04.02.2012 [08:00], SarkaS, ze série Man´s world, komentováno 45×, zobrazeno 5857×

Úplný a neodvratný konec. Víc toho nebude. Je mi líto, ne ani o čárku víc.

No dobře, kecám, ještě bude další část... :)

Epilog – 1. část

(hudba)

„Prcku, proboha, nešij sebou tolik,“ vztekal se George a snažil se poradit si s tím otřesně malým zipem.

„Trvá ti to, Goliáši,“ zafuněla.

„Jo, protože sebou tak šiješ!“ odbyl ji a se zpoceným čelem překonal další dva zvrácené centimetry. „A řekl jsem ti, ať mi tak neříkáš!“ Otočila na něj pobaveně hlavu a zakřenila se.

„Tak mi neříkej Prcku.“ Konečně dotáhl zip až nahoru.

„No co, jsi mrňavá.“ Koho sakra napadlo, že zrovna on je na tohle ta nejpovolanější osoba? Strčil si prst mezi krk a límec, a jakmile se otočila, trochu zatáhl.

„Nech toho!“ otočila se zase a ohnala se po něm.

„Tos nemohla vidět,“ bránil se. Protočila oči a mávla rukou za sebe.

„Celou dobu tě vidím v zrcadle,“ poukázala, jako by to snad bylo naprosto jasné. Což taky bylo, to zrcadlo mělo dva metry a sám ho sem nesl.

„Kruci,“ ulevil si a odstrčil ji, když mu chtěla upravit motýlka. „Přísahám, že je to naposledy, co na sobě mám tak odpornou věc!“ Nasadila osvědčený štěněčí pohled, který za ta léta dotáhla k dokonalosti.

„Ale no tak, strejdo…“ zaprosila. Poraženecky svěsil ruce a nechal si přitáhnout ten mučicí nástroj zase ke krku.

„Nechápu, proč si tě William bere,“ zabručel. Dotčeně ho plácla do ramene.

„Protože ví, že jsem naprosto dokonalá, samozřejmě,“ uculila se a zase se otočila k zrcadlu, aby si upravila účes.

„Samozřejmě,“ ucedil s otráveným výrazem. Vzdychla.

„Pořád tě vidím,“ upozornila ho. Blbý zrcadlo!

♣

Když se podíval zpětně, nedokázal pochopit, jak to, že to dotáhli tak daleko. Po odchodu z Ameriky se to nezlepšilo, spíš naopak. To že byl jediný, koho znala, ji donutilo se ještě víc proti němu vzepřít. Ani by nespočítal, kolikrát mu řekla, že ho nenávidí a všechno je jeho vina. Trvalo měsíce, než mu došlo, že Jamie s Toddem, jeli na večeři a do kina, protože byla Jamie zasmušilá z toho, že o něm tak málo slýchá. Když mu to poprvé vztekle prskala do obličeje, hodně to s ním zamávalo a několik dní to byl on, kdo se jí vyhýbal. Nakonec to překousnul s tím, že na tom už nemůže nic změnit. Pokusil se jí to vysvětlit, ale krutě pohořel. Čtyřikrát. Pak mu došlo, že to chce jinou taktiku. Pokusil se s ní navázat kontakt, přes staré zvyky. Koupil novou sadu domina. Skončila v krbu. Koupil další. Zase pohořela. Když do toho krámku přišel počtrnácté navrhl mu prodavač množstevní slevu. Vlastně se i docela vyplatila. Trvalo mu skoro dva měsíce, než se zapojila. A to jen proto, že začal hrát sám se sebou a jednou u toho usnul. Probudilo ho, když hrací kámen cvaknul o stůl. Jediným tahem ho porazila. Mohl se zvencnout, než mu došlo, že se mu vlastně podařilo to, o co se dva měsíce snažil. Nešlo to ani potom nijak lehce, ale šlo to lépe. Zvykali si na sebe těžké dva roky, které nebyly prosté hádek, výčitek a z její strany občas ani násilí. Hodila po něm budík. Jen jednou, ale měla takovou mušku, že mu zůstala na památku jizva na předloktí, jak se kryl. Musel s ní mít svatou trpělivost, ale měl svoji práci, a to mu pomáhalo udržet si duševní zdraví celkem v pořádku.

Ani náhodou ho nenapadlo, že by telefonát s Esmé mohl mít nějaký dopad, ale možná to čekat měl. Nebyli v Irsku ani tři měsíce, když mu přišla první objednávka. Díval se na ni, jako by mu přistála na stole v létajícím talíři. Ale vážně to tak bylo. Specifické kousky, které si objednali až z Ameriky. Pamatoval si, že jeho první reakce byla smích, a když mu po nějaké době došlo, co to znamená, mohl se přetrhnout, aby sehnal všechno, co potřeboval, protože ještě neměl ani dílnu. Dokonce neměl ani místo, kde by si ji udělal, nakonec to vyřešil pronájmem malého skladu na okraji Corku. A tak se mu rozjelo malé podnikání. Zakázky chodili častěji, a ne jen z Ameriky. Netušil, jak se to dělo, ale objevovaly se u něj i objednávky z Francie, Německa nebo Itálie. Ale kupodivu to byla i práce, co je s Karen trochu spojilo. Když toho měl moc, chodil domů strhaný a jí se ho nakonec zželelo. O víkendech mu chodila pomáhat do dílny. Nikdy se tam spolu nebavili o ničem jiném než o práci, ale nakonec to byly jejich nejlepší rozhovory. Opadala přitom zášť, jelikož to bylo tak neutrální téma. Prostě jen pár pokynů a ticho. Sem tam dotaz, následovaný odpovědí a zase ticho. Po třech týdnech přinesla rádio, na což si musel sice chvíli zvykat, ale nakonec to překousnul. Tedy dokud nepřinesla i cédéčka, to ji málem vynesl v zubech. Nikdy Spearsovou neposlouchal a ani se k tomu nechystal. Teda rozhodně ne dřív, než bude muset volit mezi Spearsovou a smrtí. A ani tak si nebyl jistý, že by jí snesl.

♣

„Mohl bys?“ podávala mu bílé průsvitné cosi s prosebným výrazem. Vyděšeně si to vzal.

„A co já s tím, jako?“ nechápal. Ukázala si na hlavu.

„Do vlasů,“ poučila ho. Vytřeštil na ni pohled.

„Nezbláznila ses?“ vyhrkl. Protočila oči.

„Do mých,“ dodala otráveně. Vzpamatoval se a rychle si odfrkl.

„No jasně… jasně, že do tvých, do čích asi jiných,“ zatvářil se chlapácky. „Já jen, tak hezké vlasy, přece je nebudeš schovávat, ne?“ pokoušel se to zakecat.

„Je to tradice. Nemudruj a nasazuj!“ poručila mu a lehce zaklonila hlavu. Pokrčil rameny.

„No, ty jsi šéfová,“ pronesl a prostě jí to do těch vlasů píchnul. Vypadalo to strašně. Jako zvláštní hadr smotaný do nepovedeného turbanu. „Jsi si jistá?“ ptal se nedůvěřivě. Podívala se do zrcadla a hýkla.

„Cos s tím udělal?!“ nechápala, jak se mu tohle podařilo vytvořit. Rozhodil bezmocně ruce.

„Já ti to říkal! Tohle prostě není moje parketa,“ skučel a nešťastně se díval, jak se snaží vyplést si tu hrůzu z vlasů. Vždyť ji tam jen zapíchl ne? Rozhodně to takhle děsně nezacuchal! Když skončila, měla místo krásně uhlazených vlasů pořádný vrkoč. Zacukaly mu koutky, ale bohužel si toho všimla.

„Okamžitě sem přiveď Lindu. Přísahám, že mě jinak trefí šlak,“ zasupěla. Zaradoval se a chtěl zmizet, ale zastavila ho. „Ale koukej se vrátit, ne že se vypaříš,“ dodala zákeřně. Sakra. Sakra, sakra, sakra!

♣

Kdy se z ní stala takhle panovačná fuchtle? Někde musel udělat chybu. Pravděpodobně, když po něm směla beztrestně házet budíky, usoudil nakonec. Zbožňoval ji, držela ho nad vodou, ale občas s ní byl vážně kříž. Poslední rok střední školy. Brr, ještě teď z toho měl husí kůži. Učení, kamarádky, kluci a… šaty. Braly ho mdloby, jen si to vybavil. Nikdy s nikým nemusel podstoupit takový nakupovací maratón, jako s tou malou puberťačkou, která si postavila hlavu, že chce vypadat, jako černá vdova. Děkoval bohu, že takové šaty nikde nesehnali a ona se spokojila s něčím zelným. Nebo to byla bledě růžová? Eh, to je jedno, každopádně to bylo peklo. A to, že to musel podstupovat s ní, mu přišlo jako nefér, protože trest byl už to, že to musel platit. Takhle se mu panenky neprotáčely ani s marnotratnými upíry. Ale to všechno by šlo, kdyby na tom plese neudělala průšvih jako vrata, když se opila. Tehdy to bylo poprvé, kdy na ni opravdu, ale vážně křičel. Byl vytočený do ruda, protože se na něčem dohodli a ona to porušila. Měsíc nesměla na krok a týden na ni nepromluvil. Nakonec ho odprosila, ale vsadil by se, že to udělala jen kvůli vycházkám, které jí stejně nepovolil. Nějakou dobu bylo doma opravdu dusno, ale nakonec to nějak vyšumělo. Paradoxně se všechno mnohem zlepšilo, když si našla kluka. Prvně, když se to dozvěděl, ho málem trefil šlak, ale několik dní si nepřetržitě opakoval, že už jí přece bude osmnáct a mohl to čekat. Ovšem setkání s tím chudákem mu to ani trochu neulehčilo. Budiž tomu chudákovi přičteno k dobru, že on nejspíš taky nečekal nikoho, jako byl George. Dvoumetrový kolos svalů byl pro kluka s rozkrokem u kolen docela šok. Nakonec ale dospěli k rozumné dohodě. George mu vysvětlil, že jestli se ještě někdy ukáže u jeho dveří, aniž by měl kalhoty nasazené pořádně, tak teprve pozná zač je toho Amerika. Kluk zblednul, zezelenal, něco zakoktal a zmizel. Doma bylo týden dusno. Pak se ovšem ukázal znovu. Džíny měl oblečené normálně a přes tričko dokonce i jakous takous košili. Řekl, že se jmenuje Will a bude u nich bydlet. No dobře, to přímo ne, ale hodlal je často navštěvovat. Jen Georgovi přišlo, že je tam nalezlý skoro pořád, takže tam prakticky mohl rovnou i bydlet. Karen si ovšem neustále stýskala, jak je tam Will málo a jak by bylo báječné, kdyby tam mohl přespat, až z toho šla Georgovi hlava kolem. Ale jakékoliv noční návštěvy zakázal tak rychle, jak mu jen pusa stačila. A zase bylo dusno.

♣

Jen co našel Lindu, poslal ji nahoru s tím, že nevěsta vyšiluje, tak ať ji uklidní nebo celou svatbu zruší a bude to. Vsadil by se, že ještě žádná družička nikdy tak rychle žádné schody nevyběhla. Spokojeně se zašklebil a rozhlížel se po přízemí, kde se pomalu začali scházet hosti. Byl až div, kolik jich bylo. Ale šest let se někde muselo projevit. Pátral v davu po ženichovi, když mu na rameno dopadla těžká dlaň. Otočil se, aby se setkal s modrým pohledem svého budoucího…hm čeho? Netušil jak to nazvat. Prostě budoucím panem manželem té fúrie nahoře. S uspokojením mohl konstatovat, že William nezůstal tím přicmrndlým skrčkem, jakým byl na střední, a teď měřil úctyhodných sto devadesát. Trochu svalů taky nabral, takže z něj nakonec pro Karen byl docela ucházející chlap. Černé vlasy mu výjimečně netrčely do všech světových stran a zvládl je alespoň na dnešek zkrotit.

„Hledáš někoho, Georgi?“ zeptal se s úsměvem.

„Jo, ženicha, neviděls ho tu někde? Musím ho varovat, co si to chce pověsit na krk,“ zašeptal spiklenecky. Will se rozesmál.

„Já myslím, že ten to dobře tuší.“ George si pohrdavě odfrkl.

„Tak to bych se hádal. On zrovna nezažil setkání čtvrtého druhu s tou nevěstozillou, co obsadila horní patro,“ poznamenal. Will ho soucitně poplácal po rameni.

„Ještě, že přijdu už k hotovému,“ pochvaloval si spokojeně. George se zatvářil otráveně.

„Přísahám, že jestli se tam vrátím a ona si bude ještě pořád prozpěvovat Wedding Bell Blues, tak se zastřelím. Fakt, já to udělám,“ hrozil smějícímu se Willovi a snažil se budit alespoň nepatrné zdání vážnosti, ale pak to s pokrčením ramen vzdal. „No, já už to musím vydržet jen…“ podíval se na hodinky, „sedmačtyřicet minut. Pak je tvoje a ty si s ní dělej, co chceš, když už sis jí vyprosil.“ Tiše se modlil aby Will neřekl něco jako budu, ale ten kluk měl v hlavě mozek, a tak se jen uculoval a vypadal nezřízeně šťastně. Trouba.

♣

Výběr vysoké taky nebyl zrovna z těch jednodušších věcí. Nejprve ji tvrdě odmítala. Pak ji zase hrozně vyžadovala a nakonec přišla s tím, že by bylo „naprosto boží“, kdyby mohla studovat třeba v Paříži. Což zase pro změnu zamítl on. Jo bylo dusno, ale na to už si zvyknul. Dohadovali se o tom celé měsíce, aby se nakonec dohodli na vysoké v Corku, protože se jí nechtělo nikam daleko, když si konečně zvykla tady. Po několika měsících došli k tomu, co jí navrhoval hned jako první variantu… Byly věci, u kterých si byl jistý, že je nikdy nepochopí a je jedno, jak moc se bude snažit. Radši to měl vzdát hned. Skoro by řekl, že ty čtyři roky jejího studia byly idylické, no to by nebylo úplně výstižné. Bylo to spíš takové klidné občas peklo. Jedna věc byla žití s ženou. Druhá byla žití s puberťačkou, vysokoškolačkou a dospívající ženou. Když začala trávit noci mimo bezpečí domu, málem zešedivěl strachy, ale nikdy se nenechal přistihnout, jak na ni čeká a přechází po hale jako tygr v kleci. Vždycky včas vycouval, přece jen dusno bylo dusno a jeho to nebavilo, když byl v domě věčně napjatá atmosféra. Ale byly tu i světlé chvilky. Občas se snížila k tomu, aby si se stárnoucím opatrovníkem zahrála domino nebo mu pomohla v dílně. S přibývajícími měsíci se jejich vztah nevztah nějak usadil a začal se trochu rozvíjet. Občas vedli dlouhé noční debaty o nesmrtelnosti brouka, ale dozvěděl se i zajímavé věci. Skoro čtyři roky mu trvalo, než mu došlo, že ho tak nesnášela, ne protože by ho vinila za smrt rodičů, ale za to, že tenkrát odešel. Ani netušil, kdy přesně mu to došlo, jeho mozek si prostě pospojoval útržky informací a jednou zrána mu výsledek plácnul do ksichtu jako šlehačkový dort. Nikdy by ho to nenapadlo, kdyby nad tím vším tak neuvažoval, ale když to jednou bylo tady, zdálo se to jasné jako facka. Byl taková ta dětská platonická láska. Věnoval se jí, bavil se s ní jako s dospělou, prostě si vůbec neuvědomoval, jak to bude působit na šestnáctiletou holku zmítanou hormony ve škole plné kluků, kteří po ní tak maximálně mohli plivat papírky s tajnými psaníčky, která nikdy nikdo neobjevil, protože upřímně, kdo by se dobrovolně dotknul uslintaného kusu papíru, že jo?

Když mu tohle došlo, bylo mnohem jednodušší s ní jednat. Jen jí to nikdy neřekl. Zaprvé by se cítila trapně. Zadruhé, on by se cítil ještě trapněji. A za třetí, byla to minulost, tak proč to vytahovat na světlo. Prostě za tím udělal tlustou čáru a bylo to. Jenže čím víc si rozuměli, tím hůř před ní dokázal tajit, jak je mu většinu času mizerně. A i když doufal, že se to nestane, jednou s tím tématem přišla ona jako první.

♣

Opatrně nakoukl do pokoje připravený zase zbaběle vycouvat, kdyby byla Karen ještě v ráži, ale nebyla. Závoj měla ve vlasech konečně usazený správně. Lehce se houpala a zpívala si Wedding Bell Blues. A on u sebe neměl žádnou zbraň! To si říká Američan? Do háje!

„To víš, že si tě vezme, už s tím kušuj,“ zaskučel, když se vsoukal dovnitř. Nic si z něj nedělala. Čtyřicet minut, to nemůže vydržet. Wille, pojď si jí vzít hned! Křičel v duchu na toho chudáka, co se dole zatím na všechny smál jako sluníčko. „Jen počkej, až ti připluje první mrak, to budeš čumět,“ brblal si pro sebe.

„Co říkáš?“ zeptala se ho Karen, aniž by mu pořádně věnovala pozornost.

„Že už se nemůžu dočkat,“ zabrblal. Zamračila se.

„Já to slyšela.“

„Ty toho naděláš,“ zahučel. S šustěním se k němu otočila čelem a na chvilku mu vyrazila dech. Byl tu skoro celou dobu, co se připravovala, a stejně mu teď pohled na ni svazoval jazyk. Rozpřáhla ruce a pomalu se otáčela.

„Tak co myslíš?“ ptala se zvědavě. Nebyl jeho výraz dostatečně výmluvný? Trochu si odkašlal, ve snaze získat zpátky hlas.

„Ehm, nespadneš s tou hromadou látky ze schodů?“ zeptal se opatrně. Otráveně zafrkala. Se smíchem zvedl ruce v obranném gestu. „Dobře už toho nechám. Vypadáš úžasně, samozřejmě, jako vždycky.“

„Jako vždycky?“ zeptala se trochu zklamaně. Teď si odfrkl on. Ženský, těm se jeden nezavděčí.

„Vypadáš prostě dokonale a víc toho ze mě netahej, ještě bys zpychla.“ Rozpustile na něj vyplázla jazyk. Postavil se vedle ní a pozoroval je v zrcadle. Chtěl se zeptat, jestli je připravená, ale předběhla ho.

„Připravený?“ usmála se.

„Na tohle nikdy nebudu. Nepočítal jsem s tím, že bych kohokoliv vedl k oltáři,“ zakroutil hlavou. Překvapeně se na něj podívala.

„Ani za ten půlrok ses s tím nesmířil?“ Rozesmál se.

„To není o smíření, jen asi teď nebudu vědět, co se životem. Měl jsem se o tebe starat, zvládl jsem to?“ zeptal se a vlastně to nemyslel úplně žertem. Opravdu by rád slyšel odpověď. Karen mu provlékla drobnou ručku pod paží a lehce se do něj zavěsila.

„Máš ještě rezervy…“ usoudila, ale pak se na něj rošťácky usmála. Dobírala si ho. „Ale i tak myslím, že jsi to zvládl báječně. Na to, jak moc jsem ti to ztěžovala.“

„To mi povídej,“ odfoukl si zdrchaně. Chtěl ji odvést od zrcadla, ale nenechala ho. Volnou ruku mu položila doprostřed hrudi.

„Děkuju," zašeptala, „děkuju, že ses všeho vzdal, aby ses postaral o protivnou holku, která ti to ani v nejmenším neusnadňovala.“ Uvědomovala si, že je to poprvé, co mu za to opravdu poděkovala, i když to měla udělat už dávno. Najednou jí přišlo líto, že to řekla až teď a oči se jí naplnily slzami. Usmál se a líbnul ji lehce na čelo.

„Taky bych ti měl poděkovat, že jsi mi pomohla udržet si v těch letech alespoň trochu zdravého rozumu,“ zlehčil situaci. Usmála se a zamrkala, aby slzy zase zaplašila. „Takže, připravená?“ Natáhla se pro kytici a pevně ji sevřela v levé ruce.

„Ano,“ řekla s pohledem do zrcadla. „Jak to zní?“ otočila se na něj.

„Prostě perfektně, Prcku. Prostě perfektně.“

♣

Svatba byla v plném proudu. Teda, byla to svatba, ne? Dojímavá, veselá a dlouhá… Ženy plakaly, chlapi se nudili a děcka dělala ostudu rodičům. Klasika. Někde mezi prvním a druhým slibem se přistihl, že klimbá. Což nebylo dobře. Mohl by vážně usnout a ta nechutná věc kolem krku by ho mohla s finální platností zbavit dechu, aniž by si všimnul. Navrch by ho Karen zabila, kdyby uprostřed obřadu začal chrápat. A kdo by jí pak provedl při tanci nevěsty s otcem, kterého tu tak chabě zastupoval? Ne, musí se udržet vzhůru alespoň ještě hodinu, pak se někde smotá do klubíčka a bude doufat, že se mu těch posledních šest let jen zdálo. Ne, že by na ně neměl pádné důkazy, jako třeba bolesti zad, skřípající klouby a vrásky. Jo, i těch už si všimnul. A měl z toho takovou malou a nenápadnou depresi. Padesátka se mu blížila a on měl pocit, že mu těch padesát let uniklo ani si nevšimnul. Zbyl z něj starý nabručený medvěd, který bude do konce života vyrábět postele pro jiné a v noci bude sedět na schodech a koukat na nebe, dokud mu to jen tělo dovolí. Přece jen noci byly chladné, a to se s vyšším věkem a sezením na zemi neslučovalo. Kruci, ještě chvíli a bude si muset vyrobit hůl, jen aby mohl chodit. To to dopracoval. Hlasitě nezasténal jen proto, že si na poslední chvíli uvědomil, kde je. William se právě přisál ke své novomanželce, což nebylo něco, co by George musel vidět z té první řady, kde seděl. Protočil oči, když se ze zadních řad ozvalo pískání.

„No tak, děcka, nechte si to na potom,“ zabručel po chvíli, když už to trvalo i na jeho vkus moc dlouho. Will Karen pustil, a ta se na George zamračila, lehce červená ve tváři. S úsměvem pokrčil rameny a rukou udělal gesto, jako ať pokračují v obřadu, že už to chce mít za sebou. K jeho obrovské radosti ho poslechli. Proběhly gratulace, olíbávání, potřásání vším možným, pak přípitky (navýsost trapná záležitost, kdy se dvakrát přeřekl), hostina, tanec a házení kyticí. Musel být první chlap, který dostal svatební kyticí do hlavy, navíc zezadu, takže se mu nos zabořil do úzké sklenice s džusem. Chvilku vypadal, jako by tu on byl nevěsta, protože měl vlasy plné drobných bílých kvítků a zaboha nešly vyklepat. Karen se ani nepokusila omluvit, teda ne že by toho byla schopná, jak se tam tak dusila smíchem.

„Vážně vtipné, mladá dámo,“ prskal a snažil se jeden z těch malých hnusů vylovit z ucha. „Jako bys po vstupu do manželství ztratila svoji pověstnou mušku. Will má vážně kliku,“ zhodnotil to. Odnesl to další ránou, tentokrát z blízka. Pak přišly na řadu dary. Bylo už pozdě a on pomalu ztrácel se vším trpělivost. Svrběla ho ruka, jak si chtěl sáhnout do kapsy a vytáhnout tu starou známou krabičku. Ohmatanou a na mnoha místech odřenou. Ale uvnitř byly pořád všechny ty zklamané sny a přání, která si nemohl dovolit přát. Ale i tak to vydržel do rozbalení posledního daru. Tedy posledního, co měli na jedné hromadě s ostatními, od něj tam nebyl žádný. Nechtěl ho cpát mezi ty hromady kuchyňských robotů, sad talířů a flaštiček pro budoucí potomstvo, co se někde dědily už po šest generací. Na to neměl, tohle bylo naprosto soukromé a chtěl, aby to tak i zůstalo. Stačilo jen vydržet, až se pozornost ostatních nebude upírat k hvězdám dnešního dne takovou silou. Mohl by počkat třeba u baru.

Sotva si stihnul sednout, Karen se k němu přihnala jako velká voda a ostřížím zrakem kontrolovala obsah jeho skleničky.

„Není to alkohol,“ povzdechl si. Spokojeně se usmála. „Bohužel,“ dodal a tím jí úsměv setřel.

„Nevracej se k tomu,“ zaprosila. Vážně se na ni podíval. Vypadala vyplašeně a skoro by řekl, že se o něj i bojí. Ale co kecá, doopravdy se o něj bála. Pohladil ji po tváři.

„Neboj, Prcku, nějak to bez pití zvládám už šest let, dokážu to i zbytek života.“

„Dobře,“ přikývla. Znala ho, věděla, že slovo drží, a že to vyžaduje i po ostatních. Poznala to na vlastní kůži. „Nenajdeme si nějaké klidnější místo?“ zeptala se ve chvíli, kdy jí chtěl navrhnout to samé. Překvapeně zvedl obočí, ale sklouzl ze stoličky a i se sklenicí zázvorové limonády ji následoval. Vyšli mimo hlavní stan, kus dál pod stromy, kde se Karen zastavila a podívala se na něj.

„Chci se ti omluvit,“ začala naprosto překvapivě. Tiše čekal, co z ní vyleze, protože netušil, za co se mu omlouvá. „Strašně mě mrzí, že jsi kvůli mně musel odejít a chci tě o něco poprosit. Vrať se k ní,“ požádala ho s rukama spojenýma před sebou. Nervózně si mnula palci hřbety rukou, ale dívala se mu do očí.

„Ke komu?“ zeptal se. Kývla hlavou k ruce, kterou měl v kapse.

„K té, co jí má patřit ten prsten.“ Chvíli na ni jen překvapeně hleděl. Ano, věděla, že něco opustil, několik lidí, co měl rád, ale nikdy se před ní o Tanye nezmínil a prsten měl vždycky schovaný, nikdy ho neviděla.

„Jak to víš?“ nechápal. Usmála se.

„Věděl si, že se v noci budím kvůli žízni?“ Ta změna tématu ho zaskočila. Zavrtěl hlavou. „To bude tím, že jsi většinou spal. A dost často i mimo ložnici. Třeba u krbu. Nebo na pohovce. A tu krabičku jsi vždycky držel v rukou. Nebylo těžké domyslet si, co neříkáš. Nejsem malé dítě, co by to mohlo ignorovat. Neříkám, že tě ve svém životě už nechci, to rozhodně ne. Jsi vlastně moje jediná rodina, ale nedokážu se smířit s představou, že jsi něco takového jen tak nechal být,“ snažila se mu to neobratně vysvětlit. Pořád byl trochu v šoku, ale pak vytáhl osahanou semišovou krabičku z kapsy a podíval se na ni.

„Není to tak lehké, jak si myslíš,“ vzdychl směrem ke Karen, ale pohledem pořád hypnotizoval tu mrňavou věc. Zasmála se.

„Naopak, řekla bych, že je to dokonce mnohem jednodušší, než si myslím. Ale nechme to být, už se chystáš domů?“ Přikývl a s potřesením hlavou strčil prstýnek zase do kapsy saka.

„Jo, tak trochu, ale ještě pro tebe něco mám,“ usmál se a nabídl jí rámě. Poslušně se do něj zavěsila a nechala se odvést zase k baru, kde mu na kývnutí barman podal úhledně zabalený balíček v obyčejném bílém papíru. Strčil jí ho bez nějakých cavyků do rukou. Ani ona se nezdržovala zbytečnými řečmi. Jedním prudkým pohybem papír roztrhla a odhalila, co se skrývalo uvnitř. Asi to nečekala, protože zajíknutí, co z ní vyšlo, bylo hlasité a nefalšovaně překvapení.

„Ale… ale já… tu jsem přece vyhodila ještě v Americe,“ nevěřícně těkala pohledem mezi dřevěnou krabicí s vyřezávaným víkem a Georgem. Usmál se.

„Možná jsem ji tak trochu zachránil. Otevři ji,“ pobídl ji lehce. Byl sám zvědavý, co na to řekne, protože mu to dalo týdny nimravé práce, na kterou byl vážně hrdý. Byl z toho dárku snad nadšenější než ona.

Poslechla ho, odklopila víko, na kterém byly zespodu vypálené portréty jejích rodičů. Rozesmáté tak, jak si je nejlépe pamatoval. A v tom malém prostoru, kde kdysi bývaly kdejaké hrací kameny na domino, byla úplně nová sada celá ze dřeva. S každým jednotlivým kouskem se nehorázně dlouho piplal. Připadal si jako by odchovával kuřata a nevyráběl společenskou hru, ale podle jejích očí se každá minuta vplatila. Tedy to si myslel do chvíle, než se rozbrečela.

„A sakra,“ zamumlal. Hrdost byla fuč. Radost byla taky fuč. Mohl si jen nadávat do volů a pitomců. Odněkud se vyloupl Will a teď k nim mířil se starostlivým pohledem upřeným na svou novou ženu. Což George i přes tuhle situaci potěšilo. Ale než jim stačil něco říct nebo se zeptat, strčila mu Karen krabičku do ruky a paže obmotala kolem Georgova krku. Musela kvůli tomu trochu vyskočit, ale povedlo se jí to. Strhla ho do předklonu a dusila ho, zatímco mu límec kropila slzami. Teď byl zmatený, ale bych ochotný se vrátit k původnímu předpokladu, že považuje dárek za dobrý.

„Děkuju,“ hlesla, když ho konečně pustila. Zlehka si promnul krk a trochu si odkašlal. Kde se v někom tak malém bere tolik síly?

„Jasně, to je dobrý. Jen není nutné mě uškrtit, jo?“  Přikývla a ubrouskem, který sebrala z baru, se pokoušela zachránit zbytky líčení, které jí ráno zabralo tolik času.

„Teď budu zbytek večera za strašidlo,“ popotáhla s úsměvem. Odfrkl si.

„Ty nikdy, Prcku.“ Zamračila se, ale pak nad tím zvesela mávla rukou. Will, který si zvědavě prohlížel víko krabice, zbystřil.

„Je čas?“ zeptal se Karen tiše. Ta div neposkočila.

„Jo, teď je zrovna ta správná chvíle. Máš to u sebe?“ zeptala se ho a on sáhl do vnitřní kapsy saka, odkud vytáhl… letenku? George se na ni nevěřícně díval. On se ženil s letenkou v kapse? Chce vzít roha? A už tak brzo? Jenže Will ji dal Karen. Karen chce vzít roha? Po tom, co ho provláčela celou touhle hroznou procedurou? Proč se mu to nezdálo taky tak strašné, když se ženil on? Kdo ví, asi mladická nerozvážnost… Každopádně Karen nikam nepoletí, protože to by ho fakt naštvala. A že se na něj směje jako neviňátko, jí rozhodně nepomůže. Už se nadechoval, že jí k tomu něco řekne, když mu letenku strčila do ruky. Zajíkl se. Letenku jemu? Cože? Podíval se na voucher ve svých rukou a trochu se zapotácel, když si všiml destinace. Aljaška? Vážně mu právě strčila do ruky lístek ke svobodě? Zavřel oči. Je přece chlap a chlapi nebrečí!

♣♣♣

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3   »

45)  miamam (06.02.2012 08:08)

To je vážně hodně nadějný epilog... Ještě že mě čeká ještě jeden! Ale pak už úplnej konec... Těšim se na to, co v něm bude napsaný, ale děsim se toho, až přečtu poslední slovo. Ale což, teď slavim s Karen, bylo to vážně moc krásný

44)  Nosska (05.02.2012 13:32)

Konečně jsem dostatečně střízlivá a při smyslech, napsala trochu smysluplný komentář
To je úžesný, jak Karen přišla na všechno, co jí tak dlouho tajil. A tej jejich vztah alá kočka a pes
G. je neuvěřitelně silnej, jo já vim, že je to silnej statnej chlap, ale stejně vydržet to tak dlouho. Má můj neskonalý obdiv
A Esmé, by měli prohlásit za svatou, nemusela by dělat vůbec nic, ale i přesto jde a zařídí mu dostatek práce i za velou louží
Tenhle příběh se mi opravdu dostal pod kůži

43)  HMR (05.02.2012 00:52)

mňaúúúúúúúúúúúúúúú

42)  Twilly (05.02.2012 00:51)

potvoro!!!

41)  HMR (05.02.2012 00:48)

NE

40)  Twilly (05.02.2012 00:37)

No vidíš, Číčo, já jsem kritik-amatér-ekonom snad mě to zčásti omlouvá

39)  HMR (05.02.2012 00:31)

v dnešní době vysvětluje a kdo za to může? bych toho dotyčného kdysi když jsem potřebovala jednu K napsat, jsem si vyhledala, co přesně to znamená, nebo spíš co by měla obsahovat... a ten Čapkův GENIÁLNÍ fejeton by měl viset nad každým "novinářským" počítačem

38)  Twilly (05.02.2012 00:17)

Číčo, já spíš použila nepsaný význam, pod kterým si to slovo v dnešní době docela široká veřejnost vysvětluje, byť není ona definice zprávná. Mmch, děláš na mě dojem, takhle po půl noci

37)  SarkaS (05.02.2012 00:17)

Ehm, tím myslím dneska

36)  SarkaS (05.02.2012 00:16)

Ááále víš co Twilluško? Ono mi to vlastně ani vůbec nevadí Alespoň to bude krásně vyvážené, až si někdo fakt s chutí najde všechny ty antigeniality co se mi do toho určitě někam podařilo vložit
HMR, vida, kritiku jsme ještě do podrobna nebrali, tak alespoň zaperlím, až to na mě o přednáškách nějaký profesor vytasí Mimochodem, písmenka se hrnou jako alvina... Dopíšu, hodím to na opravu a zítra to tu bude

35)  HMR (05.02.2012 00:06)

Kritika - z řeckého krinein nebo kritiké techné - umění rozlišovat a posuzovat, o tom, že by měla být "nepochvalná" tam není nic řečeno... viz K. Čapek - O kritice

34)  Twilly (04.02.2012 23:57)

Nepřeháním, nezvyknu to, řeknu, když se mi něco líbí, Šári. Mimochodem, taks to chtěla. Nediv se, když je kritika pochvalná. Já vím, že se od ní (viz kritiky) především očekává, že se ti vykřičí chyby, ale můj dojem, je kladný. Sorry, že jsem, jako naprosto bezcitný kritik, zklamala

33)  HMR (04.02.2012 23:51)

Tak jak jde psaní? Písmenka

32)  SarkaS (04.02.2012 23:50)

Sto ze sta? Ty přeháníš... Děkuju!!!

31)  Twilly (04.02.2012 23:35)

Šári, máš u mě sto bodů ze sta za popis jejich vztahu. Chápavě jsem se culila, přikyvovala, pobaveně tlemila a pak se zase dojímala. Sakra, dobrá práce, holka

30)  Fanny (04.02.2012 23:08)

Zázvorovej čaj...

29)  HMR (04.02.2012 23:06)

Ať žijí mandarinky!!!

28)  Lipi4 (04.02.2012 22:59)

Hani, bohužel je to krutá realita... aspoň, že je dostatek mandarinek

27)  HMR (04.02.2012 21:48)

Lipi, nedostatek alkoholu v krvi i v domácnosti? děsivá představa

26)  Lipi4 (04.02.2012 21:43)

Kdyby bylo z čeho, tak klidně

1 2 3   »