16.10.2010 [22:15], ambra, ze série Pro tebe, má lásko, komentováno 139×, zobrazeno 16258×

 

 

Jacksonville duben 2009

Renée

Svého rozhodnutí – zůstat i po rozchodu s Philem v Jacksonville – jsem nelitovala. Nechtělo se mi vracet se do Phoenixu – ne po tom, co v našem domě strávil několik hodin ten… ten cizí zlý upír. Bella snadno uvěřila mé prosté výmluvě, že jsem líná znovu se stěhovat.

V Jacksonville jsem se snažila důsledně plnit své předsevzetí o plnohodnotném nezávislém životě – povýšila jsem na zástupkyni ředitelky velké státní školky – spousta starostí, spousta problémových rodičů, ale kupodivu taky dost těch, kteří se zapojili do uskutečnění všech mých šílených nápadů. Když jsem ve snobském sídle nadačního fondu na podporu státního školství skoro vydupala a vyhádala příspěvek na nové hřiště a kvalitnější jídlo pro nejmenší děti, byla jsem definitivně za hvězdu.

Poprvé v životě jsem měla několik prima kamarádek. Žádné příliš osobní vztahy, ale stačilo to k tomu, abych se párkrát týdně dostala ven – do kina, do tělocvičny nebo prostě jen na kafe.

Koupila jsem si kolo. Po dvou týdnech už se mnou na čím dál delší okruhy městem jezdily tři sousedky z ulice – předtím jsme se sotva pozdravily.

Občas jsem zašla na Philův zápas. Sedávala jsem vedle jeho nové přítelkyně, které se pod tričkem začínalo rýsovat rostoucí bříško. Jeho týmu se dařilo – jak to jen šlo, mával na nás jako malý šťastný kluk.

Mohla jsem být spokojená. Ne šťastná, ale spokojená určitě. A to přeci není málo. Přesto jsem se děsila toho, že se stále se stejnou nedočkavostí vrhám k počítači, jestli tam na mě čeká pár slov od něj.

Byla jsem smířená s tím, že své životy nemůžeme spojit. Ale nedokázala jsem se vyrovnat s představou, že bych ho někdy měla odstřihnout definitivně.

Pak, jen pár týdnů po Bellině záhadném třídenním výletu s Alicí, z něhož si k překvapení všech jako suvenýr přivezly Edwarda, mi napsal, jestli by Bella s Edwardem mohli na víkend přiletět ke mně. Chvíli mi trvalo, než jsem se dokázala nadechnout. Jak se opovažuje!!! Obraz zhroucené Belly jsem nedokázala vyhnat z hlavy a horko těžko jsem se smiřovala s tím, že se znovu dali dohromady. Skousla jsem to vlastně jen proto, že jsem své dceři po měsících utrpení přála trochu štěstí. Přitom mě děsila představa, co s nimi bude za pár let… A teď si ke mně ten syčák chce přijet na víkend a dělat, jako že se nic nestalo? Mohla jsem se vztekat, ale v momentě, kdy mi zavolala Bella a celá šťastná mi to oznamovala jako překvapení, musela jsem zahrát svou roli a radovat se s ní. A vlastně jsem moc nelhala. Na ni jsem se totiž opravdu těšila…

xxx

Měli jsme za sebou první den – strašně jsem se snažila nebýt upjatá a nezírat na ně příliš dlouze. Přesto jsem si ho občas vychutnala – neustále jsem mu nutila nějaké jídlo a vtíravě ho přemlouvala, ať se jde se mnou a s Bellou projít – to sluníčko přece přímo láká k procházce! Bella se ošívala, on se dokonale ovládal – nezahlédla jsem, že by byť jedinkrát převrátil oči nebo se ušklíbnul. V duchu jsem na něj ovšem vůbec milá nebyla. I to statečně přehlížel a jen na mě občas vrhal omluvné pohledy.

Po západu slunce jsme se všichni usadili na malé terase; Bella se brzy po desáté rozloučila, cesta a změna podnebí jí přece jen daly zabrat.

Oba jsme čekali, až Bella usne. Mlčela jsem – nehodlala jsem mu to nijak ulehčit.

Konečně se dlouze nadechl. „Teď přijde to trhání na kousky?“ pokusil se naředit dusno. Proti mé vůli mi zacukaly koutky. Rychle jsem se kousla do rtu.

„Tohle má po vás, to kousání do rtu. Tedy kromě jiných věcí…“ doplnil nervózně.

„Klidně mi můžeš tykat,“ řekla jsem ledově. „Jsi přece starší než já,“ zaryla jsem do něj.

„Já myslel, že v tomhle směru netrpíš předsudky,“ přijal okamžitě mou nabídku a zároveň mi oplatil seknutí.

Prudce jsem odložila svou sklenici s bílým vínem a naklonila se k němu. „Ne, předsudky vážně netrpím. Já trpím jen tehdy, když vidím, jak je moje dcera nešťastná a zoufalá,“ zasyčela jsem mu do tváře. Podle jeho výrazu mi došlo, že jsem ho zasáhla dokonale. Ta bolest prostě nemohla být předstíraná nebo přehrávaná…

Měl stále pevně zavřené oči a nezměněnou bolestnou grimasu, když po několika minutách konečně zašeptal: „A ještě tu vůni…“

„Cože?“ nechápala jsem.

„Kousání do rtu, nešikovnost, vlasy, něhu, dobrotu a samozřejmě tu prokletou nádhernou vůni. To všechno má od tebe. A proto i když mě budeš navždy nenávidět, já tě budu vždycky milovat za to, že jsi, že jsi její matka a žes z ní vychovala toho, kým je.“ Prudce otevřel oči a trefil se přesně do mého vykuleného pohledu.

Rychle jsem zavřela pusu. Co se dá na tohle říct? Nervózně jsem okopávala nohu ratanového křesílka. Do stínítka malé lampy vletěly dvě můry a marně se snažily vysvobodit se ze zajetí, které se jim při pohledu zvenku zdálo tak lákavé. Připadala jsem si stejně. Lapená hezkými řečmi. Jenže to tak docela nesedělo. Já mu prostě věřila, že ji opravdu miluje.

Když jsem si to později přehrávala, vůbec jsem nechápala, proč byly můry najednou rozmazané. Proč bylo najednou všechno rozmazané. Edwardova žízeň nás s Carlislem kdysi rozdělila. A já se mu to tady teď uboze snažím oplatit?

„Promiň,“ vymáčkla jsem ze sebe nakonec.

„Omlouváš se mi za to, že je Bella úžasná a že to má po tobě?“ usmál se a konečně tím zahnal zbytky zoufalství ze své tváře.

„Ne, omlouvám se za to, že vám zřejmě trochu závidím vaše štěstí,“ přiznala jsem a zašklebila se nad tím, jak hrozně to zní.

Teď se ke mně naklonil on a vzal mě za ruce. „Renée, v lidských očích je patnáct let strašně moc, ale pro Carlislea je to všechno tak čerstvé a bolavé a krásné, jako by se to stalo včera. Pokud k němu pořád něco cítíš, a já samozřejmě vím, že ano,“ pousmál se omluvně, „nevzdávej to ještě. Pojeď s námi a prostě začněte tam, kde jste přestali,“ naléhal a svíral pevně moje ruce, jako by tím stiskem chtěl zdůraznit své přesvědčení.

Můj úsměv vyšel neplánovaně smutně. Uvolnila jsem jednu svou dlaň a pohladila ho po tváři. „Jsi hodný, Edwarde, nikdy bych nevěřila, že to někdy vyslovím, ale vážně si myslím, že to všechno myslíš upřímně. Ale já vedle něj nechci zestárnout. A bolí mě, že Bellu za pár let čeká stejné dilema.“ Sevřel rty do přímky, jako by mi chtěl ještě něco říct, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Uhnul pohledem. Zase nějaké tajemství? Nebyla jsem si jistá, jestli ho chci znát.

Dlouho do noci jsme si povídali.

Zajímal ho každý detail z Bellina dětství.

On přidal na oplátku spoustu epizod z Carlisleova dlouhého života. Věci, kterými se nechlubil, i když rozhodně mohl a měl. Věci, které mu z hlavy mohl vytáhnout jen jeho nezvedený syn.

Můj rozhovor s Bellou druhý den při procházce kolem pláže byl plný skryté nervozity a nejistoty. Musela jsem vyslovit své obavy, musela jsem se ji naposledy pokusit přemluvit, ať zůstane se mnou nebo aspoň ať přijede studovat na Floridskou univerzitu. Zároveň jsem se nemohla podřeknout. Přesto jsem na ní viděla, že je z mých narážek vystrašená. Nechtěla jsem ji trápit. Na letišti jsem jim mávala s pocitem, že některé věci jdou mimo naše rozhodnutí.

Byla jsem smířená.

Když mi Bella v červenci zavolala, že se s Edwardem zasnoubili a v srpnu je svatba, divila se, že nejsem překvapená.

Já se divila pouze tomu, že Bella souhlasila s tradiční svatbou.

xxx

Forks srpen 2009

Carlisle

Esme nervózně běhala po domě a kontrolovala a rozmisťovala právě přivezenou květinovou výzdobu. Vlastně všichni byli tak trochu nervózní. Všichni kromě Alice, která to hemžení dirigovala a viděla, že to nakonec dobře dopadne. Už několik týdnů doslova zářila nadšením, že se její skupinka otroků rozšířila o Esme a Davida. Ti se v červenci nečekaně ohlásili, Alice je pozvala, samozřejmě přemluvila, aby zůstali až do svatby, a celou dobu je nepokrytě vykořisťovala.

Davidův úkol byl jednotvárný, ale velmi dobrodružný. S Emmettem a občas i s Jasperem vozili v dokonale zajištěném Bellině Mercedesu na „předtím“ Bree a Rileyho – podivné dědictví Victoriiny nepovedené květnové akce – a postupně se s nimi přibližovali k oblastem s koncentrovanější lidskou vůní. Díky neustálé Bellině přítomnosti byli již tak celkem slušně odolní, ale Alice trvala na tom, že si musí zvyknout i na jiné varianty lidské vůně – nehodlala riskovat, že se Riley během obřadu vrhne na Renée a Bree se Charliemu zakousne do kotníku. I tenhle nechutný příklad opakovala pořád dokola – podezříval jsem ji, že to zřejmě před začátkem téhle akce otužování viděla jako dost jasnou vizi.

Esme svou roli děvečky pro všechno plnila s neskutečným nadšením. Veškerý svůj volný čas ale trávila ve společnosti Rileyho a Bree. Za poslední čtyři týdny se mi stihla asi tisíckrát omluvit za svou první reakci po příchodu do našeho domu – rozzuřeně mi vynadala za to, že jsem proměnil skoro ještě děti. Když jsme jí vysvětlili, jak jsme k těmhle drobečkům přišli, nejdřív se rozplakala, pak je nekonečně dlouho objímala, pak objímala všechny ostatní a nakonec spustila svou první omlouvací litanii. Styděl jsem se za to, ale docela jsem se těšil, až bude po svatbě, a Esme se s Davidem vrátí do nového domu na Aljašce a my ke svému klidnému způsobu života.

A pak to bylo tu.

Bizarní směsice lidí, upírů a vlkodlaků se sešla při nevídané události.

Ženich a nevěsta. On predátor, ona jeho kořist. Nebo tak to aspoň bylo někde předurčeno. To, co se mně a Renée nepovedlo, oni dokázali. Popřeli všechna předurčení a slibovali si věčnou lásku. Renée seděla vedle mě – držela pevně mou ruku, a když to slovo – věčnost - vyklouzlo z Belliných úst, její stisk zesílil a celá se napjala. Tušila, kam to směřuje… Tušila, a přesto dnes, když s Charliem předávali Belle svůj dárek, vypadala jako každá jiná lidská matka, která vdává svou dceru. Dojatě. Šťastně. V duchu jsem jí děkoval, že Edwardovi dokázala odpustit, kým je.

Protančili jsme spolu skoro celou slavnost. Bella po nás vrhala udivené pohledy, ale jako by své matce oplácela její toleranci. Ach bože, bylo tak těžké hrát před ní, že je Renée stále a jednou provždy nevědomá.

Při loučení jsem vnímal jejich bolest – Bella se s Renée loučila v domnění, že už ji pravděpodobně nikdy neuvidí, Renée ji objímala a šílela hrůzou, že možná naposledy cítí tlukot srdce svého dítěte…

„A je konec,“ vzdychla si Alice, když zvuk auta dozněl v dálce, a všechny na okamžik ovládl smutek. O tři vteřiny později se ale Jasper postaral o to, aby nás nostalgie úplně nepřeválcovala. Většina osazenstva vyrazila na lov. Přeci jen strávili několik hodin v příliš těsném kontaktu s lidmi, s jejich vůní, s tlukotem jejich srdcí…

Renée se ke mně obrátila s němou otázkou v očích. „Já nepotřebuju lovit,“ zašeptal jsem s úsměvem.

Těch pár dnů před svatbou, na které se jí podařilo získat volno, bydlela Renée u Charlieho – chtěla si užít co nejvíc času s Bellou. Dnes se tam neměla proč vracet. Charlie se na nic neptal, stále ještě dojatý se rozloučil a odjel. Renée se s ním jen v rychlosti dohodla, že si u něj ráno vyzvedne věci a že ji zaveze na letiště.

Když za mnou vklouzla do pokoje, bylo to zase tak přirozené a samozřejmé, jako bychom spolu strávili nepřetržitě posledních tisíc nocí.

„Tušíš vůbec, pokolikáté se dnes loučíme?“ zašeptala, když se mezi závěsy začínaly objevovat první záblesky nového dne.

Políbil jsem ji do vlasů. Stále jí v měkkých vlnách splývaly do půli zad, stále byly stejně hebké, stále stejně krásně voněly. Několik stříbrných nitek jen zvýšilo jejich lesk.

„Tys ještě nepochopila, že já se s tebou prostě nikdy rozloučit nedokážu,“ odpověděl jsem a jediným trhnutím ji zbavil přikrývky. Neobjala mě, místo toho se rukama snažila zakrýt nejkrásnější místa svého těla.

„Už je světlo,“ zakňourala.

„To ti přece nikdy nevadilo,“ usmál jsem se při vzpomínce na její tělo v záplavě slunečních paprsků na všech těch skrytých plážích, které jsme spolu navštívili.

„Nevadilo, dokud mi bylo pod třicet,“ vzdychla a odevzdaně spustila ruce podél těla. Měla letenku na jedenáctou. Zbývaly mi dvě hodiny na to, abych jí ukázal, jak je stále žádoucí a krásná…

Výraz v její tváři, když se se mnou loučila před Charlieho domem, mi napovídal, že se mi to možná povedlo.

„Na Vánoce si pro tebe přijedu!“ zavolal jsem ještě z okénka auta a nedal jí čas na odpověď. Zahlédl jsem už jen tu malou ustaranou vrásku na jejím čele.

xxx

Renée

Bolelo mě celé tělo. Ale bylo neskutečně příjemné vědět, že ještě nějaké tělo mám.

Když jsem si v Jacksonvillu na letišti zapnula mobil, naskočily mi tři zprávy. Všechny stejné a všechny od mojí gynekoložky. Už pár měsíců se mi vnucovala s další zbytečnou prohlídkou. Budu jí muset konečně zavolat, že já opravdu žádnou antikoncepci nepotřebuju.

xxx

Carlisle

Když za tři dny zavolala a položila mi mezi vzlyky tu otázku, nedokázal jsem jí odpovědět. Jen jsem se pokoušel uklidnit ji naprosto nesmyslnými slovy. Během hodiny jsem nervózně přešlapoval na letišti v Port Angeles a vyrážel za ní. Pro ni.

Pár hodin potom, co jsme se vrátili, zvedla Bella Alici konečně telefon. Na Bellinu otázku už jsem dokázal odpovědět bez zaváhání.

 

 

EPILOG

 

Forks konec ledna 2010 (o pět měsíců později)

Bella

„Bože to je blbej nápad,“ hudroval Jacob a marně se snažil nacpat obrovský strom do domu.

„Něco v nepořádku?“ vyběhla z kuchyně máma s tím úsměvem. Jacob se na ni ani nepodíval a okamžitě uvolnil napjatý postoj.

„Ach Renée, jen se to malinko zaseklo,“ zajíknul se. Měla bych si na to už zvyknout, ale zase jsem se málem udusila smíchy.

„Kde jsou děti?“ obrátila se ke mně máma. Na mě svými úsměvy šetřila. I teď jsem byla dcera, co ještě potřebuje dovychovat.

„Mám takový pocit, že radí Edwardovi, jak si vycpat břicho.“ Z chumáče větví se ozvalo zachechtání. „Teda Santovo břicho,“ upřesnila jsem.

„Myslela jsem, že to má být překvapení,“ zamračila se.

„Vždyť taky jo,“ ozvalo se zase z jehličnanu. „Seth se těší jako malej.“ Renée se znovu zamračila. Musela jsem se usmát. Vzpomněla jsem si, jak mě uklidňovala, když se Jacob hned otisknul do Nessie, jak byla chápavá a rozumná… Když se o měsíc později naprosto nečekaně Seth otisknul do Eve, málem ji kleplo.

„Jdu dodělat koláč,“ zavrčela a zmizela znovu v kuchyni.

„Skvělý, že tvý mámě nesmrdí lidský jídlo jako vám ostatním,“ zamlaskal Jake směrem ke mně.

„Smrdí, Jacobe, smrdí, ale co má dělat, když její budoucí zeť a budoucí manžel její vnučky, oba prakticky nesmrtelní, jsou největší nenažranci na Olympijském poloostrově?"

„Myslím, že naši chuť a spotřebu hrozně podceňuješ,“ vykoukl konečně mezi větvemi. Hodila jsem po něm jednu z těch Aliciných příšerných minidekorací, co se válela na stole. Stále jsem se nemohla nabažit své dokonalé trefy. A síly. Ozvalo se malé křupnutí a ten kousek keramiky se změnil v prach. Jacob si jeho zbytky odfouknul z čela.

„Těsně vedle, pijavičko,“ zazubil se na mě a s výkřikem Nessie, Eve, jde se lovit! vystřelil ze dveří. Vteřinu po něm se kolem mě prohnaly dvě šmouhy. Jedna se zářivě bronzovým zakončením, druhá se svítící blonďatou hřívou.

Máma znovu vykoukla z kuchyně. „Už je klid?“ ujistila se. Usmála jsem se. „Myslím, že tady nebude nikdy klid.“ Přihopkala ke mně na pohovku a přitulila si mě k rameni. Měly jsme na sebe tak málo času…

„Vážně myslíš, že už teď bude klid?“ řekla a já okamžitě pochopila, že myslí tamto. Důvod, proč jsme se chystali oslavit Vánoce na konci ledna. V řádném termínu jsme měli poněkud jiné starosti. Čekali jsme návštěvu z Itálie…

Chvíli mi trvalo, než jsem dala dohromady správná slova. Jistá jsem si byla, to rozhodně, ale máma prostě nespolkla nic jen tak. Nikdy.

„Slyšelas Edwarda. A slyšelas Eleazara. Dokud nepřišli, dělali jsme si srandu z toho, že stačí jeden tvůj úsměv a všichni jsou ochotní líbat zem pod tvýma nohama. Všichni byli naprosto oslnění.“ Nejistě se pousmála a sklopila hlavu.

„Takže Aro odcházel nejen totálně znechucený a vyděšený mým štítem, ale navíc naprosto zamilovaný do mojí sladké mamky.“ To už jsem se řehtala nahlas a Renée se mě marně pokoušela utišit polštářem.

Na schodech se ocitli skoro současně. Málem se poprali, kdo bude dřív dole. Obě jsme sotva vydýchaly první záchvat smíchu, když se nad námi ustaraně sklonily hlavy dvou Santů. Jednomu z paruky vykukoval pramen bronzových vlasů, druhý držel v ruce poslední číslo Světové chirurgie.

„Všechno v pořádku?“ vykřikli současně. Vypadalo to jako nacvičená součást jejich vystoupení. Znovu jsme obě vybuchly.

Ozval se zvonek a vzápětí stáli mezi dveřmi Esme s Davidem a za nimi nedočkavě nadskakovali Riley a Bree. Esme vrhla nejistý pohled na neozdobený stromek, potom na mě a na Renée a nakonec se zastavila u Santů.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se nejistě.

V tu chvíli mi bylo jasné, že ta otázka už u nás vždycky bude úplně zbytečná.

 

KONEC

 

 

 

 

 

 

 

Pár slov pod čarou

Děkuju Paike za prvotní nápad. Děkuju všem, kteří poznali, že do Renée se nemusím moc vžívat. Děkuju komentátorkám, které mě dotlačily k Happy endu (samozřejmě měla Renée skončit s Philem a Esme s Carlislem).

Děkuju Karolce za to, že mi půjčila Davida ze SvE (Davidův příběh). Děkuju, že mě dostávala z depresí, když ubývalo čtenářů a komentářů.

Tahle povídka je podle čísel fiasko. Pro mě ale další srdcovka.

Pokud jste četli (a dali aspoň občas vědět) a dočetli, a dáte vědět pod touto kapitolou, vězte, že pro Vás ta dřina stojí za to.

Teď se jdu opít a pobrečet si.

Užijte si to.

Děkuju.

S láskou Vaše ambra.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5 6 7   »

«   1 2 3 4 5 6 7   »

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!