04.11.2010 [09:30], Patt, Povídky jednorázové, komentováno 9×, zobrazeno 2011×

Poslední dobou mne přepadává nutkání psát krátké jednorázovky. Zamýšlet se, rozepisovat a vžít se do postav. Nyní jsem napsala povídku, která čítá kolem 600 slov. Není to dlouhé, ale je tam mnoho úvah. Dozvíme se, jaké to je, sáhnout si na samé dno, kdy už nám nezbývá jiná možnost. Je to hlavně zaměřené na psychiku, tak doufám, že pochopíte...

Dívka udělala krok. Namáhavě lapala po dechu a vyčerpaně udělala druhý. Opřela se o stěnu a zadívala se do zrcadla.

Byla příliš jiná, než bývala kdysi. Ani vlastní otec by ji nepoznal. Nezastřižené, mastné vlasy, které kdysi měly nádhernou barvu. Věčně opuchlé, červené oči – bez jiskry, bez lesku; bez života. Vyhaslé, nezaujaté a stále plné slz. Bambulovitý nos, zarudlý od neustálého otírání o kapesník. Rty, kdysi plné, nyní rozkousané do krve, plné různých bolístek. Vše bylo zasazené do mrtvolně bledého obličeje, který se na první pohled zdál voskový. A její postava… Malá, v minulosti štíhlá, nyní vychrtlá, jako ty modelky. Byly jí vidět žebra a každý mohl spatřit její kostnaté ruce, šíleně hubené nohy a vpadlé břicho. Chodila nemotorně, shrbená a s pohledem stále upřeným do země.

Když se začala měnit v tu nelidskou bytost, sáhla si až na samé dno. Okusila, jaké to je, nemít nic. Zjistila, že na všechno existuje jediný lék. Lék, který spočíval v zapomenutí. A to se schovávalo v něčem, na co nikdy předtím nesáhla. Alkohol a drogy. Nejčastěji do sebe házela whisky a jiný tvrdý alkohol. A drogy jí snad byly ještě bližší – heroin, kokain, extáze. Její závislosti neznaly konce. Už nedokázala žít jako předtím. Její život se točil jen kolem pití a drog.

Marně jí přátelé domlouvali – a matka s otcem jí také nedokázali pomoci. Odmítala, plakala, křičela. Uzavírala se do sebe. Nakonec jí přátelé opustili a její rodina mohla jen bezmocně sledovat, jak se jejich dcera mění v trosku. Trosku, kterou se marně snažili přivést opět do původní radosti ze života. A nakonec to vzdali – nechtěli si to přiznat, ale bylo to tak.

Dívka jim to nemohla mít za zlé – již příliš byla zaměstnána a závislá na tom, co ji drží při životě. Prášky, injekce, láhve s tekutinou, které jí dodávaly sílu. Všichni věděli, že už je příliš pozdě. Doktoři jí nedávali šanci. Všichni to vzdali, ale ona doufala, leč musím podotknout, že marně. Doufala, že on na ní nezapomněl. Že nezapomněl na city, které k ní choval a které chovala ona k němu. Že stále má vzpomínky na ní, kdysi celkem hezkou, ale stále obyčejnou.

Její ruka se roztřeseně dotkla hladkého skla. Kostnaté, dlouhé a vyhublé prsty se jí svezly a osoba v zrcadle ji napodobila. Měla nutkání něco říct, ale nevěděla, jak přimět svá ústa, aby se pohnula. Jak donutit hlavu, aby přestala dělat to, co chce, ale aby vykonala to, co chce ona – aby se donutila mluvit. Tak dlouho neslyšela svůj vlastní hlas. Pomalu zapomínala, jak vlastně zní.

Mělce dýchala a občas mrkla. Její srdce, slabé a vysílené, se občas ozvalo s neznatelným buch-buch. Jako by mu docházel čas. I dívka to poznala, ale místo toho, aby začala panikařit, se jí na kostnaté tváři objevil nedočkavý úsměv. Najednou se zdálo, že nabrala sílu. Natáhla se na postel a popadla blýskavou věc.

Znovu pohlédla do zrcadla a změřila si svou postavu. A pak, jako zázrakem, promluvila jasným, čistým hlasem.

„Tolik let utrpení, samoty a závislosti. Tolik let bez Tebe, Tvých polibků, doteků a něžných slov. Stále si říkám, jak jsi mne mohl opustit. Opakoval jsi mi ta kouzelná slova – že mě miluješ! Byla to lež, jak jsi mi tvrdil? Ne, nechce se mi tomu věřit. Poznala jsem pravdu, miluješ mě. Ale já jsem trpěla a to utrpení si zasloužíš i Ty. Láska a nenávist, dva city, které v mém srdci budou přetrvávat navždy. Ale vždycky láska bude silnější. Nyní jsem poznala, že mi dochází čas… Sbohem, lásko.“

S těmito slovy sevřela pevně nůž a zanořila ho do vlastního srdce. Ještě naposledy se trhavě nadechla, leč necítíc bolest, zašeptala poslední slova.

„Proklínám Tě, Edwarde Cullene.“

Zemřela.

Jakýkoli názor je pro mne velmi cenný... :)

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  krista81 (07.11.2010 19:51)

taková beznaděj
ale moc krásně napsané

8)  Janeba (06.11.2010 21:14)

Ale to néé! Máš to opravdu tak srdceryvně napsané, že tu bolest cítím i já! Ani nevím, co vlastně napsat!Nádherné, ale smutné! Mám raději dobré konce, ale přesto DÍKY!

7)  nathalkasimova (06.11.2010 20:55)

nádhera

6)  Fanny (04.11.2010 19:33)

Opravdu byla na dně. Fantasticky popsané leč srašně smutné...

5)  Baruu (04.11.2010 18:08)

2)  Bosorka (04.11.2010 10:33)

Tak tohle bolelo . Krásné leč smutné...

1