04.05.2013 [16:00], pajinka2004, ze série New lease of life, komentováno 7×, zobrazeno 5314×

Legendy ožívají - doslova

Tak, jsou jen tři možnosti. První je, že se zcvokli, druhá, že jsem se zbláznila já a poslední, ta by se mi líbila nejméně, že je to opravdu všechno pravda a já se nějakým záhadným způsobem dostala do světa plného mytických bytostí a nemůžu ven. Začala jsem se rozhlížet a přemýšlela, odkud se vyřítí Van Helsing a začne tu velká bitva o Středozem. Měla bych se jít nechat vyšetřit.

„Bello?“ Emily třásla mým ramenem už dobrých deset minut. „Jsi v pořádku?“

„Jo, jsem v pořádku. Měli bychom jít domů. Jdu si pro Jakea.“ Vstala jsem a hodlala si jít vyzvednout spícího Jakea v náručí Renesmee. Byla vážně krásná, to se musí nechat.

„Rozuměla jsi vůbec všemu co jsme tady říkali? Nebo jsi úplně padlá na hlavu?“ Samozřejmě, Paul. Aby se neprojevil.

„Jste blázni. Jsou to jen pohádky.“ Stoupl si přede mě a bránil mi v cestě dál. „Ustup laskavě.“ Rádoby výhružně jsem ho oslovila. Ale vážně nevím, co bych dělala, kdyby se na mě tahle hora vrhnula. Musel mít dobré dva metry.

„Pohádky říkáš? A co je ten tvůj malej zmetek zač, hm?“ Cože? Samozřejmě, že jsem tak úplně nebyla přesvědčená o tom, že všechno co říkali není pravda, ale jim jsem se nehodlala z ničeho zpovídat. Doufala jsem, že neví čím je Jake.

„Co si to dovoluješ? Uhni mi laskavě z cesty!“

„Nebo co? Pošleš na mě toho malého upírka?“ Založil si paže a výsměšně mě pozoroval.

„Co to plácáš za nesmysly. Vypadni a nech nás být!“

„Bello, my to víme. Není třeba zapírat.“ Klidnější hlas zazněl z úst Sama.

„Do toho vám nic není!“

„Ale je, pusinko.“ Pusinko? Tak už toho mám vážně dost.

„Víš co, ty debile jeden…“ Vší silou jsem mu vrazila ránu do tváře. Pod tou námahou moje kosti povolily a já si nejspíš zlomila ruku. Ale co bylo horší, jeho to nejspíš ani trochu nebolelo. Jen se třásl a zuřivě na mě cenil zuby.

„Bello, odstup od něj. Pojď sem ke mně,“ varovně na mě zašeptal Sam. „ Tak Bello!“ zvýšil hlas, když viděl, že se nehodlám pohnout a to už mě dostalo z místa. Poodešla jsem co nejdál to šlo a dívala se, jak se Paul celý třese. Téměř se až rozmazával před očima. Promnula jsem si je a snažila se tak zaplašit tu vidinu. Ale to už přede mnou nestál Paul ale obrovský hnědý... Pes? Nedokázala jsem zaplašit uchichtnutí. To je hustý, domácí mazel.

Jenže, když na mě vycenil zuby, už mi to tak vtipné nepřišlo. „Paule ovládej se.“ Tak přeci to byla pravda, nebo alespoň většina z toho, co se tady dnes povídalo. Jo, chápu, nezasloužím si žít mezi normálními lidmi. Prostě to nejde.

Paul, nebo vlastně vlk Paul se ke mně pomalu přibližoval. Viděla jsem zuřivost a odhodlání v jeho očích. Hodlala jsem se mu postavit zpříma ačkoli jsem věděla, že nemám šanci.

„Nech moji maminku být, Paule!“ Jakob? On o tom všem ví? Vždyť přeci spal. Najednou stál přede mnou a hodlal mě bránit. Nikdy jsem ho neviděla tak rychle se pohybovat. Většinou se přede mnou snažil být pomalejší a normálnější.

„Ne, Jakobe, jdi stranou.“ Otočila jsem se zády k Paulovi a strhla Jaka na stranu. Jenže najednou se všechno událo tak rychle. Letěla jsem vzduchem a uhodila se hlavou o strom a pak… už si nic nepamatuju.

Probrala jsem se v měkké a teplé posteli a hlava mi třeštila. Ztěžka jsem se posadila a zamžourala do tmy.

„Tak už jsi vzhůru? Ty tady ten čas všechen prospíš, Bello.“ Ona se usmívá? Tohle tady vážně není normální.

„Kde je Jake?“ Polkla jsem a snažila si pročistit hlasivky.

„Vedle v pokoji. Spí. Byla jsi mimo jen pár hodin. Brzy bude svítat.“

„Musíme pryč,“ zamumlala jsem a hrnula se ven z té cizí, ale přitom tak pohodlné, postele.

„Bello, vy nemůžete odejít. Prosím. Nerozumíš tomu.“

„Čemu mám ještě rozumět. Jste pro nás nebezpeční. Nemůžeme tady zůstat. Co sis myslela? Že vás nechám Jakea zabít a sama si tady s vámi budu živořit? Slyšela jsem vás. Vím, že víte, co je Jake zač. A taky vím co děláte s takovými jako je on. Ale vy tomu nerozumíte, on není, tedy je, ale…“

„My ho nechceme, nemůžeme…“ přerušila moje nesouvislé mumlání svým.

„Co tedy chcete? Tak nás nechte odejít.“ Proč nás tu chtějí držet?

„Víš, ono je ještě něco, co se v těch bájích a mýtech nezmiňovalo…“

„Jo a co proboha?“ Co může být ještě horšího.

„Víš, dalo by se to přirovnat k něčemu jako je osudová láska. Vím, že to zní divně ale Jake a Renesmee… Oni…“

„Co to meleš? Jsi padlá na hlavu? Vždyť je malý a je poloupír.“ Začínala jsem být vulgární, tohle dlouho nesnesu. To, co mi tu povídala, bylo opravdu horší než všechno předtím.

„Poloupír?“

„Ano. Narodil se mé sestře, která byla člověk. Jake roste mnohem rychleji než normální lidé a má schopnosti upíra, i když ne takové… To teď nebudeme řešit. Nic ti do toho není.“

„Dobře, probereme to později.“ Vypadala zamyšleně ale já neměla čas nechat ji rozjímat nad nesmrtelností chrousta.

„Takže?“

„Ach ano, promiň. Víš náš druh si partnera nehledá jako normální lidé. Tedy v té hlavní podstatě ano ale… Neumím to správně vysvětlit. Takže… Když někdo z našeho druhu potká tu pravou nebo v tomto případě toho pravého, nemůže už bez ní být. Naprosto ho k sobě připoutá. Říkáme tomu otisk. Je to nevratné a není možnost se proti tomu bránit. Renesmee by to zlomilo srdce, kdyby jste odešli.“ Měla téměř slzy v očích. Ale to pro mě teď nebylo podstatné. Prioritou byl Jake a ten tu nebyl v bezpečí. Ale počkat…

„Renesmee? Ona je taky? Taky se mění ve…“ Nedokázala jsem to doříct.

„Ano. Nestává se to často. Vyvolal to ten nebývalý zájem upírů o tuto oblast. Bere to statečně a je silná. Pravá dcera vůdce smečky. Ale teď, když je tu Jakob, je klidná a tolik šťastná jako nikdy.“

„Zájem upírů?“ To mě upoutalo mnohem víc než dcera vůdce smečky.

„Ano. Asi před měsícem se tady potulovalo pár takových. Ale většinu z nich jsme pobili a zbytek ještě pronásledujeme.“ Napřímila jsem se a zostražitěla. „Promiň, tak jsem to nemyslela. Vidíme, že Jake je jiný než oni. A navíc, kdybychom mu ublížili, Renesmee by to nejspíš zabilo také.“ Rozhodila jsem rukama a zoufale si prohrábla vlasy.

„Promiň. Ale musíme odejít.“ Prosmekla jsem se kolem ní a zamířila do vedlejšího pokoje. „Jakobe, miláčku?“ volala jsem ho do tmy.

„Ještě spinká.“ Tak tu bych tu vážně nečekala, pomyslela jsem si ironicky.

„Vzbuď se Jaku.“ Mírně jsem s ním zatřásla a zvedla ho z postele. „Musíme jít.“

„Jdeme domů?“

„Ano, vracíme se za tatínkem.“

„Já nechci.“ Ještě stále rozespalý ale přesto tak důrazný. „Chci tu zůstat s Nessí.“

„Nejde to broučku.“ Pohladila jsem ho. „Ty se nechceš vrátit za tatínkem a ostatními?“

„A nemůžou oni za námi? Já bych chtěl zůstat tady. Prosím.“

„Proč odcházíte?“

„To ty dobře víš,“ osopila jsem se na krásnou Renesmee.

„Já tu zůstanu.“ Jakob se mi rval z náručí a vrhnul se přímo k ní. K ní? Raději než ke mně?

„Jakobe? Opustíš mě?“ Vím, že to ode mě nebylo fér ale tolik to bolelo. Těkal očima mezi mnou a Renesmee. Byl nešťastný a zoufalý. Donutila jsem ho aby si vybíral. Jak mohlo dojít tak rychle k něčemu takovému? Jak to, že najednou neví jestli chce být se mnou?

„Nechci tě opustit ale prosím, zůstaneme?!“ Byla jsem poražená. Věděla jsem to.

„Dobře. Ale jestli se něco stane… cokoli… Odcházíme!“ výhružně jsem si měřila Renesmee i Emily. „A tatínkovi a ostatním ani slovo!“ Horlivě přikyvoval a zase se ke mně natáhl. Přitiskla jsem ho k sobě. „Snad to dobře dopadne.“

...

„Bello, takhle to dál nejde. Proč ses mi neozvala? Jsi tak sobecká a nezodpovědná nebo se ti po mě ani trochu nestýská?“

„Stýská se mi a moc. Jen to teď nešlo. Měli jsme hodně práce. Musela jsem uklidit dům a vybalit…“ Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všude byl stejný nepořádek jako při našem příjezdu. Maličko jsem se začervenala.

„Víš, že neumíš lhát. Ani po telefonu ti to moc nejde. Tak mi buď řekneš, co se děje doopravdy a nebo ihned vyrážím za vámi.“ Jen to ne!

„Nic se neděje opravdu.“

„Dobře, vyrážím…“

„Ne, počkej. Tak dobře…“

…

„Cože?! Bello tohle jsi mi tajila? Víš vůbec, jak moc jsou nebezpeční? Jedu si pro vás.“

„Ne to nejde. Nemůžu odejít. Jake nemůže.“

„Kašlu jim na ten jejich otisk. Chci tě mít v bezpečí!“

„Ale Jakob nechce. Chce být s ní. Je s ní šťastný. Nemůžu ho opustit. A oni pro nás nepředstavují žádné nebezpečí.“ Ne. Oni ne. Ale zmiňovat se o těch pár upírech, kteří se tu ještě potulují, raději nebudu. „Prosím,“ zašeptala jsem ještě.

„Proboha Bello. Ty mi dáváš. Tak dobře, ale chci něco na oplátku…“

„Cokoli!“ vyhrkla jsem neuváženě. Ale co by tak mohl chtít. Vždyť je daleko a…

„To jsem chtěl slyšet. Takže zaprvé, chci, abys mi pokaždé zvedla telefon…“

„Ale co když nebudu zrovna moct? Nebo ho nebudu moct najít…“

„Nepřerušuj mě. Pokaždé mi ho zvedneš nebo do 5 minut zavoláš zpět.“

„Ale…“

„Isabello!“ Joj, tak to je vážné. „Jednou nezvedneš nebo nezavoláš a jedu za tebou. Za druhé, budeš na sebe dávat pozor a kdyby se náhodou něco stalo tak…“

„Co by se mělo dít?“ skočila jsem mu opět do řeči.

„Ty tu pusu nezavřeš co?“ zasmál se mi do telefonu. „Ale vážně Bell, tohle není legrace!“ pohrozil mi. „Slib mi, že na sebe budeš dávat pozor. Velký pozor, ano?“

„Dobře, slibuju,“ otráveně jsem prohlásila. „Čestný skautský. To je všechno? To se dá splnit.“

„Ne, to ještě není všechno. To bys to měla moc jednoduché. Taky doufám, že se někdy ozveš sama, že se ti bude stýskat…“ Zastyděla jsem se. Ani jednou jsem mu sama nezavolala. Neměla jsem čas na stýskání ale teď jsem si uvědomila, jak moc bych ho chtěla zase vidět. Políbit a…

„Já vím. Moc se mi stýská. Věř mi.“

„Věřím ti. Ale mě mnohem víc.“

„O tom se nebudeme dohadovat. Takže slibuju vše.“

„No počkej, Bell. Ještě jednu věc… Moc bych tě chtěl vidět. Poslední podmínkou je, že mi věnuješ jen alespoň malý polibek. Jen jeden. Prosím. To přeci nikomu neublíží.“

„To není moc dobrý nápad Edwarde. Můžou tě sem vystopovat, budou vědět, že jsi tu byl.“ To, že by viděl moje obrovské modřiny na polovině těla a dokonce i obličeji, po mém střetu s Paulem raději říkat nebudu a ani nemusí vědět, že se tu okolo potlouká pár upírů, jejichž strava rozhodně není k nalezení v medvědím brlohu.

„Dám si pozor. Opravdu. Moc bych tě chtěl zase vidět. Ty mě ne?“ Ou, rána pod pás.

„Samozřejmě, že ano. Ty blázínku. Moc bych si to přála ale…“

„Super. Takže zítra. Sejdeme se u vodopádů z druhé strany Forks. Kompromis ne?“

Nedokázala jsem odolat. „Dobře. V kolik?“

…

Nedokázala jsem se cítit provinile nebo se bát. Strašně moc jsem se těšila na setkání s Edwardem. No vlastně jsem se bála. Jeho reakce na moje modřiny. O tom ostatním se dozvědět nemusí.

„Jakobe, dávej na sebe pozor ano?“ Po sté jsem mu říkala co má a nemá dělat, kam chodit a kam rozhodně ne…

„Nejsem malej mami…“ Jo to není. Připadá mi, jako by se jeho růst naším příjezdem sem ještě zrychlil. „Budu s Ness.“ A to mi taky dělalo starosti. Ne, že bych si myslela, že je Renesmee nějaká úchylná pedofilka, na tu rozhodně nevypadala ale měla jiné nebezpečné stránky.

„Tak dobře. Vrátím se brzy.“

„Nemusíš spěchat Bello. My to tu zvládneme.“ Mrkla na mě Ness. Já toho Jaka, ne zabiju ale odtrhnu mu příděl čokolády. Od té doby, co jsem zrušila zákaz jeho komunikace i s ostatními tady, Ness všechno ví. Všechno jí vyžvaní. Takže samozřejmě i to, kam dnes jdu.

Nijak jsem to už nekomentovala. Jen jsem na ní hodila poslední výhružný pohled a odešla jsem.

Autem jsem dojela kam až nejdál to šlo a dál šla pěšky. Bože, jak vypadám? Nejsem rozcuchaná. Neutíkej Bello, budeš zpocená a… Byla jsem nervózní, jako bychom se měli vidět poprvé. Slyšela jsem zurčení vody. Byla jsem blízko. Prošla jsem nízkým mlázím a rozhrnula křoví, které jako poslední mi bránilo ve výhledu na něj.

Jenže… on tu nebyl. A to jsem měla zpoždění. Zklamaně jsem se pustila do slézání strmého kopečku až dolů k vodě.

„Au, kruci…“ Přehlídla jsem kámen a sjížděla po zadku. No, alespoň je to rychlejší. Jenže špinavější. Celé záda a nohy jsem měla od hlíny a trávy. Zmučeně jsem se zasmála. Ozvěna smíchu se nesla všude okolo. Počkat… ozvěna? Blbost, vždyť…

„Edwarde!“ Nadšeně jsem mu skočila do náručí a pevně ho objala.

„Nestalo se ti nic? Co to máš na obličeji?“

„Nejdřív se mi směješ a teď se staráš?“ naoko jsem se zlobila a pustila se do vybírání trávy ze svých vlasů. Přešla jsem jeho otázku o obličeji, tohle stačí odbýt později.

„Když jsi vypadala tak…“

„Tak co? Směšně? To vím i bez tebe.“ Poodešla jsem dál a dělala, že si ho nevšímám.

„To by chtělo spíš vymýt ne? Tak co to máš s obličejem Bello? Kdo ti ublížil?“ Vypadal dost rozzuřeně. Nevšímej si toho a odveď pozornost...

„Jo? Mám se vrátit až si dám sprchu?“ zasmála jsem se. „To už mě máš dost? Tak brzy?“ vtipkovala jsem a dobírala si ho. „Hele…“ Najednou jsem byla v jeho náručí. „Copak?“

„Nejde ti to Bell. Tak to na mě nehraj.“ Smál se semnou. Prokoukl mě no. „Pro něco jsem si přijel. Pamatuješ?“

„Já ale nic nepřinesla…“ Nevinně jsem na něj vyvalila oči.

„Přinesla jsi sebe.“ Opět se zasmál. „No spíš přivalila…“ Snažila jsem se mu vymanit z náručí ale marně. Tentokrát nebral ohledy na to, co chci. Věděl až moc dobře, že doopravdy netoužím se dostat dál od jeho těla ale naopak, přitulit se mnohem blíž.

„Tak?“

„Tak, splň slib Bell.“

„Slib?“

„Dlužíš mi polibek.“

Omotala jsem mu ruce kolem krku a přitáhla si ho k sobě. „Hm, já dluhy nedělám…“ Kašlala jsem na nějaké hry a prudce si ho k sobě přitáhla. Polibek trval jen pár sekund ale roztřásl mě až do morku kostí. Málem jsem zapomněla, jak je to úžasné. „Ale jen malou, pamatuješ?!“ Prsty jsem přejížděla přes jeho rty a bránila jim tak dalšímu kontaktu s mými.

„Tak teď polibek na přivítanou? A vysvětlení těch modřin se už konečně dočkám?“ Vypadal maličko rozjařeně. Modřiny, díky polibku, v jeho očích maličko vybledly. Ale nevyhnu se tomu, to je jisté. Časem...

„Nejprve bych se měla trošku očistit ne? Nebo ti Alice vynadá, že chodíš domů jako trhan.“ Tentokrát mě nechal postavit se na zem. Ale nepouštěl mě daleko od sebe.

„Kašlu na Alice. Ale možná bych ti mohl pomoci s očistou, co ty na to?“

„No, to by od tebe bylo pěkné. Na záda si totiž nedosáhnu.“

„Hm, to by ale chtělo vyklepat.“ Stáhnul mi z ramen mikinu a rychlým pohybem ji zbavil nečistot. Hodil si ji přes rameno a pokynul rukou… „Kalhoty, madam?“

„Co? Mám se svlékat? Tady?“

„No a jak jinak? Mám snad třepat i s tebou?“ Zněl tak bezelstně. Jo, jen zněl. V očích mu plály ohýnky. Fajn, tuhle hru hraju taky. Když to pomůže...

„Dobře.“ Alespoň, že jsem si vzala pěkné prádlo. Otočila jsem se k němu zády a pomalým pohybem stahovala kalhoty přes boky až dolů. Předklonila jsem se a vystavila mu tak na odiv svoje hýždě v bílých krajkových kalhotkách. Ozval se zvuk ucházejícího papiňáku a já mu přes rameno ohodila kalhoty. „Prosím dočista ano?“

Vyklepal je ale zpět už mi je nepodal.

„Ještě bys měla něco udělat s těmi vlasy?“

„Ty mi je nevyklepeš?“ Stěží jsem udržela vážnou tvář. Pomáhal mi v tom jen fakt, že k němu stále stojím zády.

„Nemyslím, že je to dobrý nápad. Měla bys je spíš vymýt. Voda je teplá.“

„Jak to můžeš vědět? Pro tebe je teplé vše, co nevylezlo z mrazáku.“ Přemýšlela jsem, jestli jsem tohle náhodou nepřehnala. Ale jen se zasmál.

„To máš pravdu. Nechceš to vyzkoušet sama?“ Nahrála jsem mu na smeč.

Stále otočená jsem se vydala ke vzdálenějšímu konci břehu a zkusila teplotu nártem. Vážně byla teplá. O moc teplejší než bych čekala.

Tak to dohrajeme. Chytila jsem okraj trička a jedním pohybem si ho stáhla, rozepnula jsem si pásky bot a snažila se tolik nevnímat jeho přítomnost. Vůbec jsem nevěděla jak se tváří. Neměla jsem odvahu mu pohlédnout do obličeje, bála jsem se, že budu rudá až na zadku a to by v téhle situaci bylo vidět.  Podprsenka a kalhotky letěly vzduchem o chvilku později a  já rychle skočila do vody a ponořila se. Doplavala jsem až k vodopádům a teprve tam se ohlédla na… „Edwarde?“ Vůbec nikde jsem ho neviděla. „Edwarde, to není legrace.“

„Ne, to je naprosto vážná věc Bell…“

pajinka2004

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!