24.02.2011 [15:00], anamor, ze série Otisk dokáže naštvat, co Jacobe?!, komentováno 8×, zobrazeno 2901×

První návštěva upíří rodinky. A co Rosalie, přijme vlka, nebo bude dělat hodnou?

16. kapitola – Upíří rodinka

„Edwarde, já si nemyslím, že je to dobrý nápad,“ přemlouvala jsem ho.

„Ally, nic se nestane,“ uklidňoval mě opět.

„Ale já překročím hranice, to je vaše území, tam nemůžu,“ upozornila jsem ho a doufala, že jsem konečně našla něco, čím bych ho mohla zastavit.

„Jenže já tě na naše území pouštím a dávám ti tam neomezený přístup, v tom případě se smlouva neporuší. A ty, kdybys chtěla, ji můžeš úplně zrušit. Jsi Blacková, máš na to právo,“ vyletěl s argumentem, proti kterému jsem nic neměla.

„Stejně to není dobrý nápad, budete pak muset větrat můj zápach,“ zkusila jsem to jinak a poposedla si na jeho stehnech. Zamračil se na mě.

„Kolikrát ti to mám ještě říkat?“ povzdechl si a přitáhl si mě blíž k sobě. „Naše pachy si navzájem nepáchnou, kdyby tomu tak bylo, rodina by mě už vykázala z domu, protože jsem tebou pořád načichlý.“ Vysvětloval mi to jako malému dítěti.

Ani on mi nepáchl. Ani jeho rodina. A tak jsem si to, že jsem jím cítit, kolikrát ani neuvědomovala a když spustil někdo ze smečky nebo táta s bráchou, ohradila jsem se tím, že to je ze školy, kdy s ním sedím.

Povzdechla jsem si a zabořila svůj obličej do jeho mikiny. „Když já se bojím. Nebudu se jim líbit, jsem vlk, kdo by chtěl pro svého upířího syna jako přítelkyni jejich přirozeného nepřítele vlkodlaka? A navíc mi stačí pohledy od Rosalie, která mi dává dost najevo, že se jí to nelíbí a že to tak být nemá,“ povzdechla jsem si. Dal mi pusu do vlasů a poté mě po nich hladil.

„Nemusíš se ničeho bát. Neznám nikoho milujícího více než Esme, které stačí, abych byl šťastný. A jestli za to můžeš ty, bude tě milovat. Carlisle je fascinován tím, co se mezi námi děje, a ostatní tě mají rádi, vem si jen Alice. Z Rose si nic nedělej, ona má jen strach o rodinu, a tak je nepřátelská, časem to bude lepší, uvidíš,“ opět mi dal pusu na temeno hlavy. A to se mi nelíbilo. Zvedla jsem obličej a nastavila svoje rty, které po polibku toužily, a on jim vyhověl.

„Takže zítra se jede k nám a bez řečí,“ usmíval se na mě spokojeně. Povzdechla jsem si a přikývla, nikdo jiný nedokázal to, abych souhlasila s něčím, co se mi už od začátku nelíbí, jen on.

„Ally, když už jsme u rodin. Kdy to chceš říct vlkům?“ zeptal se mě váhavě. Jakmile to vyslovil, přestaly mě zajímat tkaničky u jeho mikiny a švihla jsem k němu pohledem.

„To není dobrý nápad, Edwarde,“ řekla jsem dost přiškrceným hlasem.

„Proč, Ally? Může za to otisk, podle mě to pochopí,“ pokoušel se mě uklidnit.

„Teď na to není správná chvíle. Po tom, co nám o Vánocích říkal Billy tu legendu,“vymlouvala jsem se z toho.

„Jakou legendu?“ zajímal se hned.

„Billy nám povídal o poslední věštbě poslední Quiletské kněžny, kterou vyřkla na smrtelné posteli. Je vlastně o mně.“ Hrála jsem si dál s jeho tkaničkami u mikiny, ale on mi zvedl tvář k němu a vpíjel se mi do očí.

„Jak je o tobě, Ally? Řekni mi to, prosím.“ Prosil i svýma očima a měl právo to vědět, týkalo se to i jeho.

„Jde o to, že se náčelníku bojovníků, tedy Alfě smečky má narodit prvorozená dcera s bledou dívkou. A ta dívka má být vyvolená. Poté, co se otiskne, stane se něco nevídaného a na jejich ramenou bude osud kmene. Může ho změnit anebo přivést do záhuby,“ mluvila jsem tiše, ale v lese, kde nic nebylo slyšet, jen moje srdce a dech, to bylo, jako bych křičela.

„Ally, není důvod si myslet, že jsi to ty, třeba někdo v minulosti,“ pokoušel se mě uklidnit.

„Ne, Edwarde. Vůdce bojovníků je už od smrti kněžny vždy nějaký Black. A můj otec byl první, kdo si vzal bledou dívku a měl s ní prvorozenou dceru. A navíc ten otisk. Stalo se to, je to nevídané a bláznivé, že jsem se otiskla do upíra. Navíc v té věštbě bylo Až Studení budou moci chodit mezi lidmi. Mám pocit, že myslela tvou rodinu, Edwarde. Proto byl ke mně vždy Billy divný. On věděl od mého narození, že to budu já.“  Dívala jsem se mu celou dobu do očí, kde se postupně začalo objevovat pochopení.

„Kdyby se teď vlci dozvěděli o nás dvou, došlo by jim to a udělali by vše pro to, abych kmen nepřivedla k záhubě. Ani nevím, jestli jim to budu někdy moci říct. Třeba se prostě jen jednoho dne seberu, rozloučím se s rodinou a odejdu s vámi.“

„To zvládneme, lásko,“ šeptal mi do ucha a pevně mě svíral ve své náruči.

***

„Lásko, uklidni se, bude to v pořádku,“ uklidňoval mě během cesty k nim domů. Neustále jsem se vrtěla a nevěděla, kam s rukama a očima. Asi už jsem ho jako spolujezdec štvala. Chytil mi jednu ruku a tím mě donutil být v klidu, povzbudivě mi ji zmáčkl a usmál se na mě.

„Já za to nemůžu. Nikdy jsem se nepředstavovala rodičům, protože mámy kluků z rezervace mě znají od mimina. A už vůbec jsem se nikdy nemusela představovat upíří rodině,“ povzdechla jsem si.

To už jsme vyjížděli na upravenou cestu před jejich domem. Cítila jsem, jak moje srdce bije rychleji a Edward ho určitě slyšel taky. Zastavil před tím domem a já si ho raději ani neprohlížela. Mohlo se stát, že bych zahlédla některého z majitelů. Motor utichl, ale Edward nevystoupil a já to rozhodně sama v plánu neměla. Trochu jsem sklouzla na sedadle dolů, začal se mi smát. Zamračila jsem se na něj, zajímalo by mě, co by dělal, kdybych ho chtěla našim ukázat, což v plánu nemám nejméně tak do příštích Vánoc. Nadechla jsem se, že mu něco řeknu a pak poběžím domů, ale nestačila jsem pořádně otevřít pusu, když se zmocnil mých rtů.

Jestli mě chtěl přesvědčit a uklidnit, šel na to ten zatracenej upír dobře. S krásným, ale šibalským úsměvem se odtáhl, no jasně, že mě chtěl překecat, a věděl, že slovně by to nezvládl, tak dobře.

„Jsi hroznej,“ zasténala jsem poraženě. Vystoupil a otevřel mi dveře. Vystoupila jsem tedy a podívala se na ten dům. A zůstala zírat. To že byl dům? Asi nikdy nebyl v rezervaci. Připadala jsem si, jako bych pocházela z pod mostu, když jsem viděla jejich dům.

Chytil mě za ruku a vedl mě dovnitř. Neprotestovala jsem a jen doufala, že to dobře dopadne. Vešli jsme do domu a Edward mi pomohl z bundy. Pořád se usmíval, jako malé dítě, které se těší na dárky. Vzala jsem ho za ruku, abych to už měla za sebou, jeho úsměv mě stále uklidňoval. Vedl mě až do další místnosti, podle všeho obývák, byly tu sedačky, televize, stolky a v neposlední řadě šest upírů, co na nás čekalo. Edward se zastavil a já kousek za ním, jak jsem byla celou dobu, kdy mě vedl.

Prohlédla jsem si je všechny a znala je, až na tu středně vysokou hnědovlásku, co se vesele usmívala a stála vedle doktora. Pevněji jsem zmáčkla Edwardovu ruku a on se na mě vesele usmál.

„Ally, moje sourozence už znáš ze školy,“ ukázal na ně a všichni na mě v tichém pozdravu kývli, až na Rose. „A tohle jsou naši rodiče Esme a Carlisle,“ poukázal na ty dva, které jsem osobně neznala.

„Dobrý den, ráda vás poznávám,“ promluvila jsem k nim trochu nervózně. Vážně jsem netušila, co dělat.

„Konečně tě ráda poznávám, Ally,“ usmála se a opatrně se vydala ke mně. Nevěděla jsem, co chce udělat, ale Edward vypadal v pořádku. On by přece nedovolil, aby se mi něco stalo. Přišla až ke mně a opatrně mě objala. Trochu jsem ztuhla, ale pak jsem jí objetí opětovala.

Za ní se objevil Carlisle. Ten mi podal jen přátelsky ruku.

„Ona se bojí,“ zasmál se. Edward na něj zavrčel.

„No jasně, jen si ji chraň, psa smradlavýho, když tu nemá smečku, tak se bojí,“ zasyčela naštvaně Rosalie a probodla mě hnusným pohledem.

„Mlč, Rosalie, nebo tě ani Emmett neochrání,“ vrčel vztekle Edward. Chytla jsem ho za paži, aby se uklidnil.

„Nebudu mlčet, kvůli ní jsme v nebezpečí. Ohrožuješ nás,“ vřískala.

„Omlouvám se,“ promluvila jsem pevným hlasem. Všichni se udiveně podívali na mě, dokonce i Edward.

„Omlouvám se vám všem. Nechtěla jsem ohrozit vaši rodinu, ani Edwarda. Jenže se to stalo, Otisku se nedá odporovat, ani to nejde. Věř, že jsem se o to pokusila, ale nešlo to. Neohrožuju jen vás, ale i sebe a celý svůj kmen. Ale tím, že budeš proti našemu vztahu, nám nepomůžeš a naopak dopomůžeš k tomu, že se opravdu něco stane.“ Mluvila jsem klidným a pevným hlasem. Dívala jsem se jí do očí a byla v klidu. Edward si mě objal kolem pasu a přitáhl ke svému boku.

Vztekle zavrčela, otočila se na podpatku jako největší princeznička na světě a s nosánkem nahoře a odkráčela. Cítila jsem, jak bylo dusno. Takhle jsem se nechtěla předvést před nimi, toho jsem se celou dobu bála.

„Půjdeme ke mně do pokoje,“ řekl Edward a vedl mě ke schodům. Byla jsem natisknuta na jeho boku jako siamské dvojče. Pořádně jsem se ani nekoukala, kam mě to vede, bylo mi vše jedno. Hlavně že jsem byla s ním, to bylo hlavní.

Slyšela jsem klapnutí dveří a pak se Edward posadil na pohovku a mě si stáhl do klína. Přitulila jsem se k němu jako malé dítě.

„Tohle jsem nechtěl, omlouvám se,“ zašeptal mi do vlasů, ve kterých měl svůj obličej schovaný.

„Není se za co omlouvat, jen se vše vyjasnilo a řekla se pravda,“ povzdechla jsem si. „Já jen… nechtěla jsem žádné scény před tvou rodinou, co si teď asi pomyslí?“

„Lásko, ty za nic nemůžeš, vyprovokovala to Rosalie a navíc ty jsi jednala v klidu, až moc.“

„To víš, musela jsem ovládat svůj hněv, abych se neproměnila před každým. Pamatuju si, když jsem to jednou nezvládla před Charliem – dědou. Omdlel. Tedy poté, co jsem se vrátila do své podoby a byla nahá,“ musela jsem se nad tou vzpomínkou zasmát. Zato Edward se napjal a já se tak v jeho klíně narovnala stejně jako jeho tělo. Překvapeně jsem se na něj podívala.

„Jak to děláš s přeměnou? To se přeměňuješ normálně s klukama?“ V hrudi mu to celou dobu vřelo a já se musela zasmát. Byl strašně roztomilý, když žárlil.

„Ne, i když se s nimi znám pomalu od plínek, s Leah se schováváme,“ smála jsem se dál, ale na něm bylo vidět, že se mu ulevilo a hodně. Chytla jsem ho za týl a přitáhla si ho pro polibek.

Poté jsem se věnovala jeho pokoji, ve kterém jsme se nacházeli. Vše mi ukazoval, měl tu neuvěřitelně moc muziky a knih, byla jsem si jistá, že když tu knihu nebudou mít v knihovně, on ano. Ještě mi vyprávěl o pracovně Carlisleho, kde jich je jednou tolik. Prohlídku domu jsem odložila na jindy, nechtěla jsem Rosalie dráždit ještě víc. Vypadal smutně, ale když jsem se zmínila o příště, rozzářil se jako sluníčko. Měl ze všeho radost jako malé dítě.

Když nastala doba, kdy mě měl odvézt ke škole, nikam se mi nechtělo, nejraději bych byla s ním v jeho pokoji a nikam se nehnula. Celá rodinka až na Rosalie se se mnou přišla rozloučit. Vážně byli milí a já si byla jistá, že si je do několika týdnů zamiluju. Cesta ke škole probíhala mlčky, koukala jsem se z okna ven a držela se s Edwardem za ruku.

Zastavil před školou, ale ani jednomu se nechtělo z auta. Seděli jsme mlčky a koukali se okolo sebe.

„Nikam se mi nechce,“ povzdechla jsem si. Podívala jsem se na něj, lehce se usmíval, asi se mu ta myšlenka líbila. Popadl mě kolem pasu a přetáhl k sobě na klín.

„Taky nechci, abychom se každý den loučili a ve škole dělali, že se neznáme,“ povzdechl si smutně a otřel svou tvář o mou. Přivřela jsem oči a víc se k němu natiskla.

„Já vím, Edwarde, ale je to tak lepší,“ vysvětlovala jsem mu opět. Ještě nějakou dobu jsme byli v tom autě a nechtěli se od sebe hnout. Až když jsem vážně musela, vydala jsem se domů. Tam jsem se osprchovala, aby nebylo nic cítit, až se vrátí táta, a hrála si s malou, zatímco máma odpočívala.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  Abera (24.02.2011 20:45)

6)  Fanny (24.02.2011 20:09)

Začínám se bát, že se to nějak proflákne...A takový výstup od Rosej sem tedy nečekala.

5)  Nosska (24.02.2011 17:41)

Mooooc hezkej dílek i s protivnou Rose
Jen se obávám, že až se dozví Bellina strana o otisku, tak to bude v tu nejnevhodněší dobu

1)  MaiQa (24.02.2011 15:18)

1