24.01.2012 [11:00], zuzka88, ze série Návrat k minulosti, komentováno 3×, zobrazeno 2018×

Střípky minulosti a podivná současnost...

2. kapitola

Neměla jsem co dělat. Do města se mi moc nechtělo. Dokázala jsem si živě představit, jak na mě bude každý civět a ukazovat si. To je ona! O to jsem opravdu nestála.

Proto jsem sbalila deku, vzala klíčky od auta a jela se k jezeru. Dřív jsme tam hodně chodili. S holkama jsme debatovaly o klucích ze školy, se třídou pak dělali táboráky a různé podobné akce, které byly přísně tajné.

Byla jsem si jistá, že v tuhle dobu tam nikdo nebude. A to je přesně to, co hledám. Soukromí, i když nevím, k čemu mi to bude. Sama jsem pořád.

Auto jsem nechala na konci lesní cesty a pak šla pěšky, nebylo to daleko. Maximálně půl kilometru. Svižnou chůzí jsem tam byla za chvíli.

Ani tady se to nezměnilo.

Travnatý břeh byl trochu zarostlejší, než jsem si pamatovala a hůř se hledal přístup k vodě. Nad vodou se stále vypínaly pokroucené větve stromu, ale řekla bych, že nejsou ani zdaleka tak pevné jako dřív. Kdysi jsme na ně lezli a výskali, když se s námi naklonily blíž k vodě. Dnes by dozajista praskly.

Vypadalo to tu opuštěně. Vodní plocha byla hladká jako sklo, sem tam se ozval křik nějakého ptáka a větřík šuměl ve větvích stromů.

Šla jsem blíž k lesíku, který jezero obklopoval, a hledala to správné místo. Pokud se nemýlím, mělo by to být… V tu chvíli se přede mnou objevil tlustý, lety ohlazený kmen, který jsme používali k sezení. Byl na hranici mezi lesem a trávníkem a byl od něj nádherný výhled na okolí.

Rozložila jsem na něj deku a lehla si na záda. Dívala jsem se nad sebe.

Mezi lístečky prosvítalo šedavé nebe, po kterém pluly chuchvalce naducaných mraků.

Zavřela jsem oči, jen ležela a vnímala zvuky kolem sebe. Ticho. V Seattlu takové nebylo ani uprostřed noci.

Možná jsem na chvíli usnula nebo něco takového, protože jsem přestala věnovat pozornost tomu, co se děje kolem, jinak bych slyšela přibližující se kroky. Na příchozího mě upozornilo až prasknutí větvičku vedle klády.

Rozevřela jsem oči a vykřikla leknutím. Nade mnou se někdo skláněl. Chvíli mi trvalo, než jsem zaostřila.

„Jako Šípková Růženka,“ řekl vetřelec, kluk s černým Volvem. Vystřelila jsem do sedu a zamračila se na něj.
„Co tu děláte?“
„Tohle je veřejné místo, pokud vím, a když jste tu tak ležela…“ pokrčil rameny.
„Je to snad trestné?“ vyjela jsem na něj.
„To samozřejmě není, jen jsem vás tu nečekal a pak jsem si myslel, jestli vám něco není.“
„Vy máte pořád nějaké starosti. Ani já jsem tu nikoho nečekala.“

Měřili jsme se pohledy a ani jeden z nás nehodlal uhnout. Pak se na jeho tváři objevil smířlivý úsměv.

„Dobrá, co kdybychom začali od začátku,“ navrhl. „Jsem Edward Cullen.“ Natáhl ke mně ruku a čekal, co já na to. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem si řekla proč ne.
„Bella Swanová.“
„Já vím, včera jste vystupovala u domu Charlieho a Renée,“ usmál se.
„Vy znáte mé rodiče?“ zeptala jsem se.
„Nezná se tady každý? Pomáhal jsem Renée zařizovat potřebná povolení kvůli obchodu.“ Asi v mých očích vyčetl otázku, protože dodal: „Jsem právník.“
„Tak o vás jsem nikdy neslyšela,“ řekla jsem a hned na to si připlácla ruku na pusu. Začervenala jsem se a nasadila omluvný výraz. To se opravdu moc nehodilo.

Nic si z toho nedělal. Uvolněně se zasmál a posadil se vedle mě.

„Tak to bychom s tím měli něco udělat.“

Nakonec to nebylo tak špatné. Edward byl milý a hezky se na něj dívalo. Myslím, že jsem ještě nikdy nepotkala nikoho tak krásného, jako byl on.

Chvíli jsme si povídali, ale když mi nabídl procházku okolo jezera, odmítla jsem. Nehodlala jsem se s ním nijak sbližovat. Byl to prostě jen kluk, který bydlel ve stejném městě.

„Nečekal jsem, že se tu ukážete. Renée říkala, že domů nejezdíte.“ On se diví? Copak neví, co se stalo? Když jsem neodpovídala, řekl: „Chybíte jí.“
„Mám moc práce, nedostanu se sem. Vzala jsem si dovolenou. Chtěla jsem vidět rodiče.“
„To je dobře.“ Úsměv mu nemizel z tváře a já jsem to prostě nezvládla.
„Víte to? Proč tu se mnou mluvíte? Víte, co jsem udělala?“ Jeho výraz se změnil, tvářil se vážně. Ale neuhýbal pohledem jako ostatní. Díval se mi přímo do očí. Žádné obviňování ani soucit. Nevydržela jsem to.
„Měla bych jít. Nashle.“ Zvedla jsem se a odcházela. Nic neřekl, ale cítila jsem jeho pohled. Neotočila jsem se.

ᴥᴥᴥᴥᴥ

Zatavila jsem se za mámou v obchodě. Měla malé starožitnictví v centru městečka. Byl to roztomilý obchůdek, který lákal k návštěvě.

Zajela jsem autem až ke vchodu a přeběhla dovnitř.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji.
„Bello,“ přivítala mě. „Počkej, prosím, chvíli,“ řekla a dál se věnovala zákaznici, která si z černého sametového polštářku vybírala brož.

Nechala jsem je a porozhlédla se po obchodě. Na polici stály starožitné vázy. Krásné kousky. Měla tu taky sošky, obrazy, prostě všechno.

„Děkujeme a přijďte zas,“ loučila se mamka. „Jak ses měla?“ obrátila se na mě.
„Dobrý, byla jsem se podívat u jezera. Je to tam jako dřív.“
„Mládež už tam nechodí. Teď je tu klub.“
„Klub?“
„No ano, co příroda a trochu zábavy, jen alkohol a cigarety. Kde jsou ty časy, kdy jsi byla na střední,“ povzdychla si. Obě jsme se zarazily. Střední škola, respektive to, co se stalo na konci.

Kluci si hráli s autíčky. V pokojíčku, který spolu obývali, měli postavenou dlouhatánskou autodráhu. Autíčka jezdila ohromnou rychlostí a nejednou vyletěla z dráhy. Ale to nikomu nevadilo. Havarovaný vůz se postavil zpět a jelo se dál. Nejspíš šlo o vítěze, ale nevím, kdo by to byl ochoten hodnotit.

Seděly jsme s Christie na zemi a sledovaly je. Malá vypadala, že by si taky ráda zajezdila. Musela jsem ji pevně držet na klíně, aby jim do toho nevletěla a nezpůsobila větší škody, než už byly napáchány. Dokázala jsem si představit, jak by si s autíčky zajezdila.

„Bello, teď ty,“ zavolal na mě Travis. „Blakeu, uhni,“ strčil do svého bratra.
„Hej, ty uhni,“ vrátil mu to Blake bez mrknutí.
„Ne, ty uhni, já si chci zajezdit s Bellou.“
„Ne, já budu jezdit s Bellou.
„Hoši, hoši, klid, zajezdím si s oběma.“ Dala jsem Christii do ohrádky a sedla si mezi dvojčata. „Půjčíš mi ovladač, Blakeu?“

Klučina mi ho bez řečí podal a pak mi celou jízdu hlasitě fandil. Christie ho doprovázela veselým výskáním, ale projela jsem to. Chtělo by to trénink.

Při odchodu jsem mámě zamávala a bez rozhlédnutí vyběhla na ulici. Chyba. Narazila jsem do muže, který pocházel kolem.

„Pardón,“ omlouvala jsem se a vzhlédla. „Pane Johnstone?“
„Ahoj, Bello, slyšel jsem, že jsi přijela.“ Zatnula jsem ruce v pěst a snažila se nadechnout.
„Ano, jen na pár týdnů,“ špitla jsem.
„To je dobře, vaši musí být moc rádi,“ řekl. Přikývla jsem. „Nebudu tě zdržovat, určitě máš na práci něco lepšího, než si povídat se mnou. Rád jsem tě zase viděl.“
„Já vás taky. A pozdravujte kluky.“ Musí být už velcí.
„Vyřídím. Ahoj.“

Dívala jsem se, jak odchází. Ta vina… nedalo se to snést a v jeho přítomnosti už vůbec ne, tím spíš, že on mě ani jednou neobvinil.

ᴥᴥᴥᴥᴥ

Seděla jsem ve svém pokoji a pokoušela se trochu pracovat. To, že jsem odjela, neznamená, že nemůžu nic dělat.

Reklamní kampaně byly moje parketa. Byla jsem schopná vymyslet cokoliv, pro kohokoliv. Bez problémů.

Tak proč mi to nešlo? Dívala jsem se na prázdný list papíru a koncem tužky klepala do stolu. Všechno jsem si nejdřív sepsala v bodech na papír a pak to v počítači rozpracovávala do detailů. Dnes jsem však neměla ani čárku.

Sakra. Povzdychla jsem si a přejela si dlaní po čele. Dala jsem se lokty na stůl, čelem se opřela do dlaní. Však ono to půjde, Bello.

Ale mozek nebyl toho názoru. Byl úplně prázdný.

Na papíře se objevila červená skvrnka. A hned další a další.

Zděšeně jsem upustila tužku a prsty si sáhla nad rty. Do háje!

Běžela jsem do koupelny, abych se umyla a počkala, až to přejde. Netrvalo to dlouho. Jen pár varovných kapek.

Omyla jsem si obličej a dívala se do zrcadla. Zdálo se mi to, nebo byly mé tváře propadlé, kůže nezdravě bílá, trochu nazelenalá a oči bez života?

„Bello, jsi nahoře?“ zavolal táta.
„Jo,“ houkla jsem a utíkala do pokoje, abych vyhodila ten papír. Zmačkala jsem ho do kuličky a hodila do koše přesně v okamžiku, kdy táta nakoukl dovnitř.
„Co děláš?“
„Zkoušela jsem pracovat, ale nějak mi to nejde.“ Byla jsem nervózní, že na mně něco pozná, takže jsem sklopila pohled a nezabránila začervenání se, což mi jistě dodalo barvu.
„Kašli na práci, užívej si dovolenou. Říkali jsme si s maminkou, že bychom si mohli někam vyrazit na večeři, co?“ Jeho nadšení bylo nakažlivé.
„Moc ráda.“
„Fajn, tak máš půl hodiny na ty holčičí věci, ani o minutu víc,“ varoval mě, protože si určitě pamatoval, kolik času mi zabrala příprava ven dřív. Trávila jsem v koupelně hodinu, abych vypadala dobře, aspoň dobře podle svých představ. Dnes mi stačilo deset minut, trochu řasenky, zdravíčko na tváře, lesk a nebylo co řešit.

Za půl hodiny jsem byla nastoupená pod schody. Vzala jsem si černé mini a lodičky, táta měl černé kalhoty a košili, což bylo maximum toho, co byl schopen udělat pro to, aby vypadal společensky. Mamka měla taky šaty, vlasy stočila do drdolu a připevnila k temeni zlatou sponou.

„To mám ale krásný holky, můžeme vyrazit. A v čas,“ dodal potichu, ale přesto jsme ho obě slyšely a od mámy schytal výchovný pohlavek.

Když jsme vyjížděli z ulice, míjeli jsme auto s panem Johnstonem a kluky. Dívala jsem se na ně okýnkem ze zadních sedadel.

Pan Johnstone nám pokynul, kluci na mě vykuleně koukali, ale vypadali potěšeně.

„Kolik už jim je?“ zeptala jsem se.
„Patnáct a sedmnáct, holky se o ně skoro perou, ale chlapcům to asi nevadí,“ odpověděla mi máma. „Blake hraje ve školním týmu a Travis se dal na dráhu umělce. Má s kamarády kapelu. Měla bys je slyšet, když zkouší,“ pokračovala dál a uhlazovala si vlasy.
„To jsou tak dobří nebo tak špatní?“
„Hrají takový ten randál.“ Randálem nazývala máma vše, co se jí nelíbilo, takže mohli hrát prakticky cokoliv.
„Třeba jednou.“

Večeřeli jsme v jediné nóbl restauraci ve městě. Měli tam mořské potvory a samé lepší pokrmy. Dala jsem si krevety a poslouchala, jak si táta s mámou povídají.

Bůhví proč jsem si vzpomněla na Edwarda. Už to bylo pár dní, co jsem ho potkala u jezera a už pár dní jsem si připadala hloupě, že jsem ho tam tak nechala. Ale nejspíš bych to udělala znovu. Možná to byl nějaký obranný reflex, utéct nebo jsem prostě jen zbabělec. Obojí vyjde nastejno.

V restauraci bylo pár obyvatel městečka, které jsem si pamatovala, a taky spousta nových tváří. Turisti sem občas zavítali, i když jsem nechápala, co je sem táhne. Nebylo tu nic zajímavého.

Všimla jsem si pár významných pohledů. Někdo byl překvapený, že mě tu vidí a někteří dokonce pohoršení. Snažila jsem se dělat, že se nic neděje, ale nebylo mi to příjemné. Naši si nejspíš ničeho nevšimli, o něčem se přeli a smáli se.

Studovala jsem vzor na ubrousku a zkoušela splynout s židlí. Bohužel marně.

„Bello, vnímáš mě?“ vyrušil mě z té veledůležité činnosti táta.
„Cože?“
„Potřebujeme s maminkou rozsoudit. Jak se jmenovala ta culíkatá holka, co s tebou chodila do školky? Monica nebo Rebecca?“ dumal.
„Kdo?“ nechápala jsem o čem je řeč.
„Do školky s tebou chodila taková blondýnka, nosila dva culíky. Pak se s rodiči odstěhovali a ona se nedávno vrátila zpět. Má manžela a rozkošného synka. Napadlo mě, že bys ji mohla třeba navštívit. Ale nějak si nemůžu vzpomenout na jméno,“ vysvětlovala mamka a přitom gestikulovala rukama.
„To byla Jessica.“
„To je přesně ona,“ vykřikla.
„Nepůjdu za ní, vždyť jsme se naposledy viděly jako pětileté,“ odmítla jsem její skvělý nápad.
„Ale to přece nevadí.“
„Nech ji, když bude chtít, tak půjde, je to přece už dospělá holka,“ klidnil táta mamku poplácáním po ruce.

Při večeři došla řeč i na Edwarda. Zmínila jsem se, že jsem ho potkala. Mamka se celá rozzářila a pěla na něj ódy, tak velké, že si táta dělal legraci, jestli náhodou nemá žárlit. Tak ho ujistila, že on je ten jediný a dala mu pusu na tvář. Avšak dál se u stolu probíral Edward.

Tím, jak se zdál mámě úžasný, mi moc nepomohla, protože jen zhoršila mé špatné svědomí. Možná bych se mu měla omluvit.

Budu nad tím přemýšlet.

ᴥᴥᴥᴥᴥ

Zvonek.

Líně jsem se zvedla a šla otevřít. Ráno mi bylo nějak slabo, tak jsem si uvařila čaj a lehla si v obýváku pod deku. Usnula jsem a naštěstí ta nejhorší nevolnost odezněla.

Otevřela jsem dokořán a uviděla Edwarda Cullena.

„Dobrý den,“ pozdravil první. Tvářil se poněkud omluvně. Opatrně si mě prohlížel, jako by se bál, že se něco stane, třeba že vybouchnu jako naposledy.

Samozřejmě jsem ho hledat, abych se mu omluvila, nešla. Říkala jsem si, že už ho nejspíš neuvidím a pak odjedu. Teď jsem byla překvapená, že přišel on.

„Dobrý den. Máma tady není,“ řekla jsem, protože to mohl být jediný důvod jeho příchodu.
„Nepřišel jsem za Renée. Chtěl bych mluvit s vámi.“
„Se mnou?“ Určitě jsem překvapením vykulila oči.
„Ano, měl bych se omluvit.“ Oči už jsem musela mít jako tenisáky. Byla jsem tak rozhozená, že jsem mu nabídla místo k sezení.

Usadili jsme se na houpací lavičce na verandě a on hned spustil.

„Chtěl bych se vám omluvit za to, co se stalo u jezera.“
„Vy se omlouváte mně?“ To nemůže myslet vážně. Já se chovám naprosto příšerně a on se mi přijde omlouvat.
„No, ano. Přivedl jsem vás do nepříjemné situace a to jsem rozhodně neměl v úmyslu.“ Netušila jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Přišlo mi to tak absurdní.
„Vy se nemáte proč omlouvat, to já jsem trochu… vypěnila. Takže přijmete mou omluvu?“ Nehodlala jsem se cítit ještě hůř, protože bych nechala omluvit jeho, i když k tomu není důvod a sama bych mlčela.
„Když přijmete vy moji,“ usmál se. Bylo zvláštní vidět ten úsměv takhle zblízka. Při pohledu na něj jsem měla chuť se taky usmát, což se poslední dobou moc nestávalo.
„Přijímám,“ souhlasila jsem.

Na stvrzení jsme si podali ruce.

„K tomu, co jsem tenkrát řekla…“
„Nebudeme o tom mluvit, ano?“ Vydechla jsem úlevou a hodila po něm vděčný pohled.
„Co byste řekla na malý výlet?“
„S vámi?“
„Nestačím vám?“
„A kdy?“
„Zítra?“

Uvažovala jsem nad tím. Normálně bych asi řekla ne, ale… Edward Cullen kolem sebe šířil zvláštní atmosféru, ve které jsem se, bůhví proč, cítila moc dobře. Klidně, pohodově.

„Takže? Pojedete se mnou?“
„Dobře,“ přikývla jsem. Spokojeně se usmál.
„Vyzvednu vás v deset. Nashle.“
„Nashle.“

Dívala jsem se, jak jde k autu, které stálo na kraji silnice. Ještě než nastoupil, se na mě ještě jednou podíval a pak odjel.

Teprve když byl pryč, mi došlo, s čím jsem to souhlasila. Já jedu na výlet s cizím mužem!

Ze strnulosti způsobené údivem nad mým nezvyklým chováním mě vytrhl pohyb naproti.

Na příjezdové cestě stáli Travis s Blakem. Do auta nosili nějaké tašky a povídali si.

Zvedla jsem se a opřela se o sloupek. Dívala jsem se a snažila si představit ty malé kluky, co jsem hlídala. Šlo to horko těžko. Možná jsem se snažila vytěsnit tu událost až moc.

Jak mi to říkal ten psychiatr? Otevřít se… Asi jsem udělala pravý opak. Zahrabala jsem to pořádně hluboko, stejně jako sebe, ale teď a tady to všechno vyplouvalo znovu na povrch.

„Ahoj, Bello,“ zavolal na mě Travis a vesele mi zamával.
„Ahoj,“ přidal se druhý.

Kývla jsem na ně a váhavě se odlepila od své podpory.

Kluci to vzali jako výzvu a přešli silnici k nám.

„Nevěděli jsme, že jsi zpátky, to je super,“ usmál se Blake.
„Ráda vás zase vidím, pořádně jste se změnili.“ Oba převrátili oči v sloup. Jasně, ty řeči o tom jak rostou. „Jak se máte? Jaké to je na střední?“
„Hustý,“ zamrkal Travis. „To bys nevěřila, co tam chodí za holky.“

Blake do něj drknul a zavrtěl hlavou.

„Jak se máš ty? Co jsi odjela, jsme o tobě moc neslyšeli. Vaši říkali, že bydlíš v Seattlu.“
„Jo, bydlím v Seattlu a dělám v jedné reklamní agentuře.“
„Páni, vypadnout odsud, to by bylo skvělý.“
„Pokud se budete snažit, tak se vám to povede, ale neřekla bych, že je to tu tak hrozný.“
„To říkáš ty, která se tu ani neukáže. Věděla jsi proč odjet,“ odmlčel se. Všichni jsme byli chvíli ticho. O důvodech mého odjezdu by se dalo polemizovat.

„Blakeu, Travisi, kde jste?“ ozval se z domu hlas. „Mám to snad nosit sama?“ Vzhlédla jsem ve chvíli, kdy paní Johnstoneová vyšla dveřmi z garáže. Na první pohled bylo jasné, že se jí naše sešlost nelíbí. „Mazejte pro ty tašky,“ rozkázala svým synům. Ti se na mě omluvně usmáli a poslušně utíkali splnit příkaz.

Měřily jsme se pohledy. Myslela jsem, že se otočí a půjde, ale ona zamířila ke mně. Bezděčně jsem udělala krok dozadu.

„Paní Johnstoneová,“ vykoktala jsem, když jsme stály tváří v tvář.
„Už se nikdy nepřibližuj k mé rodině. Myslím, že jsi toho udělala už dost.“ Její ledově klidný hlas byl jako facka. Kdyby křičela, vztekala se nebo cokoliv jiného, bylo by to lepší, dalo by se to snést. Tohle opovržení, nenávist… chtěla jsem zalézt do koutku a schoulit se do klubíčka.

Ještě chvíli se na mě dívala a pak odešla.

„Ham, to je hodná holčička,“ pochválila jsem Christii, když poslušně otevřela pusinku a já do ní vpravila lžičku s kaší.
„Ham.“ Seděla v dětské židličce, bryndák s kačenkou měla kolem, zatím nepříliš viditelného, krčku a tváře se jí nadouvaly papáním. Moc pěkně jedla a bylo to na ní vidět, ale řekla bych, že byla o to roztomilejší.
„Ham,“ zopakovala jsem, abych dala najevo, že je na cestě další várka.

Kluci hráli v obýváku video hry. Slyšela jsem jen divoké túrování motoru, uširvoucí skřípění brzd a rány, jak se auta rozmlátila o svodidla. Občas byly tyto zvuky doprovázený vítězným pokřikem a nadáváním z druhé strany. Sem tam jsem se musela ušklíbnout těm výrazům, které vyšly z jejich pusy. Jednou jsem za nimi zašla, abych jim vysvětlila, že takhle by rozhodně mluvit neměli, a když už tak mluvit chtějí, tak ne doma, kde je můžou slyšet rodiče a malá ségra, která brzy začne všechno opakovat.

„Tak a je to.“ Utřela jsem jí pusinku do utěrky, otřela jsem jí i ručičky, které byly taky neskutečně upatlané. Musela jsem ji vzít do koupelny, protože na sucho to očistit nešlo.

Znovu jsem ji usadila do židle a šla ohřát jídlo klukům.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  HMR (27.01.2012 22:12)

1)  Fanny (24.01.2012 19:38)

ak už vím, že se něco stalo Christie, ale co? Snad ani vědět nechci... a chování paní Johnstoneové a pana Johnstona, mi nejde do hlavy. Vůbec.

1