08.04.2012 [16:45], Carlie, ze série Neodcházej..., komentováno 15×, zobrazeno 2732×

Bella

Probudily mě cizí hlasy a čísi ruce, které se mi pokoušely stáhnout vodou ztěžklý svetr. Začala jsem se bránit. Neznámý baryton se tiše zasmál. Asi jsem vypadala hloupě, spánkem omámenýma rukama jsem kolem sebe mávala, jako bych odháněla mouchu.
Až rty, které zašeptaly blízko u mého ucha, o které se – možná jen omylem – zlehka otřely, mě uklidnily.
„Musíš jít do suchého,“ promlouval ke mně Edward.
To mě probralo a okamžitě jsem očima skenovala, kde jsme se ocitli.
Povzdechla jsem, když jsem pochopila, že srub patří horské službě a ta má bohužel úřední hodiny. Srub nebyl opuštěný, jak zadoufal můj romantický koutek srdce.
Právě naopak, okupovali ho hned tři chlapi, kteří se však nyní taktně vzdálili do vedlejší místnosti.

 

Edward se na mě usmál a podal mi čisté oblečení s logem horské služby. On už v něčem podobném navlečený byl. Odložil svou koženou bundu a teď tu přede mnou stál, na sobě šedé tepláky, černé tričko a nenucený výraz. Batman v civilu, pousmála jsem se.
Teď mě nechal o samotě i on a vedle řešil, jak se dostaneme do našeho hotelu. Byl tady kousek, jak se jen jmenoval, teď mu to vypadlo... Mrzelo mě, že jsem přišla o historku, proč jsme si zašli „zaplavat“, kterou si pro ně jistě musel vymyslet, ale blažilo mě pomyšlení, že mě neopouští. Tedy zatím… Kdo ví, třeba mě odloží do nějakého zařízení. Představte si, ona si myslí, že existují upíři. A dokonce je přesvědčena, že já jsem jeden z nich. Rozumíte jistě, že mi tím pěkně pije krev…

 

Vešla jsem rozpačitě do pokoje za nimi. Ukázalo se, že jde o dispečink.
Edward ke mně okamžitě zvedl pohled a vztáhl dlaň. Nechápavě jsem na ni zůstala hledět, až si odkašlal a při neustávající konverzaci se záchranáři si pro mě došel. Sevřel mou ruku ve své a palcem pohladil hřbet mé dlaně.
„Máme domluvený odvoz na hotel, Tanyo,“ zavrkal na mě.
Co prosím? Kdo že? Měla jsem nutkání se otočit, na koho to mluví. Chápala jsem, že z důvodu bezpečnosti neuváděl naše pravá jména, ale to ho proboha nenapadlo žádné jiné?
Jako by si to uvědomoval, omluvně políbil kloubky mých prstů.
Zatajila jsem dech. Jasně, kdokoliv, pro tebe třeba Victorie... Jenže pak jsem si uvědomila, že mě jen sprostě omamuje a to už moje oči opět metaly blesky. Stejně si to vypiješ!

 

Nenechal se rozhodit a dál držel můj pohled v zajetí svého - až teď jsem si všimla, že jeho oči kryjí kontaktní čočky, to je nosí po kapsách v KPZce? Cvrlikal: „To se nám ty líbánky moc nevyvedly, viď? Turistika byl vážně hloupý nápad.“
Líbánky? My dva? Jen silou vůle jsem udržela bradu přicvaklou k horní čelisti.
Střelila jsem pohledem po ostatních mužích v místnosti a došlo mi to. To pro ně hraje tohle divadlo. U srdce mě bodlo, když jsem si uvědomila, že i ten vztah, co tu demonstruje, je jen hereckým představením.
Pořád se na mě díval a jako by mě k něčemu pobízel. Konečně se mé neuronové spoje seply. Aha, historka se ještě nekonala.
Přeslazeně jsem se na něj usmála: „Jistě, drahoušku, vždyť víš, jak jsem nemotorná. Přelézat po kamenech, to mohlo napadnout jen mě.“
„Příště si dejte pozor, paninko, řeka je tady zrádná,“ promlouval mi bodře do duše záchranář s mohutným plnovousem.
Nejen řeka . Vyprostila jsem svou ruku z dlaně mého „manžela“. Uraženě jsem sklopila hlavu a raději předstírala, že zkoumám, jak moc výrobce lhal o vodotěsnosti mého mobilu. Lhal. Hm, kdo tady ne…

 

Edward se nejistě zazubil na záchranáře, kteří mu úsměv opětovali s vědoucími soucitnými pohledy, měli nejspíš vlastní zkušenosti s naštvanou ženou. Jenže nevěděli, že u nás dvou je to o něčem jiném. Ty zabedněnej upíre, je tak nepochopitelné, že nechci žádné dětské hry na „jako“? Nechci si hrát na to, že jsme pár. Copak nevidíš, jak mě tím trápíš? To je jako zamávat hladovému před očima dortem, a pak mu říct, že je to jen atrapa.
Šel sbalit naše oblečení do zapůjčené tašky a já mu pomáhala tím, že jsem to svoje po něm rozčileně mrskla. Cizím mužům jsem stiskla na rozloučenou a jako dík ruku, tomu svému jsem ale nevěnovala ani pohled. Jeden ze službu konajících záchranářů nás odvezl v džípu až před hotel.
Edward mi nabídl dlaň, aby mi pomohl vystoupit, dělala jsem ale, že jsem si jí nevšimla.
Zapsal nás na recepci a já byla rozžhavená doběla vztekem, takže jsem nepátrala, bylo mi úplně volné, jaké příjmení nám vlastně vymyslel. Pro mě za mě ať jsou to třeba pán a paní Volturiovi.
Jenže… rozžhavená jsem byla i z pohledu na Edwarda samotného. I když jsem věděla, že to celé je jen iluze, stejně jsem si ty jeho hřejivé pohledy potajmu užívala. A jeho dosud lehce mokré vlasy byly tak rajcovní…

 

Otevřel dveře našeho pokoje a nechal mě vejít jako první.
„Půjdu se poohlédnout po prádelně, ať můžeme to půjčené oblečení brzy vrátit. A zavolám Jazzovi, aby pro tebe přijel,“ vrátil se Edward až příliš snadno k věcnému tónu.
Nevěřícně jsem na něj vytřeštila oči.
„Jdeš se mnou pro jídlo nebo ti mám něco přinést?“ tvářil se dál, jako by mezi námi šlo jen o obchodní transakci. Žádná zbytečná slova, žádné city.
Dosedla jsem na postel a jen trhla rameny.
Přešlápl, ale když pochopil, že ničeho víc se ode mě nedočká, potichu opustil místnost.
Když se za ním zavřely dveře, spěchala jsem do koupelny, abych v hluku sprchy skryla své vzlyky.
Měla jsem pravdu, celé to byl jen velký tyjátr, ochotnické divadlo. Součást jeho inkognito zastírací strategie.
Edward si už zase udržoval chladný odstup. Sotva jsme překročili práh pokoje, stáhl ruku z mých ramen a ve stejnou chvíli, kdy jsem přestala být „Tanyou“, jsem ztratila i nárok pobývat v jeho osobním prostoru. Už žádné doteky, už žádná láskyplná slůvka.

 

Dnes se toho událo příliš mnoho, abych to ustála v plném duševním zdraví. Zejména tuhle poslední kapku, to, jak si pohrával s mými city, a jeho se to snad vůbec nedotklo. V jediné vteřině přešel zase do „upírského“ módu.
Moje mysl teď byla co do obsahu rozumu jen poloprázdná… nebo poloplná? Tak zoufale jsem toužila po jeho lásce. Jenže byl jí ještě schopen? Třeba ho ta na železo bohatá výživa příliš změnila, třeba byl místo citů schopen už jen pudového jednání. A i pokud ne, byla jsem zrovna já vhodný objekt jeho lásky? Ztrácela jsem svou víru… Čím déle jsem s ním byla, tím jsem o něm paradoxněji věděla méně. Byla jsem nejistější a nejistější.
Voda – tahle její mírumilovná verze příjemné teploty – mě ale alespoň pro tuto chvíli dokázala oživit a znovu nakopnout. Smyla jsem své iracionální, dost možná že i hormony vyvolané, chmury a do pokoje vešla opět s hlavou hrdě vztyčenou. Na co jsem si ale hrála? Pravdou bylo, že jsem v sobě dokázala najít jen tolik síly, abych důstojně došla k posteli.

 

Stočila jsem se na peřinách do klubíčka a koukala do zdi před sebou. A čekala jsem… a přitom nevěděla, jestli mám na koho čekat.
„Budeš tu mít dost pohodlí?“ ozvalo se najednou za mnou.
Honem jsem zavřela oči, aby jejich výraz neprozradil bolest, kterou jsem prožívala.
„Sehnal jsem ti něco k jídlu,“ pokračoval a obcházel lůžko.
Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale dál jsem předstírala spánek. „Aspoň oni tvrdí, že je to jídlo,“ pokusil se o vtip.
To mě trochu obměkčilo, ale ani jsem se nepohnula.
Naklonil se nade mnou a na tváři mě polechtal jeho dech. „Bello, prosím, mluv se mnou. Já vím, že nespíš,“ zašeptal. „A mám pro tebe to kafe,“ nasadil lehčí tón.
Já už to nevydržela a pohlédla jsem na něj: „Díky.“

 

Pak jsem se projevila jako správná hysterka. Naléhavě jsem ho chytila za ruku a jako ta největší ubožačka žebrala: „Vrať se se mnou domů.“
Věnoval mi bolestný pohled. Vymanil se mi a odstoupil k oknu, u kterého zůstal stát. Zády ke mně.
„Já nemůžu,“ zašeptal nakonec.
„Nemůžeš, nebo nechceš?“ ujelo mi a zakroutila jsem hlavou.
„Bello, je to složité,“ otočil se ke mně.
Povolala jsem do zbraně zbytky své statečnosti a s patřičně ironickým výrazem přikývla: „Aha.“
Věnoval mi pátravý, starostlivý pohled. Ale já se tvářila, že mám plné ruce práce s foukáním na hladinu horkého nápoje. Kelímek mi příjemně ohříval ruce a já opět dokázala zvednout oči a už to neodkládat. Požádat o ortel: „Co teď? Vrátíš se do New Yorku?“
Překvapením pootevřel rty, jako by chtěl říct, že na to ani nepomyslel, ale pak si uvědomil, že nemá cenu lhát, a ústa zase zavřel. Strnule dosedl na křeslo vedle postele. „Bello, já musím…“
„Kdy odjedeš?“ přerušila jsem ho tvrdým tónem. Neměla jsem sílu na jeho výmluvy.

 

„Nechtěl jsem ti ublížit,“ vrátil se ke své ohrané písničce.
„Neublížil. Zachránils mi život,“ pokrčila jsem rádoby nedbale rameny.
Jeho ruce ukázaly, proč je jeho rozcuch vždy řádně věrný svému názvu, a on zaúpěl: „Víš, že to jsem nemyslel.“
„Promiň, no. Takže, pokud je to všechno, měla bych zavolat tátovi, omluv mě,“ vstala jsem a protáhla se kolem něj.
Chytil mě za ruku a zavrčel: „Co po mě vlastně chceš, Bello?“
Stiskla jsem víčka, zhluboka se nadechla, a pak mu pohlédla zpříma do očí: „Ale o tom to není, Edwarde. Co chceš ty?“
Jeho pohled se vpíjel do mého.
Zoufale jsem ho v myšlenkách ponoukala, aby něco řekl. Stačilo by slovo a já bych mu vletěla do náruče, padla k nohám... Ale on jen sklopil zrak a uvolnil sevření kolem mé paže.
Skousla jsem si ret, abych zabránila třasu své brady, a spěchala k telefonu na chodbě.

 

Mezi dveřmi mi to ale přeci jen nedalo. Nedokázala jsem to jen tak nechat být. Nechat být jeho. Vydat ho sobě samému napospas… Napospas jeho soukromému boji na hraně zákona, jeho ušlechtilému sebeobětování, na které mu rodina kašle…
„Edwarde, každý má právo na štěstí. Dokonce i ty, i když tomu nevěříš,“ zašeptala jsem.
Jeho úsměv připomínal karikaturu, když rozhodně zavrtěl hlavou: „Ne, pokud mé štěstí znamená cizí neštěstí.“
„Ale tak to přeci není,“ namítla jsem.
„Ne, Bello, já už se rozhodl,“ nenechal mě domluvit. „Nic nevíš, já… Navíc… je tu pro mě pořád dost práce,“ přeskočil honem na jiné téma.
Jako by někdo přeladil termostat v místnosti na „Grónsko“.
„Věř mi, že nechceš znát někoho, jako jsem já,“ pronesl tak potichu, že jsem si nebyla jistá, jestli to vůbec bylo určeno mým uším.
S rukou na klice jsem strnula. Mezi nás se vkradlo tíživé ticho.
„Všichni doma tě mají rádi. Bezpodmínečně. Aspoň to si prosím pamatuj,“ špitla jsem ještě zlomeně a tím „doma“ myslela celou jeho rodinu, kam jsem počítala i sebe, vyslovit jsem to však nedokázala.
Zavírala jsem honem dveře a pro slzy neviděla na cestu. Kde, že mají ten zatracený hotelový telefon?

-

Když jsem se vrátila, Edward už v pokoji nebyl. Jen vítr si pohrával se záclonou, protože okno zůstalo pootevřené.
Večer jsem si pak v místních zprávách vyslechla, že bylo odcizeno bílé Volvo. Aspoň, že značce aut dokážeš být věrný, Edwarde.
Pozdravuj New York. A… sbohem.

 

Něco ve mně s každým tvým dalším odchodem umírá, den po dni ztrácím svoje srdce. Stává se křehčím a křehčím, kdykoliv ho na moment stiskneš ve svých dlaních. A jednou z něj zbude jenom prach… Víš, měl by ses vrátit, dokud mi ještě nějaké zbývá. Dokud tě dokážu milovat… dokud ještě máme nějakou naději…

-

Edward

Svůj „byznys“ v New Yorku jsem vyřídil rychle. Ani jednou však už tesáky – obchodní značka mého živočišného druhu – neokusily hrdlo mého protivníka. Prozatím jsem si nedovolil žádnou jinou krev než krev býložravce. Vegetariány jsem mezi ně asi nemohl počítat, nehledě na to, že zjišťovat, který člen Cortésovy bandy ujíždí na této stravě, jen proto, abych ho mohl povečeřet, nebylo zrovna etické.
Krev masožravců, nejlépe pak pum, byla nejchutnější náhražkou. Jenže byla také až příliš blízko krvi lidské a na tu jsem hodlal zapomenout.
Už nikdy pro mě neměla existovat. Jako by se tím snad dalo smazat všechno to zvěrstvo, které jsem spáchal… Jak naivní.

 

Z hlavně revolveru se ještě kouřilo, když jsem odklízel „potenciální nebezpečí pro mou Bellu“. Pro mou?
Jak jsem mohl teď, s rukama po lokty zamazanýma krví, myslet na bytost tak nevinnou a ještě si ji přivlastňovat?
S hrůzou jsem si uvědomil, že jsem jako můra přitahován ke světlu, které bude mou záhubou. Protože jestli si opět dovolím být Belle opravdu nablízku, budu její jízdenkou na smrt, zničím její čistou duši - a to nakonec zabije mě.

 

Přesto jsem to však už nedokázal vydržet déle. Vydržet už jen jedinou další vteřinu bez naděje na to, že patříme k sobě.
Rozhodl jsem se.
Zamířit ke světlým zítřkům, i když jsem tušil, že to, co ve skutečnosti prosvětluje budoucnost, to, co mi svítí na cestu, jsou ohně pekelné.

 

Jen, co budou mé oči opět zlaté, jen, co se jí budu moci opět podívat do očí... pokud to vůbec kdy dokážu, najdu ji, najdu ji kdekoliv na světě, abych ji požádal o druhou šanci… O odpuštění ne, na to nemám právo.

-

Uběhlo několik týdnů a moje frustrace rostla. Bylo jistě víc než spravedlivé, že „zpětný chod“, návrat k „normálnímu“ životu byl nekonečně zdlouhavý a bolestný. Někdy jsem měl pocit, že tu šílenou barvu duhovek - vpravdě barvu očí šílence - nikdy nezměním. Ani upíří zrak mi nepomáhal, ve svém zoufalství jsem neměl pocit, že by se barva duhovek změnila byť jen o odstín. Samozřejmě to byl jen pocit.

 

Pak tu byly abstinenční stavy. Někdy mi lidská krev chyběla tak moc, že jsem musel utéct daleko do hor, co nejdál od lidské civilizace. Protože jsem za sebe neručil.

 

A byly tu ještě o dost ničivější absťáky… Tolik mi chyběla její vůně, hebkost jejího hlasu i její kůže…

-

Konečně nastala doba, kdy jsem svou upíří podstatu zase dokázal ovládat, držet ji na uzdě - zamčenou ve své třinácté komnatě.

 

Osud je však neskutečný cynik. V jediné vteřině sfoukl mé nabubřelé ego, mou naivní víru, že teď už bude jen líp.
Stačil mu k tomu jediný šot v televizních novinách.
Prostá senzacechtivá notička o tom, že národ trpí s tebou, Batmane… Tvá sladká Batgirl tragicky zahynula. Pohřeb proběhne jen v úzkém rodinném kruhu v D. C., kde naše donedávna neznámá žila. Drž se, chlape…

 

„Ne, to není možné… Bello, lásko,“ padl jsem na kolena.
Musím ji vidět, ona nemůže být, ona ne… Bože, to mě sis měl vzít… Vzýval jsem nesprávnou mocnost…

-

 

Jasper

„Edwarde, tady!“ sykl jsem, jakmile jsem zahlédl bronzovou kštici svého bratra prodírající se masou lidí východem z letiště. Edward naštěstí reagoval rychle, i když byl překvapený, že mě tu vidí.
Mířil ke mně svižným krokem, ačkoliv jinak byl jeho výraz naprosto bez života, a nápor jeho smutku měl na mě drtivý dopad.
Musím ho odsud dostat co nejdřív…
„Tajné“ federální agenty jsme setřásli snadno.

 

Po hodině jízdy auto poslušně – i když vysoké otáčky zakládaly odbory na protest proti přesčasové práci – zaplulo do garáže pronajatého domu.
„Řekneš mi konečně, o co tu jde?“ zavrčel Edward, ale bylo to vrčení zvířete chyceného do pytláckého oka. Zvířete, které dávno vzdalo boj a už jen čeká na smrt…
Jo, bylo to z mé strany trochu mučení, schovávat před ním myšlenky na to nejpodstatnější téma. Ale účel světí prostředky. Potřeboval tenhle šok, potřeboval si to prožít sám, bez přípravy.
Tak, aby si naplno uvědomil svou lásku a přiznal si ji.

-

Vyšla z pokoje přesně ve chvíli, kdy jsem do chodby nasměroval Edwarda s příkazem, aby se šel po cestě umýt. S Alicí jsme se z domu vzdálili, když se lidské srdce rozběhlo překotněji.

-

Bella

Strnule na mě zíral, jako by zapomněl, jak vypadám, a teď si chtěl každý centimetr oskenovat znovu do paměti.
Pak ke mně vrávoravě přistoupil.
„Bello, Bello, Bello,“ sevřel v dlaních můj obličej, „Bál jsem se, že…“
Zavrtěla jsem hlavou a skryla svou tvář do jeho krku. Křečovitě jsem ho objala a on mě ochotně podepřel. Šeptala jsem: „Já vím. Já vím. A já se o tebe bála celou tu dobu. Od té chvíle, co jsi opustil Forks.“ Nedokázala jsem vyslovit to, co jsem ve skutečnosti měla na jazyku. Od té chvíle, co jsi opustil mě.
„To policajti. Chtěli tě chytit, tak vymysleli tuhle taktiku. Doufali, že přijdeš na můj pohřeb. Nemohli jsme tě najít, nevěděli jsme, jak ti říct, co se doopravdy děje,“ mlela jsem překotně, jak jsem si uvědomovala, jaké to muselo být pro něj.
Prudce mě od sebe odtrhl, ale než jsem se stačila rozkoukat a protestovat, pochopila jsem, že šlo jen o to, aby měl lepší manévrovací prostor. Ještě jednou z jeho rtů zaznělo mé jméno, a pak už se konečně věnovaly bohulibější činnosti. Jeho polibek mi vzal dech i vítr z plachet. Kdyby mě pevně neobjímal, už bych skončila na zemi, ztratila jsem vládu nad svými koleny. Dobyvačně se dožadoval mých úst. Líbal mě vášnivě jako nikdy předtím. A já se ochotně zapojila.

Nezbyl prostor pro žádná slova.

Nezbyl prostor pro žádné myšlenky.

A nakonec nezbyl žádný zbytečný prostor mezi námi dvěma…

 

 

---

Povídky od Carlie

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!