03.10.2010 [12:45], Rene5esme, ze série Ošklivé káče, komentováno 6×, zobrazeno 2455×

Tato povídka vypráví o mladé Sáře, která se stěhuje do Forks. Vůbec se jí do nového města nechce, ale nemůže nic dělat. Se svojí mámou, která ve Forks dostala lepší práci, se snaží srovnat s novým životem. Hned na začátku potká několik přátel ze školy, do které bude chodit. Samotnou ji překvapí, že se s ní někdo baví, vzhledem k tomu, jak vypadá. Jednou se jde do lesa proběhnout, kousne jí upír, který jí chce využít k tomu, aby bojovala proti jedné rodině. Ta rodina se jmenuje Cullenovi. Sára však nechce bojovat proti této rodině, ale musí, stejně tak nechce pít lidskou krev. Proč proti nim má bojovat? Jak se bude její život vyvíjet? Najde si někoho? Přežije?

Prolog a 1. kapitola je trošku krátká. Doufám, že se bude aspoň trošku líbit. Budu ráda za jakýkoliv komentář :D Vaše Rene5esme

OŠKLIVÉ KÁČE

Prolog

To byl zase den ve škole. Proč zrovna já musím mít takový život? Jeden průšvih za druhým... Učitelé mě stále trestají za něco, co jsem neprovedla. Vždycky to na mě někdo hodí a máma pořád nemá čas, aby si s nimi promluvila. A tátu nemám. Je to už pět let, kdy umřel při autonehodě. Mamka potom začala víc pracovat nejen proto, aby nás uživila, ale i proto, aby na něj tolik nemyslela. Vzalo jí to víc než mě.

„Ahoj Sáro, mám pro tebe novinu,“ křikla na mě máma z obýváku, „začni si balit.“

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se nejistě místo pozdravu a šla za ní do obývacího pokoje.

„Do Forks. To je menší město ve Spojených státech. Nabídli mi tam lepší pracovní místo, takže se stěhujeme,“ řekla s nesmělým úsměvem na tváři.

„Já nikam nechci. Já chci zůstat tady v Londýně!“ zaječela jsem na ni jedovatě. Najednou jsem cítila obrovský vztek.

„Já ti rozumím a chápu, že se ti nikam nechce, ale je to velká příležitost. Budu mít lepší plat. Už teď jsem dokonce dostala padesát tisíc dolarů na to, abych nám mohla zařídit dům. Zlatíčko, možná získáš na nové škole kamarády,“ konejšila mě a opatrně se usmála. Já se jen ušklíbla. Kamarády... No to určitě, kdo by se se tak mnou bavil? Navíc nebudu vědět, jací všichni na škole jsou, takže začne jeden naschvál za druhým.

Ach jo, dnešní den nemůže být horší, ale co nadělám. Nezbývalo mi, než se s tím smířit.

„Tak já jdu teda balit, no,“ řekla jsem mámě a šla si do pokoje připravit věci.

Proč jen musíme odjet? Já odsud nechci. Stěhovat se do Ameriky a opustit Evropu je pro mě docela nepříjemné. Miluji to tu, Londýn je moje oblíbené město, narodila jsem se tady a netoužím se stěhovat jinam. Ale co nadělám? Nic, chci pro mamku to nejlepší, ale svůj život strávit v Americe, to se mě docela dotýká a děsí mě to.

„Kdybys tu tak byl, tati," vzdychla jsem a bylo mi do pláče. „Proč jsi odešel? Proč jsi ze mě udělal polovičního sirotka?“ Rozplakala jsem se na plno.

Zabalila jsem si s pláčem. Nikam se mi nechtělo. Ve škole v Londýně jsem byla dnes naposled.Ani jsem se nezozloučila, ale to stejně nebylo s kým.

Trička, kalhoty, sukně, hygienické potřeby...

.........................................

Hotovo. Po pěti hodinách jsme měly s mámou vše zabaleno. Zbývalo jen naložit zavazadla do auta a jet na letiště. Opět jsem měla slzy na krajíčku. Neudržela jsem je a rozbrečela jsem se znovu naplno. Maminka mě viděla a položila mi ruku na rameno. Otočila jsem se k ni a brečela jí do ramene. Po několika minutách utěšování a pláče jsem se vzchopila. Nasedly jsme do auta a jely na letiště. Při cestě jsem se nedívala jen před sebe, jak jsem to dělala pořád, ale sledovala jsem krajinu míhající se za oknem. Viděla jsem město, které už asi nikdy neuvidím, a po mojí tváři si našla cestu jedna osamělá slza. Tady jsem prožila celé dětství a vzpomínky si mi zůstanou napořád.

Nastoupily jsme do letadla. Počítala jsem kroky a když jsme prvně došlápla na palubu letadla, napadlo mě, že už asi nikdy nevkročím a ani se nepodívám znovu do Londýna. Opět jsem se neubránila slzám. Sedla jsem si na své sedadlo a vedle mě se posadila mamka, která mi potom položila ruku na nohu a pronesla: „Já ti naprosto rozumím, ale aspoň začneme nový život. Život, který ti bude vyhovovat, mně bude vyhovovat, nám oběma.“

„Já vím, mami,“ řekla jsem mámě s chvějícím se hlasem a zadívala se z okna. Sledovala jsem, jak mi Londýn mizí před očima.

1. Kapitola – Příjezd do Forks

„Připoutejte se, prosím,“ řekla nám všem letuška. Přistávali jsem v Seattlu. Máma zde dostala lepší místo návrhářky interiérů. Vůbec se mi nechtělo z mého, teď už bývalého domova odjet. Neměla jsem sice kamarády, ale líbilo se mi tam, žila jsem tam od dětství. Jo, Londýn je Londýn. Škola byla taky fajn, pokud nepočítám občasné naschvály. Ano, já nemám žádné kamarády, nerozumím proč, jestli je to mým vzhledem, ale je to asi tím. Není to žádná sláva, mám neuvěřitelně mastné vlasy, i když si je myji pořádně, taky nosím rovnátka a kulaté brýle, pihovatý obličej mám plný akné. A oblečení mi snad žádné nesluší.

………

Přijely jsem k hotelu ve Forks. Šly jsme k recepční a vyzvedly jsme si klíče, s nimiž jsem se vydaly do pokoje. Město nic moc, neustále pršelo a já déšť nesnáším. No co, vybrat jsem si nemohla. Tašky jsem si odtáhla do pokoje. Ten byl docela hezký. Měl svou vlastní  koupelnu, to u hotelů nebývá často, a hlavně mě potěšilo, že alespoň se nebudu s mámou neustále hádat, která tam půjde dřív. V klidu jsem si vybalila a zasedla k počítači. Což je moje každodenní zábava.

„Musím do práce, uvidíme se večer!“ křikla na mě máma.

,,Ahoj!“ odpověděla jsem jí.

První den a ona musí do práce, divný. Řekla jsem si, že půjdu omrknout město, abych to tady taky poznala. Doufala jsem, že se neztratím. To by u mě nebylo neobvyklé.

Ta škola mě trochu deprimovala, když jsem u ní byla. Šla jsem normálně domů, cestu jsem naštěstí nezapomněla. Ach jo, proč jsem jen měla pocit, že mě někdo sleduje? Najednou se přede mnou objevila nějaká dívka s dlouhými tmavými vlasy, které neměla ani trochu tak mastné jako já. Jak to ty holky dělají? Byla pěkně namalovaná, připadala jsem si trošku jako lesba s tím, jak jsem na ni zírala.

„Ahoj,“ pozdravila mě ta dosud neznámá dívka.

„Ahoj,“ vrátila jsem jí na oplátku.

„Ty jsi tu nová v tomhle městě, viď?“ zeptala se.

„Jo, jsem tu nová.“

„Jmenuju se Mary Clearová, a ty?“ Ona se se mnou baví? Neuvěřitelné.

„Já Sára Leynová.“

„Budeš chodit na Forkskou střední?“

„Jo, budu tam nejspíš chodit. Ty tam chodíš?“.

„Jo, chodím, alespoň už znáš někoho ze školy. Seznámím tě pak s mými kamarády.“

„Jo, dobře. Promiň, že se tak ptám, ale proč sis myslela, že já jsem v tomto městě nová?“.

„Za prvé jsem tě nikdy neviděla a za druhé máš docela tmavou pleť. My všichni, teda skoro všichni, někteří ji mají trošku tmavší, máme bledou pleť. Ale ty ji máš o hodně tmavší než my všichni tady ve Forks. Čili jsme bledí,“ řekla Mary. Stejně jsem tomu nerozuměla.

„Aha. Podle toho, co říkáš, to vypadá, jako kdybys tu znala všechny.“

„Dalo by se to tak říct, žiju tu od malička.“

„Hele, víš, že jsi jediná, kdo se se mnou baví?“.

„Jo, napadlo mě to, když takhle vypadáš. Nic ve zlém,“ řekla a posmutněla jako by to někdy zažila.

„No nic, už musím jít, takže zítra nastupuješ?“ zeptala se.

„Jo, zítra.“

„Takže se uvidíme zítra, ahoj!“ řekla a odešla.

Já pokračovala v cestě. Zajímavý, až když jsem doma, ten pocit, že mě někdo sleduje zmizel. Máma samozřejmě byla už doma. Bodejť by ne, když bylo deset večer. A určitě mě sprdne, kde jsem byla.

„Kde jsi byla?!“ křikla na mě moje milá máma rozzuřeně, jako bych to nevěděla.

„Šla jsem se projít. Poznat trochu tohle město,“ odpověděla jsem trochu ustrašeně.

„Aha, tak promiň. Asi jsem se chtěla hned pochlubit jakou mám prima šéfovou.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  Janeba (09.10.2010 22:15)

Je to zajímavé, budu se těšit na další díl!

4)  Ash (06.10.2010 16:08)

Příběh jak vyšitej pro toho kdo přesně takový je. Aspoň se ostatní dozví jaký to je. super!

3)  Michangela (06.10.2010 12:52)

2)  nesie8 (03.10.2010 19:55)

1)  Evelyn (02.10.2010 22:13)

Ahoj, v článku i samotném perexu máš poměrně dost chyb. Tvé přijetí bylo podmíněno spoluprácí s korektorem. Mohla bys mi, prosím, napsat, koho sis vybrala a kdo Ti povídku opravil? V takovéto podobě není možné článek vydat... Pokud to nechceš řešit takhle veřejně, v profilu mám ICQ, na kterém mě můžeš kontaktovat (jen případně přidej svou přezdívku tady). Děkuju

1