13.02.2011 [08:00], anamor, ze série Otisk dokáže naštvat, co Jacobe?!, komentováno 6×, zobrazeno 2984×

Omlouvám se za dlouhé zdržení. Co má Ally dál v plánu?

12. kapitola – Ignorace

Další den jsem nevylezla z postele. Charlie a Timmy se bavili. Moje jediná práce dne bylo uvařit oběd, jinak jsem měla klid. A tak jsem byla zalezlá v pokoji, nechtělo se mi nic dělat. Štvalo mě, že jsem utekla před tím, než začal Edward nějak reagovat na to, co jsem řekla. Ale tak to bylo nejlepší, stejně by na mě asi začal křičet. A nebo ne?

Hádaly se ve mně dvě částí a ta, co chtěla být s Edwardem, mi nadávala. Krušné chvilky ale začnou až ve škole, ještě štěstí, že tam se mnou budou i ostatní vlci. Budu se držet u nich a bude klid. A o hodinách budu dělat, že se nic neděje. Jestli to zvládnu. Věděla jsem, že mi vlci budou dělat neviditelnou bariéru, a když něco řeknu, Edwarda ke mně nepustí ani na tři metry.

Ale to jsem taky nechtěla. Co jsem vlastně chtěla? Hádala jsem se sama se sebou a každou chvíli byla na jiné straně.

Chvíli mi fungoval zdravý rozum. Souhlasila jsem s každou věcí, co jsem v sobotu udělala. Řekla pravdu a dala řešení – vyhýbat se navzájem – a nakonec utekla domů. Bylo to rozumné a správné. Patřili jsme do dvou světů. Tohle jinak nešlo, vystavili bychom se nebezpečí. Prostě se stal omyl, můj otisk špatně zafungoval. Dodělám střední školu a půjdu na vysokou, jak si přeje máma. Tam si najdu skvělého přítele s rozkošným úsměvem, co mě rozechvěje, s rozcuchanými bronzovými vlasy.

Ne, už zase! Křičela jsem na sebe v duchu. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. A já se otočila k té druhé straně.

Všechno je špatně!

Otisk nemůže být rozbitý, vše funguje dobře. On je prostě moje spřízněná duše. Včera jsem to vše pohnojila, měla jsme sedět v tom koženém sedadle jeho Volva a čekat, až se vzpamatuje z toho šoku a vyjádří se k tomu, co se nám stalo. Ne hned utéct jako malá holka a říct mu, co mě jako první napadlo. Třeba bychom spolu na něco přišli, nekřičel by. Já jsem za nic nemohla stejně jako on, prostě se to stalo, bylo to něco víc než my dva a nemohli jsem s tím nic dělat.

Zavřela jsem oči a přetočila se na druhý bok k oknu. Povzdechla jsem si a objala polštář a tiskla si ho na hruď. Jak jsme si přála nebýt na to sama. Mít ho tu a on by mi s tím krásným úsměvem poradil. Chtěla jsem, aby mě objal a řekl, že to vše spolu zvládneme.

Rychle jsem si sedla na posteli a podívala se po pokoji. Začala jsem zaměstnávat ruce a to tím, že jsme zabalila věci sobě i bráchovi.

Doma to bylo vše v pořádku. Naši byli šťastní, Timmy hned vyprávěl, co dělal s Charliem. Máma po mně chtěla ukázat, co jsme si koupila. To, jak byla šťastná v tuhle chvíli, bylo až nakažlivé a tak jsem měla hned lepší a usměvavou náladu, i když jsem k tomu neměla vlastně důvod.

Nervózně jsme šla spát ani sprcha mi nepomohla. Snad ještě víc nervózní jsem se probudila. Nechápala jsme proč, když si ho nebudu všímat. A to možná bylo ono, co když to nedokážu?  Do školy se mnou jel i Timmothy a ten se smál tomu, jak jsem byla nervózní. Tomu se to říkalo. Počkej, chlapče, až poznáš, co je otisk. Ale byla jsem si jistá, že on to nebude mít tak složité. Tuhle výhradu v rodině jsem měla já.

U školy jsem zaparkovala vedle Scottyho. Ten se na mě kouzelně usmál  a jen co jsem vystoupila byl u mě.

„Ally, nezapomněla jsi na něco?“ optal se mě mile a díval se mi do očí. Nechápala jsem co bych měla zapomenout. Ale jak jsem se mu dívala do tváře, došlo mi to. Bouchla jsme se do čela a objala ho.

„Scotty, já… omlouvám se. Úplně jsem na to zapomněla,“ omlouvala jsem se mu. „V hlavě jsem měla úplně jiné věci. O nic jsi nepřišel, byla jsem mrzutá, takže by to se mnou stejně bylo k nevydržení.“ Pevně mě objal kolem pasu. To, co jsem chtěla celou dobu, objetí, mi teď poskytoval, i když trochu jiné náruče, teplejší.

„V tom případě chci náhradu.“ Odtáhla jsme se do něj.

„S tím jsem počítala,“ zasmála jsem se. Pořád mě držel kolem pasu. Podívala jsem se po parkovišti, lidé po nás pokukovali, na druhé straně pozemku bylo pět upírů, V párech byli u Jeepu a povídali si. Jen Edward se opíral z druhé strany, než byli jeho sourozenci o své auto a díval se k nám. Jeho tvář nebyla moc čitelná, poznala jsem jen, že není šťastný. Uhnula jsem rychle raději pohledem.

„Co se stalo, že jsi na mě zapomněla, hvězdo?“

„Nevím, prostě jsem měla divnou náladu,“ pokrčila jsem rameny a nehodlala o tom už mluvit.

První dvě hodiny byly v klidu a pořádku, protože jsem seděla s někým ze smečky a neměla ji s Edwardem. Jen Alice se na mě obě ty hodiny divně dívala, možná jí to Edward řekl. Neuvěřitelně jsem se bála další hodiny, kterou jsem měla sama s Edwardem, jako by to jeho sestra věděla a povzbudivě se na mě usmála.

S dodáním si odvahy jsem se vydala na svou další hodinu. Byl tam, už seděl na svém místě, když se na mě otočil, moje srdce začalo bít rychleji. Na chvíli jsem přemýšlela o útěku, ale nakonec jsem se bojovně vydala na svoje místo vedle něj. I když jsem seděla na židli, cítila jsem jeho pohled, dělala jsem jako že nic a vyndala si potřebné věci z tašky na lavici. Pak jsem se dívala všude okolo, jen ne na něj, i když jsem se chtěla podívat, zakázala jsem si to.

Celou hodinu jsem byla napnutá jako struna u kytary. A odmítala si ho jakkoliv všímat, byť jen koutkem oka. A to se mi povedlo i další hodiny.

Neustále jsem celý den cítila v těle zvláštní chvění, co mě ještě víc vyvádělo z míry. Silněji než kdy předtím jsem vnímala jeho pohled. Když zazvonilo a tak skončil tělocvik a moje poslední hodina, opravdu jsem si oddychla. Dnes jsem nemusela nic dělat s Cullenovými a já za to byla opravdu ráda.

Doma jsem se soustředila na učení a nebo byla s mámou, abych přišla na jiné myšlenky.

Tak to probíhalo celé dva týdny. Ve škole jsem všechny upíry ignorovala, jak jen to šlo. Máma mě pouštěla víc ven a tak jsem byla se Scottym. Vždy jsem díky němu zapomněla na to vše a užívala si den.

V neděli si mě zabrala máma. Chtěla jet na nákupy do Port Angeles, koupit sobě oblečení, protože už je do všeho velká, poté už začít pro prcka a i pro mě. Chtěla jsem po dlouhé době s ní být sama a tak jsem nadšeně souhlasila. Vyrazily jsme tedy tátovým autem, můj náklaďáček by cestu nezvládl, tím jsme si byly obě jisté. Řídila jsem a máma se koukala po okolí.

„Je krásné jet zase pryč. Mám ráda rezervaci, je tam krásně, ale být tam pořád zavřená je taky na bednu,“ povzdechla si. Jo, máma byla jen doma nesměla mimo rezervaci, táta se bál kvůli Cullenovým, nevěřil jim tak jako já.

„Jo, ale za Charliem bys mohla. K jeho domu se vůbec nepřiblížili. Navíc se ve městě zdržují jen když musí do školy a nebo do práce,“ pověděla jsem jí své zjištění.

„V tom případě mě zítra nikdo nezastaví. Co vím, tak má Charlie volno. Odvezla bys mě k němu ráno a pak po škole vyzvedla?“

„Moc ráda, mami,“ souhlasila jsem.

„Málem bych zapomněla, babička chce přijet, nikdy si nenechala ujít žádné mé těhotenství,“ zasmála se máma. Reneé jsem už hodně dlouho neviděla. Vždy jezdí jen na svátky a když si najde čas. Cestování za námi taky nebylo nejlevnější. „Chce tu zůstat do Vánoc, ty jsou za dva týdny,“ upozornila mě máma. Úplně jsem na ně zapomněla a tak jsem byla ráda, že mi to připomněla, aspoň na těch nákupech něco koupím.

Zbytek cesty probíhal v klidu, nic zvláštního se nedělo, já řídila a máma se kochala krajinou okolo. Byla jako malé dítě, ale nedivím se jí, už dlouho byla zavřená doma.

Jeli jsme do největšího centra, byla to jistota, tam měli snad vše, na co si člověk pomyslel.

Jako první bylo mámino oblečení. Vzala si jen pár věcí, věřila tomu, že už nevyroste ani o kousek, protože se blížil termín. Rovnou jsme zamířily tedy do dětského oblečení. Obě jsme se rozplývaly nad těmi oblečky a jinými věcmi, jak malé a rozkošné to bylo. Toho jsme nakoupili celkem dost. Většinou ale neutrálních barev, máma nechtěla vědět, co to bude.

Pak jsem ji ukecala, abychom nejdřív koupily nějaké vánoční dárky, než budeme nakupovat mně. Byla jsem si jistá, že se vyřádí na mně a pokoušela se to trochu oddálit, nikdy neměla ráda nakupování, ale když se nakupovalo pro mě, bylo jí to jedno.

Koupily jsme dárky tátovi, bráchovi, sobě navzájem, to jsme dělaly už dva roky, a pak i babičce a dědům.

Když jsme to měly, máma se šla posadit na horkou čokoládu a já šla dát tašky do auta. Když jsem se vracela podzemní garáží, všimla jsem si o něco dál stříbrného Volva. Zasekla jsem se na místě a zhluboka se nadechla. Cítila jsem tu sladkou vůni a ne jednu. Když jsem se pořádně zaměřila na auto viděla jsem i Jeep. To tu jsou všichni!

Je to velký obchodák, je malá pravděpodobnost, že se potkáme, a určitě, když zachytí můj pach, se mi raději vyhnou. Zamířila jsem za mámou, která jedla dortíka, posadila jsem se naproti ní a napila se své čokolády a pustila se do dortu.

Koukala jsem se okolo jestli je náhodou neuvidím, ale bylo to v klidu.

„Co se děje, Ally?“ zeptala se mě po chvíli máma.

„V klidu, nic se neděje. Jen si Cullenovi podle všeho vyjeli na nákupy, ale neboj, je to v pořádku,“ mávla jsem rukou a raději se už nekoukala okolo sebe.

„Jsi si jistá, Ally?“

„Neboj se, mami, oni jsou v pořádku.“ Za tím jsem si stála. Přikývla a opět se věnovala svému jídlu.

„Tak jdem se mrknou po nějakém tom oblečení pro tebe,“ zavelela a já se za ní poslušně vydala.

Táhla mě do prvního obchodu, který měla po ruce. Povzdechla jsem si a začala se společně s ní přehrabovat v oblečení. Narozdíl ode mě máma každou chvíli vytáhla nějaký kus, který si pak mám vyzkoušet. Vážně jí ty hormony mění a mě tím mučí. Povzdechla jsem si a podle jejích instrukcí si vše vyzkoušela. Koupila mi několik kalhot, triček, mikin. No prostě toho, čeho jsem měla nedostatek.

Máma mě pak vlekla do obchodu se spodním prádlem, jako by věděla, že ho mám nedostatek a nejvíc ho ničím. Cítila jsem se nesvá jako vždy, když jsem nakupovala tuhle část oblečení. Pamatuju si, když mě sem vzala poprvé. Byla jsem rudá až na zadku a pokoušela se splynout s okolím.

Jenže ona zamířila tam, kam já nikdy nechodím, mezi noční košilky. Tiše jsem ji následovala, mámám se neodporuje, hlavně pokud jsou těhotné.

Okolí jsem nevnímala, jinak bych se musela propadnou do země.

„Mami, na co mi to bude?“ optala jsem se jí, když vytáhla jednu košilku.

„Co já vím? Třeba nás navštíví Scotty,“ usmála se a já se bouchla do čela rukou.

„Mami, Scotty je jako můj brácha, nech toho,“ poprosila jsem ji.

„Ally, když já byla v tvém věku…“

„Tak jsi chodila s tátou, který se do tebe otiskl a o půl roku později jsi čekala mě. Ale já se do Scottyho neotiskla a neotisknu.“

„Ty jsi se už otiskla?“ zeptala se mě překvapeně. A já na chvíli ztuhla.

„Mami, nech to být, ano? Tohle nechci řešit. Navíc si nejsem jistá,“ pokoušela jsem se ji odbýt.

„Ally, vím dost o otisku a taky to, že to je věc, kterou si je každý vlk jistý,“ peskovala mě.

„Tak jo, ale nikomu nic neříkej. Stejně je to jedno. Dodělám školu a odjedu na vysokou,“ pokoušela jsem se od toho nějak dostat.

Máma vrátila košilku a přistoupila ke mně blíž. Objala mě.

„Proto jsi tak smutná?“

„Možná. Říkám, nech to být.“

„Nechci, abys ses trápila. Jsi moje dcera, chci pro tebe to nejlepší.“

„Proto to neřeš. Nejlepší bude, když si toho nebudu všímat,“ usmála jsem se na ni. Souhlasně přikývla a začala se zase přehrabovat v tom stojanu.

„Ally, zkus si to,“ podala mi asi čtyři kousky.

„Ne,“ odporovala jsem.

„Ally, to ti bude slušet,“ uslyšela jsem známý hlas vedle sebe. Podívala jsem se a myslela, že se asi za chvíli půjdu zastřelit. Vedle mě nestál nikdo jiný než Alice a její rodinka včetně člena, kterému jsem se chtěla vyhnout.

„Dík za podporu, Alice,“ zavrčela jsem k ní a ona se jen zasmála. Otočila jsem se na mámu, která ztuhle stála a koukala se na tu rodinku. Poznala je, aby ne, když pořád slýchává, jak vypadají.

„Mami, víš o čem jsem si před chvíli povídaly v kavárně?“ optala jsem se a ona přikývla. „Tak klid, nic ti neudělají. A já jsem tady,“ uklidnila jsem ji.

„Jééé, ráda vás poznávám, paní Blacková,“ usmála se Alice a podala jí ruku. Máma ji přijala, i když byla trochu vykolejená.

„Mami, hlavně nic neříkej tátovi, jinak jsi bez dcery,“ ještě jsem ji upozornila a pak zalezla do kabinky.

Vše jsme si vyzkoušela a pak se vrátila. Alice si povídala s mámou a Rose se koukala po nějakém kousku pro sebe a měla s sebou i Emmetta, Jasper i Edward stáli u Alice. Zhluboka jsem se nadechla a šla k nim.

„Už jsem ti nakoupila,“ oznámila máma a já se vážně chtěla propadnout.

„Super, tak jedeme. Musíme být doma dřív jak táta,“ chtěla jsem rychle odejít. „Mami, zapomínáš, kdo je tvůj manžel?“ zeptala jsem se, když si dál povídala s Alice.

„Ne, proč?“

„No, pokud z tebe ucítí Cullenovy, tak bude vyvádět. Nevím, jak ty, ale já bych se tomu ráda vyhnula,“ vysvětlila jsem jí.

Rozloučila se a já ji táhla co nejrychleji pryč. Na Edwarda jsem se ani jednou nepodívala.

S mámou jsme o nich chvíli mluvily. Líbili se jí. Naštěstí jsme to domů stihly dřív jak táta a smazaly stopy, že jsme byly ve společnosti upírů.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  Kristiana (13.02.2011 13:53)

Edward mě pekelně štve! Přece to nemůže nechat jen tak?! A Ally by taky zasloužila proplesknout. Copak jí Jake nevysvětlil dostatečně jasně, že před otiskem neuteče? Jen si to dělá zbytečně těžší...
Těším se na další kapitolku

2)  Abera (13.02.2011 13:41)

1)  MaiQa (13.02.2011 10:29)

Ally mě sere (Pardon za to slovo) a dost. Když už konečně pochopí, že se proti otisku nedá bojovat?

1