05.10.2010 [20:30], Rene5esme, ze série Ošklivé káče, komentováno 6×, zobrazeno 2246×

Tady je druhé pokračování povídky.Nevím co k tomu říct snad jen to, že dnes půjde Sára poprvé do nové školy. A seznámí se s některými spolužáky.

 

Opět budu ráda za jakýkoliv komentář. Vaše Rene5esme

2. kapitola - první školní den

Píp, píp, píp, píp,… 

Otravný zvuk budíku. Jak já nesnáším tohle probuzení! Vstala jsem tedy z postele. 
Do prčic, ulevila jsem si při pohledu do zrcadla. Takový kruhy pod očima, vypadám hrozně… Pak jsem se uchechtla, říkám to, jako kdybych jinak byla opravdu krásná. Bože, vážně bych neměla chodit spát v půl jedné, když vstávám v půl sedmé. Asi jsem měla mámu zastavit v přednášení o její šéfové paní Cullenové a jejím manželu doktoru Culenovi, bylo to vážně hrozné. Vyprávěla o něm až s nevhodným nadšením. Pak jsem si uvědomila další hrůzu - dneska jdu do nové školy, což  bude jistě síla. Sice znám už Mary, ale nikdy nevíte, co si na vás ostatní vymyslí. 

Sešla jsem do kuchyně za mamkou, která už vařila vajíčka se slaninou. Hm, mňam. 
„Dobré ráno,“ pozdravila jsem ji, „čuchám vajíčka se slaninou.“ 
„Dobré ráno, a čucháš velmi dobře.“ Odpověděla mi moje milá maminka, která se na mě otočila s talířem se snídaní. 

„Tak jak se těšíš do školy?“ zeptala se a já po ní střelila vražedným pohledem. Ona se jen usmívala. 
„Hrozně moc se těším!“ řekla jsem jí. 
„Je to na tobě znát,“ odvětila a přitom se neustále usmívala. Div, že jí to jídlo nezaskočilo. 

Po několika minutách jsem byla hotova jít do školy. Ach jo, to bude den. 

Jak jsem očekávala ,jakmile jsem se tam objevila, všichni si začaly o mně špitat a někteří se přitom smáli. Začala jsem radši hledat Mary, jestli ji v tomhle davu nespatřím. 

„Ahoj!“ křikla na mě Mary a hnala se ke mně. 
„Ahoj,“ pozdravila jsem ji normálním hlasem, mnohem tišeji než ona mě. 
„Pojď, musím tě představit svým kamarádům.“ Hned mě táhla za loket. 
„Tak to je Robert, Clare, Simona, Dave a Jared. Lidi, tohle je Sára,“ představovala mi své kamarády a ukazovala na ně. Hm, Simona mi byla trošku podobná - rovnátka, nenalíčená, mastné vlasy, obličej plný akné a o oblečení nemluvně, akorát nenosila brýle, jinak jsem to byla skoro celá já. Už jsem chápala, proč se se mnou Mary bavila. Robert byl tmavovlasý kluk, na pohled docela sympatický. Měl hnědé oči a na tváři úsměv. Clare jsem zhodnotila jako docela pěknou hnědovlásku s jemným nalíčením, na obličeji žádné akné. Od pohledu sympatická holka, která se přátelsky usmívala. Dave byl typický blonďák, modré oči, na tváři šmouhu, o níž jsem si nejprve myslela, že je to tetování. Tvářil se docela normálně. Jared byl milý, hnědovlasý, hnědooký, svalnaté tělo. Působením byl podobný Clair. Napadlo mě, že by to mohl být její bratr.

„No, mě tedy znáš. Tady Clare je sestra Jareda. Toho sis asi všimla, jsou to dvojčata,“ řekla Mary. „No druhou přestávku ti něco řeknu o ostatních nebo ti to možná řeknou sami. Co máš teď za hodinu?“ 
„Já ještě nebyla v kanceláři,“ přiznala jsem. 
„Já ti ji ukážu, stejně jdu tam tudy,“ usmála se Simona a já jen přikývla. 
„Tak běžte, my jdeme na naše hodiny,“ řekl divným hlasem Dave a kouknul po Clare, která jen protočila panenky a odvrátila od něj pohled. 

Šla jsem tedy se Simonou do kanceláře, kde mi dali rozvrh a já s potěšením zjistila, že mám zrovna hodinu se Simonou. Tak jsem šla s ní na biologii. Ještě před hodinou jsem se s ní začala bavit.   
„Jak jsi tu dlouho?“ vyzvídala jsem. 
„Jsem tu od osmé třídy. Hele, nechci se tě nějak dotknout, jestli se něco stalo, ale proč jsi se sem přistěhovala?“ zeptala se mě a já trošku posmutněla. 
„No, máma zde dostala lepší místo jako návrhářka interiérů. Tak jsme se sem přistěhovaly. Je to tu takové divné, nejspíš je to tím, že tu neustále prší. Já jsem hlavně zvyklá na slunečné počasí,“ odpověděla jsem jí a ona vypadla, jako by to znala. 
„Jo, tak to jo. Já zažila něco podobného. My se sem přestěhovali, protože moje máma už nechtěla žít ve Phoenixu, možná v tom bylo něco víc,“ zašeptala docela strnule. 
„Máš svého tátu?“ zeptala jsem se jí. 
„Hm, mám teď už vlastně jenom jeho. Je to vlastně už tři měsíce, co máma zemřela na nečekanou zástavu srdce. Je pravda, že nebyla moc zdravá. Před pár lety měla rakovinu, ale z té se vyléčila. Jen jí to asi podlomilo zdraví.“ 
„Aha, je mi to líto. Já zase nemám tátu. Je to pět let, co zemřel při autonehodu. Máma z toho byla zoufalá, začala víc pracovat. Skoro jsem jí neviděla, jen večer a ráno. Výjimečně byla doma už v jednu hodinu. Jako třeba předevčírem, kdy mi hned řekla, ať jdu balit, že se stěhujeme.“ 
„To je mi líto.“ 
„To je v pořádku, nevěděla si to,“ řekla jsem jí a najednou u lavice stála nějaká šíleně zmalovaná blondýna. A na tváři ne zrovna přátelský úsměv. 

„Ahoj, já jsem Lola Rounová. Jistě ti Simona o mně říkala, že jsem královna téhle školy,“ představila se pyšně. 
„Ahoj. Nevím, proč mi to říkáš, ale chceš snad něco ode mě?“ řekla jsem jí a podívala se na ni. 
„Chci ti jen říct, abys nebalila Cullenovi, ti jsou moji, jasný?“ 
„Vždyť je ani neznám a ani jsem je neviděla! Proč bych je balila? Stejně by se se mnou nebavili.“ 
„Jo, to je pravda, když vypadáš jako to nejošklivější káče na světě,“ smála se mému vzhledu No jo, zase jedna nafrněná nána, která má všechno. 
„Dobrý, tak ses vysmála mému vzhledu. A něco ti řeknu, já po nich nic nebudu chtít a vůbec se s nimi bavit, stačí? Jestli jo, tak můžeš jít. Ahoj!“ 
„To doufám, jinak si mě nepřej,“ přesladce falešně se usmála a odešla. 
„Blbka si myslí že mi bude rozkazovat.“ řekla jsem Simoně, která nás jen pozorovala. 
„Sáro, radši ji poslechni. Právě s ní jsem měla první konflikty. Mimochodem, tenhle týden Cullenovi stejně neuvidíš, má být celý týden hezky a paní Cullenová je bere kempovat.“ informovala mě. 
„Co ti proboha tahle Lola udělala?“ zeptala jsem se jí s údivem. 
„To snad ani nechtěj vědět,“ řekla, ale dál jsme si povídat nemohly, protože přišel učitel. 

Nudná hodina, podle toho, co říkal učitel a co se učili, jsem byla docela napřed. Teď jsem měla hodinu matiky, kterou jsem, jak jsem zjistila, měla společně s Clare. 

„Můžu se tě na něco zeptat, Clare?“ oslovila jsem se ji. Podívala se na mě a kývla. 
„Proč si byla otrávená, když se na tebe Dave předtím podíval?“ 
„On se mnou chce chodit, ale já s ním ne, je takovej divnej. Vůbec nechápu, jak se Mary může líbit. Beru ho jenom jako kamaráda,“ vysvětlila mi a já na ni vyvalila oči. 
„Cože? On že se líbí Mary?“ 
„No jo. Taky to nechápeš?“ 
„Jo, nechápu. Já v něm vidím taky jen kamaráda.“ 
„Hele, líbí se ti někdo z naší party?“ zajímala se s úsměvem a já se na ni podívala pohledem říkajícím, že nikdo, ale ona se nedala odbýt. 

„Hele, já vím, že jo.“ 
„No jo, tvůj bratr.“ Podívala jsem se na ni a ona se začala smát. 
„On má na škole docela dost nápadnic.“  „Clair, kdo jsou ti Cullenovi?“ pokusila jsem se převést hovor jinam a s úspěchem. 
„No… Cullenovi, já nevím kde začít. Jsou to nevlastní děti doktora Cullena. Víš, oni jsou takový divný. Jsou až moc krásní, asi bys je přiřadila k andělům, akorát bez křídel,“ vyprávěla a já je najednou chtěla vidět. „Víš, mně se z nich jeden líbí a je zrovna nezadaný. Problém je ten, že o něj stojí Lola. O ní si už slyšela, ne?“ zeptala se. 
„Jo dokonce se mi představila sama, myslela si, že už mě představila Simona.“ 
„S ní se nikdo do ničeho nepouští. Ona je to dcera milionáře Rouna. Asi sis všimla, že je taková blbá. Typická blondýna,“ zašeptala spiklenecky a já s ní naprosto souhlasila. 
„Jo, to jo,“ souhlasila jsem. Pak už zazvonilo. Došourala jsem se ke katedře a představila se učiteli. Ten se rozhlédl po volných místech ve třídě a poslal mě k Lole. Ach jo. 
„Ahoj Sáro.“  
„Ahoj, nemusíme se zdravit, když jsme se viděly nedávno.“ 
„Tak promiň, no,“ řekla tím barbínovským hlasem a já si jí dál nevšímala. 



…………..………… 



Zbytek dne jsem měla hodiny sama, teda kromě tělocviku a výtvarky. Tělocvik jsem měla s Mary a výtvaru s Jaredem. 

Když jsem přišla do hotelu a udělala si úkoly, znovu jsem sedla k počítači. Máma samozřejmě přišla až večer. Sešla jsem za ní. 

„Ahoj mami.“ 
„Ahoj Sáro. Mám dobrou zprávu, zítra do školy nejdeš, už jsem tě omluvila. Já do práce taky nejdu, protože celý víkend budeme nakupovat věci do našeho nového domu. Takže bude jenom práce, práce, práce. Ten dům už je skoro hotový. Čeká nás ještě malování, sestavování nábytku a tak podobně. Můžu tě uklidnit, že na to samy nebudeme, to bychom do konce víkendu nestihly. Tak teď běž spát, zítra vstáváš v půl šesté.“ řekla mi. 
„Cože? V půl šestý?“ opakovala jsem šokovaně a dívala jsem se na ni vykulenýma očima. 
„No co, musíš si přece zrekonstruovat svůj pokoj, nebo chceš abych to ho udělala já?“ podivila se. 
„Ne, to je dobrý, já si ho zařídím sama.“ 
„Jo, zítra ráno ti ten dům ukážu, z venku už je hotov, jen ten vnitřek není dodělaný a vymalovaný a místo podlahy tam je jen zdivo. No nic, tak dobrou,“ usmála se máma a já šla do koupelny. 
„Dobrou!“ křikla jsem na ni, než jsem se zavřela v koupelně.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  Janeba (09.10.2010 22:25)

Je to zajímavý! Už se těším na to setkání s Culleny! Copak jsi jim přichystala?!

4)  Ash (06.10.2010 16:19)

Máš fantazii jako bezďák!


TO BYL VTIP!!!!!!

3)  Michangela (06.10.2010 13:32)

2)  nesie8 (06.10.2010 08:01)

super

1