10.06.2010 [21:45], ambra, ze série Laskavý čtenář promine..., komentováno 97×, zobrazeno 12560×

Tento příběh se narodil v mé hlavě hned po dopsání Laskavého čtenáře. Chtěla jsem ho zapudit, zahnat, ale někdy je to prostě silnější než vy... Pokud jste nečetli Laskavého čtenáře a chystáte se, raději nepokračujte. Pokud jste četli a máte pocit, že bylo řečeno dost, raději nepokračujte. Pokud na Vás doléhá nostalgie a sentiment i v červnu, klidně pokračujte... A promiňte, i tentokrát...

Londýn   10. června 1945

Samozřejmě se dnes všechno spiklo proti mně.  Dávno jsem věděla, že je strašně nevýhodné mít to blízko do práce. Obzvlášť je-li tou prací hlavní asistentka finančního šéfa na Ministerstvu války.

Protože i když válka definitivně skončila – na tu myšlenku stále nemohu přivyknout - a já teď skutečně pracuji na finančním oddělení a pár týdnů už slovo Enigma vídám jen na spisech zakládaných do archivu a ne na tlustých obálkách, jejichž obsah kromě mě zná jen půl tuctu dalších finančních úředníků, zázrak se nestal a úřednická mašinérie jen trošku zaškobrtla a – jakoby se uplynulých pět let nekonalo – naskočila - jen trochu dýchavičně – přesně tam, kde byla před válkou vykolejena ze svého šedivého řádu.

Takže dnešní měsíční uzávěrka mě připoutala k mé nepohodlné židli o pár hodin déle… Ostatní kolegyně, posíleny berličkami výmluv na děti a dlouhou cestu domů, zmizely z dusné zakouřené kanceláře dávno přede mnou…

A já tam přitom musím být včas!

Ach Bože, proč to dělám? Vždyť už dávno vím, že tímhle zbytečným nervováním svou mizernou rovnováhu jen zhorším. Ta myšlenka ještě nestihla zmizet v nenávratnu a už jsem zakopla tak dokonale, že moje poslední boty řekly světu definitivní sbohem. Zastavila jsem se, abych se trochu vydýchala, a pohled na okopané špičky mých střevíců mi vrátil krátkou vzpomínku na jiné ošmajdané křusky se stokrát začerňovanými špičkami… Tenhle trik jsem během války použila mnohokrát – Enigma Neenigma, lístky se mi samovolně nikdy nerozmnožily, a i když jsem konečně našetřila potřebné množství, boty prostě nebyly…

Skoro jsem zavrněla blahem při myšlence na ošklivou krabici, která na mě čekala doma. Richard je kouzelník. Když jsem se z dnešního večera chtěla vykroutit -  a jako jednu z tisíce hloupých záminek jsem uvedla své neexistující slušné boty a poslední nylonové punčocháče – čekal na mě o dva dny později v kanceláři balík s jednoduchým věnováním: Z plesu může Popelka bosky, ale při vstupu bude krásnější než všechny princezny…

Tři krabice. V první – té ošklivé – tak krásné střevíčky, že by je musela ocenit i Alice. Ve druhé – větší a honosnější – na první pohled jednoduché lehoučké šaty poněkud nemoderního střihu, s délkou do půli lýtek a s na můj vkus příliš výrazným výstřihem na předním díle i na zádech, ale z úžasného hedvábí v ledově modrém odstínu…  A ve třetí – nejmenší – dvoje dokonalé nylonky!

Ta vize byla tak úžasná, že jsem se usmála, popadla ze země ulomený zbytek podpatku mých válečných bagančat, a poslední úsek Horse Street, s kýčovitě honosnou budovou Ministerstva v pozadí, jsem kulhavě doběhla téměř s nadšením.

Můj malinkatý byteček jen o dvě ulice dál představoval takový kontrast k té nesmyslně pompézní novobarokní stavbě s tisícem místností, že jsem se ani jeden den po vstupu do svého jediného pokoje neubránila úsměvu. Dnes mi v tom zabránil pohled na nástěnné hodiny ve vstupní hale domu. Proboha! Kdo se stihne připravit na takovou událost za dvacet minut!

Dvacet dva. Tolik minut potřebuje Bella Swanová. Řidič auta, které mi – jak jinak – zařídil Richard, měl zpoždění celkem tříminutové, takže když jsem ještě udýchaně pod sebou na zadním sedadle urovnávala hedvábnou sukni, vylekaně se mi omlouval. Byla jsem příliš nervózní na to, abych ho dokázala uklidnit.

Když zastavil mezi dalšími nablýskanými auty před Buckinghamským palácem, počkala jsem, až mi otevře dveře a přijala jeho nabízenou paži.

„Díky,“ dostala jsem ze sebe konečně. S úlevou se usmál a podal mi malou obálku.

Drahoušku,

ještě jednou se omlouvám, že Tě dnes, při tak významné příležitosti, nebudu doprovázet. V srdci jsem s Tebou.

Tvůj Richard

Nikdy nebudu osudu dost vděčná za toho muže.

Při odchodu z Forks jsem neměla představu, co mě v lidské části mého života potká. To, co následovalo, byla jen příjemná překvapení . Po odjezdu do Anglie, který nebyl ničím jiným, než náhodnou volbou zlomeného srdce a zoufalé duše, se kurz pro finanční asistentky pořádaný Ministerstvem války zdál jako dobrá příležitost pro zaplnění přílišného prostoru v mém životě.

Uběhl rok, já dostala certifikát a nabídku pracovat na úkolech mnohem zajímavějších…

Za další rok se na našem podivném oddělení za neoznačenými dveřmi občas objevil vysoký černovlasý muž s nádhernýma, ale prázdnýma očima. Sotva pozdravil, bez ohlášení vždy vcházel rovnou k šéfovi. Trvalo pár týdnů, než se jeho příběh dostal až ke mně – Richard Moetzell, rakouský Žid, který uprchl přes Švýcarsko do Anglie krátce před tím, než Rakušané poprvé nadšeně vítali Vůdce…

Dříve než zařídil víza pro svou rodinu, nastoupila jeho žena do vymrzlého dobytčáku s cílovou stanicí Osvětim. Povolené množství věcí poskládala do ošklivého starého batohu, aby měla volné ruce. Obě totiž potřebovala pro malé ručky svých dětí…

Hanebnost! Blesklo mi tehdy hlavou. Jak se opovažuješ nazývat utrpením to, co potkalo tebe!

Po dvou letech na Ministerstvu  jsem získala britské občanství a nové doklady na své dívčí jméno, a díky tomu bylo z mé pozice překvapivě snadné zjišťovat, jak se daří mým drahým. Alespoň některým. Věděla jsem, že Jacob a Renesmé jsou v pořádku…

Vyrovnanost a bolavé štěstí, které mi tato jistota přinášela, způsobily, že pro mě najednou bylo fyzicky možné vnímat lidi kolem sebe ostřeji, než jen přes tlustý závěs zoufalství.

Po pár týdnech, kdy jsem pracovala jako přidělená síla pro Richarda Moetzella, jsem si uvědomila, že se na něj občas dokážu podívat. Do té doby to bylo příliš bolestné. Ne, neotupěla jsem. To jen v jeho výrazu se něco změnilo. Jeho oči už nebyly tak prázdné, nebo aspoň ne pořád…

Byl stejně starý jako já, nemohl tomu uvěřit. Jenže to nikdo. Mezi ženami mého věku jsem vypadala jako děvče po dvacítce.

Já znala jeho bolest, ale nechtěla po něm podrobnosti. Nikdy se nedostal tak daleko, aby se z toho dokázal vypovídat.

Proto si mé mlčení a mou bolest vysvětloval podobně a jedinkrát se nepokusil dozvědět se aspoň tolik, kolik jsem o něm věděla já.

Nebylo to důležité.

Nenapadlo by mě, že svou spásu najdu v útěše někoho, kdo bude ještě zoufalejší než já. Ve své bezbřehé sobeckosti jsem si nedokázala představit, že by se na celém světě někdo takový našel.

Dali jsme si vzájemnou útěchu. Ale tvrdit, že v tom nebylo víc, by byla lež. Bylo snadné milovat Richarda, protože on se naučil milovat mě.

Osmnáctiletá Bella by určitě očekávala víc. Jenže mně už dávno nebylo osmnáct…

Vzpomínky mi snad pomohou přežít recepci u královského páru a následující ples.

Do řady oceněných mě postavili okamžik poté, co jsem prošla vchodem ověnčeným nápisem Vítáme naše hrdiny.

Na vyžádání jsem předala pozvánku, dvakrát zopakovala jméno a už si mně podávaly několikery silné ruce navlečené v naškrobených livrejích a bílých rukavičkách.

Sotva jsem postřehla své dva nejbližší sousedy. Její Veličenstvo mi oficiálně poděkovalo. Předvedla jsem bezchybně naučené pukrle. Dostala jsem řád.

Sametová krabička se taktak vešla do mé poněkud ošuntělé kabelky. Což bylo štěstí, protože jsem si nedokázala představit, jak se povinnou půlhodinu procházím na recepci s tou podivnou věcí jen tak v ruce.

Když bylo po všem, ostatní se chaoticky přesouvali do vedlejšího sálu, který byl – k překvapení přítomných hostů – upraven jako taneční parket. Dokonce se někdo pokusil o výzdobu ve stylu tanečních večerů Glenna Millera. Hm, možná si jen někdo z palácového personálu představoval, že takto to má vypadat. Příliš mnoho lampionů, barevných praporků a dokonce konfety.

Mnoho z obyvatel Londýna, zvyklých pět let na pološero nebo zatemnění, teď mhouřilo oči proti zářivému jasu křišťálových lustrů.

Naštěstí někoho po chvíli napadlo z té světelné parády ubrat.

Zůstala jsem nerozhodně stát mezi dveřmi. Nové boty mě trochu tlačily, a i když tu bylo dost hostů bez partnera či partnerky, připadala jsem si najednou příliš opuštěně. Jenže Richard se úporně vyhýbal větším shromážděním. Samozřejmě příliš očividná výmluva. To, co skutečně nesnesl, byla hudba. Jedna z mála věcí, které jsem o něm věděla. Kdysi hrál na klavír. Příliš těžké vzpomínky…

Orchestr právě spustil A String Of Pearls. Svižnější melodie vylákala na parket první odvážlivce. Jistě, nebyl to Glenn, ale tenhle orchestr se na banket ke královně nedostal náhodou.

Pozpátku jsem udělala první nerozhodný krok ven ze sálu. Na odhalených zádech jsem ucítila kratičký závan ledového vzduchu a podvědomě se ohlédla po jeho původu.

Těsně za mnou stál Edward.

„Dobrý večer, paní Cullenová. Nebo slečno Swannová?“ V jeho hlase nebyla ani stopa hořkosti či výčitky. Jen hluboký smutek.

Zachytil mě tak rychle, že pokud nás někdo pozoroval, nemohl postřehnout, že mě nohy zradily. Stejně jako tenkrát…

Nespouštěl ze mě oči, vzal mě pevně kolem pasu a vedl mě na parket. Znovu jsem byla hadrovou panenkou v jeho náruči. V  očích měl všechno, co jsem tam před pěti lety nechala, a mnohem víc. Cítil, že jsem se trochu vzpamatovala a povolil stisk. Jeho ruka našla na mých zádech obnažené místo ve výstřihu a ta ledová touha se během vteřiny propálila mým tělem od hlavy až po konečky prstů v Popelčiných střevíčcích.

Ale to byl jen začátek. Přitáhnul si mě blíž, a já slyšela, jak lačně vdechuje pootevřeným ústy, která jsem cítila ve vlasech, na krku, na rtech…

Bello, miláčku…

Edwarde, má lásko…

Vyslovili jsme to?

Uhlazený seladon právě dozpíval Sweet Eloise a orchestr s vervou spustil Chattanooga Choo Choo. Ve chvíli, kdy klavír předal práci partičce saxofonů, a každičká tvář v sále se proměnila v rozesmátou šmouhu, přetekl ten příval definitivně přes okraj mých víček.

Nevím, jak jsme se ocitli na zadním sedadle taxíku.

Pět let je dlouhá doba. Tehdy jsem odcházela navždy. Oba jsme věděli, že dnešní noc je součástí toho navždy, že se nic nemění, jen jsme od osudu dostali dar.

Cítila jsem skoro posvátný ostych. Vzácné a nečekané dárky by se měly rozbalovat pomalu, opatrně, snad i ten drahý papír a hedvábná stuha mohou být jednou jeho součástí…

Pět let je dlouhá doba. Tehdy jsem odcházela navždy a teď jsem věděla, že se mu dávám naposledy. K čertu s papírem i drahými stuhami…

Když mě vynášel z auta ke dveřím bytu, zůstávala za námi cestička z kousků ledově modrého hedvábí…

Pět let je dlouhá doba. A jediná noc ty roky nevyváží. Přesto jsem už neplakala. S rozmyslem a láskou jsem naposledy do svých dlaní otiskovala jeho krásnou, navždy mladou tvář, konečky mých prstů četly jeho víčka, řasy, lícní kosti, nos, jeho ústa, tváře, bradu stejně dychtivě, jako když slepec dokáže z malých značek Braillova písma poprvé vyrozumět slova Shakespearova sonetu…

K ránu jsme se k sobě tiskli stejně jako tenkrát, jen vědomí, že nás od sebe trhají smrt a beznaděj, se někam vytratilo.

Stála jsem u okna a dívala se, jak odchází.

Na okraji chodníku, těsně před tím, než přešel ulici a navždy zmizel z mého světa a života, se na okamžik zastavil a naposledy se ohlédl.

Usmál se na mě a já věděla, že mi konečně odpustil.

KONEC

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5

17)  sakraprace (11.06.2010 05:43)

Jsem tak dojatá, že se mi špatně dýchá. Polykám slzy a jsem kapku mimo. Úplně mě to pohltilo a o konec jsem zakopla a stejně jsem hledala ještě další písmenka. Chjo, tyto konce mi dávají zabrat, ale já ti děkuji za každé písmenko a nádherný zážitek.

16)  Lipi4 (11.06.2010 00:27)

Krásné, smutné a lehce šťastné

15)  Ewik (11.06.2010 00:11)

Brečím, vzlykám... Děkuji

14)  ivv (10.06.2010 23:39)

Ambra, toto je ako trest, odpykávanie si trestu za to, že ste lásku neudržali živú. Ja si tu čitam sladkú pomádu a teraz? ... čo? Toto je bolestné a trnú mi sánky, v tele mám chvejivé napätie a pocit, že sa rozplačem, či nerozplačem.., a to bude ešte horšie.
Nebude tejto bolesti koniec?
Tento príbeh mám v srdci a v noci keď zaspávam si predstavujem ich smutné, osamelé duše a tváre. Tak ..,a teraz už plačem.
Neviem kedy som sa takto naposledy cítila okrem dočitania LČP. Som smutná.., veľmi smutná.

13)  ambra (10.06.2010 23:27)

A moje zlatá Michangela, anděl výstižnosti! Já děkuji Tobě!

12)  ambra (10.06.2010 23:25)

Ženský jedny! Teď jste rozeřvaly Vy mě! Nechte toho, nebo napíšu Laskavý čtenář II - XX . Ne, vážně:
Dori: Jsi poctivý a zkušený čtenář s autorskou zkušeností a patřičným nadhledem. Pokud jsem rozhodila Tebe, ano je to hnusné, jsem spokojená
Silvaren: Zubama bych to z něj strhala... Aha, neposlouchá někdo?
Alasko, Ty mi dáváš!!! Rozhodit slečnu, která už není dítě, ale ještě se nehrne mezi ženy, brání se všemu tomu kolem vlastní hlavou a někdy se jí tam urodí myšlenky příliš bolavé a skoro nebezpečné světu, který stojí na hliněných nožičkách jen tak tak... Vůbec nemůžu uvěřit, že Tě to zasáhlo... Jen úžasný důkaz, že cynismus nás opravdu možná nazabije... DĚKUJU!!!

11)  Michangela (10.06.2010 23:19)

Odpustil...
Chvíli jsem tu jen tak seděla a "čučela do blba". Teď sice cítím i dojetí, ale ta hlavní emoce stále zůstává stejná. A vzpomněla jsem si na loučení elfů v Pánu prstenů. Taky "někam čučeli". Do dálky, za moře, za těmi co odpluli. Dojatí, smíření, opuštění a přesto zůstávající v pokoji.
Díky.

10)  dorianna (10.06.2010 23:04)

ach, naponěkolikáté přečtení a naponěkolikáté váhání s komentářem, prostě netuším co napsat, v hlavě mám prázdno, ty zbytky, co tam byly, mi nejspíš odplavily slzy, které tu už naponěkolikáté roním. Tahle povídka je neskutečná nádhera, co mě chytla za srdíčko.

9)  Silvaren (10.06.2010 22:56)

ambra: Dobře, tedy v uniformě. Ale myslím, že oblečenej moc dlouho nezůstane

8)  Alaska (10.06.2010 22:45)

Ambro!!! Tohle by pomalu mělo bejt trestný!!! Hned na počátku jsem se zařadila do skupiny, která si myslí, že byli řečeno vše, ale jakmile je pod článkem podepsaná autorka tvého formátu, veškerý rozum jde stranou a zůstane "pouhá" zvědavost, která se čím dál silněji hlásí o své ukojení. Zpočátku mi bylo jasně, že text bude o její novém lidském životě, ale už osud Richarda mi vehnal do očí slzy, což není nic neobvyklého, u tvých textů se mi to stává často. V klidu a smutku jsem četla slovo od slova a byla si jistá, že poslední noc nebude patřit nikomu jinému než Richardovi. Vše jsi však uťala jednou jedinou větou: "Těsně za mnou stál Edward." A v tu chvíli, upozorňuji, že toto slovní spojení píšu poprvé v životě, přísahám, že mi srdce vynechalo jednen úder nebo při nejmenším zaškobrtlo. Vždy jsem tento výraz považovala za přehnanou barvitost a nereálné označení situace, protože jsem nevěřila, že takový pocit je možný, ale ty dokážeš nemožné, takže mi nezbývá než stáhnout ocas a aspoň v duchu se omluvit všem článkům a situacím, kdy jsem nad tímto výrazem zvedla oči v sloup a myslela si své.
Nejenomže se mi po tvářích koulí slzy, ale já se přímo zalykám vzlyky, nevěřila jsem, že jse toho schopna po "pár slovech".
A tak mi nezbývá než poznamenat, že jsem před čtením tvých povídek byla emocionálně vyprahlá a citově chladnější než naši milovaní upíři. Děkuji ti za možnost poznat, že city nepředstavují pouze slabost jedince, kterou je nutno skrývat, ale také radost z jejich prožitku ať jsou třeba tak beznadějné či smutné jako ve tvé povídce.Asi je to nelogické, ale i když bulím jak malý děcko, překypuju štěstím.

7)  ambra (10.06.2010 22:44)

Ehm, holky, zdá se, že krom Bye mě neukamenujete (a od ní jsem to trošku čekala ) - takže děkuju moc!
Silvaren, musíš si ho představit v uniformě. Prožil válku jako člen tajné jednotky Phantom, byl ten večer vyznamenán stejně jako Bella a je nejmladším kapitánem v dějinách britské armády. Nebo nejstarším?

6)  Silvaren (10.06.2010 22:33)

Smutné, kruté, nádherné a odpouštějící ...
Až budu dneska před spaním zavírat oči, bude před nimi stát Edward ve smokingu zalitý měkkým světlem lustrů tanečního sálu. A pak si o něm nechám zdát.

5)  Bye (10.06.2010 22:31)

Dnes? Ani náhodou!
Patřím ke třetí skupině, s projevujícími se příznaky skupiny druhé...

Sakra, přečetla jsem si poslední dvě věty! Okamžitě odcházím! Jsem srab.

4)  sfinga (10.06.2010 22:20)

Brečím, ach jo, už zase. Ambro

3)  Hanetka (10.06.2010 22:16)

Krucipísek, to mi nedělej... už zase brečím a nadávám na osud, který si vždycky vezme to nejcennější. A dnes už víc nemůžu...

1)  Nebraska (10.06.2010 22:04)

Tohle!
Ambro, tohle byla nádherná tečka. Zase jsem lačně hltala tu atmosféru, protože v tom jsi absolutní mistryně! Enigma, Ministerstvo války (ten název mi připomíná ty úplně staré sci-fi filmy), nylonky, Richard a jeho prázdné oči... A pak Buckinghamský palác a tolik světla - se zatajeným dechem jsem čekala, kdy se objeví... A on se objevil. A bylo to úžasné sbohem
Děkuju

«   1 2 3 4 5