15.04.2013 [14:00], pajinka2004, ze série New lease of life, komentováno 2×, zobrazeno 2118×

Někdo je pryč a někdo přišel :-)

Loučení a vítání

„Sbohem Bello, doufám, že se brzy zase uvidíme,“ objímala mě Rose. Nestihly jsme se ani pořádně poznat.

„Bello…“ Esme, doufala jsem, že v ní naleznu svou matku. I když ne pravou, ale byla by jí skvěle zastoupila. Objala mě a nechtěla pustit.

„No tak Esme, vždyť se neloučíme na vždycky.“ Jemně jsem se jí vymanila z objetí a pohladila ji po tváři. Nevěděla jsem jestli budou moje slova pravdivá ale doufat snad můžeme.

Loučení bylo bolestivé a smutné. I když to nebyli lidé, já je tak brala. Byli součástí mého života a patřili do něj. Už navždy. Chtěla jsem se rozlučit co nejrychleji a odjet. Nechci aby mě viděli plakat. Pláč znamená smutný konec ale to já nechci.

„Alice?“ Stála ke mně zády a Jasper ji držel kolem pasu a hladil ve vlasech. „Mám tě moc ráda.“ Přilítla ke mně a drtila mě v náručí, stejně jako předtím Irina, Kate, Tanya, Carmen, Carlisle, Emmet i Eleazar. Jasper mě objal jen lehce, stále pro něj bylo těžké odolávat lidské krvi. Neměla jsem mu to za zlé.

„Nemohl bych tě alespoň odvézt? Stihnul bych se vrátit…“ Prosil mě už před autem Edward. Všichni stáli na verandě a vyprovázeli mě dál alespoň pohledy.

„Nedělej to ještě těžší než to je. Omílali jsme to už tolikrát.“ Pohladila jsem ho po tváři a on ji zachytil a držel jí abych ji nemohla spustit.

„Dobře. Ale zavolej hned jak dorazíš.“ Dostala jsem přesné instrukce kolikrát se hlásit, spoustu kreditních karet a taky peněz, které nebudu schopná nikdy utratit. „Miluji tě, Bello.“ To bylo poprvé co mi to řekl. Jak krásně to znělo.

„Miluji tě, Edwarde.“

„Já tě nikam nepustím samotnou.“ Rozhodným hlasem prohlásil a přitiskl si mě k sobě.

„Musím sama.“ Vyprostila jsem se mu. Jistě by to nešlo tak snadno ale on se vždycky podřídil mému přání. „Brzy naschle.“ Políbila jsem ho něžně na rty a rychle utekla do auta. Zůstal tam stát. Díval se za mým autem dokud jsem nezmizela v zatáčce.

„Opět sami Jakeu.“ Povzdechla jsem si. Zadržovala jsem slzy jak jen to šlo. Musím se teď soustředit.

Položil svou ručičku na tu mojí na řadící páce a sledoval mě těma svýma zelenýma kukadlama a nic neříkal. Chápal mě, chápal moje pocity. Byly tolik podobné těm jeho. „Já vím, taky se mi bude stýskat, už teď se mi stýská.“

Vyrazili jsme brzy ráno a tak jsme na místě byli dost rychle. Právě svítalo, když jsem autem projížděla cestou, kterou už tak dlouho nikdo nejel. Byla zarostlá a sotva viditelná.

„Náš nový domov. Snad ne na dlouho,“ zamumlala jsem si pro sebe. Jakob spal celou cestu. Je to takový jeho způsob zvládání stresu. Prostě to zaspí.

Zajela jsem až před vchod a zhasla motor. Nechtělo se mi ven. Hlavu jsem si položila na ruce na volantu a zavřela oči…

„Halo, slečno!?“ Otravné klepání na sklo.

„Je jí něco?“

„Vypadá, že jen spí… Slečno?!“ Otráveně jsem zvedla hlavu a mžourala do denního světla. Slunce bylo vysoko na obloze. Musela jsem vytuhnout na pěkných pár hodin.

Otočila jsem hlavu vpravo a zkontrolovala Jakea. Už nespal, hrál si s klíčky od auta.

„Jiné už nemám Jakobe, tak ne abys je zničil.“ Podal mi klíče zpět a já se vrátila k důvodu mého probuzení.

„Slečno, jste v pořádku? Co tady děláte?“ Vykoukla jsem ven a zaostřila na polonahého kluka stojícího vedle auta. Ne, byli tři… nebo víc?! Otevřela jsem dveře a vystoupila z auta. Maličko jsem klopýtla na vratkých rozespalých nohách ale on mě pohotově zachytil. Byla jsem polomrtvá únavou a hladová.

„Je mi dobře, díky.“ Postavila jsem se sama a opřela se o kapotu.

„Co tady děláte?“

„Nemusíš mi vykat.“ Vychrchlala jsem ze sebe a podívala se mu do tváře. Vypadal, že nebude o moc starší než já a navíc jsem neměla na nějaké zdvořilosti náladu. „Na to bych se měla zeptat spíš já. Tohle je soukromý pozemek.“ Nevypadal, že se mu chce odpovídat ale přistoupil ke mně jiný kluk, spíš muž, který se ujal slova.

„Šli jsme kolem a viděli zaparkované auto. Chtěli jsme se jen podívat jestli jsi v pořádku.“ A vida, tenhle jede rovnou na tykačku. Poučený.

„Hm, tak jsem. Můžete jít, díky.“ Vystrnadila jsem je z pozemku a obešla auto, abych vyndala Jakea ze sedačky.

„Nechceš s něčím pomoci?“

„Ne, díky. Poradím si sama.“ Bezva, kdyby mě zrovna v ten okamžik nezradily ty proradné končetiny.

„To vidím,“ zasmál se mi do obličeje a už mě nesl ke dveřím.

„Jakob!“ zasténala jsem jen a potom se propadla do temnot spánku.

„Bello? Bello?!“ Čí je ten krásný hlas?

„Tady jsem.“ Snažila jsem se zavolat, ale z mého hrdla nevyšla jediná hláska.

„Bello, co ti je?“ Můj anděl! Hladil mě po tváři a vypadal tak vyděšeně.

Chtěla jsem mu říct, že mi nic není ale nemohla jsem ze sebe stále vydat ani hlásku.

Dívala jsem se na něj ale nějaký pohyb za jeho zády upoutal mou pozornost.

Utíkej Edwarde, musíš utéct…

„Mami, mamíí… Vstávej už!“

„Jakeu?“ V tom se mi všechno vybavilo, už jsem nesnila ale… „Ježiši Jakeu, jsi v pořádku? Co se stalo?“

„Nic, jen jsi dlouho spinkala a já už ti chtěl něco povědět.“

„Ano? A co?“ Ptala jsem se obezřetně. Ty jsi teda matka Bell. Spíš si tady a necháš ho tu samotného.

„Jen, že půjdu s Ness ven a budeme si hrát s tetou Emily na pláži.“

„Jak s Ness a kdo je teta Emily?“

„No Renesmee přeci. Moje kamarádka.“ Od kdy má kamarádky a kde se tu vzala. To je snad zlý sen. Promnula jsem si oči jestli ještě nespím.

„Ahoj Bello. Máš velmi chytrého syna.“ Zírala jsem na krásnou tmavovlasou ženu jejíž tvář hyzdila dluhá jizva a nerozuměla už vůbec ničemu. „Ach, promiň. Dlouho jsi spala. Přišli pro mě kluci z rezervace a s sebou přivedli tohohle prcka, jsem Emily. Pohlídala jsem ti ho když jsi odpočívala. Je to velmi chytrý chlapec… a velmi zvláštní.“ Snažila jsem se na ni nezírat a raději jsem sklopila hlavu.

„Ehm, moc děkuji. Ale myslím, že už to zvládnu sama.“ Zamračila jsem se na Jakoba. „Jakeu, pojď sem, ano.“ Přihopsal ke mně a skočil vedle mě do postele.

„No, myslím, že se velmi brzy zase uvidíme. Tak zatím ahoj, Bello.“ Otočila se a zmizela ve dveřích.

„Jakeu? O čem jsme mluvili? Že nesmíš nikomu cizímu ukazovat co umíš.“

„Já to nikomu neukázal. Jen jsme si hráli.“

„Tak potom tedy…“ Proč jí přijde tak zvláštní. Nemůže přeci jen tak poznat, že je Jakob zvláštní. Za tak malou chvíli. Jake se přeci umí velice dobře ovládat. Nemohla… nebo…

Já už nic nechápu. Proč není všechno tak, jak má být?!

„Mami? Můžu jít tedy ven za Nessí? Ona na mě čeká.“ Prosil mě ten andílek.

„No, nevím. Raději dnes ne. Kolik je vůbec hodin…“ Vstala jsem a šla se podívat na mobil. Pět odpoledne?? No to teda. „Edward bude vyvádět.“ No jistě skoro dvacet zmeškaných hovorů. A sms. Přečetla jsem nejprve tu poslední.

Bello! Jestli se do deseti minut neozveš, vyrážím za tebou!

No, tak to mám ještě dvě minuty. Hned jsem začala vytáčet…

„Bello! Konečně! Už sedám do auta, budu tam za pár hodin…“

„Ne, počkej, nevyšiluj. Nic se neděje…“

„Neděje? Vždyť se ti snažím celý den dovolat a…“

Přerušila jsem ho raději hned na začátku. „Víš co, zpomal, uklidni se. Nádech, výdech… Všechno je v pořádku. Jen jsem byla unavená a usnula jsem. Před malou chvílí jsem se probrala.“

„A co Jake?“ Polila mě vlna studu.

„Spinkal tu se mnou. Je hodný.“ Musela jsem lhát. Přeci mu neřeknu, že vůbec nevím, kde celou dobu byl a že se o něj staral někdo, koho jsem v životě neviděla.

„Dobře. Ale už to víckrát nedělej, ano?“

„Ano. Omlouvám se.“

„Měl jsem hrozný strach.“

„Umím se o sebe postarat.“ Zněla jsem teď maličko naštvaně.

„Nebuď jak malá Bello. To přece vím.“

„Nejsem jak malá. Víš co, musím už jít. Mám hlad.“ Nechtěla jsem ho takhle odbýt ale hladová nejsem zrovna příjemná.

„Hlavně zase brzy zavolej. Stýská se mi.“

„Zavolám. Ahoj.“ Zaklapla jsem telefon a odhodila ho na postel.

„Mám taky hlad.“ Jo tak to je mi jasné. Ale tohle nebude zrovna jednoduché. Nepomyslela jsem na to, že Jake normálně nejedl, pokud nepočítám čokoládu a zmrzlinu. Doufala jsem, že ho nikdy neuvidím jak loví a chová se jako… Upír.

„Já vím broučku. Nějak to vymyslíme ano?“ Šla jsem do auta a vynosila všechny naše věci. Z jedné tašky jsem vyndala jídlo a naskládala ho do lednice a spíže. Nebyl čas na nějaké kuchtění, musela jsem se postarat o Jakea. Vzala jsem si jen obložený chléb a šla za ním. Seděl sklesle před televizí a sledoval nějaký film. Spíše měl televizi jen jako kulisu.

„Tak. Jak to uděláme, hm?“ Tohle měl na starosti El a ne já.

„Vyrazíme kousek do lesa a já prostě budu dělat to, co vždycky.“

„No, to zní jednoduše.“ Jo zní, ale bude? „Tak jdeme.“

Vyšli jsme před chatu a zalezli do lesa za ní. Nešli jsme daleko. Jake ucítil svou kořist. Nechtěla jsem na to tak myslet.

„Tak, já tu raději počkám ano? Ale buď opatrný a vrať se brzy.“

„Neboj. Mám to zmáknutý.“ Tyhle výrazy ho musel učit Emmet, jinde by to nepochytil. Bral to jako zábavu a Jakeovi se ten způsob moc líbil. Byl už tak veliký.

„Ahoj Bello.“ Nadskočila jsem úlekem a otočila se za hlasem.

„Ehm, ahoj. My se známe?“ Civěla jsem na polonahého mladíka. No nevypadal špatně. Ale to tady všichni chodí takhle? Musí to tolik vystavovat na odiv? Jsou snad úchylní nebo co?

„Osobně ještě ne. Ale Jake nám toho o tobě dost vyprávěl. Poměrně chytrý na někoho tak malého že? Kolik mu vlastně je?“

„Je mu pět let. Promiň ale byla bych ráda, kdyby jste nás nechali na pokoji.“

„To tak úplně nepůjde. Jste na našem území. A kdepak ho vlastně máš?“

„Co je ti po tom? A není to žádné vaše území, tohle je můj pozemek a moje chata.“

„To ano, ale tady jsme v trochu jiné situaci že?“

„V jaké jiné situaci? Copak pro vás neplatí zákony jako pro ostatní? Vytváříte si tu nějaké svoje?“

„Dalo by se to tak říci. My jsme totiž…“

„Paule!“ Kolik jich tu je? To se tady scházejí na nějaké seance? „Ahoj Bello, odpočatá?“

„Ano, celkem ano.“

„Chtěli jsme vás pozvat na takový menší táborák k nám. Je to taková tradiční schůze. Rádi bychom se s vámi lépe poznali.“

„Nevím…“

„A, ahoj Jakobe!“ Objevil se v té nejméně vhodné situaci. Ale nakonec dobře. Mohli jít dál jeho směrem a vidět ho. „Zrovna jsme tady maminku zvali k nám na táborák.“ Tak to byla podpásovka.

„Bezva! Bude tam i Ness?“

„Samozřejmě, že bude. Těší se na tebe.“ Já ho něčím asi praštím. „Tak se budeme těšit. Jdeme jen pro nějaké dřevo a začínáme. Přijďte klidně hned.“

V duchu jsem zuřila. Já musím mít prostě pořád smůlu.

„Tak pojď jdeme. Vím kde to je.“

„A nechceš si raději odpočinout?“ Marná snaha, to jsem věděla hned.

„Ne, nechci. Tak už pojď!“ Poslušně jsem za ním cupitala a nechala se jím vést. Nebylo to daleko, prošli jsme jen kus lesa a přešli lávku přes řeku a otevřel se nám výhled na moře. Páni, tady jsem snad ještě nikdy nebyla.

Byla to malá zátoka s táborákem uprostřed. Všude bylo plno naplaveného dříví, které bylo bílé jako sníh.

„Hele kdo to přišel…“

„Ahoj, Emily.“ Podala jsem jí ruku a rozpačitě se zadívala do země. Byla svědkem mého mateřského zklamání.

„Ahoj. Jsem ráda, že jste přišli.“

„Hm.“ Jakob už byl dávno pryč a sledoval pohlednou dívku, která připravovala maso na gril. Emily si všimla mého pohledu.

„To je Renesmee, naše dcera.“ Cože? Tohle je ona? Čekala jsem nějakou malou holčičku. Jakob o ní pořád básnil jako o kamarádce a ne jako o dívce na hlídání. „Padli si do oka. Jakob ji má rád a ona si s ním vydrží hrát celou věčnost. Nechtějí se od sebe hnout.“

„No, to je super. Vlastně bychom asi už měli jít. Jakob by se měl umýt a jít spinkat. Je ještě malý.“

„Ne. Nechoďte. Za chvíli přijdou ostatní a budou se vyprávět legendy. Jake si může když tak později lehnout u nás, když bude unavený. No tak.“

„Hele mami, Ness umí bezvadně házet žabky.“ Stavil se jen na skok a zase běžel zpátky k moři. Sledovala jsem ho se strachem v očích.

„Není se čeho bát. Všechno se nějak zvládne uvidíš.“ Proč mám pocit, že mluví dvojsmyslně.

„Jo, zvládneme to.“

Pomalu se pláž začala plnit. Byla tu spousta lidí. Převážně muži. Všichni stejně oblečení. Jen krátké kalhoty a boty. Nezdá se mi, že by bylo až takové teplo. Bylo tu i pár dívek. Stačila jsem pochytit jména Sue, Leah, Sam, Paul, Seth a další a další. Ale jména mi už splývala.

Začalo se pomalu stmívat a všichni se seskupili okolo obrovského ohniště, kde už bylo připraveno dřevo. Jeden ze starších oheň zapálil a já oněměla úžasem. Byl modrý. Bylo to něco neuvěřitelného.

„Už jsi to někdy viděla? Je to nádherné že?“ Emily se ode mě nehnula skoro na krok.

„Je to paráda.“

Potom ten samý muž, který zapaloval oheň, požádal o klid a všichni naráz ztichli.

„Teď pozorně poslouchej Bello. Je to moc důležité!“

pajinka2004

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1)  Jalle (15.04.2013 16:25)

na Bellinom mieste by som si myslela, že tím indiánom šibe

1