06.11.2010 [17:15], anamor, ze série Nedotýkej se mě! , komentováno 10×, zobrazeno 3653×

Nejde se zbavit toho, co nás trápí, hlavně když to bolí.

 

 

 

8. kapitola – Ples?

„Jedete k nám, víš to?“ zeptal se mě najednou Edward.

„Ne, a popravdě se mi dnes nikam nechce, chtěla bych být chvíli sama,“ povzdechla jsem si.

„Jestli chceš, hodím tě domů. Emmett může nabrat Alice a Jaspera,“ navrhl mi.

„Nechceš se potkat s mým tátou, co?“ zasmála jsem se.

„Tak trochu, jakmile přijedu domů, budu mu to muset vysvětlit. Chceš tedy odvést?“ podíval se na mě a já přikývla. Chtěla jsem být už sama doma.

Na parkovišti už Jeep nestál a tak jsem si v klidu sedla do Volva. Edward se rozjel a během chvilky jsme byli u mě doma.

„Dnes byla zábava, díky za odvoz. Zítra ve škole,“ usmála jsem se na něj a vystoupila ven. Zamávala jsem mu ještě a pak vešla do domu, kde na mě vše padlo.

Zamířila jsem rovnou do koupelny. Shodila jsem ze sebe vše a vlezla si pod tekoucí vodu. Moje tělo se začalo neuvěřitelně třást. Pod náporem slz, bolesti, strachu. Opět se mi jako večer v hlavě objevovaly stejné otázky. Opřela jsem se o studenou zeď a nechala vodu na mě dopadat. Vždy jsem chodila brečet do sprchy, protože přehlušovala můj pláč.

Jenže dnes jsem si byla jistá, že kdyby byli rodiče doma, slyšeli by ho i přes sprchu. Moje tělo se třáslo a nohy mě neudržely a tak jsem se sklouzla do sedu. Už jsem chápala, proč to vše, proč mi moje schopnost vadí víc než dřív. Mohl za to Edward. Chtěla jsem se ho dotknout jako jiní lidi. Chtěla jsem, abychom mohli hrát něco víc než dnes a aby to nebyla jen hra.

Připadala jsem si s ním tak krásně. Úplně a spokojeně. Když si to tak vezmu, díky němu jsem se dnes nasmála víc jak za celý život a to žiju s vtipálkem, jako je Emmett.

Takže to je něco, když se někomu podaří mě rozesmát víc jak jemu. Jenže Edward to vážně dokázal. A já si dnes připadala tak skvěle. Živá. Seděla jsem v té sprše, dokud nezačala téct studená. Pak jsem se zvedla, zabalila do osušky a šla do pokoje. Vzala jsem si na sebe pyžamo a zalezla do postele, kde pokračovalo moje brečení, které mě unavilo, až jsem usnula.

Ráno mě budil až s moc dobrou náladou táta. A tak jsem se vykopala z postele, oblékla se, nasnídala a mohlo se do školy.

U školy už na nás čekali Cullenovi. Edward byl hned u mě, ani nevím, jak se mu to povedlo. Hned mi bylo líp a já zapomněla na včerejšek. Zase jsme spolu měli většinu předmětů a tak jsme chodili všude spolu. Celá škola nemluvila o ničem jiném než o nás dvou. Bylo to docela vtipné.

Na obědě jsme dnes seděli i s ostatními.

„Já se tak těším na tu sobotu,“ začala šťastně Alice a já se na ni nechápavě podívala. Co se mělo dít v sobotu?

„Bello, ty to nevíš?“ zeptala se mě nevěřícně. „V sobotu je ples. A dnes jedeme všichni nakupovat. Jej, to bude skvělé,“ rozplývala se.

„Alice, ale já na žádný ples nejdu,“ vstoupila jsem jí do řeči a ona po mně vrhla vražedný pohled.

„Jdeš a bez řečí.“ Vypadala děsivě a bylo vidět, že je ochotná udělat vše pro to, abych šla.

„Jenže já na plesy nechodím. Nikdo mě nedonutil, ani Emmett s Rose. Takže se to nepovede ani tobě, Alice. Nemám důvod tam jít. Nenávidím takové akce. Nerada nosím šaty a podpatky. Takže máš smůlu.“ Všichni u stolu mlčeli a jen se na nás dívali a čekali, co bude dál.

„ O co, že půjdeš, Isabello?! Nepřej si mě,“ zavrčela na mě. Vedle mě se ozvalo jiné vrčení a to od Edwarda směrem k Alice. Alice se na něj zašklebila a poté se otočila k Rose.

„Rose, je to tvoje dcera, jak to že jsi ji nedonutila nosit podpatky a šaty?“ koukala na ni nevěřícně. Nechtěla jsem to poslouchat. Stejné jako v Denali, že zneuctívám módu a tak dále. Proto jsem se raději bez jediného slova zvedla a zamířila si to na další hodinu. Věděla jsem, že jde Edward za mnou, ale neměla jsem náladu mluvit ani s ním. Prostě jsem se posadila do lavice a koukala se z okna. On seděl tiše vedle mě.

Proč bych tam měla chodit?

Nebaví mě to!

Jen si ublížím nebo někomu jinému.

Z mých myšlenek mě vytrhl až učitel a tak jsem poslouchala výklad. Po hodině jsem se v tichosti přesunula na poslední hodinu. Edward ji měl taky se mnou.

„Bello, co kdybys šla se mnou na ten ples? Uděláš radost mně i Alice,“ zeptal se najednou Edward. Otočila jsem se k němu a nevěřícně se na něj koukala.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ zašeptala jsem k němu.

„Prosím, Bello, přeci mě tam nenecháš jít samotného. Bude to zábava, slibuju,“ koukal na mě se svýma prosícíma očima. Tomuhle pohledu se nadalo odolat a říct ne. To nebylo v mých silách.

„Tak dobře,“ povzdechla jsem si nakonec poraženě.

„Uvidíš, Bello, nebude to tak hrozné,“ pokoušel se mě uklidnit, ale já tomu moc nevěřila. Po skončení hodiny jsme se vydali na parkoviště, kde poskakoval ten malý ďáblík jako čert v krabičce, u auta. Povzdechla jsem si a chtěla si sednou do auta, ale zadržela mě s tím, že jedu s Edwardem a oni s našima. A tak jsem si tedy sedla k Edwardovi do Volva a mohlo se vyrazit na nákupy. Moc se mi na ně nechtělo, ale co jsem mohla dělat.

Docela brzo jsme parkovali před obchodním domem v Seattlu, na to, že to z Forks bylo docela daleko. Alice čapla mámu a už ji táhla dovnitř. Cítila jsem se jako na porážce a pomalu šla za nimi následována kluky. Jenže ti měli nápad se jít podívat na auta. A tak se zdekovali, i Edward. Věděla jsem, že nemá cenu utíkat, Alice by si mě našla a bylo by to ještě horší, pokud to ještě šlo. Moc jsem tomu nevěřila.

Jen co jsem vešla do obchodu se šaty, viděla jsem Alice, jak tam pobíhá a vybírá ty nejlepší šaty. Mně se jich líbilo hodně, ale žádné bych si na sebe nevzala.

Jenže to Alice nezajímalo. Narvala mě do kabinky a donutila vyzkoušet vše, co mi dala. Těch šatů bylo plno. A pak dlouhou dobu diskutovala s mámou, jestli jo, nebo ne. Jediné, co jsem nechápala, bylo, proč jsou všechny šaty do modra. Objevily se jen jednou červené a ty Alice zamítla s tím, že kdyby byly modré, tak by byly super.

Po vyzkoušení asi všech šatů, co tu měli, nakonec vybraly. Mě se neptaly, jestli se mi líbí nebo ne. Ale musím uznat, že se mi nakonec líbily. Byly modré, jak jinak, když jsem si celý den zkoušela jenom modré.

Byly jednoduché, bez ramínek, ve stylu zavinovačky a pevně mě obepínaly. Zadní lem se spouštěl až na zem, ale ten přední končil v polovině lýtek.

http://www.plesovesaty.com/plesove-saty/spolecenske-plesove-saty-NB1425.htm

Alice mi k nim ještě koupila bílé rukavičky a pak slíbila i hezké boty na podpatku. To bude moje smrt. Když si i holky našly šaty a bylo mi záhadnou, proč jim to netrvalo tak dlouho, dorazili kluci. Alice je donutila, aby šli do kabinek, a podávala jim obleky a košile podle našich barev šatů. K Edwardovi se mi ale modrá košile nehodila.

„Alice, dej mu normální košili,“ zaprosila jsem ji.

Chvíli se na mě dívala a pak přikývla. A já byla spokojená. Místo košile měl jen kravatu v barvě mých šatů. Tak všichni měli, co bylo potřeba, a přešlo se na boty.

Měla jsem štěstí, že tam byli i kluci. Alice mě nutila do podpatků a abych se prošla. A jelikož na nich neumím, málem jsem několikrát spadla. Buď mě chytil táta, nebo Edward. Všichni se tomu smáli. A já byla ráda, když Alice konečně našla boty, které mi vybrala. Nebyly na tak vysokém podpatku. Byly stříbrné a jen na pár pásků.

Pak našla boty ostatním a mohlo se na doplňky. Tam mi neštěstí nehrozilo nebezpečí. A tak jsem nakonec nákupy zvládla v pořádku. Jako doplněk mi Alice koupila náušnice a řetízek. Bylo stříbrný, s kamínky. Takový, aby se hodil k šatům.

Venku už se stmívalo, když jsme vyšli ven. Vážně jsme tam byli takovou dobu a já z toho stálého převlíkání byla unavená. Sedla jsem si do Volva, ve kterém bylo několik tašek, a pohodlně se uvelebila. Edward byl potichu a auto předlo jako kočka, takže se ani nedivím, že jsem usnula.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  Jalle (02.08.2012 21:19)

chudák Bell,

škoda, že nevidím šaty

9)  eElis (08.11.2010 20:08)

nádherná kapitolka, jen mi je čím dál víc Belly líto. Nemá to chudák holka lehký.

8)  semiska (07.11.2010 12:30)

An, nádhera, opravdu já ti tleskám. . Konečně někdo, kdo se postaví Alici proti nákupům. Ale je mi jasné, když Edward udělá svůj kukuč, tak nejde jinak než souhlasit. Asi bych mu taky neodolala.
Kapitolka opravdu moc krásná. A nedivím se Bells, že usla, ptž tohle by mě taky pěkně utahalo.

5)  eMuska (06.11.2010 19:01)

Počúvaj, ty z tej poviedky toho ma mňa prenášaš viac, ako je zdravé... Celá sa chvejem túžbou sa niekoho dotknúť, lenože ono to tiež nejde...
A keďže bývam v činžiaku, pod sprchu ísť nemôžem, lebo by ma počuli všetci susedia, nie len naši...
Aaach. A keď Alice dohovárala Belle ohľadom plesu... Bolo jasné, že Edward a jeho OKÚZĽUJÚCI ÚSMEV to zvládnu ľavou zadnou...
Teším sa na ples, Bell má nádherné šaty...

4)  Dennniii (06.11.2010 18:57)

super kapitolka, moc se těším na ples a jak se to bude dál vyvíjet

2)  Carlie (06.11.2010 17:54)

Bellin smutek je přímo hmatatelný a ta rozpolcenost - na jedné straně touha po Edwardovi, na druhé straně obavy ze sblížení , moc se Ti to povedlo A šatičky jsou krásnýýý, hned bych do nich taky šla

1)  Michangela (06.11.2010 17:39)

1