02.05.2010 [12:30], ambra, ze série Na západ od ráje, komentováno 21×, zobrazeno 5465×

Tak snad máme největší hrůzu za sebou a C + E by si konečně zasloužili i nějakou hezkou chvilku… Věnováno všem beznadějným romantikům!

Chicago 1918

Esme

Nechci si to přiznat, ale moje chůze mě prozrazuje. Skoro běžím. Dnes mám službu v nemocnici pro veterány a z rozpisu, který se připravuje vždy týden dopředu, vím, že on také. Nechci se těšit na setkání s doktorem Cullenem. Viděl mě tolikrát poníženou, tolikrát ošetřoval moje ošklivé hubené tělo. Ale nedokážu to radostné vzrušení úplně potlačit.

Teď ještě rychle domů, smýt ze sebe pach sedlářské dílny – teď už spíše malé továrny – obléci si pečlivě vyžehlenou ošetřovatelskou uniformu a můžu jít.

Poslední roky pro mě nebyly jednoduché. Ale kdy v mém životě něco bylo jednoduché?

Ještě před tím, než Spojené státy vstoupily do války, měl Thomas možnost vydělat na státních zakázkách. Pouzdra na pistole, postroje, sedla – Amerika dodávala do Evropy a toho všeho byl najednou nedostatek. Thomas se svou pologramotností a příliš velkou náklonností k whisky ale nikdy nebyl schopen sepsat a včas odevdat ani jedinou nabídku.

Vše se změnilo, když je oba i s Willem odvedli. Odjeli do Francie a já se jen z několika vět od své sousedky Sarah, která měla relativně dobré manželství, a její muž John považoval za slušné jí alespoň jedenkrát za měsíc napsat, dozvídala, jak se mým tyranům daří.

Starost o dílnu mi připadla přirozeně. Nebyl tu nikdo jiný. Bylo potřeba najmout nové dělníky – většina nejzkušenějších odešla do války. Ti noví byli staří muži nebo invalidé, přesto jsem měla štěstí a většina se jich osvědčila. Sepsala jsem první žádost o zakázku. A získala ji. Potom už jsem nemusela nic sepisovat. Přicházely rovnou objednávky. S nákupem materiálu byl problém, několikrát jsem se vydala až do Kanady, ale když jsem i na toto získala spolehlivého člověka, můj život se zase trochu uklidnil. Mohla jsem se přihlásit na pravidelné směny jako dobrovolná sestra.

Před půl rokem jsem dílnu přestěhovala do malé tovární haly, kterou jsem zařídila novými stroji na šití kožených potahů sedadel do aut. Nemyslím, že koně ještě někdy budou důležitější než auta. Ford si dělá vše sám, ale není a nebude tu vždy jen on. Kdyby viděl Thomas, kolik jsem do toho investovala, nepřežila bych den.

Ale Thomas to nevidí. Není tady. A já jsem se naučila vstávat, aniž bych se nejprve pozvracela hrůzou z toho, co mě v nastávajícím dni od něj zase čeká.

Naopak. Ty dva dny v týdnu, kdy docházím do nemocnice, vstávám sice ještě za tmy, abych nejprve zkontrolovala dílnu, ale už od první vteřiny, kdy otevřu oči, jsem… skoro šťastná? To slovo si dokonce zkouším říci nahlas. Zní mi tak cize… Vzadu v hlavě mám stále svou komůrku hrůzy – hrůzy z toho, co už mi Thomas s Willem provedli, a především z toho, co mi po svém návratu (protože o jejich návratu nepochybuji – padl John, padnou vždy ti slušní) ještě provedou – ale tu komůrku se snažím držet pevně zamčenou.

V těch skoro šťastných dnech se, stejně jako dnes, po návratu z dílny rychle opláchnu, obléknu uniformu a vlasy stočím pod čepec. Poprvé od svatby jsem si je nechala narůst. Ostříhat se skoro k lebce bylo to první, co jsem udělala po návratu ze své svatební cesty do špitálu. Bylo tak výhodné, že mě Thomas (a později Will) nemohli držet za vlasy. Zjistila jsem totiž, že to je jedna z mála bolestí, kterou nedokážu ovládnout bez sténání. A nářek a sténání je oba spolehlivě vybičoval k ještě větší zuřivosti a krutosti…

Když si teď vlasy před smotáním do uzlu rozčesávám, neubráním se myšlence na to, jak dlouho ještě je budu mít. Ale dost, rychle kabelku a už pospíchám do nemocnice.

Na prahu lékařského pokoje mi srdce buší jako o závod. A není to jen tím, že jsem dvě patra té omšelé budovy nasáklé pachem krve a hniloby vyběhla, jako by hořelo. Je tady. Sedí u pracovního stolu, skloněný nad štosem chorobopisů a něco v nich opravuje. Zřejmě doplňuje zápis po noční službě. Měl noční, ale zůstane i na den. Pak má noční v městském špitále a ráno bude zase tady. Není divu, že nemá rodinu. Neměl by se tolik přepínat. I když vypadá tak mladě a zdravě (na jeho bledost a občasné kruhy pod očima už jsem si zvykla), přece jen má slabé srdce. To je důvod, proč ho navzdory jeho mládí neodvedli. V nemocnicích zůstávají jenom starší doktoři.

Kolem nás je rušno. Ve dveřích jsem postála jen okamžik, pobíhají tu další lékaři a sestry, dnes má přijet nová skupina raněných, a tak probíhá třídění těch dosavadních. To je také důvod, proč má doktor Cullen ten zoufalý výraz. Snaží se na poslední chvíli alespoň papírově zhoršit stav všech pacientů, protože jen velmi malou část z nich čeká cesta domů nebo na další rehabilitaci do sanatorií pro veterány. Velká část se jich má vrátit na frontu. Za chvíli se sejde komise, které předsedá doktor „Schopen“. Je to přezdívka, samozřejmě, ale výstižná. Ještě se nestalo, aby prodloužil pobyt v nemocnici někomu, komu zůstala větší část všech končetin a hlavy, a kdo zrovna nemá úplavici nebo tyfus v nejakutnějším stadiu.

Carlisle (tak mu říkám jen občas a samozřejmě v duchu, i když doma jsem si to – stejně jako slovo „štěstí“- zkoušela říkat polohlasem) si na to nemůže a nechce zvyknout.

Nezvedne hlavu hned, když vstoupím, ale zdá se mi, že se nad otevřenou složkou zarazil a přivřel oči. Jen na okamžik, pak hned pokračuje v psaní.

Po malém zaváhání se otočím a chci si jít po své práci.

„Esme!“ zavolá potichu. Jeho sladký sametový hlas jakoby se dotknul přímo mého srdce. Přinutím se zhluboka nadechnout, obrátím se zpět a opět cítím tu hloupou krev ve svých tvářích.

„Ano, pane doktore?“ Úsměv opustí mé rty, aniž bych ho dokázala zarazit, kolena se mi lehce podlamují. Musím vypadat jako opilý blázen.

Vstane a udělá dva kroky ke mně.

„Mohu s vámi po komisi mluvit? Jen chvilku…“ Jeho výraz je nečitelný, ale v hloubce jeho podivných očí vidím to zvláštní sálavé teplo, které jsem tam vídala před lety, kdy jsem byla pravidelný návštěvník v městském špitále.

Automaticky přikývnu.

„Jistě, budu tady.“

Dopoledne je hektické. Je potřeba vypravit na cestu mnoho propuštěných vojáků, omýt a čistě povléci jejich lůžka, vyprat a smotat kilometry obvazů. Mám tu dřinu ráda. Získávám za ni tu a tam laskavý úsměv, občas milé slovo. Něco, čeho jsem si od svých šestnáctých narozenin mnoho neužila.

V malé sesterně je kolem oběda prázdno. Ostatní ženy a dívky se usadily jako hejno vlaštovek na nízkou zeď podél zadního východu, rozbalují své skromné obědy, některé pokuřují. Dopadá tam trocha nejistého jarního slunce. Užívám si tu soukromou chvilku. Naliju ze džbánu trochu vody do otřískaného smaltovaného umyvadla, vyhrnu si rukávy a ponořím ruce až po lokty. Minutu tak zůstanu. Je to příjemné. Zase si můžu dovolit na chvíli se v myšlenkách zatoulat. Asi už se toho zlozvyku nezbavím. Můj vysněný svět mi příliš dlouho sloužil jako jediné útočiště před bratry Chesterovými. Myslím ale, že Thomas tušil, že mu nějak unikám, a dohánělo ho to k absolutní zuřivosti.

Kvůli svému chvilkovému výletu do Nikam jsem zřejmě přeslechla tiché zaklepání na dveře. Proto mi připadalo, že se otevřely nečekaně. Ztuhla jsem v předklonu nad umyvadlem, s rukama stále ponořenýma ve vodě. V pootevřených dveřích se objeví část Carlisleovy nádherné tváře. Sklouzne pohledem z mého překvapeného obličeje k oknu, do kterého si právě našlo cestu několik slunečních paprsků brzkého odpoledne.

Beze slova prudce otevře dveře, třemi dlouhými a velmi rychlými kroky téměř přeletí sesternu, popadne těžký závěs po pravé straně okna a bleskovým pohybem jej zatáhne. V místnosti se zešeří. Pak se – už pomalu a plynule – otočí zpátky ke mně. V šoku rychle zamrkám.

„Omlouvám se, Esme, nechtěl jsem vás polekat. Rád bych s vámi mluvil a… no už dvě noci jsem nespal a mám trochu problém s očima, takže…“ ve vysvětlujícím gestu mávne rukou za sebe směrem k závěsu.

Stále se nedokážu pohnout. Rozhlédne se, popadne připravený ručník, rozprostře si ho přes obě ruce a podává mi jej gestem tak přirozeným, až mě znovu bodne u srdce. Konečně se pomalu narovnám – opět ten neplánovaný úsměv směrem k němu – nechám chvíli okapat vodu do umyvadla a natáhnu se po ručníku. Nepodá mi ho, místo toho do něj mé ruce opatrně zabalí a jemně je otírá. Znovu jsem socha a jen zírám do jeho karamelových očí. Sklouzne pohledem k mým rukám. I v pološeru jsou zřetelně patrné všechny mé jizvy – různě silné pravidelné čáry od nožů a břitvy, nepravidelné tržné rány, popáleniny. Nejstarší jsou růžové kruhy na zápěstích – památka na tenký drát - nečekanou rekvizitu svatební noci. Opatrně přejede konečky svých chladných jemných prstů právě přes tyto stopy mého dosavadního života.

Nepostřehla jsem, jak se to stalo. Najednou klečí na zemi přede mnou, ručník zmizel a on tiskne moje ruce ke své tváři. Trvá to jen okamžik - příliš krátce! - chce se mi s bolestí zakřičet, ale odtáhnul se od mých rukou jen proto, aby je mohl otočit dlaněmi nahoru, a pak už je pomalu, velmi pomalu a něžně líbá od konečků prstů až k zápěstím. Cítím mrazení po celé délce páteře a nohy už mě prostě neunesou. Svezu se na kolena k němu. Zvedá hlavu od mých dlaní a naše oči jsou znovu uvězněné. Točí se mi hlava a zřejmě ta opojná nevolnost způsobí, že mi můj hlas připadá cizí a vzdálený.

Možná to ani nejsem já, kdo tady horoucně šeptá.

„Carlisle, Carlisle, Carlisle!“

Uvolní mi ruce – zůstanou bezvládně viset podél mého těla. Ale ne na dlouho. Ve chvíli, kdy vezme do svých dlaní můj obličej (proč mi proboha tečou slzy?!), se ty cizí zjizvené ruce zvednou a ovinou se mu nečekaně pevně kolem krku. Musí být cizí, stejně jako ten hlas. Já, Esme Alcott Chesterová přece nedokážu vyslovit jeho jméno nahlas, nedokážu sebrat odvahu a skutečně se ho dotknout!

A jak je možné, že ten úžasný, nádherný, přelaskavý člověk, doktor Carlisle Cullen, můj stokrát zachránce, jediné pouto, které mě posledních osm let drží na tomto světě, jak je možné, že právě on teď slíbává každou slzu na mé tváři a šeptá moje jméno s takovou něhou a láskou?

„Esme, Esme, Esme! Neplač, ty můj hlupáčku, lásko moje, miláčku můj!“

Už nepláču. Už nemám zavřené oči. Nechci opakovat chybu, kterou jsem v jeho přítomnosti opakovala léta. Myslela jsem, že za zavřenými víčky uniknu jeho soucitu. A já nechtěla jeho soucit. Chtěla jsem cítit jeho chladivý, opojně voňavý dech na své tváři, na svém krku, na svých ústech – přesně jako teď.

Právě dnes je mi dvacet čtyři let a poprvé v životě mě někdo políbil. Ne někdo. Člověk, anděl, kterého miluji tak nevýslovně, že nedokážu pomyslet na to, co s námi bude zítra. Za hodinu. Za minutu.

On ale najednou rychle a jemně rozplétá mé ruce za svým krkem, zvedá se ze země a mě zvedá za lokty sebou. O dvě vteřiny později už ty blížící se hlasy slyším i já. Ale chodba je dlouhá. Máme ještě pár okamžiků.

Usmívá se, jako by se právě dozvěděl, že je princem v nejkrásnějším království tohoto světa. Nakloní se ke mně, opatrně mi zasune uvolněný pramen vlasů pod čepec, a přitom mi šeptá do ucha:

„Dnes máš narozeniny. Co kdybychom to večer oslavili spolu? Můžeme jít do nějaké hezké restaurace nebo si uděláme piknik u jezera, večer bude určitě teplo.“ Znovu ten blažený úsměv.

„Já… Carlisle… já…“ Opravdu nevím, co mám říci. Samozřejmě vím, co říci chci, co chci křičet do celého světa, ale komůrka hrůzy vzadu v mé hlavě se nečekaně zatřese.

„Neuteču mu. Najde si mě všude.“ Můj hlas zní dutě a prázdně. Všechen cit, všechna vášeň jsou pryč.

„Neboj se, miláčku Esme, mám plán, všechno ti večer vysvětlím. Vyzvednu tě v sedm. A počítej s piknikem.“ Úsměv a je pryč.

Hlasy jsou už za dveřmi, znějí vzrušeně. Odhrnuji závěs z okna, když za mnou Anna zahlaholí:

„Esme, poběž, už přijeli ti noví!“

Chvilku zavřu oči. Do mého smyšleného světa si poprvé ukládám reálné obrazy. Musím je dobře schovat, nesmím o ně nikdy přijít.

A pak už běžím po schodech za ostatními. Před vchodem sestry pomáhají prvním raněným z náklaďáků. Mezi dveřmi mě popadne lehce nahluchlá vrchní sestra. Strávila na frontě pár týdnů, když opakovaná kanonáda při protiútoku nenávratně poškodila její bubínky.

„Á, Esme, to je dobře, že jsi tu,“ křičí na mě rozmrzelým hlasem, který je tak poněkud v rozporu s obsahem její věty.

„Tady je seznam, dovnitř neprojde nikdo, koho neodškrtneš!“ Je sice nahluchlá, ale rychlost jí zůstala. Zahlédnu už jen cíp jejího čepce na schodišti do kanceláře.

Ke dveřím se přibelhá první zarostlý voják. Skoro celou hlavu má pokrytou špinavým obvazem.

„Vaše jméno, prosím,“ zírám soustředěně na velmi dlouhý seznam.

„Thomas Chester.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

21)  PajushkaCarliSme (12.05.2016 22:02)

Oooo kruci, no ten konec....já zírám

20)  Kate (10.08.2013 01:41)

Láska v každém jejich slově, je to okouzlující. A ano, tahle kapitola je přímo pro mě. Jsem totálně beznadějný romantik. Bylo to úžasné až na "Thomas Chester." To jsem se oklepala a málem si odplivla. NE! Tak a já honem běžím na další kapitolu.

19)  Janeba (13.12.2011 12:18)

ne, ne, ne, ne, ne!!!!!! To přece ne!!! To není možný, aby v té vteřině, ve které se vyznali jeden druhému ...... BNE, NE, NE!!! A NE!!!

A to už musím jet pro děti!!!! Ach jo!!! Asi to začnu číst od konce!!!
Fakt to dobře dopadne???? Uf, to je snad taky jediná naděje, která mě uklidňuje!!!!

18)  Marvi (08.10.2011 20:36)

Tak to vypadá, že z pikniku nebude nic... Že ho nepoznala se nedivím, ve válce se člověk změní, a hlavně, když je raněný, no jestli z něj bude válečný invalida, ještě si s ním Esme hodně užije... Taky mě zajímá jak do toho ještě zasáhne Edward...

17)  Ivanka (27.09.2011 20:19)

Někde ve čtvrtině jsem zapomněla, že se má dýchat... V polovině jsem se nutně musela nadechnout, protože vyjádřit pocity nahlas byla jediná možnost, jak nevybuchnout. Ta osudovost v každém jejich slově, doteku, gestu. Asi roztaju...
Ale ten konec? Fuj, fuj, tak to vypadalo hezky a ty takhle?
No nic, nebudu tu zaclánět a pádím dál!

16)  ambra (13.03.2011 18:02)

Aničko, kdo Ti to poradil? Ber to jako archeologický průzkum, jo? A děkuju!!!

13)  Yasmini (15.09.2010 23:41)

kladivo pro Chestera!!!
Carlisle
Y.

12)  Gassie (18.08.2010 11:35)

Taková romantika
Ale proč už se její tyran vrátil? Proč tak brzy?

11)  DeSs (26.07.2010 01:54)

- skoro celá kapitola.
- konec.
Já jen doufám, že bude belhat na pořád a Esme snadno utíkat! A nebo že ji Carlisle zachrání - jsem tak šťastná, že si jejich příběh už nepamatuju a přečtu si ho znovu v tak ksrásném podání.

10)  Lioness (31.05.2010 13:13)

Krása. Esme je skvělá, milující, vroucná, bojácná... Carlisle je úžasný, milující, váhavý, odhodlaný... Oni dva jsou dohromady dokonalí! A Thomas je pohroma na entou. Nenávidím ho. Buď krutá, k němu!

9)  Silvaren (07.05.2010 08:34)

Opět se tetelím blahem - to, jak jí utíral ruce uáááá, já se rozpouštím

Ale co tam chce ten hajzl?

8)  AliceBrandon (06.05.2010 23:20)

Tenhle příběh je neskutečný! Neskutečně krásně napsaný.
Dojímá mě. Strašně moc. Připomíná mi Jitřní květy od LaVyrle Spencerové a to už je co říct, žádná jiná mě totiž tak nesvírala hrudník. Až ty.
Bojím se číst dál. Bojím se, že už to nebude tak krásné. Bojím se Thomase, který se vrátil. Jsem svírající uzlíček nervů, který se bojí kliknout dál. Ale klikne.
Za chvíli...

7)  Karolka (04.05.2010 19:03)

Ne. Ne! (Já si teď zakryju oči a uši... moment, na to mám málo rukou...) To líčení v přítolném čase... Já se klepu, jak Esmé. Srdce mi buší a šeptám: Carlisle! (Jejda... Pšt... Jde sem můj manžel...). To byla taková krása! Fakt jsem se nemohla/nechtěla/zapomněla nadechnout.
Ale ten konec. Ten konec! (A znovu marně zkouím pomocí pouhého jednoho páru rukou zakrýt oči a uši zároveň...)

5)  Kendra (02.05.2010 19:18)

Je to nádherné. Naprosto dokonalé. Všechny popisy toho co dělá a jak se cítí... je to moc krásné jen tiše závidím...

4)  sakraprace (02.05.2010 16:21)

No ty krááááááso, konečně to vypadá tak nadějně a kdopak se nám to nevrací? Ten konec mi utnul áchnutí uprostřed.
Ale bylo to krásné, moc se těším na další

3)  Popoles (02.05.2010 14:10)

Až mi to vzalo dech. Nádhera. Pohled Esme a jejich sblížení jsi vystihla úžasně. A ten mizera se musel vrátit zrovna teď. Myslím, že Esme na žádný piknik nepůjde...

2)  Hanetka (02.05.2010 13:31)

Ambro, už jsem to četla na Stmívku, ale musela jsem ještě jednou a věřím, že ne naposled. Je to skvělé! A pohled Esmé mědostal, je báječné vědět, jak to cítí a vidí ona. A honem přidej další kapitolu, vím, že už ji máš napsanou!

1 2   »