Sekce

Galerie

16.10.2010 [22:15], ambra, ze série Pro tebe, má lásko, komentováno 139×, zobrazeno 16256×

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/polibek!.jpg

Kryštof nám startoval první kapitolu, takže jsem si je pozvala i k té poslední...

Neptejte se, jak teď vypadám.

Doufám, že Vás závěr nezklame.

Děkuju.

Vaše ambra

 

 

Jacksonville duben 2009


Renée


Svého rozhodnutí – zůstat i po rozchodu s Philem v Jacksonville – jsem nelitovala. Nechtělo se mi vracet se do Phoenixu – ne po tom, co v našem domě strávil několik hodin ten… ten cizí zlý upír. Bella snadno uvěřila mé prosté výmluvě, že jsem líná znovu se stěhovat.

V Jacksonville jsem se snažila důsledně plnit své předsevzetí o plnohodnotném nezávislém životě – povýšila jsem na zástupkyni ředitelky velké státní školky – spousta starostí, spousta problémových rodičů, ale kupodivu taky dost těch, kteří se zapojili do uskutečnění všech mých šílených nápadů. Když jsem ve snobském sídle nadačního fondu na podporu státního školství skoro vydupala a vyhádala příspěvek na nové hřiště a kvalitnější jídlo pro nejmenší děti, byla jsem definitivně za hvězdu.

Poprvé v životě jsem měla několik prima kamarádek. Žádné příliš osobní vztahy, ale stačilo to k tomu, abych se párkrát týdně dostala ven – do kina, do tělocvičny nebo prostě jen na kafe.

Koupila jsem si kolo. Po dvou týdnech už se mnou na čím dál delší okruhy městem jezdily tři sousedky z ulice – předtím jsme se sotva pozdravily.

Občas jsem zašla na Philův zápas. Sedávala jsem vedle jeho nové přítelkyně, které se pod tričkem začínalo rýsovat rostoucí bříško. Jeho týmu se dařilo – jak to jen šlo, mával na nás jako malý šťastný kluk.

Mohla jsem být spokojená. Ne šťastná, ale spokojená určitě. A to přeci není málo. Přesto jsem se děsila toho, že se stále se stejnou nedočkavostí vrhám k počítači, jestli tam na mě čeká pár slov od něj.

Byla jsem smířená s tím, že své životy nemůžeme spojit. Ale nedokázala jsem se vyrovnat s představou, že bych ho někdy měla odstřihnout definitivně.

Pak, jen pár týdnů po Bellině záhadném třídenním výletu s Alicí, z něhož si k překvapení všech jako suvenýr přivezly Edwarda, mi napsal, jestli by Bella s Edwardem mohli na víkend přiletět ke mně. Chvíli mi trvalo, než jsem se dokázala nadechnout. Jak se opovažuje!!! Obraz zhroucené Belly jsem nedokázala vyhnat z hlavy a horko těžko jsem se smiřovala s tím, že se znovu dali dohromady. Skousla jsem to vlastně jen proto, že jsem své dceři po měsících utrpení přála trochu štěstí. Přitom mě děsila představa, co s nimi bude za pár let… A teď si ke mně ten syčák chce přijet na víkend a dělat, jako že se nic nestalo? Mohla jsem se vztekat, ale v momentě, kdy mi zavolala Bella a celá šťastná mi to oznamovala jako překvapení, musela jsem zahrát svou roli a radovat se s ní. A vlastně jsem moc nelhala. Na ni jsem se totiž opravdu těšila…


xxx


Měli jsme za sebou první den – strašně jsem se snažila nebýt upjatá a nezírat na ně příliš dlouze. Přesto jsem si ho občas vychutnala – neustále jsem mu nutila nějaké jídlo a vtíravě ho přemlouvala, ať se jde se mnou a s Bellou projít – to sluníčko přece přímo láká k procházce! Bella se ošívala, on se dokonale ovládal – nezahlédla jsem, že by byť jedinkrát převrátil oči nebo se ušklíbnul. V duchu jsem na něj ovšem vůbec milá nebyla. I to statečně přehlížel a jen na mě občas vrhal omluvné pohledy.

Po západu slunce jsme se všichni usadili na malé terase; Bella se brzy po desáté rozloučila, cesta a změna podnebí jí přece jen daly zabrat.

Oba jsme čekali, až Bella usne. Mlčela jsem – nehodlala jsem mu to nijak ulehčit.

Konečně se dlouze nadechl. „Teď přijde to trhání na kousky?“ pokusil se naředit dusno. Proti mé vůli mi zacukaly koutky. Rychle jsem se kousla do rtu.

„Tohle má po vás, to kousání do rtu. Tedy kromě jiných věcí…“ doplnil nervózně.

„Klidně mi můžeš tykat,“ řekla jsem ledově. „Jsi přece starší než já,“ zaryla jsem do něj.

„Já myslel, že v tomhle směru netrpíš předsudky,“ přijal okamžitě mou nabídku a zároveň mi oplatil seknutí.

Prudce jsem odložila svou sklenici s bílým vínem a naklonila se k němu. „Ne, předsudky vážně netrpím. Já trpím jen tehdy, když vidím, jak je moje dcera nešťastná a zoufalá,“ zasyčela jsem mu do tváře. Podle jeho výrazu mi došlo, že jsem ho zasáhla dokonale. Ta bolest prostě nemohla být předstíraná nebo přehrávaná…

Měl stále pevně zavřené oči a nezměněnou bolestnou grimasu, když po několika minutách konečně zašeptal: „A ještě tu vůni…“

„Cože?“ nechápala jsem.

„Kousání do rtu, nešikovnost, vlasy, něhu, dobrotu a samozřejmě tu prokletou nádhernou vůni. To všechno má od tebe. A proto i když mě budeš navždy nenávidět, já tě budu vždycky milovat za to, že jsi, že jsi její matka a žes z ní vychovala toho, kým je.“ Prudce otevřel oči a trefil se přesně do mého vykuleného pohledu.

Rychle jsem zavřela pusu. Co se dá na tohle říct? Nervózně jsem okopávala nohu ratanového křesílka. Do stínítka malé lampy vletěly dvě můry a marně se snažily vysvobodit se ze zajetí, které se jim při pohledu zvenku zdálo tak lákavé. Připadala jsem si stejně. Lapená hezkými řečmi. Jenže to tak docela nesedělo. Já mu prostě věřila, že ji opravdu miluje.

Když jsem si to později přehrávala, vůbec jsem nechápala, proč byly můry najednou rozmazané. Proč bylo najednou všechno rozmazané. Edwardova žízeň nás s Carlislem kdysi rozdělila. A já se mu to tady teď uboze snažím oplatit?

„Promiň,“ vymáčkla jsem ze sebe nakonec.

„Omlouváš se mi za to, že je Bella úžasná a že to má po tobě?“ usmál se a konečně tím zahnal zbytky zoufalství ze své tváře.

„Ne, omlouvám se za to, že vám zřejmě trochu závidím vaše štěstí,“ přiznala jsem a zašklebila se nad tím, jak hrozně to zní.

Teď se ke mně naklonil on a vzal mě za ruce. „Renée, v lidských očích je patnáct let strašně moc, ale pro Carlislea je to všechno tak čerstvé a bolavé a krásné, jako by se to stalo včera. Pokud k němu pořád něco cítíš, a já samozřejmě vím, že ano,“ pousmál se omluvně, „nevzdávej to ještě. Pojeď s námi a prostě začněte tam, kde jste přestali,“ naléhal a svíral pevně moje ruce, jako by tím stiskem chtěl zdůraznit své přesvědčení.

Můj úsměv vyšel neplánovaně smutně. Uvolnila jsem jednu svou dlaň a pohladila ho po tváři. „Jsi hodný, Edwarde, nikdy bych nevěřila, že to někdy vyslovím, ale vážně si myslím, že to všechno myslíš upřímně. Ale já vedle něj nechci zestárnout. A bolí mě, že Bellu za pár let čeká stejné dilema.“ Sevřel rty do přímky, jako by mi chtěl ještě něco říct, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Uhnul pohledem. Zase nějaké tajemství? Nebyla jsem si jistá, jestli ho chci znát.

Dlouho do noci jsme si povídali.

Zajímal ho každý detail z Bellina dětství.

On přidal na oplátku spoustu epizod z Carlisleova dlouhého života. Věci, kterými se nechlubil, i když rozhodně mohl a měl. Věci, které mu z hlavy mohl vytáhnout jen jeho nezvedený syn.

Můj rozhovor s Bellou druhý den při procházce kolem pláže byl plný skryté nervozity a nejistoty. Musela jsem vyslovit své obavy, musela jsem se ji naposledy pokusit přemluvit, ať zůstane se mnou nebo aspoň ať přijede studovat na Floridskou univerzitu. Zároveň jsem se nemohla podřeknout. Přesto jsem na ní viděla, že je z mých narážek vystrašená. Nechtěla jsem ji trápit. Na letišti jsem jim mávala s pocitem, že některé věci jdou mimo naše rozhodnutí.

Byla jsem smířená.

Když mi Bella v červenci zavolala, že se s Edwardem zasnoubili a v srpnu je svatba, divila se, že nejsem překvapená.

Já se divila pouze tomu, že Bella souhlasila s tradiční svatbou.


xxx


Forks srpen 2009


Carlisle


Esme nervózně běhala po domě a kontrolovala a rozmisťovala právě přivezenou květinovou výzdobu. Vlastně všichni byli tak trochu nervózní. Všichni kromě Alice, která to hemžení dirigovala a viděla, že to nakonec dobře dopadne. Už několik týdnů doslova zářila nadšením, že se její skupinka otroků rozšířila o Esme a Davida. Ti se v červenci nečekaně ohlásili, Alice je pozvala, samozřejmě přemluvila, aby zůstali až do svatby, a celou dobu je nepokrytě vykořisťovala.

Davidův úkol byl jednotvárný, ale velmi dobrodružný. S Emmettem a občas i s Jasperem vozili v dokonale zajištěném Bellině Mercedesu na „předtím“ Bree a Rileyho – podivné dědictví Victoriiny nepovedené květnové akce – a postupně se s nimi přibližovali k oblastem s koncentrovanější lidskou vůní. Díky neustálé Bellině přítomnosti byli již tak celkem slušně odolní, ale Alice trvala na tom, že si musí zvyknout i na jiné varianty lidské vůně – nehodlala riskovat, že se Riley během obřadu vrhne na Renée a Bree se Charliemu zakousne do kotníku. I tenhle nechutný příklad opakovala pořád dokola – podezříval jsem ji, že to zřejmě před začátkem téhle akce otužování viděla jako dost jasnou vizi.

Esme svou roli děvečky pro všechno plnila s neskutečným nadšením. Veškerý svůj volný čas ale trávila ve společnosti Rileyho a Bree. Za poslední čtyři týdny se mi stihla asi tisíckrát omluvit za svou první reakci po příchodu do našeho domu – rozzuřeně mi vynadala za to, že jsem proměnil skoro ještě děti. Když jsme jí vysvětlili, jak jsme k těmhle drobečkům přišli, nejdřív se rozplakala, pak je nekonečně dlouho objímala, pak objímala všechny ostatní a nakonec spustila svou první omlouvací litanii. Styděl jsem se za to, ale docela jsem se těšil, až bude po svatbě, a Esme se s Davidem vrátí do nového domu na Aljašce a my ke svému klidnému způsobu života.

A pak to bylo tu.

Bizarní směsice lidí, upírů a vlkodlaků se sešla při nevídané události.

Ženich a nevěsta. On predátor, ona jeho kořist. Nebo tak to aspoň bylo někde předurčeno. To, co se mně a Renée nepovedlo, oni dokázali. Popřeli všechna předurčení a slibovali si věčnou lásku. Renée seděla vedle mě – držela pevně mou ruku, a když to slovo – věčnost - vyklouzlo z Belliných úst, její stisk zesílil a celá se napjala. Tušila, kam to směřuje… Tušila, a přesto dnes, když s Charliem předávali Belle svůj dárek, vypadala jako každá jiná lidská matka, která vdává svou dceru. Dojatě. Šťastně. V duchu jsem jí děkoval, že Edwardovi dokázala odpustit, kým je.

Protančili jsme spolu skoro celou slavnost. Bella po nás vrhala udivené pohledy, ale jako by své matce oplácela její toleranci. Ach bože, bylo tak těžké hrát před ní, že je Renée stále a jednou provždy nevědomá.

Při loučení jsem vnímal jejich bolest – Bella se s Renée loučila v domnění, že už ji pravděpodobně nikdy neuvidí, Renée ji objímala a šílela hrůzou, že možná naposledy cítí tlukot srdce svého dítěte…

„A je konec,“ vzdychla si Alice, když zvuk auta dozněl v dálce, a všechny na okamžik ovládl smutek. O tři vteřiny později se ale Jasper postaral o to, aby nás nostalgie úplně nepřeválcovala. Většina osazenstva vyrazila na lov. Přeci jen strávili několik hodin v příliš těsném kontaktu s lidmi, s jejich vůní, s tlukotem jejich srdcí…

Renée se ke mně obrátila s němou otázkou v očích. „Já nepotřebuju lovit,“ zašeptal jsem s úsměvem.

Těch pár dnů před svatbou, na které se jí podařilo získat volno, bydlela Renée u Charlieho – chtěla si užít co nejvíc času s Bellou. Dnes se tam neměla proč vracet. Charlie se na nic neptal, stále ještě dojatý se rozloučil a odjel. Renée se s ním jen v rychlosti dohodla, že si u něj ráno vyzvedne věci a že ji zaveze na letiště.

Když za mnou vklouzla do pokoje, bylo to zase tak přirozené a samozřejmé, jako bychom spolu strávili nepřetržitě posledních tisíc nocí.

„Tušíš vůbec, pokolikáté se dnes loučíme?“ zašeptala, když se mezi závěsy začínaly objevovat první záblesky nového dne.

Políbil jsem ji do vlasů. Stále jí v měkkých vlnách splývaly do půli zad, stále byly stejně hebké, stále stejně krásně voněly. Několik stříbrných nitek jen zvýšilo jejich lesk.

„Tys ještě nepochopila, že já se s tebou prostě nikdy rozloučit nedokážu,“ odpověděl jsem a jediným trhnutím ji zbavil přikrývky. Neobjala mě, místo toho se rukama snažila zakrýt nejkrásnější místa svého těla.

„Už je světlo,“ zakňourala.

„To ti přece nikdy nevadilo,“ usmál jsem se při vzpomínce na její tělo v záplavě slunečních paprsků na všech těch skrytých plážích, které jsme spolu navštívili.

„Nevadilo, dokud mi bylo pod třicet,“ vzdychla a odevzdaně spustila ruce podél těla. Měla letenku na jedenáctou. Zbývaly mi dvě hodiny na to, abych jí ukázal, jak je stále žádoucí a krásná…

Výraz v její tváři, když se se mnou loučila před Charlieho domem, mi napovídal, že se mi to možná povedlo.

„Na Vánoce si pro tebe přijedu!“ zavolal jsem ještě z okénka auta a nedal jí čas na odpověď. Zahlédl jsem už jen tu malou ustaranou vrásku na jejím čele.


xxx


Renée


Bolelo mě celé tělo. Ale bylo neskutečně příjemné vědět, že ještě nějaké tělo mám.

Když jsem si v Jacksonvillu na letišti zapnula mobil, naskočily mi tři zprávy. Všechny stejné a všechny od mojí gynekoložky. Už pár měsíců se mi vnucovala s další zbytečnou prohlídkou. Budu jí muset konečně zavolat, že já opravdu žádnou antikoncepci nepotřebuju.


xxx


Carlisle


Když za tři dny zavolala a položila mi mezi vzlyky tu otázku, nedokázal jsem jí odpovědět. Jen jsem se pokoušel uklidnit ji naprosto nesmyslnými slovy. Během hodiny jsem nervózně přešlapoval na letišti v Port Angeles a vyrážel za ní. Pro ni.

Pár hodin potom, co jsme se vrátili, zvedla Bella Alici konečně telefon. Na Bellinu otázku už jsem dokázal odpovědět bez zaváhání.

 

 


EPILOG

 


Forks konec ledna 2010 (o pět měsíců později)


Bella


„Bože to je blbej nápad,“ hudroval Jacob a marně se snažil nacpat obrovský strom do domu.

„Něco v nepořádku?“ vyběhla z kuchyně máma s tím úsměvem. Jacob se na ni ani nepodíval a okamžitě uvolnil napjatý postoj.

„Ach Renée, jen se to malinko zaseklo,“ zajíknul se. Měla bych si na to už zvyknout, ale zase jsem se málem udusila smíchy.

„Kde jsou děti?“ obrátila se ke mně máma. Na mě svými úsměvy šetřila. I teď jsem byla dcera, co ještě potřebuje dovychovat.

„Mám takový pocit, že radí Edwardovi, jak si vycpat břicho.“ Z chumáče větví se ozvalo zachechtání. „Teda Santovo břicho,“ upřesnila jsem.

„Myslela jsem, že to má být překvapení,“ zamračila se.

„Vždyť taky jo,“ ozvalo se zase z jehličnanu. „Seth se těší jako malej.“ Renée se znovu zamračila. Musela jsem se usmát. Vzpomněla jsem si, jak mě uklidňovala, když se Jacob hned otisknul do Nessie, jak byla chápavá a rozumná… Když se o měsíc později naprosto nečekaně Seth otisknul do Eve, málem ji kleplo.

„Jdu dodělat koláč,“ zavrčela a zmizela znovu v kuchyni.

„Skvělý, že tvý mámě nesmrdí lidský jídlo jako vám ostatním,“ zamlaskal Jake směrem ke mně.

„Smrdí, Jacobe, smrdí, ale co má dělat, když její budoucí zeť a budoucí manžel její vnučky, oba prakticky nesmrtelní, jsou největší nenažranci na Olympijském poloostrově?"

„Myslím, že naši chuť a spotřebu hrozně podceňuješ,“ vykoukl konečně mezi větvemi. Hodila jsem po něm jednu z těch Aliciných příšerných minidekorací, co se válela na stole. Stále jsem se nemohla nabažit své dokonalé trefy. A síly. Ozvalo se malé křupnutí a ten kousek keramiky se změnil v prach. Jacob si jeho zbytky odfouknul z čela.

„Těsně vedle, pijavičko,“ zazubil se na mě a s výkřikem Nessie, Eve, jde se lovit! vystřelil ze dveří. Vteřinu po něm se kolem mě prohnaly dvě šmouhy. Jedna se zářivě bronzovým zakončením, druhá se svítící blonďatou hřívou.

Máma znovu vykoukla z kuchyně. „Už je klid?“ ujistila se. Usmála jsem se. „Myslím, že tady nebude nikdy klid.“ Přihopkala ke mně na pohovku a přitulila si mě k rameni. Měly jsme na sebe tak málo času…

„Vážně myslíš, že už teď bude klid?“ řekla a já okamžitě pochopila, že myslí tamto. Důvod, proč jsme se chystali oslavit Vánoce na konci ledna. V řádném termínu jsme měli poněkud jiné starosti. Čekali jsme návštěvu z Itálie…

Chvíli mi trvalo, než jsem dala dohromady správná slova. Jistá jsem si byla, to rozhodně, ale máma prostě nespolkla nic jen tak. Nikdy.

„Slyšelas Edwarda. A slyšelas Eleazara. Dokud nepřišli, dělali jsme si srandu z toho, že stačí jeden tvůj úsměv a všichni jsou ochotní líbat zem pod tvýma nohama. Všichni byli naprosto oslnění.“ Nejistě se pousmála a sklopila hlavu.

„Takže Aro odcházel nejen totálně znechucený a vyděšený mým štítem, ale navíc naprosto zamilovaný do mojí sladké mamky.“ To už jsem se řehtala nahlas a Renée se mě marně pokoušela utišit polštářem.

Na schodech se ocitli skoro současně. Málem se poprali, kdo bude dřív dole. Obě jsme sotva vydýchaly první záchvat smíchu, když se nad námi ustaraně sklonily hlavy dvou Santů. Jednomu z paruky vykukoval pramen bronzových vlasů, druhý držel v ruce poslední číslo Světové chirurgie.

„Všechno v pořádku?“ vykřikli současně. Vypadalo to jako nacvičená součást jejich vystoupení. Znovu jsme obě vybuchly.

Ozval se zvonek a vzápětí stáli mezi dveřmi Esme s Davidem a za nimi nedočkavě nadskakovali Riley a Bree. Esme vrhla nejistý pohled na neozdobený stromek, potom na mě a na Renée a nakonec se zastavila u Santů.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se nejistě.

V tu chvíli mi bylo jasné, že ta otázka už u nás vždycky bude úplně zbytečná.

 


KONEC

 

 


 

 

 

 

 

Pár slov pod čarou


Děkuju Paike za prvotní nápad. Děkuju všem, kteří poznali, že do Renée se nemusím moc vžívat. Děkuju komentátorkám, které mě dotlačily k Happy endu (samozřejmě měla Renée skončit s Philem a Esme s Carlislem).

Děkuju Karolce za to, že mi půjčila Davida ze SvE (Davidův příběh). Děkuju, že mě dostávala z depresí, když ubývalo čtenářů a komentářů.

Tahle povídka je podle čísel fiasko. Pro mě ale další srdcovka.

Pokud jste četli (a dali aspoň občas vědět) a dočetli, a dáte vědět pod touto kapitolou, vězte, že pro Vás ta dřina stojí za to.

Teď se jdu opít a pobrečet si.

Užijte si to.

Děkuju.

S láskou Vaše ambra.

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5 6 7   »

ambra

79)  ambra (06.01.2011 01:27)

Katuško, omlouvám se a hlavně děkuji!!!

78)  Katka (06.01.2011 01:22)

Ambro, tahle povidka rozhodne neni fiasko! Uz treti noc misto spanku ctu tvoje povidky a kazda nasledujici mi prijde lepsi nez ta posledni! Jen jednou jsem pri cteni brecela vic nez u LCP, nikdy jsem nebyla tak tak napjata jako u ten druhy,ta druha... a pro tebe, ma lasko nemam slov, protoze je naprosto dokonala! Ted uz jdu ale spat, protoze mi za ctyri hodiny zvoni budik B) Uz se nemuzu dockat dalsi neprectene povidky!

ambra

77)  ambra (28.12.2010 17:28)

Nosska, on je ten motiv prince, který přijede (buď na bílém koni nebo v bílém fáru ) a zachrání trpící hrdinku hrozně lákavý (a díky tomu i pekelně profláknutý;) ). Nicméně vědomí, žes obětovala den a prokousala se tím... Tohle mě vždycky dostane do kolen... Děkuju, mám vážně velkou radost;)

Nosska

76)  Nosska (28.12.2010 17:20)

Tak dnešek patřil téhle povídce:D
Ze začátku mi to, nevim proč, připomínalo Pretty woman:)
Mělo všechno, co to mít mělo. Romantiku, vtip, pláč, ale hlavně happyend


ambra

75)  ambra (22.11.2010 20:31)

AMO, popravdě - já z toho byla taky vyčerpaná . A teď vážně - jsem moc šťastná, že sis za touto povídkou našla cestu na ff - díky, dívko!
Lio, Ty víš, jak se klepu na Tvůj názor (ano, i když teď mám vyprahlé období, nedokážu se nad to povznést). Jsem ráda, žes to nakonec dotrpěla. Teda vlastně doveselila . Jasně, přesně jsi vystihla původní záměr a původní verzi. Nejsi jediná, kdo masochisticky toužil po sad endu a dokonce jsem zvažovala dopsání původní verze. Ale takový magor asi nejsem . I když... Pořád mi to trochu kazí ten výsledný pocit. Jako bych nechala Romea, aby se probral dřív, než se Julie bodla...
Děkuju, berunko, za všecko!!!

Lioness

74)  Lioness (22.11.2010 20:17)

Ambro! Teď mi to došlo, já tohle nedokomentovala! Jak jsem mohla? Vím, že jsem po dočtení byla trochu mimo a myšlenky mi v hlavě moc vířily na to, abych z nich udělala nějakou smysluplnou spatlaninu. A tak jsem tu, v třetím kole, naposled.
Happy end... Já... Byla jsem ráda, přiblble jsem se usmívala a pasáže o dětech si musela přečíst bůhví kolikrát, přesto...
Představa sad-endu, ačkoliv je nemám vůbec v oblibě, mě upřímně řečeno fascinuje. Možnost, že by to párově dopadlo jako v knížce, že bys vsunula geniální příběh do jiného příběhu, dobarvila ho, ztemnila, prohloubila... Myslela jsem na to, představovala si to a došla k závěru, že bych se za tento konec na Tebe vůbec nezlobila. Bylo by to famózní. Zárověň ale chápu, proč to dopadlo tak, jak to dopadlo.

Tenhle Edward... ach. O tolik logičtější, o tolik přitažlivější. Díky.
Ale prim tu měli Carlisle s Renée... a byli úžasní! Jejich city, ale zároveň rozum, který se jim do toho nevybíravě pletl... Ta směs něhy a vášně, bez nevinnosti, ale s láskou... Jejich bolest a odloučení, jejich marná snaha o přenesení se přes toho druhého (a že to v některých momentech vypadalo, že to nějak, plní bolesti a neuvěřitelného odříkání, zvládnou!)... To vše mě poráželo, dojímalo, pohlcovalo. Bylo to úžasné.
U některých pasáží jsem si dokonce připadalo příliš mladinká na to, abych pochopila všechny odstíny jejich pocitů, myšlenek a jednání, ale přesto to bylo nádherné.
Děkuju.
Popravdě, teď, ještě po dočtení Until, se trošku bojím. Co si na nás připravíš příště? Jak to dopadne? A sneseme tu nálož nezředěného života, kterou si jistě opět připravíš, i tentokrát?


P.S.: "Pro tebe, má lásko" je skvělá báseň a já Ti děkuji, že jsi mi ji ukázala. Dokonce jsem ji doporučila kamarádovi a ten ji recitoval na recitačce... Měl úspěch! :D

73)  AMO (15.11.2010 15:15)

Kéž bych se také mohla opít...jenže nesmím pít a tak jen DĚKUJU DĚKUJU...tolik vyčerpávajících emocí a tolik slz jsem ještě u těchto povídek neprolila. A těším se na další tvé kapitolovky...A nyní po té nádheře, jdu na třídní schůzky :) :) :) :) :)

P.S.Ať máš stále dost fantazie!!!!!

ambra

72)  ambra (08.11.2010 16:58)

Adrianko, Ty umíš člověka zvednout z prachu.:D Díky moc, mám velkou radost, že se povídka líbila

71)  Adriana (08.11.2010 16:47)

woohoo, úžasný! a ten happy end Děkuji za úžasný čtenářský prožitek! omlouvám se, že nekomentuji každou kapitolku zvlášť, přečetla jsem to dnes jedním dechem ... a jsem naprosto uchvácena!!! Tvoje povídky miluji pro originalitu, jsou složitější a mnohem víc zapletené, nemám ráda jednoduchá klišé, kterých je všude plno rozhodně jsi mojí nejoblíbenější autorkou Držím palce, ať Tě múza neopouští

ambra

70)  ambra (02.11.2010 20:14)

Astrid, čtu to potřetí a jsem hrozně moc šťastná, žes tam tak dobře vyhmátla ty pro mě mega důležité věci a spodní proudy (no, spíš pokusy o spodní proudy:D ).
Zásadní věc - povídka měla být kratší a měla dopadnout "špatně" - okolnosti a schopnost sebeobětování měla vehnat Renée definitivně do náruče Phila a Carlisle měl zůstat s Esme. Nebudu už rozebírat, proč jsem to dotlačila do "vítězného konce", ale i u téhle povídky se původně mělo brečet . Možná by se mi na konci nezjevilo tolik čtenářek, ale možná bych ten konec tak nehrnula a nekroutila se teď vzteky, když to otevřu kdekoliv. No nic, no... Ty víš sama, že je to porod a já každé miminko vykopla moc rychle a nestihla ho ani učesat...:)
Do Renée jsem dala hodně ze sebe - proto působí občas křečovitě rozumně - mě k tomu taky nutí jen vnější okolnosti...
Fyzická láska... Ehm... Tu novou věc na BH jsem původně začala psát pro dceru, ale už to vidím, že se tam konečně rozjedu i po téhle stránce a bude to 18 plus ani nemrknu... Nicméně jsem se sem pokusila nenápadně vpašovat, že pro tenhle můj pár byla ta fyzická složka hrozně moc důležitá - byla to skoro závislost.
K Tvému doporučení - nejsem si jistá, jestli se z těch písmenek nezblázním , ale zatím to bez nich prostě nejde...
A první odstavec - to je naprosto vzájemné
Ech, já neumím psát komentáře a už vůbec ne poděkování za komentáře:( .
Astrid, udělala jsi mi velkou radost. A to je fakt. Děkuju.

ambra

69)  ambra (02.11.2010 20:00)

Moje reakční doby se stanou pověstnými:D :
Bos: Ty jsi lepší lepší lepší, žes do toho šla is rozhozenými hormony (a to už víš, co ze mě padá ). Nemáš zdání, jak MOC mě to od Tebe těší
leelee, človíčku neviditelnej, tohle si zapíšu někam do deníčku, až budu mít fakt depku (teda větší, než mívám normálně). Strašně moc děkuju!!!!!!!!

Astrid

68)  Astrid (02.11.2010 15:37)

Milá ambra, môj pár dňový blok mi dovolil si túto moju rozčítanú poviedku dočítať. Je iné čítať autorku ktorej slová a pocity sú pre mňa ťažké ako voda - hovorím naozaj o váhe. = mať priestor v mozgu, aby som to mohla vstrebávať.
Tento nefalšovaný čistý rez lásky by ma zlomil znova, ale ty si napísala happy end a ja som šťastná, že si to urobila, lebo od začiatku som mala pocit ako v LčP. Chcela som ti poďakovať za Edwarda, poznala som ho znova viac a to je pre mňa dôležité, nj-však viš, ako to so mnou je .

Spätne by som chcela oceniť, v kapitolách - páči sa mi, že pre Edwarda(tak isto aj Carlisla) bolo polemizovanie o Božej moci dôležité, síce čitateľ možno tento detail prehliadne, ale sú isté zákutia kde práve tú hĺbku autorovej duše poznáme.
Pasáž na Edwardové spomienky na rodičov, tak to ma podrž, kde ti vtedy lietala myseľ keď si to písala!? :D Tanya a Ed- perfektné -bavila som sa, však je to len chlap, ale bohužiaľ je to náš Ed. "Znechucení z ničím neomezené nahoty a nevázaného sexu na hippie srazech ze mě neplánovaně udělalo puritána." - a je tam tohoto kvantum! ja si to dám - tie tvoje hefty vytisknout a zarámovať:D
Zamilovaný Carlisle ma dojíma v kapitolách neustále, stále tak ako po prvý raz to cítim, keď sa oni dvaja stretnú, hm... to napätie je príjemné.
Veľa kapitol je vedených filozofovaním, tam je tá váha čo ma núti na nič iné nemyslieť. Krásne myšlienky, pravdivé - obnažujúce.
Spisovala som to v poznámkach, nejako som mala potrebu Ti to vysvetliť, že toto nie je pre mňa dievčenský román - poviedka(I keď myslím, že to vieš) a vlastne to čo píšeš Ty, nikdy tým ani nebolo. A musím povedať, že takto v celku sa to aj lepšie číta, kapitolovať toto dielo je skôr mínus než plus.
Nikdy som toľko nepremýšľala a teraz, ten samotný upírizmus - tak to Carlisla trápi... Byť upírom aký veľký priestor mysle to mohlo pohltiť, je to veľký rozsah...
Presne, to čo si povedala o Esmeinom skoku z okna a pohľad Carlisla, je tak správny, myslím.
Akurát ma napadlo, čo sa mne stane, keď ty napíšeš niečo nové o Edwardovi a Belle - otázka znie: Unesiem to emocionálne??
Ďalej- Pre mňa je fyzické milovanie dôležité a nech to znie plytko, ale vášeň je pre mňa život, tak prečo toto milovanie ktoré tu čítam mi príde ako nové poznanie, ako nájsť novú dimenziu, prejsť čiernou dierou a poznať, že to môže byť aj inak než len fyzické, i keď láska duševná mi nie je cudzia - samozrejme, ale kam dokážeš zajsť. Viem že Zem je guľatá a viem, že milovať muža je tá najväčšia sila, tak prečo si ma presvedčila, že som ešte stále poloprázdna... ambra, toto je viac, nechápem to, je to viac. (kap. 16 tá ma vzala ).
Edward a jeho zoznam a Bella- jej vôňa, jak premyslené všetko v metaforach a tak dobre vysvetlené. Ed a Esme v lese, Esme sa stáva akousi matkou Edwarda, čo ja prímam dosť odmietavo, skôr si ich predstavujem ako súrodencov, ale tu som to prijala, prišlo mi to prirodzené. A upírom rastú vlasy a dajú sa strihať, to som rada, že tento detail niekto konečne predniesol, tak aj ja Eda ostrihám, alebo mu nechám vlasy po ramená, dobrý nápad.
Hm a som u časovej rozteče.
Zaujalo ma ako si to otočila, v tejto poviedke viac prezentuješ Carlislov strach z budúcnosti, než samotnej René, aspoň teraz mi to tak príde. Ona je dospelá a on má strach.
Pochybnosti vo vzťahu, ale večná láska tam je, bolí to ale obaja to vedia. Tak iné, vidieť tú náväznosť na TW a školu))). Vlastne celé toto dielo mi prišlo odklonené od FF až teraz v 20.kap. mi docvaklo, že sme v tom našom svete, ktorý tak milujeme.
Ach, René sa snaží byť racionálna, ale ako je to možné? keď roky udržuje neracionálny vzťah, ale jej počiny sú správne.;)
Nakoniec posedenie s Edwardom, bolo to akoby som tam s nimi sedela a videla Edwarda ako zavrel oči a ako nakoniec odpovedá a obaja sú dospelí - môj Ed- ja ho milujem.

Samotné finále - a zostali sme stáť u SMS gynekologičky, to bolo fakt dobré. Krásny koniec. Šťastie, láska Vianoce...
Teraz si to užívam a nechávam v sebe ako dobré jedlo, cítim sa naplnená a trávim. Myslím, že by som teraz zmysluplný koment ani nenapísala, dobre, že som si robila poznámky 
...
Na koniec musím povedať, že si veľmi pokročila -oproti predošlým poviedkam, myslím, prekročila svoju dokonalosť v písaní, tvoje úvahy a zrelosť v kombinácii so silou slova, čo dodať? Ako to oceniť? Myslím, že najväčší dar by bol ak by si sa týmto čo tvoríš živila, iste radosť- čitatelia, ale ja hovorím - napíš veľa kníh - ži literatúrou. Zožni obdiv na akademickej pôde, - to urob.
...
PS: Ešte raz Ti chcem poďakovať za tú tvoju poviedku v nemocnici, plne chápem čo je to - dorazenie slovami a pritom ja znesiem veľa. To len tak okrajovo. )))
Okrem toho, čo som tu všetko v spojitosti so samou seba nakecala, to chce upresniť a to je prosté - Ďakujem, že píšeš. A ešte maličkosť: opomeniem Tvoju zmienku o fiasku.
Oddaná Ivka – Astrid.

67)  leelee (28.10.2010 22:33)

nelam si hlavu kritikou je to něco úplně jinýho než běžný "FF" chápu že si to nezísklalo tolik čtenářů není to tak jednoduše podaný jako ostatní povídky u kterých podle názvu víš jak bude příběh vypadat spousty příběhů jsou skoro stejné tohle je to něco co by mohlo vystupovat samo za sebe a nemuselo by se to schovávat za Stmívání jestliže náctiletí obdivují stmívání tohle je jeho dospělejší, a tohle si dobře pamatuj, lepší variace

Bosorka

66)  Bosorka (26.10.2010 16:26)

Máš pravdu Ambro - bylo to dospělejší, bolavější a .... Sakra jak jen to napsat.... Moc jsem si to užívala. Jsi fakt dobrá, dobrá, dobrá!!!!!!
Strašně mě to nutí k zamyšlení byla-li bych schopná opustit vše a všechny pro tu pravou a dokonalou lásku. No už vím, o čem budu snít při nočním kojení a přebalování ;)
Díky za ten zážitek
A strašně moc chci jít do divadla!!!!!

ambra

65)  ambra (25.10.2010 10:19)

magorečko, Tys taková moje skála, o kterou se v myšlenkách opírám, když mi to psaní ne a ne... Děkuju za věrnost, ta je strašně důležitá...
Alaska: Ách jo, jestli já budu mít na svědomí nějaký průšvih z anatomie. Broučku, myslím, že to hledání něčeho hlubšího ve Stmívání je asi "to ono", co nás u toho drží. Někdy si říkám, jestli ta Steph vůbec tuší, jaké možnosti k úvahám tím příběhem otevřela... A samozřejmě otázka, jestli jsme schopní jít za svou láskou i za cenu opuštění všeho, co až dosud tvořilo náš - ne třeba úplně ideální, ale přesto náš - život, je jedna z otázek, kvůli kterým tahle povídka vznikla. Bella to dokázala (nebo "dokázala?"), i když to pak Steph trochu naředila tím, že o Charlieho a Jacoba nepřišla. Jenže je fakt, že pro mě představa, že by se moje dcery ode mě jednou kvůli nějakému muži úplně a definitivně odstřihly, je... no minimálně bolestná. Al, děkuju, žes to dala, že jsi tak pozorný a hloubavý čtenář a žes tou pozorností poctila zrovna mě. A kult a královna? :D (jo, asi ve druháku na výšce jsem byla královna v počtu vypitých vodek bez větších následků:D ). Děkuju!!!
Hani děkuju, Tvé komentáře mě dostávají, máš speciální schopnost zakroutit hlavou nad něčím, co ostatní nadchne a naopak:D . A úplně Ti nevěřím, žes doufala v pohádku, páč Tobě se líbí LČP . Ale přísahám - měla to být totální depka.:D Jo, nechala jsem se převálcovat... Děkuju!

Evelyn

64)  Evelyn (24.10.2010 19:56)

Ambro, děkuji Děkuji za tuhle nádhernou povídku i všechny ty pocity a emoce, které jsi do ní dala, a které na mě skrz obrazovku úplně prýštěly. Přiznám se, že po jisté velmi sexy kapitole můj drahý muž trval na tom, abych tuhle povídku četla znovu
Nemám ráda přeslazené konce a upřímně jsem se chviličku, Esmé s Bree a Diegem, bála, že ukončení bude až moc šťastné. A i přes to, že Renné porodila holčičku poloupírku a je z ní taky nesmrtelný upír, se mi tenhle závěr zdá dokonalý. Pohádka... Přesně tak jsem doufala, že to celé dopadne. Takže děkuji

Alaska

63)  Alaska (22.10.2010 13:40)

Ambro, tak tohle je pro mě asi ten nejtěžší komentář za velmi dlouhou dobu. Vždy jsem se pouze snažila vyjádřit náladu a rozpoložení, dokterého jsi mě dostala, ale při otevření této poslední kapitoly jsem si nemohla nevšimnou počtu dosavadních komentářů a hlavně c v poslední době ani rozsahu Tvých děkovným odpovědí, a uvědomila si výjimečnost této povídky. Najednou jsem se začala cítit až nepatřičně a příliš male před Tvým kultem. Je to pro mě jako, kdybych měla možnost nahlédnout do komnat samotné královny ještě za jejího života, kdysi ve středověku, kdy to vzhledem k mému postavení bylo zcela neuvěřitelné.
Nicméně ani přes uvědomnění této skutečnosti nejsem schopna ti nabídnou víc - a věř, že bych vážně chtěla - než jen své pocity vtěsnané do pro mě nepříjemné svěrací kazajky v podobě slov a pár těch myšlenkových pochodů dívky, která zcela vyděšeně stojí na prahu dospělosti a přes cílovou pásku, za kterou se před tolika lety hnala jak splašená, rozvážně přejíždí prsty.
Stmívání otřáslo veškerými základy mých myšlenek a dosavadních názorů na některé stránky našeho života. Nicméně i přes to ve mně stále zůstává to sémě zdánlivého přehnaného racionalismu, skepse a pesimismu. Možná právě proto mi v hlavě hlodá červíček pochybností, jestli jsem zcela v pořádku, když v tomto "pubertálním" příběhu hledám hlubší myšlenky. Nicméně v tvých povídkách mě tato kacířská myšlenka ani nenapadne. Ač vycházíš z pohádkového příběhu a hemží se to tam nereálnými bytosmi nemůžu si pomoct. Ten příběh - bez urážky - pro mě znamená pouze zástěrka pro monstrózní pohled na osobnost ženy, kterou nejsem ani schopna popsat.
Strašně se mi líbí Tvůj použitý kontrast mezi mládím (B E) a vyspělostí (R C). Nutí mě neustálě přemýšlet nad tou symbolikou: měla snad znamenat bezprostřednost a čistou mysl, která je schopná cokoliv a je ochotna jít za tvrdě za svými cíly v porovnání s dospělými svázánými předsudky, povinostmi a jejich malou flexibilitou a zdánlivou pohodlností a přesvědčení, že život není pohádka. Nebo naopak jsi chtěla vyzdvihnout bezohlednost a sobeckost mladších ke svému okolí oproti starší generaci. Ani jena z těchto myšlenek mi ale nepasuje na tvůj příběh, možná hlavně právě proto, že věk zde není směrodatnou informací - nebo jsou to možná životní skutečnosti? A to je jen setina z toho, nad čím díky Tvé povídce rozjímám.
Obdivuju i tvou schopnost vystihnou vyspívání jednotlivých postav během příběhu. Edward v tomto podání byl nepřekonatelný - žádné statické a zkamenělé charaktery jednotlivých postav.
A v neposlední řadě Ti děkuji za osobnost Renné, je to pro mě něco nepředstavitelného a asi právě ona mě nutí se nad sebou zamyslet a zauvažovat, jestli ten pocit nenávratně snižujících se možností společně s věkem je nevyhnutelný.
Ambro, děkuji Ti za další možnost prožití té široké škály pocitů a nepřeberné momenty k zamyšlení. Byl to skutečně zážitek.

julie

62)  julie (22.10.2010 12:45)

Re: poděkování IV. Ambřičko,to mi ani neříkej ,hlava mi nebere, že na začátku to byl jenom...nápad :p !!! A pak to jde nějak samo.. moje přízemní kombinace lev/panna mi nedovolí tohle chápat!!! No, asi můžu jenom děkovat, že můžu tyhle krásky aspoň číst... Takže díky a doufám.... v další nádheru

magorka

61)  magorka (22.10.2010 10:23)

a je tu poslední kapitola a mně nazbývá než začít přemýšlet, kterak vymazat svůj lehce přiblblý úsměv z obličeje a citron asi nebude stačit. SAKRA AMBRO!!!! To byl happy end jak hrom!!! huráááááá a ještě hurrráááááááááááá a vivat a sláva a výkřiky neberou konce Četla jsem všechny kapitoly dvakrát a stejně vím, že se do téhle kapitolovky a vlastně do všech tvých povídek budu začítat znovu a znovu a nakonec tě umorduju dotazama na vydání sbírky v tištěné podobě. Já ti to psala už dřív...vždycky budou tvoje povídky mít čestné místo v mojí knihovně. Akorát se rovnou přimlouvám za pevnou vazbu a tvrdé desky a záložku, protože paperbackové vydání by ten častý provoz a otlapkávání stránek moc nevydrželo a nejdéle za rok bych tu škemrala o dotisk
Jukla jsme na shrnutí a už se moc těším na nový námět - pracovní název je výbornej
a závěrem jedno obrovské DĚKUJU za báječnou povídku a jestli ti můžu tak trošku ukrást její název...tohle je Pro tebe, má spisovatelská lásko

Silvaren

60)  Silvaren (21.10.2010 23:45)

Re: poděkování IV. Mě se jen tak nezbavíš. A až si odpočineš, doženeš resty a budeš mít chuť podělit se s námi o svou další úžasnou povídku, budu tady.



«   1 2 3 4 5 6 7   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Plakát Edward