04.10.2011 [18:15], ambra, ze série Navždy je příliš dlouho, komentováno 102×, zobrazeno 6779×

Kapitola XV - Jak se řeknou Vánoce čínsky?

 

 

 

Berunky, loučím se, naposledy veliké díky a když necháte níže pár písmen, budu šťastná. S ♥ vaše ambra

Probouzím se a vidím, že všechno je v pořádku
Poprvé v životě a teď je to tak skvělé
Zpomaluju, rozhlížím se
A jsem tak ohromena
Myslím na ty maličkosti,
Díky kterým je život úžasný
Nic bych na tom neměnila
Tohle je ten nejlepší pocit

tahle nevinnost je úžasná
Doufám, že to tak zůstane
Tahle chvíle je perfektní
Prosím, neodcházej
teď tě potřebuju
A tak to bude vždy
Nedopusť, aby tě to míjelo

Našla jsem velmi bezpečné místo
Bez jediné trhliny
Poprvé v životě a teď je to tak jasné
cítím se klidná, patřím sem, jsem tu tak šťastná
Je to tak silné
A teď budu upřímná
Nic bych na tom neměnila
tohle je ten nejlepší pocit

tahle nevinnost je úžasná
Doufám, že to tak zůstane
Tahle chvíle je perfektní
Prosím, neodcházej
teď tě potřebuju
A budu se toho držet
Nedopusť, aby tě to míjelo

je to stav blaženosti
Myslíš si, že sníš
Je to štěstí, uvnitř toho, co cítíš
je to tak překrásné, rozbrečí tě to
je to tak překrásné, rozbrečí tě to

Tahle nevinnost je úžasná
Rozbrečí tě
Tahle nevinnost je úžasná
prosím, neodcházej

protože já tě teď potřebuju
a tak to bude vždycky
Nedopusť, aby tě to míjelo

tahle nevinnost je úžasná
Doufám, že to tak zůstane
Tahle chvíle je perfektní
teď tě potřebuju
A tak to bude vždycky
A budu se toho držet
Nedopusť, aby tě to míjelo

Společně jsme vyklidili můj starý byt. Teď vlastně jeho byt. Nezabralo to moc času – jedna taška s oblečením, hromádka knížek a stará kytara – ta, díky níž jsem ho nakonec našla.

Edward zavolal Jasperovi. Vymohl si týden a striktně odmítl, že ho bratři vyzvednou doma. Jasper nakonec přistoupil na to, že se všichni sejdeme až na klinice.

Mou radost z toho, že jsme zase spolu a že se Edward rozhodl podstoupit operaci, ale velmi rychle vytěsnily pochyby, které se střídaly se záchvaty paniky. Neustále jsem měla před očima tu část z dopisu, která zmiňovala jeho šance na přežití zákroku. Co když bude osud mocnější, než moje přání? Co když jsem ho svou sobeckou tvrdohlavostí připravila o několik měsíců života?

Stále častěji mě napadalo, že bych mu to možná měla rozmluvit a nechat ho, aby si užil čas, který mu byl dán.

A doufat, že já budu jeho součástí.

Dva dny jsem to dusila v sobě. A pak jsem mu to řekla. Zvedl ke mně oči od kuřete, které právě plnil nádivkou, překvapeně se usmál a beze slova zavrtěl hlavou.

Než jsme se dostali ke stolu, už jsem o tom nezačala. Z jeho výrazu, z toho, jak stál, jak se pohyboval, z toho, jak dýchal, jsem věděla, že už se rozhodl. Že můžu plakat, křičet, prosit, vyhrožovat, slibovat a stejně s tím nic nenadělám. Pravděpodobně jsem mu k tomu rozhodnutí dokonce pomohla.

Navzdory jeho – a vlastně i mému - očekávání jsem zůstala zticha. Jen jsem mu zírala do očí. Možná když vydržím a nemrknu, tak se tahle chvíle protáhne navždy. Jenže sotva mi hlavou prolítlo to pitomé slovo, automaticky mě v očích zaštípaly slzy. Zamrkala jsem.

Samozřejmě tam pořád seděl. Díval se na mě, usmíval se, dokonce natáhl ruku přes stůl a stiskl moje ochablé zápěstí.

Přesto jsem z něj nikdy necítila větší odhodlání.

Ne. Nebudu plakat, křičet, prosit, vyhrožovat, slibovat. Zbývá nám pár hodin. Najdu lepší způsob, jak ten čas využít.

Čas, než skončí jeho navždy.

xxx

Strnul uprostřed pohybu. Váhu svého těla držel úplně na napjatých pažích a díval se na mě s takovou láskou, že mě na okamžik opustily všechny moje strachy. Tohle nemůže jen tak zmizet, on nemůže umřít ani zapomenout. Kam by se taková láska poděla?

Jako by mi viděl do hlavy.

„Ať už to dopadne jakkoli, holčičko,“ zašeptal, „musíš vždycky myslet na to, jak moc tě miluju.“ Pomalu se pohnul, ale jen proto, aby mi jednu ruku posunul pod bedra. Na okamžik strnul. A pak, ve chvíli, kdy proti mně znovu, překvapivě tvrdě, vyrazil, zároveň zvedl moje boky a tím svůj výpad ještě znásobil. Jako by co nehlouběji do mě potřeboval ukrýt životně důležitý vzkaz. Co nejblíž k mému srdci.

Tu noc jsme nešli spát. Nevyslovil to ani on, ani já. Nebylo potřeba říkat, že se loučíme.

Oba jsme to věděli.

xxx

Ty hodiny, které strávil na sále, jsem si později nedokázala vybavit. Jen okrajově jsem vnímala Emmettovo povzbuzování, jeho rameno, když jsem na chvíli usnula, jeho ruce, které mi podávaly vodu a kávu.

Edward operaci přežil.

Profesoru Rothovi se dokonce podařilo odstranit většinu nádoru. Věnoval nám unavený úsměv a kousek naděje, že snad, možná…

Edwarda uvedli do umělého spánku.

Ze kterého se ovšem odmítal probudit.

Po třech týdnech jsem se odstěhovala z hotelu do malého podnájmu. O měsíc později získal můj život nový řád.

Našla jsem si práci v hezké kavárně poblíž kliniky. Ne, s penězi, které mi Edward dal, jsem nemusela pracovat. Ale byl to jediný způsob, jak dodržovat aspoň nějakou duševní hygienu. Jak nabrat sílu pro chvíle, kdy budu s ním. Jak nabrat sílu pro něj.

Z práce jsem jezdila rovnou do nemocnice. Dýchal sám; jen několik jehel a hadiček prozrazovalo, že tohle není normální spánek. Sledovala jsem jeho klidný výraz, pravidelně se zvedající hruď. Sledovala jsem, jak mu postupně dorůstají vlasy. A jak se mi ztrácí před očima.

Hodiny mého mluvení o banalitách přešly v tiché broukání, vyznání, pláč a prosby. Odcházela jsem totálně vyčerpaná. Dost na to, abych po návratu do ticha cizího prázdného bytu dokázala usnout.

Po nějaké době jsem začala zařizovat pár věcí, které mě trochu rozptýlily. Přesto jsem cítila, že hosté v kavárně nemají dost energie, abych mohla žít jen z letmého kontaktu s nimi.

Konečně jsem slíbila mámě, že za ní na pár dnů přiletím. Emmett, se kterým jsem se teď vídala téměř denně, skákal radostí. Už dlouho mě přemlouval, ať na chvíli vypadnu.

Už v letadle jsem litovala. Bylo to iracionální, ale nemohla jsem si pomoct. Z letiště mě máma musela doslova odvléct.

Emmett zavolal hluboko po půlnoci. Byla jsem už dvacet minut vzhůru a zírala na telefon. Později jsem se nemohla rozhodnout, jestli jsem to opravdu cítila, ale ten neklid, zoufalá netrpělivost a bezmocnost skoro bolely.

„Bello, teď mi volali. Před hodinou se probral.“

„Za pár hodin jsem zpět.“

„Bello, počkej… Je u něj i profesor. Říkal… říkal, že si nepamatuje vůbec nic. Nezná svoje jméno, ani přibližný věk, absolutně se neorientuje. Nevypadá to jako amnézie po komatu. Je to…“

„Došlo k poškození.“ Můj hlas zněl cize a úplně prázdně.

„Profesor říká, že se možná alespoň část paměti obnoví. Ale že na něj musíme pomalu a opatrně. A měl by se nejdřív vídat jen s lidmi, které zná delší dobu.“

„Dlouhodobá paměť má větší šanci.“

„Jo, přesně, jak to víš?“

Vybavily se mi dlouhé debaty s Edwardem. Debaty, v nichž se mě pokoušel připravit na všechny možné varianty. Tehdy jsem věřila, že už patřím do jeho dlouhodobé paměti. Profesor Roth na to má asi jiný názor.

„To je jedno. Emme, vydržím mimo jen pod podmínkou, že mi budeš volat každou půl hodinu. Jedeš teď za ním?“

„Jsem na cestě. A budu ti volat klidně častěji, když to půjde.“

Volal, jak to jen šlo. Chtěla jsem mluvit i s profesorem, ale věděla jsem, že bych ho přivedla do rozpaků. Oficiálně jsem s Anthony Edwardem Cullenem neměla už nic společného. Náš sňatek byl anulován dva dny po operaci.

Po fyzické stránce dělal Edward ohromné pokroky. Po dvou týdnech chodil bez opory, dokázal se sám najíst i obléknout. Z následků dlouhého komatu se dostal nečekaně rychle.

Držela jsem se. Plakat nad sebou mi připadalo jako rouhání, teď jsem prostě musela být šťastná kvůli Edwardovi, kvůli tomu, že to přežil a že snad nakonec bude v pořádku. I když ztratil část své minulosti.

Už neumí čínsky. A nenásobí zpaměti trojmístná čísla. A neví, že existuju.

Emmett mi posílal potají natočená videa ze svého telefonu. Poprvé jsem se sesypala až u toho, kde soustředěný Edward dostal za úkol vyjmenovat členy své rodiny. Známým, ale pořád nejistým hlasem pečlivě vyslovoval: „Máma, táta, Jasper, Emmett.“

Tečka. Do jeho nového světa nikdo další nepatřil.

Po několika týdnech sebetrýznění jsem se s Emmettem domluvila, že mi bude volat jen jednou denně. Později jsme přešli na krátké zprávy v mailu. Už jsem mu neopakovala, že kdyby nastala nějaká zásadní změna, může mi volat kdykoliv. Věděl to, ale ani on a ani já jsme tomu už nevěřili.

Jednou ráno – pět měsíců potom, co se Edward probral, jsem do velkých drahých kufrů, které stály bez užitku v rohu šatny, sbalila všechny jeho věci. Postavila jsem je do haly, jako vojáky, připravené vyrazit do poslední bitvy. Nakonec jsem vytáhla kytarové pouzdro. Ještě jednou jsem pohladila hladké dřevo prostoupené duší, která nenávratně zmizela, a uložila nástroj do zeleného sametu.

Na uvolněné místo do stojanu jsem postavila starou kytaru z mého bytu. Tu, na které jsem ho viděla hrát poprvé. Tu, díky níž teď žil a měl budoucnost.

S Edwardovými skříněmi se vyprázdnil i můj život. A nestyděla jsem se to přiznat. Měla jsem sílu jen na jedno: Rozhodnout se, že budu čekat. Ne na Emmettovo zavolání – došlo mi, že osud se mnou uzavřel spravedlivou dohodu.

Rozhodla jsem se čekat na naději. Naději, že i já mám nějakou budoucnost.

Epilog

Vyběhla jsem z metra s hloučkem zoufalců, co stejně jako já vyrazili za vánočními dárky poslední večer před svátky. Přitáhla jsem si kabát – prosinec se tentokrát rozhodl při výrobě vánoční atmosféry spolupracovat se všemi obchodníky, kteří z města udělali obří přeplácanou atrakci.

Neměla jsem jim to za zlé. Tenhle čas kýče jsem vždycky milovala.

Dnes jsem ale odmítala obíhat malé krámky a pátrat po něčem zajímavém – s mamkou i s Angelou jsme se dohodly na nějaké praktické drobnosti, a tak jsem zamířila do nejbližšího obchoďáku. Ve vstupní pasáži mě do nosu uhodila vůně punče. Zkusmo jsem zahýbala zkřehlými prsty. Jo, něco na zahřátí by neuškodilo.

Koupila jsem si střední kelímek a nazdařbůh courala kolem přecpaných výloh. Šátky, bižuterie, opasky, knížky… Byla jsem klidná. Hromady hezkých zbytečností.

Došla jsem až k poslednímu obchodu v přízemí. Divila jsem se, že tam ještě pořád je. Dřív jsem tam hodně chodila, ale kdo si dnes, proboha, kupuje cédéčka? Přesto i oni měli dokonale upravený výklad. Spousta cd s vánoční tematikou, ale hlavními taháky zůstávaly – stejně jako v době, kdy jsem tu bývala pravidelným zákazníkem – novinky. Velká fotka zpěváka nebo skupiny a kolem ní ve složitých tvarech vyskládaná cd. Teď všechna visela na zlatých lesklých šňůrách a nepatrně se pohupovala.

Když jsem na jedné z fotek uviděla jeho tvář, myslela jsem, že je to ošklivý omyl. Že prostě ani jeden den nemůžu prožít bez toho ostrého bodnutí v hrudi. Jenže nápis ve spodní části plakátu byl jasný:

Edward Masen.

Jako omráčená jsem vešla dovnitř. Novinky nejen vystavovali, ale i přehrávali. A tak jsem tu píseň okamžitě poznala. Vzala jsem do ruky cédéčko a obrátila ho na seznam skladeb. Bylo jich celkem deset.

Osamělost

Zbytečný boj

Nečekané setkání

Bella je důvod

Jak ti to říct

Jsi jenom moje

Jsem jenom tvůj

Ztráta

Hledání

Vrať se mi, prosím

„Tys jim poslala moje nemožné nahrávky.“

Brečela jsem dřív, než jsem se k němu otočila, takže když jsem ho konečně viděla, dokázala jsem jen kývat hlavou jako panenka na klíček.

„Promiň, nechtěl jsem tě takhle přepadnout. Ale jsem ve městě už týden… No popravdě tě sleduju už týden a žádná chvíle nebyla dost vhodná. Tady mě napadlo, že už aspoň víš…“

„Už zase umíš čínsky?“ dostala jsem ze sebe. Chvíli na mě nechápavě zíral. Pak se rozesmál.

Všechno ve mně se podivně roztřáslo. Jako bych byla postavená z malých domino kostek a on tím smíchem strčil do první. Znala jsem ten smích až do hloubi srdce. Přesto v něm bylo i něco nového.

Nějaký příslib.

Udělal krok ke mně a počkal, až ho napodobím.

„Slíbilas, že ti bude stačit jediná myšlenka. Jediná vzpomínka. Že nedovolíš, abych se ztratil. Sobě, tobě,“ zvedl ruku a položil mi ji na tvář. „Myslel jsem, že nezůstalo nic. A pak přišla kytara a pár dnů potom se ozvali z vydavatelství. Emmett mi pustil tu nahrávku. A najednou jsi byla zpět. Žádný útržek. Úplně celá. Moje.“ Zdálo se mi, že pořád mluví trochu pomaleji. Ale jeho hlas, který právě zněl z malých reproduktorů nad námi, byl stejný, jaký jsem znávala.

„Moje?“ zopakoval jako otázku, když jsem mlčela příliš dlouho.

Beze slova jsem ho objala – strašně, strašně pevně. Pak jsem si přitáhla jeho hlavu a opatrně se dotkla jizvy, která mezi dorostlými vlasy téměř zmizela.

„Jenom tvoje. Navždy. A kašlu na to, že se to může zdát příliš dlouho.“

Druhý den začaly Vánoce.

KONEC

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola