehla můj hořký úsměv nebo jsem si opravdu konečně našel dokonalou profesionálku.

Vše probíhalo jako obvykle. Vlastně lépe. Ano, musel jsem přiznat, je vážně dobrá. Nuda se nekoná. Překvapilo mě, že po hodině nevrhla obvyklý výmluvný pohled na hodiny.

Pousmál jsem se.

„Měl bych jít.“

„Nespěchej,“ přitiskla se ke mně nečekaně pevně.

„Neříkalas, že máš v sedm dalšího klienta?“ Snažil jsem se o neutrální tón, ale známý varovný hlas v mé hlavě už vyslal první upozornění.

„Hm, dneska ne. Zrušila jsem všechny schůzky. Jsou Vánoce, víš?“ Nepochybně zněla vřeleji než jindy.

„Já myslel, že o Vánocích máte nejvíc práce. Spousta osamělých nešťastníků a tak. Vždyť víš.“ Křečovitě jsem se snažil udržet lehký tón.

„Zapomínáš, že jsem extra třída, Carlisle,“ poprvé použila mé jméno a já pochopil, že se vidíme naposledy. „Já si mohu vybírat, s kým chci být, a jestli vůbec ještě chci nějaké klienty vídat.“ Jasná výzva. Zvolil jsem slušný útěk.

„Už musím. Dám si ještě rychlou sprchu, pokud ti to nevadí.“ Vyhnul jsem se jejímu pohledu a před odchodem do koupelny položil svazek bankovek na noční stolek. Tohle musí pochopit. Vždy jsem jí peníze předával tak, že jsem je nenápadně nechal někde ležet. Teď to bylo gesto. Důrazné připomenutí toho, jaký vztah mezi námi je. Obchod a nic jiného.

Z koupelny jsem se vrátil už oblečený. Zbývalo jen sako hozené přes židli a kabát na pohovce v malé vstupní hale.

Pohled na ni mi vyrazil dech. Výrazné líčení zmizelo. Měla na sobě džíny a jednoduché světlé tričko, ve kterém vynikla její olivová pleť a nádherné křivky. Vlasy stáhla do vysoko vyčesaného ohonu. Během pěti minut se změnila v obyčejnou, i když stále velmi krásnou dívku.

Skoro mě zabolelo z toho, co teď muselo přijít.

V pěstěných rukách držela malý balíček a nejistě přešlapovala.

„Mám pro tebe dárek. Vánoce, vzpomínáš?“ Bylo to horší, než jsem se obával. Nejlepší bude to co nejvíce zkrátit.

„Děkuju, Alex.“ Vzal jsem si balíček a dával si při tom pozor, abych se ani trochu nedotknul její kůže. Kůže ženy, s níž jsem právě strávil fantastickou hodinu v posteli. Vteřinu jsem zaváhal a propásnul vhodný okamžik. Natáhla se na špičky a položila mi ruce kolem krku. Něžně, bez vášně, mě políbila. Zkameněl jsem. Ta nulová reakce pro ni musela být ponižující. Spustila ruce a nechala mě beze slova odejít.

V taxíku jsem roztrhl obal krabičky. Vypadla z ní nádherná hedvábná kravata. Bezmyšlenkovitě jsem ji nacpal do náprsní kapsy. S pocitem naprosté prázdnoty jsem se nechal dovézt do nejbližšího nákupního centra. Anonymita davu v takových chvílích pomáhala.

Stále bylo brzy na návrat do opuštěného bytu, který páchl krví a výčitkami svědomí.

xxx

Obchodní dům mé rozpoložení překvapivě ještě zhoršil. Za staletí existence jsem si zvyknul na občasné ataky splínů a smutků – další částka z inkasa za nevraždění.

Tentokrát obvyklé úniky nepomáhaly. A Alex to jen zhoršila. Vánoční výzdoba a pár zoufalců, kteří nechali nákupy na poslední chvíli, mi zrovna nepřidaly. Zahlédl jsem ji, když běžela jednou z širokých chodeb – holčička v kočárku, který před sebou tlačila a který se třásl, jako by se měl rozpadnout, si zakrývala oči. Po pár minutách se vlekla zpět, směrem k východu.

Tiše z ní křičel smutek. Sklonila hlavu, takže jí dlouhé hnědé vlasy s měděnými odlesky, očividně zvlněné jen úžasným zásahem přírody, zakrývaly obličej. Zachytil jsem její vůni s obsahem tisíce složek posbíraných v tomhle krásném a děsivém městě. Určitě nežila v této čtvrti. Velká část těch pachů mi příliš připomněla to, co jsem cítíval z Edwardových šatů po návratu z lovu.

Jenže to všechno překrývalo něco mimořádného. Něco, co mě přinutilo za ní nakonec vyrazit na rozzářenou a poloprázdnou ulici.

Stál jsem za ní a jen si užíval tu vůni. Po chvíli se prohloubila díky slzám, které jsem slyšel téci po její tváři. Aniž bych to důkladněji promyslel, opatrně jsem se k ní zboku přiblížil a tiše si odkašlal.

Zvedla ke mně oči, jejich hloubku a krásu překrýval závoj slz, a překvapeně a trochu vyděšeně se na mě zadívala. Promluvila.

A aniž by o tom měla sebemenší tušení, změnila navždy ubohou věčnost jednoho peklu propadlého tvora.

xxx

Od dveří jejího bytu jsem odcházel pevně přesvědčený, že to nějak půjde. Budu ji vídat. Dám jí každičkou vteřinu svého času, o kterou bude stát.

Edward se vrátil nad ránem. Neslyšel jsem ho. Dopoledne ubíhalo a on stále nevycházel ze svého pokoje. Nevydržel jsem to a šel na něj zaklepat. Nereagoval. Pomalu jsem vešel. Klečel na podlaze u okna, tiskl si k obličeji kus látky a hlasitě vdechoval.

Měl jsem pocit, že se měním v ledový sloup. Poznal jsem svou košili, kterou jsem po návratu odhodil v koupelně. Tu košili, o kterou si Renée ještě před pár hodinami opírala svou tvář, když jsem ji vzal do náruče.

„Edwarde, můžeš toho, prosím, nechat!“ Můj hlas zněl jako žiletky.

Nepromluvil; ozvalo se jen tlumené zavrčení.

„Edwarde, rozhodl jsem se, že se vrátíme na Aljašku.“ Žiletky zmizely. Zůstal jen led.

Během dvou vteřin byl pryč z bytu. Košile, kterou při útěku odhodil, se pomalu snášela na podlahu v předsíni.

„Veselé Vánoce, Edwarde,“ zašeptal jsem k zabouchnutým dveřím.

V následujících dvou měsících jsem se změnil v Renéina osobního strážce. Strážce, kterého už nikdy nesmí spatřit.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

14)  henna (17.08.2010 00:03)

Ambro ty jsi umělkyně,co píše povídky krásné,
a já se těším na další kapitoly, to je přece jasné.
Marně hledám slova chvály,
děje se to, čeho se všichni báli, celý je to dokonalý!



Nevím, co napsat... Snad jen... Pár srdíček.

13)  Mystery (16.08.2010 23:57)

PS: ambro, díky za tu písničku! Miluju ji a strašně dlouho jsem ji neslyšela... Po vyčerpávajícím dnu mi fakt zvedla náladu!

12)  Mystery (16.08.2010 23:49)

ambro...
ambro...
ambro...
Jestli jsem ti u minulých kapitol psala, že marně hledám slova - tehdy jsem se ještě mohla u kapitoly dokonale vykecat. To TOHLE je právě TO, k čemu nejde napsat dostatečná odezva...
ambro, nasadilas fakt velkej kalibr. Takovej, ze kterýho mi běhá mráz po zádech. Edward je tak jinej! Páni... Přesně jak to psala Jarusinka - je to JINÝ. Krásně jiný.

ambro...

10)  Lipi4 (16.08.2010 23:27)

Co? Proč se tak rozhodl? .. . Skvělá, úžasná a smutná kapitolka. ... .. ... Prosím rychle o další

7)  sakraprace (16.08.2010 18:35)

Ježiši, Ambro, to je tak smutné. Konečně našel někoho, kdo by mu mohl přirůst k srdci a Edward to pokazí. Tento Edward je vůbec neskutečný. Z celé jejich situace sálá beznaděj, je mi z toho vážně smutno. Navzdory tomu je to neskutečně strhující a poutavé

6)  Bye (16.08.2010 18:15)

Chtělas říct, že nic není černobílý, žejo? Pochopila jsem. Nemuselas mě kvůli tomu tak zmučit. Nebo jo?
Omlouvám se, ale opět jsi mě uvrhla do stavu, kdy nejsem schopná nic komentovat, natož hodnotit.
Z Edwarda mám opravdu husinu. On to nezvládá. Carlisle ho nezvládá. A to je tak blízko Belle!!!
Nej? Edward na louce. Carlisle v luxusním bytě. Dravci s mozkem. Slyšitelné slzy.


ambro, já tušila, že to uděláš zas... Myslíš, že podruhý to bude bolet míň?

5)  nikolienka (16.08.2010 17:19)

Waw! Tak toto bolo niečo... waw!
Edward ako nejaké monštrum a Carlisle, ktorý zúfalo hľadá lásku neviem prečo ale páči sa mi to. teším sa na ďalšie

4)  Karolka (16.08.2010 17:17)

Jsem úplně rozbitá, ambro. Úplně. Ani na to nevidím. Bolelo to úplně všechno. Strašně. Bylo to naprosto reálné a živé. Dělo se to mně.
Prosím tě, vykašli se na náznaky z předlohy. Tohle je jiná kniha. A dej nám milost. Prosím. Projít tímhle vším, to si zaslouží odměnu. Pro ně i pro nás.
Je to geniální. Dnes mě napadlo, že nejspíš existuje přeci jen něco lepšího než LČP. Tohle.

3)  Hanetka (16.08.2010 17:16)

Ambro... hluboce se klaním. Tak dokonalý psychologický rozbor dvou mužů, kteří oba dělají správnou věc... a oba mají pravdu. Ještě to rozdýchávám a marně se snažím najít ta správná slova, která by vystihla, jak se teď cítím. Neskutečně. Nadšeně. Zoufale. Naplněně. Prázdně. Všechno tohle najednou.
Jsem unešená do světa tvé fantazie a už nikdy nenajdu cestu zpátky. A ani nechci.

2)  Gassie (16.08.2010 16:45)

Tohle bylo... jiné. Marně hledám slova.
Bylo to strhující.
Edward jako predátor a Carlisle, který se to snaží chápat...
A závěr, když Carlisle najde Edwarda se svou košilí
Co se stalo, že se potkali v nemocnici?
Opravdu jsem zvědavá na pokračování.

1)  milica (16.08.2010 16:45)

Nádhera............ co jiného dodat, možná jen kdy bude další??

«   1 2