11.05.2012 [11:30], Ajjinka, ze série My Way, komentováno 19×, zobrazeno 3492×

Edwardovi se to trošku zvrtlo. A nic nevychází tak, jak by chtěl.

Děkuju za komentáře u minulé kapitoly, dostaly mě do kolen (v tom mravnějším slova smylu:D)! ♥

15+ za jeho slovník ;)

Bylo těžký dávat pozor na schody i na Bellu, která mi bezvládně visela na rukách. Stačil blbej pohyb a do úzký stoupající chodby bysme se nevešli. Děsilo mě, že nereaguje. Dokonce ani to, že víceméně pravidelně dejchala, mě nedokázalo uklidnit. Potřeboval jsem ji dostat do nemocnice. A to hned.

„Bello?“ zkusil jsem to ještě jednou. Můj hlas zněl zoufale a tak nějak… jinak. Nepoznával jsem ho. Ramenem jsem se zapřel o dveře, který se okamžitě otevřely. Okolní ticho se nezměnilo, snad jen začínalo bejt ještě víc deprimující. Chtěl jsem něco slyšet, cokoliv. Ideálně její hlas, kterej by mě ujistil v tom, že je v pořádku.

Donést ji k autu už těžký nebylo. Opatrně, jako by jí každý malý zavadění mohlo bolet, jsem ji položil na zadní sedačku Volva. Ruka jí spadla dolů a hlava se jí naklonila nepřirozeně ke straně. Ten jedinej pohled mě vyděsil mnohem víc, než všechno, co jsem dneska viděl… Sral jsem na to, že budu mít zasraný sedačky, bylo mi to u prdele. Snažil jsem se ji postrčit co nejvíc dozadu, aby nemohla spadnout dolů, ale bylo to těžký, když mi sama nijak nepomáhala. Nakonec se mi to podařilo. Zabouchnul jsem za ní dveře a rychle zapadnul na svoje místo.

Necejtil jsem se dobře, hlava mě začala bolet, jako by mě do ní někdo kopal neviditelnou nohou a neustále přidával na síle. To nebylo dobrý.

Otočil jsem klíčkem v zapalování a nastavil si zpětný zrcátko tak, abych na ni dobře viděl. Nebyl to pěknej pohled, ale potřeboval jsem vědět, že je alespoň takhle v pohodě.

Předníma kolama jsem najel na jejich trávník, abych se mohl bez problémů otočit. Když jsem to ale udělal, nečekaně mě ozářila světla protijedoucího auta. Rychle jedoucího auta. Černýho auta se stejně černýma sklama. Nevěděl jsem, jestli je ta kravina se zastavením srdce alespoň trochu reálná, ale v tu chvíli mi připadalo, že je reálná až příliš. V prsou mi zatrhnulo, jak mi během vteřiny došlo, co se děje.

O dvě vteřiny později mi došlo i to, že nezabrzdí.

Nahodil jsem zpátečku a v ten samej okamžik šlápnul na plyn. Kola zaprotestovala a chvíli trvalo, než jsem se vůbec rozjel. Viděl jsem jen přibližující se světla a slepou ulici za náma, která mi nedávala moc možností, jak před tím magorem zmizet.

Zatroubil jsem, ale bylo mi už předem jasný, že úplně zbytečně. Ten chlap nebyl v pořádku a já nemohl spolíhat na to, že by se zachoval rozumně. Asi si dokázal dát dvě a dvě dohromady. Jediný, co mě překvapilo, bylo to, že se nerozsvítilo ani v okolních domech. Baráky za milióny vypadaly jen jako nepovedený rekvizity, který tu byly jen pro tuhle posranou chvíli.

Když do mě čumákem narazil, Volvo sebou prudce škublo. Stočil jsem volant ve snaze mu alespoň trochu uhnout a zároveň posranej strachy kontroloval zadní sedačku, jestli se něco nestalo Belle. Ruka jí visela dolů, ale jinak se nic nezměnilo.

Alespoň nic, co bych mohl vidět.

Tentokrát vrazil do boku Volva. Tam, kde měla Bella položenou hlavu. Bylo mi u prdele, že mi rozmašíruje auto, ale představa, že by něco udělal jí, mě nasrala k nepříčetnosti. On už jí toho udělal dost, neměl žádný právo jí ublížit znovu… Dupnul jsem na brzdu a to ho překvapilo. Smykem se stočil a v tenkým nánosu sněhu udělal působivou brázdu.

Sralo mě, že mu nevidím do ksichtu. Schovával se za sklem. Ani neměl dostatečný koule na to, aby se mi postavil čelem. Snažil jsem se tvářit neutrálně, když jsem si v rychlosti plánoval cestu z tohohle pojebanýho místa, kde jsme byli prakticky v pasti.

Věděl jsem, že nemá tušení, co udělám, takže když jsem sebejistě vjel na provizorní dětský hřiště, nemohl to čekat. Vydoloval jsem z Volva maximum, což znamenalo rovnou dvě věci. Předjel jsem ho a měl jsem slušnej náskok, kterej nám měl zajistit bezpečnou cestu pryč. Bylo mi jasný, že pojede za náma, ale znal jsem Hanover dobře a věřil jsem si. Nepopohánělo mě jen nebezpečí, který nám jelo za prdelí, ale i fakt, že holka, která mi nehybně ležela v autě, potřebovala okamžitě pomoc.

Až když jsem si byl jistej, že máme trochu náskok, jsem z kapsy začal dolovat mobil. Nevěděl jsem, jakej vztah má Reday k místní policii, ale doufal jsem, že u ní nemá žádnýho podplacenýho kámoše. Jenže když jsem dával vytáčet 911, narazil do nás zezadu plnou rychlostí. Volvo zavřeštělo a poposkočilo o kus dopředu.

„Do prdele, do prdele!“ nadával jsem, jak mi mobil vyletěl z ruky. Tohle nebylo vůbec dobrý. Ohlídnul jsem se dozadu, ale to, že jsem za čelním sklem nikoho neviděl, mě znervóznilo ještě víc.

Na první světelný křižovatce jsem projel na červenou a těsně se vyhnul zrovna odbočujícímu autu.

„Kurva!“ plácnul jsem rukou do volantu a v rychlosti se mrknul do zpětnýho zrcátka, jak je na tom Bella. Ležela pořád ve stejný poloze a nejevila žádný známky toho, že by na tom chtěla něco měnit. Možná bylo lepší, že tohle nevnímala. Určitě to bylo lepší.

Za náma se ozvaly policejní sirény a já se hystericky rozesmál. Kolikrát jsem ve městě jezdil jako to největší prase a nikdy se neukázaly? Nezpomaloval jsem, ale jak se ukázalo, Reday u místních fízlů nejspíš žádný kámoše neměl, protože na první zatáčce zmizel. Viděl jsem, jak se blikající auto za náma rozmejšlelo, za kým má jet, ale protože jsem nezpomaloval, rozhodli se jet za mnou.

Za normálních okolností bych to bral jako skvělou výzvu je setřást, ale teď se skvěle hodili jako doprovodná eskorta. Věděl jsem, že Volvo musí vypadat hrozně, ale rozhodně nemělo na stav bezbranný holky ležící vzadu. K Ascutneyský nemocnici to nebylo daleko, i když ležela naprosto nelogicky na úplným konci města.

Před nemocnicí jsem najel na obrubník, ale bylo mi to jedno. Policejní auto zastavilo hned za mnou, a když jsem rychle vystoupil, přirazil mě k Volvu namakanej polda. Vzpíral jsem se, ale držel mi ruce za zádama, takže to moc dobře nešlo.

„Hej, hej!“ bránil jsem se. „Vy to nechápete!“

„Klídek, klídek!“ krotil mě a kopnutím mi od sebe roztáhnul nohy. „Za blbost se platí, kamaráde,“ zavrčel výhružně.

„Můžu to vysvětlit, tak se podívejte. Kurva, tak se podívejte dozadu!“ zařval jsem rozhozeně a nechal se odstrčit stranou, aby mohl otevřít dveře k Belle. Když ji viděl, něco rychle zamumlal do vysílačky, kterou měl připnutou na prsou, druhou rukou mě pořád držel.

Ten druhej mezitím doběhnul ke hloučku lidí v bílejch hadrech, který stáli před vchodem do nemocnice. Jeden chlápek v dlouhým kabátě zaběhnul dovnitř a za chvíli se vracel s lehátkem. Ale to už se ta zrzavá ženská nakláněla nad Bellou a měřila jí puls. Pak jí narovnala hlavu a mezi prsty jí rozevřela víčko, kam jí posvítila miniaturní baterkou, kterou vytáhla z kapsy.

„Má rozšířené zornice. Možná nitrolební krvácení. V lepším případě jen otřes mozku.“ Mluvila úsečně a nahlas, aby ji slyšeli ti dva, kteří zatím postávali za ní. „Co se jí stalo?“ zeptala se a odstoupila, aby udělala prostor těm dvěma. „Opatrně,“ pobízela je. Trhnul jsem sebou ve snaze se vysmeknout tomu mamlasovi, kterej mě pořád držel. Jeho stisk ještě zesílil.

„Našel jsem ji tak,“ řekl jsem popravdě. „Nevím, co se jí stalo.“ Tupá bolest mi projela hrudníkem, jak se mnou ten magor praštil víc o tvrdou hranu auta. „Říkám kurva pravdu!“ ošil jsem se.

„Zavolejte Clearwaterovi, měl by mít pohotovost,“ štěkla podrážděně ta zrzka a na mě se ani nepodívala.

„Co s ní je?“ chtěl jsem vědět, ale neodpověděla mi. Pomohla těm dvěma Bellu vytáhnout na nosítka, přehodila přes ni deku a spolu s nima zmizela dovnitř. „Pusť mě!“ vyjel jsem na toho kreténa za sebou. „Já musím jít za ní!“

„Ty nikam nepůjdeš. A to pěkně dlouho,“ procedil skrz zuby a kopnul mě do nohy, která se pode mnou automaticky podvrkla. Stisknul jsem rty k sobě, abych nedal najevo to, jak ta zkurvená noha bolí.

„Blacku!“ houknul na něj ten druhej polda. „Mají toho druhýho.“

Bylo mi hned jasný, koho tím myslí. A jestli Redaye chytli, byla tu velká šance, že by se konečně mohlo něco vyřešit. Věřil jsem, že kdyby dostal příležitost, nikdo ho už nikdy nenajde, ani kdyby se snažil sebevíc. Měl kontakty, to bohatě stačilo k tomu, aby mohl jen tak zmizet.

„Slyšíš? Máme tvýho kámoše,“ uchechtnul se ten… Black.

„Ten zmrd není žádnej můj kámoš!“ ohradil jsem se dotčeně a schválně sebou ještě jednou zacloumal.

„Kdepak, ty pojedeš s náma!“ Čapnul mě za ruce, který natisknul těsně k sobě. Až pozdě mi došlo, co vlastně dělá, a když jsem měl na zápěstích přiklepnutý pouta, už jsem s tím nemohl nic dělat.

„Já musím za ní!“ opakoval jsem nasraně. Rozhodně jsem neměl v plánu se nechat zavřít, to určitě ne. Potřeboval jsem jít za Bellou a zjistit, co jí ten zmrd bez skrupulí udělal, musel jsem vědět, jestli bude v pořádku. „Ty steroidovej idiote!“ Zapřel jsem se, ale on to beze slova přešel. Jen se usmíval. Dokonce i ten úsměv o něm vypovídal, že to jediný, co jeho mozek za poslední dobu viděl, byly malinkatý růžový prášky, který mu pomohly k těm svalům, kterejma se teď pozérsky pyšnil.

Dovlekl mě k jejich autu. I ten druhej mamlas se pitomě usmíval, jako by neměl na práci nic jinýho. Oni vůbec netušili, o co tady jde. Co si vůbec mysleli? Že jsem jí to udělal já a pak ji v záchvatu lítosti vezl do nemocnice? Nemohli bejt přece až tak vymaštěný. Ale stačil jeden pohled na toho tmavýho a odpověděl jsem si sám – byli tak vymaštěný.

„Vůbec nemáte právo mě někam brát!“ nedal jsem se, i když jsem svejm právům moc nerozuměl. Kdyby tu byl Emmett, možná by něco věděl, ale takhle jsem byl prostě jen v ještě větších sračkách, než mi docházelo.

„Divil by ses, co všechno my můžeme,“ odfrknul si vesele a ještě jednou mě opřel o jejich auto. Levou rukou mě přidržoval na skle a tou druhou mi šacoval kapsy. Našel jen peněženku, protože to ostatní jsem poztrácel v autě. „Cullene,“ dodal vědoucně, když si z peněženky vytáhnul můj řidičák.

„Pro tebe pan,“ zavrčel jsem znechuceně. Jemu to asi tolik vtipný nepřišlo, protože když mě cpal na zadní sedadlo jejich až nepříjemně vyhřátýho auta, vůbec nebyl něžnej. „Tohle si odsereš,“ neodpustil jsem si. „Nevíš, co děláš. Nevíš, jak to bylo!“

„To se dozvíme. Ale až na stanici,“ mrknul na mě škodolibě a zabouchnul dveře, který mi přistály jen několik milimetrů od tváře. Škubnul jsem sebou, jak jsem ten zbrklej pohyb nečekal.

„Budete toho litovat!“ snažil jsem se je zviklat. „Vy vůbec nevíte, kdo já jsem!“ zkoušel jsem na to jít jinak, ale protože se rozesmáli, tipnul jsem, že je to ani trochu netankuje.

„Edward Cullen, studentík, papínkův synáček, maminčin mazánek? Rodiče za tebe určitě moc rádi zaplatí kauci!“ posmíval se Black a náramně se u toho bavil. Já to samý tvrdit nemohl. Chtěl jsem bejt někde jinde a přesně jsem věděl, kde by to mělo bejt. Nitrolebeční krvácení?! Nebyl jsem Carlisle, neznal jsem tyhle lékařský sračky, ale tohle slovní spojení bylo děsivý i pro laika, jako jsem byl já.

Nemohl jí přece udělat něco takovýho! Pořád to byla jeho žena, i když se ve mně to slovo ve spojení s ním příčilo. On si nezasloužil nikoho, jako byla ona. To jediný, co jsem si k němu dokázal představit, nebylo ani trochu hezký. Ale bolestivý, zvrácený a svým způsobem hodně nechutný určitě.

„Drž hubu,“ poradil jsem mu. Docházelo mi, že stejně nic nezmůžu. Tihle dva machři mě neměli v plánu vysadit nikde jinde, než u nich na stanici. Už jsem tam párkrát byl, kdysi ještě s Emmettem, ale vždycky nás z toho vysekal jeho táta. Stačil jedinej telefonát a bylo to. Lidi si ho vážili a nakonec se mu ještě omlouvali, že si dovolili sebrat jeho syna… Teď to bylo jiný. Jel jsem tam s vědomím, že tam nějakou dobu ztvrdnu.

Což mě nehorázně sralo.

Nezbejvalo mi nic jinýho, než doufat ve tři důležitý věci.

Že Bella bude v pořádku…

Že budu moct bejt brzo u ní.

A že mě dají do cely k tomu zmrdovi, abych mu mohl vlastníma rukama rozmašírovat rypák o ocelový mříže…

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

19)  Astrid (20.07.2012 12:18)

No to teda bol adrenalín v detailnom popise bože, zase toto, že ho zabásli, to je des!!!

18)  Ree (19.06.2012 21:52)

Ajjo! Nejdřív mě donutíš v minulé kapitole nesnášet Rose (jakože ji jinak mám hrozně ráda) a teď ještě Emmetta?! Styď se!!! A Black mě taky naštval. Měla jsem sousedku, která měla psa Blacka. Kdysi byl černý, než ho vykoupala ve špatném šamponu. Pak měl na sobě rezavé fleky. Asi se jí zeptám, kde to koupila, a pošlu to Jacobovi...

17)  matysekmj (14.05.2012 05:36)

Bylo mi jasný,že z toho uděláš ještě větší napínák,ale až tak.
Takže doufám v ty tři samé věci co Edward a vrhám se na další dílek

16)  Bye (13.05.2012 20:10)

A kruci, když se má něco podělat, tak se to podělá, že? Když je nedostal sadistickej manžílek, aspoň si Edwarda vychutnali dva zamindrákovaní pochůzkáři... (Málem to se mnou seklo, když jsi zmínila jejich jména! Clearwater a Black )
Ale smiřuje mě s tím to, že je Bella konečně v odborné péči. Dokonce to měla i s policejní eskortou.
Teď už se k tomu kreténovi snad dobrovolně (é, co to plácám, VŮBEC NIKDY!) nevrátí...
Edwarda odtamtud doufám brzy dostaneš Musí se dostat za Bellou!
I když, tu jeho charakteristiku celkem trefili „Edward Cullen, studentík, papínkův synáček, maminčin mazánek?"

15)  Fanny (12.05.2012 11:14)

Tomu se říká obrat. Ovšem obávám se, že přes všechno, jak to vypadalo nadějně, je teď pěkně v háji. Ale Bella je v nemocnici, tak aspoň to se mu podařilo!

Je to pěkně zamotaný!!! A může se zvrtnout tisíc věcí...

14)  leelee (11.05.2012 22:18)

uf... co bude dál může se to zvrtnout kamkoliv
zůstane zavřenej/Emmet poruší slovo
Bella přežije/nepřežije
něco se začne rozmotávat/ právě teď máme ještě rovný lano

takhle nás vtáhnout do děje a nechat na pospas...

12)  Jalle (11.05.2012 19:26)

ttttotto sú ale napínaky, keby tak bola táto kapitola dlhšia ale inak:

11)  eMuska (11.05.2012 16:58)

no ciiii on je dobre hnusný, ten Reday... porozrážal Edwardovi auto, ach jejo, sa m to tak páči (chudák volvo) Mne ten Edward normálne príde zlatý

10)  Lenka326 (11.05.2012 16:29)

Do pihelek, ženská, tohle to ne! Nestačí, že pořád netušíme, jak moc špatně na tom Bella je, jestli náhodou neupadne na dlouhou dobu do kómatu a to by se Edward "jen" trápil. Ne, to ty ne, ty ho nejdřív musíš podrobit vražedné honičce s psychopatem Redayem a pak ho nechat zabásnout debilními policajty (nechť odpustí Blackofilky), kteří vědí všechno dřív, než se vůbec zeptají.
Jestli jsem měla do této kapči velkou starost o Bellu, tak teď se bojím o oba. Protože Reday není jen tak někdo, on se vylíže ze všeho, jako ostatně všichni mocní tohoto světa a Edward je co? Nic. A po hádce s Emmettem nemůže o pomoc poprosit vlastně nikoho. Rodina je daleko a víme, že jejich vztahy nebyly zrovna nejlepší. A nikoho dalšího nemá. Takže co teď? Prosím, nějak to vyřeš, tohle je šílené.

9)  paulus (11.05.2012 16:04)

čo?? toto nemyslíš vážne ja tu asi skolabujem kokos dufam žťe bude bella v pohode a žťe edwarda pustia alebo čo ty vole takéto situácie neznášam niečo sa stane v príbehu a ja nemožem čítat dalšiu kapitolku... toto mi nerob.... hlavne rýchlo píš

8)  GinaB (11.05.2012 15:40)

Tak jsem to nakonec musela číst nadvakrát. Nějak jsem to nervově neustála. Přiznám se, že v takové situaci mám tendenci zalistovat na konec knížky, abych se nejdřív uklidnila a pak v klidu dočetla. Tady to bohužel/bohudík nejde.
Pěkně jsi to rozsekala. Tak nakonec bude viník Edward a Reday z toho vyjde čistý jako lilie….??? TO SNAD NE!!! Tohle mi fakt nedělej, teda hlavně Edwardovi !
Jinak, úžasně napsané.

7)  ambra (11.05.2012 14:44)

Kua, tenhle pocit úplně nenávidím. BEZMOC. Když se v knížce nebo v dobrým filmu hrdinovi děje bezpráví, a nikdo ho neposlouchá nebo nechce poslouchat . A ten pocit je obzvlášť hnusný, když je zmíněná situace napsaná nebo natočená velmi dobře. Takže je ti jasný, že jsem se třásla ještě půl hodiny po dočtení. To nemluvím o BEZVLÁDNÉ Belle na sedadle auta, do kterého NARÁŽÍ svým jistě větším a pevnějším autem ten zmrd Reday .
AJJINO!!!
Což nic nemění na faktu, že steroidový frajer v uniformě jménem Black mě složil pod stůl .
No ale teď jako co?!?!?! Nenaznačuješ doufám, že ve chvíli, kdy už se zdálo, že Redayovi nepomůže ani svěcená, se to zvrtne, a vina padne na Edího, ŽE NE?!?!?!
Rychle to vyřeš, ono stačí, když se Bella probere a řekne, jak to bylo. Aha. Ono tam bylo něco o možném zranění mozku...
AJJOUŠI!!!

6)  Silvaren (11.05.2012 13:35)

Tak to byla jízda! Nemohli se ho ti policajti aspoň zeptat, co se stalo? To ho rovnou zabásnout? Naprosto skvělá kapitola! A poslední věta je taky hustá!

5)  KatkaB (11.05.2012 13:14)

Tak to bylo hustýýý Nechala jsi je do sebe vážně nabourat s bezvládnou Bellou v autě A podle všeho to ještě vypadá, že svedou vinu na Edwarda. Divila bych se, kdyby se z tohohle Reday nedokázal vysekat, když je to taková hvězda. A co je Edward? Jen rytíř, který zachraňuje svoji princeznu. Ale jak to vypadá, pohádky stále ještě není konec...
Jeho slovník je perfektní, ale tahle myšlenka mě naprosto dostala. Kam na tohle chodíš, Ajjinko, perfektně to sem pasuje:
"Nikde se nerozsvítilo. Baráky za milióny vypadaly jen jako nepovedený rekvizity, který tu byly jen pro tuhle posranou chvíli"
Těším se na pokráčko

3)  Marcelle (11.05.2012 12:32)

Ajjinko, zase do pr..., co mi to děláš? Já stařenka už mám slabý srdce, tohle přece nemůžu udejchat. Koukej mít ohledy na mou věkovou kategorii a hezky jim proveď něco dobrýho ať se nemusím stresovat. A teď vážně - píšeš to skvěle i když to je taková syrovost. Díky moc

1