Sekce

Galerie

10.06.2010 [21:45], ambra, ze série Laskavý čtenář promine..., komentováno 97×, zobrazeno 12556×

/gallery/ambra.jpg

Tento příběh se narodil v mé hlavě hned po dopsání Laskavého čtenáře. Chtěla jsem ho zapudit, zahnat, ale někdy je to prostě silnější než vy... Pokud jste nečetli Laskavého čtenáře a chystáte se, raději nepokračujte. Pokud jste četli a máte pocit, že bylo řečeno dost, raději nepokračujte. Pokud na Vás doléhá nostalgie a sentiment i v červnu, klidně pokračujte... A promiňte, i tentokrát...

 

Londýn   10. června 1945


Samozřejmě se dnes všechno spiklo proti mně.  Dávno jsem věděla, že je strašně nevýhodné mít to blízko do práce. Obzvlášť je-li tou prací hlavní asistentka finančního šéfa na Ministerstvu války.

Protože i když válka definitivně skončila – na tu myšlenku stále nemohu přivyknout - a já teď skutečně pracuji na finančním oddělení a pár týdnů už slovo Enigma vídám jen na spisech zakládaných do archivu a ne na tlustých obálkách, jejichž obsah kromě mě zná jen půl tuctu dalších finančních úředníků, zázrak se nestal a úřednická mašinérie jen trošku zaškobrtla a – jakoby se uplynulých pět let nekonalo – naskočila - jen trochu dýchavičně – přesně tam, kde byla před válkou vykolejena ze svého šedivého řádu.

Takže dnešní měsíční uzávěrka mě připoutala k mé nepohodlné židli o pár hodin déle… Ostatní kolegyně, posíleny berličkami výmluv na děti a dlouhou cestu domů, zmizely z dusné zakouřené kanceláře dávno přede mnou…

A já tam přitom musím být včas!

Ach Bože, proč to dělám? Vždyť už dávno vím, že tímhle zbytečným nervováním svou mizernou rovnováhu jen zhorším. Ta myšlenka ještě nestihla zmizet v nenávratnu a už jsem zakopla tak dokonale, že moje poslední boty řekly světu definitivní sbohem. Zastavila jsem se, abych se trochu vydýchala, a pohled na okopané špičky mých střevíců mi vrátil krátkou vzpomínku na jiné ošmajdané křusky se stokrát začerňovanými špičkami… Tenhle trik jsem během války použila mnohokrát – Enigma Neenigma, lístky se mi samovolně nikdy nerozmnožily, a i když jsem konečně našetřila potřebné množství, boty prostě nebyly…

Skoro jsem zavrněla blahem při myšlence na ošklivou krabici, která na mě čekala doma. Richard je kouzelník. Když jsem se z dnešního večera chtěla vykroutit -  a jako jednu z tisíce hloupých záminek jsem uvedla své neexistující slušné boty a poslední nylonové punčocháče – čekal na mě o dva dny později v kanceláři balík s jednoduchým věnováním: Z plesu může Popelka bosky, ale při vstupu bude krásnější než všechny princezny…

Tři krabice. V první – té ošklivé – tak krásné střevíčky, že by je musela ocenit i Alice. Ve druhé – větší a honosnější – na první pohled jednoduché lehoučké šaty poněkud nemoderního střihu, s délkou do půli lýtek a s na můj vkus příliš výrazným výstřihem na předním díle i na zádech, ale z úžasného hedvábí v ledově modrém odstínu…  A ve třetí – nejmenší – dvoje dokonalé nylonky!

Ta vize byla tak úžasná, že jsem se usmála, popadla ze země ulomený zbytek podpatku mých válečných bagančat, a poslední úsek Horse Street, s kýčovitě honosnou budovou Ministerstva v pozadí, jsem kulhavě doběhla téměř s nadšením.

Můj malinkatý byteček jen o dvě ulice dál představoval takový kontrast k té nesmyslně pompézní novobarokní stavbě s tisícem místností, že jsem se ani jeden den po vstupu do svého jediného pokoje neubránila úsměvu. Dnes mi v tom zabránil pohled na nástěnné hodiny ve vstupní hale domu. Proboha! Kdo se stihne připravit na takovou událost za dvacet minut!

Dvacet dva. Tolik minut potřebuje Bella Swanová. Řidič auta, které mi – jak jinak – zařídil Richard, měl zpoždění celkem tříminutové, takže když jsem ještě udýchaně pod sebou na zadním sedadle urovnávala hedvábnou sukni, vylekaně se mi omlouval. Byla jsem příliš nervózní na to, abych ho dokázala uklidnit.

Když zastavil mezi dalšími nablýskanými auty před Buckinghamským palácem, počkala jsem, až mi otevře dveře a přijala jeho nabízenou paži.

„Díky,“ dostala jsem ze sebe konečně. S úlevou se usmál a podal mi malou obálku.


Drahoušku,

ještě jednou se omlouvám, že Tě dnes, při tak významné příležitosti, nebudu doprovázet. V srdci jsem s Tebou.

Tvůj Richard


Nikdy nebudu osudu dost vděčná za toho muže.

Při odchodu z Forks jsem neměla představu, co mě v lidské části mého života potká. To, co následovalo, byla jen příjemná překvapení . Po odjezdu do Anglie, který nebyl ničím jiným, než náhodnou volbou zlomeného srdce a zoufalé duše, se kurz pro finanční asistentky pořádaný Ministerstvem války zdál jako dobrá příležitost pro zaplnění přílišného prostoru v mém životě.

Uběhl rok, já dostala certifikát a nabídku pracovat na úkolech mnohem zajímavějších…

Za další rok se na našem podivném oddělení za neoznačenými dveřmi občas objevil vysoký černovlasý muž s nádhernýma, ale prázdnýma očima. Sotva pozdravil, bez ohlášení vždy vcházel rovnou k šéfovi. Trvalo pár týdnů, než se jeho příběh dostal až ke mně – Richard Moetzell, rakouský Žid, který uprchl přes Švýcarsko do Anglie krátce před tím, než Rakušané poprvé nadšeně vítali Vůdce…

Dříve než zařídil víza pro svou rodinu, nastoupila jeho žena do vymrzlého dobytčáku s cílovou stanicí Osvětim. Povolené množství věcí poskládala do ošklivého starého batohu, aby měla volné ruce. Obě totiž potřebovala pro malé ručky svých dětí…

Hanebnost! Blesklo mi tehdy hlavou. Jak se opovažuješ nazývat utrpením to, co potkalo tebe!

Po dvou letech na Ministerstvu  jsem získala britské občanství a nové doklady na své dívčí jméno, a díky tomu bylo z mé pozice překvapivě snadné zjišťovat, jak se daří mým drahým. Alespoň některým. Věděla jsem, že Jacob a Renesmé jsou v pořádku…

Vyrovnanost a bolavé štěstí, které mi tato jistota přinášela, způsobily, že pro mě najednou bylo fyzicky možné vnímat lidi kolem sebe ostřeji, než jen přes tlustý závěs zoufalství.

Po pár týdnech, kdy jsem pracovala jako přidělená síla pro Richarda Moetzella, jsem si uvědomila, že se na něj občas dokážu podívat. Do té doby to bylo příliš bolestné. Ne, neotupěla jsem. To jen v jeho výrazu se něco změnilo. Jeho oči už nebyly tak prázdné, nebo aspoň ne pořád…

Byl stejně starý jako já, nemohl tomu uvěřit. Jenže to nikdo. Mezi ženami mého věku jsem vypadala jako děvče po dvacítce.

Já znala jeho bolest, ale nechtěla po něm podrobnosti. Nikdy se nedostal tak daleko, aby se z toho dokázal vypovídat.

Proto si mé mlčení a mou bolest vysvětloval podobně a jedinkrát se nepokusil dozvědět se aspoň tolik, kolik jsem o něm věděla já.

Nebylo to důležité.

Nenapadlo by mě, že svou spásu najdu v útěše někoho, kdo bude ještě zoufalejší než já. Ve své bezbřehé sobeckosti jsem si nedokázala představit, že by se na celém světě někdo takový našel.

Dali jsme si vzájemnou útěchu. Ale tvrdit, že v tom nebylo víc, by byla lež. Bylo snadné milovat Richarda, protože on se naučil milovat mě.

Osmnáctiletá Bella by určitě očekávala víc. Jenže mně už dávno nebylo osmnáct…

Vzpomínky mi snad pomohou přežít recepci u královského páru a následující ples.

Do řady oceněných mě postavili okamžik poté, co jsem prošla vchodem ověnčeným nápisem Vítáme naše hrdiny.

Na vyžádání jsem předala pozvánku, dvakrát zopakovala jméno a už si mně podávaly několikery silné ruce navlečené v naškrobených livrejích a bílých rukavičkách.

Sotva jsem postřehla své dva nejbližší sousedy. Její Veličenstvo mi oficiálně poděkovalo. Předvedla jsem bezchybně naučené pukrle. Dostala jsem řád.

Sametová krabička se taktak vešla do mé poněkud ošuntělé kabelky. Což bylo štěstí, protože jsem si nedokázala představit, jak se povinnou půlhodinu procházím na recepci s tou podivnou věcí jen tak v ruce.

Když bylo po všem, ostatní se chaoticky přesouvali do vedlejšího sálu, který byl – k překvapení přítomných hostů – upraven jako taneční parket. Dokonce se někdo pokusil o výzdobu ve stylu tanečních večerů Glenna Millera. Hm, možná si jen někdo z palácového personálu představoval, že takto to má vypadat. Příliš mnoho lampionů, barevných praporků a dokonce konfety.

Mnoho z obyvatel Londýna, zvyklých pět let na pološero nebo zatemnění, teď mhouřilo oči proti zářivému jasu křišťálových lustrů.

Naštěstí někoho po chvíli napadlo z té světelné parády ubrat.

Zůstala jsem nerozhodně stát mezi dveřmi. Nové boty mě trochu tlačily, a i když tu bylo dost hostů bez partnera či partnerky, připadala jsem si najednou příliš opuštěně. Jenže Richard se úporně vyhýbal větším shromážděním. Samozřejmě příliš očividná výmluva. To, co skutečně nesnesl, byla hudba. Jedna z mála věcí, které jsem o něm věděla. Kdysi hrál na klavír. Příliš těžké vzpomínky…

Orchestr právě spustil A String Of Pearls. Svižnější melodie vylákala na parket první odvážlivce. Jistě, nebyl to Glenn, ale tenhle orchestr se na banket ke královně nedostal náhodou.

Pozpátku jsem udělala první nerozhodný krok ven ze sálu. Na odhalených zádech jsem ucítila kratičký závan ledového vzduchu a podvědomě se ohlédla po jeho původu.

Těsně za mnou stál Edward.

„Dobrý večer, paní Cullenová. Nebo slečno Swannová?“ V jeho hlase nebyla ani stopa hořkosti či výčitky. Jen hluboký smutek.

Zachytil mě tak rychle, že pokud nás někdo pozoroval, nemohl postřehnout, že mě nohy zradily. Stejně jako tenkrát…

Nespouštěl ze mě oči, vzal mě pevně kolem pasu a vedl mě na parket. Znovu jsem byla hadrovou panenkou v jeho náruči. V  očích měl všechno, co jsem tam před pěti lety nechala, a mnohem víc. Cítil, že jsem se trochu vzpamatovala a povolil stisk. Jeho ruka našla na mých zádech obnažené místo ve výstřihu a ta ledová touha se během vteřiny propálila mým tělem od hlavy až po konečky prstů v Popelčiných střevíčcích.

Ale to byl jen začátek. Přitáhnul si mě blíž, a já slyšela, jak lačně vdechuje pootevřeným ústy, která jsem cítila ve vlasech, na krku, na rtech…

Bello, miláčku…

Edwarde, má lásko…

Vyslovili jsme to?

Uhlazený seladon právě dozpíval Sweet Eloise a orchestr s vervou spustil Chattanooga Choo Choo. Ve chvíli, kdy klavír předal práci partičce saxofonů, a každičká tvář v sále se proměnila v rozesmátou šmouhu, přetekl ten příval definitivně přes okraj mých víček.

Nevím, jak jsme se ocitli na zadním sedadle taxíku.

Pět let je dlouhá doba. Tehdy jsem odcházela navždy. Oba jsme věděli, že dnešní noc je součástí toho navždy, že se nic nemění, jen jsme od osudu dostali dar.

Cítila jsem skoro posvátný ostych. Vzácné a nečekané dárky by se měly rozbalovat pomalu, opatrně, snad i ten drahý papír a hedvábná stuha mohou být jednou jeho součástí…

Pět let je dlouhá doba. Tehdy jsem odcházela navždy a teď jsem věděla, že se mu dávám naposledy. K čertu s papírem i drahými stuhami…

Když mě vynášel z auta ke dveřím bytu, zůstávala za námi cestička z kousků ledově modrého hedvábí…

Pět let je dlouhá doba. A jediná noc ty roky nevyváží. Přesto jsem už neplakala. S rozmyslem a láskou jsem naposledy do svých dlaní otiskovala jeho krásnou, navždy mladou tvář, konečky mých prstů četly jeho víčka, řasy, lícní kosti, nos, jeho ústa, tváře, bradu stejně dychtivě, jako když slepec dokáže z malých značek Braillova písma poprvé vyrozumět slova Shakespearova sonetu…

K ránu jsme se k sobě tiskli stejně jako tenkrát, jen vědomí, že nás od sebe trhají smrt a beznaděj, se někam vytratilo.

Stála jsem u okna a dívala se, jak odchází.

Na okraji chodníku, těsně před tím, než přešel ulici a navždy zmizel z mého světa a života, se na okamžik zastavil a naposledy se ohlédl.

Usmál se na mě a já věděla, že mi konečně odpustil.

 

 

 

 

KONEC


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5   »

ambra

37)  ambra (10.09.2010 18:45)

Gassie, Ty máš robotickou paměť, protože si dokonale pamatuješ, co jsem kde utrousila ohledně vyznění svých povídek . Nebo jsem tak snadno čitelná? Měla jsem u tohohle nějaké minimalistické období, dnes bych tu noc asi trošku nerealisticky dobarvila... Děkuju!

Gassie

36)  Gassie (10.09.2010 18:44)

K tomu, co jsi psala Nerisse, mně to nepřišlo depresivní. Spíš naopak. Ona se s ním rozloučila a dostala ještě jednu šanci. Poslední a o to krásnější. Jako takový malý a nezabalený dárek na rozloučenou.

Gassie

35)  Gassie (10.09.2010 18:42)

Ambro, jen ti osmnáctiletí . Ale tahle dospělá Bella má tak krásně dospělý pohled na život, že jsem prostě unešená. Nádherně ukazuješ, že nic není bílé nebo černé. Ani lidské vztahy a o tom to je. Zádné přibarvování, jen realita

ambra

34)  ambra (10.09.2010 18:39)

Gassie, znovu jsi trefila hřebík do hlavy! Miluju dospělou Bellu! No řekni, kdo by chtěl zamrznout v osmnácti?! DĚKUJU!!! Znovu a naprosto upřímně!!!
Neri, Tys dala i tuhle dávku deprese? Chjo, měla bych po tomhle každému posalt čokoládu...

Gassie

33)  Gassie (10.09.2010 17:42)


Ambro, nádherný konec Tvé úžasné povídky. Děkuji, že jsi Belle vymyslela tak skvělého partnera.
Dospělá Bella se mi líbí.
Děkuji, že jsi jim dopřála poslední noc.

Nerissa

32)  Nerissa (01.09.2010 14:35)

Ambro, co mi to děláš? Dneska si už po několikáté donutila plakat osobu, která je vyschlá jako Sahara. Vážně, poslední dva roky jsem neuronila ani slzičku a najednou bum!
Ten konec byl nádherný. Opravdu krása.

Linfe

31)  Linfe (04.08.2010 18:52)

Hele hlavně to neber tak, že se mi to nelíbilo :-) Tvůj Carlile je tvůj Carlisle a Eda na něj tady moc nemá :-) Zítra jdu na tu poslední co mi chybí tak se moc těším

ambra

30)  ambra (04.08.2010 17:01)

Linfe, díky, žes to dala, i když Tě to nenadchlo (ale líbilo se);)

Linfe

29)  Linfe (04.08.2010 15:42)

Upřímě závěr této povídky jsem čekala trochu jiný. Jsem ráda, že si Bella našla jsou lidsky realistickou spřízněnou duši v podobě Richarda tak moc nechápu jaký smysl měla ta anabáze s Edwardem. Je přeci nad slunce jasné že VŽDYCKY by to mezi nimi bylo takové jako by to nikdy neskončilo a další sbohem?...takhle povídka se mi líbila. Bylo zvláštní pozorovat náš upíří svět skloubený s dost přesně se vyskytující historií našeho světa. Musím se přiznat, že mě to ne až tolik nadchlo ale rozhodně se mi to líbilo, to ne že ne.

Místo děje téhle kapitolky by mě víc zajímal trochu bližší život Violety a poslední měsíce strávené v sousedství u Cullenů.

Ale i tak děkuji za jedno příjemně strávené odpoledne nad Tvou povídkou.

Lioness

28)  Lioness (13.06.2010 13:09)

Mám ráda Richarda. Lituji ho a jsem mu vděčná. Ale Edward... je ten, s kým by měla být. Přesto to rozloučení bylo natolik správné... a špatné. A jen díky němu, jsem této Poslední noci nevěnovala jen slzy. Při posledním řádku jsem se usmála.
Tak.
Okomentovala jsem Ti trpělivě každou kapitolu. Ne, nečetla jsem trpělivě, posledních šest částí, jednotlivých díl tvořících celek, (ne kapitol, to je příliš obyčejné pojmenování) jsem zhltla. A jsem tu znova. Na konci. Měla bych Tě nenávidět. Za to co jsi provedla Belle, Edwardovi, Nessie, Violet... mně. Přesto pociťuji úctu k Tvému psaní, obdiv k Tvé fantazii, náklonost k Tobě samotné.
Ano, zachovám se laskavě a odpustím Ti... všechny ty emoce, které jsi ve mně dokázala vykouzlit, všechny slzy, které mi skanuly, všechnu rozechvělost, která mě prostupovala. Ale nezapomenu.
Děkuji.

Popoles

27)  Popoles (12.06.2010 13:18)

Zase, opět, znovu.
Slova jež mi vytanula na mysli, když jsem dočetla.
Tohle je tak... nefér!
Všechny ty pocity, které na mě útočily a doslova mě mučily při čtení předešlých dílů, se zase a s novou silou, vrátily jako bumerang.
A já si opět dobrovolně nechala sevřít srdce, bouchnout do žaludku a přiškrtit tracheu....
No nejsem já masochista?
Děkuji ti za tu krásnou bolest Ambro...

ambra

26)  ambra (12.06.2010 12:55)

Karolko, přesně tu větu mám na mysli:D . To víš, bez akce není reakce, tentokrát jsme to provedly obráceně:D .
Pehy: Ani nevíš, jak ráda Tě zase vidím
Bye: Já měla jedinou zásadní obavu - jestli "ta věc" výše nezkazí úplně výsledný šmak lčp. Pokud jsem to ve svém aktuálním stavu dokázala pochopit, tak Ti to nepřišlo úplně pitomé, jen se na mě poněkud zlobíš, že prodlužuju mučení. A na sebe, že ho podstupuješ dobrovolně...:D :D Když tak mě oprav...;) :D Děkuju a promiň. A obejmi děti a manžela

Bye

25)  Bye (12.06.2010 12:24)

Chvíli mi trvalo, než jsem si ráno uvědomila, proč ležím na zemi pod psacím stolem a všechno mě bolí.
Ten parchant Cit se radši někam zdejchnul.
Rozum vedle mě probděl celou noc a pomohl mi vstát. Ještě je tu se mnou.
Myslím, že už o tom můžu mluvit.
Byla jsem připravená na Richarda (ne dost připravená). Edward byla podpásovka. Kdybych si pořádně přečetla název, nemuselo se to stát.
Chtěla bych se s tím rozloučit nějak v míru, ale tohle čtení mi opravdu způsobuje fyzickou bolest.
Vím, že jsi asi čekala na něco jinýho...
...ne teď. Možná jednou...

Pehy

24)  Pehy (12.06.2010 08:37)

Když mám zase jednou konečně dostatek času, na to se pořádně začíst do vých děl najdu tohle a...OMG...jako když slepec dokáže z malých značek Braillova písma poprvé vyrozumět slova Shakespearova sonetu…TOHLE MĚ ROZLOŽILO NA SOUČÁSTKY AMBRO XD *Tleskám ti* Jako vždy!

Bye

23)  Bye (12.06.2010 00:33)

Včera večer u nás
ten chlapík taky zazvonil.
Jen namísto čokolády
trhavinu doručil.

V tu chvíli jsem s jistotou
neochvějnou věděla,
že ten balík opravdu
bych otevírat neměla.

Tucet stejných už mi dříve
tato služba doručila.
Co dokážou věděla jsem.
Stejně jsem je rozbalila!

Rozechvěle jsem ten předmět
na psací stůl položila.
"Víš co dělaj! Vzpamatuj se!
Snad ses trochu poučila!"

Trhnu sebou. Kdo tu mluví?
Kdo ta slova vyslovil?
A hned vidím - je to Rozum,
kdo napravo se posadil.

No jistě, když kouknu vlevo,
dřepí vedle mě už Cit,
"Rozbal si to, ať je můžeš
všechny nechat odejít!"

Noc a den se ti dva spolu
u mě doma hádali.
Rozhodnutí konečné však
jenom na mně nechali.

Podléhám a jedním prstem
hebký papír trhám,
v příští chvíli drahocennou
tekutinou mrhám.

Na podlaze náhle ležím,
on nade mnou stojí,
vypadá to, že se Rozum
právem o mě bojí.

"Vidíš, já tě varoval,
otvírat´s to neměla!
Měla jsi mě poslechnout,
dobře jsi to věděla!"

Karolka

22)  Karolka (11.06.2010 11:22)

ambra: Já ten komentář napsala v sebeobraně. Nemůžeš napsat takovou povídku a myslet si, že to zůstane bez následků. ;) A mé zaujetí to způsobilo? Máš na mysli tu větu: "Jestli to napíšeš, tak mě to zabije!"???

ambra

21)  ambra (11.06.2010 09:43)

ivv: Jsi na mě hrozně hodná a já budu na Tebe. Této bolesti je fakt konec, tentokrát to poněkud položilo i mě. Přece jen - Edwardovo poslední ohlédnutí... Děkuju za setrvalou přízeň.
Ewik: Děkuju za věrnost po celou dobu, co povídka vycházela. Ráda bych poslala balík papírových kapesníků... ;)
Lipi: Taky si myslím, že v životě máme nárok jen na záblesky štěstí a toho tahle Bella dostala nakonec docela dost...;)
Sakraparace: Máš můj obdiv, mě by to před šestou ráno zabilo:D . Děkuju!
Amisha: V Tvých komentech je vždy tolik citu... Těším se na prázdniny, až si v klidu přečtu víc věcí od Tebe. Věřím, že ty emoce nejsou jen v komentářích... Děkuju!
Hanetko, už jsem Ti to psala, ALE!!! Tohle se dělá osobě, která se snaží o vyrovnaný přístup k životu?! DĚKUJU můj nepadlý anděli
Karolko, já mám narozeniny až v lednu... Ne, vážně, Tobě jsem tenkrát tu vizi vyklopila a Tvoje tehdejší zaujetí způsobilo, že to nakonec skončilo tady... Takže je to skutečně a naprosto Tvoje a mohla jsem ti rovnou napsat, že můžeš tentokrát zůstat mimo půdu - vlastníma rukama budu ten balíček hájit a ostatní si užijeme jen tu vůni... Děkuju za TAKOVÝ dík (to slovo od "k" už nelze použít) - snad jsi délkou překonala vlastní davy šílených fanynek...:D mtr, ale to už víš...

Karolka

20)  Karolka (11.06.2010 09:08)

Zvonek u dveří se rozdrnčel. Zvědavě jsem otevřela dveře. Na chodbě stál chlapík v luxusní, na míru šité, livreji. Se zdvořilým úsměvem mě pozdravil a zeptal se na mé jméno. Když zjistil, že já jsem opravdu já (každé ráno tuhle kontrolu provádím u zrcadla, takže jsem zvyklá), předal mi malou krabičku zabalenou v hedvábném papíře. Navíc ji zdobila sametová stuha. To se v době těch staniolových už moc nevidí. Poděkovala jsem, podepsala doručenku a trochu vykulená si ten balíček nesla dovnitř.
Sedla jsem si a položila ho na klín. Pak mou pozornost upoutala malá zlacená kartička zasunutá pod mašlí. Vytáhla jsem ji. Přečetla.
Rozbušilo se mi srdce.
Už jsem věděla, co je uvnitř a hlavně, od koho to je. Originální nenapodobitelné čokoládové bonbóny od ambry. Nedají se koupit v obchodech, recept na ně neseženete, ani kdybyste nabízeli milióny. A i kdybyste znali všechny ingredience, představa, že z nich dokážete udělat Tu čokoládu, je naivní, absurdní. Už jsem ji kdysi ochutnala. (Podezírám ambru, že do náplně přidává nějaký návykový opiát. Jak si jinak vysvětlit ty stavy, do kterých jsem se, po snědení byť jediného kousku, dostávala?) Když jsem tenkrát snědla i poslední kousek (na svém tajném místě na půdě), zděsila jsem se. Najednou mi došlo, že jsem si nenechala ani jeden „na potom“. Že mi nezbylo vůbec nic...
A najednou držím v rukou ambřinu čokoládu. Zase mám možnost cítit tu nezaměnitelnou vůni a až ochutnám, zase tomu naprosto propadnu. (Můj jazyk si při té myšlence najednou vzpomněl, jaké to bylo. Ách...)
Jenže najednou jsem neměla odvahu to rozbalit. Dokud zůstane čokoláda bezpečně ukrytá pod vrstvou papíru a převázaná sametkou, pořád budu vědět, že ji mám doma, že si můžu kdykoli dát. Už se přece nemůžu znovu dostat do situace, kdy mi zbudou jen vzpomínky!
Pomalu a váhavě jsem vstala a položila krabičku na toaletní stolek vedle své postele.
Byla jsem bláhová.
Snažila jsem se dělat všechno jako obvykle. Jenže jedna moje část pořád myslela na čokoládu v mé ložnici. Opravdu jsem Tak závislá? To si nedokážu poručit? Copak se znovu chci dostat do Toho stavu?
Vydržela jsem to deset a půl hodiny. Už nevím, čím jsem se zrovna zabývala, ale najednou jsem to musela nechat plavat, vběhla jsem do ložnice, popadla balíček a utíkala s ním na půdu. Stejně jako už dvanáctkrát před tím. Jako by mezi tím neuplynuly dva dlouhé týdny...
Posadila jsem se do nejzazšího kouta a schovala se za trámem (přece se nebudu dělit!).
Pomalu a s úctou jsem rozvázala stuhu a sundala balící papír. Ještě odklopit víčko.
Ve chvíli, kdy jsem to udělala, jsem věděla, že to byla chyba. Omyl intergalaktických rozměrů. Celou místnost zaplavila Ta Vůně. Roztřásly se mi ruce a můj pohled se podivně zastřel. Už jsem neměla na vybranou. Vložila jsem na jazyk první z pěti bonbónů...
Už jsem v tom zase jela. Záplava pocitů, obrazů, vůní a zvuků. A tolik tolik slz. Když jsem snědla třetí, na vteřinu jsem se dokázala vzpamatovat a vážně uvažovala, že prostě uteču. Bleskově si sbalím tašku s nejnutnějšími věcmi, nasednu na jakýkoli autobus, vlak a pak letadlo. A zbylé dva bonbóny tu nechám. Nemůžu už přece víc unést...
Ale byla to jen vteřina. Nedokázala bych to.
Takže jsem snědla čtvrtý, a když byly moje oči pláčem naprosto nevidomé, po hmatu jsem našla i ten poslední.
Konec.
Můj život se pomalu vrací do starých kolejí. Všechno vypadá stejné jako dřív. Ale věřte mi, není...

Hanetka

19)  Hanetka (11.06.2010 08:45)

Souznění
jak dvě struny v jedné harmonii naladěné
smíření
jak utichá ve vlnách moře rozbouřené
a obět života ve dlaních náhle prázdných
a tichý hlas, když vzdaluje se, zazní
Sbohem... odpuštění...

Amisha

18)  Amisha (11.06.2010 06:51)

Ták teď tu pláču jako malá...
Moc se ti to povedlo, jsi skvělá. Tolik štěstí a zároveň smutku. Nečíst celou serii hluše bych ti oponovala, že se určitě vrátí. :'-(
Děkuju.

«   1 2 3 4 5   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek