09.10.2010 [20:30], Rene5esme, ze série Ošklivé káče, komentováno 6×, zobrazeno 2195×

Je tu třetí kapitola. Dnes se bude zařizovat dům a Sára uvidí rodiče Cullenových.

 

Znovu a opět budu ráda za jakýkoliv komentář. Vaše Rene5esme :D

3. kapitola - Zařizování domu

Zase to otravné pípání mého budíku. Tentokrát o hodinu dříve. Vyhrabala jsem se z postele a ještě stále rozespale se doštrachala k zrcadlu.
Dobrý, dneska žádné kruhy pod očima, naštěstí. Normálně jsem se převlékla a šla do obývacího pokoje, kde už byla máma a malovala něco na papír.

„Ahoj Sárinko, jak ses vyspala?“ pozdravila mě mamka. Ušklíbla jsem se na ni. Moc dobře věděla, jak já tohle pojmenování nesnáším. 
„Ahoj, vyspala jsem se docela dobře,“ odpověděla jsem a ona se na mě usmála. 
„To je dobře. Začni vymýšlet, jak bude vypadat tvůj pokoj.“ 
„Už při snídani?“ 
„Čím dřív, tím líp.“ 
„Tak jo,“ odvětila jsem mámě a pustila se do jídla i přemýšlení. 

Jak bych jen si představovala svůj pokoj… Dumala jsem nad tím celou hodinu, než jsem konečně přišla na to, jak bude můj pokoj vypadat. Už jsem chápala, proč mi máma řekla, ať vstávám o hodinu dříve. Maminka mě má prokouknutou. 

„Mám to, už vím jak bych si představovala svůj pokoj,“ řekla jsem mámě, která neustále malovala na papír návrhy zařízení našeho domu. „Mimochodem, kdy se do toho pustíme?“ 
„Můžeme hned, protože jsem právě teď jsem dokončila svůj výtvor,“ odpověděla mi máma na moji otázku. 

„Dobrá, tak kde začneme? Nejdříve nákupnami nábytku nebo podlah, tapet a tak?“ 
„No, nejdříve půjdeme nakoupit ten nábytek, protože než si vybereme, co se do našeho domu hodí podle našich představ, tak to bude nějakou dobu trvat. Pak teprve budeme nakupovat barvu, tapety, podlahy a tak dále. No, oblečená už jsi, tak můžeme vyrazit,“ ukončila svou řeč. 
„Dobře,“ odvětila jsem jí a šla si navléct boty.

Když jsme nastoupily do auta, mamka se mě zeptala na tu otázku, které jsem se včera krásně vyhnula. 

„Tak co bylo ve škole? Našla sis nějaké kamarádky?“ vyzvídala na mně s tím úsměvem, jako že ví, že tuhle otázku nesnáším. 
„Škola je docela dobrá, už předevčírem jsem si našla kamarádku a včera mě představila svým kamarádům,“ odpověděla jsem jí s tím výrazem, jako že to dál probírat nechci, ale ona se tím bavila a vyzvídala dál. 

„A jak se jmenují?“ 
„Mary, Dave, Clare, Simona, Robert a Jared.“ 
„Hm, tak to je docela hodně. A jací jsou?“ nedala se odbýt a tak jsem jí přeříkala, jak vypadají. 

„… Byla mi dost podobná,“ ukončila jsem svůj monolog. 
„No, až na toho Davea bych řekla, že sis našla docela príma kamarády,“ okomentovala můj proslov, ale dál už se mě naštěstí na nic ze školy neptala. 

„Jak by sis představovala svůj pokoj?“ zajímala se. 
„No, chtěla bych takový zelenobílý. Chtěla bych si vymalovat pokoj do zelena, možná si vyberu nějakou zelenou tapetu, jestli by se mi v obchodě nějaká líbila. Na podlahu bych si představovala bílý měkoučký koberec. Pak bych chtěla postel ze světlého dřeva, ale ne manželskou, obyčejné jednolůžko. Bílou skříň, stůl taky ze světlého dřeva a k tomu zelenočernou židli. Jo a ještě bílé police a pár kytek. Zelené lampy a to je asi všechno,“ vysvětlila jsem. Když jsem skončila, odpověděla mi, že tak by to určitě mělo jít zařídit. 

Přijely jsme k našemu domu, který mi máma chtěla ukázat. Jednalo se o bungalov, což mně a mamě naprosto stačí. Byl namalován bílou barvou, na kouskách domu byl obložený prkny dřeva a měl velká skleněná okna. Byl celkem pěkný, samozřejmě jen z venku, když jsme šly dovnitř, bylo to tu takové, jak mi máma popisovala. Nevymalováno a místo podlah zdivo. 

„Takže tady bude kuchyň,“ řekla máma a šla do nějaké místnosti. ,,A tady obývací pokoj. Tohle bude tvůj pokoj. Máš vlastní koupelnu, kterou jsem už zařídila, jestli ti to nevadí.“ 
„Proč by mi to vadilo?“ podivila jsem se. 
„Ale jen tak mě to napadlo. Tak a tady bude můj pokoj,“ řekla mi, když šla do další místnosti vedle mého pokoje, dívala se zasněně. No jo, to je moje milovaná máma. 
„No, tak jsem ti představila náš dům a teď jdeme nakupovat nábytek,“ oznámila a už mě hnala zpátky do auta. 

Před obrovské nákupní centrum jsem dorazily během půl hodiny. Všimla jsem si, kolik lidí tam se kolem něj pohybovalo. Bylo ji vážně hodně moc. Usoudila jsem, že tenhle obchod má dobré jméno a nakoupit v něm je jistotou kvality.

„Tak se do toho pustíme,“ usmála se máma a táhla mě do obchodu. 
„Mami, to je dobrý, já tam dojdu sama, nemusíš mě takhle vláčet,“ odvětila jsem jí. 
„Promiň,“ omluvila se mi. ,,Jsem dost nedočkavá. Tady mají nejlepší nábytek široko daleko. Sama paní Cullenová mi to tu doporučila. A ten její manžel je…“ 
„Mami!“ rychle jsem jí skočila do řeči, jinak by se tu znovu rozplývala. 
„Jo, jasně, díky, že jsi mě zarazila,“ poděkovala a usmála se. 

Chudák máma, ta to se mnou dlouho nevydrží, když ji neustále tahám a prosím, aby mi koupila tohle a támhle to. Měly jsme toho už docela dost a polovina věcí měla přijít do mého království. 

„Jé a ještě tamhle tu sedačku!“ 
„Ne, to už ti nekoupím máš toho dost,“ okřikla mě máma a já zkusila žadonit, ale ona nekompromisně ukázala, že jdeme k pokladně. Ani předstírání uraženosti mi k sedačce nepomohla.

„No, tak nábytek bychom měly, teď tedy jedeme pro podlahy.“ 
„Jo, vím.“

Vydaly jsme se do dalšího obchodu. Jedna tapeta se mi přeci jen líbila. Zaujala mě na první pohled. Měla takové zvlněné pruhy. Barevně ladila samozřejmě do zelena, jak jsem si představovala. V oddělení koberců jsem si vybrala měkký bílý koberec s dlouhými vlasy. Zaplatily jsme o mnohem méně než při nábytku. Ono se to dalo i čekat. 

„Tak nakoupeno už máme, jsou tři hodiny a vyrazili jsme v půl osmé, tak že jsme sedm a půl hodiny na nákupech,“ řekla jsem mámě a ta protočila panenky. 
„Z toho šest hodin jsme strávily v nakupování nábytku a to jen díky tobě,“ doplnila mě s úsměvem. 
„Kvůli mně? No jo dobře, tak kvůli mně,“ opravila jsem se, když jsem viděla ten její pohled. 

Dojely jsme k domu, kde už nejspíš nějakou dobu čekali kluci. Jo, mamka říkala, že na to nebudeme sami. Jakmile jsme vyšly z auta, hned nás pozdravili a šli odnášet nakoupené věci. 

„Kdy dorazí nábytek?“ zeptal se jeden z nich mamky. 
„Zítra dopoledne. Kolem dvanácté hodiny,“ odpověděla mu. 
„Tak já jim nejdříve řeknu, ať ti udělají nejdříve tvůj pokoj, řeknu jim jakou tapetu tam mají udělat a jaký koberec ti tam mají dát, ju?“ zeptala se mě máma. 
„Jo, to by bylo fajn, než to udělají mohly bychom si dojít na oběd,“ odpověděla jsem jí a řekla co bychom mohly ve volném čase dělat. 
„To by šlo,“ usmála se a šla za nimi. 

Naobědvaly jsme se a rovnou jely k domu. Když jsme přijely, měli kluci už vše vymalováno, zrovna začali dělat podlahu. 

„Zvládnete to vše? Pamatujete si kde co?!“ křikla na ně máma a dala se s nimi do řeči. Já se mezitím koukla na svůj pokoj. 

Když jsem přišla, spokojeně jsem si vzdychla, byl takový, jaký jsem chtěla, tedy pokud nepočítám nábytek, který tu ještě nebyl, ale to uděláme možná už zítra. Sešla jsem dolů, kde máma vše znovu odříkala. 

„Tak co pokoj? Je takový, jak si chtěla?“ zeptala se mě s úsměvem. 
„Jo, pokud jsi nemyslela, že tam není nábytek,“ odpověděla jsem a šla k ní. 

„Dobrý den, paní Leynová,“ pozdravil nějaký ženský hlas moji mámu, která se hned otočila. 
„Dobrý den, paní Cullenová,“ také pozdravila. Tohle že byla její šéfová? Vypadala jako anděl. Jo, Clare říkala, že bych je přirovnala k andělům a měla dočista pravdu. Vypadala opravdu krásně. 

„Dobrý den, pane Cullene, všimla jsem si vás až teď, omluvám se,“ omluvila se mamka muži, který vstoupil za paní Cullenovou. Oni jsou asi vážně andělé, problesklo mi hlavou.
„Nic se nestalo, paní Leynová, docela jsem se sem vplížil,“ řekl s úsměvem a máma se jen usmála. 
„Eh, tohle je moje dcera Sára, jak jsem vám říkala. Sáro, tohle je paní Cullenová se svým manželem,“ představila mě máma. 
„Těší mě,“ řekla jsem s úsměvem a pokusila se vypadat normálně. 
„Nás také těší,“ řekla paní Cullenová a já si pomyslela, že je jako moje máma. Působila až neuvěřitelně mile a přátelsky. Podlomovala se mi kolena, ale snažila jsem se na sobě nic nedát znát. 
„Vy byste asi ráda věděla, proč jsme tady. Přišli jsme se podívat, jak se vám tu líbí a jestli vás dělníci nezlobí,“ podívala se přitom na dělníky, kteří dělali, jako že nic neslyšeli. 
„Ne, vůbec nezlobí, a ten dům se vám opravdu poved,“ odpověděla jí mamka s úsměvem. 
„To jsem opravdu ráda. No nic, my vás už nebudeme zdržovat. Jeli jsme z nákupu, stejně musíme jít domů zkrotit naše děti, docela se rozdováděly. Tak nashledanou,“ řekla a odešli. Neříkala Simona, že jedou všichni kempovat? No nic, nebudu to řešit, rozhodla jsem se. 
„Dobře, tak nashledanou,“ zavolaly jsme na ně ve stejnou chvíli obě dvě. Pak jsme se na sebe podívaly a začaly se neuvěřitelně smát. 
„To bylo dobrý,“ okomentovala jsem se smíchem. 
„Jo, to bylo,“ odvětila mi. 

…………………………………. 

Víkend uběhl neuvěřitelně rychle. Myslela jsem na Cullenovi, jak asi vypadají jejich nevlastní děti. Jestli jsou všichni také tak neuvěřitelně krásní.

„Tak jsme doma,“ řekla máma, když jsme dojely k domu. Byl krásně osvětlený a docela mě děsilo, že ještě dnes si budu muset vybalit všechny věci a uklidit si je. 

„Pojď si vyndat svoje věci, já nejsem tvoje služka!“ křikla na mě jedovatě máma. Radši jsem na to nic neříkala a šla si pro svoje věci. 
„Zbytek vybalíme zítra odpoledne, musím zítra do práce a ty do školy.“ Trošku jsem ztuhla, když řekla slovo škola. Vůbec se mi tam chodit nechtělo.
Šla jsem si tedy vybalit a umýt se. Jakmile jsem si lehla, okamžitě jsem usnula. Probudila mě ráno máma, jelikož jsem si zapomněla nařídit budík.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Ash (30.10.2010 22:23)

Můj (trochu zpožděný komentář) tentokrát nebude tak idi...
pitomý jako minule. Super! Je to plný nápadů a .... už melu
zase ty svoje pitomý komentáře. Radši toho nechám. Jedním slovem: Super! To už jsem asi říkal že jo? jsem pako

4)  nesie8 (10.10.2010 10:14)

a tohle ti trvalo tak dlouho


těšim se na další a doufám že to bude rychlejc

3)  Janeba (09.10.2010 22:34)

Jsem zvědavá na to jejich setkání! Povedlo se ti to!

2)  Michangela (09.10.2010 21:55)

1