05.07.2011 [19:00], ambra, ze série Miř přesně, lásko, komentováno 23×, zobrazeno 5769×

Na co se může hodit bratr. A proč je fajn, že toho někteří chlapi moc nenamluví.

Alice se rozmrzele rozhlédla po prázdném obývacím pokoji. Ona sama brala lovecké výpravy jako nutné a ne úplně nepříjemné zpestření existence. Ovšem ostatní se v posledních týdnech do lesa prakticky odstěhovali.

Trochu ji to unavovalo.

Unavovalo a rozčilovalo. Každý z nich tisíckrát za den měnil svá přání a rozhodnutí, a i když se ty změny zdály většinou bezvýznamné, přesně podle tajemného zákona o mávnutí motýlích křídel dramaticky ovlivňovaly možnou budoucnost všech. Občas se cítila doslova zahlcená nepřetržitě se měnícími vizemi. Jako by její drobná ramena měla nést tíhu všeho, co přinesou další dny, měsíce a roky.

Ona sama by přitom své nevyrovnané sourozence nejraději prostě popadla za límec, omlátila jim ty jejich tvrdé hlavy o sebe a donutila je držet se plánu, který vedl k nejlepšímu možnému výsledku. Tedy – nejlepšímu možnému podle jejího názoru.

Ovšem byla dost inteligentní na to, aby chápala, že tohle nemůže. Dávno se naučila zacházet se svým darem tak, aby ostatní jen lehce a nenápadně postrkovala. Zjistila, že tenhle způsob je mnohem jistější cesta k úspěchu, než dramatická oznámení a do detailu popsané vize. Mělo to jen jeden drobný nedostatek – vyžadovalo to trpělivost a to byla vlastnost, která mezi její silné stránky prostě nepatřila.

A tak zatímco ostatní si své frustrace a smutky odcházeli vyběhat do zeleného šera kanadského pralesa, ona pro ně spolu s Esme udržovala dokonale uklizený dům a perfektně čisté a padnoucí oblečení. A zoufale se snažila, aby se bez vědomí tlaku z její strany dopracovali k rozhodnutí, která jim přinesou stejně úpravnou a křišťálově čistou budoucnost.

Její splín nikdy netrval dlouho. Naštěstí tu byl někdo, kdo nejpozději za dvě minuty poznal, že má starosti a spolehlivě přispěchal na pomoc. Spokojeně přivřela oči dřív, než se vysoká štíhlá postava objevila nahoře na schodišti. A když ji bral do náruče a odnášel do ložnice, protože tam směl zahánět její starosti všemi možnými způsoby, konečně aspoň na chvíli dokázala dostat z hlavy obraz nešťastné Rose a žízní pološíleného Edwarda.

xxx

Seděla na obrovském balvanu na kraji podivné mýtiny. Ohořelá torza kmenů dávala tušit, že to smutné místo tu před časem vytvořil blesk při jedné z divokých a nečekaných letních bouřek. A následný déšť zřejmě způsobil, že shořelo jen přesně ohraničené místo.

Cítila se stejně. Všechno vně její vyhořelé duše vypadalo dokonale a nedotčeně. Všechno bylo dokonalé a nedotčené. Nikdo se jí nedotýkal tak dlouho, že se jí chtělo řvát zoufalstvím. Když se na to dívala takto, zdál se jí na okamžik Royceův zájem tu poslední noc jistým zvráceným způsobem pochopitelný a lichotivý. Bylo to aspoň něco, i když ji to něco stálo život a budoucnost. Znovu – pokolikáté za poslední měsíce? – si uvědomila, jak drásavá je samota uprostřed davu. Fyzicky sama nebyla skoro nikdy. O to hůř snášela vědomí, že ji do téhle děsivé rodiny přivedla jen shoda ošklivých okolností.

„Rose, ale já jsem tu pro tebe pořád.“ Přišel tak potichu, jak to dokázal jen on. Jak na něj mohla zapomenout? To všechno ta pitomá holka, ta Alice. Převrátila jim život naruby. Ona, ona…

„Nebuď nespravedlivá,“ napomenul ji Edward s úsměvem. „Aro byl díky tomu tvému poslednímu výstupu vážně nekompromisní, copak jsi zapomněla? Domů bychom museli i bez Alice,“ přišel blíž a vmáčkl se na volné místo vedle ní. Napodobil její pozici a objal si kolena. Ale jen jednou rukou – tu druhou jí položil kolem ramen a přitáhl si ji blíž k sobě. Rychle se podvolila, přitiskla se k němu a hlavu těžkou smutnými myšlenkami nechala spadnout na jeho rameno.

Ano, tohle jí chybělo. Jejich dobíjení.

„Od té doby, co jsme se vrátili, jsi za mnou ještě nepřišla,“ nadhodil lehce, jako by se chtěl bránit nevyslovené výčitce.

Prudce se narovnala a otočila k němu svou krásnou tvář. A i když nedal nic najevo, trochu se mu ulevilo. Ty blesky, co jí teď šlehaly z očí, ta trucovitě našpulená pusa – tohle byla zase aspoň na chvíli stará známá Rosalie. Temperamentní gejzír, který chrlí svou momentální náladu bez ohledu na to, jestli se někoho dotkne nebo někoho urazí.

„Copak můžu?“ rozhodila ruce. „Všichni by to věděli! A všichni by si mysleli... on by si myslel… Ale vždyť je to jedno,“ mávla rukou a znovu se o něj opřela. Natáhl se a opatrně ji pohladil po tváři.

„Záleží ti na tom, co si o tobě Emmett myslí. Já to přece vím, Rose. A dá mi hrozně moc práce nemotat se vám do toho.“ Cítil, jak strnula. A poznal, jak se snaží vymést z hlavy všechny nepatřičné myšlenky, když se co nejledabylejším tónem zeptala:

„Chceš říct, že jemu taky záleží na tom, co si myslím?“

„Víš, že tohle nesmím, Rosalie. Není to fér. Nebo by se ti líbilo, kdybych na požádání každému vyprávěl, co se ti honí hlavou? Tak vidíš,“ nečekal na její odpověď.

Jen si lehce povzdychla.

„Na co vám ty vaše dary jsou, když vás z toho akorát bolí hlava. V bance, jo, tam bylo fajn, že čteš myšlenky. Ale teď? V tomhle zapadákově? Emmett je posedlý tou svou Danielou,“ pokračovala, aniž by udělala sebemenší pauzu. „A víš, že naše city jsou neměnné. Takže pokud je z ní pořád tak paf, mám prostě zase smůlu.“ Tiše se zasmál a stiskl jí rameno na znamení toho, že její narážku pochopil a že se znovu, potisící, omlouvá.

„Nemůžu nic říct. Přesto… Co kdyby…“ Jako by na miskách vah přesně odvažoval slova, která jí dají naději a zároveň nenaruší Emmettovo soukromí. „Co kdyby ho víc než láska k Daniele trápilo zjištění, že tahle jeho láska nebyla tak silná, jak si myslel?“

Rosalie neodpověděla. Ale těsně předtím, než vyrazila směrem k jezeru, zahlédl v její mysli záblesk krátké, ale velmi jasné představy. Emmettův pokoj. Zařízení je stále jednoduché, přesto tak odlišné od toho reálného. Hlavním kusem nábytku je obrovská postel. Obrovská dokonce i s Emmettem na palubě. Spokojeně se rozvaluje, usmívá se a pevně k sobě tiskne krásnou ženu.

Její světlé vlasy jsou rozházené po celém polštáři…

xxx

Věděla, že ho tam najde. Od toho dne, kdy na sebe u jezera – vlastně v jezeře – náhodou narazili, tam chodil denně. Dokonce ve stejnou hodinu. Jako by ji vyzýval. Jako by ji zval.

A od toho samého dne – dne, kdy se dozvěděl, že pro lidský svět přestal existovat - spolu nemluvili. Žádné výčitky. Ale ani žádná obyčejná věta o čemkoli. Propásli všechny příležitosti k nezávaznému povídání.

Teď se rozhodla, že musí využít odvahy, kterou načerpala při rozhovoru s Edwardem.

Teď nebo nikdy…

Zastavila mezi stromy. Na břehu zahlédla rozházené boty a oblečení. A když chvíli pozorně sledovala hladinu, dokázala rozeznat, kde se zrovna pohybuje. Nezastavil se ani na okamžik. Jako by se snažil unavit svoje obrovské tělo. Sotva jí to slovo blesklo hlavou, musela se několikrát nadechnout. Najednou potřebovala vzduch. Potřebovala kyslík. A přece jako by ho kolem nebylo dost.

Emmett a jeho tělo. Od začátku byl až příliš… tělesný. Zavřela oči a vybavila si ten pocit, když ji jen chvíli po své přeměně objal. Slyšela zvuk trhané látky, jak ji ve vteřině zbavil oblečení. A přesně si pamatovala, jak chutnal. Zakázala si myslet na to, co následovalo. Na to, proč ho odstrčila.

Stále se zavřenýma očima se svlékla. Pak se rozběhla, odrazila od břehu a jako alabastrová střelka prořízla temnou hladinu. Věděla, že není nikde poblíž, přesto bylo otázkou pár vteřin, než zaregistruje její pohyb ve vodě. Rychle doplavala ke svému místu. Položila se jako tehdy. Zavřela oči a úplně znehybněla.

Vnímala dozvuk velké vlny, jak se kus od ní prudce zarazil. Cítila na sobě jeho pohled. Pomalu k němu natočila tvář a zvedla ruku. Pootevřel ústa. Jako by se teď on potřeboval nadechnout. Ale pak udělal ten jediný pohyb a byl u ní. Přijal její dlaň a zvedl oči k hladině.

Pomalu, ruku v ruce, vyplavali. S každým tempem ztrácela odhodlání, se kterým za ním přišla. Netušila, co mu řekne, pokud se jí na něco zeptá. Nakonec ji přemohla nervozita. Když ji objal kolem pasu a propletl nohy s jejíma, zapřela se mu do ramenou a sama vypálila otázku, na kterou vlastně vůbec nechtěla znát odpověď.

„Jsi si jistý? Máš přece ten prstýnek. Máš tu dívku…“ Ve tváři se mu nepohnul ani sval. Cítila, jak se jeho pravá ruka posouvá z jejího pasu výš. Využil toho, že mezi nimi vytvořila malý prostor a pomalu, tvrdě a zároveň neuvěřitelně něžně mapoval každý kousek jejího těla. A celou dobu se jí nepřestával dívat do očí.

Zapomněla na hloupé otázky. Zapomněla na ještě před chvílí důležité odpovědi. Všechny ztratily význam. Utopily se v té hluboké ledové vodě.

Netušila, jak dlouho to trvalo. Věděla jen to, že si nakonec sama přitáhla jeho ústa a po krátkém zápase navedla jeho dlaň i na poslední neprozkoumané místo.

Sesypala se mu v náručí a úplně vláčná se nechala vynést na břeh. Položil ji do trávy, stále beze slova počkal na ten poslední, nejdůležitější souhlas, a pak se znovu s tou magickou kombinací síly a něhy postaral o to, aby už nikdy nepochybovala o jeho jistotě.

Ještě předtím ale stáhl s prsteníčku tenký stříbrný kroužek a prudkým pohybem jej hodil do jezera, kde tak ten den definitivně utopili všechnu bolest a všechny pochyby.

xxx

Alice tentokrát nic neříkala. Ani nemusela. A taky se nesnažila udělat ze svých myšlenek zmatené a nesrozumitelné panoptikum.

Charlie Swan zemřel. Jeho dcera Isabella zůstala sama v tom velkém nebezpečném městě. V té mizerné čtvrti a v tom uboze zabezpečeném domě.

„Nedělej to, Edwarde,“ kroutila Alice rozhodně hlavou. „Jen si to nalháváš, ve skutečnosti ji nechceš chránit.“

Díval se na ni, ale neviděl ji. Slyšel ji, ale neposlouchal, co říká.

Obraz Isabelly Swanové úplně překryl všechno kolem něj. Všechno nepodstatné.

„Chci se jen… rozloučit,“ řekl polohlasem a mnohem víc sám sobě než komukoliv dalšímu.

„Chci se s ní prostě jen rozloučit.“

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

3)  Karolka (05.07.2011 19:19)

Alicina úvaha mě strašně pobavila. Jistě, že je mi jí líto. Musí to být náročné. Ale její potřeba omlátit jim hlavy o sebe, aby se drželi plánu...

Ííííííííííík... (Ano, reakce na Jaspera...)

Obnovený vztah Edwarda a Rose. Ohromně mě to dojalo. Jsem strašně ráda, že jsem si to dnes přečetla celé, protože bych to jinak nedokázala tak ocenit.

A Rose a Emmett. Já to přeskočím, jo? Myslím, že jsem toho o svých hormonech dnes napsala už dost. Ještě teď nejsem schopná dýchat úplně normálně.

Závěr. Zase husí kůže. Zase pocit, že se může stát absolutně cokoli. Mám touhu Edwarda zastavit. Mám touhu mu říct: "Tak dělej! Na co ještě čekáš?!" Jsem strašně zvědavá, jak to bude dál.

Jedeš! Parádně!

2)  Hanetka (05.07.2011 19:17)

Jo. JO!!! Emmett a Rose našli svoje rozhřešení. A Alicinu povahu a dilemata jsi popsala naprosto dokonale. Jen ten závěr... Rozloučit, jo? To si, chlapečku, jenom myslíš!
Ambro. hlubokopoklon až na zem. Díky.

1)  Karolka (05.07.2011 19:08)

Juchů! Já mám ale kliku... Jdu na to!

«   1 2